Rudé právo přineslo svým čtenářů dne 14. září 1992 vzpomínkový článek Miloslava Martínka k výročí úmrtí Tomáše Garigue Masaryka. Česká a slovenská politická reprezentace v tu dobu už fakticky "jeho" stát rozdělila a zabývala se hlavně otázkami "porozvodového" dělení majetku. Benešovu přísahu u Masarykovy rakve odvál vítr.
Víc než pateticky zazněla slova přísahy, která pronesl u Masarykovy rakve jeho dlouholetý spolupracovník a nástupce v prezidentském úřadu dr. Edvard Beneš: „Prezidente-Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme!“
S odstupem doby dnes vidíme závažnost slov, která E. Beneš tehdy na nádvoří Pražského hradu vyslovil. Další existence státu, o jehož vznik se T. G. Masaryk tolik zasloužil, se již počítala na měsíce. Republiku ohrožovaly vnitřní rozpory i rozpínavost sousedních vládců. Právě v době pohřbu bývalého prezidenta vedl dr. Beneš rozhovory s jugoslávským ministerským předsedou Stojadinovičem, z nichž bylo zřetelné, že balkánský spojenec Československa se odklání od spolupráce, která poskytovala Československu jisté politické záruky. O pár dní později pocítil ministr zahraničí K. Krofta ochlazení v čs.-francouzských vztazích. ČSR se dostávala do stále větší izolace. Skoro přesně za rok zůstala sama proti diktátu velmocí. V době Masarykovy smrti jako by bylo cítit atmosféru konce Československa.
Zřejmě i proto zavládl mezi občany republiky tak hluboký smutek. Všichni se bez rozdílu národnosti, víry či politického přesvědčení sklonili před osobností velkého státníka. Po letech ve svých pamětech P. Drtina srovnával úmrtí Masarykovo se skonem F. Palackého a konstatoval: „Žal nad jeho nenávratným odchodem byl tak velký a tak prostoupil všechny vrstvy československého lidu, že mu musily dát průchod a musily se s ním vyrovnat i ty politické skupiny a strany, které vždy byly v zásadním rozporu s Masarykem jako politikem, státníkem a myslitelem a které jindy brojily proti jeho politické koncepci humanitní demokracie.“
Mnohý z tisícíhlavých zástupů, které se shromáždily při Masarykově pohřbu, si připomínal významné okamžiky, v nichž Masarykova osobnost vystoupila do popředí — boj o vědeckou pravdu, který vybuchl po zpochybnění pravosti Královédvorského a Zelenohorského rukopisu; odmítnutí věřit středověkým antisemitským pověrám, jež se objevily v době tzv. hilsneriády (1899); obrana nevinných obžalovaných Jihoslovanů v záhřebském procesu a odhalení podvržených dokumentů, jež měly vytvářet protisrbské nálady (1909).
Všem splýval s úlohou vítězného vůdce v boji za národní osvobození. Každý v něm viděl hlavního tvůrce samostatného Československa a významnou morální i politickou autoritu politického života země. Jeho káravě zdvižený ukazovák zůstával v naší politice i v době, kdy z ní odešel, kdy se jen zpovzdálí díval, jak to jeho nástupci vedou.
Pro další generace zůstal významným politickým myslitelem. Jeho díla, zejména Sociální otázka, Česká otázka, Naše nynější krize, Rusko a Evropa, mapovala vývoj Masarykova politického myšlení. Ideály humanitní byly jeho myšlenkovým vyznáním. Svou filozofii dějin a svou úlohu v politice vyjádřil TGM v rozhovoru s německým publicistou E. Ludwigem: „Obnovení naší svobody je mi článkem v nejnovějšim vývoji Evropy a světa, a odsud jdu dál a snažím se pochopit smysl tohoto státu — a svého poslání, své povinnosti.“
Nikdo nemohl upírat Masarykovu nástupci snahu pokračovat v díle svého učitele. Ale již v prosinci 1935, kdy E. Beneš nastupoval do prezidentského úřadu, byla ve světě zcela jiná situace než na počátku republiky. Její další existence byla stále více ohrožována. Smrt prvního prezidenta jakoby byla varovným příznakem konce státu, jehož byl hlavním tvůrcem.
Miloslav Martínek
Postava Tomáše Masaryka je velmi složitá a jeho hodnocení přesahuje možnosti tohoto článku. Chtěl bych jen na tomto místě povědět, že bychom se měli více věnovat Masarykově myšlence humanitní demokracie, na níž se formálně pokoušel založit nový stát, a jeho úsilí vyrovnat se se sociální otázkou, kterou ve své době považoval za klíčovou.
Před časem jsme na našich stránkách zpřístupnili čtenářům dílo nemarxistického socialisty Josefa Macka "Socialismus". Tam jste si také mohli všimnout toho, jak byly tyto otázky ve své době velmi živé a jak jsou inspirativní i pro dnešní dobu. Doporučuji Vám vřele přečíst si pěkný článek "soukmenovce" Vladimíra Seidla "Zápasy Josefa Macka".
Masarykův odkaz humanitní demokracie nebyl nikdy zcela zapomenut a minimálně v klíčových okamžicích československých dějin se k němu česká inteligence vracela; není už tolik podstatné, zda kladně či negativně, ale nenechala ji spát. Proto Vám dnes nabízíme k přečtení tři články Jaromíra Obziny "Humanitní demokracie" z let 1968-70, příspěvek Jaroslava Šabaty pro politické fórum Charty 77 z února 1988 a rozhovor s Jakubem Patočkou z března tohoto roku.
Dnes od smrti Tomáše G. Masaryka uplynulo 65 let. My na něj myslíme tím, že začínáme na našich stránkách zveřejňovat jeho Otázku sociální.
Milan Neubert, 14. září 2002