logo SDS
Dnešní datum: 26. 09. 2020   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis

Neexistují vhodná data!


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 18
Prům. 18
21 denni
Max. 559
Prům. 468.1

Nyní si čte web : 35 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* KAPITOLA O KAPITÁLU (část 4)

Vydáno dne 11. 01. 2006 (7375 přečtení)

Čtvrtá část kapitoly o kapitálu Rukopisů „Grundrisse“. Označení začátků stránek odpovídá knize.

[*274]

Zhodnocovací proces. – (Výrobní náklady.) – (Nadhodnota se nedá vysvětlit směnou. Ramsay. Ricardo.) Kapitalista nemůže žít ze své mzdy atd. (Vedlejší výrobní náklady.) – Pouhé sebezachování bez zvětšení hodnoty odporuje podstatě kapitálu.

Dosud jsme sledovali kapitál po jeho látkové stránce jako jednoduchý výrobní proces.[*273] Tento proces je však po stránce určenosti formy procesem sebezhodnocovacím. Sebezhodnocování implikuje jak zachování předpokládané hodnoty, tak její zvětšení.

Hodnota se jeví jako subjekt. Práce je účelná činnost a tak se po látkové stránce předpokládá, že ve výrobním způsobu se pracovního nástroje skutečně užívá jako prostředku k nějakému účelu a že surovina získala jako výrobek vyšší užitnou hodnotu, ať už chemickou výměnou látek nebo mechanickou přeměnou, než jakou měla předtím. Jedině tato stránka, jako ta, která se týká jen užitné hodnoty, patří ještě k jednoduchému výrobnímu procesu. Nejde tady o to – to je spíše implikováno, dáno – že se vyrobí vyšší užitná hodnota (to samo je velmi relativní; jestliže se zrno přemění v pálenku, pak je vyšší užitná hodnota sama kladena již ve vztahu k oběhu)[251]; tím se ještě nevyrobila vyšší užitná hodnota pro individuum, pro výrobce. To je přinejmenším náhodné a netýká se to poměru jako takového; je to vyšší užitná hodnota pro jiné. Jde o to, aby se vyrobila vyšší směnná hodnota. V jednoduchém oběhu končil pro jednotlivé zboží proces tím, že došlo jako užitná hodnota ke svému člověku, že bylo spotřebováno. Tím vystoupilo z oběhu; ztratilo svou směnnou hodnotu, a vůbec své ekonomické určení formy. Kapitál spotřeboval svůj materiál pomocí práce a práci pomocí svého materiálu; spotřeboval se jako užitná hodnota, ale jen jako užitná hodnota pro sebe sama, jako kapitál. Jeho spotřeba jako užitné hodnoty patří zde tedy sama do oběhu, či spíše sama klade začátek oběhu nebo jeho konec, jak se to vezme. Spotřeba užitné hodnoty patří zde sama do ekonomického procesu, protože užitná hodnota je zde sama určována směnnou hodnotou.[*274] V žádném momentu výrobního [*275] procesu nepřestává být kapitál kapitálem nebo hodnota hodnotou, a jako taková směnnou hodnotou. Není nic pošetilejšího než říkat, jako to dělá pan Proudhon, že aktem směny, tj. tím, že opět vstupuje do jednoduchého oběhu, se kapitál stává z produktu směnnou hodnotou.[252] To bychom se dostali zpátky zase na sám začátek, dokonce až k bezprostřednímu výměnnému obchodu, kde je možno pozorovat vznik směnné hodnoty z výrobku. To, že kapitál po skončení výrobního procesu, po svém spotřebování jako užitná hodnota vstupuje a může vstoupit jako zboží zase do oběhu, tkví už v tom, že byl předpokládán jako směnná hodnota, zachovávající samu sebe. Pokud se však teď jen jako výrobek stává zase zbožím a jako zboží směnnou hodnotou, pokud dostává cenu a jako cena se realizuje v penězích, je jednoduchým zbožím, směnnou hodnotou vůbec, a jako směnná hodnota je v oběhu stejně vystaven osudu, ať se realizuje v penězích, nebo se v nich nerealizuje; tj. ať se jeho směnná hodnota stane penězi, nebo nestane. Jeho směnná hodnota se tedy spíš stala problematickou – ta směnná hodnota, která byla předtím kladena ideálně – než že by vznikala. A vůbec, už protože je jako vyšší směnná hodnota reálně kladena v oběhu, nemůže pocházet z oběhu samého, kde se směňují jen ekvivalenty podle svého jednoduchého určení. Vychází-li z oběhu jako vyšší směnná hodnota, musela do něho už jako taková vstoupit.

Kapitál nesestává co do formy z pracovních předmětů a práce, nýbrž z hodnot a ještě určitěji z cen. Že jeho hodnotové prvky mají během výrobního procesu společné různé substance, to se jejich určení jako hodnot netýká; proto se nepřeměňují. Jestliže se z formy neklidu – procesu – na konci tohoto procesu opět slučují ve výrobku do klidové, objektivní podoby, je to vzhledem k hodnotě, která na něm nic nemění, pouhá výměna látek. Tyto substance byly ovšem jako takové rozrušeny, ale ne snad v nic, nýbrž v nějakou jinak formovanou substanci. Dříve se jevily jako elementární, lhostejné podmínky výrobku. Teď jsou výrobkem. Hodnota výrobku může tedy být = jen sumě hodnot, které byly materializovány v určitých látkových prvcích procesu jako surovina, pracovní nástroj (a k tomu patří i pouze nástrojové [*276] zboží) a jako práce sama. Surovina byla zcela pohlcena, práce byla zcela pohlcena, nástroj byl pohlcen jen zčásti, je tedy i nadále držitelem části hodnoty kapitálu v jeho určitém způsobu existence, který měl již před tímto procesem. Tato část zde tedy vůbec nepřichází v úvahu, protože se s ní nestala žádná změna. Různé způsoby existence hodnot byly pouhé zdání, sama hodnota vytvářela při svém mizení podstatu, která jí zůstala rovná. Výrobek jako hodnota po této stránce není výrobkem, nýbrž zůstal naopak totožnou, nezměněnou hodnotou, která má jen jinou formu existence, ta je jí však také lhostejná a může být směněna za peníze. Hodnota výrobku je = hodnotě suroviny + hodnotě zničené části, to jest na výrobek přecházející, ve své původní formě zrušené části pracovního nástroje + hodnotě práce. Čili cena výrobku je rovna těmto výrobním nákladům, tj. = sumě cen zboží spotřebovaných ve výrobním procesu. Tj. jinými slovy nejde o nic jiného než o to, že výrobní proces byl po své látkové stránce pro hodnotu lhostejný; že tedy hodnota zůstala sama se sebou totožná a přijala jen jiný způsob látkové existence, je materializována v jiné substanci a jiné formě. (Forma substance se ekonomické formy, hodnoty jako takové, netýká.) Byl-li kapitál původně = 100 tolarům, pak zůstalo tak jako předtím 100 tolarů, i když těch 100 tolarů existovalo ve výrobním procesu jako 50 tolarů bavlny, 40 tolarů mzdy + 10 tolarů spřádacího stroje, a teď tu jsou jako bavlněná příze v ceně 100 tolarů. Tato reprodukce oněch 100 tolarů je jednoduché zachování rovnosti se sebou samým, jenomže je prostředkováno materiálním výrobním procesem. Tento proces musí tedy pokračovat dál k výrobku, neboť jinak ztrácí bavlna svou hodnotu, pracovní nástroj se používá nadarmo, mzda se platí nadarmo. Jedinou podmínkou sebezachování hodnoty je to, že výrobní proces je skutečný totální proces, tedy že dojde až k výrobku. Totalita výrobního procesu, tj. to, že dojde až k výrobku, je tu opravdu podmínkou sebezachování, toho, že hodnota si zůstává rovna, ale to všechno tkví již v první podmínce, že kapitál se skutečně stává užitnou hodnotou, skutečným výrobním procesem; je tedy v tom to bodě předpokládána. Na druhé straně je výrobní proces výrobním [*277] procesem pro kapitál jen potud, pokud se kapitál jako hodnota zachová v tomto procesu, tedy ve výrobku. Věta, že nutná cena = sumě cen výrobních nákladů, je tedy ryze analytická. Je to předpoklad produkce kapitálu samého. Napřed je kapitál kladen jako 100 tolarů, jako jednoduchá hodnota; pak je v tomto procesu kladen jako suma cen určitých – totiž výrobním procesem samým určených – prvků hodnoty sebe sama. Cena kapitálu, jeho hodnota vyjádřená v penězích = ceně jeho výrobku. To znamená, že hodnota kapitálu jako výsledku výrobního procesu je táž, jaká byla jako předpoklad tohoto procesu. Jen během procesu nezůstává stejná, ani v jednoduchosti, kterou má na začátku, ani v jednoduchosti, kterou má znovu na konci jako výsledek, nýbrž rozkládá se v kvantitativní součásti zprvu úplně lhostejné, hodnotu práce (mzdu), hodnotu pracovního nástroje a hodnotu suroviny. Dále není ještě kladen jiný vztah než ten, že ve výrobním procesu se jednoduchá hodnota numericky rozkládá, jako určitý počet hodnot, který se ve výrobku zase spojuje ve své jednoduchosti, ale nyní je už sumou. Suma je však = původní jednotce. Jinak tu zatím není, pokud jde o hodnotu, mimo kvantitativní dělení obsažen ještě vůbec žádný rozdíl ve vztahu mezi různými kvanty hodnoty. 100 tolarů byl původní kapitál; 100 tolarů je produkt, ale těch 100 tolarů nyní jako suma 50 + 40 + 10 tolarů. Mohl jsem těchto 100 tolarů vidět i původně jako sumu 50 + 40 + 10 tolarů, ale právě tak jako sumu 60 + 30 + 10 tolarů atd. To, že se teď jeví jako suma určitých počtů jednotek, je dáno tím, že různé látkové prvky, ve které se kapitál rozkládal ve výrobním procesu, představovaly každý nějakou část jeho hodnoty, ale část určitou.

Později se ukáže, že samy tyto počty, v něž se rozkládá původní jednotka, jsou k sobě v určitých poměrech, ale to se nás zde ještě netýká. Pokud je nějaký pohyb kladen během výrobního procesu v hodnotě samé, je to pohyb čistě formální, který sestává z tohoto jednoduchého aktu: že hodnota existuje nejprve jako jednotka: určitý počet jednotek, který je třeba považovat za jednotku, celek: kapitál 100 tolarů; za druhé, že se během výrobního procesu tato jednotka rozděluje v 50 tolarů, [*278] 40 tolarů a 10 tolarů, dělení, které je podstatné, pokud se materiál práce, nástroj a práce spotřebovávají v určitých množstvích, ale zde, ve vztahu ke 100 tolarů, je pouze lhostejným rozložením této jednotky v různé počty; konečně že v produktu se těch 100 tolarů znovu objevuje jako suma. Jediný proces, který se týká hodnoty, je ten, že hodnota se jednou jeví jako celek, jednotka; potom jako dělení této jednotky na určitý počet; a konečně jako suma. Těch 100 tolarů, které se nakonec jeví jako suma, jsou zrovna a právě ta suma, která se na počátku jevila jako jednotka. Určení sumy, sečítání, vzešlo jen z dělení; které probíhalo ve výrobním aktu; neexistuje však ve výrobku jako takovém. Ta věta tedy neříká nic jiného, než že cena výrobku = ceně výrobních nákladů, nebo že hodnota kapitálu = hodnotě výrobku, než to, že hodnota kapitálu se ve výrobním aktu zachovala a nyní se jeví jako suma. S touto pouhou totožností kapitálu či reprodukcí jeho hodnoty prostřednictvím výrobního procesu bychom se nedostali ani o krok dál, než jsme byli na začátku. To, co tu bylo na začátku jako předpoklad, je tu nyní jako výsledek, a to v nezměněné formě. Je jasné, že když ekonomové mluví o určování ceny výrobními náklady, to takhle ve skutečnosti nemyslí. Jinak by se nikdy nedala vytvořit větší hodnota, než jaká tu byla původně; nebylo by větší směnné hodnoty, ačkoli by byla větší užitná hodnota, o které tu vůbec není řeč. Jde o užitnou hodnotu kapitálu jako takového, ne o užitnou hodnotu nějakého zboží.

Řekne-li se, že výrobní náklady nebo nutná cena nějakého zboží = 110, počítá se takto: Původní kapitál = 100 (tedy např. surovina = 50; práce = 40; nástroj = 10) + 5% úroků + 5% zisku. Tedy výrobní náklady = 110, ne 100; výrobní náklady jsou tedy větší než náklady na výrobu. Vůbec nepomůže, když, jak to s oblibou dělají někteří ekonomové, utečeme od směnné hodnoty k užitné hodnotě zboží. Ať je jako užitná hodnota vyšší nebo nižší, jako taková neurčuje směnnou hodnotu. Zboží klesají často pod své výrobní ceny, ačkoli nesporně nabyly vyšší užitné hodnoty, než měly v období před výrobou. Právě tak neužitečné je utíkat se k oběhu. Vyrábím za 100, ale prodávám [*279] za 110. „Zisku se nedosahuje směňováním. Kdyby neexistoval před touto transakcí, nemohl by existovat ani po ní.“ (Ramsay, LX, 88.)[253] To je snaha vysvětlit zmnožení hodnoty z prostého oběhu, ačkoli oběh klade naopak hodnotu výslovně jen jako ekvivalent. Také empiricky je jasné, že budou-li všichni prodávat o 10% dráže, je to totéž, jako kdyby všichni prodávali za výrobní náklady. Nadhodnota by tak byla čistě nominální, umělá, konvencionální, byla by to pouhá fráze. A protože peníze jsou samy zbožím, výrobkem, byly by i ony prodávány o 10% dráže, tj. prodavač, který by dostal 110 tolarů, by fakticky dostal jen 100. (Viz u Ricarda zahraniční obchod, který chápe jako prostý oběh, a proto říká: „Zahraniční obchod nemůže nikdy zvýšit směnné hodnoty nějaké země.“ (Ricardo, 39, 40.)[254] Důvody, které pro to uvádí, jsou naprosto totožné s těmi, které „dokazují“, že směna jako taková, prostý oběh, tedy obchod vůbec, pokud se chápe jako tento oběh, nemůže nikdy směnné hodnoty zvýšit, ani směnnou hodnotu zplodit.) Věta, že cena = výrobním nákladům, by jinak musela znít takto: Cena nějakého zboží je vždycky větší než výrobní náklady na ně. Kromě jednoduchého numerického dělení a sčítání přistupuje ve výrobním procesu k hodnotě ještě ten formový prvek, že její prvky se nyní jeví jako výrobní náklady, tj. totiž, že prvky výrobního procesu samého nejsou zachovány ve své látkové určenosti, ale jako hodnoty, které v tom způsobu jsoucna, v němž byly před výrobním procesem, jsou pohlceny.

Na druhé straně je jasné, že kdyby výrobní akt byl jen reprodukcí hodnoty kapitálu, udála by se s ním jen látková, a ne ekonomická přeměna, a že by takové jednoduché zachování jeho hodnoty bylo v rozporu s jeho pojmem. Nezůstával by sice jako samostatné peníze mimo oběh; bral by na sebe podobu různých zboží, ale pro nic za nic; byl by to bezúčelný proces, protože by nakonec reprezentoval jen totožnou sumu peněz a jen by se vystavoval riziku, že z výrobního aktu – který se může nepovést, v němž se peníze vzdávají své nepomíjivé formy – vyjde se škodou. Dobrá. Výrobní proces je nyní u konce. Produkt je také opět realizován v penězích a přijal opět původní formu 100 tolarů. [*280] Ale kapitalista musí také jíst a pít; nemůže žít z tohoto střídání formy peněz. Nějaká část těch 100 tolarů by tedy musela být směněna ne jako kapitál, ale jako mince za zboží jako užitné hodnoty a v této formě by musela být spotřebována. Ze 100 tolarů by se stalo 90, a protože kapitalista vždycky nakonec reprodukuje kapitál ve formě peněz, a to v takovém množství peněz, s jakým začal výrobu, bylo by nakonec těch 100 tolarů snědeno a kapitál by zmizel. Ale kapitalista je placen za tu práci, že vrhl do výrobního procesu 100 tolarů jako kapitál, místo aby je spotřeboval. Ale z čeho má být placen? A nezdá se, že jeho práce je úplně neužitečná, protože kapitál zahrnuje mzdu; dělníci by tedy mohli žít z jednoduché reprodukce výrobních nákladů, a kapitalista nemůže? Patřil by tedy do vedlejších výdajů výroby. Ale ať má jakoukoli zásluhu – reprodukce by byla možná bez něho, protože dělníci vkládají do výrobního procesu jen tu hodnotu, kterou z něho vybírají, tedy k tomu, aby začínali proces stále znovu, nepotřebují vůbec poměr kapitálu; a za druhé by tu nebyl žádný fond, z něhož by se dala jeho zásluha zaplatit, protože cena zboží = výrobním nákladům. Kdyby však jeho práce byla chápána jako zvláštní práce vedle a mimo práci dělníkovu, třeba něco jako řídící práce[255] atd., pak by dostával určitou mzdu jako oni, spadal by tedy do jejich kategorie a vůbec by k práci nebyl v poměru kapitalisty; také by se nikdy neobohatil, dostával by jen takovou směnnou hodnotu, kterou by musel prostřednictvím oběhu spotřebovat. Jsoucno kapitálu vůči práci vyžaduje, aby kapitál jsoucí pro sebe, kapitalista tu mohl být, žít jako ne-dělník. Na druhé straně je také jasné, že i z hlediska obvyklých ekonomických určení kapitál, který by mohl obdržet jen svou hodnotu, by ji nedostal. Rizika výroby musejí být kompenzována. Kapitál se musí zachovávat v kolísání cen. Znehodnocování kapitálu, které probíhá neustále, protože se zvyšuje produktivní síla, musí být kompenzováno atd. Proto jsou také plané řeči těch ekonomů, kteří tvrdí, že kdyby z toho neplynul žádný zisk, žádný profit, každý by své peníze raději sám spotřeboval, místo aby je vrhal do výroby, místo aby jich používal jako kapitálu.[*275] Zkrátka [*281] předpokládáme-li toto nezhodnocování, tj. nerozmnožování hodnoty kapitálu, předpokládáme, že kapitál není skutečným článkem výroby,[256] že to není zvláštní výrobní vztah; předpokládáme stav, v němž výrobní náklady nemají formu kapitálu a v němž kapitál není kladen jako podmínka výroby.[*276]

Dá se snadno pochopit, jak může práce zmnožit užitnou hodnotu; obtíž je v tom, jak může vytvořit směnné hodnoty vyšší než ty, které jsou jejím předpokladem.

Předpokládejme, že směnná hodnota, kterou kapitál platí dělníkovi, je přesný ekvivalent za hodnotu, kterou vytváří práce ve výrobním procesu. V tomto případě by zmnožení směnné hodnoty výrobku bylo nemožné. To, co by práce jako taková vnesla do výrobního procesu navíc oproti předpokládané hodnotě suroviny a pracovního nástroje, to by se zaplatilo dělníkovi. Hodnota výrobku samého, pokud je přebytkem nad hodnotu suroviny a nástroje, by připadla dělníkovi; jenomže kapitalista by mu tuto hodnotu platil ve mzdě a on by ji kapitalistovi vracel ve výrobku.

Kapitál vstupuje do výrobních nákladů jako kapitál. Kapitál nesoucí úroky. Proudhon.

[To, že výrobními náklady se nerozumí suma hodnot, které vstupují do výroby – dokonce ani ekonomové, kteří to tvrdí, to tak nechápou – je jasně patrné na úroku za půjčený kapitál. Ten patří pro průmyslového kapitalistu přímo k jeho výdajům, k jeho skutečným výrobním nákladům. Úrok sám však již předpokládá, že kapitál vychází z výroby jako nadhodnota, protože úrok sám je jen jednou formou této nadhodnoty. Protože úrok tedy ze stanoviska toho, kdo si vypůjčil, vstupuje již do jeho bezprostředních výrobních nákladů, ukazuje se, že kapitál jako takový vstupuje do výrobních nákladů, že však kapitál jako takový není pouhé sčítání součástí své hodnoty. – V úrocích se kapitál sám [*282] jeví opět v určení zboží, ale zboží od všech ostatních zboží specificky odlišeného; kapitál jako takový – ne jako pouhá suma směnných hodnot – vstupuje do oběhu a stává se zbožím. Zde máme charakter zboží samého jako ekonomické, specifické určení, které není lhostejné jako v prostém oběhu ani není v přímém vztahu k práci jako k protikladu, jako ke své užitné hodnotě, jak je tomu v průmyslovém kapitálu; v kapitálu, jaký je ve svých nejbližších určeních, která vzešla z výroby a oběhu. Zboží jako kapitál nebo kapitál jako zboží se proto v oběhu nesměňuje za ekvivalent; nabývá svého bytí pro sebe tím, že vstupuje do oběhu; nabývá tedy svého původního vztahu ke svému vlastníkovi, i když se dostane do rukou cizího držitele. Proto se jen půjčuje. Jeho užitná hodnota jako taková pro jeho vlastníka je jeho zhodnocení, peníze jako peníze, nikoli jako oběžný prostředek; jeho užitná hodnota jako kapitálu. Požadavek, který vznesl pan Proudhon, totiž aby se kapitál nepůjčoval a aby nenesl úroky, nýbrž aby se jako zboží prodával za svůj ekvivalent jako každé jiné zboží, není vůbec nic jiného než požadavek, aby se směnná hodnota nikdy nestala kapitálem, nýbrž aby zůstala jednoduchou směnnou hodnotou; aby kapitál neexistoval jako kapitál.[*277] Tento požadavek spolu s dalším, aby námezdní práce zůstala všeobecnou základnou výroby, ukazuje zábavný zmatek v nejjednodušších ekonomických pojmech.[257] Odtud i ubohá úloha, kterou hrál v polemice s Bastiatem, ale o tom později.[258] Žvást o ohledech na spravedlnost a právo vyúsťuje nakonec jen ve snahu přikládat na vlastnický a právní poměr vyššího stupně směnné hodnoty měřítko vlastnického a právního poměru, který odpovídá jednoduché směně. Proto Bastiat sám nevědomky zdůrazňuje zase ty momenty prostého oběhu, které tíhnou ke kapitálu. – Kapitál sám jako zboží jsou peníze jako kapitál čili kapitál jako peníze.]

[Třetí moment, který je při formování pojmu kapitálu třeba vyložit, je původní akumulace vůči práci, tedy ještě nezpředmětněná práce vůči akumulaci.[259] První moment vyšel z hodnoty, která pochází z oběhu [*283] a která jej předpokládá. To byl jednoduchý pojem kapitálu; peníze, pokud byly bezprostředně určeny k tomu, <aby se staly> kapitálem;[*278] druhý moment vyšel z kapitálu jako předpokladu výroby i jejího výsledku;[*279] třetí moment klade kapitál jako určitou jednotu oběhu a výroby. (Poměr mezi kapitálem a prací, kapitalistou a dělníkem sám je výsledkem výrobního procesu.)[*280] Je třeba rozlišovat mezi <původní akumulací a> akumulací kapitálů; ta předpokládá kapitály, vztah kapitálu jako jsoucího a tedy také jeho vztahy k práci, cenám (fixní a oběžný kapitál), úroku a zisku[*281]. Ale kapitál, aby mohl vzniknout, předpokládá určitou akumulaci, která tkví již v samostatném protikladu zpředmětněné práce k práci živé; v samostatném trvání tohoto protikladu. Tuto akumulaci, která je nutná ke vzniku kapitálu, která je tedy již jako předpoklad – jako moment – zahrnuta do jeho pojmu, je třeba bytostně odlišovat od akumulace kapitálu, který se stal kapitálem, kde už musejí existovat kapitály].[*282]

[Viděli jsme už, že kapitál předpokládá: 1. výrobní proces vůbec, jak je vlastní všem společenským poměrům, tedy bez historického charakteru, lidský, chcete-li;[*283] 2. oběh, který sám je už v každém ze svých momentů, a ještě víc ve své totalitě určitým historickým produktem;[*284] 3. kapitál jako určená jednota obou. Do jaké míry je obecný výrobní proces sám historicky modifikován, jakmile se jeví už jen jako element kapitálu, to se musí ukázat v jeho vývoji; jako vůbec musejí historické předpoklady kapitálu vyplynout z jednoduchého pojetí specifických rozdílů kapitálu].[*285]

[Všechno ostatní jsou žvásty. Která určení je třeba zařadit do prvního oddílu, O výrobě vůbec, a která do první části druhého oddílu [*284] o směnné hodnotě vůbec, to se ukáže až na výsledku a jako výsledek celého výkladu.[260] Viděli jsme už například, že rozlišování užitné a směnné hodnoty patří do ekonomie samé a užitná hodnota nezůstává, jako u Ricarda, ležet mrtvá jako pouhý předpoklad.[261] Kapitola o výrobě končí objektivně výrobkem jako výsledkem; kapitola o oběhu začíná zbožím, které je samo opět užitnou hodnotou a směnnou hodnotou (tedy i hodnotou,[*286] která je od nich obou odlišná); oběh jako jednota obou, která je však jen formální a rozpadá se tedy na zboží jako pouhý předmět spotřeby, něco mimoekonomického, a směnnou hodnotu jako osamostatněné peníze.

Nadhodnota. Nadbytečná pracovní doba. – Bastiat o mzdách. – Hodnota práce. Jak se určuje. – Sebezhodnocení je sebezachování kapitálu. Kapitalista nemůže žít jen ze své práce atd. Podmínky sebezhodnocení kapitálu. Doba nadpráce atd. – Do jaké míry je kapitál produktivní (jako tvůrce nadpráce atd.), to jen historicky pomíjivé. – Svobodní černoši na Jamajce. – Osamostatněné bohatství vyžaduje otrockou práci nebo námezdní práci (v obou případech nucená práce).

Nadhodnota,[*287] kterou má kapitál na konci výrobního procesu, – nadhodnota, která se jako vyšší cena produktu realizuje až v oběhu, ale tak, jak se v něm realizují všechny ceny, tím, že jsou pro oběh již ideálně předpokládány, určeny, než do něho vstoupí – znamená, vyjádříme-li to přiměřeně obecnému pojmu směnné hodnoty, že pracovní doba zpředmětněná v produktu – nebo množství práce (klidově vyjádřena jeví se velikost práce jako kvantum prostoru, ale vyjádřena pohybově je měřitelná jen časem) – je větší než ta, která je v původních součástech kapitálu. To je však možné jen tehdy, je-li práce, zpředmětněná v ceně práce, menší než živá pracovní doba, která byla koupena spolu s ní. Pracovní doba zpředmětněná v kapitálu se jeví, jak jsme viděli, jako suma složená ze tří částí[*288]: a) z pracovní doby zpředmětněné [*285] v surovině; b) pracovní doby zpředmětněné v nástroji; c) pracovní doby zpředmětněné v ceně práce. Části a) a b) zůstávají beze změny součástmi kapitálu; i když v procesu mění svou podobu, způsoby svého materiálního jsoucna, jako hodnoty zůstávají beze změny. Jen c) směňuje kapitál za něco kvalitativně jiného; dané množství zpředmětněné práce za nějaké množství živé práce. Pokud by živá práce jen reprodukovala pracovní dobu zpředmětněnou v ceně práce, byla by i ta jen formální a prošla by, co se týče hodnoty, jen směnou za živou práci jako jiný způsob jsoucna téže hodnoty, právě tak jako prošla jen změnou svého látkového způsobu jsoucna, pokud jde o hodnotu pracovního materiálu a nástroje. Kdyby kapitalista zaplatil dělníkovi cenu = pracovnímu dni – a pracovní den dělníkův připojuje k surovině a nástroji jen jeden pracovní den – pak by kapitalista prostě směnil směnnou hodnotu v jedné formě za směnnou hodnotu v jiné formě. Nepůsobil by jako kapitál. Na druhé straně by dělník nezůstával v jednoduchém procesu směny, zaplacením by opravdu dostal produkt své práce, jenom by mu kapitalista ve své laskavosti zaplatil cenu produktu dřív, než se realizovala. Kapitalista by mu poskytl úvěr, a to zadarmo, pro krásné oči. A to je všechno. Směna[*289] mezi kapitálem a prací, jejímž výsledkem je cena práce, i když je z hlediska dělníka nakrásně prostou směnou, ze strany kapitalistovy musí být ne-směnou. Musí dostat více hodnoty, než kolik dal. Směna, vzato z hlediska kapitálu, musí být jen zdánlivá, tj. musí patřit k ji