Práce je zdrojem všeho bohatství, říkají političtí ekonomové. Je jím - vedle přírody, jež dodává práci materiál, který práce proměňuje v bohatství. Ale práce je ještě něco daleko více než to. Je první základní podmínkou všeho lidského života, a to v takové míře, že v jistém smyslu musíme říci: práce dokonce vytvořila člověka.
Před mnoha sta tisíci lety, v určitém, dosud pevně nezjištěném úseku toho údobí vývoje Země, které geologové nazývají třetihorní (nejspíše před jeho koncem), žil kdesi v horkém pásmu - patrně na rozlehlé pevnině potopené dnes na dně Indického oceánu - rod lidem podobných opic, který byl na vysokém stupni vývoje. Darwin nám podal přibližný popis těchto našich předků. Byli po celém těle zarostlí, měli vousy a špičaté uši a žili ve smečkách na stromech.
Tyto opice počaly si odvykat užívání rukou při chůzi po zemi a chodily stále vzpřímeněji, patrně v důsledku svého způsobu života, neboť při šplhání mají ruce jinou funkci než nohy. Tak byl učiněn rozhodující krok pro přechod od opice k člověku.
Ještě dnes mohou všechny lidem podobné opice stát zpříma a pohybovat se jen na nohou, ale jen z nouze a nemotorně. Při přirozené chůzi mají tělo napolo vzpřímené a používají rukou. Většinou se opírají zápěstími o zem a promykají tělo se skrčenýma nohama mezi dlouhými pažemi tak, jako chromý chodí o berlích. Vůbec můžeme ještě dnes u opic pozorovat všechny stupně přechodu od chození po čtyřech až k chůzi po dvou. Ale u všech je chůze po dvou pouhým východiskem z nouze.
Měla-li se stát přímá chůze našich zarostlých předků zprvu pravidlem a později nutností, předpokládá to, že rukám zatím připadalo čím dál více jiných činností. Také u opic se již vyskytuje jistá dělba práce rukou a nohou. Jak již uvedeno, užívá se při šplhání ruky jinak než nohy. Slouží především k trhání a uchopení potravy, jako přední končetiny již u nižších savců. Rukama si stavějí mnohé opice hnízda na stromech nebo dokonce, jako šimpanz, střechy mezi větvemi na ochranu proti nepříznivému počasí. Rukama se chápou klacku k obraně proti nepřátelům nebo je bombardují plody a kameny. Rukama provádějí v zajetí mnoho jednoduchých úkonů odkoukaných lidem. Ale právě zde se ukazuje, jak velký je rozdíl mezi nevyvinutou rukou i lidem nejpodobnějších opic a rukou lidskou, prací po statisíciletí znamenitě zdokonalenou. Počet a celkové uspořádání kostí a svalů u obou souhlasí; ale ruka nejnižšího divocha může vykonávat na sta úkonů, jež žádná opičí ruka nenapodobí. Žádná opičí ruka nezhotovila ani nejhrubší kamenný nůž.
Úkony, kterým naši předkové na přechodu od opice k člověku učili po mnohá tisíciletí přizpůsobovat svou ruku, byly patrně zprvu jen velmi jednoduché. Nejnižší divoši, dokonce i ti, u nichž musíme předpokládat úpadek až do stavu téměř zvířecího a zároveň tělesné zakrnění, stojí ještě mnohem výš než oni přechodní tvorové. Než byl první křemen zpracován lidskou rukou na nůž, mohlo uplynout tolik času, že nám známá doba historická je proti tomu nepatrná. A však rozhodující krok byl učiněn: ruka byla osvobozena a mohla se nyní přiučovat stále novým úkonům a větší ohebnost takto získaná se dědila a zmnožovala od pokolení k pokolení.
Tak je ruka nejen orgánem práce, nýbrž i jejím produktem. Jen prací, přizpůsobováním k novým a novým úkonům, děděním takto vzniklého zvláštního vývoje svalů, šlach a po delším čase i kostí a stále opakovaným užíváním těchto zděděných zjemnění k novým, čím dál složitějším úkonům nabyla lidská ruka tak vysokého stupně dokonalosti, že dovedla vykouzlit malby Raffaelovy, sochy Thorwaldsenovy i hudbu Paganiniho.
Avšak ruka nebyla sama. Byla jen jedním údem celého neobyčejně složitého organismu. A co prospívalo ruce, prospívalo i celému tělu, v jehož službách pracovala - a to dvojím způsobem.
Především v důsledku zákona korelace růstu, jak jej pojmenoval Darwin. Podle tohoto zákona jsou určité vlastnosti jednotlivých částí organické bytosti vždy vázány na určité vlastnosti jiných částí, které s nimi nejsou zdánlivě v žádné souvislosti. Tak všichni živočichové, kteří mají červené krvinky bez buněčného jádra a jejichž týl je spojen s prvním páteřním obratlem dvěma kloubovými hrboly (kondyly) , mají bez výjimky také mléčné žlázy ke kojení mláďat. Podobně u ssavců s rozpolcenými paznehty se zpravidla vyskytuje složený žaludek k přežvykování. Změny určitých vlastností vyvolávají proměny vlastností jiných částí těla, aniž si dovedeme vysvětlit souvislost toho zjevu. Úplně bílé kočky s modrýma očima jsou vždy, nebo skoro vždy, hluché. Postupné zdokonalování lidské ruky a s ním úměrné zdokonalování nohy pro přímou chůzi mělo bezpochyby vlivem takové korelace zpětný účinek na ostatní části organismu. Tento účinek je však dosud příliš málo probádán, abychom zde mohli učinit více, než jej všeobecně konstatovat.
Mnohem důležitější je přímé, dokazatelné zpětné působení vývoje ruky na ostatní organismus. Jak již bylo řečeno, byli naši opičí předkové družní; zřejmě nelze odvodit člověka, nejdružnějšího ze všech živočichů, od nedružného nejbližšího předka. Ovládnutí přírody, počínající vypěstěním ruky, prací, rozšiřovalo každým novým pokrokem obzor člověka. Na předmětech v přírodě objevoval stále nové, dosud neznámé vlastnosti. Na druhé straně přispíval vývoj práce nutně k tomu, že sbližoval členy společnosti, ježto zmnožoval případy vzájemné podpory a společné činnosti a budil vědomí užitečnosti této součinnosti pro každého jednotlivce. Zkrátka, tvořící se lidé došli až k tomu, že si měli navzájem co říci. Potřeba si vytvořila orgán: nevyvinutý hrtan opice se pomalu, ale jistě přetvořoval, modulací pro stále vyšší modulaci, a orgány úst se učily postupně vyslovovat jednu artikulovanou hlásku za druhou.
Že tento výklad vzniku řeči z práce a prací je jedině správný, dokazuje srovnání se zvířaty. To málo, co si i nejvýš vyvinutá zvířata potřebují sdělit, mohou si sdělovat i bez artikulované řeči. Na svobodě nepociťuje žádné zvíře jako nedostatek, že nemluví nebo nerozumí lidské řeči. Jinak je tomu však, je-li člověkem ochočeno. Pes a kůň získali stykem s lidmi tak dobrý sluch pro artikulovanou řeč, že se snadno naučí porozumět každé řeči potud, pokud sahá okruh jejich představ. Získali si také schopnost pocitů, jako pocit příslušnosti k člověku, vděčnosti atd., které jim dříve byly cizí; a kdo se hodně s takovými zvířaty stýkal, stěží se ubrání přesvědčení, že je dosti případů, kdy zvířata nyní pociťují neschopnost mluvit jako nedostatek, jemuž ovšem při jejich hlasových orgánech, příliš specialisovaných určitým směrem, nelze bohužel již čelit. Kde je vhodné ústrojí, pomíjí v jistých mezích tato neschopnost. Ústní orgány ptáků se jistě naprosto liší od lidských, a přece jsou ptáci jediná zvířata, jež se naučí mluvit; a pták s nejošklivějším hlasem, papoušek, mluví nejlépe. Ať nikdo neříká, že nerozumí tomu, co mluví. Ovšem, bude po celé hodiny žvatlavě opakovat celé své slovní bohatství prostě z radosti z řeči a lidské společností. Avšak pokud sahá okruh jeho představ, potud může také rozumět tomu, co mluví. Naučme papouška nadávkám tak, aby pochopil jejich význam (jedna z hlavních zábav námořníků, plujících z tropických zemí); pak ho podrážděme a brzy shledáme, že dovede svých nadávek užívat tak správně, jako berlínská hokyně. Stejně při žebrání o pamlsky.
Především práce, po ní a potom zároveň s ní řeč - to jsou dva nejpodstatnější podněty, jejichž vlivem mozek opice byl ponenáhlu přetvořen v lidský, přes všechnu podobnost mnohem větší a dokonalejší. Se zdokonalením mozku šlo však ruku v ruce zdokonalování jemu nejbližších nástrojů, smyslových orgánů. Jako již řeč ve svém postupném vývoji je nutně provázena úměrným zjemněním sluchu, tak zdokonalování mozku vůbec je provázeno zdokonalováním všech smyslů. Orel vidí mnohem dál než člověk, ale lidské oko vidí na věcech mnohem více než orlí oko. Pes má mnohem jemnější čich nežli člověk, ale nerozezná ani setinu těch zápachů, které pro člověka značí určité příznaky různých věcí. A hmat, jenž u opic existuje sotva v nejhrubších začátcích, se teprve u lidské ruky vyvinul prací.
Zpětné působení vývoje mozku a jeho podřízených smyslů, stále jasnějšího vědomí, schopnosti abstrakce a úsudku na práci a řeč, dodávalo práci i řeči stále nový podnět k dalšímu zdokonalení, které arciť nepřestalo, jakmile se člověk s konečnou platností odlišil od opice, nýbrž jež se pak u rozličných národů a v různých dobách různě vyvíjelo co do stupně a směru. Někde bylo dokonce přerušeno místním a dočasným úpadkem, vcelku však spělo mocně kupředu, jednak silně poháněno, jednak vedeno určitějšími směry novým prvkem, který vznikl vystoupením hotového člověka - společností.
Statisíce let - v dějinách země ne více než jedna vteřina v lidském životě[*31] - musilo uplynout, než ze smečky opic šplhajících po stromech vznikla lidská společnost. Ale konečně tu byla.A v čem je opět význačný rozdíl mezi smečkou opic a lidskou společností? V práci. Smečka opic se spokojovala tím, že vyjedla svůj živný kraj, jenž jí připadl zeměpisnou polohou nebo nepřátelstvím sousedních smeček; stěhovala se a bojovala. aby dobyla nových krajů, ale byla neschopna vy těžit ze svého kraje více, než co již od přírody poskytoval, leč že jej bezděčně hnojila svými odpadky. Jakmile byly obsazeny všechny kraje poskytující potravu, nemohlo již pokračovat rozmnožování opičího obyvatelstva; počet zvířat mohl být nanejvýš udržován na stejné výši. Ale u všech zvířat nacházíme značné plýtvání potravinami a vedle toho ničení dorůstající potravy již v zárodku. Vlk nešetří srny jako myslivec, jenž od ní v tom roce čeká kůzlata; kozy v Řecku, jež spásají mladé křoviny, ještě než dorostou, ožraly dohola všechny kopce své země. Toto „lupičské hospodářství” zvířat hraje důležitou úlohu v pozvolné proměně druhů, neboť je nutí přizpůsobovat se nové, nezvyklé potravě, čímž krev mění své chemické složení a celá tělesná konstrukce se přetváří, kdežto kdysi ustálené druhy vymírají. Nelze pochybovat o tom, že toto lupičské hospodářství značně přispělo k polidštění našich předků. U některé opičí rasy, která daleko převyšovala všechny ostatní inteligencí a přizpůsobivostí, musilo vést k tomu, že počet rostlin sloužících k výživě se stále zvyšoval, že se z živných rostlin stále více částí stávalo potravou, krátce, že potrava byla stále rozmanitější; a s ní přicházely do těla stále rozmanitější látky, chemické to podmínky polidštění. To vše však ještě nebyla vlastní práce. Práce počíná zhotovováním nástrojů. A které nástroje jsou nejstarší, soudíme-li podle nalezených pozůstatků předhistorických lidí a podle způsobu života nejranějších historických národů a nynějších nejprimitivnějších divochů? Nástroje k lovu a rybářství; nástroje k lovu byly zároveň zbraněmi. Lov a rybářství však předpokládají přechod od výhradně rostlinné stravy k částečnému požívání masa, a to je opět jeden podstatný krok k polidštění. Masitá strava obsahuje v téměř hotovém stavu nejdůležitější látky, jichž tělo potřebuje k své výměně látek; zkrátila zažívání a trvání ostatních vegetativních pochodů v těle, odpovídajících životu rostlin, a získávala tak pro tělo více času, více látek a více chuti pro oživení vlastního živočišného (animálního) života. A čím více se takto vytvářející člověk vzdaloval od rostlin, tím více se také povznášel nad zvíře. Jako návyk na rostlinnou stravu vedle masité učinil z divokých koček a psů služebníky člověka, tak návyk na masitou stravu vedle rostlinné přispěl podstatně k tělesné síle a samostatnosti vznikajícího člověka. Nejdůležitější však byl účinek masité stravy na mozek, jemuž teď přibývalo mnohem hojněji látek, nutných k jeho výživě a rozvoji, a který se teď mohl od pokolení k pokolení vyvíjet rychleji a dokonaleji. S dovolením pánů vegetariánů, člověk nevznikl bez masité potravy, a vedlo-li požívání masa u všech nám známých národů v té či oné době i k lidojedství (předkové Berlíňanů, Veletabové a Vilcové, pojídali své rodiče ještě v X. století), nelze na tom dnes pranic změnit.
Masitá strava vedla k dvěma novým pokrokům rozhodujícího významu: k užívání ohně a k ochočení zvířat. Prvé ještě více zkracovalo zažívací proces, neboť dodávalo ústům potravu již takřka napolo strávenou; druhé rozhojnilo masitou potravu, neboť vedle lovu otevřelo pro ni pravidelnější pramen a poskytlo kromě toho v mléce a jeho produktech potraviny, které se svým složením při nejmenším vyrovnaly masu. Tak se obě tyto vymoženosti staly přímo novými emancipačními prostředky pro člověka; zabývat se podrobně jejich nepřímými účinky vedlo by příliš daleko, ačkoli byly pro vývoj člověka a společnosti velmi důležité.
Jako se člověk učil jíst všechno poživatelné, tak se také učil žít v každém podnebí. Rozšířil se po celé obyvatelné zemi jediný živočich, který našel k tomu sílu v sobě samém. Ostatní zvířata, jež si zvykla na všechna podnebí, nečinila to sama od sebe, naučila se tomu v doprovodu člověka: domácí zvířata a hmyz. A přechod ze stejnoměrně horkého podnebí pravlasti do chladnějších krajů, kde se rok dělil na zimu a léto, vytvořil nové potřeby: obydlí a oděv k ochraně proti zimě a vlhku, nová pracovní odvětví a tím i nové činnosti, jež člověka stále více vzdalovaly od zvířete.
Součinností ruky, mluvicích orgánů a mozku nejen u každého jednotlivce, nýbrž i u společnosti, stali se lidé schopnými vykonávat stále složitější úkony, vytýkat si stále vyšší cíle a dosahovat jich. Práce pak se měnila od pokolení k pokolení, byla stále dokonalejší a mnohostrannější. K lovu a chovu dobytka přistoupilo obdělávání půdy, k tomu předení a tkaní, zpracování kovů, hrnčířství a plavba. Vedle obchodu a řemesel vznikly konečně umění a věda, z kmenů se staly národy a státy. Vyvinuly se právo a politika a s nimi i fantastický odraz lidských věcí v lidské mysli: náboženství. Před všemi těmito výtvory, jež zprvu byly považovány za produkty hlavy, a jak se zdálo, ovládaly lidskou společnost, ustupovala skromnější díla pracující ruky do pozadí; a to tím více, když hlava plánující práci mohla již na velmi raném vývojovém stupni společnosti (na př. již v původní rodině) přidělovat rozvrženou práci jiným rukám než svým. Hlavě, vývoji a činnosti mozku připisovala se všechna zásluha na rychle se rozvíjející civilisaci; lidé si zvykli vysvětlovat si své činy svým myšlením místo svými potřebami (jež se ovšem odrážejí v hlavě a člověk si je uvědomuje, a tak časem vznikl onen idealistický světový názor, který zejména od zániku antického světa ovládl mysli. A převládá ještě natolik, že si ani nejmaterialističtější přírodovědci darwinské školy nemohou učinit jasnou představu o původu člověka, protože vlivem této ideologie nedovedou rozpoznat úlohu, kterou při tom měla práce.
Zvířata, jak již bylo naznačeno, mění také svou činností tvářnost přírody, třeba ne tou měrou jako člověk, a změny jejich okolí způsobují zase změny jejich původců. Neboť v přírodě se neděje nic ojediněle. Každý děj působí na ostatní a naopak; většinou přehlížení tohoto všestranného pohybu a vzájemného působení brání našim přírodovědcům porozumět nejjednodušším věcem. Viděli jsme, jak kozy zabraňují opětnému zalesnění Řecka; na Svaté Heleně vyhubili kozy a vepři, přivezení tam prvními přistěhovalci, téměř zcela původní vegetaci, a tak byla půda připravena pro rostliny dovezené pozdějšími plavci a kolonisty. Mají-li však zvířata trvalý vliv na své okolí, je to neúmyslné a je to i pro tato zvířata něco náhodného. Čím více se však člověk vzdaluje od zvířete, tím více nabývá jeho působení na přírodu rázu záměrného, plánovitého jednání, vypočteného na určité, předem známé cíle. Zvíře ničí vegetaci nějakého kraje, aniž ví, co činí. Člověk ji ničí, aby do uvolněné půdy zasel polní plodiny nebo sázej stromy a révu, o nichž ví, že mu setbu mnohonásobně vrátí. Přesazuje užitkové rostliny a domácí zvířata z jedné země do druhé a pozměňuje tak květenu a zvířenu celých světadílů. Ba více. Umělým křížením mění lidská ruka rostliny i zvířata k nepoznání. Divoké rostliny, z nichž vznikly naše obilniny, dosud marně hledáme. Je stále ještě sporné, z kterých divokých zvířat pocházejí naši psi, kteří se i mezi sebou tak různí, nebo právě tak četné rasy našich koní.
Ostatně je samozřejmé, že nás ani nenapadá upírat zvířatům schopnost plánovitého, záměrného jednání. Naopak. Plánovitý způsob jednání existuje v zárodku již všude tam, kde protoplasma, živá bílkovina, existuje a reaguje, t. j. vykonává určité; třeba zcela jednoduché pohyby v důsledku nějakého vnějšího podráždění. K takovým reakcím dochází i tam, kde není žádná buňka, natož buňka nervová. Způsob, jakým hmyzožravé rostliny uchvacují svou oběť, jeví se rovněž v jistém smyslu jakožto plánovitý, ačkoli je zcela neuvědomělý. U zvířat se vyvíjí schopnost uvědomělé, plánovité akce úměrně s vývojem nervového systému a u ssavců dosahuje již vysokého stupně. Při. anglických štvanicích na lišky lze denně pozorovat, jak přesně umí liška využít svých velkých místních znalostí, aby unikla svým pronásledovatelům, a jak dobře zná a užívá výhod terénu, v němž mizejí stopy. U našich domácích zvířat, značně vyvinutých denním stykem s člověkem, setkáváme se denně s mazaností, která je na témž stupni jako mazanost lidských mláďat. Neboť tak jako vývoj lidského zárodku v těle matčině je jen zkráceným opakováním milionletého, od červa počínajícího tělesného vývoje našich zvířecích předků, tak i duševní vývoj lidského mláděte je jen ještě snad zkrácenějším opakováním intelektuálního vývoje jeho předků, aspoň těch pozdějších. Ale veškerá plánovitá činnost všech zvířat nedokázala vtisknout zemi znak jejich vůle. To je vyhrazeno člověku.
Králce, zvíře prostě používá vnější přírody a vyvolává v ní změny jen svou přítomností; člověk ji změnami činí užitečnou pro své účely, ovládá ji. A to je poslední podstatný rozdíl mezi člověkem a ostatními zvířaty a je to opět práce, která způsobuje tento rozdíl.[*32]
Avšak nelichoťme si příliš svými lidskými vítězstvími nad přírodou. Za každé takové vítězství se na nás mstí. Každé vítězství má sice především důsledky, s nimiž jsme počítali, ale v druhé a třetí řadě má zcela jiné, nepředvídané účinky, které často první důsledky opět ruší. Lidem, kteří v Mesopotamii, v Řecku, v Malé Asii a jinde vyhladili lesy, aby získali ornou půdu, se ani nesnilo o tom, že tím kladli základy k dnešnímu zpustnutí těch zemí, protože s lesy jim zároveň odnímali sběrače a nádrže vláhy. Italové, kteří vykáceli na jižních alpských svazích jedlové lesy, tak pečlivě ošetřované na svazích severních, netušili, že tím zbavují své území možnosti salašnictví; tím méně tušili, že tak odnímají pro valnou část roku vodu horským pramenům, které se pak v době dešťů tím zhoubněji rozlévají povodněmi do rovin. Rozšiřovatelé bramborů v Evropě nevěděli, že s touto moučnou hlízou současně rozšiřují skrofulosu. A tak si na každém kroku uvědomujeme, že naprosto neovládneme přírodu, jako dobyvatel ovládá cizí národ, jako někdo, kdo stojí mimo přírodu - nýbrž že jí tělem, krví i mozkem náležíme a tkvíme v ní a že celé naše panství záleží v tom, že dovedeme lépe než všichni ostatní tvorové poznávat její zákony a správně jich užívat.
A vskutku, každým dnem se učíme správněji chápat její zákony a bližší i vzdálenější důsledky svých zásahů do pravidelného běhu přírody. Zejména mocnými pokroky přírodní vědy v tomto století se stáváme stále schopnějšími poznávat i nejvzdálenější důsledky aspoň své nejobyčejnější výrobní činnosti a učit se je ovládat. Čím dále tím více bude člověk nejen cítit, nýbrž i poznávat svou jednotu s přírodou, a tím nemožnější se stane ona proti smyslná a nepřirozená představa o rozporu mezi duchem a hmotou, člověkem a přírodou, duši a tělem. která ovládla Evropu po pádu klasického starověku a v křesťanství došla svého největšího rozvoje.
Bylo-li však třeba tisícileté práce, než jsme se aspoň poněkud naučili vypočítat si ony vzdálenější přírodní důsledky své produkční činnosti, bylo to ještě těžší se vzdálenějšími společenskými účinky této činnosti. Zmínili jsme se o bramborách a jimi rozšířených skrofulích. Ale co to jsou skrofule proti těm důsledkům, které mělo omezení se dělnictva na bramborovou stravu pro životní úroveň lidových mas celých zemí, nebo proti hladu, který roku 1847 v důsledku bramborové nemoci zachvátil Irsko, přivedl milion Irčanů živících se výhradně nebo téměř výhradně brambory pod drn a dva miliony jich vyhnal za moře? Když se Arabové učili destilovat alkohol, nenapadlo je ani ve snu, že vyrábějí hlavní nástroj, jímž měli být sprovozeni se světa praobyvatelé tehdy ještě neobjevené Ameriky. A když potom Kolumbus tu Ameriku objevil, nevěděl, že tím znovu křísí k životu otroctví, v Evropě již dávno překonané, a klade základy k obchodu s černochy. Mužové, kteří v XVII. a XVIII. století pracovali na konstrukci parního stroje, netušili, že zhotovili nástroj, jenž více než jiné zrevolucionuje společenské poměry celého světa a zvláště v Evropě soustředěním bohatství u menšiny a nemajetností nesmírné většiny založí nejprve sociální a politickou nadvládu buržoasie, potom však vyvolá třídní boj mezi buržoasií a proletariátem, jenž může skončit jen svržením buržoasie a úplným odstraněním třídních protikladů. - Ale i v tomto oboru dlouhou, často tvrdou zkušeností a srovnává ním a zkoumáním dějinného materiálu se ponenáhlu učíme chápat vzdálenější společenské účinky své výrobní činnosti a máme tak možnost i tyto účinky ovládnout a usměrnit.
Aby však toto uspořádání mohlo být provedeno, k tomu je třeba více než pouhého poznání. K tomu je třeba úplné změny našich dosavadních výrobních poměrů a s nimi i celého našeho společenského řádu.
Všechny dosavadní způsoby výroby směřovaly jen k nejbližšímu, nejbezprostřednějšímu výtěžku práce. Důsledky vzdálenější, objevující se teprve později a aktivované pozvolným opakováním a nakupením, zůstávají nepovšimnuty. Původní společné vlastnictví půdy odpovídalo jednak vývojovému stupni, na němž se obzor člověka omezoval jen na to nejbližší, a za druhé předpokládalo jistý přebytek půdy, který ponechával určitý prostor pro napravení jakýchkoli zlých následků tohoto primitivního hospodářství. Když byl tento přebytek půdy vyčerpán, padlo i společné vlastnictví. Všechny vyšší formy produkce vedly však k rozdělení obyvatelstva v různé třídy, a tím k rozporu mezi vládnoucími a utlačovanými třídami; tak se zájmy vládnoucí třídy staly hnací silou výroby, pokud se výroba neomezovala jen na nejnutnější potřeby utlačovaných. Jednotliví kapitalisté, ovládající výrobu i distribuci, mají starost jen o bezprostřední užitek. Dokonce i tento užitek - pokud jde o užitečnost vyráběného nebo vyměňovaného zboží - ustupuje zcela do pozadí; zisk dosažitelný prodejem je jedinou pružinou jejich činnosti.
Měšťácká sociální věda, klasická politická ekonomie, zabývá se převážně jen bezprostředně zamýšlenými společenskými účinky činnosti, jejímž účelem je výroba a distribuce. To zcela odpovídá společenské organisaci, jejímž theoretickým vyjádřením je tato věda. Kde jednotliví kapitalisté vyrábějí a směňují jen za účelem bezprostředního zisku, mohou být brány v úvahu především jen bezprostřední výsledky. Když továrník nebo obchodník prodá vyrobené nebo nakoupené zboží s obvyklým výdělečkem, je spokojen a nestará se pak již, co se dále děje se zbožím a jeho kupcem. Stejně je tomu i s přírodními účinky takové činnosti. Španělským plantážníkům na Kubě, kteří spálili i lesy pokrývající svahy tohoto ostrova, stačil popel jako hnojivo pro jednu generaci velmi výnosných kávovníků - co jim záleželo na tom, že potom tropické lijáky smetly nechráněnou ornici a zanechaly jen holou skálu? V poměru k přírodě i společnosti bere se při dnešním způsobu výroby převážně v úvahu jen první nejhmatatelnější úspěch; a pak se divíme, že vzdálenější účinky naši činnosti jsou namnoze protichůdné, že harmonie poptávky a nabídky se obrací v její pravý opak, jak je patrno z desetiletých průmyslových cyklů a jak i Německo prožilo malý přiklad toho v „krachu”[2], že se soukromé vlastnictví, založené na vlastní práci, vyvíjí nutně v nemajetnost dělníků, zatím co všechen majetek se soustřeďuje v rukou nepracujících, že […][3]