Zakladatelé moderního socialismu se věnovali převážně analýze kapitalistické společnosti a jen velmi obecně se zabývali uspořádáním komunistické společnosti. Marxova vidina komunistické společnosti v Kritice gothajského programu je ojedinělá. Rovněž třetí oddíl Engelsova díla Anti-Dühring - Socialismus - je více kritikou Dühringových představ o novém společenském řádu a méně vlastním pozitivním výkladem komunistických proměn. Marxovy představy o socialismu je možno spíše odvodit z kritiky nedostatků kapitalistického výrobního způsobu než z vlastních úvah o komunismu. Můžeme tedy konstatovat, že K. Marx a B. Engels byli především analytiky doby, již prožívali, a teprve potom osobami, které budoucnost předvídaly. Byla by tedy marná námaha hledat u nich místo ekonomického rozboru kapitalismu nějaký ekonomický prospekt socialismu.
Z Marxových a Engelsových úvah o socialismu vynikají především tyto tři problémy: ekonomické řízení v socialistické společnosti; osudy kategorií buržoazní politické ekonomie za komunismu; rozdělování v nové společnosti. Aktuální souvislost těchto otázek s dneškem, se současnými ekonomickými reformami, je nasnadě.
Nejprve k první otázce. Za hlavní a prvořadý úkol proletářské vlády stanovil Komunistický manifest postupné soustředění všech výrobních nástrojů v rukou státu (viz dok. č. 1.). Týž požadavek zopakoval B. Engels v Anti-Dühringu: „Proletariát se chápe státní moci a mění výrobní prostředky nejprve ve státní vlastnictví.“ [*20](K. Marx - B. Engels, Spisy, sv. 20, Praha 1966, str. 277). Převzetí výrobních prostředků státem je u Marxe a Engelse shodně základní podmínkou regulování „národní výroby“ podle jednotného plánu.[1]
Marx sice přesně vymezil hlavní funkce plánování, avšak nikdy se nepokusil odpovědět na otázku, kdo bude plánovat výrobu v komunistické společnosti. E. H. Carr(1) výborně postřehl, že všechno to, co bylo možné se o této věci dovědět, muselo být odvozeno z jeho analýzy podstaty a konsekvencí kapitalistické výroby.[2]
Výňatky, které v publikaci uvádíme, svědčí o tom, že funkci plánování společenské výroby by měla převzít sama společnost. Marx ani Engels si tedy nepředstavovali, že by ekonomické plánování bylo státní funkcí. Ostatně je to zcela logické, neboť již v Manifestu komunistické strany prohlásili (a nejen tam), že „jakmile zmizí v průběhu vývoje třídní rozdíly a všechna výroba bude soustředěna v rukou sdružených jedinců, pozbude veřejná moc svého politického rázu“. (Viz dok. č. 1.)
Můžeme tedy otázku uzavřít tím, že plánování a řízení ekonomického života pokládali Marx i Engels za integrální součást socialismu. V tomto smyslu socialistické hospodářství mělo být pravým opakem anarchie výroby za kapitalismu. Výroba za socialismu se měla lišit od kapitalistické právě tím, že bude uvědomělá a že se dostane předem pod uspořádanou kontro[*21]lu společnosti. Tato funkce neměla být povinností ani státu, ani nějakého jiného politického orgánu, nýbrž měli ji plnit sami výrobci. I po Marxově a Engelsově smrti socialisté v plné míře akceptovali ekonomické plánování jako všeobecnou podmínku rozvoje socialistické společnosti. Avšak v celém tomto období až do roku 1917 nebyla koncepce plánování nikterak rozpracována, a to ani v bolševické předrevoluční literatuře. Není tedy divu, že Lenin již před a zejména po 7. listopadu 1917 hledá zárodky socialistické společnosti spíš v empirických zkušenostech dělnické třídy, která prováděla revoluci.
Dostáváme se k druhé otázce. Co se stane s kategoriemi buržoazní ekonomie za komunismu? Marx zpravidla stavěl kapitalistický způsob výroby a komunismus do nejobecnějších protikladů: komunismus bude pravým opakem kapitalismu. A v těchto generalizujících srovnáních se vyslovil i k osudu kategorií zbožního a zbožně kapitalistického hospodářství v nových poměrech. Zdůrazňoval jejich historickou podmíněnost: peníze, cena, zisk, mzda atd. odpovídají vztahům zbožní výroby a spolu s nimi také zaniknou. (Viz dok. č. 1.) Také Engels v polemice s profesorem Dühringem napsal, že jakmile společnost převezme výrobní prostředky, bude odstraněna zbožní výroba. (Viz. dok. č. 1.)[3]
Mluvil-li Marx o novém výrobním způsobu, tj. o komunismu, který již neobsahuje předpoklady existen[*22]ce specificky historických pojmů spjatých se zbožní výrobou, sotva uvažoval o nějakých zárodečných formách takového řádu, nýbrž víceméně předpokládal hotovou nebo vyzrálou komunistickou společnost. Z kontextu Marxových slov navíc nevyplývá, že by počítal s nějakou „smíšenou formou“ ekonomiky přechodného období.
V Kritice gothajského programu Marx znovu tvrdil, že ve „společnosti sdružených výrobců, založené na společném vlastnictví výrobních prostředků, nevyměňují si výrobci své výrobky". (Viz dok. č. 1.) Avšak na rozdíl od předcházejících srovnání tentokrát již pozoruje Marx komunistickou společnost v jejím vývoji. A zde při konkrétnějším pohledu na novou společnost se mu vzdálenosti mezi komunismem a kapitalismem jakoby zkracovaly, jakoby rozdíl nebyl již tak propastný. Komunismus, ukazoval Marx, se historicky bude vyvíjet z kapitalismu a bude zprvu ve všem poznamenán mateřským znamením staré společnosti. Z tohoto závěru Marx odvodil, že mezi kapitalistickou a komunistickou společností leží období revoluční přeměny jedné společnosti v druhou. Tomu podle něho „...odpovídá také politické přechodné období, v němž stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu...“.[4]
Marxovo zjištění o přechodném období od kapitalismu ke komunismu bylo v jeho učení něčím zcela novým. Politickému přechodnému období odpovídá také určité ekonomické přechodné období. Podle stupně politické, ale i ekonomické vyzrálosti dělil Marx komunistickou společnost na první nebo nižší fázi a na druhou, vyšší fázi; tento rozdíl demonstroval především na odlišném způsobu rozdělování. Tím jsme se dostali k třetí vytyčené otázce.
Již v prvním stadiu přechodu od kapitalismu ke komunismu patří výrobní prostředky celé společnosti; „...rovněž práce vynaložená na výrobky neprojevuje se [*23]tu jako hodnota těchto výrobků...“. (Viz dok. č. 1.) Každý výrobce, který vykonal určitou část společensky nutné práce, dostane od společnosti potvrzení, že dodal tolik a tolik práce, a na toto potvrzení si ze společenských skladů odebere příslušné množství spotřebních prostředků. Po srážkách pro společenský fond dostává tedy každý výrobce od společnosti tolik, kolik jí dal. (Viz tamtéž.)
Tak tu máme před sebou, a to již v její první fázi, budoucí komunistickou společnost bez směny zboží, bez koupě a prodeje, bez peněz; rozdělování se děje ve fyzických jednotkách. Zobecňujícím měřítkem hodnoty nebude peněžní jednotka (jako všeobecný ekvivalent), jako tomu je za kapitalismu, nýbrž pracovní jednotka (pracovní ekvivalent). Zřejmě asi běžný den prosté nekvalifikované práce.[5]
Z úryvkovitých výpovědí Marxe a Engelse o budoucí komunistické společnosti vůbec a formách socialistické ekonomiky zvláště lze odvodit, že pravděpodobně počítali s přechodem k nezbožním vztahům a se zánikem působení hodnotových kategorií, s rozdělováním a bilancováním ve fyzických jednotkách ihned poté, co socialistická revoluce předá moc ve státě dělnické třídě. Zcela určitě nepředpokládali použití tržních forem za těchto podmínek.
Velmi obezřelý, všeobecný a programový charakter Marxových a Engelsových výpovědí o komunistické perspektivě musí nás přimět k tvůrčímu a kritickému zamyšlení: řada hypotéz vyřčených zakladateli vědeckého socialismu podržela jen přechodně platnost vědeckých poznatků. Proto také nemohou být měřítkem současného stavu teorie i praxe socialismu. Z toho ale nikterak nevyplývá, že všechno to, co Marx a Engels řekli [*24]o fungování příští komunistické společnosti, ztratilo na svém významu. W. Brus v citované práci upozorňuje např. na to, že Marxova teze „o úloze fyzických proporcí v procesu celospolečenské reprodukce“, obsažená v Kapitálu (viz K. Marx, Kapitál, díl II, Praha 1954, str. 412), „je dnes stále všeobecněji uznávána i buržoazní teorií růstu“. (Viz W. Brus, Modely socialistického hospodářství, Praha 1964, str. 29.)
Problém mechanismu fungování socialistické ekonomiky populárně vyložil roku 1902 tehdejší přední teoretik marxismu Karel Kautsky. V druhém díle knihy Sociální revoluce nazvaném Den po revoluci mluví o zrušení soukromého vlastnictví podniků a o plánovitém oběhu výrobků. Tuší, že stát jako vrchní dohlížitel nad výrobou a distribucí bude mít velmi těžký úkol. Nicméně ale prý není nutné ho zveličovat, poněvadž socialisté při jeho realizaci využijí a zdokonalí dosavadní organizaci kapitalistické společnosti; zbaví ji však živelnosti a přemění ji v organizaci, která bude vědomě kalkulovat výrobu a rozdělování bez korektiv trhu. Domnívá se, že regulování výroby z jednoho centra bude usnadněno koncentrací výroby ve velkých podnicích. A dále, že vyrovnání důchodů hlavních společenských skupin odstraní nebo alespoň zmírní potíže vyplývající z velké různorodosti poptávky. Kautsky znovu potvrdil ustálený názor, že zespolečenštěním výrobních prostředků mizí základ pro působení zákona hodnoty. Avšak peníze, ceny a mzda budou dočasně existovat jako technický prostředek cirkulace výrobků a jejich rozdělování mezi členy společnosti jako nástroj distribuce pracovní síly. (Viz dok. č. 2.)
Vidíme tedy, že i Kautsky byl na hony vzdálen realistickému pohledu na vývoj socialistické společnosti; [*25]vcelku setrvával na hlavních postulátech Marxe a Engelse.[6]
Představy V. I. Lenina o socialismu a jeho ekonomice jsou úzce spjaty s předcházejícím obdobím „marxovské éry“. V pamfletu Stát a revoluce napsaném v srpnu a září 1917 se Lenin plně staví za Marxovy prognózy o ekonomických předpokladech socialismu a komunismu, vyložené v Kritice gothajského programu. V konkrétních požadavcích však odpovídal ekonomický program přechodu od buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou také specifickým potřebám ruských poměrů.
Ekonomická platforma bolševiků v roce 1917 obsahovala tyto hlavní požadavky: nacionalizaci půdy, sloučení všech bank v jedinou banku a státní kontrolu jejích operací nebo znárodnění bank, nacionalizaci syndikátů, zrušení obchodního tajemství, nucenou syndikalizaci, nucené sdružování obyvatelstva do spotřebních družstev nebo podporu takového sdružování a jeho kontrolu, [*26]zavádění všeobecné pracovní povinnosti. Význam těchto požadavků vynikne rozborem, jejich odůvodněním.
Leninova hospodářská platforma roku 1917 sledovala především politické cíle. Byla neustálou a vyhrocenou polemikou s tvrzením, že Rusko pro socialismus ještě nedozrálo vzhledem ke své hospodářské zaostalosti a převaze malorolnického obyvatelstva; současně vyvracela tezi, že ruská revoluce je revolucí buržoazní, a proto není třeba mluvit o socialismu.
V. I. Lenin si pochopitelně uvědomoval vztah mezi materiálními podmínkami socialismu a možnostmi jeho realizace. Pojistil se proti případnému obvinění, že by chtěl naroubovávat socialismus na ruské poměry. Osmá teze proslulých Úkolů proletariátu v naší revoluci zněla: „Naším bezprostředním úkolem není ,zavedení' socialismu, nýbrž okamžitý přechod jen ke kontrole společenské výroby a rozdělování výrobků, kterou by vykonávaly sověty dělnických zástupců.“[7] Na VII. (dubnové) konferenci SDDSR(b) se znovu k této myšlence vrátil; řekl, že bolševici nemohou chtít socialismus zavádět, nýbrž zpočátku hlavně propagovat, a to zejména v rolnických vrstvách. V rezoluci téže konference O současné situaci, vyšlé z pera Leninova, začíná závěrečná část slovy, že proletariát Ruska „...působící v jedné z nejzaostalejších zemí v Evropě, mezi masou malorolnického obyvatelstva, si nemůže klást za cíl okamžité uskutečnění socialistické přeměny“. (Viz dok. č. 3.) Těsně před říjnovým převratem v brožuře Hrozící katastrofa a jak jí čelit opakoval v pozměněné podobě tutéž tezi: „... žádné povstání nevytvoří socialismus, jestliže socialismus nedozrál ekonomicky“.[8] Byl si zřejmě vědom toho, že v Rusku socialismus bezprostředně zavést nelze, že je nutná celá řada přechodných opatření.
Avšak z premisy o zaostalosti země nevyvozoval, že Rusko musí zůstat buržoazní republikou. Tento pro mnohé „alogický“ vývod podložil mnoha pádnými argu[*27]menty. Předně žádal, aby se promyslely změny, které v organismu kapitalistického hospodářství způsobila válka. Lenin spolu s mnohými dalšími socialisty pohlížel s velkými sympatiemi na to, že válka neobyčejně urychlila přeměnu monopolistického kapitalismu v kapitalismus státně monopolistický a že řada zemí přistoupila během války ke společnému regulování výroby i rozdělování. Z válčících zemí to bylo zejména Německo, jehož strukturu a vývoj Lenin pozorně studoval. Domníval se, že válečná opatření v ekonomice vytvářejí objektivní materiální předpoklady pro socialistickou revoluci. V Hrozící katastrofě se vyjádřil zcela určitě: „...státně monopolistický kapitalismus je nejúplnější materiální přípravou socialismu, je to jeho práh, je to ten stupínek v dějinách, mezi nímž (stupínkem) a stupínkem nazývaným socialismus žádné mezistupně nejsou“. (Viz dok. č.4.)
Tendence nejvyspělejšího kapitalismu podle Lenina potenciálně už obsahovaly zárodky socialismu. Reguloval výrobu a spotřebu, zaváděl pracovní povinnost, a tak se alespoň jevově přibližoval tradičním představám o socialismu. Lenin soudil, že za určitých podmínek (z nichž hlavní viděl ve zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a v úplném přechodu státní moci do rukou proletariátu) může další monopolizace a zestátňování výroby odstranit vykořisťování člověka člověkem a zajistit všem blahobyt.
Leninovi, který napsal mnoho vědeckých prací o ruské vesnici, sotva bylo třeba zvlášť zdůrazňovat maloburžoazní charakter Ruska. Pro tuto skutečnost však nezapomněl na to, že vedle maloburžoazie existuje velkokapitál. Byl přesvědčen, že i v řadě odvětví ruského průmyslu bude možná další monopolizace a důslednější regulování hospodářského života. Zamýšlíme-li se nad tím, jak motivoval přechodná opatření k socialismu v roce 1917, nemůžeme se ubránit dojmu, ne-li dokonce jistotě, že Lenin správně počítal s důsledky války, jež lidstvo zavedla do slepé uličky a zatáhla společnost na [*28]pokraj záhuby. Přitom předpokládal, že kapitalismus, který tuto válku vyvolal, nebude schopen regenerace, neboť se před lidstvem:zdiskreditoval, a proto společnosti nezbude než hledat východisko v novém uspořádání výroby.[9]
Přitom mu bylo jasné, že proletariát bude muset beze zbytku využít nejen všechny vymoženosti kapitalismu, ale navíc dále rozvíjet všechny progresívní stránky tohoto systému.
Když Lenin zdůvodňoval nutnost prvních kroků k socialismu, přihlížel rovněž k tomu, že ruská revoluce je neodlučitelnou součástí narůstající sociální revoluce světové; ruské poměry studoval v komplexu mezinárodních vztahů. Proto i ekonomické úkoly ruského proletariátu promýšlel ve spojitosti s blížící se dělnickou revolucí, zejména v západní Evropě.
Ekonomická opatření přechodu k socialistické revoluci Lenin těsně spojoval s prohlubujícím se hospodářským úpadkem. Byl pevně přesvědčen, že řada kroků k socialismu je totožná s opatřeními směřujícími k překonání ekonomického rozvratu. Energicky požadoval, aby hospodářský program bolševiků přesvědčivě ukázal, jak překonat hospodářský rozvrat, a aby kroky k socialismu koordinoval s bojem proti úpadku. Poslední slova dubnové rezoluce o tom, že uvědomělý předvoj dělnických mas je povinen „... pomoci rolnickým masám najít východisko z hospodářského rozvratu, k němuž došlo“, označil za jádro celé rezoluce, protože „... socialismus formulujeme ne jako skok, nýbrž jako praktické východisko z hospodářského rozvratu, který nastal“. (Viz dok. č. 3.)
[*29]Některé návrhy, které byly obsaženy v Leninově předříjnovém ekonomickém programu, měly spíše politický význam. Ale myšlenka využít materiální i duchovní zkušenosti kapitalismu, zejména jeho monopolistické formy, kterou Lenin vyslovil již před říjnem 1917, zůstala snad s výjimkou období válečného komunismu stále aktuální a Lenin se k ní neustále vracel. Navázal na Marxův vývod, že socialismus vyrůstá historicky z kapitalismu a že musí využívat všech jeho předností a výhod. Ovšem za předpokladu, že vykořisťovatelské základy tohoto zřízení budou vyvráceny. Ve Státu a revoluci Lenin napsal, že dělníci zorganizují velkovýrobu nejen podle svých vlastních zkušeností, nýbrž a zejména podle ověřené praxe kapitalismu. V brožuře Udrží bolševici státní moc? se vyjádřil ještě určitěji: proletářská revoluce může dosáhnout svého cíle jedině tehdy, bude-li se opírat o vymožeností kapitalismu.
Jednou z předností nejvyspělejšího kapitalismu, kterou měl tehdy Lenin na mysli, byli vzdělaní lidé. Již před říjnem 1917 zdůrazňoval nutnost využít za jistých podmínek buržoazních specialistů.[10] Proletářské sověty měly podle Leninova názoru rovněž využít státně kapitalistického výrobního, distribučního a správního aparátu, především při zavádění evidence výroby a rozdě[*30]lování. Socialistická společnost neměla vyrůstat na troskách starého zřízení, nýbrž na daném kapitalistickém základě, zbaveném všech jeho vykořisťovatelských rysů.
Předpokládal Lenin, že bude v nové společnosti regulativem zbožní výroba, nebo byl stoupencem řízené a plánované výroby a distribuce? Celý systém výroby a distribuce, jak ho narýsoval roku 1917, směřoval k vybudování socialistického naturálního hospodářství.
První světová válka si vynutila některá opatření, která deformovala principy zbožního hospodářství a posilovala tendenci k normované směně. Nejen všechny válčící, nýbrž i mnohé neutrální státy přešly k regulování spotřeby, zavedly chlebenky i jiné potravinové lístky. Spotřeba byla kontrolována také v Rusku, i když ne tak důsledně jako v některých jiných kapitalistických zemích. Řízení spotřeby bylo velmi blízké naivním představám o sociální rovnosti a spravedlnosti, ba přímo naplňovalo, posilovalo rovnostářskospotřebitelské iluze, které, přestože byly v ekonomickém významu reakční, nicméně sloužily a staly se podněcující silou v revoluci. Za války a hospodářského rozvratu muselo být bezpodmínečným požadavkem skutečných socialistů takové rozdělení válečných útrap mezi chudé a bohaté, jež by větší část břemen vložilo na bedra lépe situovaných. Proto také V. I. Lenin napsal, že by se revolučně demokratická politika „...v boji proti blížící katastrofě neomezila na chlebenky, ale připojila by k nim za prvé nucené sdružení veškerého obyvatelstva do spotřebních družstev, neboť jinak není možno spotřebu plně kontrolovat; za druhé pracovní povinnost pro boháče, kteří by v těchto spotřebních družstvech bezplatně vykonávali tajemnické a jiné podobné práce; za třetí rozdělování skutečně všech spotřebních předmětů rovným dílem mezi obyvatelstvo, aby válečná břemena byla rozdělena opravdu rovnoměrně; za čtvrté takovou organizaci kontroly, aby spotřebu, zejména spotřebu bohatých, kontrolovaly chudé třídy obyvatelstva.“[11]
[*31]Celý komplex regulování spotřeby, dovedený do všech důsledků, by nutně podlomil zbožně peněžní vztahy jestli ne na dlouhou dobu, tedy jistě na dobu války a krajního nedostatku. Nic však nenasvědčuje tomu, že by Lenin omezoval regulování spotřeby jen na období nutné k překonání válečných útrap a boje s hospodářskou katastrofou, a tedy vynucené pouze mimořádnými poměry. Plánovité řízení výroby i rozdělování bylo tradičním postulátem socialistického programu. Tento požadavek proklamovala rezoluce VI. sjezdu SDDSR(b) O hospodářské situaci spolu s dalším požadavkem „organizace řádné směny mezi městem a vesnicí, opírající se o družstva a zásobovací výbory, aby město bylo zásobováno nutnými zemědělskými výrobky a vesnice nutnými továrními výrobky, zemědělským nářadím, stroji apod.“ Lze těžko odhadnout, zda mělo jít o směnu zboží nakupovaného za pevné ceny či přímo o směnu produktů. Rozhodně to ale měla být směna řízená státem nebo jinými společenskými organizacemi.
V pamfletu Udrží bolševici státní moc? razil Lenin heslo evidence a kontroly nad výrobou a rozdělováním výrobků. Tato formule, ke které se tak důrazně hlásil také na jaře 1918, mlčky předpokládala zrušení tržního mechanismu. Po uchopení moci Lenin toto heslo právě takto vyložil. Evidenci výroby a rozdělování výrobků pokládal za hlavní obtíž proletářské, tj. socialistické revoluce a domníval se, že tento hlavní úkol socialismu bude realizovatelný za pomoci kontrolního aparátu a metod kapitalistického státu (banky, syndikáty, pošty, spotřební družstva, zaměstnanecké svazy, obilní monopol, chlebenky, všeobecná pracovní povinnost). Účinným nástrojem měla být i dělnická kontrola. Lze tedy uzavřít, že plán na postupné odstranění zbožní výroby byl vytyčen již před říjnem 1917 a že to nebyl úkol konjunkturální, nýbrž úkol s koncepční motivací.
[1] „Jen tam, kde je výroba pod skutečnou, předem určující kontrolou společností“ - řekl Marx v Kapitálu - „vytváří společnost souvislost mezi množstvím společenské pracovní doby vynakládaným na výrobu určitého předmětu a rozsahem společenské potřeby, která má být tímto předmětem uspokojena.“ (K. Marx, Kapitál, díl III., kapitola X, Praha 1955, str. 203-4.) Také B. Engels předpokládá, že s „převzetím výrobních prostředků společností“ bude anarchie „ve společenské výrobě nahrazena plánovitou, uvědomělou organizací“. (Viz dok. č. 1.) To, co společnost vyrobí, by se tedy nemělo realizovat nepřímo cestou trhu, ale konzument by měl být stanoven předem.
[2] Viz E. H. Carr, The Bolshevik Revolutíon 1917-23, vol. 2, 1966, str. 14.
[3] V ekonomické diskusi začátkem 50. let se Engelsova výroku dovolávali ti ekonomové, kteří se domnívali, že sovětská moc měla hned po uchopení moci a znárodnění výrobních prostředků odstranit zbožní výrobu. Tehdy Stalin s těmito ekonomy nesouhlasil. Interpretoval Engelse tak, že měl na mysli „... osud zbožní výroby po zespolečenštění všech výrobních prostředků“. (Viz J. V. Stalin, Ekonomické problémy socialismu... str. 12-13.) Ale ani tato verze není správná. Ani po zespolečenštění všech výrobních prostředků nelze likvidovat zbožní výrobu. Engels se o likvidaci tržního mechanismu vyslovoval kategoričtěji než Marx. V dokumentech ke kapitole I. uvádíme jeho známou formulaci, že v budoucí socialistické společnosti se lidé na plánu shodnou velmi jednoduše „bez prostředkování proslavené ,hodnoty'“.
[4] K. Marx, B. Engels, Spisy, sv. 19, Praha 1966, str. 57.
[5] Marxovy myšlenky o nahrazení peněžní jednotky jednotkou pracovní rozvíje1 roku 1920 mj. i známý sovětský ekonom a statistik S. Strumilin.(2) (Viz dok. č.13.) Způsob distribuce vylíčený Marxem v kritice programu německé strany zdál se být pro současníky Říjnové revoluce něčím, co je od socialismu neodmyslitelné; s ním stál i padal celý ideál komunismu: „... ten z nás, kdo by pokládal pracovní evidenci za prakticky neuskutečnitelnou“ - napsal Strumilin ve zmíněném článku - „považoval by tím za naprosto neuskutečnitelnou iluzi také náš hospodářský ideál - socialismus“. (Viz tamtéž.)
[6] Teprve o řadu let později Kautsky (a jiní představitelé evropské sociální demokracie) změnil své původní názory. V práci Proletářská revoluce a její program Kautsky píše: „Bez peněz jsou možné pouze dva druhy ekonomiky: Především již zmíněná primitivní ekonomika; přizpůsobená moderním rozměrům by znamenala, že veškerá činnost ve státě by tvořila jednu velikou továrnu pod jedním centrálním řízením, jež by předepsalo úkoly každému jednotlivému podniku, shromažďovalo výrobky veškerého obyvatelstva a přidělovalo naturálně každému podniku výrobní prostředky a každému spotřebiteli spotřební předměty. Ideálem takových podmínek je vězeni nebo kasárna. Tato barbarská jednotvárnost číhá za představami „naturální ekonomiky socialismu“. Druhým možným případem ekonomiky bez peněz je podle Kautského ekonomika, v níž by všechna zboží byla volně přístupná. (Citováno ze statě D. Fišera a O. Kýna, Politická ekonomie, 7-8/1967.)
[7] V. I. Lenin, Spisy, sv. 24, Praha 1966, str. 14.
[8] V. I. Lenin, Spisy, sv. 25, Praha 1956, str. 369.
[9] V brožuře Hrozící katastrofa a jak jí čelit Lenin napsal: „Válka způsobila tak nesmírnou krizi, tak napjala materiální a morální síly lidu, zasadila takové rány celé společenské organizaci, že lidstvo se ocitlo před volbou: buď zahynout, nebo svěřit svůj osud nejrevolučnější třídě, aby bylo možno co nejrychleji a nejracionálněji přejít k vyššímu výrobnímu způsobu.“ (Viz spisy, sv. 25, str. 374.)
[10] Leninovy názory vyjádří nejlépe jeho vlastní slova: „Potřebujeme dobré organizátory, ovládající bankovnictví a slučování podniků (v této věci mají kapitalisté více zkušeností a se zkušenými lidmi se pracuje lépe), potřebujeme čím dál více - víc než dosud - inženýrů, agronomů, techniků a vědecky vzdělaných odborníků všeho druhu - řekne proletářský stát. Dáme všem těmto lidem práci, jakou jsou schopní a zvyklí dělat, pravděpodobně budeme jen postupně zavádět důsledně rovné mzdy a ponecháme na přechodnou dobu vyšší platy pro takové odborníky, avšak postavíme je pod všestrannou dělnickou kontrolu a plně bez výhrad uplatníme zásadu: kdo nepracuje, ať nejí. A pokud jde o organizační formu práce, tu si nevymýšlíme, nýbrž přejímáme ji hotovou od kapitalismu: banky, syndikáty, nejlepší továrny, výzkumné stanice, akademie aj.; stačí, převezmeme-li pouze nejlepší vzory ze zkušeností vyspělých zemí.“ (Viz Spisy, sv. 26, str. 99.)
[11] V. I. Lenin, Spisy, sv. 25, str. 358.