Centesimus annus (6)

VI. kapitola
Člověk je cesta církve

53. Ohledně bídy proletariátu Lev XIII. řekl: „S důvěrou a s plnou oprávněností přistupujeme k projednávání tohoto předmětu ... Kdybychom mlčeli, nutně by to vyvolávalo dojem, že jsme zanedbali svou povinnost.“[107] Církev v uplynulých sto letech opakovaně vyjadřovala své stanovisko, když zblízka sledovala vývoj sociální otázky. Nečinila to jistě proto, aby získala nazpět minulá privilegia, nebo aby vnucovala jiným své názory. Jejím jediným cílem byla péče o člověka a odpovědnost za tohoto člověka, kterého jí svěřil Kristus, a který je, jak zdůraznil 2. vatikánský koncil, jediným tvorem na zemi, kterého Bůh stvořil kvůli němu samému, to je, aby měl podíl na věčné spáse. Nejde o „abstraktního“ člověka, nýbrž o člověka skutečného, „konkrétního“ a „historického“. Jde o jednoho každého člověka, nebo každý je zahrnut do tajemství vykoupení, s každým je Kristus tímto tajemstvím navěky spojen.[108] Z toho plyne, že církev nesmí člověka opustit a že „tento člověk je jakoby první cestou, kterou musí církev kráčet při plnění svého úkolu ... cestou, kterou vytýčil sám Kristus a která neměnně vede tajemstvím vtělení a vykoupení“[109].

Toto je jediná zásada, kterou se řídí sociální nauka církve. Jestliže církev tuto zásadu, především od data, které si dnes připomínáme, systematicky vykládala, pak proto, že horizont celého bohatství církevní nauky představuje člověk ve své konkrétní realitě, jako hříšník i jako spravedlivý.

54. Dnešní sociální nauka se zaměřuje zvláště na člověka, který je vřazen do stavby moderní společnosti spletitým předivem vztahů. Společenské vědy a filozofie slouží k výkladu ústředního postavení člověka ve společnosti; díky nim je člověk schopen lépe chápat sebe sama jako „sociální bytost“. Avšak pouze víra mu plně odhaluje jeho pravou identitu. Z této identity vychází sociální nauka církve. Jejím cílem je za přispění věd a filozofie pomáhat člověku na jeho cestě ke spáse.

Encykliku Rerum novarum lze považovat za významný příspěvek k rozboru společenské a hospodářské situace končícího 19. století. Její zvláštní hodnota však spočívá v tom, že je dokumentem magisteria, který se spolu s mnoha dalšími dokumenty tohoto druhu začleňuje do evangelizačního úkolu církve. Z toho plyne, že sociální nauka má význam nástroje zvěstování víry. Jako taková zvěstuje každému člověku Boha a mysterium spásy v Kristu a odhaluje tak člověku člověka samého. Pouze a výhradně v tomto světle se zabývá jinými otázkami: lidskými právy jednotlivce, zvláště „proletariátu“, rodinou a výchovou, úkoly státu, národním a mezinárodním uspořádáním, hospodářským životem, kulturou, válkou a mírem, respektováním života od okamžiku početí až do smrti.

55. Církev přijímá „smysl člověka“ z Božího zjevení. „K poznání člověka – pravého, celého člověka – je třeba poznat Boha,“ řekl Pavel VI. a citoval hned poté svatou Kateřinu Sienskou, která v modlitbě vyslovila tutéž myšlenku: „V tvé povaze, věčný Bože, poznám svou vlastní povahu.“[110]

Proto je křesanská antropologie ve skutečnosti kapitolou teologie a sociální nauka církve, která se ujímá člověka a stará se o něho a o jeho chování ve světě, patří z téhož důvodu „do oblasti teologie, zvláště teologie morální“[111]. Ukazuje se, že teologická dimenze je neodmyslitelná jak pro výklad, tak i pro řešení dnešních problémů lidského soužití. Platí to, abychom to vyjádřili se vší zřetelností, jak o „ateistickém“ řešení, které olupuje člověka o jeho základní, totiž duchovní stavební kameny, tak i o permisivních a konzumistických řešeních, která se pod různými záminkami snaží přesvědčit člověka o jeho nezávislosti na veškerých zákonech a na Bohu tím, že ho uzavírají do egoismu, škodlivého pro něho samého i pro ostatní.

Když církev zvěstuje člověku Boží spásu, nabízí mu prostřednictvím svátostí život věčný; když dává jeho životu orientaci přikázáním lásky k Bohu a lásky k bližnímu, přispívá k obohacení důstojnosti člověka. Tak jako se nikdy nemůže vzdát svého náboženského a transcendentního poslání pro člověka, je si církev vědoma, že její působení i dnes naráží na obtíže a překážky. Proto se s novými silami a novými metodami pouští do evangelizace, která podporuje rozvoj celého člověka. I na začátku třetího tisíciletí zůstává „znamením a záštitou transcendence lidské osoby“[112], tak jako se o to snažila od počátku své existence na společné cestě s člověkem celými dějinami. Encyklika Rerum novarum je toho výmluvným důkazem.

56. V den stého výročí této encykliky bych chtěl poděkovat všem, kdo se zasloužili o studium, prohlubování a šíření křesanské sociální nauky. Při tom je nezbytná spolupráce místních církví, a mým přáním je, aby toto jubileum bylo novým podnětem ke studiu, šíření a uplatňování této nauky v nejrůznějších oborech.

Zvláště si přeji, aby vešla ve známost a uplatňovala se v zemích, kde se po pádu reálného socialismu projevuje vážná dezorientace při práci na obnově. Hrozí nebezpečí, že západní země budou v tomto ztroskotání jednostranně spatřovat vítězství svého hospodářského systému a nebudou dbát o uskutečňování potřebných korektur svých systémů. Země třetího světa se nalézají více než kdy dříve v dramatické situaci zaostalosti, která je každým dnem vážnější.

Poté, co Lev XIII. vyložil zásady a směrnice pro řešení dělnické otázky, napsal v závěru encykliky rozhodující větu: „A se každý ujme svého úkolu, a to co nejrychleji, aby se ohromné zlo, které se už zahnízdilo, nestalo nenapravitelným tím, že se léčení odkládá.“ A dále dodal: „Pokud jde o církev, nikdy a nikterak nezanedbá své povinnosti ani v této věci.“[113]

57. Církev nesmí pohlížet na sociální poselství evangelia jako na teorii, nýbrž především jako na základ a motivaci jednání. Pod vlivem tohoto poselství rozdali někteří křesané svůj majetek chudým a vydali tak svědectví, že navzdory rozdílnému sociálnímu původu je možné mírové a solidární soužití. Čerpajíce sílu z evangelia, obdělávali mniši po staletí půdu, řádoví bratři a sestry zakládali nemocnice a útulky pro chudé, bratrstva, muži a ženy ze všech vrstev se starali o potřebné a okrajové skupiny společnosti. Byli přesvědčeni, že Kristova slova: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25, 40), nesmějí zůstat zbožným přáním, nýbrž se musejí stát konkrétním životním závazkem.

Církev si dnes více než kdy jindy uvědomuje, že její sociální poselství nalezne věrohodnost a autoritu spíše ve svědectví činů než v jeho vnitrní důslednosti a logice. I z toho vědomí pramení její prvořadé nasazení pro chudé, které nikdy nevylučuje ani nediskriminuje jiné skupiny. Jde o nasazení, které se netýká pouze materiální chudoby, protože, jak známo, zvláště v moderní společnosti se setkáváme s četnými formami ne pouze hospodářské, nýbrž i kulturní a náboženské chudoby. Svou láskou k chudým, která je rozhodující a patří k jejím pevným tradicím, se církev obrací ke světu, v němž navzdory technickému a hospodářskému pokroku hrozí nebezpečí, že chudoba nabude gigantických forem. V západních zemích máme rozmanitou chudobu okrajových skupin, starých a nemocných, obětí konzumismu, a kromě toho ještě bídu četných emigrantů. V rozvojových zemích se na obzoru rýsují dramatické krize, nebudou-li včas přijata mezinárodně navzájem koordinovaná opatření.

58. Láska k člověku a především k chudému člověku, v němž církev vidí Krista, nabývá své konkrétní podoby v podporování spravedlnosti. Nikdy ji nebude možno plně uskutečnit, budou-li lidé v potřebném člověku, který prosí o pomoc pro svůj život, spatřovat nevítaného dotěravce nebo břemeno, a ne příležitost k dobrému, možnost získat větší bohatství. Teprve toto vědomí jim dodá odvahu postavit se riziku a změně, které v sobě skrývá každá věrohodná snaha pomoci jinému člověku. Nejde pouze o to, dávat z přebytku, nýbrž otevřít celým národům přístup do sféry hospodářského a lidského rozvoje, z níž jsou vyčleněny nebo vyloučeny. K tomu nestačí dávat z přebytku, který nᚠsvět hojně produkuje. Je k tomu zapotřebí především změny způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, jež dnes ovládají společnost. Nejde o to, ničit nástroje společenského řádu, které se osvědčily, nýbrž orientovat je na správně chápané obecné blaho celého lidstva. Dnes stojíme před takzvaným „celosvětovým hospodářstvím“ – jevem, který jistě nelze zavrhovat, nebo obsahuje mimořádné možnosti ke zvýšení prosperity. Stále důraznější je však požadavek, aby této vzrůstající internacionalizaci hospodářství odpovídaly účinné mezinárodní kontrolní a řídící orgány, které by orientovaly hospodářství na obecné blaho. Toho není jednotlivý stát, byt by byl nejmocnější na světě, sám schopen. Aby se dospělo k takovému výsledku, musí zavládnout shoda mezi velkými zeměmi a v mezinárodních orgánech musejí být spravedlivě zastoupeny zájmy velké lidské rodiny. Je také nutno, aby se při posuzování důsledků jejich rozhodnutí vždy přihlíželo k těm národům a zemím, které na mezinárodním trhu nemají přílišnou váhu, nýbrž v kterých se nahromadila nejkrutější a největší bída a které potřebují větší rozvojovou pomoc. V této oblasti toho ještě bezesporu zbývá mnoho vykonat.

59. Aby tedy bylo učiněno spravedlnosti zadost a aby byly snahy lidí o její dosažení úspěšné, je zapotřebí daru milosti, který pochází od Boha. Jejím působením se v součinnosti se svobodou člověka uskutečňuje ona tajemná přítomnost Boha v historii, která je Prozřetelností.

Novou zkušenost prožitou v následování Krista je třeba ostatním lidem sdělit v konkrétnosti jejich obtíží, sporů, úkolů a problémů, aby byly osvíceny světlem víry a zlidštěny. Tato víra totiž pomáhá nejen nalézt řešení, nýbrž rovněž umožňuje lidsky prožívat situace utrpení tak, aby se v nich člověk neztratil a nezapomněl na svou důstojnost a na své poslání.

Sociální nauka kromě toho obsahuje důležitou interdisciplinární dimenzi. S cílem lépe uplatnit v různých a stále se měnících sociálních, hospodářských a politických oblastech pravdu o člověku vstupuje tato nauka do dialogu s různými disciplínami, které se člověkem zabývají, sjednocuje jejich příspěvky a pomáhá jim otevřít se v širším horizontu službě člověku, poznanému a milovanému v plné šíři jeho poslání.

Kromě interdisciplinární dimenze je pak nutno zmínit se o praktické a v určitém smyslu experimentální dimenzi této nauky. Ta je založena na střetávání křesanského života a svědomí se situacemi tohoto světa a projevuje se úsilím, které vyvíjejí jednotlivci, rodiny, kulturní a veřejní činitelé, politici a státníci, aby dali křesanskému životu podobu a uplatnění v dějinách.

60. Když Lev XIII. vyhlašoval zásady řešení dělnické otázky, napsal: „Tato nesmírně důležitá otázka vyžaduje také práci a úsilí i jiných činitelů.“[114] Byl přesvědčen o tom, že obtížné problémy vyvolané průmyslovou společností lze řešit jen spoluprací všech sil. Toto konstatování se stalo trvalou součástí sociální nauky církve. To mimo jiné vysvětluje, proč Jan XXIII. věnoval svou encykliku o míru také „všem lidem dobré vůle“.

Papež Lev XIII. ovšem s bolestí konstatoval, že ideologie tehdejší doby, zvláště liberalismu a marxismu, tuto spolupráci odmítaly. Od té doby se mnohé změnilo, zvláště v posledních letech. Dnešní svět je si více vědom toho, že řešení vážných národních a mezinárodních problémů není jen otázkou hospodářství nebo právního či společenského řádu, nýbrž že vyžaduje jasné eticko-náboženské hodnoty, jakož i změnu smýšlení, chování a struktur. Církev se cítí zvláště povinována tento příspěvek poskytnout, a jak jsem již napsal v encyklice Sollicitudo rei socialis, lze oprávněně doufat, že k tomu, aby sociální otázka získala nezbytný mravní základ, může přispět i velká skupina lidí, kteří se nehlásí k žádnému náboženství.[115] V témže dokumentu jsem rovněž vyzval křesanské církve a všechna velká světová náboženství, aby poskytly jednomyslné svědectví o společném přesvědčení o důstojnosti člověka, který byl stvořen Bohem.[116] Jsem totiž přesvědčen, že náboženství připadne dnes i zítra prvořadá úloha při zachování míru a při budování společnosti důstojné člověka.

Na druhé straně se ochota k dialogu a ke spolupráci týká všech lidí dobré vůle, zvláště pak těch osob a skupin, které mají na národní i na mezinárodní úrovni zvláštní odpovědnost v politické, hospodářské i sociální oblasti.

61. „Téměř otrocká poroba“ na počátku průmyslové společnosti přinutila mého předchůdce ujmout se slova na obranu člověka. Tomuto závazku zůstala církev v následujících sto letech věrna. Zasáhla do bouřlivé fáze třídního boje po první světové válce, aby člověka hájila před hospodářským vykořisováním a před tyranií totalitních systémů. Učinila důstojnost člověka středem svého sociálního poselství po druhé světové válce, když trvala na univerzálním určení hmotných statků, na společenském řádu bez útlaku, založeném na duchu spolupráce a solidarity. Vždy zdůrazňovala, že člověk a společnost nepotřebují pouze hmotné statky, nýbrž i duchovní a náboženské hodnoty. Stále více si uvědomovala, že příliš mnoho lidí nežije v blahobytu západního světa, nýbrž v bídě rozvojových zemí, kde snášejí situaci, která je stále ještě „téměř otrockou porobou“, a proto církev cítila a cítí povinnost upozorňovat na tuto skutečnost s veškerou jasností a otevřeností, přestože ví, že jejím výzvám nejsou vždy všichni příznivě nakloněni.

Sto let po zveřejnění encykliky Rerum novarum stojí církev opět před „novými věcmi“ a před novými úkoly. Toto jubileum by proto mělo posílit všechny lidi dobré vůle a zvláště věřící v jejich úsilí.

62. Tato moje encyklika se ohlížela do minulosti, je však zaměřena především do budoucnosti. Stejně jako Rerum novarum stojí na prahu nového století a chce s Boží pomocí připravovat jeho příchod.

To skutečné a věčně „nové“ pochází ve všech časech z nekonečné moci Boha, který říká: „Hle, všecko tvořím nové“ (Zj 21,5). Tato slova se vztahují k závěru dějin, kdy Kristus „odevzdá království Bohu a Otci ... a tak bude Bůh všecko ve všem“ (1 Kor 15, 24. 28). Křesan však ví, že to nové, co očekáváme ve vší plnosti při návratu Pána, je přítomno již od stvoření světa, přesněji od té doby, co se Bůh stal v Ježíši Kristu člověkem a s ním a skrze něj učinil člověka „novým stvořením“ (2 Kor 5,17; Gal 6,5).

Závěrem této encykliky děkuji všemocnému Bohu, který své církvi daroval světlo a sílu provázet člověka na pozemské pouti k jeho věčnému určení. I v třetím tisíciletí bude církev věrně činit cestu člověka svou cestou s vědomím, že není na cestě sama, nýbrž s Kristem, svým Pánem. On učinil cestu člověka svou cestou a jde se všemi lidmi, i když si toho nejsou vědomi.

Maria, matka Vykupitelova, která zůstává po boku Krista na jeho cestě k člověku a s člověkem a která předchází církev na pouti víry, nech svou mateřskou přímluvou provází lidstvo do třetího tisíciletí ve věrnosti tomu, který „je tentýž včera i dnes i na věky“ (srov. Žid 13,8) – Ježíš Kristus, v jehož jménu všem ze srdce žehnám.

Dáno v Římě u Svatého Petra,
1. května – o památce svatého Josefa Dělníka – roku 1991,
v třináctém roce mého pontifikátu.

Papež Jan Pavel II.