Evropa je už dlouho skutečnou „společností služeb,“ jak tuhle dějinnou éru (a v jistém smyslu průšvih) dávno nazvali sociologové a ekonomové; až 70 procent HDP i klíčové množství pracovních míst zajišťují v EU právě služby. Průšvih je už v tom, že tento takzvaný terciární sektor (po zemědělství a průmyslu) je již sám o sobě z hlediska pracovníků velmi nejistý, zátěžový a často i problematicky placený byznys. Natož tehdy, když se přistoupí - tak jako ve čtvrtek ve Štrasburku - k jeho další liberalizaci.
Nad kompromisem o kontroverzní směrnici k liberalizaci služeb v EU bývalého komisaře vnitřního trhu Frederika Bolkesteina, řečeného Frits Frankenstein, nad kompromisem, který upekli a ve čtvrtek prohlasovali socialisté s lidovci, prohlásil francouzský politolog RaoulMarc Jennar: „Jsem hluboce šokován, že dominantní média nenabízejí (k danému tématu) informace, na které mají občané právo.“ Matoucí je rozšafné zpravodajství, které vynětí nejspornějšího bodu - podřízenost poskytovatelů služeb v zahraničí právu vlastní země - označuje za zásadní změnu, za krok jinam a vpřed. Za přijatelný kompromis.
Je to zgruntu jinak. Ano, byl zrušen článek, podle něhož se poskytovatelé služeb v EU řídí legislativou země původu. Ale nebyla de facto změněna základní situace, v níž se „stará Evropa“ bojí brutálnější legislativy „nové Evropy“ asi stejně, jako se nováčci obávají legislativy balkánské. A jako se i Balkán bojí - není o tom pochyb - sociálního dumpingu asijského, ne-li afrického. A tak dále, pořád dokola a donekonečna. Zůstává základní rozměr globalizace, kdy pracující lidé ze všech koutů světa se ocitají v přímé vzájemné konkurenci, což zhoršuje jejich postavení, oslabuje vyjednávací pozice odborů a rozkládá sociální jistoty. Přesto si většina socialistů, ba i odborových předáků mne radostí ruce. Můžeme prý klidně spát, protože kompromis je to ten nejlepší možný.
To je hodně divné. Vztah k zemi původu totiž nebyl nahrazen jasným podřízením poskytovatelů služeb legislativě destinační země, v níž se budou služby realizovat. V článku 16 upravené Bolkesteinovy směrnice se tvrdí, že 1) je nutné respektovat právo cílové země, ale že 2) tato země musí zajistit volný přístup služeb a jejich svobodné poskytování na svém teritoriu. Čili: jedním dechem čehý i hot. To že je kompromis? „Není tam už ani země původu, ani země určení,“ řekla o většinově oslavovaném kompromisu europoslankyně, německá sociální demokratka Evelyna Gebhardtová. Není tam nic?
Ne tak docela. Evropští zelení, komunisté a tři desítky francouzských socialistů v EP vědí, proč jim „nová“ směrnice nevoní. Zakládá totiž zcela záměrnou právní nejistotu, protože neříká, jaké zákony lze na služby aplikovat v zemi určení. Dvojznačnost směrnice nutně povede ke sporům u Evropského soudu, který v podobných případech zatím fungoval jako demoliční četa evropského sociálního modelu. Chytře to panstvo na lidi navléklo.
Něco mi ta komedie připomíná. Radost levice (kromě „extremistů“) nad kompromisem, kritika zprava (zase například od Jana Zahradila), že té liberalizace je příliš málo - tohle tady už všechno bylo nad dvouznačnostmi euroústavy. Tehdy také byli mnozí šokováni, jak okázale se lidem nedostává informací. A jak lze za skřípění pravicových zubů nad „socialistickou“ Evropou a za jásotu levice nad tímtéž budovat Evropu drsnou a liberální.
Právo, 18. 2. 2006, Martin Hekrdla
Komedie kompromisu
