logo SDS
Dnešní datum: 18. 10. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 644x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 544x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 429x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 392x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 390x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 326x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 12
Prům. 10.4
21 denni
Max. 547
Prům. 389.7

Nyní si čte web : 65 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* KAPITOLA O PENĚZÍCH (část 6)

Vydáno dne 28. 02. 2005 (10517 přečtení)

Šestá část kapitoly o penězích Rukopisů „Grundrisse“. Označení začátků stránek odpovídá knize.

Třetí určení peněz ve svém plném rozvinutí předpokládá obě první je jejich jednotou. Peníze mají tedy samostatnou existenci mimo oběh; vystoupily z něho. Jako zvláštní zboží mohou být ze své formy peněz přeměněny ve formu přepychových předmětů, zlatých a stříbrných klenotů (pokud je umělecká práce velmi jednoduchá, jako např. ve starším anglickém období, přeměna stříbrných peněz ve zpracované stříbro a naopak neustálá. Viz Taylor[148]); nebo mohou být jako peníze nahromaděny a tak tvořit poklad. Pocházejí-li peníze ve své samostatné existenci z oběhu, jeví se i v ní jako výsledek oběhu; uzavírají se samy v sobě prostřednictvím oběhu. V této určenosti je již latentně obsaženo jejich určení jako kapitálu. Jsou negovány jako pouhý směnný prostředek. Ovšem protože historicky mohou být kladeny dříve jako míra, než se projeví jako směnný prostředek, a mohou se projevit jako směnný prostředek, dříve než jsou kladeny jako míra - v tomto případě by tu byly jen jako přednostní zboží - mohou se historicky objevit také ve svém třetím určení dříve, než jsou kladeny v obou předchozích. Ale jako peníze mohou být zlato a stříbro nahromaděny jen tehdy, jsou-li již přítomny v jednom z těch dvou určení, a v třetím určení se mohou v rozvinuté podobě objevit jen tehdy, jsou-li rozvinuty v obou předchozích. Jinak je jejich nahromadění jen nahromaděním zlata a stříbra, nikoli peněz.

(Jako zvlášť zajímavý příklad se zmínit o hromadění měděných peněz ve starších obdobích římské republiky.)[*148]

[*176] Jestliže peníze jako univerzální materiální reprezentant bohatství vycházejí z oběhu a jsou jako takové samy produktem oběhu, který je současně umocněnou směnou i zvláštní formou směny, jsou i v tomto třetím určení ve vztahu k oběhu; jsou vůči němu samostatné, ale tato jejich samostatnost je jen jeho vlastní proces. Vycházejí z něho právě tak, jako do něho opět vcházejí. Mimo jakýkoli vztah k oběhu by to nebyly peníze, nýbrž prostý přírodní předmět, zlato a stříbro. Jsou v tomto určení právě tak jeho předpokladem, jako jeho výsledkem. Sama jejich samostatnost neznamená přerušení vztahu k oběhu, nýbrž negativní vztah k němu. To tkví v této samostatnosti jako výsledku Z - P - P - Z. V penězích jako kapitálu je na nich samých kladeno,

  1. že jsou právě tak předpokladem oběhu jako jeho výsledkem;

  2. že sama jejich samostatnost je tedy jen negativním vztahem, ale přece jen vždy vztahem k oběhu;

  3. že ony samy jsou kladeny jako výrobní nástroj, protože oběh se už nejeví ve své prvotní jednoduchosti, jako kvantitativní výměna, nýbrž jako proces výroby, reálná výměna látek. A tak jsou tedy peníze samy určeny jako zvláštní moment tohoto výrobního procesu. Ve výrobě už nejde jen o prosté určení ceny, tj. o převádění směnných hodnot zboží na společnou jednotku, nýbrž o tvoření směnných hodnot, tedy také o tvoření určenosti cen. Nejde jen o pouhé kladení formy, nýbrž obsahu. Jestliže se tedy peníze v jednoduchém oběhu jeví všeobecně jako produktivní potud, pokud je oběh sám všeobecně momentem výrobní soustavy, pak je toto určení prozatím jen pro nás, ještě není kladeno na penězích.

  4. I jako kapitál se tedy peníze jeví, jako by byly kladeny jako vztah k sobě samým prostřednictvím oběhu - v poměru úroku a kapitálu.[*149] Ale zde ještě nemáme co dělat s těmito určeními, nýbrž máme prostě sledovat, jak peníze co do své třetí stránky jako samostatné vzešly z oběhu, vlastně ze svých obou předchozích určení.

(„Zmnožení peněz je jen zmnožení početních prostředků.Sismondi. To je správné jen potud, pokud jsou určeny jako pouhý směnný prostředek. V jiné vlastnosti je to také zmnožení platebních prostředků. )

[*177] „Obchod oddělil stín od těla a tak umožnil vlastnit je každé zvlášť.“ (Sismondi.)[149] Peníze jsou tedy nyní osamostatnělá směnná hodnota (jako taková se jeví jako směnný prostředek vždy jen přechodně) ve své všeobecné formě. Mají sice zvláštní tělesnost čili substanci, zlato a stříbro, a to jim právě dodává jejich samostatnost, neboť co existuje jen na něčem jiném, jako určení jiného nebo vztah k jinému, není samostatné. Na druhé straně v této tělesné samostatnosti jako zlato a stříbro reprezentují nejen směnnou hodnotu jednoho zboží vůči druhému, nýbrž směnnou hodnotu vůči všem zbožím, a zatímco samy mají substanci, současně se ve své zvláštní existenci jako zlato a stříbro jeví všeobecná směnná hodnota jiných zboží. Na jedné straně jsou v držení jako směnná hodnota zboží; na druhé straně stojí zboží jako stejné množství zvláštních substancí směnné hodnoty, takže se směnná hodnota může ve směně právě tak přeměnit v kteroukoli z těchto substancí, jako je lhostejná k jejich určenosti a zvláštnosti a povýšená nad ni. Zboží jsou tedy jen náhodné existence. Peníze jsou „přesný soupis všech věcí [150], v němž se stírá jejich zvláštní charakter; všeobecné bohatství jako stručné kompendium na rozdíl od jeho šíře a roztříštěnosti ve světě zboží. Zatímco ve zvláštním zboží se bohatství jeví jako jeho moment, nebo zboží jako zvláštní moment bohatství, jeví se ve zlatu a stříbru všeobecné bohatství samo koncentrováno ve zvláštní matérii. Každé zvláštní zboží, pokud je směnnou hodnotou, pokud má cenu, vyjadřuje samo jen určité množství peněz v nedokonalé formě, protože musí být nejprve vrženo do oběhu, aby mohlo být realizováno, a zůstává pro svou zvláštnost náhodným, ať už je realizováno, nebo není. Pokud se však nestane cenou, nýbrž zůstane ve své přírodní zvláštnosti, je jen momentem bohatství prostřednictvím svého vztahu ke zvláštní potřebě, kterou uspokojuje, a vyjadřuje po této stránce 1. jen užitné bohatství, 2. jen zcela zvláštní stránku tohoto bohatství. Peníze naproti tomu, pomineme-li jejich zvláštní upotřebitelnost jako hodnotného zboží, jsou 1. realizovaná cena; 2. uspokojují každou potřebu, pokud mohou být směněny za objekt jakékoli potřeby, <a jsou> zcela lhostejné k jakékoli zvláštnosti. Zboží má tuto vlastnost jen prostřednictvím [*178] peněz. Peníze ji mají přímo vůči všem zbožím, tedy vůči celému světu bohatství, vůči bohatství jako takovému. V penězích je všeobecné bohatství nejen formou, ale zároveň i obsahem. Pojem bohatství je takříkajíc realizován, individualizován ve zvláštním předmětu. Ve zvláštním zboží,[*150] pokud je toto zboží cenou, je bohatství kladeno jen jako ideální forma, která ještě není realizována; pokud má určitou užitnou hodnotu, představuje jen zcela ojedinělou stránku této hodnoty. V penězích je naopak cena realizována a jejich substance je samo bohatství jak ve své abstrakci od zvláštních způsobů své existence, tak ve své totalitě. Směnná hodnota tvoří substanci peněz, a směnná hodnota je bohatství.[151] Peníze jsou tedy na druhé straně i ztělesněná forma bohatství na rozdíl od všech zvláštních substancí, z nichž se skládá. Jsou-li tedy na jedné straně v penězích, pokud jsou uvažovány pro sebe, forma a obsah bohatství totožné, jsou na druhé straně peníze v protikladu ke všem ostatním zbožím vůči nim všeobecnou formou bohatství, i když totalita těchto zvláštností tvoří substanci peněz. Jsou-li peníze podle prvního určení samo bohatství, pak podle druhého jsou všeobecný materiální reprezentant tohoto bohatství. V penězích samých existuje tato totalita jako představovaný souhrnný pojem zboží. Bohatství (směnná hodnota jako totalita i jako abstrakce) existuje tedy teprve tehdy, při vyloučení všech ostatních zboží, pokud se individualizuje jako takové, ve zlatu a stříbru, jako jednotlivý hmatatelný předmět. Peníze jsou tedy mezi zbožími bohem.

Jako izolovaný hmatatelný předmět se tedy peníze mohou náhodou hledat, najít, ukrást, objevit a všeobecné bohatství se může hmatatelně dostat do držení jednotlivého individua. Ze své rabské podoby, v níž se peníze jeví jako pouhý oběžný prostředek, se náhle stávají vladařem a bohem ve světě zboží. Představují nebeskou existenci zboží, zatímco zboží představují jejich pozemskou existenci.[152] Každá forma přírodního bohatství, než je vyměněno pomocí směnné hodnoty, [*179] předpokládá bytostný vztah individua k předmětu, takže se individuum po jedné své stránce samo zpředmětňuje ve věci a jeho držení určité věci se zároveň jeví jako určitý rozvoj jeho individuality; bohatství v ovcích představuje rozvoj individua jako pastevce, bohatství v obilí jeho rozvoj jako zemědělce atd. Naproti tornu peníze, jako individuum všeobecného bohatství, jako samy pocházející z oběhu a reprezentující jen všeobecno, jako pouze společenský výsledek, nepředpokládají naprosto žádný individuální vztah ke svému držiteli; jejich držení neznamená rozvoj některé z bytostných stránek jeho individuality, naopak spíš držení něčeho, co nemá žádnou individualitu, protože tento společenský <vztah> existuje současně jako smyslový, vnější předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit, a který lze právě tak dobře ztratit. Jejich vztah k individuu se tedy jeví jako čistě náhodný; i když tento vztah k věci, která vůbec nesouvisí s jeho individualitou, mu současně, díky charakteru této věci, poskytuje všeobecnou vládu nad společností, nad celým světem požitků, prací atd. Je to totéž, jako kdyby mi např. nález nějakého kamene, úplně nezávisle na mé individualitě, zajistil ovládnutí všech věd. Držením peněz se dostávám vůči bohatství (společenskému) do úplně stejného vztahu, jaký by mi získal kámen mudrců vzhledem k vědám.[153]

Peníze nejsou tedy jen nějaký předmět touhy po zbohatnutí, nýbrž jsou takový předmět povýtce. Je to bytostně auri sacra fames[75]. Touha po zbohatnutí, jako taková, jako zvláštní forma pudu, tj. jako odlišná od touhy po zvláštním bohatství, tedy např. od touhy po šatech, zbraních, špercích, ženách, víně atd. je možná teprve tehdy, když je všeobecné bohatství, bohatství jako takové, individualizováno v nějaké zvláštní věci, tj. když jsou peníze kladeny ve svém třetím určení. Peníze tedy nejsou jen předmětem, nýbrž současně i zdrojem touhy po zbohatnutí. Hrabivost je možná i bez peněz; touha po zbohatnutí je sama produktem určitého společenského vývoje, není přírodní v protikladu k dějinnému. Proto ty nářky starých nad penězi jako zdrojem všeho zla. Touha po požitku ve své obecně formě a lakota jsou dvě zvláštní formy chtivosti po penězích. Abstraktní touha po požitku [*180] předpokládá předmět, který by obsahoval možnost všech požitků. Abstraktní touhu po požitku uskutečňují peníze v tom určení, v němž jsou materiálním reprezentantem bohatství; lakotu, pokud jsou jen obecnou formou bohatství vzhledem ke zbožím jako jeho zvláštním substancím. Lakota, aby si uchovala peníze jako takové, musí obětovat všechny vztahy k předmětům zvláštních potřeb, musí se jich zříci, aby uspokojila potřebu chtivosti po penězích jako takové. Chtivost po penězích či touha po zbohatnutí znamená nutně zánik starých společností. Tedy protiklad vůči nim. Peníze samy jsou společenstvím a nemohou strpět žádné jiné, které by stálo nad nimi.[*151] To však předpokládá plný rozvoj směnných hodnot, tedy i jemu odpovídající organizaci společnosti. Ve starověku nebyla nexus rerum směnná hodnota; objevuje se jen u obchodních národů, které však provozovaly jen přepravní obchod a samy nevyráběly. Přinejmenším u Féničanů, Kartagiňanů to byla vedlejší záležitost. Mohli právě tak dobře žít v mezerách starého světa jako Židé v Polsku nebo ve středověku. Naopak, tento svět sám byl předpokladem takových obchodních národů.[*152] Však také podlehly pokaždé, jakmile se dostaly do vážného konfliktu s antickými společenstvími. U Římanů, Řeků atd. se peníze zprvu prostě objevují v obou svých prvních určeních jako míra a oběžný prostředek, v obou jen málo vyvinuté. Jakmile se však u nich rozvine obchod atd. nebo, jako u Římanů, jim výboje přinášejí velké množství peněz - zkrátka náhle se na určitém stupni jejich ekonomického vývoje nutně objevují peníze ve svém třetím určení, a čím víc se vyvíjejí v tomto určení, stávají se zhoubou jejich společenství. Aby působily produktivně, musí být peníze ve svém třetím určení, jak jsme viděli, nejen předpokladem, nýbrž i výsledkem oběhu, a jako jeho předpoklad musejí být samy jeho momentem, něčím, co oběh sám klade. U Římanů např., kteří kradli peníze po celém světě, tomu tak nebylo. Je v jednoduchém určení peněz samých, že jako rozvinutý moment výroby mohou existovat jen tam, kde existuje námezdní [*181] práce; a že tam tedy také jsou, daleky toho, aby rozrušovaly formu společnosti, naopak podmínkou jejího rozvoje a hnacím kolem vývoje všech produktivních sil, hmotných i duchovních. Jednotlivé individuum může přijít náhodně k penězům ještě dnes a jejich držení může na ně tedy působit stejně rušivě, jako působily peníze na společenství starověku. Ale rozklad tohoto individua v moderní společnosti sám znamená jen obohacení její produktivní složky. Vlastník peněz v antickém smyslu je rozkládán výrobním procesem, jemuž slouží, aniž o tom ví, a proti své vůli. Rozklad postihuje jen jeho osobu. Jako materiální reprezentant všeobecného bohatství, jako individualizovaná směnná hodnota musejí být peníze bezprostředně předmětem, účelem a produktem všeobecné práce, práce všech jednotlivců. Práce musí bezprostředně produkovat směnnou hodnotu, tj. peníze. Musí tedy být námezdní prací. Jen takto, jako pud všech, protože každý chce produkovat peníze, vytváří touha po zbohatnutí všeobecné bohatství. Jen tak se všeobecná touha po zbohatnutí může stát zdrojem všeobecného, stále znovu se vytvářejícího bohatství. Protože práce je námezdní prací, jejím cílem jsou bezprostředně peníze, je všeobecné bohatství kladeno jako její cíl a předmět. ( V tomto ohledu pojednat o souvislostech antického vojenství, jakmile se stane žoldnéřstvím.)[*153] Peníze jako účel se tu stávají prostředkem všeobecné pracovitosti. Všeobecné bohatství je produkováno, aby se zmocnilo svého reprezentanta. Tak se otvírají skutečné zdroje bohatství. Protože účelem práce není zvláštní výrobek, který je ve zvláštním vztahu k zvláštním potřebám individua, ale peníze, bohatství ve své všeobecné formě, je za prvé pracovitost individua neomezená, je lhostejná ke své zvláštnosti a bere na sebe každou formu, která slouží účelu; je vynalézavá ve vytváření nových předmětů pro společenskou potřebu atd. Je tedy jasné, že s námezdní prací jako základnou nepůsobí peníze rušivě, nýbrž produktivně; kdežto antické společenství je už samo o sobě s námezdní prací jako s všeobecnou základnou v rozporu. Všeobecná pracovitost je [*182] možná jen tam, kde každá práce produkuje všeobecné bohatství, ne jeho určitou formu; kde tedy i mzda individua jsou peníze. Jinak jsou možné jen zvláštní formy vynalézavosti. Směnná hodnota jako bezprostřední produkt práce jsou peníze jako její bezprostřední produkt. Bezprostřední práce, která vyrábí směnnou hodnotu jako takovou, je tedy námezdní práce. Kde peníze samy nejsou společenstvím, musejí společenství rozložit.[*154] Antický <občan> si mohl bezprostředně koupit práci, otroka; ale otrok si za svou práci nemohl koupit peníze. Zmnožení peněz mohlo zdražit otroky, ale nemohlo zproduktivnit jejich práci. Otroctví černochů - ryze průmyslové otroctví -‚ které ostatně s vývojem buržoazní společnosti mizí a je neúnosné, ji předpokládá, a kdyby vedle něho neexistovaly jiné svobodné státy s námezdní prací, nýbrž kdyby bylo izolováno, zvrátily by se ihned veškeré společenské poměry v černošských státech ve formy, které vládly před civilizací.[154]

Peníze jako individualizovanou směnnou hodnotu a tím jako vtělené bohatství hledala alchymie; v tomto určení figurují v monetární (merkantilní) soustavě. Epocha, která těsně předcházela vývoji moderní průmyslové společnosti, začíná všeobecnou chtivostí peněz jak u jedinců, tak u států.[*155] Skutečný vývoj zdrojů bohatství probíhá současně za jejími zády jako prostředek, jak se zmocnit reprezentanta bohatství. Kde peníze nepocházejí z oběhu, nýbrž jsou nalezeny už hotové - jako tornu bylo ve Španělsku - tam ochuzují národ, zatímco národy, které musejí pracovat, aby je Španělům odňaly, rozvíjejí zdroje bohatství a obohacují se skutečně. Nalezení, objevení zlata v nových světadílech, zemích, hraje proto tak velkou úlohu v dějinách revoluce, že tu urychleně, jako ve skleníku probíhá kolonizace. Honba za zlatem ve všech zemích vede k jejich objevování; k zakládání nových států; nejprve k rozšíření druhů zboží, která přicházejí do oběhu, vyvolávají nové potřeby a vtahují vzdálené části světa do procesu směny a výměny látek. Z tohoto hlediska byly [*183] tedy peníze jako všeobecný reprezentant bohatství, jako individualizovaná směnná hodnota, také dvojnásob prostředkem, který činil bohatství univerzálním a rozšířil rozsah směny na celou zeměkouli; skutečnou všeobecnost směnné hodnoty co do látky a prostoru bylo teprve třeba vytvořit. Je však už v onom určení peněz, které zde teď vykládáme, že iluze o jejich přirozené povaze, tj. fixování jednoho z jejich určení v jeho abstrakci, a pomíjení rozporů, které v něm byly obsaženy, jim za zády individuí dává tento skutečně magický význam. Tímto sobě samému odporujícím, a proto iluzorním určením, touto svou abstrakcí se tak opravdu stávají nesmírně[*156] silným nástrojem skutečného rozvoje společenských výrobních sil.[*157]

Je elementárním předpokladem buržoazní společnosti, že práce bezprostředně produkuje směnnou hodnotu, tedy peníze; a že pak peníze právě tak bezprostředně kupují práci; dělníka tedy jen potud, pokud on sám zcizuje ve směně svou činnost. Na jedné straně námezdní práce, na druhé kapitál jsou tedy jen jiné formy rozvinuté směnné hodnoty a peněz jako jejího ztělesnění. Tím jsou peníze bezprostředně zároveň reálné společenství, pokud jsou všeobecnou substancí existence pro všechny a současně společným produktem všech.

V penězích však je, jak jsme viděli, společenství současně pouhou abstrakcí, pro jednotlivce pouze vnější, náhodnou záležitostí a zároveň pouhým prostředkem jeho uspokojení jako izolovaného jednotlivce.[*158] Antické společenství předpokládá úplně jiný vztah individua pro sebe. Vývoj peněz v jejich třetím určení způsobuje tedy jeho zhroucení. Každá produkce je zpředmětnění individua.[*159] Ale v penězích (směnné hodnotě) je zpředmětnění individua nikoli jeho zpředmětněním v jeho přírodní určenosti, nýbrž zpředmětněním individua kladeného v jeho společenském určení (vztahu), které je pro ně současně vnější.

[*184] Peníze kladené ve formě oběžného prostředku jsou mince. Jako mince ztratily samy svou užitnou hodnotu; jejich užitná hodnota spadá vjedno s jejich určením jako oběžného prostředku. Musejí být např. napřed přetaveny, aby mohly sloužit ve funkci peněz jako takových. Musejí být demonetizovány. Proto jsou také v minci jen znakem a jsou lhostejné ke svému materiálu. Ale jako mince ztrácejí i svůj univerzální charakter a přijímají charakter národní, místní. Dělí se na mince různých druhů, podle materiálu, z něhož jsou, zlata, mědi, stříbra atd. Dostává se jim politického titulu a hovoří takříkajíc v různých zemích různými jazyky. Konečně se jim v téže zemi dostává různého pojmenování atd. Peníze ve třetím určení, jako samostatně vystupující z oběhu a vůči němu, tedy také negují svůj charakter jako mince. Jeví se znovu jako zlato a stříbro, ať už jsou vně přetaveny, nebo ať jsou jen hodnoceny podle svého váhového dílu zlata a stříbra. Ztrácejí také opět svůj národní charakter a slouží jako směnný prostředek mezi národy, jako univerzální směnný prostředek, ale ne už jako znak, nýbrž jako určité množství zlata a stříbra. V nejrozvinutější mezinárodní soustavě směny se tedy zlato a stříbro zase objevuje právě v takové formě, v níž hrají svou úlohu již v původním výměnném obchodě. Zlato a stříbro, jako směna sama, se neobjevují, jak jsme už připomněli, původně uvnitř okruhu společenské pospolitosti, nýbrž tam, kde tato společenská pospolitost končí, na její hranici; na nečetných bodech jejího styku s cizími společenstvími.[*160] Peníze se teď jeví tak, jako by byly kladeny jako zboží jako takové, univerzální zboží, které má ve všech místech svůj charakter jako zboží. Podle tohoto svého určení formy platí stejně na všech místech. Jen tak jsou materiálním reprezentantem všeobecného bohatství.[84] V merkantilní soustavě platí tedy zlato a stříbro jako míra moci různých společenství. „Jakmile se vzácné kovy stanou předmětem obchodu, univerzálním ekvivalentem všeho, stávají se také mírou moci mezi národy. Odtud merkantilní soustava.“(Steuart.)[34] Ať si moderní ekonomové sebevíc myslí, že jsou povzneseni nad merkantilní soustavu, objevuje [*185] se zlato a stříbro v obdobích všeobecných krizí v tomto určení úplně stejně v roce 1857 jako v roce 1600.[*161] V tomto charakteru hrají zlato a stříbro důležitou úlohu při vytváření světového trhu. Tak oběh amerického stříbra od západu k východu; kovové pouto mezi Amerikou a Evropou na jedné a Asií na druhé straně od počátku moderní epochy.[*162] U původních společenství je tento obchod se zlatem a stříbrem jen vedlejší záležitostí, týká se jen přebytku, jako celá směna. Ale v rozvinutém obchodu je kladen jako moment, který bytostně souvisí s celou výrobou atd. Peníze už tu nejsou jen k tornu, aby směňovaly přebytek, nýbrž aby saldovaly přebytek v celkovém procesu mezinárodní směny zboží.[*163] Teď jsou mincí jen jako světová mince. Jako takové jsou však bytostně lhostejné ke svému určení formy jako oběžného prostředku, kdežto jejich materiál je všechno. Jako forma zůstávají v tomto určení zlatem a stříbrem jako zboží dostupné na všech místech, zboží jako takové.

(V tomto prvním oddílu, kde se pojednává o směnných hodnotách, penězích, cenách,[*164] se zboží jeví vždy jako přítomná. Určení formy je jednoduché. Víme, že vyjadřují určení společenské výroby, ale sama tato výroba je předpokladem. Ale nejsou kladena v tomto určení. A tak se ve skutečnosti první směna jeví jen jako směna přebytku, která nezachvacuje a neurčuje celek výroby. Je to pohotový přebytek celkové produkce, která leží mimo svět směnných hodnot. Ještě v rozvinuté společnosti se to projevuje na povrchu jako bezprostředně přítomný svět zboží. Ten však skrze sebe sama ukazuje mimo sebe sama, na ekonomické vztahy, které jsou kladeny jako výrobní vztahy. Vnitřní struktura výroby tvoří proto druhý oddíl, koncentrovaný výraz ve státě třetí, mezinárodní vztahy čtvrtý, světový trh závěr, v němž je výroba kladena jako totalita a právě tak každý z jejích momentů; současně však se v něm rozvíjejí všechny rozpory. Světový trh je pak zase právě tak předpokladem celku jako jeho nositelem. Krize znamenají [*186] všeobecné směřování mimo tento předpoklad a tendenci přijmout novou dějinnou podobu.)[*165] „Množství zboží a množství peněz mohou zůstat stejné, a přesto mohou ceny stoupat či klesat.“ (Totiž na základě větších výdajů např. peněžních kapitalistů, pozemkových rentiérů, státních úředníků atd. Malthus, X, 43.)[155]

Peníze, jak jsme viděli,[*166] jako něco, co samostatně vystupuje z oběhu a vůči němu, jsou negací (negativní jednotou) svého určení jako oběžného prostředku a míry.[*167] Už jsme vyložili[*168]:

Za prvé. Peníze jsou negací oběžného prostředku jako takového, mince. Ale současně ji obsahují jako své určení, negativně, protože mohou být neustále přeměňovány v minci; pozitivně jako světová mince;[156] ale jako taková jsou lhostejné k určení formy, a jsou v podstatě zboží jako takové, všudypřítomné zboží, které není určeno místem. Tato lhostejnost se vyjadřuje dvojím způsobem: Za prvé v tom, že teď jsou penězi už jen jako zlato a stříbro, nikoli jako znak, nikoli ve formě mince. Proto nemá ražba, kterou stát dává v minci penězům, žádnou hodnotu, tu má jen jejich kovový obsah. Dokonce i ve vnitřním obchodu mají jen dočasnou, místní hodnotu, „protože nejsou potřebnější pro toho, kdo je vlastní, než pro toho, kdo vlastní zboží, která se mají koupit“[157]. Čím víc je vnitřní trh všestranně podmíněn [*187] zahraničním, tím víc mizí i hodnota této ražby: v soukromé směně neexistuje, jeví se jen jako daň. Dále: Jsou-li takovým všeobecným zbožím, světovou mincí, není nutný návrat zlata a stříbra do výchozího bodu, není vůbec nutný oběh jako takový. Příklad: Asie a Evropa.[*169] Proto ten nářek přívrženců monetární soustavy, že peníze mizí u pohanů, že neplynou zpátky. (Viz Misselden asi kolem roku 1600.)[158] Čím víc je zahraniční oběh podmíněn vnitřním a zapojován do něho, tím víc se světová mince jako taková dostává do cirkulace (rotace). Tento vyšší stupeň nás tu ještě nezajímá a není ještě obsažen v jednoduchém vztahu, který zde sledujeme.

Za druhé: Peníze jsou negací sebe samých jako pouhé realizace cen zboží, kde zvláštní zboží stále zůstává tím podstatným. Stávají se naopak cenou, realizovanou v sobě samé, a jako takové se stávají materiálním reprezentantem bohatství a zároveň i všeobecnou formou bohatství vzhledem ke všem zbožím jakožto jen zvláštním substancím tohoto bohatství; ale

za třetí jsou peníze negovány také v určení, kde jsou jen mírou směnných hodnot. Jako všeobecná forma bohatství a jako jeho materiální reprezentant nejsou již pomyslnou mírou něčeho jiného, směnných hodnot. Neboť ony samy jsou adekvátní skutečností směnné hodnoty, a jsou touto hodnotou ve svém kovovém jsoucnu. Určení míry musí zde být kladeno v nich samých. Jsou svou vlastní jednotkou a mírou své hodnoty, jejich mírou jako bohatství, jako směnné hodnoty je kvantita, kterou představují samy sebou. Počet určitého kvanta jich samých, které slouží jako jednotka. U peněz jako míry byl lhostejný jejich počet; u peněz jako oběžného prostředku byla lhostejná jejich materialita, matérie jednotky; u peněz v tomto třetím určení je podstatný počet jich samých jako určitého materiálního kvanta. Předpokládáme-li jejich kvalitu jako všeobecné bohatství, není už u nich jiný rozdíl než kvantitativní. Představují více nebo méně všeobecného bohatství, podle toho, jsou-li vlastněny [*188] v menším nebo větším počtu jako určité kvantum tohoto bohatství. Jsou-li všeobecným bohatstvím, pak je každý tím bohatší, čím víc jich vlastní, a jediný důležitý proces je jejich hromadění bohatství jak pro jednotlivé individuum, tak pro národy.[*170] Podle svého určení se tu jevily jako něco, co vystupuje z oběhu. Nyní se toto jejich vyjímání z oběhu a hromadění jeví jako bytostný předmět touhy po zbohatnutí a jako bytostný proces obohacování. Ve zlatu a stříbru vlastním všeobecné bohatství v jeho ryzí formě, a čím víc ho nahromadím, o to víc si přisvojím ze všeobecného bohatství. Jestliže zlato a stříbro reprezentují všeobecné bohatství, pak jako určité kvantity je reprezentují jen v určitém stupni, který se může rozšiřovat až do neurčita.[*171] Tato akumulace zlata a stříbra, která se jeví jako opakované vyjímání peněz z oběhu, zabezpečuje současně všeobecné bohatství před oběhem,[159] v němž se neustále ztrácí ve směně a mění ve zvláštní bohatství, které nakonec mizí ve spotřebě.

U všech starých národů se hromadění zlata a stříbra objevuje původně jako kněžská a královská výsada, protože bůh a král zboží patří pouze bohům a králům. Jen ti si zaslouží, aby vlastnili bohatství jako takové. Toto hromadění pak na jedné straně jen vystavuje na odiv přebytek, tj. bohatství jako mimořádnou sváteční záležitost; jako dary chrámům a jejich bohům; jako veřejné umělecké předměty; konečně jako zabezpečený prostředek pro případ mimořádné nouze, k nákupu zbraní atd. Hromadění se ve starověku stává později politikou. Státní poklad jako rezervní fond a chrám jsou původní banky, v nichž se uchovává tato svátost.[*172] Vývoj hromadění a tvoření zásob vrcholí v moderních bankách; zde však s vyvinutějším určením. Na druhé straně u soukromníků tvoření zásob jako zabezpečení bohatství v jeho ryzí podobě před nahodilostmi vnějšího světa, v podobě, v níž může být zakopáno atd., zkrátka vstupuje do naprosto tajného poměru k individuu. To ještě v širokém historickém měřítku v Asii. Opakuje [*189] se to při všech panikách, válkách atd. v občanské společnosti, která pak klesá zpět do barbarského stavu. Právě tak hromadění zlata v podobě šperků a skvostů u polobarbarů.[159] Ale v nejrozvinutější občanské společnosti se z oběhu vyjímá značně velký a stále rostoucí díl peněz jako přepychové předměty. (Viz Jacob atd.)[160] Jako reprezentant všeobecného bohatství je právě zadržování peněz, aniž by se odevzdaly do oběhu a použily se na zvláštní potřeby, důkazem bohatství jedinců, a v té míře, jak se vyvíjejí peníze ve svých různých určeních, tj. jak se bohatství jako takové stává všeobecným měřítkem hodnoty individua, roste i snaha po vystavování tohoto bohatství, po okázalém předvádění zlata a stříbra jako reprezentanta bohatství, přesně tak, jak to udělal pan Rothschild, který si pověsil na stěnu jako svůj důstojný erb myslím dvě 100 000 lib. bankovky, každou ve zvláštním rámu. Barbarské vystavování zlata atd. je jen naivnější forma této formy moderní, protože nepřihlíží tolik k tornu, že zlato jsou peníze. Zde ještě jeho prostý lesk. Tam reflektovaná pointa. Pointa je v tom, že se ho neužívá jako peněz; tady je důležité, že jde o formu protikladnou oběhu.

Akumulace všech ostatních zboží méně původní než akumulace zlata a stříbra: 1. protože jsou pomíjivá. Kovy představují samy o sobě vůči ostatním zbožím něco trvalého; s oblibou hromaděny také už pro svou větší vzácnost a pro <svůj> výjimečný charakter jako výrobní nástroje par excellence. Vzácné kovy, protože nejsou na vzduchu vystaveny oxydaci atd., zase méně pomíjivé než obyčejné kovy. To, co na jiných zbožích pomíjí, je právě jejich forma; ale právě tato forma jim dává směnnou hodnotu, zatímco jejich užitná hodnota záleží ve zrušení této formy, ve spotřebě. Naproti tornu u peněz je bohatství reprezentováno právě v jejich substanci, v jejich materiálnosti, ve formě samé.[*173] Jestliže se peníze jeví jako na všech místech, co do prostorového určení všeobecné zboží, teď se tak jeví i co do časového určení. Udržují se jako bohatství za všech dob. Jejich specifická trvanlivost. [*190] Je to poklad, jejž nekazí mol ani nežere rez.[161] Všechna zboží jsou jen pomíjivé peníze; peníze jsou nepomíjivé zboží. Peníze jsou všudypřítomné zboží; zboží jen místní peníze.[*174] Akumulace je však svou podstatou proces probíhající v čase. V tomto směru říká Petty:

„Velký a konečný výsledek obchodu není bohatství vůbec, nýbrž především přebytek stříbra, zlata a klenotů, které nejsou pomíjivé ani tak proměnlivé jako jiná zboží, nýbrž jsou bohatstvím za všech dob a na všech místech. Přebytky vína, obilí, drůbeže, masa atd. jsou bohatství, ale na jistém místě a v určité době... Proto výroba takových zboží i důsledky takového obchodu, který opatřuje zemi zlato a stříbro, jsou nad jiné výhodná“ (str. 3). „Jsou-li daní odňaty peníze někomu, kdo je projí nebo propije, a dány někomu, kdo je použije na zúrodnění půdy, na rybolov, na těžbu v dolech, na manufaktury nebo dokonce jen na šaty, pak z toho má společenství vždycky prospěch; neboť dokonce ani šaty nejsou tak pomíjivé jako jídlo; použijí-li se na vybavení domů, je prospěch o něco větší; při stavbě domů ještě větší; při zúrodňování pozemků, těžbě v dolech, rybolovu ještě větší; ze všeho největší je však tehdy, použije-li se peněz k tornu, aby do země přinesly zlato a stříbro, protože jen tyto věci nejsou pomíjivé, ale za všech dob a na všech místech jsou ceněny jako bohatství“(str. 5)[162] Tolik spisovatel ze 17. století. Vidíme, že hromadění zlata a stříbra dostává ten pravý stimul tenkrát, kdy jsou peníze chápány jako materiální reprezentant a všeobecná forma bohatství. Kult peněz má svůj asketismus, své odříkání, své sebeobětování - šetrnost a střídmost, opovrhování světskými, dočasnými a pomíjivými požitky; honbu po věčném pokladu. Odtud ta souvislost anglického puritanismu nebo i holandského protestantismu se získáváním peněz. Spisovatel ze začátku 17. století (Misselden) to vyjadřuje úplně bezelstně:

„Přirozenou matérií obchodu je zboží, umělou jsou peníze. Ačkoli peníze co do povahy a času přicházejí až po zboží, staly se, tak jak se [*191] jich dnes používá, hlavní věcí.“ Přirovnává to ke dvěma synům starozákonního Jákoba, který vložil pravou ruku na hlavu mladšího a levou na hlavu staršího. (Str. 24.) „Máme příliš velkou spotřebu vín ze Španělska, Francie, od Rýna, z Levanty, z ostrovů; rozinky ze Španělska, korintky z Levanty, batisty z Henaultu a z Nizozemí, hedvábné výrobky z Itálie, cukr a tabák ze Západní Indie, koření z Východní Indie; všechno to pro nás není nezbytné, a přece se to nakupuje za tvrdé peníze... Kdyby se prodávalo méně cizích a více domácích výrobků, pak by přebytek ve formě zlata a stříbra, jako poklad, jistě plynul k nám.“ (Tamtéž.)[163] Moderní ekonomové se samozřejmě takovýmto výrokům ve všeobecné části ekonomie vysmívají. Ale uvážíme-li úzkostlivost, která se objevuje zejména v učení o penězích, a horečné obavy, s nimiž se v praxi sleduje v dobách krize příliv a odliv zlata a stříbra, ukáže se, že peníze v tom určení, jak je s naivní jednostranností chápali přívrženci monetární a merkantilní soustavy, mají rozhodně ještě své oprávnění nejen v představě, ale jako reálná ekonomická kategorie.[*175]

Protiklad, který vůči této nadřazenosti zlata představuje skutečné potřeby výroby, je nejpádněji vyjádřen u Boisguilleberta. (Viz frapantní místa v mém sešitě.)[164]

2. Hromadění jiných zboží, necháme-li stranou jejich pomíjivost, je od hromadění zlata a stříbra, které jsou tu totožné s penězi, podstatně odlišné ještě ve dvou směrech. Za prvé nemá hromadění jiných zboží charakter hromadění bohatství vůbec, nýbrž hromadění zvláštního bohatství, a je proto tam, kde to není jen prosté hromadění, samo zvláštním aktem výroby. Tvořit zásoby obilí vyžaduje zvláštních zařízení atd., hromadit ovce neznamená stát se pastýřem; hromadění otroků nebo půdy vytváří nutně jisté vztahy nadvlády a poroby atd. To všechno tedy vyžaduje akty a určité poměry, odlišné od prostého akumulování, zmnožování bohatství jako takového. Na druhé straně k tomu, abych nahromaděné zboží realizoval jako všeobecné bohatství, [*192] abych si přisvojil bohatství ve všech jeho zvláštních formách, musím obchodovat se zvláštním zbožím, které jsem nahromadil jako obchodník obilím, dobytkem atd. Toho mne peníze jako všeobecný reprezentant bohatství zprošťují.[*176]

Akumulace zlata a stříbra, peněz, je prvním historickým projevem shromažďování kapitálu a jeho prvním velkým prostředkem; ale jako takové není ještě akumulací kapitálu. K tomu by musel být zjednán ještě návrat toho, co bylo akumulováno do oběhu samého jako moment a prostředek hromadění.

Peníze ve svém posledním, naplněném určení se tedy jeví po všech stránkách jako rozpor, který rozkládá sám sebe, který vede ke svému rozkladu. Vůči penězům jako všeobecné formě bohatství stojí celý svět skutečných bohatství. Je to jeho ryzí abstrakce - je tedy, takto fixován, pouhou smyšlenkou. Tam, kde bohatství zdánlivě existuje ve zcela materiální, hmatatelné formě jako takové, tam existují jen v mé hlavě, jsou pouhým přízrakem. Midas.[165] Na druhé straně jako materiální reprezentant všeobecného bohatství jsou peníze uskutečňovány pouze tím, že jsou znovu vrhány do oběhu, že ve srovnání s jednotlivými zvláštními druhy bohatství mizí. V oběhu zůstávají jako oběžný prostředek; ale pro hromadící individuum jsou ztraceny a toto mizení je jedině možný způsob, jak síje zabezpečit jako bohatství. Rozklad toho, co bylo uloženo do zásoby v jednotlivých požitcích, je jeho uskutečnění. Mohou být znovu ukládány do zásoby jinými jednotlivci, ale pak začíná znovu stejný proces. Jejich bytí mohu pro sebe skutečně uplatnit jen tím, že se ho jako pouhého bytí vzdávám pro jiné. Chci-lije podržet, vypařuje se mi pod rukou v pouhý přízrak skutečného bohatství. Dále: Zmnožování peněz jejich hromaděním, tak, aby jejich vlastní kvantita byla mírou jejich hodnoty, se opět ukazuje jako nesprávné. Nehromadí-li se jiná bohatství, ztrácejí peníze samy svou hodnotu tou měrou, jakou jsou hromaděny. To, co se jeví jako jejich zmnožování, je ve skutečnosti jejich úbytek. [*193] Jejich samostatnost je jen zdání; jejich nezávislost na oběhu existuje jen vzhledem k němu, jako závislost na něm. Předstírají, že jsou všeobecné zboží, ale pro svou přírodní zvláštnost jsou zase zvláštním zbožím, jehož hodnota jednak závisí na poptávce a nabídce, jednak se mění se svými specifickými výrobními náklady. A protože se samy vtělují ve zlato a stříbro, stávají se v každé skutečné formě jednostrannými; takže jeví-li se jedny jako peníze - jeví se druhé jako zvláštní zboží a naopak, a tak se každé z nich jeví v obou určeních. Jako absolutně bezpečné, naprosto na mé individualitě nezávislé bohatství jsou současně něčím, co je mi zcela vnější, něčím absolutně nezabezpečeným, co může každá náhoda ode mne odloučit. Právě tak jejich naprosto rozporná určení jako míry, oběžného prostředku a peněz jako takových. Konečně si v tomto posledním určení odporují ještě proto, že mají reprezentovat hodnotu jako takovou; ve skutečnosti však reprezentují jen stejné kvantum proměnlivé hodnoty. Ruší se tedy jako naplněná směnná hodnota.[*177]

Jako pouhá míra jsou negovány již samy v sobě jako oběžný prostředek; jako oběžný prostředek a míra jsou v sobě negovány jako peníze. Jejich negace v tomto posledním určení je tedy současně jejich negací v obou předchozích určeních. Protože jsou negovány jako pouze všeobecná forma bohatství, musí se uskutečňovat ve zvláštních substancích skutečného bohatství; ale protože se tak skutečně osvědčují jako materiální reprezentant totality bohatství, musí se současně uchovávat jako všeobecná forma. Jejich vstup do oběhu musí být sám momentem jejich setrvávání u sebe, a jejich setrvávání u sebe musí být jejich vstupem do oběhu. To znamená, že jako realizovaná směnná hodnota musí být současně kladeny jako proces, v němž se směnná hodnota realizuje. Jsou současně negací sebe samých jako čistě věcné formy, formy bohatství vůči individuím vnější a náhodné. Musejí se spíš jevit jako produkce bohatství, a toto bohatství jako výsledek vzájemných vztahů individuí ve výrobě. Směnná hodnota [*194] je tedy teď určena jako proces, ne už jako jednoduchá věc, pro niž je oběh jen vnějším pohybem, nebo jako směnná hodnota, která existuje jako individuum v nějaké zvláštní matérii: jako poměr k sobě samé prostřednictvím oběžného procesu. Na druhé straně už oběh sám není pouze jednoduchý proces směny zboží za peníze a peněz za zboží, není to již pouze zprostředkující pohyb, který má realizovat ceny různých zboží, klást je vzájemně naroveň jako směnné hodnoty, přičemž obojí jako by bylo vně směny: předpokládaná směnná hodnota, závěrečné unikání zboží do spotřeby, tedy zničení směnné hodnoty na jedné straně, a unikání peněz, jejich osamostatnění vůči jejich substanci, což je opět jiná forma jejich zničení. Směnná hodnota sama, a teď už ne směnná hodnota všeobecně, ale směnná hodnota změřená, se musí jako předpoklad sama jevit jako kladená oběhem, a jako jím kladená se musí jevit jako jeho předpoklad. Oběžný proces se musí jevit rovněž jako proces výroby směnných hodnot. Je to tedy na jedné straně návrat směnné hodnoty do práce, na druhé straně návrat peněz do směnné hodnoty; ta je však nyní kladena v prohloubeném určení. V oběhu je předpokládána určitá cena, a oběh jako peníze klade směnnou hodnotu jen formálně. I sama určenost směnné hodnoty čili míra cen se musí nyní jevit jako akt oběhu. Vezme-li se takto, je směnná hodnota kapitál, a oběh je současně kladen jako akt výroby.[*178]

Ještě doplnit[*179]: V oběhu, který vystupuje jako peněžní oběh, se stále předpokládá současnost obou pólů směny. Ale mezi jsoucny zboží, která mají být směněna, může nastat časová diference. Může být v povaze vzájemných služeb, že jedna služba se poskytne dnes, ale služba na oplátku se může poskytnout až za rok atd. „Při větším počtu smluv,“ říká Senior, „má věc k dispozici jen jedna ze smluvních stran a půjčuje ji; a má-li dojít ke směně, musíme ji postoupit ihned za podmínky, že ekvivalent dostaneme až v pozdější době. Protože se však hodnota všech věcí v určitém časovém období mění, používáme [*195] jako platební prostředek věc, jejíž hodnota se mění nejméně, která si co nejdéle podržuje danou průměrnou schopnost kupovat věci. Tak se peníze stávají výrazem čili reprezentantem hodnoty.“[166] Podle toho by tedy toto určení peněz vůbec nesouviselo s jejich určeními předchozími. To je však nesprávné. Teprve jsou-li peníze kladeny jako samostatný reprezentant hodnoty, nejsou už smlouvy oceňovány např. v množstvích obilí nebo ve službách, které mají být vykonány. (To druhé je např. běžné v lenní soustavě.) Podle úvahy pana Seniora mají peníze „delší průměrnou schopnost“ bránit si svou hodnotu. Faktem je, že peníze jako všeobecný materiál smluv (všeobecné zboží smluv, říká Bailey[167]), jsou chápány jako všeobecné zboží, reprezentant všeobecného bohatství (říká Storch[168]), osamostatněná směnná hodnota. Peníze musejí být již hodně rozvinuty ve svých dvou prvních určeních, mají-li ve svém třetím určení všeobecně vystupovat v této úloze. Ve skutečnosti se ukazuje, že ačkoli kvantita peněz zůstává stále táž, mění se jejich hodnota: že vůbec jako určité kvantum podléhají proměnlivosti všech hodnot. Zde se vůči jejich všeobecnému určení uplatňuje jejich přirozená povaha jako zvláštního zboží. <Penězům> jako míře je změna lhostejná, neboť v „měnícím se prostředí mohou být dva různé vztahy k téže věci vyjádřeny vždy právě tak dobře jako v prostředí neměnném“[169]. Penězům jako oběžnému prostředku je změna také lhostejná, protože kvantita peněz jako takových je kladena mírou. Ale penězům jako penězům, jak se projevují ve smlouvách, je změna bytostná, jako vůbec v tomto určení vystupují do popředí jejich rozpory.

Ve zvláštních odstavcích je třeba doplnit:

1. Peníze jako mince. Velmi sumárně o mincovnictví. 2. Zdroje vztahů mezi zlatem a stříbrem historicky. Jejich objevy atd. Dějiny jejich výroby. 3. Příčiny změn hodnoty vzácných kovů a tedy i kovových peněz; působení těchto změn na průmysl a jednotlivé třídy. 4. Především: kvantita oběživa ve vztahu k vzestupu a poklesu cen. (16. století. 19. století.) Přitom však také přihlédnout k tornu, jak na ně jako míru působí rostoucí množství atd. 5. O oběhu: rychlost, [*196] nezbytné kvantum, působení oběhu; více nebo méně rozvinutý atd. 6. Rozkladné působení peněz.

(Toto doplnit.) (Sem specifická ekonomická zkoumání.)[*180]

(Specifická váha zlata a stříbra, hodně váhy obsažené v relativně malém objemu, ve srovnání s jinými kovy; to se opakuje ve světě hodnot tak, že peníze obsahují velkou hodnotu (pracovní dobu) v poměrně malém objemu. Pracovní doba v nich realizovaná, směnná hodnota, je specifická váha zboží. To způsobuje, že vzácné kovy se zvlášť hodí k tomu, aby sloužily oběhu (protože můžeme nosit s sebou v kapse značnou částku hodnoty[*181] ) a k akumulaci, protože můžeme zabezpečit a nahromadit velkou hodnotu na malém prostoru. Zlato se přitom po dobu hromadění nemění jako železo, olovo atd. Zůstává tím, čím je.)

„Kdyby bylo Španělsko nemělo mexické a peruánské doly, nikdy by bylo nepotřebovalo polské obilí.“(Ravenstone.)[170]

„Illi unum consilium habent et virtutem et potestatem suam bestiae tradunt... Et ne quis posset emere aut vendere, nisi qui habet characterem aut nomen bestiae, aut numerum nominis ejus.“ (Apokalypsa. Vulgata.)[*182] „Korelativní kvantity zboží, které dáváme jedno za druhé, konstituují cenu zboží.“(Storch.) „Cena je stupeň směnné hodnoty.“ (Tamtéž.)[171]

Jak jsme viděli, je v prostém oběhu jako takovém (ve směnné hodnotě v jejím pohybu) vzájemná činnost individuí co do svého obsahu jen obapolným uspokojováním jejich potřeb, co do formy směnami, kladením naroveň (ekvivalentů), takže je tu i vlastnictví kladeno už jen jako přisvojení produktu práce prací a produktu cizí práce vlastní prací, pokud je produkt vlastní práce kupován prostřednictvím práce cizí. Vlastnictví cizí práce je prostředkováno ekvivalentem vlastní práce. Tato forma vlastnictví - úplně tak jako volnost a rovnost - [*197] je kladena v tomto jednoduchém poměru. V dalším vývoji směnné hodnoty se to změní a nakonec se ukáže, že soukromé vlastnictví produktu vlastní práce je totožné s odloučením práce a vlastnictví; takže práce bude tvořit cizí vlastnictví, a vlastnictví - bude velet cizí práci.[172]



Warning: mysql_result(): Unable to jump to row 0 on MySQL result index 112 in /var/www/www.sds.cz/htdocs/public/specfce.php on line 438
[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Karel Marx | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
256 (256 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
250 (250 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
218 (218 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
208 (208 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
382 (382 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
220 (220 hl.)
Prohnilý humanismus !!
164 (164 hl.)

Celkem hlasovalo: 1698


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.