Evropská levice přitahuje uzdu

LIBERALIZACE SLUŽEB
Minulý týden vyšly do ulic tisíce francouzských, německých, italských a belgických odborářů s jasným cílem: Přesvědčit Evropský parlament, aby změkčil projednávanou úpravu volného pohybu služeb v rámci Unie, tzv. Bolkesteinovu směrnici. Záměr se podařil - schválená směrnice je natolik slabá, že panují pochybnosti o jejím smyslu.

Volný pohyb služeb je jednou ze čtyř základních svobod v Evropské unii. V praxi se ale podnikatel, který se například pokusí vybudovat pobočku úklidové firmy v Rakousku, setká s celou řadou problémů. Jejich řešení je přitom nezřídka nad finanční možnosti drtivé většiny menších a středních firem. Jednotlivé země se totiž prostřednictvím často nesmyslných, zdlouhavých a nejasných administrativních procedur snaží bránit své podnikatele před dravou konkurencí ze zahraničí. Napravit tento stav má směrnice, kterou koncem minulého týdne projednával Evropský parlament. Nejde totiž o nijak zanedbatelný problém - služby generují zhruba 70 procent unijní ekonomiky a 60 procent její zaměstnanosti, pouze s 20 procenty služeb se však obchoduje přes hranice.

OTEVŘETE, TADY KONKURENCE!

Některé části směrnice prošly parlamentem bez větších problémů. Z významnějších jmenujme například balík opatření zjednodušující usazování firem v zahraničí. Díky němu by mělo dojít ke znatelnému omezení administrativy a formalit, které jsou v současnosti požadovány. Rovněž budou stanoveny zásady, od nichž se mají odvíjet autorizační režimy v sektoru služeb. Hostující stát bude například muset uznat dokumenty jiného členského státu sloužící k rovnocenným účelům anebo když z nich bude zřejmé, že daný požadavek už firma splnila. Zmizí i častý požadavek na přezkoumání „ekonomické potřeby“ služby v oblasti.

V každém státě v budoucnu vznikne alespoň jedno tak zvané jednotné kontaktní místo. Tedy úřad, na jehož půdě podnikatel nalezne všechny potřebné informace o formalitách, které musí při usazování v zahraničí splnit. Také zde získá kontakty na možnou pomoc s jejich vyřizováním. Všechny potřebné informace by měly být ve více jazycích a dostupné i v elektronické podobě.

K méně konfliktním bodům patří kapitola upravující práva příjemců služeb. Nadále nebudou smět být uplatňována jakákoliv restriktivní opatření, která by naváděla spotřebitele ke konzumaci domácích služeb na úkor jejich zahraničních poskytovatelů. Konkrétně jde například o povinnost příjemce získat povolení nebo učinit oznámení úřadům na základě toho, že službu poskytuje firma z jiného členského státu. Rovněž nesmí docházet k diskriminaci při využívání daňových zvýhodnění nebo finančních grantů v případě, že jde o služby od cizích subjektů.

SMĚRNICE ANO, ALE JEN BEZZUBÁ

Nejdůležitějším a zároveň nejvíce kontroverzním bodem směrnice byl podle očekávání takzvaný princip země původu (PZP). Pokud chce v současné době podnikatel poskytovat služby v zahraničí, musí se podřizovat právu hostitelské země. To i v případě, že z jeho strany jde o krátkodobou činnost bez zřízení pobočky v daném státě. K výkonu dané služby musí například získávat povolení. Princip země původu mu měl umožnit, aby se podnikatel řídil domácím právním řádem a právo hostitelské země by se na něj vztahovalo pouze v nutných případech, jako u hygienických předpisů či bezpečnosti práce. PZP by se týkal hlavně úpravy přístupu na trh a výkonu dané činnosti, tedy předpisů upravujících kvalitu a obsah dané služby, chování podnikatele, reklamy a smluv.

V praxi by se tak český řemeslník přechodně poskytující služby za hranicemi řídil českým právem, podléhal by českým kontrolám. Vyhnul by se tak nutnosti detailně prostudovat zákony a předpisy země, ve které by chtěl podnikat. PZP samozřejmě obsahoval celou řadu výjimek, převážně v regulovaných oblastech podnikání, jako jsou poštovní služby, dodávky vody, odvoz odpadu či energetika. Dále šlo o služby v hostitelské zemi zakázané, rizikové služby, sociální zabezpečení či uznávání specifických kvalifikací, například u doktorů. Jednotlivé státy měly mít možnost uplatnit i individuální výjimky.

Tato bezpochyby stěžejní část celé směrnice však byla dlouho trnem v oku řadě starých členských států v čele s Francií. Podle nich by PZP umožňoval, aby se podnik „papírově“ usadil v zemi s nejbenevolentnějšími sociálními pravidly a podle nich se poté řídil při poskytování služeb v dalších zemích. Celá řada podniků v západních zemích Evropy by prý také byla ohrožena levnou konkurencí z východu a docházelo by k masivnímu propouštění. Nekompromisně proto celou směrnici odsuzovali hlavně odboráři. „Směrnice chce volný trh pro služby bez sociální ochrany, bez environmentální ochrany, bez jistot pro pracovníky,“ říká předseda Německého odborového svazu Michael Sommer.

Naopak Velká Británie, Nizozemsko, Česká republika, Polsko a Slovensko 10. února poslali Evropské komisi společný dopis, ve kterém žádají zachování principu PZP a vyjadřují obavu, že jeho oslabení ohrozí smysl celé směrnice. Obava ze „sociálního dumpingu“ však nakonec převážila, princip země původu byl vyškrtnut a nahrazen podstatně mírnější normou, která podle kritiků prakticky konzervuje současný stav. Státy podle ní sice musí odstranit řadu překážek volného poskytování služeb, nicméně mohou na poskytovatele služeb ze zahraničí uplatňovat konkrétní požadavky vyplývající z potřeb veřejné politiky, bezpečnosti, veřejného zdraví nebo životního prostředí.

Důležitost PZP jednoduše shrnul předseda liberální frakce Evropského parlamentu Graham Watson: „V devadesáti procentech případů jsou poskytovateli služeb malé či středně velké firmy závislé na principu země původu, který by jim umožnil rozšiřovat se na nové trhy bez masivních investic. Tento návrh jim v tom zabrání“. Ani europoslankyně Zuzana Roithová po hlasování neskrývala výhrady: „Obrovským zklamáním je rozmělnění principu země původu a právní nejasnost jeho výkladu.“

LEVÁ VPŘED

Dalším velkým strašákem, používaným odpůrci návrhu, bylo zdůrazňování budoucího přílivu levných pracovníků. Například Francois Wurtz, šéf komunistů v Evropském parlamentu, svůj odpor k direktivě zdůvodnil: „Slovenští pracovníci jsou ve Francii vítaní, ale bojujeme za to, aby byli placeni podle francouzských zákonů.“ Odkazování na rozdílnou úroveň mezd nicméně nemá žádné opodstatnění, neboť směrnice jasně hovoří o tom, že se vysílání pracovníků do zahraničí bude i nadále řídit stávajícími předpisy, tedy směrnicí 96/71/EC. Podle ní je zaměstnavatel povinen řídit se při vysílání zaměstnanců do ciziny místním pracovním právem. Musí tedy dodržovat místní minimální mzdu, pracovní čas a minimální čas na odpočinek, minimální placenou dovolenou a tak dále. Na základě stejně chybného argumentu protestovali minulý týden i odboráři z nových členských zemí, kteří se obávají, že plat z domácí země jim v cizině nebude stačit. I oni se ale obávají konkurence z východu, z budoucích členů Unie Bulharska a Rumunska.

I ČECHŮM JDE O HODNĚ

Samozřejmě také čeští podnikatelé pozorně sledovali situaci ve Štrasburku, kde hlasování probíhalo. Ve službách je totiž v Česku zaměstnáno 2,7 milionu lidí, tedy 56 procent pracovníků. Podle loňské studie, kterou vypracovalo ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s agenturou CzechInvest, by se uvolnění služeb dotklo nejvíce malých a středních podniků. Obecně lze její přínos odhadnout na jedno- až dvouprocentní nárůst HDP. Zaměstnanost by mohla stoupnout o 0,5 procenta, jedná se o zhruba 25 tisíc pracovních míst. Nejvíce by profitoval sektor stavebnictví, velkoobchod, právní a účetní služby, zdravotnictví a sociální služby.

Nešťastné samozřejmě je, že nový návrh směrnice vylučuje právě některé z těchto sektorů z liberalizace. Negativní dopad by uvolnění mohlo mít v rekreační, sportovní a kulturní oblasti. Přestože schválení směrnice většina odborníků uvítala, rozpaky panují ohledně jejího rozsahu. „Veškeré naše dvouleté úsilí skončilo bezzubým kompromisem, který spíše než liberalizaci přinese právní nejistotu,“ komentoval schválení směrnice prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl.

JEŠTĚ NENÍ KONEC

Čtvrtečním hlasováním však schvalovací kolotoč teprve začíná. Návrh bude postoupen Radě ministrů, která jej schválí, nebo upraví a vrátí zpět parlamentu. Očekávat lze spíše druhou variantu, neboť současná verze směrnice má řadu funkčních nedostatků. Kvůli stovkám pozměňovacích návrhů se směrnice stala velmi nepřesnou, objevila se například možnost různých výkladů normy nahrazující princip země původu.

Ke konečnému schválení by tedy mohlo dojít do konce roku, následovat bude lhůta na začlenění směrnice do právních řádů jednotlivých zemí. Během celého schvalovacího procesu hodlají odpůrci tohoto kompromisu, tedy hlavně nové státy Unie, Velká Británie a severské státy, dále bojovat o návrat návrhu k jeho liberálním kořenům. Svědčí o tom i prohlášení náměstka ministra průmyslu a obchodu Martina Tlapy: „Jsme rozhodně rádi, že směrnice neskončila pod stolem. Dá se na ní dále pracovat, a o to nám šlo především. Jistěže jsme naopak zklamáni mnohými zásahy, které europoslanci odhlasovali.“

* * *

CO PODNIKATELE ČEKÁ V ZAHRANIČÍ

• ve Francii musí být technici registrovaní pět dní předem, což komplikuje přeshraniční poskytování různých akutních oprav
• nizozemské úřady požadují pracovní povolení vyslaných pracovníků, nebo uložení osobních dokumentů v originálech v místě vyslání
• holič v Německu musí mít německé mistrovské zkoušky
• při poskytování služeb v Belgii je třeba registrovat si zde služební auto

ROZSAH SMĚRNICE

Směrnice je horizontální, takže pokrývá všechny služby, poskytované za úplatu fyzickými i právnickými osobami, s následujícími výjimkami:

• služby obecného hospodářského zájmu (jednotlivé státy budou mít možnost sami si definovat jejich obsah, například dodávky plynu či vody)
• služby, které pokrývají jiné směrnice (finanční služby, elektronické komunikační služby, dopravní služby)
• služby zaměřené na sociální péči
• loterie a sázky
• služby obecného zájmu (veřejné školství, kultura)
• právní a notářské služby
• zdravotní služby
• audiovizuální služby
• agentury na zprostředkování dočasné práce
• bezpečnostní služby

ZÁKLADNÍ PRVKY SMĚRNICE

1. Jednodušší usazování: jednodušší zakládání provozovny či pobočky firmy v zahraničí.
2. Usnadnění přeshraničního poskytování služeb.
3. Zvýšení kvality služeb: dobrovolná certifikace, podpora vytváření kodexu chování v některých oblastech a podobně.
4. Intenzivnější administrativní spolupráce mezi členskými státy.
5. Důraz na práva příjemců služeb.

Profit, 20. 2. 2006, FILIP ČERNOCH