KAPITOLA O KAPITÁLU (část 4)

_[*274]

Zhodnocovací proces. – (Výrobní náklady.) – (Nadhodnota se nedá vysvětlit směnou. Ramsay. Ricardo.) Kapitalista nemůže žít ze své mzdy atd. (Vedlejší výrobní náklady.) – Pouhé sebezachování bez zvětšení hodnoty odporuje podstatě kapitálu.

Dosud jsme sledovali kapitál po jeho látkové stránce jako jednoduchý výrobní proces.^[*273] Tento proces je však po stránce určenosti formy procesem sebezhodnocovacím. Sebezhodnocování implikuje jak zachování předpokládané hodnoty, tak její zvětšení.

Hodnota se jeví jako subjekt. Práce je účelná činnost a tak se po látkové stránce předpokládá, že ve výrobním způsobu se pracovního nástroje skutečně užívá jako prostředku k nějakému účelu a že surovina získala jako výrobek vyšší užitnou hodnotu, ať už chemickou výměnou látek nebo mechanickou přeměnou, než jakou měla předtím. Jedině tato stránka, jako ta, která se týká jen užitné hodnoty, patří ještě k jednoduchému výrobnímu procesu. Nejde tady o to – to je spíše implikováno, dáno – že se vyrobí vyšší užitná hodnota (to samo je velmi relativní; jestliže se zrno přemění v pálenku, pak je vyšší užitná hodnota sama kladena již ve vztahu k oběhu)^[251]; tím se ještě nevyrobila vyšší užitná hodnota pro individuum, pro výrobce. To je přinejmenším náhodné a netýká se to poměru jako takového; je to vyšší užitná hodnota pro jiné. Jde o to, aby se vyrobila vyšší směnná hodnota. V jednoduchém oběhu končil pro jednotlivé zboží proces tím, že došlo jako užitná hodnota ke svému člověku, že bylo spotřebováno. Tím vystoupilo z oběhu; ztratilo svou směnnou hodnotu, a vůbec své ekonomické určení formy. Kapitál spotřeboval svůj materiál pomocí práce a práci pomocí svého materiálu; spotřeboval se jako užitná hodnota, ale jen jako užitná hodnota pro sebe sama, jako kapitál. Jeho spotřeba jako užitné hodnoty patří zde tedy sama do oběhu, či spíše sama klade začátek oběhu nebo jeho konec, jak se to vezme. Spotřeba užitné hodnoty patří zde sama do ekonomického procesu, protože užitná hodnota je zde sama určována směnnou hodnotou.^[*274] V žádném momentu výrobního _[*275] procesu nepřestává být kapitál kapitálem nebo hodnota hodnotou, a jako taková směnnou hodnotou. Není nic pošetilejšího než říkat, jako to dělá pan Proudhon, že aktem směny, tj. tím, že opět vstupuje do jednoduchého oběhu, se kapitál stává z produktu směnnou hodnotou.^[252] To bychom se dostali zpátky zase na sám začátek, dokonce až k bezprostřednímu výměnnému obchodu, kde je možno pozorovat vznik směnné hodnoty z výrobku. To, že kapitál po skončení výrobního procesu, po svém spotřebování jako užitná hodnota vstupuje a může vstoupit jako zboží zase do oběhu, tkví už v tom, že byl předpokládán jako směnná hodnota, zachovávající samu sebe. Pokud se však teď jen jako výrobek stává zase zbožím a jako zboží směnnou hodnotou, pokud dostává cenu a jako cena se realizuje v penězích, je jednoduchým zbožím, směnnou hodnotou vůbec, a jako směnná hodnota je v oběhu stejně vystaven osudu, ať se realizuje v penězích, nebo se v nich nerealizuje; tj. ať se jeho směnná hodnota stane penězi, nebo nestane. Jeho směnná hodnota se tedy spíš stala problematickou – ta směnná hodnota, která byla předtím kladena ideálně – než že by vznikala. A vůbec, už protože je jako vyšší směnná hodnota reálně kladena v oběhu, nemůže pocházet z oběhu samého, kde se směňují jen ekvivalenty podle svého jednoduchého určení. Vychází-li z oběhu jako vyšší směnná hodnota, musela do něho už jako taková vstoupit.

Kapitál nesestává co do formy z pracovních předmětů a práce, nýbrž z hodnot a ještě určitěji z cen. Že jeho hodnotové prvky mají během výrobního procesu společné různé substance, to se jejich určení jako hodnot netýká; proto se nepřeměňují. Jestliže se z formy neklidu – procesu – na konci tohoto procesu opět slučují ve výrobku do klidové, objektivní podoby, je to vzhledem k hodnotě, která na něm nic nemění, pouhá výměna látek. Tyto substance byly ovšem jako takové rozrušeny, ale ne snad v nic, nýbrž v nějakou jinak formovanou substanci. Dříve se jevily jako elementární, lhostejné podmínky výrobku. Teď jsou výrobkem. Hodnota výrobku může tedy být = jen sumě hodnot, které byly materializovány v určitých látkových prvcích procesu jako surovina, pracovní nástroj (a k tomu patří i pouze nástrojové _[*276] zboží) a jako práce sama. Surovina byla zcela pohlcena, práce byla zcela pohlcena, nástroj byl pohlcen jen zčásti, je tedy i nadále držitelem části hodnoty kapitálu v jeho určitém způsobu existence, který měl již před tímto procesem. Tato část zde tedy vůbec nepřichází v úvahu, protože se s ní nestala žádná změna. Různé způsoby existence hodnot byly pouhé zdání, sama hodnota vytvářela při svém mizení podstatu, která jí zůstala rovná. Výrobek jako hodnota po této stránce není výrobkem, nýbrž zůstal naopak totožnou, nezměněnou hodnotou, která má jen jinou formu existence, ta je jí však také lhostejná a může být směněna za peníze. Hodnota výrobku je = hodnotě suroviny + hodnotě zničené části, to jest na výrobek přecházející, ve své původní formě zrušené části pracovního nástroje + hodnotě práce. Čili cena výrobku je rovna těmto výrobním nákladům, tj. = sumě cen zboží spotřebovaných ve výrobním procesu. Tj. jinými slovy nejde o nic jiného než o to, že výrobní proces byl po své látkové stránce pro hodnotu lhostejný; že tedy hodnota zůstala sama se sebou totožná a přijala jen jiný způsob látkové existence, je materializována v jiné substanci a jiné formě. (Forma substance se ekonomické formy, hodnoty jako takové, netýká.) Byl-li kapitál původně = 100 tolarům, pak zůstalo tak jako předtím 100 tolarů, i když těch 100 tolarů existovalo ve výrobním procesu jako 50 tolarů bavlny, 40 tolarů mzdy + 10 tolarů spřádacího stroje, a teď tu jsou jako bavlněná příze v ceně 100 tolarů. Tato reprodukce oněch 100 tolarů je jednoduché zachování rovnosti se sebou samým, jenomže je prostředkováno materiálním výrobním procesem. Tento proces musí tedy pokračovat dál k výrobku, neboť jinak ztrácí bavlna svou hodnotu, pracovní nástroj se používá nadarmo, mzda se platí nadarmo. Jedinou podmínkou sebezachování hodnoty je to, že výrobní proces je skutečný totální proces, tedy že dojde až k výrobku. Totalita výrobního procesu, tj. to, že dojde až k výrobku, je tu opravdu podmínkou sebezachování, toho, že hodnota si zůstává rovna, ale to všechno tkví již v první podmínce, že kapitál se skutečně stává užitnou hodnotou, skutečným výrobním procesem; je tedy v tom to bodě předpokládána. Na druhé straně je výrobní proces výrobním _[*277] procesem pro kapitál jen potud, pokud se kapitál jako hodnota zachová v tomto procesu, tedy ve výrobku. Věta, že nutná cena = sumě cen výrobních nákladů, je tedy ryze analytická. Je to předpoklad produkce kapitálu samého. Napřed je kapitál kladen jako 100 tolarů, jako jednoduchá hodnota; pak je v tomto procesu kladen jako suma cen určitých – totiž výrobním procesem samým určených – prvků hodnoty sebe sama. Cena kapitálu, jeho hodnota vyjádřená v penězích = ceně jeho výrobku. To znamená, že hodnota kapitálu jako výsledku výrobního procesu je táž, jaká byla jako předpoklad tohoto procesu. Jen během procesu nezůstává stejná, ani v jednoduchosti, kterou má na začátku, ani v jednoduchosti, kterou má znovu na konci jako výsledek, nýbrž rozkládá se v kvantitativní součásti zprvu úplně lhostejné, hodnotu práce (mzdu), hodnotu pracovního nástroje a hodnotu suroviny. Dále není ještě kladen jiný vztah než ten, že ve výrobním procesu se jednoduchá hodnota numericky rozkládá, jako určitý počet hodnot, který se ve výrobku zase spojuje ve své jednoduchosti, ale nyní je už sumou. Suma je však = původní jednotce. Jinak tu zatím není, pokud jde o hodnotu, mimo kvantitativní dělení obsažen ještě vůbec žádný rozdíl ve vztahu mezi různými kvanty hodnoty. 100 tolarů byl původní kapitál; 100 tolarů je produkt, ale těch 100 tolarů nyní jako suma 50 + 40 + 10 tolarů. Mohl jsem těchto 100 tolarů vidět i původně jako sumu 50 + 40 + 10 tolarů, ale právě tak jako sumu 60 + 30 + 10 tolarů atd. To, že se teď jeví jako suma určitých počtů jednotek, je dáno tím, že různé látkové prvky, ve které se kapitál rozkládal ve výrobním procesu, představovaly každý nějakou část jeho hodnoty, ale část určitou.

Později se ukáže, že samy tyto počty, v něž se rozkládá původní jednotka, jsou k sobě v určitých poměrech, ale to se nás zde ještě netýká. Pokud je nějaký pohyb kladen během výrobního procesu v hodnotě samé, je to pohyb čistě formální, který sestává z tohoto jednoduchého aktu: že hodnota existuje nejprve jako jednotka: určitý počet jednotek, který je třeba považovat za jednotku, celek: kapitál 100 tolarů; za druhé, že se během výrobního procesu tato jednotka rozděluje v 50 tolarů, _[*278] 40 tolarů a 10 tolarů, dělení, které je podstatné, pokud se materiál práce, nástroj a práce spotřebovávají v určitých množstvích, ale zde, ve vztahu ke 100 tolarů, je pouze lhostejným rozložením této jednotky v různé počty; konečně že v produktu se těch 100 tolarů znovu objevuje jako suma. Jediný proces, který se týká hodnoty, je ten, že hodnota se jednou jeví jako celek, jednotka; potom jako dělení této jednotky na určitý počet; a konečně jako suma. Těch 100 tolarů, které se nakonec jeví jako suma, jsou zrovna a právě ta suma, která se na počátku jevila jako jednotka. Určení sumy, sečítání, vzešlo jen z dělení; které probíhalo ve výrobním aktu; neexistuje však ve výrobku jako takovém. Ta věta tedy neříká nic jiného, než že cena výrobku = ceně výrobních nákladů, nebo že hodnota kapitálu = hodnotě výrobku, než to, že hodnota kapitálu se ve výrobním aktu zachovala a nyní se jeví jako suma. S touto pouhou totožností kapitálu či reprodukcí jeho hodnoty prostřednictvím výrobního procesu bychom se nedostali ani o krok dál, než jsme byli na začátku. To, co tu bylo na začátku jako předpoklad, je tu nyní jako výsledek, a to v nezměněné formě. Je jasné, že když ekonomové mluví o určování ceny výrobními náklady, to takhle ve skutečnosti nemyslí. Jinak by se nikdy nedala vytvořit větší hodnota, než jaká tu byla původně; nebylo by větší směnné hodnoty, ačkoli by byla větší užitná hodnota, o které tu vůbec není řeč. Jde o užitnou hodnotu kapitálu jako takového, ne o užitnou hodnotu nějakého zboží.

Řekne-li se, že výrobní náklady nebo nutná cena nějakého zboží = 110, počítá se takto: Původní kapitál = 100 (tedy např. surovina = 50; práce = 40; nástroj = 10) + 5% úroků + 5% zisku. Tedy výrobní náklady = 110, ne 100; výrobní náklady jsou tedy větší než náklady na výrobu. Vůbec nepomůže, když, jak to s oblibou dělají někteří ekonomové, utečeme od směnné hodnoty k užitné hodnotě zboží. Ať je jako užitná hodnota vyšší nebo nižší, jako taková neurčuje směnnou hodnotu. Zboží klesají často pod své výrobní ceny, ačkoli nesporně nabyly vyšší užitné hodnoty, než měly v období před výrobou. Právě tak neužitečné je utíkat se k oběhu. Vyrábím za 100, ale prodávám _[*279] za 110. „Zisku se nedosahuje směňováním. Kdyby neexistoval před touto transakcí, nemohl by existovat ani po ní.“ (Ramsay, LX, 88.)^[253] To je snaha vysvětlit zmnožení hodnoty z prostého oběhu, ačkoli oběh klade naopak hodnotu výslovně jen jako ekvivalent. Také empiricky je jasné, že budou-li všichni prodávat o 10% dráže, je to totéž, jako kdyby všichni prodávali za výrobní náklady. Nadhodnota by tak byla čistě nominální, umělá, konvencionální, byla by to pouhá fráze. A protože peníze jsou samy zbožím, výrobkem, byly by i ony prodávány o 10% dráže, tj. prodavač, který by dostal 110 tolarů, by fakticky dostal jen 100. (Viz u Ricarda zahraniční obchod, který chápe jako prostý oběh, a proto říká: „Zahraniční obchod nemůže nikdy zvýšit směnné hodnoty nějaké země.“ (Ricardo, 39, 40.)^[254] Důvody, které pro to uvádí, jsou naprosto totožné s těmi, které „dokazují“, že směna jako taková, prostý oběh, tedy obchod vůbec, pokud se chápe jako tento oběh, nemůže nikdy směnné hodnoty zvýšit, ani směnnou hodnotu zplodit.) Věta, že cena = výrobním nákladům, by jinak musela znít takto: Cena nějakého zboží je vždycky větší než výrobní náklady na ně. Kromě jednoduchého numerického dělení a sčítání přistupuje ve výrobním procesu k hodnotě ještě ten formový prvek, že její prvky se nyní jeví jako výrobní náklady, tj. totiž, že prvky výrobního procesu samého nejsou zachovány ve své látkové určenosti, ale jako hodnoty, které v tom způsobu jsoucna, v němž byly před výrobním procesem, jsou pohlceny.

Na druhé straně je jasné, že kdyby výrobní akt byl jen reprodukcí hodnoty kapitálu, udála by se s ním jen látková, a ne ekonomická přeměna, a že by takové jednoduché zachování jeho hodnoty bylo v rozporu s jeho pojmem. Nezůstával by sice jako samostatné peníze mimo oběh; bral by na sebe podobu různých zboží, ale pro nic za nic; byl by to bezúčelný proces, protože by nakonec reprezentoval jen totožnou sumu peněz a jen by se vystavoval riziku, že z výrobního aktu – který se může nepovést, v němž se peníze vzdávají své nepomíjivé formy – vyjde se škodou. Dobrá. Výrobní proces je nyní u konce. Produkt je také opět realizován v penězích a přijal opět původní formu 100 tolarů. _[*280] Ale kapitalista musí také jíst a pít; nemůže žít z tohoto střídání formy peněz. Nějaká část těch 100 tolarů by tedy musela být směněna ne jako kapitál, ale jako mince za zboží jako užitné hodnoty a v této formě by musela být spotřebována. Ze 100 tolarů by se stalo 90, a protože kapitalista vždycky nakonec reprodukuje kapitál ve formě peněz, a to v takovém množství peněz, s jakým začal výrobu, bylo by nakonec těch 100 tolarů snědeno a kapitál by zmizel. Ale kapitalista je placen za tu práci, že vrhl do výrobního procesu 100 tolarů jako kapitál, místo aby je spotřeboval. Ale z čeho má být placen? A nezdá se, že jeho práce je úplně neužitečná, protože kapitál zahrnuje mzdu; dělníci by tedy mohli žít z jednoduché reprodukce výrobních nákladů, a kapitalista nemůže? Patřil by tedy do vedlejších výdajů výroby. Ale ať má jakoukoli zásluhu – reprodukce by byla možná bez něho, protože dělníci vkládají do výrobního procesu jen tu hodnotu, kterou z něho vybírají, tedy k tomu, aby začínali proces stále znovu, nepotřebují vůbec poměr kapitálu; a za druhé by tu nebyl žádný fond, z něhož by se dala jeho zásluha zaplatit, protože cena zboží = výrobním nákladům. Kdyby však jeho práce byla chápána jako zvláštní práce vedle a mimo práci dělníkovu, třeba něco jako řídící práce^[255] atd., pak by dostával určitou mzdu jako oni, spadal by tedy do jejich kategorie a vůbec by k práci nebyl v poměru kapitalisty; také by se nikdy neobohatil, dostával by jen takovou směnnou hodnotu, kterou by musel prostřednictvím oběhu spotřebovat. Jsoucno kapitálu vůči práci vyžaduje, aby kapitál jsoucí pro sebe, kapitalista tu mohl být, žít jako ne-dělník. Na druhé straně je také jasné, že i z hlediska obvyklých ekonomických určení kapitál, který by mohl obdržet jen svou hodnotu, by ji nedostal. Rizika výroby musejí být kompenzována. Kapitál se musí zachovávat v kolísání cen. Znehodnocování kapitálu, které probíhá neustále, protože se zvyšuje produktivní síla, musí být kompenzováno atd. Proto jsou také plané řeči těch ekonomů, kteří tvrdí, že kdyby z toho neplynul žádný zisk, žádný profit, každý by své peníze raději sám spotřeboval, místo aby je vrhal do výroby, místo aby jich používal jako kapitálu.^[*275] Zkrátka _[*281] předpokládáme-li toto nezhodnocování, tj. nerozmnožování hodnoty kapitálu, předpokládáme, že kapitál není skutečným článkem výroby,^[256] že to není zvláštní výrobní vztah; předpokládáme stav, v němž výrobní náklady nemají formu kapitálu a v němž kapitál není kladen jako podmínka výroby.^[*276]

Dá se snadno pochopit, jak může práce zmnožit užitnou hodnotu; obtíž je v tom, jak může vytvořit směnné hodnoty vyšší než ty, které jsou jejím předpokladem.

Předpokládejme, že směnná hodnota, kterou kapitál platí dělníkovi, je přesný ekvivalent za hodnotu, kterou vytváří práce ve výrobním procesu. V tomto případě by zmnožení směnné hodnoty výrobku bylo nemožné. To, co by práce jako taková vnesla do výrobního procesu navíc oproti předpokládané hodnotě suroviny a pracovního nástroje, to by se zaplatilo dělníkovi. Hodnota výrobku samého, pokud je přebytkem nad hodnotu suroviny a nástroje, by připadla dělníkovi; jenomže kapitalista by mu tuto hodnotu platil ve mzdě a on by ji kapitalistovi vracel ve výrobku.

Kapitál vstupuje do výrobních nákladů jako kapitál. Kapitál nesoucí úroky. Proudhon.

[To, že výrobními náklady se nerozumí suma hodnot, které vstupují do výroby – dokonce ani ekonomové, kteří to tvrdí, to tak nechápou – je jasně patrné na úroku za půjčený kapitál. Ten patří pro průmyslového kapitalistu přímo k jeho výdajům, k jeho skutečným výrobním nákladům. Úrok sám však již předpokládá, že kapitál vychází z výroby jako nadhodnota, protože úrok sám je jen jednou formou této nadhodnoty. Protože úrok tedy ze stanoviska toho, kdo si vypůjčil, vstupuje již do jeho bezprostředních výrobních nákladů, ukazuje se, že kapitál jako takový vstupuje do výrobních nákladů, že však kapitál jako takový není pouhé sčítání součástí své hodnoty. – V úrocích se kapitál sám _[*282] jeví opět v určení zboží, ale zboží od všech ostatních zboží specificky odlišeného; kapitál jako takový – ne jako pouhá suma směnných hodnot – vstupuje do oběhu a stává se zbožím. Zde máme charakter zboží samého jako ekonomické, specifické určení, které není lhostejné jako v prostém oběhu ani není v přímém vztahu k práci jako k protikladu, jako ke své užitné hodnotě, jak je tomu v průmyslovém kapitálu; v kapitálu, jaký je ve svých nejbližších určeních, která vzešla z výroby a oběhu. Zboží jako kapitál nebo kapitál jako zboží se proto v oběhu nesměňuje za ekvivalent; nabývá svého bytí pro sebe tím, že vstupuje do oběhu; nabývá tedy svého původního vztahu ke svému vlastníkovi, i když se dostane do rukou cizího držitele. Proto se jen půjčuje. Jeho užitná hodnota jako taková pro jeho vlastníka je jeho zhodnocení, peníze jako peníze, nikoli jako oběžný prostředek; jeho užitná hodnota jako kapitálu. Požadavek, který vznesl pan Proudhon, totiž aby se kapitál nepůjčoval a aby nenesl úroky, nýbrž aby se jako zboží prodával za svůj ekvivalent jako každé jiné zboží, není vůbec nic jiného než požadavek, aby se směnná hodnota nikdy nestala kapitálem, nýbrž aby zůstala jednoduchou směnnou hodnotou; aby kapitál neexistoval jako kapitál.^[*277] Tento požadavek spolu s dalším, aby námezdní práce zůstala všeobecnou základnou výroby, ukazuje zábavný zmatek v nejjednodušších ekonomických pojmech.^[257] Odtud i ubohá úloha, kterou hrál v polemice s Bastiatem, ale o tom později.^[258] Žvást o ohledech na spravedlnost a právo vyúsťuje nakonec jen ve snahu přikládat na vlastnický a právní poměr vyššího stupně směnné hodnoty měřítko vlastnického a právního poměru, který odpovídá jednoduché směně. Proto Bastiat sám nevědomky zdůrazňuje zase ty momenty prostého oběhu, které tíhnou ke kapitálu. – Kapitál sám jako zboží jsou peníze jako kapitál čili kapitál jako peníze.]

[Třetí moment, který je při formování pojmu kapitálu třeba vyložit, je původní akumulace vůči práci, tedy ještě nezpředmětněná práce vůči akumulaci.^[259] První moment vyšel z hodnoty, která pochází z oběhu _[*283] a která jej předpokládá. To byl jednoduchý pojem kapitálu; peníze, pokud byly bezprostředně určeny k tomu, <aby se staly> kapitálem;^[*278] druhý moment vyšel z kapitálu jako předpokladu výroby i jejího výsledku;^[*279] třetí moment klade kapitál jako určitou jednotu oběhu a výroby. (Poměr mezi kapitálem a prací, kapitalistou a dělníkem sám je výsledkem výrobního procesu.)^[*280] Je třeba rozlišovat mezi <původní akumulací a> akumulací kapitálů; ta předpokládá kapitály, vztah kapitálu jako jsoucího a tedy také jeho vztahy k práci, cenám (fixní a oběžný kapitál), úroku a zisku^[*281]. Ale kapitál, aby mohl vzniknout, předpokládá určitou akumulaci, která tkví již v samostatném protikladu zpředmětněné práce k práci živé; v samostatném trvání tohoto protikladu. Tuto akumulaci, která je nutná ke vzniku kapitálu, která je tedy již jako předpoklad – jako moment – zahrnuta do jeho pojmu, je třeba bytostně odlišovat od akumulace kapitálu, který se stal kapitálem, kde už musejí existovat kapitály].^[*282]

[Viděli jsme už, že kapitál předpokládá: 1. výrobní proces vůbec, jak je vlastní všem společenským poměrům, tedy bez historického charakteru, lidský, chcete-li;^[*283] 2. oběh, který sám je už v každém ze svých momentů, a ještě víc ve své totalitě určitým historickým produktem;^[*284] 3. kapitál jako určená jednota obou. Do jaké míry je obecný výrobní proces sám historicky modifikován, jakmile se jeví už jen jako element kapitálu, to se musí ukázat v jeho vývoji; jako vůbec musejí historické předpoklady kapitálu vyplynout z jednoduchého pojetí specifických rozdílů kapitálu].^[*285]

[Všechno ostatní jsou žvásty. Která určení je třeba zařadit do prvního oddílu, O výrobě vůbec, a která do první části druhého oddílu _[*284] o směnné hodnotě vůbec, to se ukáže až na výsledku a jako výsledek celého výkladu.^[260] Viděli jsme už například, že rozlišování užitné a směnné hodnoty patří do ekonomie samé a užitná hodnota nezůstává, jako u Ricarda, ležet mrtvá jako pouhý předpoklad.^[261] Kapitola o výrobě končí objektivně výrobkem jako výsledkem; kapitola o oběhu začíná zbožím, které je samo opět užitnou hodnotou a směnnou hodnotou (tedy i hodnotou,^[*286] která je od nich obou odlišná); oběh jako jednota obou, která je však jen formální a rozpadá se tedy na zboží jako pouhý předmět spotřeby, něco mimoekonomického, a směnnou hodnotu jako osamostatněné peníze.

Nadhodnota. Nadbytečná pracovní doba. – Bastiat o mzdách. – Hodnota práce. Jak se určuje. – Sebezhodnocení je sebezachování kapitálu. Kapitalista nemůže žít jen ze své práce atd. Podmínky sebezhodnocení kapitálu. Doba nadpráce atd. – Do jaké míry je kapitál produktivní (jako tvůrce nadpráce atd.), to jen historicky pomíjivé. – Svobodní černoši na Jamajce. – Osamostatněné bohatství vyžaduje otrockou práci nebo námezdní práci (v obou případech nucená práce).

Nadhodnota,^[*287] kterou má kapitál na konci výrobního procesu, – nadhodnota, která se jako vyšší cena produktu realizuje až v oběhu, ale tak, jak se v něm realizují všechny ceny, tím, že jsou pro oběh již ideálně předpokládány, určeny, než do něho vstoupí – znamená, vyjádříme-li to přiměřeně obecnému pojmu směnné hodnoty, že pracovní doba zpředmětněná v produktu – nebo množství práce (klidově vyjádřena jeví se velikost práce jako kvantum prostoru, ale vyjádřena pohybově je měřitelná jen časem) – je větší než ta, která je v původních součástech kapitálu. To je však možné jen tehdy, je-li práce, zpředmětněná v ceně práce, menší než živá pracovní doba, která byla koupena spolu s ní. Pracovní doba zpředmětněná v kapitálu se jeví, jak jsme viděli, jako suma složená ze tří částí^[*288]: a) z pracovní doby zpředmětněné _[*285] v surovině; b) pracovní doby zpředmětněné v nástroji; c) pracovní doby zpředmětněné v ceně práce. Části a) a b) zůstávají beze změny součástmi kapitálu; i když v procesu mění svou podobu, způsoby svého materiálního jsoucna, jako hodnoty zůstávají beze změny. Jen c) směňuje kapitál za něco kvalitativně jiného; dané množství zpředmětněné práce za nějaké množství živé práce. Pokud by živá práce jen reprodukovala pracovní dobu zpředmětněnou v ceně práce, byla by i ta jen formální a prošla by, co se týče hodnoty, jen směnou za živou práci jako jiný způsob jsoucna téže hodnoty, právě tak jako prošla jen změnou svého látkového způsobu jsoucna, pokud jde o hodnotu pracovního materiálu a nástroje. Kdyby kapitalista zaplatil dělníkovi cenu = pracovnímu dni – a pracovní den dělníkův připojuje k surovině a nástroji jen jeden pracovní den – pak by kapitalista prostě směnil směnnou hodnotu v jedné formě za směnnou hodnotu v jiné formě. Nepůsobil by jako kapitál. Na druhé straně by dělník nezůstával v jednoduchém procesu směny, zaplacením by opravdu dostal produkt své práce, jenom by mu kapitalista ve své laskavosti zaplatil cenu produktu dřív, než se realizovala. Kapitalista by mu poskytl úvěr, a to zadarmo, pro krásné oči. A to je všechno. Směna^[*289] mezi kapitálem a prací, jejímž výsledkem je cena práce, i když je z hlediska dělníka nakrásně prostou směnou, ze strany kapitalistovy musí být ne-směnou. Musí dostat více hodnoty, než kolik dal. Směna, vzato z hlediska kapitálu, musí být jen zdánlivá, tj. musí patřit k jinému ekonomickému formovému určení než k formovému určení směny, jinak by kapitál jako kapitál a práce jako práce v protikladu ke kapitálu byly nemožné. Směňovaly by se jen jako sobě rovné směnné hodnoty, které existují látkově v různých způsobech jsoucna. – Protože ekonomové chtějí kapitál ospravedlnit, apologizovat, utíkají se k tomuto jednoduchému procesu a vysvětlují pak kapitál právě procesem, který jeho jsoucno znemožňuje. Aby to demonstrovali, prostě ho oddemonstrují. Platíš mně za mou práci, získáváš ji směnou za její vlastní produkt a odečítáš _[*286] mi hodnotu suroviny a materiálu, kterou jsi mi poskytl. To znamená, že jsme associés, že vnášíme do výrobního procesu různé prvky a směňujeme podle hodnoty těchto prvků. Produkt se tedy mění v peníze a peníze se rozdělí tak, že ty, kapitalista, dostaneš cenu své suroviny a nástroje, já, dělník, dostanu cenu, kterou jim přidala práce. Pro tebe je s užitkem, že teď máš surovinu a nástroj v upotřebitelné (oběhu schopné) formě, pro mne zase, že se moje práce zhodnotila. Ty by ses ovšem brzy dostal do situace, že strávíš svůj kapitál ve formě peněz, zatímco já jako dělník bych se stal vlastníkem obou.^[*290]

To, co dělník směňuje za kapitál, je jeho práce sama (ve směně schopnost disponovat touto prací); zcizuje ji. To, co dostává jako cenu, je hodnota tohoto zcizení. Směňuje činnost, která klade hodnoty, za hodnotu předem určenou, bez ohledu na výsledek své činnosti.^[*291] Jak je však určena jeho hodnota? Zpředmětněnou prací, která je obsažena v jeho zboží. Toto zboží existuje ve své životnosti. Aby je dělník uchoval z dneška na zítřek – s dělnickou třídou, tedy s náhradou za její opotřebování, aby se mohla zachovat jako třída, tu ještě nemáme co dělat, protože dělník tu stojí proti kapitálu jako pracovník, tedy jako předpokládaný neustále trvající subjekt, ne ještě jako pomíjivé individuum druhu dělník –, musí spotřebovat určité množství životních prostředků, musí nahradit spotřebovanou krev atd. Dostává jen ekvivalent. _[*287] Tedy zítra, po provedené směně – a ve výrobním procesu provádí směnu teprve potom, když ji formálně ukončil – existuje jeho pracovní schopnost ve stejné podobě jako předtím: dostal přesný ekvivalent, neboť cena, kterou dostal, mu umožňuje, aby byl držitelem téže směnné hodnoty, kterou měl předtím. Množství zpředmětněné práce, které je obsaženo v tom, že je živ, mu zaplatil kapitál. Kapitál také toto množství spotřeboval, a protože neexistovalo jako věc, nýbrž jako schopnost v živém člověku, může dělník díky specifické povaze svého zboží – specifické povaze životního procesu – začít s výměnou znovu. Že kromě pracovní doby zpředmětněné v tom, že je živ, pracovní doby, která byla nutná k tomu, aby zaplatil produkty nutné k zachování jeho života – je v jeho bezprostředním jsoucnu zpředmětněna ještě další práce, totiž hodnoty, které spotřeboval, aby dosáhl jisté pracovní schopnosti, zvláštní obratnosti – a jejich hodnota se ukazuje v tom, za jaké výrobní náklady se taková určitá pracovní obratnost může produkovat – to nás zde, kde ještě nejde o zvláštní kvalifikovanou práci, nýbrž o práci vůbec, o prostou práci, ještě nezajímá.

Kdyby bylo zapotřebí jednoho pracovního dne k tomu, aby se jeden dělník uchoval na živu jeden pracovní den, pak by kapitál neexistoval, protože pak by se pracovní den směňoval za svůj vlastní produkt, kapitál jako kapitál by se tedy nezhodnocoval, a proto by se také nemohl uchovat. Sebezáchova kapitálu je jeho sebezhodnocování. Kdyby kapitál k tomu, aby mohl žít, musel také pracovat, pak by se neuchovával jako kapitál, ale jako práce. Vlastnictví surovin a pracovních nástrojů by bylo jen nominální: ekonomicky by patřily dělníkovi právě tolik jako kapitalistovi, protože by mu vyráběly hodnotu jen potud, pokud by on sám byl dělníkem. Neměl by k nim tedy poměr jako ke kapitálu, nýbrž jako k pouhé látce a pracovnímu prostředku, tak jako sám dělník ve výrobním procesu. Je-li naopak k tomu, aby se jeden dělník zachoval naživu po celý pracovní den, nutná např. jen polovina pracovního dne, pak z toho sama od sebe vyplývá nadhodnota produktu, protože kapitalista zaplatil v ceně půl pracovního dne a v produktu dostává zpředmětněný celý pracovní den: tedy za druhou polovinu _[*288] pracovního dne nedal směnou nic. Ne směna, ale proces, v němž beze směny dostává zpředmětněnou pracovní dobu, tj. hodnotu, z něho může udělat kapitalistu. Ta polovina pracovního dne nestojí kapitál nic; dostává tedy hodnotu, za niž nedal žádný ekvivalent. A toto zmnožení hodnoty může nastat jen tak, že se dostane, tedy vytvoří, nějaká hodnota, která přesahuje ekvivalent.

Nadhodnota je vůbec jen hodnota, která přesahuje ekvivalent. Ekvivalent je co do svého určení jen totožnost hodnoty se sebou samou. Z ekvivalentu proto nemůže nikdy vyrůst nadhodnota; nemůže tedy také pocházet z oběhu; musí vznikat z výrobního procesu kapitálu samého. Může se to vyjádřit také takto: Potřebuje-li dělník jen půl pracovního dne k tomu, aby žil celý den, pak k tomu, aby uhájil svou existenci jako dělníka, potřebuje pracovat jen půl dne. Druhá polovina pracovního dne je nucená práce; nadpráce. To, co se na straně kapitálu jeví jako nadhodnota, jeví se na straně dělníka právě jako nadpráce nad jeho potřebu jako dělníka, tedy nad jeho bezprostřední potřebu k uchování jeho života. Velkou dějinnou stránkou kapitálu je to, že stvořil tuto nadpráci, práci z hlediska pouhé užitné hodnoty, pouhé obživy nadbytečnou, a jeho historické poslání je splněno, jakmile jsou na jedné straně potřeby rozvinuty natolik, že nadpráce nad nutnost se sama stává obecnou potřebou, že vychází z individuálních potřeb samých – a na druhé straně, jakmile se všeobecná pracovitost díky přísné kázni kapitálu, jíž prošla po sobě jdoucí pokolení, stala všeobecným majetkem nového pokolení – a konečně jakmile se díky rozvoji výrobních sil práce, který je kapitálem v jeho bezmezné touze po obohacení a za podmínek, kdy tuto touhu jedině může realizovat, neustále poháněn kupředu, všeobecná pracovitost rozvinula natolik, že držení a uchovávání všeobecného bohatství vyžaduje jednak pro celou společnost pouze kratší pracovní dobu a jednak pracující společnost přistupuje vědecky k procesu své progresívní reprodukce, své stále plnější reprodukce; skončila tedy práce, v níž člověk dělá to, co může přenechat věcem, aby to dělaly za něho. Kapitál a práce jsou zde tedy k sobě v takovém poměru jako peníze _[*289] a zboží; jsou-li peníze obecnou formou bohatství, zboží je jen substance, která vede k bezprostřední spotřebě. Ale kapitál, jako neúnavná snaha po všeobecné formě bohatství, žene práci až za hranice jejích přírodních potřeb a vytváří tak materiální prvky pro vývoj bohaté individuality, která je stejně všestranná ve své produkci jako ve své spotřebě a jejíž práce se už proto nejeví jako práce, nýbrž jako plný rozvoj činnosti samé, v níž zmizela přírodní nutnost ve své bezprostřední formě; protože namísto přírodní potřeby nastoupila potřeba historicky vytvořená. Proto je kapitál produktivní; tj. je to podstatný vztah pro rozvoj společenských <výrobních> sil. Jako takový přestává až tam, kde rozvoj těchto výrobních sil samých naráží na hranice v kapitálu samém.^[*292]

V Times z listopadu 1857 se rozkošně vzteká jeden západoindický plantážník. S velkým mravním rozhořčením vykládá tento advokát – aby obhájil znovuzavedení otroctví černochů – jak se quashees (svobodní černoši z Jamajky) spokojují tím, že vyrábějí jen to, co je absolutně nutné pro jejich vlastní spotřebu, a za skutečný přepych nad tuto „užitnou hodnotu“ pokládají jedině lenošení (sladké nicnedělání); jak se čerta starají o cukr a o fixní kapitál vložený do plantáží, naopak se ironicky a škodolibě pošklebují tomu, jak plantážníci krachují a dokonce i křesťanství, kterému je naučili, užívají jen k okrašlování této škodolibosti a indolence. Přestali být otroky, ale nestali se námezdními dělníky, nýbrž samozásobiteli, rolníky, kteří pracují pro vlastní nuznou spotřebu. Kapitál jako kapitál ve vztahu k nim neexistuje, protože osamostatnělé bohatství existuje vůbec jen buď pomocí bezprostřední nucené práce, otroctví, nebo pomocí prostředkované nucené práce, námezdní práce.^[263] Proti bezprostřední nucené práci nestojí bohatství jako kapitál, nýbrž jako poměr panství; proto se také na své základně reprodukuje jen jako poměr panství, pro nějž má bohatství samo hodnotu jen jako požitek, ne jako bohatství samé, a který proto také nemůže nikdy vyvolat všeobecnou podnikavost. (K tomuto poměru otroctví a námezdní práce se ještě vrátíme.)^[264]

_[*290]

Nadhodnota. Ricardo. Fyziokraté. A. Smith. Ricardo.

Jak obtížné je pochopit vznik hodnoty, to se ukazuje 1. u moderních anglických ekonomů^[265], kteří předhazují Ricardovi, že nepochopil ono navíc, nadhodnotu (viz Malthus o hodnotě, který se alespoň snaží postupovat vědecky)^[266], ačkoli Ricardo to jediný ze všech ekonomů pochopil, jak dokazuje jeho polemika proti A. Smithovi, který zaměňuje určení hodnoty se mzdou a s pracovní dobou zpředmětněnou ve zboží.^[267] Ti noví jsou úplně povrchní hlupáci. Ostatně i Ricardo upadá často do zmatku, protože sice chápe vznik nadhodnoty jako předpoklad kapitálu, ale často si neví rady s tím, jak na této základně pochopit zmnožování hodnot jinak než tím, že se do téhož výrobku vloží více zpředmětněné pracovní doby, jinými slovy, že výroba je obtížnější.^[268] Proto je u něho absolutní protiklad mezi hodnotou a bohatstvím.^[269] Odtud i jednostrannost jeho teorie pozemkové renty^[270]; jeho nesprávná teorie mezinárodního obchodu, který prý produkuje jen užitnou hodnotu (kterou nazývá bohatstvím), a ne směnnou hodnotu.^[271] Jediným východiskem ke zmnožení hodnot jako takových zbývá kromě rostoucí obtížnosti výroby (teorie rent) už jen přírůstek populace (přirozené zmnožení dělníků přírůstkem kapitálu), ačkoli Ricardo tento vztah prostě nikde neshrnul.^[272] Jeho základní chyba je, že nikde nezkoumá, odkud vlastně pochází rozdíl mezi určením hodnoty mzdou a určením hodnoty zpředmětněnou prací.^[273] Peníze a směna sama (oběh) se tedy v jeho ekonomii jeví jen jako čistě formální prvek, a ačkoli po něm šlo v ekonomii už jen o směnnou hodnotu, jeví se u něho zisk atd. jen jako míra podílu na produktu, která existuje i na základě otroctví. Formu zprostředkování nikde nezkoumal.^[274]

2. Fyziokraté. Zde se jasně projevuje, jak je obtížné pochopit kapitál, sebezhodnocování hodnoty, tedy nadhodnotu, kterou kapitál vytváří ve výrobním procesu, a tato obtíž musela vyvstat u předchůdců moderní ekonomie stejně jako v jejím posledním klasickém období u Ricarda tvorba nadhodnoty, kterou (chápe) ve formě renty. Je to v podstatě otázka pojmu kapitálu a námezdní práce, tedy základní _[*291] otázka, a vystupuje na prahu soustavy moderní společnosti. Monetární soustava pochopila samostatnost hodnoty jen tak, jak vyplývá z prostého oběhu – jako peníze; proto udělali z této abstraktní formy bohatství výlučný objekt (úsilí) národů, které právě vstupovaly do období, v němž se jako účel společnosti samé jevilo obohacování jako takové.^[*293] Pak přišla merkantilní soustava, spadající do epochy, kdy se začíná objevovat průmyslový kapitál a tedy i námezdní práce v manufaktuře a vyvíjí se v protikladu k neprůmyslovému bohatství, feudálnímu vlastnictví půdy, a na jeho útraty. Merkantilistům tanou na mysli již peníze jako kapitál, ale vlastně zase jen ve formě peněz, ve formě oběhu obchodního kapitálu, kapitálu přeměňujícího se v peníze. Průmyslový kapitál má pro ně hodnotu, a to nejvyšší hodnotu – jen jako prostředek, ne jako bohatství samo ve svém produktivním procesu –, protože vytváří obchodní kapitál, a ten se v oběhu stává penězi. Práce v manufakturách – tj. v podstatě průmyslová práce; ale zemědělská práce pro ně byla, a jevila se jim naopak jako práce produkující především užitnou hodnotu; surovinový produkt je po zpracování hodnotnější, protože jasnou formou a také pro oběh lepší, pro obchod vhodnější, merkantilní formou získává více peněz (přitom historický pohled na bohatství národů, které neprovozovaly zemědělství, zejména Holanďanů, v protikladu k národům zemědělským, feudálním; zemědělství se vůbec neobjevuje v průmyslové, ale ve feudální formě, tedy jako zdroj vlastnictví feudálního, ne buržoazního). Jedna forma námezdní práce, průmyslová forma, a jedna forma kapitálu, průmyslového kapitálu, byla tedy uznána za zdroj bohatství, ale jen pokud vytvářela peníze. Směnná hodnota sama nebyla tedy ještě chápána ve formě kapitálu. Nyní fyziokraté. Rozlišují kapitál od peněz a chápou jej v jeho obecné formě jako osamostatnělou směnnou hodnotu, která přetrvává ve výrobě a zmnožuje se výrobou. Zkoumají tedy i vztah pro sebe, ne v tom, jak je sám momentem prostého oběhu, ale naopak v tom, že je jeho předpokladem a neustále se znovu vytváří z něho samého jako jeho předpoklad. Jsou tedy předchůdci moderní ekonomie. _[*292] Chápou také, že kladení nadhodnoty námezdní prací je sebezhodnocování, tj. uskutečňování kapitálu. Ale jak se pomocí kapitálu, tj. existujících hodnot, vytváří prostřednictvím práce nadhodnota? Tady nechávají formu formou a uvažují jen jednoduchý výrobní proces. Produktivní tedy může být jen práce, která se koná v takové oblasti, kde přírodní síla pracovního nástroje hmatatelně dovoluje dělníkovi produkovat víc hodnoty, než kolik spotřebuje. Nadhodnota tedy nevzniká z práce jako takové, nýbrž z přírodní síly, které práce užívá a kterou řídí – zemědělství. To je tedy jediná produktivní práce, neboť k tomu už dospěli, že produktivní je jen práce vytvářející nadhodnotu (že se nadhodnota musí vyjádřit v nějakém materiálním výrobku, to je hrubý názor, který se objevuje ještě u A. Smitha.^[275]) Herci nejsou produktivními pracovníky proto, že hrají divadlo, nýbrž proto, že zmnožují bohatství svého zaměstnavatele.^[*294] Pro tento poměr je přece úplně lhostejné, jaký druh práce se vykonává, tedy v jaké formě se práce materializuje. Z pozdějších hledisek to zase není lhostejné; ale tato nadhodnota se pod rukama přeměňuje ve větší množství užitné hodnoty, která vychází z výroby, než bylo té, která se při výrobě spotřebovala. Jen v poměru přírodního semene k jeho produktu se hmatatelně objevuje toto zmnohonásobení užitných hodnot, nadbytek produktu nad součástí produktu, která musí sloužit k nové produkci – a z něhož tedy může být část spotřebována neproduktivně. Ze sklizně je potřeba vrátit přímo půdě jen část semen; v produktech, které se samy nacházejí v přírodě, v živlech, vzduchu, vodě, půdě a světlu a v substancích dodávaných hnojivem i jiným způsobem, se pak semena zase rodí v mnohonásobném množství jako obilí atd. Zkrátka stačí, aby lidská práce jen řídila chemickou výměnu látek (v zemědělství), zčásti i mechanicky urychlovala, nebo aby změnila i samu reprodukci života (chov skotu), a získá něco navíc, tj. tytéž přírodní substance z formy, která je pro užívání bez hodnoty, přemění ve formu, která hodnotu má. Skutečná podoba všeobecného bohatství je tedy nadbytek _[*293] produktů půdy (obilí, dobytek, suroviny). Ekonomicky vzato je pak formou bohatství jen renta. Tak došlo k tomu, že první proroci kapitálu pokládají za představitele buržoazního bohatství jen nekapitalisty, feudální pozemkové vlastníky. Důsledek, že všechny daně se ukládají rentě, je ovšem také plně v zájmu buržoazního kapitálu. Buržoazie v principu pěje na feudalismus chválu – což oklamalo mnohé feudály, třeba starého Mirabeaua – jen proto, aby ho v praxi zničila. Všechny ostatní hodnoty reprezentují jen surovinu + práci; práce sama reprezentuje obilí nebo jiné produkty půdy, které práce spotřebovává; tovární dělník atd. tedy nepřidává k surovině více, než ze suroviny spotřebuje. Jeho práce, právě tak jako jeho zaměstnavatel, nepřidávají tedy k bohatství nic – bohatství je to, co je navíc proti zboží, které bylo pohlceno v produkci – nýbrž dodávají mu jen příjemné a potřebné spotřební formy. Tehdy se ještě nerozvinulo používání přírodních sil v průmyslu, ani dělba práce atd., která sama zmnožuje přírodní sílu práce. Tak tomu však už bylo v době A. Smitha. U něho je tedy práce vůbec zdrojem hodnot, a právě tak zdrojem bohatství, ale nadhodnotu klade práce vlastně také jen potud, pokud se v dělbě práce objevuje něco navíc jako dar přírody, přírodní síla společnosti, takjako u fyziokratů přírodní síla země. Proto přikládá A. Smith dělbě práce takovou váhu. Na druhé straně se u něho kapitál – [protože chápe sice práci jako tvůrkyni hodnoty, ale práci samu chápe jako užitnou hodnotu, produktivitu jsoucí pro sebe, lidskou přírodní sílu vůbec (to ho odlišuje od fyziokratů), ale nechápe ji jako námezdní práci, nechápe ji v jejím specifickém určení formy v protikladu ke kapitálu]^[276] – původně nejeví jako něco, co v sobě obsahuje protikladný moment námezdní práce, nýbrž jeví se tak, jak vychází z oběhu, jako peníze, a tedy jak vzniká z oběhu, spořením. Kapitál tedy původně nezhodnocuje sebe sama – právě proto, že do jeho pojmu samého není pojato přisvojování cizí práce. Teprve dodatečně, když už je předpokládán jako kapitál – bludný kruh – se jeví jako velení nad cizí prací.^[*295] _[*294] Práce by tedy podle Adama Smitha vlastně měla mít za svou mzdu svůj vlastní produkt, mzda = produktu, tedy práce by neměla být námezdní prací a kapitál kapitálem. Ale aby do toho dostal zisk a rentu jako původní prvky výrobních nákladů, tj. aby mohl z výrobního procesu kapitálu dostat nadhodnotu, předpokládá je v úplně syrové formě. Kapitalista nechce poskytnout svůj kapitál k použití zadarmo; právě tak nechce pozemkový vlastník vydat výrobě zadarmo svou půdu. Něco za to požadují. Tak jsou přijati se svými nároky jako historické fakty, nejsou však vysvětleni. Mzda je vlastně jediná ekonomicky oprávněná, protože nutná součást výrobních nákladů. Zisk a renta jsou jen odpočty od mzdy, jsou v dějinném procesu kapitálu a pozemkového vlastnictví jen svévolně vynuceny a jsou oprávněny jen zákonem, ne však ekonomicky. Ale protože na druhé straně zase proti práci kladl ve formě pozemkového vlastnictví a kapitálu výrobní prostředky a výrobní materiály jako samostatné útvary, kladl ji v podstatě jako práci námezdní. Tady jsou rozpory. Odtud jeho kolísání při určování hodnoty; klade na stejnou úroveň zisk a pozemkovou rentu; nesprávné názory o vlivu mzdy na ceny atd. Teď Ricardo (Viz I <str. 232>). Ten však opět chápe námezdní práci a kapitál jako přírodní, a ne určitou historickou formu společnosti k tvorbě bohatství jako užitné hodnoty, tj. její forma jako taková, právě proto že je přírodní, je lhostejná, a Ricardo ji nechápe v jejím určitém vztahu k formě bohatství, a bohatství samo, ve své formě směnné hodnoty, se jeví jako pouze formální zprostředkování svého látkového trvání; proto nepochopil určitý charakter buržoazního bohatství – právě proto, že se jeví jako adekvátní formy bohatství vůbec, a proto také ekonomicky, ačkoli se vychází ze směnné hodnoty, nehrají^[*296] v jeho ekonomice určité ekonomické formy směny samé žádnou úlohu, ale mluví se vždycky jen o rozdělení všeobecného produktu práce a půdy mezi tři třídy, jako by v bohatství založeném na směnné hodnotě šlo jen o užitnou hodnotu a jako by směnná hodnota byla jen obřadní forma, která u Ricarda úplně mizí právě tak, jako mizejí _[*295] peníze jakožto oběžný prostředek ve směně. Když dovozuje opravdové zákony ekonomie, rád se proto odvolává také na tento poměr peněz jako pouze formální. Odtud také jeho slabiny ve vlastním učení o penězích samých.^[277]

Přesný výklad pojmu kapitálu je nutný proto, že je to základní pojem moderní ekonomie, jako kapitál sám – a jeho pojem je jeho abstraktním obrazem – je základnou občanské společnosti. Z vyhraněného pojetí základního předpokladu tohoto vztahu musejí vyplynout všechny rozpory buržoazní výroby i hranice, na níž už přesahuje sebe samu.^[*297]

[Je důležité připomenout, že bohatství jako takové, tj. občanské bohatství je vždy v nejvyšší potenci vyjádřeno ve směnné hodnotě, kde je kladeno jako prostředník, jako zprostředkování extrémů směnné a užitné hodnoty samé. Tento střed se jeví vždycky jako dovršený ekonomický vztah, protože v sobě spojuje protiklady, a nakonec se vždy jeví vůči extrémům samým jako jednostranně vyšší potence; a to proto, že pohyb nebo poměr, který se původně jeví jako zprostředkující mezi extrémy, vede s dialektickou nutností dále k tomu, že se jeví jako zprostředkování se sebou samým, jako subjekt; extrémy jsou pouhými momenty tohoto subjektu, který ruší jejich samostatný předpoklad, aby se jeho zrušením sám kladl jako to, co je jedině samostatné. Tak se v náboženské sféře Kristus, prostředník mezi bohem a člověkem – pouhý oběžný prostředek mezi oběma – stává jejich hodnotou, bohočlověkem, a jako takový se stává důležitějším než bůh; svatí důležitějšími než Kristus; kněží důležitějšími než svatí. Totálním ekonomickým výrazem, který je sám vůči extrémům jednostranný, je směnná hodnota všude tam, kde je kladena jako střední článek; např. peníze v prostém oběhu; kapitál sám jako prostředník mezi výrobou a oběhem. Uvnitř kapitálu samého zaujímá zase jedna jeho forma postavení užitné hodnoty vůči jiné formě jako směnné hodnotě. Tak např. průmyslový kapitál se jeví jako výrobce ve srovnání s obchodníkem, který se jeví _[*296] jako oběh. Tak představuje ten první látkovou stránku, ten druhý stránku formy, tedy bohatství jako bohatství. Současně je obchodní kapitál sám opět prostředníkem mezi výrobou (průmyslovým kapitálem) a oběhem (konzumující veřejností) nebo mezi směnnou hodnotou a užitnou hodnotou tam, kde jsou střídavě kladeny obě stránky výroby jako peníze, oběh jako užitná hodnota (konzumující veřejnost), nebo první jako užitná hodnota (produkt), druhá jako směnná hodnota (peníze). Právě tak je tomu uvnitř obchodu: velkoobchodník jako prostředník mezi továrníkem a obchodníkem v malém nebo mezi továrníkem a zemědělcem, nebo mezi různými továrníky, je týž střed na vyšší úrovni. Pak zase makléři se zbožím vůči velkoobchodníkovi. Potom bankéř vůči průmyslníkům a obchodníkům; akciové společnosti vůči jednoduché výrobě; finančník jako prostředník na nejvyšší úrovni mezi státem a občanskou společností. Bohatství jako takové se reprezentuje o to výrazněji a šířeji, čím více je vzdáleno od bezprostřední výroby, a samo zase prostředkuje mezi stránkami, které, vzaty každá pro sebe, jsou už kladeny jako ekonomické určení formy.^[*298] Takže peníze se stávají z prostředku účelem a vyšší forma prostředkování se všude klade jako kapitál a nižší zase jako práce, jako pouhý zdroj nadhodnoty. Například senzál, bankéř atd. vůči továrníkům a farmářům, kteří jsou vůči němu relativně kladeni v určení práce (užitné hodnoty), kdežto on se vůči nim jeví jako kapitál, tvorba nadhodnoty; v nejbláznivější podobě ve finančníkovi.]^[278]

Kapitál je bezprostřední jednota produktu a peněz nebo lépe výroby a oběhu. Tak je sám opět něčím bezprostředním a jeho vývoj záleží v tom, že klade sebe sama jako tuto jednotu – která je kladena jako určený a proto jednoduchý poměr – a že se ruší. Jednota se jeví zprvu v kapitálu jako něco jednoduchého.^[*299]

[Ricardův myšlenkový pochod je prostě tento: Výrobky se směňují tedy kapitál za kapitál – podle množství zpředmětněné práce, které je v nich obsaženo. Pracovní den se vždy směňuje za pracovní den. _[*297] To je předpoklad. Směna sama se tedy může nechat úplně stranou. Produkt – kapitál kladený jako produkt – je o sobě směnnou hodnotou, a směna k tomu jen připojuje formu, u něho formální formu. Zbývá jen otázka, v jakých mírách se tento produkt rozděluje. Tyto míry mohou být chápány jako určité kvóty předpokládané směnné hodnoty nebo jejího obsahu, materiálního bohatství, to je jedno. A dokonce, protože směna jako taková je pouhý oběh – peníze jako oběh – je lepší úplně od ní abstrahovat a uvažovat pouze kvóty materiálního bohatství, které jsou rozdělovány uvnitř výrobního procesu nebo jako jeho výsledek různým činitelům. Ve formě směny je veškerá hodnota atd. jen nominální; reálná je ve formě míry. Celá směna, pokud nevytváří větší materiální různorodost, je nominální. Protože se vždy směňuje celý pracovní den za celý pracovní den, zůstává suma hodnot táž – růst výrobních sil působí jen na obsah bohatství, ne na jeho formu. Zmnožení hodnot může tedy vznikat jen zvětšenou obtížností výroby – a ta může nastat jen tam, kde přírodní síla neprokazuje stejným množstvím lidské práce stejnou službu, kde se tedy zmenšuje plodnost přírodních prvků – v zemědělství. Pokles zisků je tedy způsoben rentou. Za prvé nesprávný předpoklad, že se za všech poměrů ve společnosti pracuje celý pracovní den; atd. atd. (viz výše^[*300]).

Pokračování ZDE.