logo SDS
Dnešní datum: 20. 11. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 623x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 478x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 470x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 439x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 388x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 37
Prům. 23.5
21 denni
Max. 1524
Prům. 500.1

Nyní si čte web : 66 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* KAPITOLA O KAPITÁLU (část 3)

Vydáno dne 11. 01. 2006 (6578 přečtení)

Třetí část kapitoly o kapitálu Rukopisů „Grundrisse“. Označení začátků stránek odpovídá knize.

[*247]

Směna mezi kapitálem a prací. Mzda od kusu. – Hodnota pracovní schopnosti. – Podíl námezdního dělníka na všeobecném bohatství určen jen kvantitativně. – Ekvivalent dělníka jsou peníze. Tedy vůči kapitálu jako rovný k rovnému. – Ale účelem jeho směny uspokojení jeho potřeb. Peníze jsou pro něj jen oběžný prostředek. – Spoření, odříkání jako prostředek k obohacení dělníka. – Nehodnotnost a znehodnocení dělníka podmínkou kapitálu.

Směna dělníka s kapitalistou je prostá směna; každý dostane ekvivalent; jeden peníze, druhý zboží, jehož cena se přesně rovná penězům, které byly za ně zaplaceny; kapitalista dostává v této prosté směně užitou hodnotu: disponování cizí prací. Ze strany dělníka – a v této směně se dělník jeví jako prodavač – je evidentní, že jeho se určení formy poměru týká právě tak málo jako se prodavače jakéhokoli jiného zboží, nějaké užitné hodnoty, týká užitek, který má z jeho zboží kupec. Prodává pouze disponování svou prací, která je určitou prací, určitou dovedností atd.

Je úplně lhostejné, co kapitalista s jeho prací dělá, ačkoli ji může použít samozřejmě jen podle její určenosti, a samo jeho disponování s ní se omezuje jen na určitou práci a na časově určené disponování s ní (tolik a tolik pracovní doby). Systém placení práce od kusu přináší ovšem zdání, jako by dělník dostával určitý podíl na výrobku. Je to však jen jiná forma, jak měřit čas (místo aby se řeklo, pracuješ 12 hodin, říká se, dostaneš tolik a tolik zajeden kus; tj. měříme čas, po který jsi pracoval, na počtu výrobků); to se nás teď, když posuzujeme obecný vztah, vůbec netýká. I kdyby se kapitalista spokojil pouhou možností disponovat prací, aniž by nechal dělníka skutečně pracovat, např. aby měl jeho práci jako rezervu atd. nebo aby zbavil konkurenta této možnosti disponovat (tak jako např. kupují ředitelé divadel zpěvačky na sezónu, ne proto, aby pro ně zpívaly, nýbrž proto, aby nezpívaly u konkurenčního divadla), proběhla by úplná směna. V penězích dostává sice dělník směnnou hodnotu, obecnou formu bohatství v určitém množství, a toto více nebo méně, které dostává, mu zajišťuje větší nebo menší podíl na všeobecném bohatství. Ale jak se toto více nebo méně, které dostane, určuje, jak se měří množství peněz, které dostane, to se obecného vztahu týká tak málo, že se to [*248] z něho jako takového nedá vyvodit. Všeobecně vzato nemůže být směnná hodnota jeho zboží určena způsobem, jímž kupec jeho zboží užívá, nýbrž jen množstvím zpředmětněné práce, která je v tomto zboží obsažena; zde tedy takovým množstvím práce, které stojí tolik, aby se mohl produkovat sám dělník. Neboť užitná hodnota, kterou nabízí, existuje jen jako schopnost, potence jeho tělesnosti; mimo ni nemá jsoucno. Zpředmětněná práce nutná k tomu, aby jak tělesně uchovala obecnou substanci, při níž existuje jeho pracovní schopnost, tedy jeho samého, tak aby modifikovala tuto obecnou substanci k rozvoji zvláštní schopnosti, je práce zpředmětněná v této substanci. Tato práce měří obecně kvantum hodnoty, sumu peněz, kterou dostává ve směně. Další vývoj, totiž že mzda, tak jako všechna ostatní zboží, se měří pracovní dobou, která je nutná k tomu, aby produkovala dělníka jako takového, sem ještě nepatří.[222] Směním-li v oběhu nějaké zboží za peníze, koupím za ně zboží a uspokojím svou potřebu, je akt u konce. Tak je tomu i u dělníka. Ale dělník má možnost začít tento akt znovu od začátku, protože jeho životnost je zdrojem, z něhož jeho vlastní užitná hodnota až do určité doby, kdy je spotřebována, vždy znovu vytryskuje a stále stojí proti kapitálu a znovu začíná tutéž směnu. Jako každé individuum, které je v oběhu jako subjekt, je i dělník držitelem užitné hodnoty; směňuje ji za peníze, za všeobecnou formu bohatství, ale jen proto, aby je zase směnil za zboží jako předměty své bezprostřední spotřeby, jako prostředky k uspokojení svých potřeb. Protože směňuje svou užitnou hodnotu za obecnou formu bohatství, stává se spoluuživatelem obecného bohatství až po mez, danou svým ekvivalentem – až po kvantitativní mez, která se ovšem zvrací v mez kvalitativní, jako v každé směně. Není však vázán ani na zvláštní předměty, ani na zvláštní způsob uspokojování. Není vyloučen kvalitativně – okruh jeho požitků, jen kvantitativně. To ho odlišuje od otroka, nevolníka atd. Spotřeba působí jistě zpět na výrobu samu; ale toto zpětné působení se týká dělníka v jeho směně stejně málo jako kteréhokoli jiného prodavače nějakého zboží;‘naopak, z hlediska pouhého oběhu – a ještě nepředpokládáme [*249] jiný rozvinutý poměr kromě něho – je mimo ekonomický vztah. Už teď však můžeme mimochodem poznamenat, že relativní, jen kvantitativně, nikoli kvalitativně, a jen kvantitou kladené kvalitativní omezení okruhu dělníkových požitků také dodává dělníkům jako spotřebitelům (při dalším výkladu kapitálu je třeba blíže si všimnout vztahu mezi spotřebou a výrobou vůbec) zcela jiného významu i jako činitelům výroby, než jaký mají a měli např. v antické době nebo ve středověku nebo v Asii. Ale to sem ještě, jak jsme už řekli, nepatří.[*241] Stejně tak, protože dělník dostává ekvivalent ve formě peněz, ve formě všeobecného bohatství, chová se v této směně vůči kapitalistovi jako rovný k rovnému, jako každý jiný směňující; přinejmenším zdánlivě. Fakticky je tato rovnost rušena už tím, že jeho poměr jako dělníka ke kapitalistovi, jako užitné hodnoty ve formě specificky odlišné od směnné hodnoty, v protikladu k hodnotě kladené jako hodnota, je pro tuto zdánlivě jednoduchou směnu již předpokládán; že je tedy už v poměru, který je jinak ekonomicky určen – mimo poměr směny, v níž je povaha užitné hodnoty, zvláštní užitná hodnota zboží jako takového, lhostejná. Toto zdání existuje ostatně z jeho strany a do jisté míry i z druhé strany jako iluze, a proto také podstatně modifikuje jeho poměr na rozdíl od poměru, v němž je pracovník v jiných společenských způsobech výroby. Ale podstatné je, že účelem směny je pro něj uspokojování jeho potřeby. Předmětem jeho směny je bezprostřední předmět potřeby, ne směnná hodnota jako taková. Dostává sice peníze, ale jen v jejich určení jako mince; tj. jen jako sebe samo rušící a pomíjející prostředkování. Nesměňuje tedy směnnou hodnotu, bohatství, nýbrž životní prostředky, předměty k zachovávání svého života, k uspokojování svých potřeb vůbec, fyzických, sociálních atd. Je to určitý ekvivalent v životních prostředcích, ve zpředmětněné práci, měřený výrobními náklady na jeho práci. Na výměnu dává dělník disponování touto prací. Na druhé straně je pravda, že dokonce i uvnitř prostého oběhu se mince stává [*250] penězi, a že tedy, pokud ve směně dostává minci – může tuto minci proměnit v peníze, když je hromadí atd., když je vyjme z oběhu; fixuje minci jako obecnou formu bohatství, místo jako mizející směnný prostředek. Z tohoto hlediska se tedy dá říci, že ve směně dělníka s kapitálem je dělníkovým objektem – a tedy pro něho i produktem směny ne životní prostředek, ale bohatství, ne zvláštní užitná hodnota, ale směnná hodnota jako taková. Dělník by podle toho mohl udělat ze směnné hodnoty svůj vlastní produkt jen tak, jak se vůbec jedině může bohatství projevovat jako produkt prostého oběhu, v němž se směňují ekvivalenty; totiž tak, že substanciální uspokojení obětuje formě bohatství, tedy že si odříkáním, šetřením, uskrovňováním své spotřeby vezme z oběhu méně, než kolik do něho dá statků. To je jediná možná forma obohacování, která je dána samým oběhem. Odříkání by se pak mohlo projevovat i v aktivnější formě, která není dána v prostém oběhu, že si totiž větší měrou odříká odpočinek, že si vůbec odříká své bytí odloučeně od svého bytí jako dělníka, a je co nejvíce jen dělníkem; že tedy častěji obnovuje akt směny nebo ho kvantitativně protahuje, tedy pílí.[223] Proto se tedy i v dnešní společnosti vznáší požadavek píle a zejména také šetření, odříkání ne na kapitalisty, ale na dělníky, a vznášejí jej zejména kapitalisté. Právě současná společnost vznáší paradoxní požadavek, aby si odříkal ten, u něhož je předmět směny životním prostředkem, a ne ten, pro něhož znamená obohacování. Iluze, že si kapitalisté fakticky „odříkali“ – a tak že se stali kapitalisty – což je požadavek a představa, která měla vůbec smysl jen v dřívější době, kdy se kapitál vytvářel z feudálních atd. poměrů – se už vzdali všichni zodpovědní moderní ekonomové.[224] Dělník má šetřit a už se nadělalo hodně hluku se spořitelnami atd. (Co se týče spořitelen, přiznávají mimochodem už i ekonomové, že jejich vlastním cílem také není bohatství, ale účelnější rozdělení výdajů, takže dělníci ve stáří, nebo když přijdou nemoci, krize atd., nejsou odkázáni na chudobince, stát nebo žebrotu (jedním slovem že nepřipadnou na obtíž dělnické třídě samé a zvláště ne kapitalistům a nežijí na jejich účet, tedy spoří pro kapitalisty; snižují pro [*251] ně výrobní náklady). Ale žádný ekonom nepopře, že kdyby dělníci obecně, tedy jako dělníci (co dělá nebo může dělat jednotlivý dělník na rozdíl od svého genus, může existovat právě jen jako výjimka, ne jako pravidlo, protože to není v určení vztahu samého), kdyby tedy zpravidla plnili tyto požadavky (bez ohledu na to, jak by tím uškodili všeobecné spotřebě – výpadek by byl obrovský – tedy také výrobě, také počtu a množství směn, které by mohli uzavřít s kapitálem, tedy také sobě samým jako dělníkům), znamenalo by to použít prostředků, které by rušily svůj vlastní účel, a které by dělníka nutně degradovaly na úroveň Ira, na úroveň nádeníka, jemuž se jediným předmětem a účelem jeho směny s kapitálem jeví pouhé zvířecí minimum potřeb, životních prostředků. Kdyby dělník učinil svým cílem bohatství místo užitné hodnoty, nejen že by bohatství nedosáhl, ale ještě k tomu by přišel při koupi i o užitnou hodnotu. Protože zpravidla by maximum píle, práce a minimum spotřeby – a to je maximum jeho odříkání a jeho snahy dělat peníze – nemohlo vést k ničemu jinému, než že by za maximum práce dostal minimum mzdy. Svým úsilím by jen snížil všeobecné niveau výrobních nákladů na svou vlastní práci a tím i její všeobecnou cenu. Dělník může silou vůle, fyzickou silou a vytrvalostí, lakotou atd. přeměnit svou minci v peníze jen výjimečně, jen jako výjimka ze své třídy a z obecných podmínek svého jsoucna. Kdyby se všichni nebo většina dělníků předháněli v píli (pokud je píle v moderním průmyslu vůbec ponechána jejich dobré vůli, což se v nejdůležitějších a nejrozvinutějších výrobních odvětvích neděje), pak by nezmnožili hodnotu svého zboží, nýbrž jen jeho kvantitu; tedy požadavky, které jsou na ně kladeny jako na užitnou hodnotu. Kdyby všichni šetřili, všeobecné snížení mezd by je zase přivedlo na správnou cestu; neboť všeobecné spoření by kapitalistům ukázalo, že mzdy jsou všeobecně příliš vysoké, že dělníci dostávají za své zboží, za možnost disponovat jejich prací, víc než ekvivalent; protože podstatou jednoduché směny – a v tomto vztahu jsou dělníci ke kapitálu-je to, že žádný nedává do oběhu víc, než z něho bere; ale že z něho také může vzít jen tolik, kolik do něho dal. Jednotlivý dělník může [*252] být pilnější než průměr, pilnější než musí být, aby žil jako dělník, jen proto, že někdo jiný je pod tímto průměrem, je línější; může šetřit jen poněvadž a jestliže někdo jiný plýtvá; to nejvyšší, k čemu to se svou spořivostí může v průměru přivést, je to, že může lépe snášet vyrovnávání cen – nižší a vyšší ceny, jejich koloběh; tedy že může jen účelněji rozdělovat své požitky, nemůže dosáhnout bohatství. A to je také ten pravý požadavek kapitalistů. Dělníci si mají v dobách, kdy jdou obchody, ušetřit tolik, aby mohli ve špatných časech jakžtakž žít, přečkat omezenou pracovní dobu nebo snížení mezd atd. (Mzda by pak klesla ještě víc.) Tedy požadavek, aby se stále drželi na minimu životních požitků a ulehčovali kapitalistům krize atd. Aby sebe jako pouhý pracovní stroj a své opotřebování pokud možno platili sami.[225] I když necháme stranou úplné zezvířečtění, k němuž by to vedlo – a takové zezvířečtění by samo znemožnilo byť jen se pokoušet o získání bohatství ve všeobecné formě, jako peněz, jako nahromaděných peněz (a podíl, který má dělník na vyšších, i duchovních požitcích, činnost pro jeho vlastní zájmy, odbírání novin, návštěvy přednášek, výchova dětí, rozvíjení vkusu atd., jeho jediná účast na civilizaci, jíž se liší od otroka, je ekonomicky možná jen tím, že okruh svých požitků rozšiřuje v dobách, kdy jdou obchody, tedy v dobách, kdy je šetření do jisté míry možné), i když to tedy necháme stranou, mohl by, kdyby šetřil opravdu asketicky a hromadil tak prémie pro lumpenproletariát, darebáky atd., které by rostly v poměru k poptávce, své úspory – kdyby přesáhly míru vkladů obvyklou v oficiálních spořitelnách, které mu platí minimální úrok, aby kapitalisté mohli z jejich úspor vytěžit velké úroky, nebo aby je pohltil stát, čímž dělník jen zvětšuje moc svých nepřátel a svou vlastní závislost – mohl by tedy své úspory konzervovat a učinit je plodnými jen tak, že by je uložil do banky, takže později v dobách krize by své vklady zase ztratil, kdežto v dobách prosperity by si odříkal jakýkoli životní požitek, aby zvětšoval moc kapitálu; v každém případě by tedy spořil pro kapitál, ne pro sebe.

Ostatně – pokud to všechno není jen pokrytecká fráze měšťácké [*253] „filantropie“, které jde vůbec jen o to nakrmit dělníka „bohabojnými přáními“[226] – každý kapitalista sice žádá, aby jeho dělníci šetřili, žádá to však jen od svých dělníků, protože stojí proti němu jako dělníci; ani za nic to však nechce po ostatním světě dělníků, protože ti stojí proti němu jako spotřebitelé. Přes všechny „bohabojné“ řeči používá všech možných prostředků, aby je přiměl k větší spotřebě, vymýšlí nová lákadla pro svá zboží, snaží se jim vemluvit nové potřeby atd. Právě tato stránka poměru mezi kapitálem a prací je podstatným civilizačním momentem, na ní spočívá dějinná oprávněnost, ale také současná moc kapitálu.[*242] (Poměr mezi výrobou a spotřebou vyložit až v části: Kapitál a zisk atd.) (nebo také v části Akumulace a konkurence kapitálů).[*243] To všechno jsou ostatně exoterické úvahy a jsou na místě potud, pokud se dokáže, že požadavky licoměrné měšťácké filantropie se samy sebou vyvracejí, a tedy potvrzují právě to, co chtěly popírat, že totiž při směně mezi dělníkem a kapitálem se dělník ocitá ve vztahu prostého oběhu, že tedy nedostává bohatství, ale jen životní prostředky, užitné hodnoty pro bezprostřední spotřebu. Že je tento požadavek v rozporu se vztahem samým, to vyplyne už z pouhé úvahy (o požadavku, který se v poslední době často dost samolibě vznáší, aby dělníci dostávali jistý podíl na zisku, promluvíme v oddíle mzda; kromě zvláštní prémie, která může dosáhnout svého cíle jen jako výjimka z pravidla a v praxi, pokud tato praxe stojí za zmínku, se také fakticky omezuje na kupování jednotlivých dohlížitelů v zájmu zaměstnavatele proti zájmu jejich třídy; nebo na příručí atd., zkrátka nezahrnuje už prosté dělníky, a také už ne obecný vztah; nebo je to zvláštní způsob, jak napalovat dělníky a zadržovat jim část jejich mzdy v pochybné formě zisku závislého na stavu podniku)[227], že nemá-li dělníkovo spoření zůstat pouhým produktem oběhu – uspořené peníze mohou být uskutečněny jen tak, že se dříve nebo později smění za substanciální obsah bohatství, za požitky – musely by se nahromaděné peníze samy stát kapitálem, tj. musely by kupovat [*254] práci, musely by se k práci chovat jako k užitné hodnotě. Toto spoření předpokládá tedy opět práci, která není kapitálem, a předpokládá, že se práce stala svým opakem – ne-prací. Aby se úspora stala kapitálem, předpokládá sama práci jako ne-kapitál proti kapitálu; tedy protiklad, který má být v nějakém bodě zrušen, nastolit v jiném bodě. Kdyby tedy už v původním vztahu nebyla předmětem a produktem směny dělníkovy – jako produkt pouhé směny to nemůže být jiný produkt – užitná hodnota, životní prostředek, uspokojení bezprostřední potřeby, stažení ekvivalentu z oběhu, ekvivalentu, který je do něho vložen, aby byl likvidován spotřebou – pak by práce nestála proti kapitálu jako práce, jako ne-kapitál, ale jako kapitál. Ale také kapitál nemůže stát proti kapitálu, nestojí-li proti kapitálu práce, protože kapitál je kapitálem jen jako ne-práce; v tomto protikladném vztahu. Rušil by se tedy pojem a vztah kapitálu samého. Nikdo nebude jistě popírat, že jsou poměry, za nichž vlastníci, kteří sami pracují, mezi sebou směňují. Takové poměry však nejsou poměry společnosti, za nichž existuje rozvinutý kapitál jako takový, jeho rozvoj je proto také ve všech bodech likviduje. Jako kapitál se kapitál může klást jen proto, že klade práci jako ne-kapitál, jako ryzí užitnou hodnotu. (Jako otrok má pracovník směnnou hodnotu, hodnotu; jako svobodný dělník nemá hodnotu; hodnotu má jen disponování jeho prací, které se uskutečňuje směnou s ním. Dělník nestojí proti kapitalistovi jako směnná hodnota, ale kapitalista tak stojí proti němu. Jeho nehodnotnost a znehodnocení jsou předpokladem kapitálu a podmínkou svobodné práce vůbec.[*244] Linguet to pokládá za krok zpět;[228] zapomíná, že tím je dělník kladen formálně jako osoba, že je pro sebe ještě něco mimo svou práci a že svůj životní projev zcizuje jen jako prostředek pro svůj vlastní život. Pokud má dělník jako takový směnnou hodnotu, nemůže existovat průmyslový kapitál jako takový, nemůže tedy vůbec existovat rozvinutý kapitál. Proti tomuto kapitálu musí stát práce jako ryzí užitná hodnota, kterou nabízí její držitel jako zboží za kapitál, za její [*255] směnnou hodnotu <minci>, která se ovšem v rukou dělníka uskutečňuje jen ve svém určení jako všeobecný směnný prostředek; jinak mizí.) Dobrá. Dělník je tedy jen ve vztahu prostého oběhu, jednoduché směny a dostává za svou užitnou hodnotu jen minci; životní prostředky; ale zprostředkovaně. Tato forma zprostředkování je, jak jsme viděli, pro tento vztah podstatná a charakteristická.[*245] Že může dělník postoupit dál k přeměně mince v peníze – ke spoření, to právě jen dokazuje, že jeho vztah je vztahem prostého oběhu; může spořit více nebo méně; ale za tuto hranici se nedostane; to, co uspořil, může uskutečnit jen tak, že dočasně rozšíří okruh svých požitků. Důležité je – a působí to na určení vztahu samého – že produktem jeho směny jsou peníze, a proto jej všeobecné bohatství jako iluze žene kupředu; činí z něho průmyslového (dělníka). Současně se tím, a to nejen formálně, vytváří pole působnosti pro svévolnost v uskuteč…[*246]

Kapitál je vůči dělníku jen věcné násilí. Bez osobní hodnoty. – Rozdíl od poskytování služby. – Dělníkův cíl při směně s kapitálem. – Spotřeba. Musí začínat stále znovu: Práce jako dělníkův kapitál. (Pracovní schopnost jako kapitál!) Mzda není produktivní.

[*247]...jsou procesy téhož subjektu; tak např.: substance oka je kapitál vidění atd. Podobné beletristické fráze, které podle nějaké analogie zařadí cokoli pod cokoli, se mohou dokonce zdát duchaplnými, vysloví-li se poprvé, a to tím víc, čím víc ztotožňují věci naprosto rozdílné. Opakují-li se, a dokonce samolibě, jako výroky, které mají vědeckou hodnotu, jsou prostě hloupé. Jsou dobré jen pro beletrizující lakýrníky a prázdné žvanily, kteří přikrašlují všechny vědy hnusně růžovou polevou. Skutečnost, že práce je pro dělníka vždy znovu zdrojem [*256] směny, pokud je schopný práce –, totiž nikoli zdrojem směny vůbec, nýbrž směny s kapitálem – je obsažena už v samém určení pojmu, že prodává jen časové disponování se svou prací, že tedy může zase znovu začít směnu, jakmile přijal příslušnou míru látky, aby mohl znovu reprodukovat svůj životní projev.[229] Místo aby se tomu tak podivovali – a místo aby kapitálu přičítali jako velkou zásluhu, že dělník vůbec žije, tedy že může denně opakovat určité životní procesy, když se vyspal a dosyta najedl – měli by ti lakýrující sykofanti buržoazní ekonomie věnovat pozornost spíš tomu, že po ustavičně opakované práci má dělník ke směně stále jen svou živou, bezprostřední práci samu. Samo opakování je ve skutečnosti jen zdánlivé. Za kapitál směňuje celou svou pracovní schopnost, kterou vydá dejme tomu za 20 let. Místo aby mu ji kapitál zaplatil najednou, platí mu ji po dávkách, tak jak mu ji dělník dává k dispozici, např. týdně. To tedy absolutně nic nemění na povaze věci a neopravňuje to k ničemu jinému než k závěru, že – poněvadž dělník musí napřed 10–12 hodin spát, než je schopen opakovat svou práci pro kapitál a svou směnu s kapitálem – je práce jeho kapitál.[230] Fakticky je tedy jako kapitál pojímána mez, přerušení jeho práce, to, že není perpetuum mobile. Boj za zákon o desetihodinové pracovní době atd. dokazuje, že kapitalista si nepřeje nic jiného, než aby dělník své dávky životní síly vydával pokud možno bez přerušování. Přicházíme teď k druhému procesu, který představuje vztah mezi prací a kapitálem po této směně. Chtěli bychom jen ještě dodat, že sami ekonomové vyjadřují tuto větu takto: že mzda není produktivní. Být produktivní u nich ovšem znamená produkovat bohatství. Protože mzda je však produktem směny mezi dělníkem a kapitálem – a jediným produktem, který je kladen v tomto aktu samém připouštějí, že dělník v této směně neprodukuje bohatství, ani pro kapitalistu, protože placení peněz za užitnou hodnotu – a toto placení je jedinou funkcí kapitálu v tomto vztahu – znamená pro něho ztrátu bohatství, ne jeho vytváření, a snaží se také platit co nejméně; ani pro dělníka, neboť mzda mu opatřuje jen životní prostředky, uspokojování individuálních potřeb, více nebo méně – ale nikdy obecnou [*257] formu bohatství, nikdy bohatství. Ani to udělat nemůže, protože obsah zboží, které dělník prodává, nijak nestaví toto zboží nad obecné zákony oběhu: prostřednictvím hodnoty, kterou vrhá do oběhu, prostřednictvím mince dostat ekvivalent v nějaké jiné užitné hodnotě, kterou spotřebuje. Taková operace ovšem nemůže nikdy obohacovat, musí svého vykonavatele přivést na konci procesu právě tam, kde byl na začátku. To, jak už jsme viděli, nijak nevylučuje, ba spíše implikuje, že okruh jeho bezprostředních uspokojovaných potřeb je schopen jistého zužování nebo rozšiřování.[*248] Na druhé straně, kdyby kapitalista – který v této směně ještě vůbec nepředstavuje kapitál, ale jen peníze – opakoval tento akt stále znovu – byly by jeho peníze brzy stráveny dělníkem a promrhal by je za řadu jiných užitečností, spravování kalhot, čištění bot – zkrátka za poskytnutí služeb, které by přijal. V každém případě by opakování této operace bylo přesně odměřeno hranicí měšce. Neobohacovalo by ho pak o nic víc než peněžní výdaje za jiné užitné hodnoty pro jeho drahou osobu, které mu, jak známo, všechny dohromady nic nenesou, naopak ho něco stojí.[*249]

Směna mezi kapitálem a prací patří k jednoduchému oběhu, neobohacuje dělníka. – Odloučení práce od vlastnictví je předpokladem této směny. Absolutní chudoba práce jako předmět, obecná možnost bohatství jako subjekt. Práce bez zvláštní určenosti stojí proti kapitálu.

Může se zdát zvláštní, když – protože v poměru mezi prací a kapitálem, a také v tomto prvním poměru směny mezi oběma, kupuje dělník směnnou hodnotu a kapitalista užitnou hodnotu, přičemž práce nestojí proti kapitálu jako nějaká užitná hodnota, ale jako užitná hodnota vůbec – má kapitalista dostat bohatství, a dělník jen nějakou užitnou hodnotu, která se rozplyne ve spotřebě. [Pokud se to týká kapitalisty, vyložíme to až při druhém procesu.] To vypadá jako dialektika, která se zvrací v pravý opak toho, co se dalo čekat. Ale [*258] podíváme-li se na to blíže, ukáže se, že dělník, který směňuje své zboží, prodělává v procesu směny formu Z – P – P – Z. Vycházíme-li v oběhu od zboží, od užitné hodnoty jako principu směny, dostaneme se nutně zase znovu ke zboží, protože peníze se jeví jen jako mince, a jako směnný prostředek jsou jen pomíjivým prostředkováním; zboží jako takové, když už opsalo svůj koloběh, je však jako přímý objekt potřeby spotřebováno. Na druhé straně reprezentuje kapitál P – Z – Z – P; protikladný moment.

Odloučení vlastnictví od práce se jeví jako nutný zákon této směny mezi kapitálem a prací. Práce, kladená jako ne-kapitál jako takový, jest: 1. Ne-zpředmětněná práce, pojatá negativně (sama ještě předmětná; nepředmětné samo v objektivní formě). Jako taková je ne-surovina, ne-pracovní nástroj, ne-hrubý produkt: práce odloučená od všech svých pracovních prostředků a pracovních předmětů, od veškeré své objektivity. Živá práce, existující jako abstrakce od těchto momentů své reálné skutečnosti (právě tak ne-hodnota); toto úplné oproštění, veškeré objektivity zbavená, čistě subjektivní existence práce. Práce jako absolutní chudoba: chudoba ne jako nedostatek, ale jako úplné vyloučení předmětného bohatství. Čili také jako existující ne-hodnota vůbec a proto čistě předmětná užitná hodnota, existující bez prostředkováni, může tato předmětnost být jen předmětností neodloučenou od osoby: může být jen předmětností, která spadá vjedno se svou bezprostřední životností. Protože je tato předmětnost čistě bezprostřední, je právě tak bezprostředně ne-předmětností. Jinými slovy: není to předmětnost, která by spadala mimo bezprostřední jsoucno individua samého. 2. Ne-zpředmětněná práce, ne-hodnota, pojatá pozitivně, čili negativita, vztahující se sama na sebe, je ne-zpředmětněná, tedy nepředmětná, tj. subjektivní existence práce samé. Práce nikoli jako předmět, nýbrž jako činnost; ne jako by sama byla hodnotou, ale jako živoucí zdroj hodnoty. Všeobecné bohatství, na rozdíl od kapitálu, v němž existuje předmětně, jako skutečnost, jako jeho všeobecná možnost, která se osvědčuje jako taková v akci. Není v tom tedy vůbec žádný rozpor, či naopak, je to věta, která si v každém směru odporuje, že práce je na jedné straně absolutní [*259] chudoba jako předmět, na druhé straně všeobecná možnost bohatství jako subjekt a jako činnost, <tyto věty> se vzájemně podmiňují a vyplývají z podstaty práce, která je jako protiklad, jako protikladné jsoucno kapitálu kapitálem předpokládána, a na druhé straně sama předpokládá kapitál.[*250]

Poslední věc, na kterou je třeba ještě upozornit u práce, která stojí proti kapitálu, je to, že práce jako užitná hodnota vůbec, která stojí proti penězům kladeným jako kapitál, není ta nebo ona práce, nýbrž práce vůbec, abstraktní práce; absolutně lhostejná vůči své zvláštní určenosti, ale schopná jakékoli určenosti. Zvláštní substanci, v níž existuje určitý kapitál, musí samozřejmě odpovídat práce jako zvláštní práce; ale protože kapitál jako takový je lhostejný k jakékoli zvláštnosti své substance a protože je právě tak totalitou této substance i abstrakcí od všech jejích zvláštností, má práce, která stojí proti němu, sama subjektivně tutéž totalitu a abstraktnost.[231] Např. v cechovní, řemeslnické práci, kde má sám kapitál ještě omezenou formu, kde je ještě ponořen do určité substance, kde tedy ještě není jako kapitál jako takový, jeví se i práce ještě jako ponořená do své zvláštní určenosti: ne v totalitě a abstraktnosti, jako práce vůbec, jak stojí proti kapitálu.[*251] To znamená, že práce je sice v každém jednotlivém případě určitou prací; ale kapitál se může postavit proti jakékoli určité práci; δυνάμει[*252] proti němu stojí totalita všech prací, a je náhodné, která právě proti němu stojí. Na druhé straně je dělník sám absolutně lhostejný k určenosti své práce; ta pro něj nemá význam jako taková, nýbrž jen pokud je vůbec prací a jako taková užitnou hodnotou pro kapitál. Jeho ekonomický charakter tedy spočívá v tom, že je nositelem práce jako takové – tj. práce jako užitné hodnoty pro kapitál; je dělníkem v protikladu ke kapitalistovi. Takový není charakter řemeslníka, člena cechu atd., jejichž ekonomický charakter spočívá právě v určenosti jejich práce a v poměru k určitému mistru atd. Tento ekonomický poměr – charakter, [*260] který mají kapitalista a dělník jako extrémy výrobního vztahu se tedy rozvíjí o to ryze ji a adekvátněji, čím víc ztrácí práce jakýkoli charakter dovednosti; čím víc se stává její zvláštní obratnost něčím abstraktním, lhostejným, a čím víc se stává čistě abstraktní činností, čistě mechanickou, a proto lhostejnou vůči své zvláštní formě indiferentní činností; pouze formální činností čili, což je totéž, pouze látkovou činností, činností vůbec, lhostejnou k formě. Tak se tady zase ukazuje, jak se zvláštní určenost výrobního poměru, kategorie – zde kapitálu a práce – stává pravdou teprve s vývojem zvláštního materiálního způsobu výroby a zvláštního stupně vývoje průmyslových výrobních sil.[*253]

(Tento bod vůbec při tomto poměru zvlášť vyložit, později, protože je tu již kladen v poměru samém, zatímco u abstraktních určení, směnné hodnoty, oběhu, peněz, patří ještě spíše do naší subjektivní reflexe.)

Pracovní proces přijatý do kapitálu (kapitál a kapitalista)

2. Přecházíme teď ke druhé stránce procesu.[*254] Směna mezi kapitálem čili kapitalistou a dělníkem je hotova, pokud jde vůbec o proces směny. Teď přichází vztah kapitálu k práci jako jeho užitné hodnotě. Práce není jen užitná hodnota, která stojí proti kapitálu, nýbrž je i užitnou hodnotou vůbec kapitálu samého. Jako nebytí hodnot zpředmětněných je práce jejich bytím jako nezpředmětněných, jejich ideálním bytím; <je> možností hodnot, a jako činnost <je>zhodnocováním. Vůči kapitálu je pouhou abstraktní formou, pouhou možností činnosti, která klade hodnoty, a existuje v tělesnosti dělníka jen jako schopnost, jako potence. Ale když se kontaktem s kapitálem dostane do skutečné činnosti – sama od sebe k tomu dojít nemůže, protože je bezpředmětná – stává se skutečnou činností, která klade hodnoty, produktivní činností. Pokud jde o kapitál, může činnost spočívat vůbec jen v reprodukci sebe sama – v uchování a zmnožení sebe sama jako skutečné [*261] a účinné hodnoty, ne hodnoty pouze myšlené, jako v penězích jako takových. Směnou s dělníkem si kapitál přisvojil práci samu; ta se stala jedním z jeho momentů, které nyní působí jako oplodňující životnost na jeho pouze jsoucí a tedy mrtvou předmětnost. Kapitál jsou peníze (směnná hodnota kladená pro sebe), ale ne už peníze jako existující ve zvláštní substanci a tedy vyloučené z ostatních substancí směnných hodnot a existující mimo ně, nýbrž jako uchovávající své ideální určení ve všech substancích, ve směnných hodnotách jakékoli formy a způsobu jsoucna. Pokud kapitál, jako peníze existující ve všech zvláštních formách zpředmětněné práce, vstupuje do procesu s nezpředmětněnou, nýbrž s živou prací, existující jako proces a akt, je především tímto kvalitativním rozdílem substance, v níž existuje, od formy, v níž nyní existuje také jako práce. Kapitál sám se stává procesem tohoto rozlišování a rušení tohoto rozlišování. Práce je ferment, který je do něho vržen a nyní v něm vyvolává kvašení. Na jedné straně musí být předmětnost, v níž existuje, zpracována, tj. strávena prací, na druhé straně musí být zrušena pouhá subjektivita práce jako pouhé formy a musí být zpředmětněna v materiálu kapitálu. Vztah kapitálu k práci co do jeho obsahu, <vztah> zpředmětněné práce k práci živé – v tomto vztahu, v němž se kapitál jeví vůči práci jako pasívní, vstupuje do vztahu k práci jako formující činnost jeho pasívní jsoucno, a to jako zvláštní substance – může být vůbec jen vztahem práce k její předmětnosti, k její látce – (to je třeba rozebrat už v první kapitole, která musí předcházet kapitole o směnné hodnotě a musí pojednávat o výrobě všeobecně)[*255] – a vzhledem k práci jako činnosti má látka, zpředmětněná práce, jen dva vztahy, vztah suroviny, tj. neformované látky, pouhého materiálu pro činnost kladoucí formu, účelnou činnost práce, a vztah pracovního nástroje, který je sám předmětným prostředkem, jejž subjektivní činnost sama vkládá mezi sebe a předmět jako svůj vodič.[232] Určení jako produktu, které sem ekonomové vnášejí, sem jako určení odlišné od suroviny a pracovního nástroje ještě vůbec nepatří. Projevuje [*262] se jako výsledek, nikoli jako předpoklad procesu mezi pasívním obsahem kapitálu a prací jako činností. Jako předpoklad není produkt nějaký poměr předmětu k práci, který by se odlišoval od suroviny a pracovního nástroje, protože surovina a práce jako substance hodnot jsou už samy zpředmětněnou prací, produkty. Substance hodnoty vůbec není zvláštní přírodní substance, ale zpředmětněná práce. Ta sama se opět ve vztahu k živé práci projevuje jako surovina a pracovní nástroj. Uvažujeme-li pouhý akt výroby o sobě, může se zdát, že se pracovní nástroj a surovina vyskytuje v přírodě, takže stačí si je přisvojit, tj. učinit z nich předmět a prostředek práce, což samo není pracovní proces. Vůči nim se tedy produkt jeví jako něco kvalitativně jiného a je pak produktem nejen jako výsledek práce, prováděné nějakým nástrojem v látce, nýbrž jako první zpředmětnění práce vedle nich. Jako součásti kapitálu jsou však surovina a pracovní nástroj samy již zpředmětněnou prací, tedy produktem. Tím však tento vztah není ještě vyčerpán. Protože např. ve výrobě, v níž neexistují směnné hodnoty a tedy ani kapitál, se může produkt práce stát prostředkem a předmětem nové práce. Například v zemědělství, které produkuje čistě pro užitnou hodnotu. Lovcův luk, rybářova síť, zkrátka nejjednodušší poměry předpokládají již produkt, který přestává platit za produkt a stává se surovinou nebo zejména výrobním nástrojem, neboť to je vlastně první specifická forma, v níž se produkt projevuje jako prostředek reprodukce. Tento vztah tedy naprosto nevyčerpává poměr, v němž se surovina a pracovní nástroj objevují jako momenty kapitálu samého. Ekonomové do toho ostatně vnášejí ještě ve zcela jiném vztahu produkt jako třetí prvek substance kapitálu. Je produktem, pokud má určení vystupovat jak z výrobního procesu, tak z oběhu a být bezprostředně předmětem individuální spotřeby, být approvisionnement,jak to nazývá Cherbuliez.[233] Totiž výrobky, které jsou předpokladem toho, aby dělník žil jako dělník a byl schopen žít během výroby, než se vytvoří nový výrobek. Že držitelem této schopnosti je kapitalista, to je dáno tím, že všechny prvky kapitálu jsou peníze a jako takové mohou být ze sebe jako všeobecné formy bohatství přeměněny v látku tohoto bohatství, ve spotřební předmět.

[*263]

Approvisionnement ekonomů se tedy týká jen dělníků; tj. jsou to ve formě spotřebních předmětů, ve formě užitné hodnoty vyjádřené peníze, které dostávají dělníci od kapitalisty v aktu směny mezi oběma <stranami>. Ale to patří do prvního aktu.[*256] Do jaké míry je tento první akt ve vztahu k druhému, o to zde ještě nejde. Jediné rozdvojení, které je kladeno samým výrobním procesem, je původní rozdvojení, kladené samým rozdílem mezi předmětnou a živou prací, tj. mezi surovinou a pracovním nástrojem. Že ekonomové směšují tato určení, to je úplně v pořádku, protože oba momenty vztahu mezi kapitálem a prací musejí směšovat a nesmějí trvat na specifickém rozdílu mezi nimi.

Tedy: Surovina se spotřebovává tím, že se přeměňuje, formuje prací, a pracovní nástroj se spotřebovává tím, že se ho užívá v tomto procesu, že se spotřebovává. Na druhé straně se právě tak spotřebovává práce, a to tím, že se jí užívá, že se uvádí do pohybu a že se tak vydává určité kvantum svalové síly atd. dělníka, čímž se tento dělník vyčerpává. Ale práce se nejen spotřebovává, současně se také z formy činnosti fixuje ve formě předmětu, klidu, materializuje se; jako přeměna v předmětu mění práce svou vlastní podobu a stává se z činnosti bytím. Konec procesu je produkt, v němž se surovina jeví jako něco, co je spojeno s prací, a pracovní nástroj se z pouhé možnosti rovněž přeměnil ve skutečnost tím, že se stal skutečným vodičem práce, ale že přitom sám byl – v důsledku svého mechanického nebo chemického vztahu k pracovnímu materiálu – pohlcen ve své klidové formě. Všechny tři momenty procesu, materiál, nástroj, práce se spojují v jediný neutrální výsledek – v produkt.[*257] V produktu jsou současně reprodukovány momenty výrobního procesu, které v něm byly spotřebovány. Celý proces se tedy jeví jako produktivní spotřeba,[*258] tj. jako spotřeba, která ani nekončí v nicotě, ani v pouhé subjektivaci předmětného, nýbrž která je sama opět kladena jako předmět.[234] Pohlcování není prosté pohlcování látkového, nýbrž pohlcování samého pohlcování; v rušení látkového [*264] <je zahrnuto> rušení tohoto rušení a tedy jeho kladení. Činnost, která dává formu, pohlcuje předmět a pohlcuje sebe samu, ale pohlcuje jen danou formu předmětu, a to proto, aby jej kladla v nové předmětné formě, a sebe samu pohlcuje jen ve své subjektivní formě jako činnost. Pohlcuje to, co je na předmětu předmětné – lhostejnost vůči formě – a to, co je na činnosti subjektivní; formuje předmět, materializuje činnost. Jako produkt je však výsledkem výrobního procesu užitná hodnota.

Uvážíme-li nyní výsledek, k němuž jsme zatím dospěli, zjistíme:

Za prvé: Přisvojením, vtělením práce do kapitálu – peníze, tj. akt nakupování možnosti disponovat dělníkem se tady jeví jen jako prostředek, který má tento proces přivodit, ne jako moment sebe sama – začíná kapitál kvasit a stává se procesem, výrobním procesem, v němž má jako totalita, jako živá práce vztah k sobě samému nejen jako zpředmětněná práce, ale – protože je zpředmětněna – <jako> pouhý předmět práce.[*259]

Za druhé: V prostém oběhu byla substance zboží a peněz sama pro určení formy lhostejná, tj. pokud zboží a peníze zůstávaly momenty oběhu. Zboží, pokud šlo o jeho substanci, vypadlo z ekonomického poměru jako předmět spotřeby (potřeby); peníze, pokud se jejich forma osamostatňovala, byly ještě ve vztahu k oběhu, ale jen negativně, a byly jen tímto negativním vztahováním. Když byly fixovány pro sebe, uhasínaly rovněž v mrtvé materiálnosti, přestávaly být penězi. Jak zboží, tak i peníze byly výrazy směnné hodnoty a lišily se jen jako všeobecná a zvláštní směnná hodnota. Tato rozdílnost sama byla jen rozdílností myšlenou, protože se jednak obě určení ve skutečném oběhu zaměňovala, jednak každé z nich samo o sobě, i peníze samy byly zvláštním zbožím a zboží jako cena bylo samo všeobecným zbožím. Rozdíl byl jen formální. Každé z nich bylo kladeno jen v jednom určení, protože a pokud nebylo kladeno v určení druhém. Nyní však, ve výrobním procesu, se sám kapitál jako forma liší od sebe jako substance. [*265] Je současně oběma určeními a zároveň i vzájemným vztahem obou.[*260] Ale:

Za třetí: Projevuje se jako tento vztah zatím jen o sobě. Tento vztah není ještě kladen, nebo je sám teprve kladen jen v určení jednoho z obou momentů, momentu látkového, který je sám v sobě rozlišen na matérii (surovinu a nástroj) a formu (práci), a jako vztah obou, jako skutečný proces je sám opět jen látkovým vztahem – vztahem obou látkových prvků, které odlišují obsah kapitálu od jeho formového vztahu jako kapitálu. Pozorujeme-li kapitál po té stránce, jak se původně jeví na rozdíl od práce, pak je v procesu jen pasívním jsoucnem, jen předmětným <jsoucnem>, u něhož je formové určení, že je kapitálem – tedy společenským poměrem jsoucím pro sebe – úplně setřeno. Vstupuje do procesu jen po stránce svého obsahu – jako zpředmětněná práce vůbec; ale že je zpředmětněnou prací, to je práci – a jejím vztahem ke kapitálu je tento proces vytvářen – úplně lhostejné; vstupuje do procesu, je zpracováván naopak jen jako předmět, ne jako zpředmětněná práce. Bavlna, která se stane bavlněnou přízí, nebo bavlněná příze, která se stane tkaninou, nebo tkanina, která se stane materiálem pro potiskování a barvení, existuje pro práci jen jako tato bavlna, bavlněná příze, tkanina. Pokud jsou tyto výrobky samy produkty práce, zpředmětněnou prací, nevstupují vůbec do žádného procesu, nýbrž vstupují do něj jen jako materiální existence s určitými přírodními vlastnostmi. Jak na nich byly tyto vlastnosti kladeny, to se vztahu živé práce k nim netýká; pro sebe existují jen potud, pokud existují na rozdíl od ní, tj. jako látka pro práci. A to jen potud, pokud se vychází z kapitálu v jeho předmětné formě, která je předpokladem práce. Na druhé straně, pokud se práce sama stala jedním z jeho předmětných prvků prostřednictvím směny s dělníkem, je její rozdíl od předmětných prvků kapitálu samého jen předmětný; jedny jsou ve formě klidu, druhé ve formě činnosti. Vztah je látkovým vztahem jednoho z jeho prvků k prvku jinému; není to však jeho vlastní vztah k oběma. Kapitál se tedy jeví [*266] na jedné straně jen jako pasívní předmět, v němž je setřeno jakékoli určení formy; na druhé straně se jeví jen jako jednoduchý výrobní proces, do něhož kapitál jako takový, jako odlišný od své substance, nevstupuje. Neobjevuje se dokonce ani ve své substanci, která mu přímo přísluší – jako zpředmětněná práce, neboť ta je substancí směnné hodnoty – nýbrž jen v přírodní formě jsoucna této substance, v níž je setřen jakýkoli vztah ke směnné hodnotě, zpředmětněné práci, k práci samé jako užitné hodnotě kapitálu – a proto i jakýkoli vztah k samému kapitálu. Po této stránce proces kapitálu spadá vjedno s jednoduchým výrobním procesem jako takovým, v němž je jeho určení jako kapitálu právě tak dokonale setřeno ve formě procesu, jako jsou peníze jako peníze setřeny ve formě hodnoty. Pokud jsme dosud tento proces sledovali, kapitál jsoucí pro sebe – tj. kapitalista – do něho vůbec nevstupuje. Kapitalista není prací pohlcen jako surovina a pracovní nástroj. Kapitalista také nepohlcuje, to činí práce. Výrobní proces kapitálu se tak nejeví jako výrobní proces kapitálu, nýbrž jako výrobní proces vůbec, a na rozdíl od práce se kapitál jeví jen v látkové určenosti suroviny a pracovního nástroje. Aby mohli líčit kapitál jako nutný prvek každého výrobního procesu, fixují ekonomové právě tuto stránku – která není jen libovolnou abstrakcí, nýbrž abstrakcí, která probíhá v procesu samém. Činí tak samozřejmě jen proto, aby mohli zapomenout na to, že se během tohoto procesu chová jako kapitál.[*261]

Zde je namístě upozornit na jeden moment, který tu nevystupuje do popředí až ze stanoviska pozorovatele, ale je kladen v ekonomickém poměru samém. V prvním aktu, ve směně mezi kapitálem a prací, se práce jako taková, existující pro sebe, jevila nutně jako dělník. Právě tak zde, ve druhém procesu: kapitál vůbec je kladen jako jsoucí pro sebe, takřka jako sebestředná hodnota (v penězích se o to jen usilovalo). Ale kapitál jsoucí pro sebe je kapitalista. Socialisté ovšem říkají, že potřebujeme kapitál, ale ne kapitalisty.[235] Pak se kapitál jeví jako pouhá věc, ne jako výrobní poměr, který, reflektován v sobě, je právě kapitalistou. [*267] Mohu ovšem kapitál odloučit od tohoto jednotlivého kapitalisty a může přejít k nějakému jinému. Ale tím, že ztrácí kapitál, ztrácí i tu vlastnost, že je kapitalistou. Kapitál se tedy jistě dá oddělit od jednotlivého kapitalisty, ne však od kapitalisty vůbec, který jako takový stojí proti dělníkovi vůbec. Je možné, aby i jednotlivý dělník přestal být prací samou pro sebe; může zdědit, ukrást atd. peníze. Ale pak přestává být dělníkem. Jako dělník je jen prací jsoucí pro sebe. (To bude nutno dál ještě vyložit.)[*262]

Výrobní proces jako obsah kapitálu. – Produktivní a neproduktivní práce (Produktivní práce – která produkuje kapitál). – Dělník má ke své práci vztah jako <ke> směnné hodnotě, kapitalista jako <k> užitné hodnotě atd. – Dělník se zbavuje své práce jako výrobní síly bohatství. (Kapitál si ji jako takovou přisvojuje.) – Přeměna práce v kapitál atd. Sismondi, Cherbuliez, Say, Ricardo, Proudhon atd.

Na konci procesu nemůže[*263] vzniknout nic, co nebylo na jeho začátku jeho předpokladem a podmínkou. Na druhé straně však také všechno musí nějak vzniknout. Jestliže se tedy na konci výrobního procesu, který začal za předpokladu kapitálu, zdá, že kapitál na konci jako určení formy zmizel, může se to stát jen proto, že byly přehlédnuty jeho neviditelné nitky, které se táhnou tímto procesem. Všimněme si tedy této stránky.

První výsledek tedy je:

α) Vtělením práce do kapitálu se kapitál stává výrobním procesem; především ale materiálním výrobním procesem; výrobním procesem vůbec, takže výrobní proces kapitálu není odlišný od materiálního výrobního procesu vůbec. Určení jeho formy je úplně setřeno. Tím, že kapitál směnil část svého předmětného bytí za práci, rozštěpilo se jeho předmětné jsoucno samo v sobě jako předmět a práce; vztah obou tvoří výrobní proces nebo ještě přesněji pracovní proces. Tím se pracovní proces, daný před hodnotou jako výchozí bod – pracovní proces, který je pro [*268] svou abstraktnost, ryzí látkovost stejně vlastní všem formám výroby – jeví tak, jako by byl opět uvnitř kapitálu, jako proces, který probíhá uvnitř jeho látky, který tvoří jeho obsah.

(Že toto setření určení formy je i uvnitř výrobního procesu samého jen zdání, to se ještě ukáže.)[*264]

Pokud je kapitál hodnotou, ale jeví se jako proces především ve formě jednoduchého výrobního procesu, výrobního procesu, který není kladen v žádné zvláštní ekonomické určenosti, ale ve formě výrobního procesu vůbec, pak můžeme říci – podle toho, fixujeme-li nějakou zvláštní stránku jednoduchého výrobního procesu (který jako takový, jak jsme viděli, vůbec nepředpokládá kapitál, nýbrž je vlastní všem výrobním způsobům),[*265] že kapitál se stává produktem nebo že je pracovním nástrojem nebo také surovinou práce. Jestliže se potom zase chápe jako jedna ze stránek, která stojí proti práci jako látka nebo pouhý prostředek, pak se právem může říci, že kapitál není produktivní[*266], protože pak se chápe právě jen jako předmět, který stojí proti práci, jako matérie; jako pouze pasívní. Správné však je, že se nejeví jako jedna ze stránek nebo jako rozdílnost jedné stránky o sobě samé, ani jako pouhý výsledek (produkt), nýbrž jako jednoduchý výrobní proces sám; že se tento proces nyní jeví jako sebou samým pohybující obsah kapitálu.

[*269]

β) Nyní je třeba si všimnout té stránky určení formy, která se uchovává a modifikuje ve výrobním procesu.[*267]

Jako užitná hodnota je práce jen pro kapitál, a je to užitná hodnota kapitálu samého jako taková, tj. zprostředkující činnost, jíž se kapitál zhodnocuje. Kapitál jako to, co reprodukuje a zmnožuje svou hodnotu, je samostatná směnná hodnota (peníze) jako proces, jako proces zhodnocování. Práce tedy není pro dělníka užitnou hodnotou; není tedy pro něho výrobní silou bohatství, prostředkem nebo činností obohacování. Vnáší ji jako užitnou hodnotu do směny s kapitálem, který tak proti němu nestojí jako kapitál, nýbrž jako peníze. Kapitálem jako kapitálem je kapitál teprve ve vztahu k dělníkovi na základě spotřeby práce, která je nejprve mimo tuto směnu a je na ní nezávislá. Zatímco pro kapitál je práce užitnou hodnotou, pro dělníka je pouhou směnnou hodnotou; směnnou hodnotou, která je k dispozici. Jako taková je práce kladena v aktu směny s kapitálem, svým prodejem za peníze. Užitná hodnota nějaké věci se jejího prodavače jako takového netýká, týká se jen jejího kupce. Vlastnost ledku, že se ho může použít k výrobě střelného prachu, neurčuje cenu ledku, tato cena je určena výrobními náklady ledku samého, množstvím práce, která je v něm zpředmětněna. V oběhu, do něhož vstupují užitné hodnoty jako ceny, není jejich hodnota výsledkem oběhu, ačkoli se jen v něm realizuje; je jeho předpokladem a směnou za peníze se jen uskutečňuje. Tak je práce, kterou dělník [*270] prodává kapitálu jako užitnou hodnotu, pro dělníka jeho směnnou hodnotou, kterou chce realizovat, která je však určena již před aktem této směny, je jako podmínka jejím předpokladem, je určena jako hodnota jakéhokoli jiného zboží nabídkou a poptávkou nebo všeobecně, a o to nám tu jedině jde, výrobními náklady, množstvím zpředmětněné práce, kterou se produkuje pracovní schopnost dělníka a kterou tedy dostává jako ekvivalent. Směnná hodnota práce, jejíž realizace probíhá v procesu směny s kapitalistou, je tedy předpokladem, je předem určena, a prodělává jen formální modifikaci, kterou prochází při své realizaci každá cena kladená jen ideálně. Není určena užitnou hodnotou práce. Pro dělníka samého má práce užitnou hodnotu jen potud, pokud je směnnou hodnotou, ne pokud směnné hodnoty produkuje. Pro kapitál má směnnou hodnotu jen potud, pokud je užitnou hodnotou. Užitnou hodnotou na rozdíl od své směnné hodnoty není pro dělníka samého, nýbrž jen pro kapitál. Dělník směňuje tedy práci jako jednoduchou, předem určenou, minulým procesem určenou směnnou hodnotu – směňuje práci samu jako práci zpředmětněnou; jen pokud již zpředmětnila určité množství práce, tedy pokud je její ekvivalent už měřitelný, daný –; kapitál ji získává směnou jako živou práci, jako všeobecnou produktivní sílu bohatství; činnost zmnožující bohatství. Je jasné, že dělník se tedy touto směnou nemůže obohatit, když se – tak jako Ezau svého prvorozenství za mísu čočovice – vzdá své tvůrčí síly za pracovní schopnost jako danou veličinu. Musí se naopak ochuzovat, jak uvidíme dále,[238] protože tvůrčí síla jeho práce se ustavuje proti němu jako síla kapitálu, jako cizí moc. Zbavuje se práce jako produktivní síly bohatství; kapitál si ji jako takovou přisvojuje. Odloučení práce na produktu práce od vlastnictví tohoto produktu, odloučení práce od bohatství je tedy kladeno v samém aktu této směny.[*268] To, co se zdá být paradoxní jako výsledek, tkví již v samém předpokladu. Ekonomové to vyjádřili víceméně empiricky. Vůči dělníkovi se tedy produktivita jeho práce stává cizí mocí, vůbec jeho práce se mu stává cizí mocí, pokud [*271] není potencí, ale pohybem, skutečnou prací, kapitál naopak zhodnocuje sebe sama tím, že si přisvojuje cizí práci. (Přinejmenším se tím klade možnost zhodnocení; jako výsledek směny mezi prací a kapitálem. Tento poměr se realizuje až v samém výrobním aktu, kde kapitál skutečně spotřebovává cizí práci.) Jako se práce jako předpokládaná směnná hodnota směňuje dělníkovi za ekvivalent v penězích, směňují se opět peníze za ekvivalent ve zboží, jež je spotřebováno. V tomto procesu směny není práce produktivní; stává se takovou až pro kapitál; z oběhu může práce vzít jen to, co do něho dala, predeterminované množství zboží, které je jejím vlastním produktem právě tak málo jako její vlastní hodnota. Dělnici, říká Sismondi, směňují svou práci za obilí a snědí je, zatímco jejich práce „se stala kapitálem jejich pána“. (Sismondi VI.) „Tím, že dávají svou práci do směny, přeměňují ji dělnici v kapitál.“ (Tamtéž VIII.)[239] Tím, že dělník prodává svou práci kapitalistovi, získává právo jen na cenu práce, a ne na produkt této práce, ani na hodnotu, kterou práce produktu přidala. (Cherbuliez XXVIII.) „Prodávat práci = zříci se všech plodů práce.“ (Tamtéž.)[240] To tedy znamená, že veškeré pokroky civilizace, nebo jinými slovy jakékoli zmnožení společenských produktivních sil, chcete-li produktivních sil práce samé, – které jsou výsledkem vědy, vynálezů, dělby a kombinace práce, zlepšených spojovacích prostředků, vytvoření světového trhu, strojového vybavení atd. – neobohacují dělníka, ale kapitál; zvětšují tedy opět jen moc, která ovládá práci; zmnožují jen produktivní sílu kapitálu.[*269] Protože je kapitál protikladem dělníka, zmnožují jen subjektivní moc nad prací. Přeměna práce (jako živé účelné činnosti) v kapitál je sama o sobě výsledkem směny mezi kapitálem a prací, neboť tato směna dává kapitalistovi vlastnické právo na produkt práce (a velení nad prací). Tato přeměna je kladena až ve výrobním procesu samém. Otázka, je-li kapitál produktivní nebo ne, je tedy absurdní. Sama práce je produktivní jen tehdy, je-li zahrnuta do kapitálu, jen tam, kde kapitál tvoří základnu výroby a kde je tedy kapitalista velitelem výroby. Produktivita práce se stává [*272] produktivní silou kapitálu právě tak, jako se všeobecná směnná hodnota zboží fixuje v penězích. Práce, tak jak v protikladu ke kapitálu existuje pro sebe v dělníkovi, tedy práce ve svém bezprostředním jsoucnu, odloučena od kapitálu, není produktivní. Jako dělníkova činnost se také nikdy nestává produktivní, protože vstupuje jen do jednoduchého, pouze formálně přeměněného procesu oběhu. Proto ti, kteří dokazují, že veškerá produktivní síla připisovaná kapitálu je přenesení, transpozice produktivní síly práce, zapomínají právě na to, že kapitál sám je bytostně toto převedení, tato transpozice a že námezdní práce jako taková kapitál předpokládá, že je tedy i z jejího hlediska touto transsubstanciací; že je to nutný proces, který její vlastní síly klade jako síly dělníkovi cizí. Požadavek, aby námezdní práce zůstala a kapitál se přitom zrušil, je tedy požadavek, který sobě samému odporuje a sám sebe ruší.[*270] Jiní, dokonce i ekonomové, např. Ricardo,[241] Sismondi atd.,[242] říkají, že produktivní je jen práce, nikoli kapitál. Ale potom nemyslí kapitál ve specifické určenosti jeho formy, jako v sobě reflektovaný výrobní poměr, mají na mysli jen jeho látkovou substanci, surovinu atd. Tyto látkové prvky však nedělají kapitál kapitálem. Na druhé straně jim pak zase připadá, že kapitál je po jedné stránce hodnota, tedy něco imateriálního,[243] lhostejného ke svému látkovému trvání. Tak Say: „Kapitál má vždy imateriální podstatu, protože kapitál netvoří látka, nýbrž hodnota této látky, hodnota, na níž není nic tělesného“ (Say, 21.)[244] Nebo: Sismondi: „Kapitál je obchodní idea. (Sismondi LX.)[245] Pak se jim ale zdá, že kapitál je přece jen ještě také jiné ekonomické určení než hodnota, protože jinak by se vůbec nemuselo mluvit o kapitálu na rozdíl od hodnoty a že jsou-li všechny kapitály hodnotami, hodnoty jako takové ještě nejsou kapitál.[*271] Pak se zase honem vrátí k látkové podobě kapitálu uvnitř výrobního procesu, např. když Ricardo vysvětluje kapitál jako akumulovanou práci použitou při výrobě nové práce,[246] tj. jako pouhý pracovní nástroj či pracovní materiál. V tomto smyslu mluví Say dokonce o produktivní službě kapitálu,[247] jíž se má odůvodnit jeho odměna, [*273] jako kdyby pracovní nástroj jako takový měl nárok na dělníkovo poděkování, a jako by kapitál nebyl kladen jako pracovní nástroj, jako produktivní právě dělníkem. Samostatnost pracovního nástroje, tj. jeho společenské určení, tj. jeho určení jako kapitálu se tak předpokládá, aby se z něho vyvodily nároky kapitálu. Proudhonovo: „kapitál má hodnotu, práce produkuje,“[248] neznamená absolutně nic jiného než: kapitál je hodnota, a protože se tu o kapitálu neříká už nic víc, než že je hodnotou, hodnota je hodnota (subjekt soudu je tu jen jiný název pro predikát)[249], a práce produkuje, je produktivní činností, to znamená, že práce je práce, protože práce přece není nic jiného než „produire“[*272]. Je nabíledni, že tyto identické soudy neobsahují příliš velký kapitál moudrosti a že zejména nemohou vyjádřit poměr, v němž vstupují do vztahu k sobě hodnota a práce, v němž spolu vzájemně souvisí a navzájem se odlišují, v němž nejsou vedle sebe jako dvě lhostejné indiferentní veličiny. Již to, že práce jako taková se projevuje vůči kapitálu jako subjekt, tj. že dělník se projevuje jen v určení práce, a že tato práce není on sám, už to by mělo každému otevřít oči. V tom už tkví, i když necháme stranou kapitál, vztah, poměr dělníka k jeho vlastní činnosti, který rozhodně není „přirozený“, ale už sám obsahuje specifické ekonomické určení.

Kapitál, pokud jej tu zatím uvažujeme, jako poměr, který je třeba odlišit od hodnoty a peněz, je kapitál obecně, tj. shrnující pojem určení, jimiž se odlišuje hodnota jako kapitál od sebe jako pouhé hodnoty nebo peněz. Hodnota, peníze, oběh atd., ceny atd. se předpokládají, právě tak práce atd. Ale nemáme tu ještě co dělat ani se zvláštní formou kapitálu, ani s jednotlivým kapitálem jako něčím odlišným od jiných jednotlivých kapitálů atd. Jsme přítomni procesu jeho vzniku. Tento dialektický proces vzniku je jen ideálním výrazem skutečného pohybu, v němž kapitál vzniká. Na pozdější vztahy je třeba se dívat jako na vývoj z tohoto zárodku. Je však nutné fixovat určitou formu, na níž je kladen v jistém bodě. Jinak dochází ke zmatku.[250]

Pokračování ZDE.



Warning: mysql_result(): Unable to jump to row 0 on MySQL result index 112 in /var/www/www.sds.cz/htdocs/public/specfce.php on line 438
[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Karel Marx | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
274 (274 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
270 (270 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
233 (233 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
220 (220 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
402 (402 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
238 (238 hl.)
Prohnilý humanismus !!
182 (182 hl.)

Celkem hlasovalo: 1819


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.