KAPITOLA O PENĚZÍCH (část 5)

b) ^[*118] Jsou-li směnné hodnoty v cenách přeměňovány v peníze ideálně, při výměně, při koupi a prodeji se přeměňují v peníze reálně a pak se jako peníze zase vyměňují za zboží. Zvláštní směnná hodnota se musí nejprve směnit za všeobecnou směnnou hodnotu, a teprve potom se může zase směnit za zvláštní směnnou hodnotu. Zboží se uskutečňuje jako směnná hodnota jen tímto zprostředkujícím pohybem, v němž peníze hrají úlohu prostředníka. Peníze tedy obíhají v opačném směru než zboží. Jeví se jako prostředník směny zboží, jako prostředek směny. Je to pohonné kolo cirkulace, cirkulační nástroj oběhu zboží; ale jako takové mají současně svou vlastní cirkulaci - oběh peněz, cirkulaci peněz. Cena zboží se uskuteční teprve v jeho směně za skutečné peníze nebo v jeho skutečné směně za peníze.^[*119]

To tedy vyplývá z toho, co bylo řečeno. Zboží^[*120] se reálně smění za peníze, přemění se ve skutečné peníze, teprve když se již dříve přeměnila v peníze ideálně, jako ceny - tj. dostala cenové určení. Ceny jsou tedy předpokladem oběhu peněz, ať se jejich realizace sebevíc jeví jako výsledek tohoto oběhu. Okolnosti, které ovlivňují ceny zboží, jejich směnnou hodnotu, takže stoupají nad průměrnou hodnotu nebo klesají pod ni, je třeba vyložit v oddílu o směnné hodnotě; tyto okolnosti předcházejí procesu jejich skutečné realizace v penězích;^[*121] jeví se tedy zprvu jako na ní zcela nezávislé. Vzájemné poměry čísel, vyjádřím-li je v desetinných zlomcích, zůstávají přirozeně stejné. Je to jen jiné pojmenování. Aby zboží mohla skutečně cirkulovat, k tomu je _[*152] třeba přepravních prostředků, a to nemohou udělat peníze. Jestliže jsem koupil 1000 liber železa za obnos x liber, přešlo vlastnictví železa do mých rukou. Mých x liber vykonalo svou službu jako směnný prostředek a obíhalo, právě tak jako vlastnický titul. Prodavač realizoval naopak cenu železa, železo jako směnnou hodnotu. Ale aby se teď železo dostalo od něho ke mně, v tom peníze nic nezmohou; k tomu je třeba vozu, koní, cest atd. Skutečný oběh zboží v místě a čase se neděje pomocí peněz. Ty realizují jen jeho cenu a tím titul na zboží přenášejí na kupce, na toho, kdo nabídl směnné prostředky. Peníze neroztáčejí zboží, nýbrž vlastnický titul na zboží; a co se za ně v tomto oběhu realizuje, ať je to při koupi nebo při prodeji, to zase není zboží, nýbrž jeho ceny. Množství peněz, které tedy vyžaduje oběh, je především určeno vysokými nebo nízkými cenami zboží, které je vrženo do oběhu. Celková suma těchto cen je však určena za prvé : cenami jednotlivých zboží; za druhé : masou zboží, které za určité ceny vchází do oběhu. Například k tornu, aby se kvarter pšenice uvedl do oběhu za 60 šilinků, je potřebí ještě jednou tolik šilinků než k tomu, aby se uvedl do oběhu za 30 šilinků. A má-li vejít do oběhu 500 těchto kvarterů za 60 šil., je zapotřebí 30 000 šil., zatímco k oběhu 200 kvarterů za 30 šilinků je zapotřebí jen 12 000 šil. Závisí to tedy na vysokých nebo nízkých cenách zboží a na množstvích zboží za určitou cenu.

Za třetí však množství peněz potřebných pro oběh nezávisí jen na celkové sumě cen, které mají být realizovány, nýbrž i na rychlosti, jakou peníze obíhají, s níž splňují úkol této realizace. Jestliže jeden tolar provede za hodinu 10 nákupů, vždy za cenu jednoho tolaru, jestliže se desetkrát smění, plní přesně tutéž službu, jakou by udělalo 10 tolarů, které by uskutečnily jen 1 nákup za hodinu. Rychlost je negativní moment; nahrazuje množství; rychlostí se jeden peníz znásobuje.

Okolnosti, které určují na jedné straně masu cen zboží, které se mají realizovat, na druhé straně rychlost oběhu peněz, prozkoumáme později.^[126] Jasné je, že ceny nejsou vysoké nebo nízké proto, že obíhá _[*153] hodně nebo málo peněz, nýbrž hodně nebo málo peněz obíhá proto, že ceny jsou nízké nebo vysoké; a dále, rychlost obíhajících peněz nezávisí na jejich množství, ale naopak množství obíhajícího média závisí na jeho rychlosti^[127] (velké platby se nepočítají, nýbrž váží; tím se šetří čas)^[128].

Mimochodem, jak jsme se už zmínili^[*122], oběh peněz nevychází z jednoho centra a nevrací se ze všech bodů periférie k jednomu centru (jak je tornu u cedulových bank a zčásti u státních peněz); vychází naopak z nekonečně mnoha bodů a vrací se do nekonečně mnoha bodů (sám tento návrat a doba, za kterou se dovrší, jsou náhodné). Rychlost oběžného prostředku může tedy nahradit množství obíhajícího média jen do určitého bodu. (Např. továrníci a pachtýři platí dělníkovi; ten obchodníkovi atd., od něho se peníze vracejí k továrníkům a pachtýřům.) Totéž množství peněz může uskutečnit, i když seberychleji, jen řadu postupných plateb. Je však třeba provést určité množství plateb současně. Oběh má svůj výchozí bod současně na velmi mnoha místech. Je tedy pro oběh nutné určité množství peněz, které bude v oběhu vždycky a které je určeno celkovou sumou, jež vychází ze současných výchozích bodů oběhu, a dále rychlostí, jíž proběhne svou dráhu (jíž se navrátí). Ať už je toto množství obíhajícího média jakkoli vystaveno přílivům a odlivům, existuje průměrná hladina; permanentní změny jsou totiž jen velmi pozvolné, probíhají jen v dlouhých obdobích a jsou, jak uvidíme, stále paralyzovány množstvím vedlejších okolností.

(K a.^[*123] „ Míra užívaná jako atribut peněz znamená ukazatele hodnoty“... Je směšné tvrdit, že „ceny musejí klesat, protože hodnota zboží je odhadována na tolik a tolik uncí zlata, a množství zlata v této zemi se zmenšilo... Působení zlata jako ukazatele hodnoty je nezávislé na tom, zda je ho v té či oné zemi více nebo méně. Kdyby se podařilo bankovními prostředky zredukovat v zemi veškeré papírové a kovové oběživo na polovinu, zůstala by relativní hodnota peněz_[*154] a zboží stejná.“ Příklad Peru v 16. století a přesun z Francie do Anglie. Hubbard, VIII, 45.)^[129] („Na africkém pobřeží není mírou hodnoty ani zlato, ani stříbro; místo nich pomyslná míra, imaginární prut.“ Jacob, V, 15.)^[130]

Ve svém určení jako míra jsou peníze ke své kvantitě lhostejné, čili existující množství peněz je lhostejné. Jsou-li v určení směnného prostředku, nástroje oběhu, jejich kvantita je měřena. Zda se tato dvě určení peněz mohou dostat mezi sebou do rozporu - na to je třeba se podívat později^[*124].

(Pojem vynuceného, nedobrovolného oběhu (viz Steuart ) sem ještě nepatří.)^[131]

K oběhu^[*125] bytostně patří to, že směna se projevuje jako proces, jako plynulý celek koupí a prodejů. Jeho prvním předpokladem je oběh samotného zboží jako přirozený oběh zboží, vycházející z mnoha stran. Podmínkou oběhu zboží je, aby zboží bylo vyráběno jako směnné hodnoty, ne jako bezprostřední užitné hodnoty, nýbrž zprostředkované směnnou hodnotou. Základním předpokladem je přisvojování pomocí a prostřednictvím prodeje a zcizování^[*126]. V oběhu jakožto realizaci směnných hodnot je obsaženo: 1. že můj výrobek je výrobkem jen potud, pokud je jím pro jiné; tedy zrušené a překonané jednotlivo, všeobecno; 2. že je pro mne výrobkem jen potud, pokud se ho zbavuji, pokud se stává výrobkem pro druhé; 3. Že je pro jiného výrobkem jen potud, pokud se on sám zbavuje svého výrobku, a v tom už je 4. dáno, že výroba se mi nejeví jako samoúčel, ale jako prostředek. Oběh je pohyb, v němž se všeobecné zbavování projevuje jako všeobecné přisvojování a všeobecné přisvojování jako všeobecné zbavování. Čím víc se pak celek tohoto pohybu jeví jako společenský proces a čím víc vycházejí jednotlivé momenty tohoto pohybu z vědomé vůle a zvláštních cílů individuí, tím víc se totalita tohoto procesu jeví jako objektivní souvislost, která vzniká přirozeně; vychází sice _[*155] ze vzájemného působení uvědomělých individuí, ale není ani obsažena v jejich vědomí, ani jim není jako celek subsumována. Jejich vlastní vzájemný styk jim produkuje cizí společenskou moc, která stojí nad nimi; jejich vzájemné působení jako na nich nezávislý proces a síla. Oběh, protože je to totalita společenského procesu, je také první formou, v níž se jako něco na individuích nezávislého jeví nejen společenský vztah, jako třeba v penězích nebo ve směnné hodnotě, nýbrž celek společenského pohybu. Vzájemný společenský vztah individuí jako osamostatnělá moc nad individuy, ať už se v představách jeví jako přírodní síla, náhoda nebo v jakékoli jiné formě, je nutným výsledkem toho, že východiskem není svobodné společenské individuum. Oběh jako první totalita mezi ekonomickými kategoriemi je vhodný k tornu, aby se to názorně vyložilo.^[*127]

Na první pohled se oběh jeví jako špatně nekonečný proces^[132]. Zboží se směňuje za peníze; peníze se směňují za zboží a to se opakuje do nekonečna. Toto neustálé obnovování téhož procesu tvoří fakticky podstatný moment oběhu. Ale při přesnějším pozorování se nabízejí ještě jiné fenomény; fenomény uzavírání čili návratu východiska do sebe sama. Zboží se směňuje za peníze; peníze se směňují za zboží. Tak se směňuje zboží za zboží, jenže tato směna je zprostředkovaná. Kupec se stává opět prodavačem a prodavač se opět stává kupcem. Tak je tu každý z nich v dvojím a protikladném určení, a tedy živoucí jednotou obou určení. Ale je naprosto nesprávné, jestliže si, jak to dělají ekonomové, jakmile se projeví rozpory peněžnictví, všímáme přímo závěrečných výsledků, ale ne už procesu, který je zprostředkuje, jen jednoty, ale ne už rozdílu, potvrzení, ale ne už popření. Zboží se v oběhu směňuje za zboží; právě tak se však za zboží nesměňuje, pokud se směňuje za peníze. Jinými slovy, akty koupě a prodeje se jeví jako dva akty vzájemně si lhostejné, časově a místně oddělené. Řekneme-li, že ten, kdo prodává, také kupuje, pokud kupuje peníze, a že ten, kdo kupuje, také prodává, pokud prodává peníze, pak necháváme stranou právě rozdíl, specifický rozdíl mezi zbožím a penězi. _[*156] Když nám ekonomové krásně ukázali, že výměnný obchod, v němž oba akty spadají vjedno, nestačí vyvinutější společenské formě a vyvinutějšímu výrobnímu způsobu, považují najednou směnný obchod zprostředkovaný penězi za bezprostřední, pomíjejí specifický charakter této transakce. Když nám ukázali, že na rozdíl od zboží jsou nutné peníze, tvrdí najednou všichni, že neexistuje žádný rozdíl mezi penězi a zbožím. K této abstrakci se utíkají proto, že ve skutečném vývoji peněz se objevují rozpory, které jsou pro apologetiku měšťáckého zdravého rozumu nepříjemné, a proto musí být ututlány. Pokud jsou koupě a prodej, oba podstatné momenty oběhu, k sobě navzájem lhostejné, oddělené v času a prostoru, nemusejí vůbec spadat vjedno. Jejich lhostejnost může pokračovat až k fixaci a zdánlivé samostatnosti jednoho vůči druhému. Pokud však oba tvoří v podstatě momenty jednoho celku, musí nastat okamžik, kdy je samostatná podoba násilím rozbita a kdy je i navenek mocným výbuchem nastolena vnitřní jednota. Tak je již v určení peněz jako prostředníka, v rozpadu směny na dva akty, obsažen zárodek krizí, přinejmenším jejich možnost, která nemůže být realizována jinde než tam, kde jsou přítomny základní podmínky klasicky vytvořené, svému pojmu odpovídající cirkulace.^[133]

Dále se ukázalo, že v oběhu peníze jen realizují ceny.^[*128] Cena se zprvu jeví jako ideální určení zboží; ale peníze směněné za zboží jsou jeho realizovaná cena, jeho skutečná cena. Cena se tedy jeví jednak mimo a nezávisle vedle zboží, jednak existuje ideálně na zboží. Nemůže-li být zboží realizováno v penězích, přestává být schopné oběhu a jeho cena se stává jen imaginární; tak jako původně výrobek přeměněný ve směnnou hodnotu přestává být výrobkem, není-li skutečně směněn. (O stoupání a klesání cen se tu nehovoří. ^[*129] ) Pod a) se cena jevila jako určení na zboží^[*130] ; ale pod b) se peníze jeví jako cena mimo zboží.^[*131] _[*157] Je nutná nejen poptávka po zboží, nýbrž poptávka v penězích. Zboží tedy, nemůže-li být jeho cena realizována, nemůže-li být přeměněna v peníze, se jeví jako odhodnocené, zbavené ceny. Směnná hodnota vyjádřená v jeho ceně musí být obětována, jakmile je nutná tato specifická přeměna v peníze. Proto ty nářky např. u Boisguilleberta, že peníze jsou katem všech věcí, molochem, jemuž musí být všechno obětováno, despotou zboží.^[134] V dobách počínající absolutní monarchie s její přeměnou všech daní v daně peněžní se peníze opravdu jeví jako moloch, jemuž je obětováno reálné bohatství. Tak se jeví také při každé peněžní panice. Ze sluhy obchodu, říká Boisguillebert, se peníze staly jeho despotou. Ve skutečnosti však už určení cen samo o sobě v sobě nese to, co se ve směně klade proti penězům; že peníze již nereprezentují zboží, nýbrž zboží reprezentuje peníze. Nářky na obchod pomocí peněz jako na obchod nelegitimní najdeme u mnoha spisovatelů, kteří tvoří přechod z doby feudální do doby moderní; jako později u socialistů.

α) Čím dále se rozvíjí dělba práce, tím víc přestává být výrobek směnným prostředkem. Objevuje se nutnost všeobecného směnného prostředku, nezávislého na specifické výrobě každého jednotlivce. Při výrobě zaměřené na bezprostřední obživu nemůže být každý předmět směňován za každý a určitá činnost může být směněna jen za určité výrobky. Čím odlišnější, rozmanitější, nesamostatnější se stávají výrobky, tím nutnější se stává všeobecný směnný prostředek. Zpočátku je všeobecným směnným prostředkem produkt práce nebo práce sama.^[81] Ale tento produkt tím víc přestává být všeobecným směnným prostředkem, čím víc se ozvláštňuje. Poněkud rozvinutá dělba práce předpokládá, že potřeby každého jednotlivce se staly velice mnohostrannými a jeho výrobek velmi jednostranným. Potřeba směny a bezprostřední směnný prostředek se rozvíjejí nepřímo úměrně. Tedy nutnost všeobecného směnného prostředku tam, kde se určitý výrobek a určitá práce musejí směňovat za schopnost směny. Směnná hodnota nějaké věci není nic jiného než kvantitativně specifikovaný výraz její schopnosti sloužit jako směnný prostředek. V penězích se směnný prostředek _[*158] sám stává věcí čili směnná hodnota věci získává samostatnou existenci mimo věc. Protože zboží je vůči penězům směnný prostředek jen omezené síly, může se stát, že přestane být vůči penězům směnným prostředkem.

β) Rozdělení výměny na koupi a prodej umožňuje, že pouze kupuji, aniž prodávám (hromadění zboží), nebo jen prodávám, aniž bych kupoval (akumulace peněz). Umožňuje spekulaci. Činí ze směňování zvláštní záležitost; tj. zakládá kupecký stav.^[135] Toto rozdělení umožnilo spoustu transakcí před definitivní směnou zboží a dává mnoha osobám možnost využívat tohoto odloučení. Umožnilo spoustu zdánlivých transakcí. Hned se ukazuje, že to, co se jevilo jako bytostně odloučený akt, k sobě bytostně náleží; hned zase, že to, co bylo chápáno jako akt bytostně k sobě náležející, je ve skutečnosti bytostně odloučeno. Ve chvílích, kdy se kupování a prodávání prokazují jako akty bytostně rozdílné, nastává všeobecné znehodnocení všeho zboží. Ve chvílích, kdy vystupuje do popředí, že peníze jsou jen prostředek směny, nastává znehodnocení peněz. Všeobecný pokles nebo vzestup cen.

S penězi je dána možnost absolutní dělby práce, protože <s sebou nesou> nezávislost práce na jejím specifickém produktu, na bezprostřední užitné hodnotě jejího produktu pro ni. Všeobecný vzestup cen v obdobích spekulace nemůže být připsán na vrub všeobecnému zvýšení směnné hodnoty nebo výrobních nákladů zboží ; neboť stoupá-li směnná hodnota nebo výrobní náklady zlata úměrně se směnnou hodnotou a výrobními náklady všech ostatních zboží, pak jejich směnné hodnoty vyjádřené v penězích, tj. jejich ceny, zůstávají stejné. Právě tak se nemůže připsat na vrub poklesu výrobní ceny zlata. (O úvěru tu ještě nehovoříme.) Ale protože peníze nejsou jen všeobecné zboží, nýbrž také zvláštní, a jako zvláštní <zboží> podléhají zákonům poptávky a nabídky, musí všeobecná poptávka po zvláštním zboží v protikladu k penězům přivodit jejich pokles.

Vidíme, že je v povaze peněz, že řeší rozpory jak bezprostředního výměnného obchodu, tak směnné hodnoty jen tím, že je zevšeobecňují. Bylo náhodné, zda se zvláštní směnný prostředek vyměnil za zvláštní _[*159] nebo ne; nyní se však zboží musí směňovat za všeobecný směnný prostředek, s nímž je jeho zvláštnost v ještě větším rozporu. Aby se zabezpečila směnitelnost zboží, je proti němu postavena směnitelnost sama jako samostatné zboží. (Z prostředku se stává účel.) Dříve šlo o to, zda se zvláštní zboží sejde se zvláštním zbožím. Ale peníze rozdělují sám akt směny ve dva navzájem lhostejné akty.

(Než budeme dále vykládat otázky oběhu, jeho síly, slabosti atd. a zejména sporný bod o množství kolujících peněz a cenách, je třeba pojednat o penězích v jejich třetím určení.)^[*132]

Zboží se směňuje za zboží pomocí peněz - to je jeden moment oběhu. Ale právě tak je tu jiný moment, totiž že se nejen směňuje zboží za peníze a peníze za zboží, ale že se právě tak směňují peníze za zboží a zboží za peníze; že jsou tedy peníze pomocí zboží prostředkovány samy se sebou a jeví se jako hodnota shodující se sama se sebou ve svém oběhu. Tak se už nejeví jako prostředek, nýbrž jako účel oběhu (jako např. u obchodníků) (v obchodě vůbec). Sledujeme-li oběh nejen jako stálé střídání, ale v okruzích, které opisuje sám v sobě, jeví se tento okruh dvojmo: zboží - peníze - peníze - zboží; a na druhé straně: peníze - zboží - zboží - peníze; tj. prodávám-li, abych koupil, mohu právě tak kupovat, abych prodával. V prvním případě jsou peníze jen prostředkem, abych získal zboží, a zboží je účelem; v druhém případě je zboží jen prostředkem, abych získal peníze, a účelem jsou peníze. To vyplyne docela prostě, když pojímáme momenty oběhu souhrnně. Z hlediska pouhého oběhu musí být lhostejné, po kterém bodu sáhneme a který fixujeme jako bod výchozí.

Existuje sice specifický rozdíl mezi zbožím, které je v oběhu, a penězi, které jsou v oběhu. Zboží je v určitém bodě z oběhu vyvrženo a plní své definitivní určení teprve tehdy, když je z něho definitivně vyňato, když se spotřebuje buď v aktu výroby, nebo ve vlastní spotřebě. Určením peněz je naopak zůstat v oběhu jako jeho pohonné kolo; jako perpetuum mobile musí stále znova začínat svůj oběh.

_[*160] Nicméně ono druhé určení se objevuje v oběhu právě tak jako to první. Můžeme říci: vyměňovat zboží za zboží má smysl, protože zboží, ačkoli jako ceny jsou ekvivalenty, jsou kvalitativně různá, a jejich směna tak koneckonců uspokojuje kvalitativně rozdílné potřeby. Naproti tornu vyměňovat peníze za peníze nemá smysl, ledaže se objeví kvantitativní rozdíl, že se směňuje méně peněz za více peněz, že se prodává dráž než se nakupuje, a s kategorií zisku tu ještě nemáme co dělat. Závěr peníze - zboží - zboží - peníze, který jsme vyvodili z analýzy oběhu, se tak jeví jen jako libovolná a nesmyslná abstrakce, třeba jako kdybychom běh života chtěli popsat: smrt - život - smrt; ačkoli ani v tomto případě by se nedalo popřít, že neustálé rozplývání individualizovaného v elementárnu je právě tak momentem přírodního procesu jako neustálá individualizace elementárna.^[136] Stejně v aktu oběhu neustálé zpeněžování zboží, právě tak jako neustálé přeměňování peněz ve zboží^[*133]. V reálném procesu nákupu za účelem prodeje je ovšem motiv zisku, který se přitom vytváří, a konečným cílem je směnit prostřednictvím zboží méně peněz za více peněz, protože mezi penězi (zde se ještě nemluví ani o zvláštních kovových penězích, ani o zvláštních druzích mincí) a penězi není kvalitativní rozdíl. Nicméně se nedá popřít, že operace se nemusí zdařit, a tak se směna peněz za peníze bez kvantitativního rozdílu i ve skutečnosti často vyskytuje a tedy se vyskytnout může. Ale aby tento proces, na němž je založen obchod a který je proto co do rozšířenosti hlavním jevem oběhu, byl vůbec možný, musí být koloběh peníze - zboží - zboží - peníze uznán za zvláštní formu oběhu. Tato forma se specificky liší od té, v níž se peníze jeví jako pouhý směnný prostředek _[*161] zboží; jako střed; jako premisa závěru^[137]. Vedle kvantitativní určenosti, kterou má v obchodě, je třeba jej vydělit v jeho čistě kvalitativní formě, v jeho specifickém pohybu. Za druhé : tkví už přímo v něm, že peníze nejsou ani jen míra, ani jen směnný prostředek, ani jen obojí dohromady; že mají ještě třetí určení. Peníze se tu jeví za prvé jako samoúčel, k jehož realizaci pouze slouží zbožní obchod a směna. Za druhé : protože jimi se tady koloběh uzavírá, vystupují z něho, tak jako je z oběhu vyvrženo zboží směněné pomocí peněz za svůj ekvivalent. Je velmi správné, že peníze, pokud jsou určeny jen jako činitel oběhu, zůstávají neustále uzavřeny ve svém koloběhu. Ale ukazuje se tady, že kromě toho, že jsou tímto nástrojem oběhu, jsou ještě něčím jiným, že mají také samostatnou existenci mimo oběh a v tomto novém určení mohou být z oběhu vyňaty právě tak, jako z něho musí být stále definitivně vyjímáno zboží. Je tedy třeba uvážit peníze v jejich třetím určení, v němž v sobě zahrnují obojí dřívější určení, tedy jak určení, že slouží jako míra, tak i to určení, že jsou všeobecným směnným prostředkem a tedy realizací cen zboží.

c) Peníze jako materiální reprezentant bohatství (hromadění peněz; předtím ještě peníze jako všeobecná matérie smluv atd.)

Je již v povaze koloběhu, že každý bod se jeví současně jako výchozí i konečný bod, a to tak, že se jako jedno jeví potud, pokud se jeví jako druhé. Formové určení P - Z - Z - P je tedy právě tak správné, jako druhé určení, které se jeví jako původní, Z - P - P - Z. Obtíž je v tom, že druhé zboží je kvalitativně odlišné; ne tak druhé peníze. Ty mohou být rozdílné jen kvantitativně. Vezmeme-li peníze jako míru, je jejich materiální substance podstatná, ačkoli jejich přítomnost a dále jejich kvantita, počet, v němž je příslušný díl zlata nebo stříbra, který slouží jako jednotka, jsou pro ně v tomto určení naprosto lhostejné a vůbec se jich používá jen jako představované, neexistující jednotky. V tomto určení musí být k dispozici jako jednotka, _[*162] a ne jako počet. Řeknu-li, že libra bavlny stojí 8 pencí, říkám tím, že 1 libra bavlny = 1/116 unce zlata (unce za 3 lib. 17 šil. 7 pencí) (931 pencí). To vyjadřuje současně i její určenost jako směnné hodnoty vůči (všem ostatním zbožím), jako ekvivalentu všech ostatních zboží, která tolik a tolikrát obsahují unci zlata, protože jsou rovněž srovnávány s uncí zlata. Tento původní poměr libry bavlny ke zlatu, jímž se určuje množství zlata, které je obsaženo v libře bavlny, je dán množstvím pracovní doby realizované v obou, skutečné společné substance směnných hodnot. To předpokládat z kapitoly, která pojednává o směnné hodnotě jako takové.^[*134] Objevit tuto rovnici není tak obtížné, jak se zdá. Například v práci, která přímo produkuje zlato, se určité množství zlata jeví přímo jako produkt např. jednoho pracovního dne. Konkurence porovnává modificandis modificatis ostatní pracovní dny s tímto pracovním dnem. Přímo nebo nepřímo. Jedním slovem, v bezprostřední výrobě zlata se určité množství zlata jeví bezprostředně jako výrobek, a proto jako hodnota, ekvivalent určité pracovní doby. Jde tedy jen o to, určit pracovní dobu, která je realizována v různých zbožích, a porovnat ji s pracovní dobou, která přímo produkuje zlato, a pak se dá říci, kolik zlata je obsaženo v určitém zboží. Určení všech zboží jako cen - jako změřených směnných hodnot - je proces, který postupuje jen pomalu, předpokládá častou směnu a tedy časté srovnávání zboží jako směnných hodnot; jakmile se však existence zboží jakožto cen stala už předpokladem - předpokladem, který sám je produktem společenského procesu, výsledkem společenského výrobního procesu - jeví se určení nových cen jako jednoduchá záležitost, protože prvky výrobních nákladů jsou pak už samy k dispozici ve formě cen, stačí je tedy prostě sečíst. (Časté zcizování, prodej, častý prodej, Steuart. To všechno musí však mít kontinuitu, aby ceny dosáhly jisté pravidelnosti.^[138]) Ale k čemu jsme tady chtěli dojít, je tato věc: zlato ve vztahu ke zboží, pokud má být stanoveno jako jednotka míry, se určuje výměnou^[*135], bezprostředním _[*163] výměnným obchodem; jako vzájemný poměr všech ostatních zboží. Ve výměnném obchodě je ovšem směnnou hodnotou výrobek jen o sobě ; je to její první jevová forma; ale výrobek není ještě kladen jako směnná hodnota.^[139] Za prvé nezahrnuje toto určení celou výrobu, nýbrž týká se jen jejího přebytku, a je proto samo více nebo méně zbytečné (jako směna sama); náhodné rozšíření okruhu uspokojování, požitků (vztah k novým objektům). Probíhá tedy jen v některých bodech (původně tam, kde končila přirozeně vzniklá společenství, v jejich styku s cizinci)^[*136],je omezena na malý okruh a je něčím, co se s výrobou míjí, něčím příležitostným; zaniká stejně náhodně, jak vzniká. Výměnný obchod, při němž se náhodně směňuje přebytek vlastní výroby za přebytek cizí výroby, je jen první výskyt výrobku jako směnné hodnoty vůbec a je určován náhodnými potřebami, choutkami atd. Má-li ale pokračovat, stát se kontinuálním aktem, který sám v sobě obsahuje prostředky ke svému neustálému obnovování, přichází postupně rovněž zvnějšku a náhodně regulace vzájemné směny pomocí regulace vzájemné výroby, a mírou směny by se tak stávaly výrobní náklady, které se nakonec všechny redukují na pracovní dobu. To nám ukazuje, jak vzniká směna a směnná hodnota zboží. Okolnosti, za nichž se poprvé objevuje nějaký poměr, by nám to však rozhodně neukázaly ani v jeho čistotě, ani v jeho totalitě. Výrobek kladený jako směnná hodnota není už bytostně určen jako jednoduchý; je kladen v kvalitě, která je odlišná od jeho přírodní kvality; je kladen jako poměr, a to jako poměr všeobecně, ne k nějakému zboží, nýbrž ke každému zboží, ke každému možnému výrobku. Vyjadřuje tedy všeobecný poměr; výrobek, který má sám k sobě vztah jako k realizaci určitého množství všeobecné práce, společenské pracovní doby, a potud je pro každý jiný výrobek ekvivalentem v poměru, vyjádřeném v jeho směnné hodnotě. Směnná hodnota předpokládá společenskou práci jako substanci všech výrobků, naprosto bez ohledu na jejich přírodní podobu. Nic nemůže vyjadřovat nějaký poměr, aniž by se to s něčím _[*164] poměřovalo; a nic nemůže vyjadřovat všeobecný poměr, aniž by se to poměřovalo s něčím všeobecným. Protože práce je pohyb, je její přirozenou mírou čas. Výměnný obchod ve své nejprimitivnější formě předpokládá práci jako substanci a pracovní dobu jako míru zboží; to se pak také projevuje, jakmile se stává pravidelným, kontinuálním, jakmile má sám v sobě obsahovat vzájemné podmínky svého obnovování. - Směnná hodnota je zbožím jen potud, pokud je vyjádřena v nějakém jiném zboží, tedy jako poměr. Měřice pšenice stojí měřici žita; v tomto případě je pšenice směnnou hodnotou potud, pokud je vyjádřena v žitě, a žito je směnnou hodnotou potud, pokud je vyjádřeno v pšenici. Pokud je jedno z nich ve vztahu jen samo k sobě, není směnnou hodnotou. Ale v takovém poměru, kde se peníze jeví jako míra, nejsou samy vyjádřeny jako poměr, jako směnná hodnota, nýbrž jako přírodní kvantita určité matérie, jako přírodní váhový díl zlata nebo stříbra. Vůbec zboží, v němž je vyjádřena směnná hodnota nějakého jiného zboží, není nikdy vyjádřeno jako směnná hodnota, jako poměr, nýbrž jako určité kvantum své přírodní zvláštnosti. Stojí-li 1 měřice pšenice 3 měřice žita, pak je jako hodnota vyjádřena jen měřice pšenice, a ne měřice žita. Sama o sobě je ta druhá sice také kladena; 1 měřici žita se pak = ¹/₃ měřice pšenice; ale to není kladeno^[139], nýbrž je to jen druhý poměr, který je ovšem bezprostředně přítomen v prvním. Je-li jedno zboží vyjádřeno v druhém zboží, pak je kladeno jako poměr, a to druhé jako prosté kvantum určité matérie. Hodnotou nejsou 3 měřice žita samy o sobě, nýbrž žito jako něco, co vyplňuje určité kvantum prostoru, co je měřeno prostorovou mírou. Právě tak je to s penězi jako mírou, jako s jednotkou, v níž jsou měřeny směnné hodnoty jiných zboží. Peníze jsou znázorněny v určité váze přírodní substance, ve zlatu, stříbru atd. Má-li 1 měřice pšenice cenu 77 šil. 7 pencí, pak je vyjádřena jako něco jiného, čemu je rovna, jako unce zlata, jako poměr, jako směnná hodnota. Ale 1 unce zlata sama o sobě není směnná hodnota; není vyjádřena jako směnná hodnota, nýbrž jako určité kvantum sebe sama, své přírodní substance, zlata. Má-li 1 měřice pšenice cenu 77 šil. 7 pencí nebo 1 unce zlata, _[*165] může to být hodnota větší nebo menší, protože 1 unce zlata bude klesat nebo stoupat co do své hodnoty v poměru k množství práce, potřebnému k její výrobě. To je však pro její cenové určení jako takové lhostejné, protože její cena 77 šil. 7 pencí vyjadřuje přesně poměr, v němž je ekvivalentem pro všechna ostatní zboží, v němž je může kupovat. Určenost cenového určení, ať stojí kvarter 77 nebo 1780 šil., je mimo určování ceny vůbec, tj. mimo kladení pšenice jako ceny. Cenu má, ať stojí 100 šilinků nebo jeden šilink. Cena vyjadřuje svou směnnou hodnotu jen v jednotce společné všem zbožím; předpokládá tedy, že tato směnná hodnota je již regulována jinými poměry. K tomu, že 1 kvarter pšenice má cenu 1 unce zlata - protože zlato a pšenice jakožto přírodní předměty nemají k sobě naprosto žádný vztah, nejsou jako takové pro sebe navzájem žádnou mírou, jsou si vzájemně lhostejné -‚ se ovšem došlo proto, že unce zlata je sama zase kladena v poměru k pracovní době nutné pro její výrobu, a tak je obojí, pšenice i zlato, kladeno v poměru k něčemu třetímu, k práci, a v tomto poměru sobě naroveň; protože obojí se mezi sebou srovnává jako směnné hodnoty. Ale to nám jen ukazuje, jak se došlo k ceně pšenice, k množství zlata, jemuž je pšenice kladena naroveň. V tomto poměru, v němž se peníze jeví jako cena pšenice, ony samy nejsou kladeny jako poměr, jako směnná hodnota, ale jako určité množství přírodní matérie. Ve směnné hodnotě se zboží (výrobky) kladou jako poměry ke své společenské substanci, k práci; ale jako ceny jsou vyjádřeny v množstvích jiných výrobků podle jejich přírodních vlastností. Může se ovšem říci, že i cena peněz je kladena jako 1 kvarter pšenice, 3 kvartery žita a všechna ostatní kvanta různých zboží, jejichž cena činí 1 unci zlata. Ale aby pak bylo možno vyjádřit cenu peněz, musel by se vyjmenovat celý okruh zboží, každé v tom množství, v němž se rovná 1 unci zlata. Peníze by měly tedy tolik cen, kolik je druhů zboží, jejichž cenu by samy vyjadřovaly. Hlavní určení ceny, jednotka, by odpadlo. Cenu peněz nevyjadřuje žádné zboží, protože žádné by nevyjádřilo jeho poměr ke všem ostatním zbožím, jeho všeobecnou směnnou hodnotu. Specifikum ceny však je, _[*166] že směnná hodnota sama má být vyjádřena ve své všeobecnosti a přece v nějakém určitém zboží. Ale i to je lhostejné. Pokud se peníze jeví jako matérie, v níž je vyjádřena, měřena cena všech zboží, jsou peníze samy kladeny jako určité množství zlata, stříbra atd., zkrátka své přírodní matérie; jako prosté kvantum určité matérie, dokonce ani ne jako směnná hodnota, jako poměr. Tak není žádné zboží, v němž je nějaké jiné zboží vyjádřeno jako cena, samo nikdy kladeno jako směnná hodnota, nýbrž jako prosté kvantum sebe sama. V určení peněz jako jednotky směnných hodnot, jako jejich míry, jejich všeobecného srovnávacího hlediska, se jeví jejich přírodní matérie, zlato, stříbro, jako to podstatné, protože jako cena zboží nejsou směnnou hodnotou, nejsou poměrem, nýbrž určitou váhou zlata, stříbra; např. libra se svými díly, a tak se také objevují peníze původně jako libra, aes grave^[140]. To právě odlišuje směnu od směnné hodnoty a viděli jsme, že směnná hodnota nutně vede k určování cen.^[*137] Proto si počínají hloupě ti, kteří z pracovní doby jako takové dělají peníze, tj. rozlišují mezi cenou a směnnou hodnotou, a zase rozlišovat nechtějí.^[*138] Peníze jako míra, jako element určování cen, jako měřící jednotka směnných hodnot tedy s sebou nesou takový jev, že 1. jsou, jakmile je určena směnná hodnota jedné unce zlata za libovolné zboží, nutné už jen jako představovaná jednotka; že je zbytečná jejich skutečná existence a tím spíš je zbytečná kvantita, v níž jsou přítomny; pokud peníze slouží jako ukazatel (ukazatel hodnoty), je množství, v němž existují v nějaké zemi, lhostejné; nutné jsou jen jako početní jednotka; 2. že, ačkoli je potřebí je klást jen pomyslně, a opravdu, jako cena zboží, se na něm kladou jen pomyslně, jsou současně jako prosté množství přírodní substance, v níž se představují, jako určitá, jakožto jednotka přijatá váha zlata, stříbra atd. srovnávacím hlediskem, jednotkou, mírou. Směnné hodnoty (zboží) se v představě přeměňují v určité váhové díly zlata nebo stříbra a jsou kladeny _[*167] pomyslně jako = tomuto představovanému množství zlata atd.; jako by je vyjadřovaly.^[*139]

Přejdeme-li však nyní k druhému určení peněz, jako směnného prostředku a činitele, který uskutečňuje ceny, zjistili jsme, že tu musejí být v určité kvantitě; že váha zlata a stříbra, kladená jako jednotka, je nutná v určitém počtu, aby byla adekvátní tomuto určení.^[*140] Je-li dána na jedné straně suma cen, které mají být realizovány, suma, která závisí na ceně určitého zboží, násobené jeho kvantitou, a na druhé straně rychlost oběhu peněz, vyžaduje to jisté množství oběžného prostředku. Podíváme-li se však blíže na původní formu, bezprostřední formu, v níž se objevuje oběh, Z - P - P - Z, jeví se v ní peníze jako pouhý směnný prostředek.^[*141] Zboží se směňuje za zboží a peníze se jeví jen jako prostředek směny. Cena prvního zboží se realizuje v penězích, aby se penězi mohla realizovat cena druhého zboží a abychom je tak mohli dostat za první. Když už je realizována cena prvního zboží, není cílem toho, kdo teď dostal svou cenu v penězích, aby získal cenu druhého zboží, nýbrž platí jeho cenu proto, aby dostal zboží. V základě mu tedy peníze sloužily k tomu, aby směnil první zboží za druhé. Jako pouhý oběžný prostředek nemají peníze žádný jiný účel. Člověk, který prodal své zboží za peníze, chce zase koupit zboží, a ten, od něhož je kupuje, potřebuje peníze zase k tomu, aby koupil zboží atd. V tomto určení jako pouhého oběžného prostředku spočívá tedy určení peněz samých jen v tomto oběhu, který uskutečňují tím, že jejich kvantita je předem určena; jejich počet. Kolikrát jsou ony samy jako jednotka obsaženy ve zboží, je předem určeno v jeho cenách, a jako nástroj oběhu se peníze jeví jen jako počet této předpokládané jednotky. Pokud peníze realizují cenu zboží, směňuje se zboží za svůj reálný ekvivalent ve zlatu a stříbru; jeho směnná hodnota se skutečně směňuje v penězích jako v jiném zboží; ale pokud tento proces probíhá jen proto, _[*168] aby se peníze zase přeměnily ve zboží, aby se tedy první zboží směnilo za druhé, jeví se peníze jen jako přechodné, čili jejich substance spočívá jen v tom, že se neustále jeví jako toto přecházení, jako tento nositel zprostředkování. Peníze jako oběžný prostředek jsou jen oběžný prostředek. Jediné určení, které je pro ně podstatné, aby mohly sloužit v tomto charakteru, je určení kvantity, počtu, v němž obíhají. (Protože počet je současně určován rychlostí, není třeba ji tu zvlášť připomínat.) Pokud realizují cenu, je podstatná jejich hmotná existence jako zlato a stříbro; ale pokud je tato realizace jen přechodná a má samu sebe zrušit, je lhostejná. Je to jen zdání, jako by šlo o to, směnit zboží za zlato a stříbro jako zvláštní zboží: zdání, které mizí, když je proces ukončen, jakmile je zlato a stříbro zase směněno za zboží a tím zboží za zboží. Zlato a stříbro jako pouhý oběžný prostředek nebo oběžný prostředek jako zlato a stříbro je tedy lhostejný ke svým vlastnostem jako zvláštního přírodního zboží. Dejme tomu, že úhrnná cena obíhajícího zboží = 10 000 tolarů. Jeho míra pak je 1 tolar x váhy stříbra. Je tedy zapotřebí 100 tolarů, aby tato zboží oběhla za šest hodin; tj. každý tolar zaplatí cenu 100 tolarů za šest hodin. Podstatné je to, že je k dispozici 100 tolarů, počet 100 kovové jednotky, která měří úhrnnou sumu cen zboží; 100 takových jednotek. Že jsou tyto jednotky ze stříbra, to je pro proces sám lhostejné. To se projevuje již v tom, že jediný tolar reprezentuje v koloběhu cirkulace stokrát větší množství stříbra, než je v něm reálně obsaženo, ačkoli v každé určité směně reprezentuje jen váhu stříbra 1 tolaru. Vezmeme-li oběh jako celek, reprezentuje tedy 1 tolar 100 tolarů, stokrát větší váhu stříbra, než skutečně obsahuje. Je ve skutečnosti jen znakem pro váhu stříbra, která je obsažena ve 100 tolarech. Realizuje stokrát větší cenu, než jakou realizuje skutečně, jako kvantum stříbra. Dejme tornu, že libra šterl. je např. = ¹/₃ unce zlata (není to tolik). Pokud je zaplacena cena nějakého zboží ve výši 1 libry šterl., tj. je realizována jeho cena ve výši 1 libry št., pokud je směněno za 1 libru št.,je rozhodující, že libra šterlinků skutečně obsahuje ¹/₃ unce zlata. Kdyby to byla falešná libra št., vyrobená z obyčejného kovu, jen zdánlivá libra št.,_[*169] pak by ve skutečnosti nebyla realizována cena zboží; aby byla realizována, muselo by se zaplatit takovým množstvím obyčejného kovu, jaké = ¹/₃ unce zlata. Z hlediska tohoto izolovaného momentu oběhu je tedy podstatné, že peněžní jednotka skutečně představuje určité množství zlata a stříbra. Bereme-li však oběh jako celek, jako v sobě se uzavírající proces: Z - P - P - Z, má se věc jinak. V prvním případě by realizace ceny byla jen zdánlivá: realizovala by se jen část jeho ceny. Cena, kladená na zboží pomyslně, by nebyla kladena skutečně. Za zboží, které je pomyslně kladeno = tolika a tolika váhovým dílům zlata, by se ve skutečné směně tolik váhových dílů zlata nezaplatilo. Kdyby ale místo pravé libry šterl. obíhala libra falešná, vykonávala by v celku oběhu absolutně stejnou službu, jako kdyby byla pravá. Je-li zboží a v ceně 1 libry směněno za 1 falešnou libru a smění-li se tato falešná libra opět za zboží b v ceně 1 libry št., pak vykonala falešná libra absolutně stejnou službu, jako kdyby byla pravá. Skutečná libra je tedy v tomto procesu opravdu jen znakem, pokud nebereme v úvahu ten moment, že realizuje ceny, nýbrž celek procesu, v němž slouží jen jako oběžný prostředek a v němž je realizace cen jen zdáním, jen přechodným zprostředkováním. Zde slouží libra zlata jen k tornu, aby se směnilo za zboží b, které má stejnou cenu. Skutečnou realizací ceny zboží a je tedy zboží b a skutečnou realizací ceny <zboží> b je zboží a nebo c nebo d, což je stejné pro formu poměru, pro nějž je zvláštní obsah zboží úplně lhostejný. Směňují se zboží, která mají stejné ceny. Místo aby se zboží a přímo směnilo za zboží b, směňuje se cena zboží a za zboží b a cena zboží b za zboží a. Peníze představují tedy vůči zboží jen jeho cenu. Zboží se vzájemně směňují za svou cenu. Cena zboží sama na něm pomyslně vyjadřuje, že je počtem jisté přírodní jednotky (váhového dílu) zlata nebo stříbra, matérie, v níž jsou peníze ztělesněny. V penězích čili v jeho realizované ceně vystupuje vůči němu skutečný počet této jednotky. Pokud však realizace ceny není tím konečným, a nejde o to, mít cenu zboží jako cenu, nýbrž jako cenu nějakého jiného zboží, je matérie peněz lhostejná, např. zlato a stříbro. Peníze se stávají _[*170] subjektem jako nástroj oběhu, jako směnný prostředek, a přírodní matérie, v níž se představují, se jeví jako věc náhody, jejíž význam mizí v aktu směny samé; protože zboží směněné za peníze se koneckonců nemá realizovat v této matérii, nýbrž v matérii jiných zboží. Teď tady totiž kromě momentů, že v oběhu L peníze realizují ceny, 2. obíhá vlastnický titul, máme 3. ještě ten moment, že se prostřednictvím oběhu děje to, co by se nemohlo stát přímo, totiž že směněná hodnota zboží se vyjadřuje v každém jiném zboží. Stojí-li 1 loket plátna 2 šil. a libra cukru 1 šil., pak se loket plátna prostřednictvím 2 šil, realizuje ve 2 librách cukru, a cukr se tedy přeměňuje v matérii směnné hodnoty lokte plátna, v matérii, ve které se realizuje směnná hodnota lokte plátna. Jako pouhý oběžný prostředek, ve své úloze v oběžném procesu jako neustálém plynutí, nejsou peníze ani mírou cen, neboť jako takové jsou kladeny již v cenách samých; <nejsou> ani prostředkem realizace cen, neboť jako takový existují v jednom momentu oběhu, mizejí však v totalitě jeho momentů; jsou pouhým reprezentantem cen vůči všem zbožím a slouží jen jako prostředek k tornu, aby se zboží směňovala za stejné ceny. Směňují se za jedno zboží, protože jsou všeobecným reprezentantem jeho směnné hodnoty a jako takový jsou reprezentantem každého jiného zboží se stejnou směnnou hodnotou, jsou všeobecným reprezentantem, a jako takový jsou i v oběhu. Představují cenu jednoho zboží vůči všem ostatním zbožím či cenu všech zboží vůči jednomu zboží. V tomto směru nejsou jen reprezentantem cen zboží, nýbrž i znakem sebe samých; tj. v aktu oběhu samého je jejich matérie, zlato a stříbro, lhostejná. Jsou cena; jsou určité množství zlata a stříbra; ale pokud je tato realita ceny jen přechodná, taková, která je určena k tornu, aby neustále mizela, aby byla rušena, aby neplatila jako realizace definitivní, nýbrž vždy jen jako prostřednická, prostředkující; pokud tu vůbec nejde o realizaci ceny, nýbrž o realizaci směnné hodnoty zvláštního zboží v materiálu jiného zboží, je jejich vlastní materiál lhostejný, je jako realizace ceny přechodný, protože sama tato realizace mizí; jsou tedy, pokud jsou v tomto neustálém pohybu, jen reprezentantem _[*171] směnné hodnoty, který se stává skutečným teprve tehdy, když skutečná směnná hodnota neustále nastupuje na místo svého reprezentanta, neustále si s ním mění místo, neustále se s ním směňuje. V tomto procesu nezáleží tedy jejich realita v tom, že jsou cenou, nýbrž v tom, že ji představují, že jsou jejím reprezentantem; předmětně přítomný reprezentant ceny, tedy sebe sama, a jako takový i směnné hodnoty zboží. Jako směnný prostředek realizují ceny zboží jen proto, aby kladly směnnou hodnotu jednoho zboží v druhém zboží jako v jeho jednotce, aby jeho směnnou hodnotu realizovaly v jiném zboží, tj. aby kladly jiné zboží jako materiál jeho směnné hodnoty.

Jsou tedy v oběhu jen jako takovýto předmětný znak; jsou-li z něho vyňaty, jsou zase realizovanou cenou; uvnitř procesu je však, jak jsme viděli, kvantita, počet těchto předmětných znaků peněžní jednotky podstatně určen.^[*142] Tedy v oběhu, v němž se peníze jeví vůči zboží jako existující, je jejich materiální substance, jejich substrát jako určité kvantum zlata a stříbra, lhostejná, naproti tomu jejich počet je podstatně určen, protože jen tak je znakem pro určitý počet této jednotky, kdežto v jejich určení jako míry, v níž jsou kladeny jen ideálně, byl podstatný jejich materiální substrát, ale jejich kvantita a jejich existence byly úplně lhostejné. Z toho vyplývá, že peníze jako zlato a stříbro, pokud jsou jen prostředkem oběhu, směny, mohou být nahrazeny jakýmkoli jiným znakem, který vyjadřuje určité kvantum jejich jednotky, a tak mohou symbolické peníze nahradit peníze reálné, protože materiální peníze jsou jako pouhý směnný prostředek samy symbolické.

Tato rozporná určení peněz jako míry, jako uskutečnění cen a jako pouhého směnného prostředku vysvětlují jinak nevysvětlitelný jev, že jsou-li kovové peníze, zlato, stříbro, zfalšovány přimíšením levnějšího kovu, peníze se znehodnocují a ceny stoupají; protože v tomto případě už mírou cen nejsou výrobní náklady např. jedné unce zlata, nýbrž unce smíšené na ²/₃ s mědí atd. (falšování mincí, pokud záleží _[*172] jen v tom, že se falšují nebo mění jen názvy alikvotních váhových dílů drahého kovu, kdyby se tedy např. nazvala osmina unce 1 sovereignem, zůstává míra absolutně táž a mění se jen její název. Jestliže se dříve 1 sovereignem nazývala ¹/₄ unce a nyní je to ¹/_8, pak vyjadřuje cena 1 sovereignu už jen ¹/₈ unce zlata; jsou tedy nutné 2 sovereigny [přibližně] k tomu, aby vyjádřily tutéž cenu, jakou dříve vyjadřoval 1 sovereign); nebo při pouhém zfalšování názvů alikvotních dílů vzácného kovu zůstala míra táž, ale alikvotní díl je vyjádřen v dvojnásobném počtu franků atd. než dříve; na druhé straně, je-li substrát peněz, zlato, stříbro, zcela zrušen a nahrazen papírem se znakem určitých kvant reálných peněz, v množství požadovaném oběhem, obíhá papír jako plná hodnota zlata a stříbra. V prvním případě proto, že oběžný prostředek je současně materiálem peněz jako míry a materiálem, v němž se cena realizuje jako definitivní; v druhém případě proto, že peníze jsou jen ve svém určení oběžného prostředku.

Příklad hrubé záměny rozporných určení peněz: „Cena je přesně určena množstvím peněz, za něž lze nakupovat. Všechna zboží světa nemohou vynést víc peněz, než kolik jich je ve světě.“ Za prvé nemá určení ceny se skutečným prodejem nic společného; v tomto určení jsou peníze pouze jako míra. Za druhé, všechna zboží (která jsou v oběhu) mohou vynést tisíckrát víc peněz, než jich je ve světě, oběhne-li každý peníz tisíckrát. (Citované místo z London Weekly Dispatch, 8. listopadu <1857>.)^[141]

Protože úhrnná suma cen, které mají být v oběhu realizovány, se mění s cenami zboží a s jeho množstvím, které je dáno do oběhu; protože je na druhé straně rychlost oběžného prostředku, který je v oběhu, rovněž určena okolnostmi, které jsou na něm samém nezávislé, musí být množství oběžných prostředků schopné měnit se, rozšiřovat i zmenšovat - kontrakce a expanze oběhu.

O penězích jako pouhém oběžném prostředku se dá říci, že přestávají být zbožím (zvláštním zbožím), protože jejich materiál je lhostejný a uspokojují už jen potřebu směny samé, neplní již žádnou jinou bezprostřední potřebu: zlato a stříbro přestávají být zbožím, _[*173] jakmile obíhají jako peníze. Na druhé straně se o nich dá říci, že jsou teď už jen zboží (všeobecné zboží), zboží ve své čisté formě, lhostejné ke své přirozené zvláštnosti a tedy lhostejné i ke všem bezprostředním potřebám, bez přirozeného vztahu k určité potřebě jako takové. Přívrženci monetární soustavy, zčásti dokonce i ochranářství (viz např. Ferrier, str. 2)^[142], se přidržovali první stránky, moderní ekonomové druhé stránky; např. Say^[143], který říká, že s penězi se zachází jako se „zvláštním“ zbožím, jako s každým jiným zbožím.^[*143] Jako směnný prostředek se peníze jeví jako nutný prostředník mezi výrobou a spotřebou. V soustavě s rozvinutými penězi se vyrábí jen proto, aby se směňovalo, čili vyrábí se jen tak, že se směňuje. Kdybychom škrtli peníze, byli bychom buď vrženi zpátky na nižší stupeň výroby (které odpovídá příležitostný výměnný obchod), anebo bychom přešli na vyšší stupeň, na němž už směnná hodnota není prvním určením zboží, protože všeobecná práce, jejímž reprezentantem je. se už nejeví jako práce soukromá, k pospolitosti pouze prostředkovaná.

Otázka, zda jsou peníze jako oběžný prostředek produktivní nebo neproduktivní, se dá vyřešit stejně jednoduše. Podle Adama Smitha jsou peníze neproduktivní.^[144] Ale Ferrier např. říká: „Vytvářejí hodnoty, protože bez nich by neexistovaly.“ Musíme nejen „brát v úvahu jejich hodnotu jako kovu, nýbrž právě tak i jejich vlastnost jako peněz.“^[142] A. Smith má pravdu do té míry, že peníze nejsou nástrojem nějakého zvláštního výrobního odvětví; Ferrier má pravdu, protože momentem všeobecné výroby založené na směnné hodnotě je to, že klade výrobek a výrobního činitele v určení peněz, a toto určení předpokládá peníze odlišné od výrobku; protože sám peněžní vztah je výrobním vztahem, bereme-li výrobu v její totalitě.

Pokud je Z - P - P - Z rozloženo v oba své momenty, ačkoli se předpokládají ceny zboží (a to je hlavní rozdíl), rozpadá se oběh na dva akty bezprostředního výměnného obchodu. Z - P: směnná hodnota zboží je vyjádřena v jiném, zvláštním zboží, v materiálu peněz, _[*174] stejně jako směnná hodnota peněz ve zboží; právě tak v P - Z. Potud má pravdu A. Smith, když říká, že peníze jako směnný prostředek jsou jen složitý druh barteru (výměnného obchodu).^[144] Pokud ale uvažujeme celek procesu, nikoli oba momenty jako lhostejné akty, že se totiž zboží realizuje v penězích a peníze ve zboží, mají pravdu odpůrci A. Smitha, když říkají, že nerozpoznal povahu peněz a že peněžní oběh vytlačuje výměnný obchod; protože peníze slouží jen k tomu, aby vyrovnávaly početní dělení^[*144], které vzniká z dělby práce? Tyto početní znaky^[*145] potřebují 1ýt ze zlata a stříbra stejně málo jako délkové míry. (Viz Solly, str. 20.)^[145]

Zboží se mění z marchandises v denrées,^[*146] vstupují do spotřeby; peníze jako oběžný prostředek nikoli; v žádném bodě nepřestávají být zbožím, pokud zůstávají v určení oběžného prostředku.

Přejdeme k třetímu určení peněz, které je především výsledkem druhé formy oběhu^[*147]:

P - Z - Z - P; peníze se tu nejeví jen jako prostředek, ani jako míra, ale jako sebeúčel a právě proto vystupují z oběhu stejně jako určité zboží, které nejprve naplnilo svůj koloběh a pak se z marchandise stalo denrée.

Napřed je ještě třeba poznamenat, že předpokládáme-li určení peněz jako imanentního vztahu výroby, všeobecně založené na směnné hodnotě, může se také po jednotlivých stránkách ukázat, že slouží jako výrobní nástroj. „Užitek zlata a stříbra spočívá v tom, že nahrazují práci.“ (Lauderdale, str. 11.) Bez peněz je zapotřebí množství výměn, než dostaneme směnou žádaný předmět. Dále bychom se museli při každé zvláštní směně pustit do zkoumání relativní hodnoty zboží. Toho prvního nás ušetří peníze jako nástroj směny (nástroj obchodu); toho druhého jako měřítko hodnot a reprezentant všech zboží. (Tamtéž.)^[146] Opačné tvrzení, že peníze nejsou produktivní, říká jen, že jsou neproduktivní mimo určenost, v níž jsou produktivní, _[*175] jako míra, nástroj oběhu a reprezentant hodnot, že jejich kvantita je produktivní jen potud, pokud je potřebná, aby plnila tato určení. Že se stávají nejen neproduktivními, nýbrž vedlejšími výlohami výroby^[147], jakmile se jich používá víc, než je k tomuto jejich produktivnímu určení nutné, to je pravda, která platí o jakémkoli jiném výrobním nebo směnném nástroji; o stroji právě tak jako o dopravním prostředku. Míní-li se tím však, že peníze směňují jen přítomné reálné bohatství, pak je to nesprávné, protože za peníze se směňuje a kupuje i práce, produktivní činnost sama, potenciální bohatství.