Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě

Číslování odstavců výběru odpovídá originálu, který lze nalézt ZDE, číslování poznámek je v pořadí jejich uvedení na našich stránkách.

Církev dnes

13. Koncilní pojetí církve společně s řadou našich zkušeností víry a nemalých obětí v období nesvobody se stávají trvalou výzvou a šancí pro život církve v České republice. V prvé řadě je to poznání, že naše dějiny nejsou ani slepým osudem, ani pouhým prostorem vlády „těch mocných“, ale že jsou v prvé řadě společným dílem Boží svobody a svobody lidí.

14. Přemýšlení církve o svém postavení ve světě a novém pochopení svého poslání ve prospěch člověka vytváří prostor pro hledání odvážné odpovědi na problémy moderního světa a ukončení neefektivního a nedospělého stahování se do ochranné ulity. Církev si totiž uvědomuje, že převládající orientace na své vnitřní problémy a zájmy vede nejen k opomíjení problémů celé společnosti, pro kterou bychom zde měli být, nýbrž také k zanedbávání samotného vztahu k Bohu. Církev chce proto usilovat o partnerský dialog a smíření se změněným světem při zachování pozornosti vůči „znamením času“, v nichž odhaluje skrytý plán Boží prozřetelnosti v současném vývoji lidského dění ¹.

15. V dnešní době ohrožené tolika závislostmi chce církev posilovat odvahu ke svobodě a k vlastní zodpovědnosti. Chce se stát přitažlivým symbolem a znamením odporu proti postupující „totalitě“ konzumu, materiálního blahobytu, zábavy a lhostejnosti. Chce být společenstvím, kde je každý přijímán takový, jaký je a kde se mu dostává důvěry. Touží být společenstvím vzájemně sdílené víry, společných nadějí i společných úkolů. Mimořádnou roli v tomto směru hrají nová hnutí a spirituality vzniklé v rámci církve i angažovanost křesťanů v různých aktivitách.

16. Protože je stále mnoho lidí na okraji společnosti, kteří potřebují konkrétní pomoc pro opětné plné začlenění se do společnosti, chce být církev místem opravdové a hluboké solidarity s člověkem a jeho potřebami. Chce obnovovat „ovoce Ducha“: radost, lásku, pokoj, věrnost a dobrotu².

17. Zároveň je třeba, aby křesťané a jejich společenství byli aktivními činiteli rozvoje občanské společnosti. Aby usilovali o spolupráci se všemi „lidmi dobré vůle“ – na poli ochrany přírody, výchovy dětí a mládeže, rozvoje kultury a vzdělání, integrace menšin, postižených, společensky deklasovaných atd. To je jeden z nejdůležitějších „nástrojů“ nové evangelizace. Tyto aktivity nemohou křesťané vnímat jako nadbytečné, neúčinné, nebo dokonce škodlivé.

18. Předpokladem naplnění všech těchto šancí a úkolů je posilování vnitřní vitality a odvahy, odstraňování morálních a intelektuálních nedostatků, širší zapojení laiků do církevních struktur a zlepšení kooperace mezi kněžími a laiky, přechod od často chaotické a nekoordinované práce k práci systematické a cílevědomé. Dále je to předcházení enormnímu zatížení, které je způsobeno mimo jiné i tím, že společnost i církev prožívají bouři mnoha současných změn a předcházení syndromu trvalého vyčerpání a frustrace vzhledem k nedosažitelným cílům, sklonu k pragmatismu, rutině, ztrátě duchovního naplnění, rezignaci, prostřednosti, k neplodné kritice, přehnaným obavám a difúzním strachům. Také je třeba opustit pohled na uvádění do duchovního života a vzdělávání jako luxus, který se doporučuje, ale na který nemá člověk potřebný čas, nýbrž je vnímat jako základ, od kterého se odvíjí kvalita našeho života, kvalita vztahů ve všech jejich úrovních a kvalita naší práce, včetně té apoštolátní.

Církev ve světě

Situace české společnosti a duch doby

220. V naší společnosti sice zjevně zdomácněl praktický materialismus, ale současně lze za ním rozpoznat hlad po duchovním životě a někdy i opravdový duchovní život, zejména u mladých lidí touhu po skutečných hodnotách (přátelství, práce pro druhé, ochrana přírody ap.). Současně je patrná neschopnost tyto hodnoty reálně naplňovat a podléhání různým závislostem. Poptávka po duchovnu se často míjí s nabídkou tradičních spiritualit.

221. Výrazná většina lidí touží po kvalitní, pevné rodině³, přitom však narůstá počet manželství a rodin, které ztroskotávají, nezřídka v důsledku pracovní přetíženosti jednoho nebo obou partnerů, ale také chybějící podporou hodnoty manželství. Partnerská promiskuita a volné soužití se prezentují jako něco normálního a společností žité hodnoty nepodporují manželství. Porodnost je u nás druhá nejnižší v Evropě⁴; naše společnost tak nezadržitelně stárne.

222. Mnoha lidem se otevřela možnost studovat a živit se tím, co opravdu dobře umějí a chtějí dělat; mnohonásobně vzrostla výměna informací, technologií i výrobků. Současně však prudce narostla nezaměstnanost, významné skupiny lidí jsou společensko-ekonomicky znevýhodněné (zemědělci, pracovníci v řadě tradičních průmyslových odvětví, ženy, Rómové ap.), narůstá počet studentů, kteří nemohou uplatnit svoji kvalifikaci. Zmizela mnohá politicky motivovaná omezení a nekvalifikované zásahy do každodenního života lidí a do volby profesní dráhy, přitom ale prudce vzrostl tlak na výkon, který nutně staví většinu lidí před dilema „rodina nebo práce“.

223. Existuje velké množství různých společenských aktivit a dobrovolnických pomáhajících institucí, včetně těch, které vycházejí z křesťanské orientace a významně se uplatňují mj. v krizových momentech (povodně). Fakt, že jim chybí ekonomická i společenská podpora, jaké se těší takové instituce v rozvinutých demokraciích, ukazuje na to, že skutečná občanská společnost je u nás ve stádiu zrodu. V běžném životě však stále převládá vliv státních institucí zděděných z reálného socialismu i tam, kde to není optimální (sociální systém, zdravotnictví).

224. Vstoupili jsme do Evropské unie a to je velká šance. Postoj většiny společnosti k této dějinné události je však krátkozrace utilitaristický a spočívá především v očekávání finančních a materiálních výhod. V tom spočívá nebezpečí, že nedokážeme tvořivě uplatnit to, čím bychom mohli Evropě sami prospět, a účinně využít možností, které evropský prostor kulturně, společensky a ekonomicky nabízí.

225. Jako členská země NATO jsme konfrontováni s konflikty v mezinárodních vztazích, a to nejen v Evropě. I zde se od nás čeká odpovědný postoj, k němuž principy křesťanské etiky poskytují vodítko. Ve jménu ochrany „národních zájmů“ se však i u nás setkáváme se snahami o uzavřenost, která není ani v rámci Evropy, ani v širším mezinárodním měřítku reálná, natož odpovědná.

226. Výše popsané problémy jsou doznívající reakcí na prázdnotu totalitní ideologie minulého režimu. Většina lidí se rozhoduje podle bezprostřední užitečnosti z hlediska svého osobního zájmu či zájmu své skupiny, což ale neumožňuje řešení náročných mravních situací. Do kategorie ideologií, k nimž převládá celkově nedůvěra, je mnoha lidmi zařazováno (byť chybně) i křesťanství. Církev je pak vnímána jen jako jedna ze zájmových skupin, případně jako jeden z konkurentů v boji o „získání duší“.

227. Současně ale už působí vlivy nové, vyrostlé za polistopadové éry. V prvé řadě chybí dostatečně institucionálně zakotvená a přitom otevřená základna pro veřejnou diskusi o základních lidských i společenských tématech. V tomto smyslu jsme teprve na cestě k demokratické společnosti, musíme se všichni učit odpovědnému občanství v otevřené společnosti.

228. Vše pak navíc probíhá za současného nástupu tzv. třetí vlny v celé západní civilizaci, charakterizované dominujícím vlivem informačních technologií a s tím spojeným přesunem moci. Ústřední roli v naplňování náboženské potřeby lidí si v této situaci úspěšně snaží uzurpovat média, zatímco všechny tradiční instituce (rodina, škola, církev, odbory, atd.) prudce ztrácejí svou autoritu .

Impulzy do budoucna: co dělat?

229. Ochota investovat do dlouhodobých cílů „společného dobra“ v české společnosti je dosud slabá. Jasně převažují dílčí zájmy různých skupin a krátkodobý horizont politických volebních cyklů. Proto podporujme ze všech sil snahy právě o tyto dlouhodobé investice s pozitivním dopadem na rodiny, děti, mládež, výchovu a vzdělávání, ochranu přírody.

230. Máme šanci, abychom nabídli celkový nový životní styl zahrnující spiritualitu, kvalitní hodnotovou orientaci, metodu účinné výchovy a hodnotné trávení volného času. Nejprve je však třeba znovu získat důvěru většího počtu občanů. A k tomu může pomoci sebereflexe minulých let a stanovení priorit: šance na přijetí má jen církev chudá a sloužící...

231. Angažujme se ve vytváření tlaku na změnu disproporce ve veřejné sféře, v níž jasně dominují politické strany a média a prostřednictvím jiných komunikačních bází oslabujme monopol několika málo médií. Buďme iniciátory sdružování „slabých“. Podporujme křesťanské vzdělávací organizace.

232. Využijme toho, že církev je celosvětová instituce, která má přátele všude; můžeme navazovat na zahraniční zkušenosti i pomoc.

233. Církev má šanci iniciovat sdružování lidí do různých společenství (farních, výchovných, vzdělávacích apod.), v nichž mají možnost se setkávat a trávit volný čas. Pokud se církvi podaří nově interpretovat tradici (nejen svou, ale i českou), může tak vzniknout účinný potenciál pozvání k víře.

234. Aby tato šance byla využita a přijata i společností jako možné východisko z její krize, je nutné systematické vedení a stálá formace laiků, a to nejen k vnitřnímu osobnímu životu z víry, ale i k aktivnímu křesťanskému životu v oblasti jejich profesní a občanské působnosti. K tomuto cíli je třeba již začít u výchovy a stálé formace kněží, aby si byli vědomi této odpovědnosti křesťanů – laiků za náš svět. Komunikační dovednost a umění vést dialog, znalosti a dovednosti řízení – managementu, to jsou již jen potřebné nástroje k praktickému naplnění onoho základního cíle. K tomu mohou napomoci i nové formy soužití kněží s farním či jiným společenstvím, kde se mohou lépe seznamovat s problémy, jimž lidé čelí. Profesně angažovaní křesťané jsou s to nabízet setkávání a propojování lidí, jimž jde pořád ještě o dobro společnosti.

235. Je též nezbytné prohlubovat ekumenickou spolupráci s křesťany nekatolických církví i s ostatními věřícími lidmi na všech úrovních, kde je to možné.

236. Musíme důsledně dbát, abychom se nedali pasivně vláčet vším, co světská společnost pokládá za „normální“ a musíme současně tvořivě promýšlet výzvy doby, např. myšlenku skromného životního stylu jako životní hodnoty, která souvisí s hledáním podmínek k trvale udržitelnému rozvoji.

237. Vyšší nároky uplatňujme především u sebe, a to v teorii i v praxi, a dávejme najevo vlastní pojetí života, ale ne ostentativně ani povýšeně, ale s tichostí a uctivostí. Buďme připraveni v pluralitní společnosti toto pojetí života hájit, a to způsobem srozumitelným pro okolí⁵.

238. Tento přístup, vycházející vstříc demokratické pluralitní mentalitě, většinou nevyžaduje uznání a zachovávání křesťanských, resp. katolických norem od jiných, od celé společnosti, a nevynucuje si to cestou zákonů. To je možné jen tam, kde je dost široká společenská shoda – anebo teprve poté, až se nám tuto společnou podporu podaří získat.

Svět kultury

239. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes kulturou míní všechno, čím člověk zušlechťuje a rozvíjí své duševní i tělesné vlohy, ovládá zemi, zlidšťuje společenský život a sděluje své duchovní zážitky a touhy. Jejími nejmocnějšími projevy jsou v současnosti věda a vzdělání, umění, různé formy společenské komunikace („masmédia“), mravnost a životní styl.

240. Kultura má obecně lidský charakter. Proto je třeba, aby si křesťané osvojovali vědecké metody a poznatky jako podněty k přesnějšímu a hlubšímu chápání víry a aby i pastorace čerpala z podnětů soudobé kultury. Literatura a mění mají zvláště důležitou úlohu, neboť rozvíjejí jak citovou výbavu člověka, tak svým specifickým způsobem (podobně jako mystika) odkrývají netušené hlubiny poznání, nedosažitelné jiným způsobem. Umění i moderní formy společenských komunikací zásadním způsobem utvářejí mravní vědomí lidí i životní styl, který mu odpovídá.

241. Církev uznává svobodu bádání a myšlení a zároveň zavazuje věřící, aby pokorně a statečně projevovali názory o věcech, ve kterých jsou odborníky. Díky vědeckému poznání již v některých oborech získal člověk takovou moc, že ji může použít i proti přírodě a lidstvu. Od věřících lze právem očekávat zvláštní citlivost pro etické aspekty vědy, zvláště biologie a medicíny, které proti faustovskému pokušení vlády nad životem staví střízlivou vizi kultury života.

242. Rozkvět vědy a umění vede k jejich velké obsáhlosti a rozrůzněnosti, takže se stávají pro jednotlivce neobsáhnutelné. To staví člověka do situace, kdy svět jako výsledek kulturního vývoje se mu odcizuje namísto toho, aby ho podpíral a obohacoval. Potřeba syntézy je stále zřejmější, ale současně si uvědomujeme, jak je syntéza obtížná a snad i nereálná. Koncil střízlivě přijal současnou neschopnost sjednocení vědění a umění do celkové „teorie všeho“ a vyzval všechny lidi k tomu, aby si uchovali „pojem celistvosti lidské osoby, ve které vynikají hodnoty rozumu, vůle, svědomí a bratrství“⁶. Nad tím a za tím nám zůstává naděje, že Bůh Otec sjednotí „v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“⁷.

243. Věda, umění i prostředky hromadných společenských komunikací se dostaly na křižovatku, kdy se dávají do služeb kultury života nebo kultury smrti. Církev stojí při tomto osudovém rozhodování na straně kultury života, otevírá své dveře vědcům, umělcům i pracovníkům médií, aby ve svobodě slova a činu rozvíjeli hodnoty přírody a ducha. Vyzývá všechny věřící, aby nestáli stranou tohoto dění, ale aby žili v nejtěsnějším spojení s ostatními lidmi své doby a snažili se dokonale obeznámit s jejich způsoby myšlení a cítění, které se vyjadřují kulturou⁸.

244. Mezi všemi typy aktivit, které jsou nedílnou součástí života současné západní společnosti, zaujímají velmi význačné místo výchova a vzdělávání. Jsou totiž klíčem k tomu, aby lidé vstupující do této společnosti ji byli schopni aktivně utvářet, rozumět jí a v posledku v ní vůbec žít. Čím dále tím zřetelněji se ukazuje, že otevřená společnost nutně vyžaduje lidi, kteří chápou nedílnost svobody a odpovědnosti, jsou schopni unést nároky, které z toho pro ně plynou, a ještě v tom všem dokáží svým dílem přispívat k rozvoji vlastní osoby i celku společnosti.

245. Obhajoba jedinečnosti a nenahraditelnosti výchovy a vzdělávání pro naši společnost je součástí úkolu, který stojí před každým křesťanem. Laici ve veřejném životě mají povinnost starat se podle svých možností o takovou podobu našeho školství, která by byla v souladu s tímto pohledem nebo ho aspoň nepotlačovala. Ideálem je školní vzdělání –včetně vysokoškolského- dostupné všem, kdo k němu mají předpoklady, bez ohledu na majetkové poměry rodičů.

246. Křesťanští učitelé a vychovatelé, kteří působí ve veřejných (necírkevních) školách, by měli být zprostředkovateli kultury a svědky jejích hodnot⁹, měli by brát svoji profesi jako poslání, s kterým je spojeno plné nasazení. Jejich křesťanská inspirace se má projevovat v přístupu ke kolegům i žákům či studentům, v respektování jejich důstojnosti i jejich odlišných názorů (často jde o „nevěřící“), ve schopnosti podněcovat dialog a vést ke kritickému myšlení.

247. Od začátku novověku začalo narůstat odcizení mezi křesťanstvím a významnými oblastmi kultury (zejména vědou) a nejpozději od poloviny 19. století vznikl mezi kulturou a církví rychle se prohlubující příkop. V právě skončeném 20. století se jen výjimečně kultura a církevní křesťanství v naší západní civilizaci přátelsky potkávaly. Většinou šlo o více méně nechápavé míjení, občas střídané církvím nepřátelským „kulturním bojem“. Nejvýrazněji se to projevilo v oblasti nových masových komunikačních forem – filmu, rozhlasu, televize a internetu. Je příznačné, že většina umělců či lidí kulturně angažovaných ve prospěch křesťanství se v prostoru vlastních církví netěšila žádné velké důvěře, mnohdy museli marně obhajovat vlastní „pravověrnost“ a mezi „svými“ nezřídka končili jako cizinci. Po II. vatikánském koncilu se ze strany církve učinilo mnohé, aby se tento oboustranně nepříznivý stav změnil.

248. V našich českých poměrech pak toto odcizení násobí další faktory:

1. historická traumata z konfliktů mezi národní (českou) a církevní (římskokatolickou) identitou neřešených po stovky let

2. vyhnání významné části křesťanské, především katolické kulturní elity do exilu po 2. světové válce či její násilná likvidace

3. hluboká náboženská i duchovní nevzdělanost velké většiny současných obyvatel naší země (do značné míry to platí i o příslušnících tradičních církví)

249. Odpovědí na výše uvedené napětí mezi východisky a naší skutečností není a nemůže být nic menšího než snaha po vytvoření křesťanského životního stylu přiměřeného počátku 21. století v poměrech západní civilizace. Takový životní styl musí samozřejmě zahrnovat všechny důležité roviny reálného života člověka dnešní doby: manželství a sexualitu, rodinu i výchovu dětí, přátelství a sousedství, vztahy k práci, k majetku, k umění, k prožívání neděle a volného času, angažovanost v záležitostech veřejného zájmu, solidaritu s menšinami, se slabými, chudými a nemocnými, službu pravdě atd. A musí být nadto nesen určitým ústředním „duchem“, který z něj právě vytváří celistvou lidskou existenci, a to existenci křesťanskou. Podle koncilu „je třeba vzdělávat ducha tak, aby se v něm rozvíjela schopnost údivu, chápání, nazírání i osobního úsudku a aby se vypěstoval náboženský, mravní a sociální smysl."¹⁰

250. Významným kulturním úkolem dnešní generace je obnova rovnováhy v přírodě, šetrné hospodaření s přírodními zdroji a obroda lidského citu pro přírodní a životní prostředí. Tento obecně lidský úkol by věřící měli chápat jako projev své úcty a odpovědnosti ke stvoření, jehož jsou součástí a které pomáhají dotvořit a vykoupit.

251. Kromě rozvíjení vědeckého poznání přírody a osvojování si získaných poznatků je třeba vlastním životem prosazovat to, co je perspektivní z hlediska „trvalé udržitelnosti“, tedy takové postoje i jednání, které je dobrovolně sebeomezující, šetrné k lidem, přírodě i celé planetě Zemi, bere ohled na ty, kteří přijdou po nás. Je neseno spiritualitou, která byla charakteristická pro Františka z Assisi.

252. Co můžeme jako křesťané v oblasti ochrany životního prostředí nabídnout? Při veškeré dokonalosti budou technologie budoucnosti představovat trvalé řešení jen tehdy, uplatní-li společnost nějakou formu respektu k principům dobrovolné skromnosti. Vynucená omezení asi fungovat nebudou. Křesťanská hodnota chudoby je realizovatelná jako životní postoj v širším měřítku pouze výchovou od dětství, a to výchovou k odpovědnosti za prožitý život, nikoli výchovou k realizaci co největšího rozsahu svých možností a tedy k bohatství zážitků. Omezení osobní spotřeby umožní přesun zdrojů ve prospěch spotřeby veřejné v podpoře infrastruktury, vzdělávání, ekologie, vědy a kultury, a umožní vyšší pomoc rozvojovým zemím. Koncilní otcové neváhali vyhlásit, že pro rozvoj ducha je nezbytná vnější i vnitřní svoboda člověka. Za zdroj plné vnitřní svobody prohlašuje již evangelium poznání pravdy a život podle ní¹¹. Církev uznává, že svoboda má jediné hranice: nezadatelná práva druhého člověka nebo společenství a zájem na všeobecném dobru. Omezování svobody – vnitřní i vnější, vlastní i druhých – slouží v posledku kultuře smrti jak ve fyzickém, tak i v duchovním smyslu. Typické sociálně patologické jevy naší společnosti – od ekonomické kriminality přes všechny možné typy závislostí až ke kultu násilí – mají dva hlavní kořeny: ztrátu vnitřní svobody a ztrátu skutečné odpovědnosti.

253. Zvláště naléhavé je v dnešní době bránit svobodu dospívajících v souvislosti s jejím ohrožením různými typy závislostí (drogy včetně alkoholu, nikotinu a marihuany, hrací automaty, počítačové hry, sexuální závislost, sekty a destruktivní kulty). Ve spojení se všemi, kterým leží na srdci zdravý rozvoj mladých lidí, musíme podporovat zejména primární prevenci, jejíž těžiště není v poučování, ale ve vytváření celkového příznivého prostředí pro lidské zrání dospívajících – prostředí dostatečně bohatého na pevné vztahy, inspirujícího k rozvoji vlastní osobnosti i tvořivé spolupráci s ostatními lidmi, zvláště vrstevníky.

254. Jako křesťané si pak musíme být vědomi toho, že v kořeni těchto různých typů závislostí je nenaplněná touha po pravém Bohu, na němž jediném může člověk záviset, aniž by to vedlo ke znehodnocení jeho svobody, neboť tvůrčí láska Boží je dokonce nutnou podmínkou této svobody i možností jejího uplatňování. Na tom, že se touha po svobodě dnešních mladých lidí tak často míjí s Boží nabídkou být jejich svobodě nutnou oporou, máme vinu i my, křesťané, tím, jak sami svými životy i vyjadřováním zastíráme pravou svobodu dětí Božích. To, jak prezentujeme tuto svobodu svými slovy, činy i celkovým stylem jednání, nezřídka bývá oprávněným zdrojem pohoršení pro naše bližní. Stáváme se nepřehlédnutelnou příčinou toho, že pak tito bližní hledají naplnění své svobody na falešných cestách, včetně těch, na nichž svou svobodu nakonec zcela pozbydou.

255. Nezbytným požadavkem křesťanského životního stylu a hodnověrnosti naší svobody je tedy aktivní působení k rozvoji a ochraně svobody vnější i vnitřní. V prvé řadě to musí samozřejmě platit o našich vlastních společenstvích – rodinách, farnostech, komunitách, církvi. Dále pak na nás musí být patrné, že opravdu žijeme svůj život v odpovědnosti vůči absolutní Boží autoritě, vůči níž není nic, co by bylo skryté. Musíme mít odvahu k tomu, abychom uznali svou slabost, ba hříšnost – a dali tak svým bližním šanci, aby nám mohli odpouštět.

256. Křesťanský životní styl v oblasti mravního života samozřejmě nemůže spočívat jen v dodržování příkazů a zákazů, ale především v tvořivém přístupu k životu a v uvážlivém řešení jednotlivých životních situací, a to na základě porozumění tomu, co je opravdu důležité a zásadní a co naopak druhotné a vedlejší. Snaha co nejlépe porozumět morálnímu učení církve a žít v souladu s ním musí jít ruku v ruce s uvědomělou péčí o rozvoj vlastního svědomí.

257. Důraz na soulad jednání, poznání a svědomí nás může velmi dobře spojovat se všemi lidmi „dobré vůle“. Všechny výzkumy o smýšlení Evropanů¹² potvrzují, že základní potíž jejich mravního života není v tom, že by byli obzvlášť „zkažení“, nýbrž že mají většinou velmi zanedbané ty duševní dispozice i tělesnou zdatnost, které jsou potřebné pro naplňování toho, co by si sami přáli uskutečňovat. Chybí jim pak i odvaha o to usilovat a naděje, že – navzdory zklamáním ze sebe samých – mají šanci. Tady je mimořádně velký prostor pro naši spoluúčast – zejména pokud jde o dospívající a mladé lidi.

Svět politiky

258. Katolická sociální nauka zavazuje křesťany-laiky, aby občanskou a politickou sféru nevytěsňovali ze své odpovědnosti za tento svět. V minulosti se křesťané-laici v mnoha zemích, včetně naší, vinou své nepoučenosti, občanské pasivity či dokonce aktivní volbou stran neslučitelných s otevřenou společností tragicky spolupodíleli na tom, že moc získaly totalitní ideologie a nedemokratické režimy. To, že křesťané-laici v minulosti „naletěli“, nemůže a nesmí být důvodem pro naši pasivitu. Také se nelze vymlouvat na „špinavost“ politiky.

259. Právě proto, že tendence rezignovat i na legitimní formy boje o získání podílu na politické moci přetrvávají jako jakási trestuhodná nepoučitelnost a společenská neodpovědnost nás křesťanů-laiků, vydala Kongregace pro nauku víry v listopadu roku 2002 Instrukci k některým otázkám ohledně působení a chování katolíků v politickém životě, která nám poskytuje v dosti sevřené formě vyjádření základních východisek pro orientaci katolického křesťana v oblasti politiky. Instrukce klade důraz na angažovanost křesťanů v politice, která je základem budování společného blaha, přičemž klíčová role připadá křesťanskému svědomí a spolupráci s ostatními občany. Současně vyzvedá kritérium, které tvoří osu celého politického života – totiž správné pochopení lidské osoby a z něj plynoucí úcty k člověku, ochrany jeho důstojnosti i jeho osobních práv¹³.

260. Současné stanovisko učitelského úřadu katolické církve k politickému životu se snaží hledat vyváženou pozici, která na jedné straně respektuje primát mravních hodnot společných celému lidskému životu včetně politického, na druhé straně uznává nezbytnost odborné kompetence, potřeby spolupráce s ostatními, ač nejsou křesťané, a existenci řady konkrétních problémů, na něž neexistuje „jediné správné“ křesťanské řešení.

261. Každý katolický křesťan – přiměřeně svému vzdělání i postavení – by se měl seznámit jak se základními zásadami katolického sociálního učení, tak se zajímat o to, jak jsou tyto zásady respektovány v programech našich politických stran a v jejich skutečné politické praxi. Neodpovídá totiž pravdě, že všechny politické strany jsou stejně zkorumpované, ani že mezi nimi z hlediska zásad, o nich je řeč, není žádný podstatný rozdíl. Je naopak nesmírně důležité naučit se tyto rozdíly rozlišovat a podle nich se zodpovědně rozhodovat při vlastním politickém jednání. I když při tom nemohou dnešní katolíci očekávat, že by dostávali od svých duchovních směrnice k politickému rozhodování, je pochopitelné, že mnozí se v tom budou opírat i o radu těch svých sester a bratří, k nimž mají důvěru jak pro jejich lidské, tak odborné kvality.

262. Potřeba vnášet křesťanský přístup i obsah do časného řádu věcí se týká mnoha stránek života i naší společnosti: tvorby zákonů, kultury politiky a veřejné správy, roviny hospodářské a sféry sociální. Podpora obecného blaha a podpora takových statků, jako je řád a pořádek, svoboda a rovnost, úcta k lidskému životu, spravedlnost a solidarita, starost o životní prostředí, jsou hodnoty srozumitelné všem lidem dobré vůle a poctivou snahou o jejich prosazování se může i praktická politika stát předpokladem pro novou evangelizaci.

263. Věřící laici jsou konkrétně zavazováni k plnění všeobecných politických povinností od těch nejzákladnějších, jakými je účast na volbách, až po různé formy a stupně a funkce politické odpovědnosti, každý podle svých svěřených hřiven. Proto patří upřímný dík těm křesťanům, kteří měli odvahu na sebe převzít konkrétní politickou odpovědnost – ať už v politice komunální nebo na celostátní úrovni. Zaslouží si naši podporu a ne jenom kritiku.

264. Křesťané-laici angažovaní v politice a tím spíše členové politických stran, které se hlásí ke křesťanství již svým názvem, se nesmějí uchylovat k takovým kompromisům, které by znamenaly zřeknutí se svědectví křesťanské víry a ztrátu jejich vnitřní morální integrity. V prvé řadě jde o všechna rozhodnutí, která se týkají důstojnosti lidské osoby. Klíčovou věcí v politice je odlišení „aggiornamenta“, hlavního poselství II. vatikánského koncilu, od „přizpůsobování se tomuto světu“ v krátkozrakých politických kalkulacích. Svědectví živé víry tady a dnes je cestou k získání respektu a veřejné autority, zatímco přizpůsobování se pokleslým hodnotám by znamenalo, že společnosti nemáme co nabídnout a zákonitě ztrácíme důvěryhodnost a vážnost.

265. Demokracii nevytvářejí pouze „demokratické instituce“ a „demokratické zákony“, nýbrž především lidé, kteří demokracii přijali jako životní postoj a také ji svým životem uskutečňují: demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry.

266. V české společnosti se rychle po pádu totalitního komunistického režimu vytvořila výrazná nedůvěra k politickým stranám i k politikům a značná část lidí dnes nepovažuje současný režim za lepší, než byl onen totalitní¹⁴, což je vážným důvodem ke hledání cest vedoucích k nápravě. Rozhodně by jím však nebyla rezignace na systém parlamentní demokracie, poohlížení se po návratu k systému jedné politické strany či hledání východiska v nějakém autoritativním režimu „osvíceného diktátora“. Instrukce Kongregace pro nauku víry z listopadu roku 2002 nám dává docela přesné vodítko, kde hledat klíč k nápravě, když konstatuje: „Církev si je vědoma toho, že cesta demokracie na jedné straně umožňuje nejlépe přímou účast občanů na politických rozhodnutích, že je však na druhé straně možná jen do té míry, pokud je jejím základem správné pochopení lidské osoby“¹⁵. Ústřední chyba našeho politického polistopadového vývoje není v metodě demokracie, ale právě v chybném pochopení lidské osoby.

267. Českou politickou realitu je třeba vidět velmi střízlivě: česká společnost je hluboce rozpolcená, významně jsou preferovány ty politické strany, které jsou pro jinou velkou skupinu společnosti naprosto nepřijatelné a křesťané tvoří menšinu, která má dosud malý přímý politický vliv. Proto přihlášení se k aktivní politické odpovědnosti za náš stát a politika ve službě obecnému dobru jsou důležitým svědectví naší víry. V rámci své pastorační činnosti bude církev nabízet trvalou formaci pro místní, regionální i celostátní křesťanské zastupitele a politiky. Zásady evangelia platné pro jejich osobní i veřejný život je nutno doplňovat o tvůrčí uplatnění principů sociální nauky církve: bez toho nelze řešit zásadní problémy naší společnosti.

268. Dlouhodobě je naším ústředním úkolem ve veřejné sféře být aktivními činiteli pro vytváření občanské společnosti a získávat spojence mezi hodnotově spřízněnými lidmi i institucemi. Mezi neziskovými organizacemi s výchovným, kulturním, ekologickým, charitativním či vzdělávacím posláním máme totiž mnoho potencionálních spojenců, kteří usilují o spravedlnost, právo, výchovu, vzdělání, zdravotní a sociální pomoc těm, kdo ji potřebují. Jde hlavně o to ukázat se jako schopný a ke spolupráci vstřícný partner, který skrze aktivitu ve veřejném prostoru nechce v prvé řadě uplatňovat svoje zájmy, nýbrž pracovat ku prospěchu co nejširšího společenství.

Sociální řád a svět hospodářství

269. Katolická církev se snaží zaujímat vlastní stanovisko k naléhavé sociální a s ní spojené hospodářské otázce. Zvláště inspirativní jsou myšlenky z poslední sociální encykliky Jana Pavla II. Centesimus annus z roku 1991, v níž papež již reflektuje zhroucení tzv. světové socialistické soustavy po roce 1990: „Člověk tíhne k dobru, je však schopen i zlého; může se povznést nad svůj bezprostřední zájem, přesto jím však zůstává vázán. Společenské zřízení bude tím stabilnější, čím více bude k této skutečnosti přihlížet a nebude osobní zájem stavět proti zájmu celé společnosti, nýbrž bude, pokud možno, usilovat o plodnou spolupráci. Nikdy však nebude možno zaměňovat nějakou politickou společnost, která má svou samostatnost a své vlastní zákony, s královstvím nebeským.“¹⁶

270. „Církev uznává oprávněnou funkci zisku jako indikátoru prosperity podniku. Zisk však není jedinou známkou stavu podniku. Hospodářská bilance může být v pořádku, ale lidé, kteří představují nejcennější jmění podniku, jsou pokořováni a jejich důstojnost je zraňována. Účelem podniku není jen vytvářet zisk, ale i uskutečňovat společenství lidí, kteří se různými způsoby snaží uspokojovat své základní potřeby a zároveň tvoří zvláštní skupinu sloužící celé společnosti.“¹⁷

271. „Je třeba zajistit pro všechny, jednotlivce i národy, základní podmínky účasti na rozvoji. Špatný není požadavek lepšího života, nýbrž životní styl, který předstírá, že je lepší, když se zaměřuje na vlastnění, a ne na bytí. Člověk chce mít více ne proto, aby více byl, nýbrž proto, aby samolibě konzumoval život Je proto nutné usilovat o rozvoj životních způsobů, v nichž by určujícími prvky při rozhodování o spotřebě, šetření a investicích bylo hledání pravdy, krásy, dobra a spojení s ostatními v zájmu společného růstu.“¹⁸

272. Katolická sociální nauka vyjádřená v dílech papežů, počínaje encyklikou Lva XIII. Rerum novarum z roku 1891, klade tedy důraz na celistvé pojetí člověka i lidské společnosti, uznává vhodnost působení svobodného trhu pro rozvoj společnosti i člověka, současně ale stanovuje jako nezbytnou podmínku pro toto působení respektování mravní základny včetně všeobecně přijímaného „společného dobra“ a fungující právní rámec, jemuž musí být působení trhu podřízeno.

273. Přechod od komunistického modelu státního socialismu k otevřené společnosti s tržní ekonomickou základnou se ukázal ve všech zemích bývalého sovětského bloku jako úkol nadmíru obtížný – a zpětně nahlíženo – provázený řadou zásadních chyb. U nás se již během roku 1990 zrodila koncepce, která rozhodujícím způsobem určila tvář naší společenské a ekonomické transformace. Zejména v první polovině 90. let se tato cesta těšila nejen výrazné podpoře společnosti, ale především médií i podstatné části kulturních elit. Kritika této koncepce byla spíše výjimkou a nedostávalo se jí žádného pozitivního přijetí, naopak byla ztotožňována s odmítnutím celého polistopadového vývoje. Chybou této „české cesty“ bylo nepochopení, že samotná „formální instituce vlastnictví“ – bez patřičného a ve vyspělých zemích běžného étosu poctivosti a odpovědnosti – bývá společensky ničivá. Tato ideologie se zdála osvobozovat vládnoucí politické garnitury od otázek morálky a spravedlnosti až k přesvědčení, že např. není v silách žádné vlády čelit „nespravedlnostem“ privatizace, ale že to ani není nutné.

274. Souhrnně se dá říci, že v procesu české transformace – při přechodu od jednoho typu hospodářského řádu ke druhému – došlo k narušení řádu transformace samotné. Došlo k tomu proto, že v jeho základu leželo podcenění vztahu mezi etikou a racionalitou. Převládlo přesvědčení, že etika je spojena s dodatečnými vícenáklady, které si alespoň prozatím nemůžeme dovolit. List k sociálním otázkám v České republice k veřejné diskusi „Pokoj a dobro“ připravený ekumenickým týmem při České křesťanské akademii a vydaný roku 2000 ČBK, kromě kritiky „trhu bez přívlastků“, nabídl i alternativu vycházející z křesťanského sociálního učení. Veřejnou diskusi, kterou list vyvolal do roku 2002, pak shrnuje „Žeň veřejné diskuse k listu Pokoj a dobro“.

275. Ekonomické a společenské změny, pro něž zdomácněl termín „transformace“, přišly také do historické fáze charakterizované krizí sociálního státu. Po několik desetiletí se zdálo, že sociální tržní hospodářství praktikované po 2. světové válce ve Spolkové republice Německo, v Rakousku, ale v celém evropském západu sociální otázku vyřešilo, protože zajistilo blahobyt nejširším vrstvám obyvatelstva. Sekularizace, která započala už v 18. století, se koncem století 20. stala určujícím společenským jevem ve všech rozvinutých evropských zemích, i v těch tradičně katolických, včetně našich jižních a západních sousedů. Namísto ofenzivního obrácení se ke světu a zapojení se do zpřítomňování Božího království v celé společnosti – což byla ambice II. vatikánského koncilu – je katolická církev v Evropě (obdobně i církve protestantské) v defenzívě a v žádné oblasti veřejného života dnes nehraje významnější roli. Někteří dokonce ztrácejí důvěru v nosnost samotné katolické sociální nauky. Sami podléhají ekonomismu a ztrácejí víru, že můžeme společnosti nabídnout něco, co jí žádná jiná společenská koncepce nabídnout nemůže.

276. Důvodem pro tuto ztrátu vize a víry je paradoxně úspěšnost katolické sociální nauky po 2. světové válce. Sociální tržní hospodářství vyrostlé na katolické sociální nauce je v krizi především pro blahobyt, ke kterému tak výrazně přispělo. Pán nevstoupil do našich dějin proto, abychom všichni zbohatli v materiálním slova smyslu, takže ani křesťané v politice by neměli svým voličům slibovat to, co nevede ke smyslu života a ke štěstí v křesťanském slova smyslu.

277. Průvodním jevem uvedeného historického vývoje v Evropě je vysoká míra nezaměstnanosti, přičemž katolická sociální nauka považuje nezaměstnanost – zejména nezaměstnanost nedobrovolnou a dlouhodobou – jednoznačně za sociální zlo. Také stálý pokles porodnosti a stárnutí obyvatelstva vedou ke krizi sociálních a důchodových systémů. V těchto obecných civilizačních krizových projevech jen následujeme vyspělejší evropské sousedy.

278. Reakcí na krizi sociálního státu jsou nedávné dokumenty křesťanů v Německu¹⁹ a v Rakousku²⁰. Ačkoli naše země prošla po 2. světové válce docela odlišným vývojem a směšování našeho „reálného socialismu“ se sociálním tržním hospodářstvím západoevropského typu je hrubou systémovou chybou, rozbujelost státu jako poskytovatele sociálního přerozdělování služeb je negativním dědictvím, z něhož se můžeme poučit i my v naší situaci. Sociální stát často nakonec přiděloval více silnějším než slabším, zcela v rozporu s deklarovaným principem „sociálního vyrovnání“.

279. K těm slabším v posledních desetiletích nutno počítat rodiny s více dětmi. Bez dětí však není budoucnost, bez trvalého přírůstku obyvatel nemůže fungovat hospodářství a od něho odvozené sociální systémy, bez dětí nelze zajistit pojištění ve stáří. Katolická sociální nauka nikdy nehájila koncepci státu jako jakési univerzální pojišťovny, která by byla s to poskytovat všeobecné zaopatření na vysoké úrovni a nikdy neslibovala „ráj na zemi“, natož bez převzetí vlastní odpovědnosti.

280. Společenská neodpovědnost zjevně postihuje právě rodinu, zvláště ochotu partnerů přijímat děti. Stát proto musí hledat cesty, jak ocenit přínos rodin s dětmi pro společnost a v sociální politice musí dávat více prostoru jednotlivci a společenským silám. Přitom je nutné nově vést hranice mezi solidárně zajištěným a jasně zaručeným rámcem pro všechny naší vlastní odpovědností. Politické elity mají usilovat o vytvoření reálných materiálních a právních předpokladů pro život všech lidí ve svobodě, odpovědnosti a důstojnosti. Subsidiární sociální stát a odpovědně chápaná svoboda se nevylučují, ale vzájemně podmiňují a doplňují stejně tak jako individualita a ochota k solidární pomoci. Hodnoty svobody a individuality se nesmějí stát jen privilegiem silných a bohatých.

281. Nesmíme se nadále vyhýbat jasnému postoji k tíživému problému nezaměstnanosti, i když dobře víme, že jsou lidé, kteří pracovat nechtějí. Pro naprostou většinu lidí postižených nezaměstnaností i pro jejich okolí je však taková situace zdrojem utrpení a ponížení. Proto na základě svého přesvědčení máme podporovat působení odborů i jiné formy solidarity, které se snaží účinně čelit sociálnímu vyloučení v důsledku nezaměstnanosti. Katolická sociální nauka však nesmí vystavit působení odborů „bianko šek“, ale musí je poměřovat odpovědností za společné dobro.

282. Jako křesťané musíme mnohem účinněji usilovat o sociální spravedlnost umožňující každému podíl na společném dobru. Jejím předpokladem je respektování lidské důstojnosti, která nemůže být závislá na pohlaví, rase, národnosti, ani na výkonnosti či na tělesném nebo duševním postižení. Musíme se zasazovat o reálné řešení konfliktu mezi mateřskou rolí ženy a jejím pracovním uplatněním. I když jsme přesvědčeni, že pro většinu žen je jejich mateřská role tím nejcennějším, co mohou svým životem naplnit, je nutné brát jako svoji povinnost i to, aby se vytvářely odpovídající pracovní příležitosti také pro ty, kdo pečují o děti.

283. Ani po patnácti letech nejsou dořešeny otázky týkající se ekonomického zajištění církví, a to nejen pro beznadějně se vlekoucí problém tzv. restituce církevního majetku, ale hlavně pro mimořádně nízkou finanční podporu církví ze strany samotných věřících (s výjimkou několika malých protestantských) a pro oblasti, které jsou hrazeny ze státních peněz (mzdové náklady církví) a z vlastních prostředků církví (hlavně údržba a opravy budov, většinou kulturních památek). Česká společnost má navíc pocit, že katolická církev je „bohatá“ a že s bohatými dosud drží.

284. Neřešení problémů spojených s financováním a z nich plynoucího klimatu nedůvěry až nepřátelství mezi většinovou společností a církvemi, zvláště římskokatolickou, výrazně ztěžuje církvi její vlastní evangelizační poslání. Tento stav, který určitým skupinám v naší společnosti vyhovuje, nevyvolává ani u většiny věřících-laiků patřičný pocit odpovědnosti za církev, a to včetně nízké finanční podpory z jejich strany.

285. Významnou roli  přitom jistě hraje také to, že v církvích a jejich strukturách s právní subjektivitou zatím není naprostou samozřejmostí – na rozdíl od mnoha obdobných institucí s neziskovým hospodařením – vydávat přehlednou výroční zprávu s dostatečně podrobnou a průkaznou hospodářskou částí.

286. Naše šance je přímo úměrná naší důvěře v reálné působení Boha v dějinách a naší schopnosti spolupracovat se všemi, kteří rovněž považují za podstatné čelit sociálním a ekonomickým poměrům, které ponižují důstojnost člověka, vysmívají se účinné solidaritě, nerespektují naši zodpovědnost za budoucí generace, odvozují hodnotu všeho jen z výkonu a zisku a nadřazují soukromé zájmy společnému dobru. Pokud ostatní poznají, že nám nejde v prvé řadě o nás samotné, nýbrž o prospěch a zájem mnohem širšího společenství, věřme, že se na nás naši spoluobčané obrátí s očekáváním a důvěrou. Katolická sociální nauka je dosud opomíjenou hřivnou a odvaha k jejímu užití v realitě politiky a ekonomiky je jednou z možných cest k oživení a růstu Božího království – i v naší zemi. Její praktická aplikace potřebuje dovedení až ke konkrétním cílovým skupinám, jako jsou podnikatelé, manažeři a vedoucí na všech úrovních, odboráři a zaměstnanci; pokud to nedokážeme, zůstane poklad sociální nauky církve „zakopanou hřivnou“, za jejíž nevyužití budeme odpovídat.

Svět médií

287. Prostředky veřejné komunikace (stručně a poněkud nepřesně nazývané masmédia) mají v dnešním světě zcela mimořádné postavení. V jistém smyslu jsou – poprvé v dějinách lidstva – schopny simulovat jakousi „boží všudypřítomnost“. Pronikají celou lidskou civilizací a pomáhají z ní vytvářet globální vesnici; jejich obrovská, s ničím nesrovnatelná moc, je zjevně dvojznačná.

288. Mohou být zdrojem mimořádně účinné pomoci k prosazování dobra. Díky svobodné výměně informací přispívají k erozi totalitních a autoritativních režimů a upevňují říši svobody. Rozšiřují možnosti účinné – a to i mezinárodní – solidarity (viz podpora strádajících ve světě, bez médií nepředstavitelná), podporují vzdělanost ve světě a nabízejí lidem některé užitečné způsoby prožívání volného času.

289. Na druhé straně ohromná moc těch, kdo je ovládají, je i velmi snadno zneužitelná²¹. Prostřednictvím médií je možno zásadně manipulovat s veřejným míněním, média vstupují brutálně do soukromí lidí a činí je předmětem neúčastné zábavy, zjevně oslabují tvořivý přístup k životu, který nahrazují konzumním přístupem k volbě nabízených hotových řešení. Poměrně úzké skupiny lidí, mající rozhodující vliv v médiích výběrem témat a jejich jednostranným pojetím, vytvářejí specifickou kulturu, která hrozí setřít dosavadní rozdíly v kulturní identitě národů. Propojením zpravodajství, publicistiky, vzdělání, umění a zábavy s reklamou prosazují životní styl posilující závislost na dalších „dávkách“ mediálně namíchané fikce. Regulace audiovizuálního vysílání a reklamy těmto negativním stránkám čelí jen nedostatečně, svoboda tvorby a projevu se prosazuje i na úkor práva na soukromí, na důstojný život a na svobodnou výchovu dětí.

290. Po listopadu 1989 nově získaná politická svoboda vytvořila sice prostor i pro svobodu médií, ale veřejnost ani média na ni nebyla připravena. Z období totalitního režimu jsme měli zkušenost s jejich služebností, tendenčností, cenzurou určovanou politickými zájmy vládnoucí skupiny. Mnozí příliš naivně očekávali, že média ve společnosti osvobozené od tohoto politického diktátu budou opakem nesvobodných: že budou nezávislá, objektivní, vedená zájmem o mravní hodnoty, především o pravdivost. Záhy se ukázalo, že ekonomický tlak může být podobně ohrožením svobody médií jako politický diktát. Trh nutí hledět si úspěšnosti (odbytu, sledovanosti), neboť ta je podmínkou jejich přežití. Proto média kladou na první místo atraktivnost, o jejíž podobě rozhoduje „většinový divák“ (čtenář, posluchač), jeho kulturní úroveň i jeho odolnost vůči manipulaci. Směrodatným je v tomto ohledu nejmasovější médium, jímž je televize, zejména komerční, udávající pak tón ostatním.

291. Média představují z křesťanského hlediska šanci i ohrožení. Mohou být skutečnými „prostředky společenské komunikace“ – tedy významným nástrojem k utváření „communia“ – společenství. Ale mohou působit také zcela opačně – uzavírat člověka do pseudoreality mediálně vytvářených obrazů světa, a tak ho stále více izolovat od skutečných vztahů s ostatními. Tato dvojznačná role médií nás tedy vyzývá ke zvýšené ostražitosti, abychom nepropásli ohromné možnosti, které se nám jejich prostřednictvím otevírají, a současně abychom účinně čelili hrozbám jejich zneužití. Tam, kde prostor v médiích máme, je třeba jej více užívat k informování a apoštolátu sic nevěřících, ale sympatizujících spoluobčanů, než k sebechvále či přesvědčování přesvědčených.

292. Nelze tedy zamlčet i nepřipravenost věřících, církve i jejich představitelů na komunikaci nejen se sekularizovaným okolím, ale dokonce i na komunikaci vzájemnou. Je to sice také důsledek čtyřicetiletého pronásledování, ale důvody jsou i na straně církve a její teologické reflexe. Klíčová úloha médií pro moderní společnost byla v církvi dlouho nedoceněna. Na křesťanské straně převládá ve vztahu k médiím strach, neporozumění a nezodpovědnost. Podstatně to souvisí s absencí účinného veřejného mínění v církvi, které důrazně požadují už koncilní dokumenty Inter mirifica a zejména pastorální instrukce Communio et progressio²².

293. To je vážný handicap tváří v tvář tomu, že úloha médií v životě společnosti i jednotlivých lidí bude ještě dále narůstat. Možnosti, které už dnes nabízí internet, dávají tušit, že vize globálního lidstva dostává reálnou, technicky uskutečnitelnou komunikační bázi. Je tedy nezbytné posílit naši schopnost k jejich správnému užívání. V prvé řadě to znamená přijmout, že porozumění médiím je nezbytnou podmínkou schopnosti orientovat se v dnešním světě, být v něm úspěšným z hlediska naplnění poslání, které máme každý zvlášť i lidstvo jako celek. Bezprostředním důsledkem toho musí být promítnutí tohoto východiska do výchovy a vzdělání – především v rodinách a ve škole. Křesťané podporují, aby mediální výchova byla standardní součástí povinné školní docházky. Současně si uvědomují svoji vlastní povinnost stále lépe chápat působení médií, aby s jejich pomocí svoji svobodu rozšiřovali a ne naopak o ni přicházeli.

294. Zodpovědnost za kvalitu médií musí dále vést k péči o silné veřejnoprávní sdělovací prostředky nezávislé na politických a ekonomických tlacích. K tomu je třeba přiměřené financování nejen z koncesionářských poplatků a omezení stranicko-politických vlivů na činnost orgánů kontrolujících média. Ze strany veřejnosti – a tady je pole pro křesťany-laiky – je potřeba vytvářet systematičtější tlak na média veřejné služby prostřednictvím různých zpětnovazebních nástrojů jako jsou dopisový a telefonický ohlas, odborné kritiky a recenze, vytvoření institucí hájících zájmy zvlášť citlivých skupin diváků – dětí, národnostních a kulturních menšin, handicapovaných atd.

295. Nesmíme přehlížet možnosti, které se nám nabízejí zejména v regionálním tisku či regionálních elektronických médiích. Další nezanedbatelnou skupinu tvoří diecézní i farní věstníky a internetové stránky diecézí, farností a sdružení. Zde je mnohdy velká příležitost oslovit právě ty lidi, se kterými pak lze navázat i osobní kontakty.

296. Konečně jde o uhájení prostoru pro kvalitní média „menšinového“ charakteru, tedy především různé odborněji zaměřené časopisy a kvalitní knihy. Mezi ně pochopitelně patří i média se zjevně křesťanským zaměřením (tištěná i elektronická). Cestou k tomu je trvalá finanční podpora těchto kvalitních médií a rozvíjení ducha dialogu a kompetence. Toto všechno zatím my, čeští křesťané, své společnosti spíš dlužíme, než aby ji inspirovali vlastním příkladem. Je to tedy pro nás výzva i závazek.

297. Fakt, že jsme my křesťané-laici menšinou v české společnosti, nás nemá zbavovat odvahy. Bude-li na nás patrná životní radost z víry, máme šanci být kvasem a solí země a naši nynější krizi můžeme proměnit na šanci nové evangelizace a obnovy k Boží slávě a k posvěcení nás, věřících-laiků.

Poznámky:

1 Mt. 5,13.14 „Vy jste sůl země, jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? ... Vy jste světlo světa, nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.“ (EP)

2 Srov. Gal 5,22.

3 Minimálně 85% podle všech výzkumů z posledního desetiletí u nás – viz např. Evropský výzkum hodnot SC&C 1999.

4 V letech 1997-2002 mezi 1,13-1,17 dítě na ženu v reprodukčním věku (podle dat ČSÚ).

5 Srov. 1 Petr 3,15-16.

6 GS, č. 61.

7 Ef 1,10.

8 „Ať uvádějí v soulad poznatky nových věd a nauk i nejnovějších objevů s křesťanskou mravností a s křesťanským myšlením, aby náboženský život a mravní poctivost šly u nich ruku v ruce s vědeckým poznáním a s nepřetržitým rozvojem techniky; tím pak budou schopni posuzovat a vykládat všechny věci v plně křesťanském smyslu.“ (GS, č. 62).

9 Viz materiál Kongregace pro náboženskou výchovu (W.kar.Baum) Svědectví katolického laika ve škole o víře. Praha: Sekretariát ČBK, 2003.

10 GS, č. 59.

11 Jan 8,31-32.

12 Viz zejména Výzkum evropských hodnot; u nás viz zejména Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše.

13 Kongregace pro nauku víry: Instrukce k některým otázkám ohledně působení a chování katolíků v politickém životě. Sekretariát ČBK : Praha, 2003, č. 1.

14 V posledních letech jako lepší hodnotí polistopadový režim cca 40% občanů, 40% jej hodnotí jako stejný a 20% považuje předlistopadový za lepší; např. CVVM, červenec 2002. Podle CVVM červen 2003 si myslí 68 až 86% občanů, že nejúčinněji ovlivňují chování politiků úplatky a korupce, dále pak snaha získat kontakty, pozice či funkce.

15 Instrukce, č. 3.

16 CA, č. 25.

17 CA, č. 35.

18 CA, č. 36.

19 Das Soziale neu denken, 2003.

20 Sozialwort, 2003.

21 Viz například Ignacio Ramonet. Tyranie médií. Praha : MF, 2003.

22 IM, č. 4; CeP, č. 114-125.