Předkládáme čtenářům část článku „Principy liberálního společenského řádu“ Friedricha Augusta von Hayeka (1899-1992), nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1976,
ve které vysvětluje svůj pohled na spravedlnost. (Název článku zvolila redakce SDS).…
19.
Jestliže však liberalismus předpokládá prosazení pravidel správného chování a očekává, že se žádoucí spontánní řád vytvoří sám, pokud budou vhodná pravidla správného chování skutečně respektována, chce rovněž omezit donucovací pravomoci vlády k prosazování takovýchto pravidel správného chování, alespoň pravidla předepisujícího konkrétní povinnost, totiž pravidla vyžadujícího od občanů, aby přispívali podle jednotných principů nejenom na náklady spojené s prosazováním těchto pravidel, nýbrž také na náklady spojené s mimodonucovacími funkcemi vlády, které si nyní probereme. Liberalismus je tedy totéž, co požadavek vlády zákona v klasickém smyslu toho slova, podle něhož jsou donucovací funkce vlády přísně omezené na prosazování jednotných zákonných pravidel, rozuměj jednotných pravidel správného chování vůči bližním. („Vláda zákona“ zde odpovídá tomu, co se v němčině nazývá „materieller Rechtsstaat“ na rozdíl od pouhého „formeller Rechtsstaat“, který vyžaduje pouze to, aby byl každý vládní akt autorizován legislativou, ať už takovýto zákon spočívá na obecném pravidle správného chování či nikoli.)
20.
Liberalismus uznává, že existují určité další služby, které z různých důvodů spontánní síly trhu nemusejí produkovat vůbec nebo alespoň v přiměřené míře, a že je z tohoto důvodu žádoucí dát vládě k dispozici jasně vymezený objem zdrojů, se kterými může občanům takovéto služby obecně poskytovat. To vyžaduje ostré odlišení donucovacích pravomocí vlády, ve kterých je její jednání přísně omezeno na prosazování pravidel správného chování a při jejichž výkonu je vyloučena veškerá volnost, od poskytování služeb, pro které může vláda použít pouze zdroje k tomu účelu jí svěřené, kdy nemá žádnou donucovací moc nebo monopol, má však při využívání těchto zdrojů značnou volnost.
21.
Je příznačné, že taková koncepce liberálního řádu vznikla pouze v zemích - ve starém Řecku a Římě neméně než v moderní Británii - ve kterých byla spravedlnost chápána jako něco, co má být odhaleno úsilím soudců a učenců, a nikoli jako něco determinovaného libovůlí nějaké autority; že měla vždy obtíže zapustit kořeny v zemích, ve kterých byl zákon chápán především jako produkt uvědomělého zákonodárství, a že všude upadla pod spojeným vlivem právního pozitivismu a demokratické doktríny; ani právní pozitivizmus, ani demokratická doktrína nezná jiné kritérium spravedlnosti, než je vůle zákonodárce.
22.
Liberalismus totiž zdědil od teorií zvykového práva a od starších (předracionalistických) teorií přirozeného práva takové pojetí spravedlnosti (a také ho předpokládá), které nám dovoluje rozlišovat mezi těmi pravidly správného individuálního chování, jež jsou implikována v koncepci vlády zákona a požadována pro vytváření spontánního řádu na straně jedné, a veškerými konkrétními příkazy vydávanými autoritou pro účely organizace na straně druhé. Toto zásadní rozlišení bylo explicitně stanoveno v právních teoriích dvou největších filosofů moderních dob, Davida Huma a Immanuela Kanta, avšak nebylo dosud patřičně znovunastoleno a není v souladu s vládnoucími právními teoriemi našich dnů.
23.
Základní teze této koncepce spravedlnosti zní:
- spravedlnost může být smysluplně připisována pouze lidskému jednání, a nikoli nějakému stavu věcí jako takovému bez vazby na otázku, zda byl nebo mohl být vědomě někým způsoben;
- pravidla spravedlnosti mají zásadně povahu zákazů, nebo jinými slovy, nespravedlnost je reálně prvotním pojmem a záměrem pravidel správného chování je zabránit nesprávnému jednání;
- nespravedlností, které se má zabránit, je zasahování do chráněné oblasti bližního, oblasti, která má být zajištěna prostřednictvím těchto pravidel spravedlnosti;
- tato pravidla správného chování, která jsou sama o sobě negativní, je možno rozvíjet - ať už jsou pravidla zděděná společností jakákoli - jejich konzistentním užitím ve stejně negativním testu univerzální aplikovatelnosti - testu, který není konec konců ničím jiným než testem konzistence těch jednání, která jsou těmito pravidly umožněna, aplikují-li se na okolnosti reálného světa.
Tyto čtyři základní body je třeba v následujících paragrafech dále rozvinout.
24.
Ad a): Pravidla správného chování mohou od jednotlivce požadovat, aby bral ve svých rozhodnutích v úvahu jen takové důsledky svého jednání, které může sám předvídat. Konkrétní výsledky katalaxe pro jednotlivé lidi jsou však v zásadě nepředvídatelné; a protože nejsou důsledkem záměru nebo úmyslu žádného člověka, nemá smysl označovat způsob, kterým trh rozdělil dobré věci tohoto světa mezi jednotlivé lidi, za spravedlivý nebo nespravedlivý. Právě sem však míří takzvaná „sociální“ spravedlnost nebo spravedlnost v „rozdělování“, v tomto jménu je liberální řád stále více ničen. Později uvidíme, že nebyl nalezen nebo nelze nalézt žádný test nebo kritérium, podle kterého by mohla být stanovena takováto pravidla „sociální spravedlnosti“, a že v důsledku toho a na rozdíl od pravidel správného chování budou muset být stanovena libovůlí držitelů moci.
25.
Ad b): Žádný jednotlivý čin člověka není plně určen, chybí-li konkrétní cíl, jehož chce člověk dosáhnout. Svobodní lidé, kterým má být dovoleno použít jejich vlastních prostředků a jejich vlastních znalostí pro jejich vlastní účely, nesmějí být tudíž podřízeni pravidlům, která jim říkají, co musejí konkrétně dělat, nýbrž pouze pravidlům, která jim říkají, co dělat nesmějí; pravidla správného chování tedy kromě plnění závazků, které na sebe jednotlivec dobrovolně vzal, pouze vymezují prostor přípustných jednání, neurčují však jednotlivé kroky, která člověk v určité chvíli musí podniknout. (Existují jisté vzácné výjimky, jako je jednání, které má zachránit nebo ochránit život, zabránit katastrofám a podobně, kde pravidla spravedlnosti skutečně vyžadují nebo je alespoň všeobecně považováno za spravedlivé, aby vyžadovala, nějaké konkrétní kroky. Diskuse o místu takovýchto pravidel v systému by nás však zavedla příliš daleko). Zákazový charakter pravidel správného chování a tomu odpovídající prvotnost nespravedlnosti, která je zakazována, byly často zaznamenány, zřídkakdy však domyšleny do svých logických důsledků.
26.
Ad c): Nespravedlností, kterou zakazují pravidly správného chování, je jakékoli narušení chráněné oblasti jiných jednotlivců, a tato pravidla nám tudíž musejí dát možnost zjistit, co je chráněnou sférou druhých. Od dob Johna Locka je obvyklé označovat tuto chráněnou oblast jako vlastnictví (které Locke sám definoval jako „život, svobodu a majetek člověka“). Termín „vlastnictví“ však naznačuje až příliš úzké a čistě materiální pojetí chráněné oblasti, která však zahrnuje nejen materiální statky, nýbrž také různé nároky vůči druhým a určitá očekávání. Je-li však pojem vlastnictví (podle Locka) interpretován v onom širokém smyslu, je pravda, že právo ve smyslu pravidel spravedlnosti a instituce vlastnictví jsou neoddělitelné.
27.
Ad d): O spravedlivosti žádného jednotlivého pravidla chování nelze rozhodnout mimo rámec celého systému takových pravidel, většina z nich proto musí být považována za nesporná: hodnoty mohou být testovány vždy jen jazykem jiných hodnot. Za test spravedlivosti nějakého pravidla je obvykle (počínaje Kantem) označován test jeho „univerzálnosti“, tj. možnosti, aby bylo uplatněno na všechny případy, odpovídající podmínkám v něm stanoveným („kategorický imperativ“). Jde o to, aby při uplatnění pravidla za určitých konkrétních okolností nebylo toto pravidlo v rozporu s žádnými jinými pravidly. Test je tak koneckonců testem slučitelnosti či nerozpornosti celého systému pravidel, nikoli pouze v logickém smyslu, nýbrž v tom smyslu, že systém jednání, která pravidla dovolují, nepovede ke konfliktu.
…
Hayek, F. A., Principy liberálního společenského řádu, v Ježek, T., Liberální ekonomie, Kořeny euroamerické civilizace, Prostor, Praha, 1993, str. 61-63
Celý článek naleznete na stránkách Občanského institutu ZDE.
Liberální koncepce spravedlnosti
