U příležitosti 15. výročí listopadového převratu bych se ráda krátce zamyslela nad životem křesťanů a církví v České republice před listopadem, tj. za socialismu, a dnes. Po únoru 1948 se nová politická moc snažila definovat a vymezit vztah mezi státem a církvemi. Že to nebyla úplně jednoduchá záležitost, je pochopitelné, známe-li historii vztahů zejména katolické církve k myšlence socialismu.
Papež Pius IX. již v r. 1846 rozhodně zavrhl „bludy komunistů“, což hned nato potvrdil v Syllabu (t.j. v „Soupisu nejzávažnějších bludů naší doby“ vydaném spolu s okružním listem „Quanta cura“). Okružní list Qui pluribus (1846) říká zcela jasně: „...Kdyby se jednou připustily takové zhoubné, přirozenému právu naprosto odporující názory komunismu, úplně by to rozvrátilo práva všech lidí, dané poměry, vlastnictví i celou společnost.“ Reagoval tak na v té době se šířící názory socialistů a komunistů nejrůznějšího zaměření.
Není divu, že o rok později, tedy v roce 1847, napsal Marx ve své studii „Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva“ ona známá, avšak povětšinou z kontextu vytrhovaná slova o náboženství jako opiu lidstva. Uvedu je zde pro změnu v kontextu: „Náboženské utrpení je výrazem skutečného utrpení a zároveň protestem proti němu. Náboženství je povzdechem potlačeného stvoření, je srdcem světa bez srdce, právě tak jako je duchem v bezduché situaci. Je to opium lidu. Požadavek, aby lidé zanechali iluzí o jeho stavu, je požadavkem vzdát se stavu, který vyžaduje iluzí. Kritika strhla imaginární květy z řetězu, ne proto, aby člověk zůstal v řetězech bez jakékoli fantazie nebo útěchy, ale proto, aby řetězy shodil a utrhl si živou květinu.“ Jak vidíme, Marx měl duši básníka (mimochodem, ne příliš známo je, že pro svou snoubenku a budoucí manželku Jenny napsal 57 sonetů a balad)...
Další, zcela útokům proti komunismu věnovanou encyklikou, byla encyklika Divini Redemptoris papeže Pia XI. z roku 1937. Ani ta naklonění srdcí komunistů církvi neprospěla, zrovna tak jako mu neprospěla kolaborace katolické církve s fašismem. Jako jeden příklad za všechny uvedu situaci v Rakousku. Konkordát mezi novým rakouským státem a Vatikánem byl vyhlášen v týž den jako nová ústava, tj. 1. května 1934. Obojí bylo stylizováno tak, aby to bylo možné beze změny převzít v případě, kdyby byla obnovena monarchie. Pod Dollfussovým vedením se Rakousko stalo církevním státem s papežskou encyklikou jako ústavou a s vídeňským arcibiskupem Innitzerem (který byl jmenován kardinálem po masakru dělníků roku 1934) jako svou skutečnou hlavou.
Konec všech nadějí demokratického Rakouska přišel v březnu 1938, kdy si Hitler v čele silných oddílů vynutil vstup do Vídně. Po pěti dnech se lid probudil a našel všude veliká provolání Katolickému lidu Rakouska! Ta byla podepsána všemi arcibiskupy a biskupy z celé země vedenými kardinálem Innitzerem. Hlásala, že podepsaní preláti hluboce uvážili situaci a rozhodli se, že Adolf Hitler se ukázal ochráncem německých práv a kultury. Prelátové vyjádřili své předčení, že jeho vedení zaručí německému lidu hmotné a mravní štěstí a vyzývali lid, aby následoval Vůdce s důvěrou. Manifest končil pozdravem Heil Hitler!
Přesto přese všechno měla komunistická vládní moc po únoru 1948 snahu vztah církví a státu konstruktivně řešit. Osmnáctého března 1948 vydal ústřední akční výbor Národní fronty (NF) prohlášení o náboženské svobodě: „…svoboda náboženství a vykonávání náboženských obřadů je jednou ze základních zásad našeho lidově demokratického režimu. ÚAV NF musí pečovat o to, aby náboženská svoboda byla všude v plné míře uchována, aby nerušený výkon náboženských obřadů byl zajištěn...“ Došlo k jednání mezi představiteli moci a církevními hodnostáři. Patnáctého dubna 1948 byla založena komise pro církevní a náboženské otázky při ÚAV NF. V jejím čele stanul Alexej Čepička, v komisi byli dva kněží - Josef Plojhar a Josef Beneš.
V květnu byla ustanovena oficiální delegace pro jednání se státem. Byla snaha získat církve pro myšlenku socialismu (je zajímavé, že s jednotlivými křesťany to problém nebyl, kdežto s církvemi jako institucemi - zejména s církví katolickou s ústředím ve Vatikánu - to tak jednoduché nebylo). Politicky nejvýznamnější bylo rozhodnutí o organizování tzv. obrodného hnutí katolíků. Za tímto účelem vznikla „Katolická akce“, jejíž zřízení se stalo významným mezníkem ve vztahu mezi církví a státem. Bezprostředně po jejím ustanovení se konaly krajské a okresní konference věřících, na nichž byly tvořeny krajské a okresní výbory. Hlavním úkolem akce bylo právě získání věřících pro myšlenku socialismu a kladný vztah s politickou mocí.
Katolická akce měla fungovat jako státem uznávaný mluvčí církve, s nímž budou úřady jednat. Na založení Katolické akce reagoval Vatikán exkomunikačním dekretem, který byl vydán v Římě 20. června 1949. Vztahoval se „na státem založenou Katolickou akci v Československu…“ Vatikán tímto okamžikem přestal uznávat katolickou akci jako oficiální součást církve. Reakce komunistické vlády byla okamžitá. Hned dalšího dne (21.června) československá vláda oficiálně oznámila, že přebírá vyřešení církevní a náboženské otázky do svých rukou. Třetího července 1949 následoval další dekret - kongregace Svaté inkvizice, kterou vedl sám papež, vyhlásila, že se vylučují z církve věřící, kteří přijali komunistické učení a propagovali je, kteří byli členy Komunistické strany, podporovali ji a spolupracovali s ni, a kteří četli komunistický tisk a rozšiřovali jej. S tímto dekretem v ruce vypověděl i český kardinál otevřený boj vládnoucí komunistické straně ČSR, na který pak ona reagovala tak, jak reagovala.
Čtrnáctého října 1949 schválilo Národní shromáždění církevní zákony. Na základě zákona č. 218/49 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem stát poskytuje osobní požitky duchovním, kteří působí se státním souhlasem v duchovní správě, církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních. Paragraf 1 tohoto zákona zněl: „Státní souhlas lze udělit jen duchovním, kteří jsou československými státními občany, jsou státně spolehliví a bezúhonní, a splňují i jinak všeobecné podmínky pro přijetí do státní služby“. To s sebou přinášelo možnost zbavit duchovního státního souhlasu. Zákonem č. 217/49 Sb. se zřídil Státní úřad pro věci církevní. Jeho úkolem bylo „... dbát o to, aby se církevní a náboženský život rozvíjel v souladu s ústavou a zásadami lidově demokratického zřízení, a zajistit tak pro každého ústavou zaručené právo svobody vyznání, založené na zásadách náboženské snášenlivosti a rovnoprávnosti všech vyznání“. Vzhledem k již zmíněné historii vztahů církve a komunismu a vzhledem k postoji Vatikánu k socialistickému státu se domnívám, že toto řešení, byť nebylo ideální, bylo asi nejlepší z možných.
Následovalo zavírání klášterů a internace řeholníků a řeholnic do centralizačních klášterů, pronásledování některých duchovních a laiků a podobné smutné záležitosti. Jinak náboženský život křesťanů v České republice plynul relativně (opět, s přihlédnutím k již zmíněné situaci) pokojně. V kostelích se konaly bohoslužby, na farách a po bytech biblické hodiny, fungovaly nedělní školy, na farách či ve školách se vyučovalo náboženství, fungovaly tři bohoslovecké fakulty, ordinovali se duchovní, vznikl nový, ekumenický překlad Bible, nikomu nebylo bráněno ve víře a v životě následování Ježíše Krista... Že byla ve školách a ve společnosti obecně rozšířená atheistická propaganda, to je pravda, ale kdo může připravit o víru toho, kdo skutečně žije se svým Spasitelem?... Při sčítání lidu v roce 1950, tedy v době největších zásahů státu proti některým církevním představitelům či laikům, se k víře přihlásilo 93,9 procent lidí...
Léta plynula... A je tu listopad 1989. Změna režimu. A co se změnilo v životě křesťanů a církví? I nadále se konají bohoslužby a biblické hodiny, nedělní školy a vyučování náboženství, i nadále fungují tři teologické fakulty, i nadále se ordinují duchovní... Věřících lidí však „poněkud“ ubylo a stále ubývá... V roce 1991, dva roky po převratu, dva roky po „konečně svobodném“ působení církví, se k církvi hlásí 43,9 procent obyvatel. A o deset let později, tedy dvanáct let po „svobodném“ působení církví, se k církvi hlásí již jen 32,1 procent obyvatel... Ani duchovních moc nepřibývá, lidé si volí raději lukrativnější povolání...
Církve kromě jiného dnes opět slouží v sociální oblasti - například budují centra pro drogově závislé či azylové domy pro bezdomovce - dnes opět je toho zapotřebí... Církve se také pravidelně prezentují v médiích - v lepším případě při přenosu bohoslužeb, v horším případě při sporu o katedrálu sv. Víta či jiných restitučních nárocích... Církvím se příliš nedaří získat lidi pro víru - mají velkého konkurenta v konzumu. Více nežli kostely a modlitebny jsou dnes v neděli navštěvovány různé supermarkety a hypermarkety... A všední dny si také jen hrstka věrných najde čas na biblickou hodinu - mnozí se věnují podnikání, vydělávání peněz - čím více, tím lépe... A tak více než lidi se dnes křtí cédéčka a vánoce jsou svátky konzumu (Santa Claus jako komerční „ježíšek) a ...
Eduarda Heczková
Člověk člověku, lidé lidem - časopis Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližním, č. 13, listopad 2004
Křesťané a církve v ČR před listopadem a po listopadu
