Třetí část projevu prvního tajemníka ÚV KSSS N. S. Chručova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (25. února 1956). Text byl oficiálně zveřejněn a po 44 letech. (Začátek
ZDE).Soudruky a soudruzi! Obrame se k některým jiným faktům. Sovětský svaz je právem povaován za vzor mnohonárodního státu, nebo u nás je reálně zabezpečena rovnoprávnost a přátelství vech národů obývajících nai velkou vlast.
Tím křiklavějí jsou akce, jejich iniciátorem byl Stalin a které znamenají hrubé polapání hlavních leninských zásad národnostní politiky sovětského státu. Jde o hromadné vysídlování celých národů z rodných míst včetně komunistů a komsomolců bez jakékoli výjimky. Vysídlování tohoto druhu přitom vůbec nebylo diktováno důvodem války.
U koncem roku 1944, kdy se na frontách Velké vlastenecké války vyhranil trvalý přelom v průběhu války ve prospěch Sovětského svazu, bylo přijato a realizováno rozhodnutí o vysídlení vech Karačajců z území, které obývali. Ve stejném období, koncem prosince 1943 stihl tý osud vechno obyvatelstvo Kalmycké autonomní republiky. V březnu 1944 byli vysídleni ze svých rodných míst vichni Čečenci a Ingui a Čečensko-inguská autonomní republiky byla zruena. V dubnu 1944 byli z území Kabardinsko-balkarské autonomní republiky vysídleni do vzdálených míst vichni Balkaři a republika sama byla přejmenována na Kabardinskou autonomní republiku. Ukrajinci se tomuto osudu vyhnuli, protoe jich je příli mnoho a nebylo kam je vystěhovat. Jinak by je toti vystěhoval. (Smích a oivení v sále).
S vědomím nejen marxistů-leninovců, ale i kadého zdravě uvaujícího člověka se taková teze nesrovnává jak lze svalovat odpovědnost za nepřátelskou činnost jednotlivců nebo skupin na celé národy včetně en, dětí, starců, komunistů a komsomolců a vystavovat je hromadným represím, útrapám a strázním.
Sovětský lid po skončení Velké vlastenecké války s hrdostí oslavoval vítězství dosaená za cenu velkých obětí a nezměrného úsilí. Země proívala politický vzestup. Strana vyla z války jetě semknutějí, stranické kádry se ve výhni války zocelily. Za těchto podmínek nemohlo nikoho ani napadnout, e by ve straně mohlo vzniknout nějaké spiknutí.
A vidíte, v tomto období najednou vzniká takzvaný leningradský případ[49]. Jak nyní bylo dokázáno, tento případ byl zfalován. Nevinně zahynuli soudruzi Vozněsenskij, Kuzněcov, Rodionov, Popkov a dalí.
Je známo, e Vozněsenskij a Kuzněcov byli významní a schopní funkcionáři. Svého času měli blízko ke Stalinovi. Stačí říci, e Stalin jmenoval Vozněsenského prvním náměstkem předsedy rady ministrů a Kuzněcov byl zvolen tajemníkem ústředního výboru. U pouze to, e Stalin svěřil Kuzněcovovi dohled nad orgány státní bezpečnosti, svědčí o tom, jakou měl důvěru.
Jak se tedy stalo, e tito lidé byli prohláeni za nepřátele lidu a likvidováni?
Fakta ukazují, e i leningradský případ je výsledkem zvůle, které se dopoutěl Stalin vůči kádrům strany.
Kdyby v ústředním výboru a v politickém byru ÚV existovala normální situace, za ní by se podobné otázky projednávaly, jak se to ve straně dělat má, a zváila by se vechna fakta, tak by tento případ nevznikl, jako by nevznikly ani jiné podobné případy.
Je třeba říci, e v poválečném období se situace jetě více zkomplikovala. Stalin začal být více náladový, nedůtklivý, hrubý a zvlátě se prohloubila jeho podezíravost. Neuvěřitelných rozměrů nabyl jeho stihomam. V jeho očích se stávali nepřáteli mnozí funkcionáři. Stalin se po válce více distancoval od kolektivu, jednal výlučně o své osobě a neohlíel se na nic a na nikoho.
Stalinovy neuvěřitelné podezíravosti rafinovaně vyuíval odporný provokatér a podlý nepřítel Berija, který vyhladil tisíce komunistických a poctivých sovětských lidí. Povýení Vozněsenského a Kuzněcova nahánělo Berijovy strach. Jak bylo nyní zjitěno, právě Berija podstrkoval Stalinovi materiály v podobě oznámení, anonymních dopisů, v podobě různých zvěstí a řečí, které spolu se svými pomahači vykonstruoval.
Ústřední výbor strany prověřil takzvaný leningradský případ a lidé, kteří nevinně utrpěli, byli nyní rehabilitováni a byla obnovena čest slavné leningradské organizace. Ti, kdo tento případ zfalovali, Abakumov[50] a dalí, byli předáni soudu, byli souzeni v Leningradě a dostali, co si zaslouili.
Vyvstává otázka: proč jsme se nyní dokázali v tomto případu zorientovat a neudělali jsme to dříve, za Stalinova ivota, abychom nepřipustili záhubu nevinných lidí? Proto, e směr leningradského případu udával sám Stalin a větina členů tehdejího politbyra neznala vechny jeho okolnosti a nemohla se pochopitelně do toho vměovat.
Stalin, jakmile obdrel od Beriji a Abakumova některé materiály, ani by se v těchto podvrzích zorientoval, vydal pokyn případ Vozněsenského a Kuzněcova vyetřit. A tím bylo o jejich osudu předem rozhodnuto.
Poučný v tomto směru je i případ mingrelské nacionalistické organizace, která údajně měla existovat v Gruzii. K této věci, jak známo, byla v listopadu 1951 a v březnu 1952 přijata usnesení ÚV KSSS[51]. Tato usnesení byla přijata bez jejich projednání v politbyru. Stalin tato usnesení sám nadiktoval. Byla v nich vznesena těká obvinění proti mnoha čestným komunistům. Na základě padělaných materiálů se tvrdilo, e v Gruzii údajně existuje nacionalistická organizace, která si klade za cíl likvidaci sovětské moci v této republice za přispění imperialistických států.
V souvislosti s tím byla zatčena řada odpovědných stranických a státních funkcionářů Gruzie. Jak bylo potom zjitěno, byla to pomluva vrená na gruzínskou stranickou organizaci.
Víme, e v Gruzii jako i v některých jiných republikách se svého času vyskytovaly projevy místního nacionalismu. Vyvstává otázka, zda je moné, e skutečně v období, kdy byla přijata výe zmíněná usnesení, se nacionalistické tendence rozrostly do té míry, e hrozilo, e Gruzie vystoupí ze Sovětského svazu a stane se součástí Turecka? (Oivení a smích v sále).
To je ovem hloupost. Je těko si by představit, jak někoho mohlo napadnout něco podobného. Vichni víme, jak se Gruzie povznesla ve svém hospodářském a kulturním rozvoji za léta sovětské moci.
Průmyslová produkce Gruzínské republiky převyuje 27násobně výrobu v předrevoluční Gruzii. V republice byla vybudována nová průmyslová odvětví, která zde před revolucí neexistovala: hutnictví eleza, ropný průmysl, strojírenství a dalí. Ji dávno zde byla odstraněna negramotnost obyvatelstva, zatímco v předrevoluční Gruzii bylo negramotných 78 procent.
Kdy si Gruzínci porovnali situaci ve své republice s těkým postavením pracujících v Turecku, mohli snad usilovat o připojení k Turecku? V roce 1955 bylo v Turecku vyrobeno 18krát méně oceli na jednoho obyvatele ne v Gruzii. V Gruzii se vyrábí devětkrát více elektrické energie na jednoho obyvatele ne v Turecku. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1950 bylo v Turecku 65 procent obyvatelstva negramotných, a mezi enami okolo 80 procent. V Gruzii existuje 19 vysokých kol, na nich studuje 39 tisíc studentů, co je osmkrát více ne v Turecku (na tisíc obyvatel). V Gruzii za léta sovětské moci nesrovnatelně vzrostla hmotná ivotní úroveň pracujících.
Je jasné, e v Gruzii postupem rozvoje hospodářství a kultury a růstu socialistického uvědomění pracujících stále více mizí půda, která iví buroazní nacionalismus.
Jak se ve skutečnosti ukázalo, ádná nacionalistická organizace v Gruzii neexistovala. Obětí zvůle a nezákonnosti se staly tisíce naprosto nevinných sovětských lidí. A to vechno se dělalo pod geniálním vedením Stalina velkého syna gruzínského lidu, jak s láskou nazývali Gruzínci svého krajana. (Oivení v sále).
Stalinova zvůle se projevovala nejen při řeení otázek vnitřního ivota země, ale i v oblasti mezinárodních vztahů Sovětského svazu.
Na červencovém plenárním zasedání ÚV se podrobně projednávaly příčiny vzniku konfliktu s Jugoslávií. Přitom se konstatovala velmi nechvalná Stalinova úloha. Vdy v jugoslávském případu nebylo takových otázek, které by se nedaly vyřeit cestou soudruského stranického projednání. Pro vznik tohoto případu neexistovaly váné důvody a k roztrce s touto zemí vůbec nemuselo dojít. To ovem neznamená, e jugoslávtí vedoucí činitelé byli bez chyb či nedostatků. Ale tyto chyby a nedostatky byly Stalinem nepředstavitelně zveličeny, co vedlo k roztrce vztahů se spřátelenou zemí.
Vzpomínám si na první dny, kdy se začal uměle rozdmýchávat konflikt mezi Sovětským svazem a Jugoslávií.
Kdy jsem jednou přijel z Kyjeva do Moskvy, pozval si mě Stalin a s poukazem na kopii dopisu, který byl krátce předtím poslán Titovi, se mě zeptal:
Četls to?
A ani čekal na mou odpověď, řekl:
Takhle pohnu malíčkem, a bude po Titovi. Sletí
.
Na tohle hýbání malíčkem jsme draze doplatili. Toto prohláení zrcadlilo Stalinův slavomam, vdy on takovým způsobem i jednal: pohnu malíčkem a zmizí Kosior, znovu pohnu malíčkem a zmizí Postyev, Čubar, znovu pohnu malíčkem a zmizí Vozněsenskij, Kuzněcov a mnozí dalí.
Jene s Titem se to nestalo. A se Stalin snail malíčkem a čímkoli hýbat sebevíc. Tito nesletěl. Proč? Proto, e ve sporu s jugoslávskými soudruhy stál za Titem stát, stál za ním lid, který proel tvrdou kolou zápasu za svou svobodu a nezávislost, lid, který své vedoucí představitele podporoval.
Vidíte, k čemu vedl Stalinův slavomam. Stalin úplně ztrácel smysl pro realitu, projevoval podezíravost a povýenectví ve vztahu nejen k jednotlivcům doma, ale i ve vztahu k celým stranám a zemím.
Nyní jsme se pozorně zorientovali v otázce s Jugoslávií a nali jsme správné řeení, které schvalují národy Sovětského svazu i Jugoslávie, jako i vichni pracující lidově demokratických zemí, pokrokoví lidé celého světa. Odstranění nenormálních vztahů s Jugoslávií bylo uskutečněno v zájmu celého tábora socialismu, v zájmu upevnění míru v celém světě.
Je třeba také připomenout případ kůdců z řad lékařů. (Oivení v sále).
ádný případ v podstatě neexistoval, kromě oznámení lékařky Timaukové, která moná pod vlivem někoho nebo na pokyn (byla přece tajným spolupracovníkem orgánů státní bezpečnosti) napsala Stalinovi dopis, v něm prohlaovala, e lékaři údajně pouívají nesprávné metody léčení.
Stalinovi stačil jeden takový dopis, aby z toho okamitě vyvodil, e v Sovětském svazu existují kůdci v řadách lékařů, a vydal pokyn zatknout skupinu významných specialistů sovětské medicíny. Sám dával pokyny, jak vést vyetřování, jak vyslýchat zatčené. Řekl: akademikovi Vinogradovovi nasadit okovy, a jiného zase bít. Je zde přítomen delegát sjezdu, bývalý ministr státní bezpečnosti soudruh Ignajev[52], jemu Stalin přímo řekl: Nedosáhnete-li doznání lékařů, přijdete o hlavu. (Projevy rozhořčení v sále).
Stalin si povolával vyetřovatele, instruoval ho a poučoval o metodách, vyetřování, a tyto metody byly jediné bití, bití a zase bití.
Za určitou dobu po zatčení lékařů jsme my, členové politbyra, obdreli protokoly s doznáním lékařů. Po rozeslání těchto protokolů nám Stalin řekl: Jste slepci, koata, co si beze mne počnete, země zahyne, protoe vy nedokáete rozpoznat nepřátele.
Případ byl zorganizován tak, e nikdo neměl monost si prověřit fakta, na jejich základě se vedlo vyetřování. Neexistovala monost prověřit si tato fakta pomocí kontaktů s lidmi, kteří se doznávali.
My jsme ale pociovali, e případ zatčení lékařů je pinavost. Mnohé z těchto lidí jsme osobně znali, léčili nás. A kdy jsme po Stalinově smrti nahlédli, jak se tento případ vytvářel, uviděli jsme, e je to od začátku a do konce le.
Tenhle ostudný případ vykonstruoval Stalin, ale nestačil ho u dovést do konce (ve svém pojetí), a proto lékaři zůstali naivu. Nyní byli vichni rehabilitováni, pracují na stejných funkčních místech jako dříve, léčí vedoucí pracovníky včetně členů vlády. Plně jim důvěřujeme a oni svědomitě plní své sluební povinnosti, jako je plnili dříve.
V organizaci různých pinavých a hanebných případů hrál úlohu zarytý nepřítel naí strany, agent cizí rozvědky Berija, který se vetřel do Stalinovy důvěry. Jak tenhle provokatér mohl dosáhnout takovéhoto postavení ve straně i státě, e se stal prvním náměstkem předsedy rady ministrů Sovětského svazu a členem politického byra ÚV? Nyní bylo zjitěno, e tenhle padouch stoupal po státním ebříčku přes mnoství mrtvol na kadé příčce.
Existovaly signály, e Berija je člověk straně nepřátelský? Ano, existovaly. U v roce 1937 na plenárním zasedání ÚV řekl bývalý lidový komisař zdravotnictví Kaminskij[53], e Berija pracoval v musavatistické zpravodajské slubě. Plenární zasedání ÚV jetě neskončilo a Kaminskij u byl zatčen a potom zastřelen. Prověřil si Stalin prohláení Kaminského? Ne, protoe Stalin věřil Berijovi, a to mu stačilo. A jestli Stalin něčemu věřil, nikdo u nemohl říct nic, co by bylo s jeho názorem v rozporu; koho by napadlo něco namítat, toho by stihl stejný osud jako Kaminského.
Existovaly i jiné signály. Za pozornost stojí sdělení soudruha Sněgova[54] zaslaná ústřednímu výboru strany (nedávno mimochodem rehabilitovaného po sedmnáctiletém pobytu v táborech). Ve svém sdělení píe:
V souvislosti s otázkou rehabilitace bývalého člena ÚV Kartveliviliho-Lavrenjeva[55] jsem poskytl zástupci Výboru státní bezpečnosti podrobnou výpověď o Berijově úloze v zúčtování s Kartvelivilim a zločinných pohnutkách, jimi se Berija řídil.
Povauji za nutné rekonstruovat důleitou skutečnost v této otázce a sdělit ji ústřednímu výboru, protoe jsem nepovaoval za vhodné uvádět ji ve vyetřovacích dokumentech.
Na zasedání organizačního byra ÚV VKS(b) 30. října 1931 referoval tajemník zakavkazského krajského výboru Kartvelivili. Byli přítomni vichni členové byr krajského výboru, z nich já jediný jsem zůstal na ivu. J. V. Stalin na tomto zasedání podal v závěru svého vystoupení návrh na vytvoření sekretariátu zakavkazského krajského výboru ve sloení: prvním tajemníkem jmenovat Kartveliviliho a druhým Beriju (to bylo poprvé v historii strany, kdy bylo uvedeno jméno Beriji jako kandidáta na stranickou funkci), ale Kartvelivili k tomu okamitě namítl, e Beriju dobře zná, proto důrazně odmítá s ním pracovat. J. V. Stalin pak navrhl nechat otázku otevřenou a vyřeit ji pracovním postupem. Za dva dny bylo rozhodnuto o Berijově jmenování do stranické funkce a o odchodu Kartveliviliho ze Zakavkazska.
Potvrdit to mohou soudruzi A. I. Mikojan a L. M. Kaganovič, kteří byli na tomto zasedání přítomni.
Dlouholeté nepřátelské vztahy mezi Kartvelivilim a Berijou byly veobecně známy; datují se od doby, kdy v Zakavkazsku pracoval soudruh Sergo, nebo Kartvelivili byl nejbliím Sergovým pomocníkem. A tyto vztahy se staly pro Beriju důvodem, aby zfaloval případproti Kartverlivilimu.
Charakteristické je, e Kartvelivili je v tomto případě obviňován z teroristického aktu proti Berijovi.
V alobě soudního řízení proti Berijovi jsou jeho zločiny podrobně vyloeny. Leccos z toho vak stojí za to připomenout, tím spíe, e tento dokument vichni delegáti zřejmě nečetli. Chci zde připomenout, jak brutálně se Berija vypořádal s Kedrovem, Golubevem a nevlastní matkou Golubeva Baturinovou[56], kteří se snaili informovat ÚV o Berijově zrádcovské činnosti. Byli zastřeleni bez soudu a rozsudek byl po jejich zastřelení antedatován. Poslechněte si, co napsal na ústřední výbor soudruhu Andrejevovi[57] (soudruh Andrejev byl tehdy tajemníkem ÚV) starý komunista Kedrov[58].
Volám k Vám o pomoc z temné cely lefortovského vězení. Vyslyte křik hrůzy, neoslyte ho, zastaňte se mě, pomozte odstranit děs výslechů a odhalit omyl.
Trpím nevinně. Věřte mi. Čas to prokáe. Nejsem ádný agent, provokatér carské ochranky, nejsem pión, nejsem člen protistátní organizace, z čeho mě obviňují na základě pomlouvačných tvrzení. Nedopustil jsem se nikdy ani ádných jiných trestných činů vůči straně a vlasti. Jsem starý bolevik, který ničím nepotřísnil své jméno, který čestně bojoval téměř 40 let v řadách strany pro blaho a těstí lidu
A mně, 62letému starci, teď vyetřovatelé vyhroují jetě těími, krutějími a jetě potupnějími způsoby fyzického násilí. U nejsou s to uvědomit si svůj omyl a uznat nezákonnost a nepřípustnost svého jednání vůči mně. Jeho ospravedlnění hledají v tom, e mě líčí jako zavilého, nenapravitelného nepřítele a trvají na zesílení represe. Nech ale strana ví, e jsem nevinen a e se ze mne, věrného syna strany, oddaného jí a za hrob, ádnými akcemi udělat nepřítele nepodaří.
Nemám vak východisko. Jsem bezmocný, abych od sebe mohl odvrátit dalí, těké rány. Vechno ale má své meze. Jsem u konce svých sil. Zdraví mám podlomené, síly a energie mě opoutějí, rozuzlení se blíí. Umřít v sovětském vězení s cejchem potupného věrolomníka a vlastizrádce co můe být stranějího pro čestného člověka. Jaká hrůza! Srdce se mi svírá nepředstavitelnou hořkostí a bolestí. Ne a ne! To se nestane, to se nesmí stát, křičím. Strana a sovětská vláda a lidový komisař L. P. Berija nepřipustí, aby dolo k takové kruté nenapravitelné nespravedlnosti.
Jsem přesvědčen, e při klidném, nezaujatém vyetřování, bez hnusných nadávek, bez zloby, bez děsivého poniování bude nepodloenost obvinění snadno zjitěna. Hluboce věřím, e pravda a spravedlnost zvítězí. Věřím, věřím.
Ačkoli Vojenský senát starého bolevika soudruha Kedrova zprostil obaloby, byl přesto na Berijův příkaz zastřelen. (Projevy pobouření v sále).
Krutě se Berija rovně vypořádal s rodinou soudruha Ordonikidzeho[59]. Proč? Proto, e Ordonikidze bránil Berijovi v uskutečňování jeho zákeřných záměrů. Berija si klestil cestu tím, e se zbavoval vech lidí, kteří mu v tom mohli bránit. Ordonikidze byl vdy proti Berijovi a také to Stalinovi řekl. Stalin, namísto, aby se v tom zorientoval a podnikl nezbytná opatření, připustil likvidaci Ordonikidzeho bratra a Ordonikidzeho samotného dohnal do takového stavu, e se zastřelil. (Projevy rozhořčení v sále). Vidíte, kdo byl Berija.
Berija byl ústředním výborem odhalen krátce po Stalinově smrti. Na základě zevrubného soudního projednání byly zjitěny Berijovy hrůzné zločiny a Berija byl zastřelen.
Vyvstává otázka, proč vak Berija, který zlikvidoval desetitisíce pracovníků stranického a státního aparátu, nebyl odhalen za Stalinova ivota? Odhalen nebyl dříve proto, e dovedně vyuil Stalinových slabin, rozněcoval v něm podezíravost, ve vem Stalinovi vyhověl a jednal s jeho podporou.
* * *
Soudruky a soudruzi!
Kult osobnosti nabyl takových obludných rozměrů hlavně proto, e Stalin sám vemoně podněcoval a podporoval glorifikaci své osoby. Svědčí o tom nesčetné skutečnosti. Jedním z nejtypičtějích projevů slavomamu, toho, e Stalin postrádal elementární skromnost, je vydání jeho Stručného ivotopisu, který vyel v roce 1948.
Tato kniha je výrazem naprosto nespoutaného pochlebování, ukázkou zbotění člověka, jeho přetvoření v neomylného mudrce, největího vůdce a nepřekonaného vojevůdce vech dob a národů. Zřejmě se u nenaly jiné výrazy, které by Stalinovu úlohu jetě více vychválily.
Není třeba citovat pochlebovačné charakteristiky, z nich se dělá nanic, nahromaděné v této knize jedna vedle druhé. Je třeba jenom zdůraznit, e vechny je schválil a zredigoval Stalin osobně a některá z nich vlastnoručně vepsal do zrcadla sazby knihy.
Co Stalin povaoval za nutné do této knihy vepsat? Snail se snad zmírnit příval lichotek sestavitelů jeho Stručného ivotopisu? Nikoli. Zesiloval právě ta místa, kde se mu glorifikace jeho zásluh zdála nedostačující.
Poslechněte si některé charakteristiky Stalinovy činnosti, které vlastnoručně vepsal sám Stalin: V tomto boji proti malověrným a kapitulantům, trockistům, Bucharinům a Kameněvům se definitivně zformovalo po Leninově vyřazení z práce ono vedoucí jádro naí strany
, které uhájilo veliký Leninův prapor, semklo stranu na podkladě Leninových odkazů a uvedlo sovětský lid na irokou cestu industrializace země a kolektivizace zemědělství. Vůdcem tohoto jádra a vůdčí silou strany a státu byl soudruh Stalin.
To napsal sám Stalin! A dále dodává:
Stalin výborně plnil úkoly vůdce strany a lidu, měl plnou podporu veho sovětského lidu, přitom vak ani v nejmením nepropadl ve své činnosti domýlivosti, chvastounství a jeitnosti.
Kdo kdy viděl, aby nějaký činitel oslavoval sebe samého? Copak je to důstojné činitele marxisticko-leninského typu? Nikoli. Právě proti tomu tak důrazně vystupoval Marx a Engels. Právě to vdy tak ostře odsuzoval Vladimír Iljič Lenin.
V zrcadle sazby knihy byla také fráze: Stalin, to Lenin dneka. Stalinovi se tato fráze zdála zjevně nepostačující, a tak ji vlastnoručně předělává tímto způsobem: Stalin, to důstojný pokračovatel Leninova díla, čili, jak se říká u nás ve straně Lenin dneka. Jak nadneseně řečeno, ale ne lidem, nýbr samotným Stalinem.
Bylo by mono uvést mnoho podobných charakteristik sebechvály, které Stalin vlastní rukou vepsal do zrcadla knihy. Zvlá usilovně neetřil samochválou o své vojenské genialitě, o svém vojevůdcovském nadání.
Dovolím si uvést jetě jednu vsuvku, kterou Stalin udělal, pokud jde o jeho vlastní vojenskou genialitu. Napsal: Soudruh Stalin dále rozvinul pokročilou sovětskou vojenskou vědu. Propracoval poučku o trvale působících činitelích, rozhodujících o výsledku války, o aktivní obraně a zákonech protiofenzívy a ofenzívy, o součinnosti druhů vojsk a zbraní v současných podmínkách války, o úloze velkých mas tanků a letadel v moderní válce, o dělostřelectvu jako nejmohutnějím druhu vojsk. V různých etapách války nalézala Stalinova genialita správná řeení, v nich se plně přihlíelo k zvlátnostem situace. (Oivení v sále).
A dále Stalin sám píe: Stalinské vojenské učení se projevovalo jak v obraně, tak i v útočném boji
Geniálním bystrozrakem odhaloval soudruh Stalin nepřátelské plány a čelil jim. Bitvy, ve kterých soudruh Stalin řídil sovětská vojska, jsou vynikajícími vzory vojenského operativního umění.
Tak byl oslavován Stalin jako vojevůdce. Jene kým? Samotným Stalinem, který u nevystupoval v roli vojevůdce, ale v roli autora a redaktora, jednoho z hlavních sestavitelů svého oslavného ivotopisu.
Taková jsou, soudruzi, fakta. Je třeba rovnou říci, e to jsou zahanbující fakta.
A jetě jeden fakt z tého Stalinova stručného ivotopisu. Je známo, e na Stručném výkladu dějin Vesvazové komunistické strany (boleviků) pracovala komise ústředního výboru strany. Toto dílo, mimochodem rovně prosáklé kultem osobnosti, sestavil určitý kolektiv autorů. V zrcadle sazby Stalinova stručného ivotopisu to bylo řečeno takto: Komise ústředního výboru VKS(b) pod vedením soudruha Stalina a za jeho aktivní účasti vydává Dějiny Vesvazové komunistické strany (boleviků). Stručný výklad.
Ale tato formulace u nemohla Stalina uspokojit, a tak ve vydaném Stručném ivotopisu je toto místo nahrazeno tezí: V roce 1938 vyly Dějiny VKS(b). Stručný výklad, napsané soudruhem Stalinem a schválené komisí ÚV VKS(b). Co k tomu jetě dodat! (Oivení v sále).
Jak vidíte, dolo k překvapivé změně díla připraveného kolektivem v knihu napsanou Stalinem. Jak a proč dolo k podobné změně, o tom se není třeba zmiňovat.
Vzniká oprávněná otázka: jestlie je Stalin autorem této knihy, proč potom potřeboval tak glorifikovat osobnost Stalina a v podstatě z celého poříjnového období dějin naí slavné komunistické strany dělat jenom pozadí pro činy Stalinovy geniality?
Nalo snad v této knize důstojný odraz úsilí naí strany o socialistickou přeměnu země, o vybudování socialistické společnosti, o industrializaci a kolektivizaci a dalí opatření realizovaná stranou, pevně kráčející cestou, kterou nastínil Lenin? Mluví se tam hlavně o Stalinovi, o jeho projevech, o jeho referátech. Vechno bez nejmení výjimky souvisí s jeho jménem.
A kdy ovem Stalin sám prohlauje, e to byl on, kdo napsal Dějiny VKS(b). Stručný výklad, nutné to musí vyvolávat přinejmením údiv a rozpaky. Můe snad marxista-leninovec tímto způsobem psát o sobě a do nebes vynáet kult své osobnosti?
Nebo si vezměme Stalinovy ceny. (Oivení v sále).
Ani carové nezřizovali takové ceny, které by nazvali svým jménem.
Sám Stalin povaoval za nejlepí onen text Státní hymny Sovětského svazu, v něm není ani slova o komunistické straně, ale zato je v něm tento bezpříkladný chvalozpěv na Stalina:
a věrnosti lidu vdy nás učil Stalin,
nás učil jít v práci i hrdinství vpřed.
Vekerá obrovská výchovná, řídící a inspirující činnost veliké leninské strany je v těchto řádcích hymny připsána samotnému Stalinovi. To je samozřejmě zjevná úchylka od marxismu-leninismu, zjevná degradace a sníení úlohy strany. Pro vai informaci je třeba říci, e předsednictvo ÚV u přijalo usnesení o napsání nového textu hymny, který by zrcadlil úlohu lidu, úlohu strany. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk).
Co se mohlo bez Stalinova vědomí přisvojovat jeho jméno mnoha velkým podnikům a městům, copak se bez jeho vědomí mohly po celé zemi stavět Stalinovy monumenty - ty pomníky zaiva? Je přece faktem, e Stalin sám 2. července 1951 podepsal usnesení rady ministrů SSSR, na jeho základě měla být na Volsko-donském průplavu postavena Stalinova monumentální socha, a 4. září tého roku vydal nařízení vyčlenit na stavbu tohoto monumentu 33 tuny mědi. Kdo byl poblí Stalingradu, viděl, jaká se tam tyčí socha, přičem na takovém místě, kde bývá málo lidí. Na její postavení vak bylo vynaloeno mnoho prostředků, a to se stalo v době, kdy po válce nai lidé v těchto oblastech jetě ili v zemljankách. Sami posuďte, zda Stalin správně napsal ve svém ivotopisu, e ani v nejmením nepropadal v své činnosti domýlivosti, chvastounství a sebeobdivu?
Přitom vak Stalin projevoval neúctu k Leninově památce. Nebylo náhodou, e Palác sovětů jako památník Vladimíru Iljiči, kdy usnesení o jeho výstavbě bylo přijato před 30 lety, nebyl postaven, a jeho stavba se současně odkládala a zapomínalo se na ni. Tuto situaci je třeba napravit a památník Vladimíru Iljiči postavit. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk).
Nelze nevzpomenout ani na usnesení sovětské vlády z 14. srpna 1925 O zřízení cen V. I. Lenina za vědecké práce. Toto usnesení bylo zveřejněno v tisku, avak Leninovy ceny dodnes neexistují. To se rovně musí napravit. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk).
Za Stalinova ivota, díky známým metodám, o nich jsem u mluvil, kdy jsem uváděl fakta, jak byl psán třeba Stalinův stručný ivotopis, se vechny události osvětlovaly tak, e Lenin jakoby hrál druhořadou úlohu dokonce při uskutečnění Říjnové socialistické revoluce. V mnoha filmech a beletristických dílech se Leninův obraz osvětluje nesprávně a nepřípustně se sniuje.
Stalin se velmi rád díval na film Nezapomenutelný rok 1919, v něm je vylíčen, jak jede na schůdku obrněného vlaku a div ne avlí rubá nepřítele. A Kliment Jefremovič, ná drahý přítel, najde odvahu a napíe pravdu o Stalinovi, vdy on ví, jak Stalin bojoval. Pro soudruha Voroilova[60] je samozřejmě těké se do toho pustit, ale bylo by dobře, kdyby to udělal. Vichni by s tím souhlasili lid i strana. A vnuci mu za to budou děkovat. (Dlouhotrvající potlesk).
Při osvětlování událostí spojených s Říjnovou revolucí a občanskou válkou se v řadě případů věc líčila tak, e hlavní úloha jakoby vude náleí Stalinovi, e Stalin vude a ve vem napovídá Leninovi, jak a co má dělat. Ale vdy to je pomlouvání Lenina! (Dlouhotrvající potlesk).
Neprohřeím se zřejmě proti pravdě, řeknu-li, e 99 procent zde přítomných toho o Stalinovi do roku 1924 vědělo a slyelo málo, ale Lenina u nás znali vichni; celá strana ho znala, vechen lid ho znal, děti i dospělí. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk).
To vechno je třeba rozhodně přehodnotit, aby v dějinách, literatuře a uměleckých dílech byla správně zobrazena úloha V. I. Lenina, veliké činy naí komunistické strany a sovětského lidu, lidu tvůrce, lidu budovatele. (Potlesk).
* * *
Soudruzi! Kult osobnosti napomohl k rozíření nesprávných metod ve výstavbě strany a hospodářské činnosti, plodil hrubé poruování vnitrostranické i státní demokracie, holé administrování, nejrůznějí deformace, zastírání nedostatků a lakování skutečnosti. Rozmohlo se u nás nemálo vrtichvostů, pochlebníků a nepoctivců.
Nelze přehlíet ani to, e v důsledku nesčetných zatčení stranických, státních a hospodářských pracovníků mnohé nae kádry znejistěly, začala brát ohledy, bát se nového, bát se i vlastního stínu, projevovat méně pracovní iniciativy.
A vezměte si usnesení stranických a státních orgánů. Začala se sestavovat podle ablony, často bez ohledu na konkrétní situaci. Věci zaly a tak daleko, e se vystoupení stranických a jiných pracovníků začala i na těch nejmeních schůzích a poradách k jakýmkoli otázkám číst z taháku. To vechno plodilo nebezpečí zkostnatění práce stranických a státních orgánů, byrokratizace aparátu.
Stalinovo odtrení od ivota, to e neznal skutečnou situaci na místech, lze názorně ukázat na příkladu řízení zemědělství. Vichni, kdo se alespoň trochu zajímali o vnitřní situaci, viděli těký stav zemědělství, ale Stalin to neviděl. Zda jsme to Stalinovi říkali? Ano, říkali jsme mu to, ale on na nás nedbal. Proč k tomu mohlo dojít? Proto, e Stalin nikam nejezdil, s dělníky a kolchozníky se nesetkával a skutečnou situaci na místech neznal.
Zemi a zemědělství poznával jenom z filmů. Filmy vak situaci v zemědělství přikrálovaly a lakovaly. Kolchozní ivot se v mnoha filmech předváděl tak, e stoly se prohýbaly pod mnostvím krůt a husí. Stalin si zřejmě myslel, e tak tomu ve skutečnosti taky je.
Vladimír Iljič Lenin se díval na ivot jinak, stále byl v těsném spojení s lidem, přijímal deputace rolníků, často mluvil v továrnách a závodech, jezdil na vesnici a rozmlouval s rolníky.
Stalin se od lidu distancoval a nikam nejezdil. Tak to trvalo desítky let. Poslední jeho návtěva na vesnici se uskutečnila v lednu 1928, kdy jel na Sibiř v záleitostech dodávek obilí. Odkud pak mohl znát situaci na venkově?
A kdy bylo Stalinovi v jednom rozhovoru řečeno, e situace v naem zemědělství je velmi těká, e zvlá patně jsme na tom s produkcí masa a dalích ivočiných výrobků, byla vytvořena komise, které bylo uloeno připravit návrh usnesení. O opatřeních k dalímu rozvoji ivočiné výroby v kolchozech a sovchozech. Tento návrh jsme vypracovali.
Nae tehdejí návrhy samozřejmě nezahrnovaly vechny monosti, ale byly stanoveny cesty k vzestupu společenské ivočiné výroby. Tehdy se doporučovalo zvýit nákupní ceny ivočiných výrobků, aby se zvýila hmotná zainteresovanost kolchozníků, pracovníků strojních a traktorových stanic i sovchozů na rozvoji ivočiné výroby. Návrh, který jsme vypracovali, vak schválen nebyl a v únoru 1953 byl odloen.
Víc ne to, Stalin při jeho projednávání podal návrh, aby se kolchozům a kolchozníkům zvýily daně jetě o 40 miliard rublů, nebo, jak se domníval, rolníci si ijí v hojnosti, a kdy kolchozník prodá jen jednu slepici, můe státní daň klidně zaplatit.
Jen si představte, co to znamenalo? Vdy 40 miliard rublů je taková částka, ji rolníci neobdreli ani za vechny produkty, které odevzdávali. Například v roce 1952 kolchozy a kolchozníci za vechnu svou odevzdanou nebo jimi státu prodanou produkci obdreli 26 miliard 280 miliónů rublů.
Zakládal se snad tento Stalinův návrh na nějakých údajích? Samozřejmě nezakládal. Fakta a čísla ho v takových případech nezajímala. Jestli to Stalin tak řekl, pak to tak i je vdy je génius a génius nemusí nic počítat, jemu stačí se podívat, aby hned vechno určil, jak má být. Řekl své slovo a vichni ho potom po něm museli opakovat a nadeně se obdivovat jeho moudrosti.
Co vak bylo moudrého na návrhu zvýit zemědělskou daň o 40 miliard rublů? Přesně řečeno nic, poněvad tento návrh nevycházel z reálného hodnocení skutečnosti, ale z fantastických výmyslů člověka, odtreného od ivota.
V zemědělství jsme se nyní začali trochu dostávat z těké situace. Diskusní příspěvky delegátů XX. sjezdu strany těí kadého z nás, kdy mnozí říkají, e existují vechny podmínky, aby úkoly esté pětiletky ve výrobě hlavních ivočiných produktů byly splněny ne za pět let, ale za dva a tři roky. Jsme přesvědčeni, e úkoly nové pětiletky budou úspěně splněny. (Dlouhotrvající potlesk).
* * *
Soudruky a soudruzi!
Kdy nyní příkře vystupujeme proti kultu osobnosti, který se za Stalinova ivota tak rozmohl, a mluvíme o mnohých záporných jevech vyvolaných tímto kultem, který je marxismu-leninismu cizí, mohou se někteří lidé zeptat: jak je to moné, vdy Stalin stál v čele strany a státu 30 let, za něho bylo dosaeno významných vítězství, copak to nelze popírat? Soudím, e klást otázku takto mohou jenom zaslepení a kultem osobnosti beznadějně zhypnotizovaní lidé, kteří nechápou podstatu revoluce a sovětského státu, nechápou skutečně, v leninském duchu úlohu strany a lidu v rozvoji sovětské společnosti.
Socialistickou revoluci uskutečnila dělnická třída ve svazku s nejchudím rolnictvem, za podpory středního rolnictva, uskutečnil ji lid vedený bolevickou stranou. Leninova velká zásluha spočívá v tom, e vytvořil bojovou stranu dělnické třídy, vyzbrojil ji marxistickým chápáním zákonů společenského vývoje, učením o vítězství proletariátu v boji proti kapitalismu a zocelil stranu ve výhni revolučních zápasů lidových mas. Strana v tomto boji důsledně hájila zájmy lidu, stala se jeho osvědčeným vůdcem, dovedla pracující k moci, k vytvoření prvního socialistického státu na světě.
Dobře znáte moudrá Leninova slova o tom, e sovětský stát je silný uvědomělostí mas, e dějiny nyní vytvářejí milióny a deseti milióny lidí.
Organizátorské práci strany, jejich nesčetných místních organizací a obětavé práci naeho velikého lidu vděčíme za svá historická vítězství. Tato vítězství jsou výsledkem obrovské rozsáhlé činnosti lidu a strany jako celku, a vůbec ne plodem vedení pouze samotného Stalina, jak se to snaili dokazovat v období rozkvětu kultu osobnosti.
Přistoupíme-li k podstatě této otázky z marxistického, leninského hlediska, je třeba naprosto otevřeně prohlásit, e praxe řízení, která se vytvořila v posledních letech Stalinova ivota, se stala vánou brzdou na cestě rozvoje sovětské společnosti.
Stalin se celé měsíce nezabýval mnoha zásadními a neodkladnými otázkami ivota strany ani země. Za Stalinova vedení se nae mírové vztahy s jinými zeměmi nezřídka ocitly v ohroení, poněvad rozhodování jednou osobou mohlo vyvolat a leckdy vyvolávalo velké komplikace.
V posledních letech, kdy jsme se vymanili z nesprávné praxe kultu osobnosti a nastínili jsme řadu opatření v oblasti vnitřní a zahraniční politiky, vichni vidí, jak doslova před očima vzrůstá aktivita a rozvíjí se tvůrčí iniciativa irokých mas pracujících, jak blahodárně se to začíná projevovat na výsledcích hospodářské i kulturní výstavby. (Potlesk).
Někteří soudruzi se mohou zeptat: kam se dívali členové politického byra ÚV, proč včas proti kultu osobnosti nevystoupili a dělají to teprve v poslední době?
Předevím je třeba mít na zřeteli, e členové politbyra pohlíeli na tyto otázky v různých obdobích různě. Zpočátku mnozí z nich Stalina aktivně podporovali, protoe je jedním z nejsilnějích marxistů, a jeho logika, síla a vůle měly vliv na kádry, na práci strany.
Je známo, e Stalin po smrti V. I. Lenina, zvlátě v prvních letech, aktivně bojoval za leninismus, proti deformátorům a nepřátelům Leninova učení. Strana na základě leninského učení a v čele se svým ústředním výborem rozvinula práci spojenou se socialistickou industrializací země, kolektivizací zemědělství a uskutečněním kulturní revoluce. Stalin si v té době získal popularitu, sympatie a podporu. Strana musela bojovat proti těm, kdo se snaili svést ji z jedině správné, leninské cesty proti trockistům, zinovjevcům, pravičákům i buroazním nacionalistům. Tento boj byl nezbytný. Potom se vak Stalin začal, stále více neuívaje moci, vypořádávat s význačnými funkcionáři strany a státu a pouívat proti čestným sovětským lidem teroristické metody. Jak u bylo řečeno, právě tak Stalin naloil s význačnými činiteli strany a naeho státu Kosjorem, Rudzutakem, Ejchem, Postyevem a mnoha dalími.
Pokusy vystoupit proti neodůvodněným podezřením a obviněním vedly k tomu, e ten, kdo protestoval, byl vystaven represím. V tomto směru je charakteristické, co se událo se soudruhem Postyevem.
Stalin v jedné z besed dal najevo svou nelibost vůči Postyevovi tím, e mu poloil otázku: Co jste zač? Bolevik jsem, soudruhu Staline, bolevik, rozhodně na to odpověděl Postyev v severoruském nářečí s přízvukem na o.
A toto prohláení bylo ohodnoceno zprvu jako projev neúcty ke Stalinovi, potom jako kůdcovský akt a později vedlo k likvidaci Postyeva, který byl prohláen, ani k tomu existovaly nejmení důvody, za nepřítele lidu.
O situaci, která se v té době vytvořila, jsme často rozmlouvali s Nikolajem Alexandrovičem Bulganinem. Jednou, kdy jsme ve dvou jeli autem, mi řekl: Člověk někdy jede ke Stalinovi a je k němu zván jako přítel. Ale sedí u Stalina a neví, kam ho od něho odvezou: jestli domů nebo do vězení.
Je jasné, e taková situace stavěla kteréhokoli člena politbyra do nevýslovně těkého postavení. Jestlie si navíc uvědomíme, e v posledních letech se plenární zasedání ÚV fakticky nesvolávala a zasedání politbyra se konala případ od případu, bude pochopitelné, jak těko bylo pro kteréhokoli člena politbyra vyslovit se proti tomu nebo onomu nespravedlivému nebo nesprávnému opatření, proti očividným chybám a nedostatkům v praxi vedení.
Jak ji bylo řečeno, mnohá usnesení se přijímala na základě rozhodování jednou osobou nebo dotazem, bez kolektivního projednávání.
Vem je znám smutný osud člena politbyra soudruha Vozněsenského, který se stal obětí Stalinových represí. Je třeba zdůraznit, e rozhodnutí o jeho odvolání z politického byra se nikde neprojednávalo, ale bylo provedeno dotazem. Rovně dotazem bylo provedeno rozhodnutí o odvolání z funkcí soudruhů Kuzněcova a Rodionova.
Úloha politického byra ÚV byla váně sniována a jeho práce dezorganizována vytvářením různých komisí uvnitř politbyra, vytvářením takzvaných pětek, estek, sedmiček, devítek. Poslechněte si například usnesení politického byra z 3. října 1946:
Návrh soudruha Stalina.
1. Uloit komisi pro zahraniční politiku při politbyru (estce) nadále se spolu s otázkami zahraničněpolitického charakteru zabývat i otázkami vnitřní výstavby a vnitřní politiky.
2. Doplnit sloení estky o předsedu Státní plánovací komise SSSR soudruha Vozněsenského a nadále estku nazývat sedmou.
Tajemník ÚV J. Stalin.
Co je to za terminologii karbaníka? (Smích v sále).
Je jasné, e vytváření podobných komisí pětek, estek, sedem, devítek podlamovalo v politbyru zásadu kolektivního vedení. Tak docházelo k tomu, e někteří členové politbyra byli tímto způsobem odstraňováni od rozhodování nejzávanějích otázek.
Do nesnesitelných podmínek byl postaven jeden z nejstarích členů naí strany Kliment Jefremovič Voroilov. Po mnoho let byl fakticky zbaven práva podílet se na práci politbyra. Stalin mu zakázal objevovat se na zasedáních politbyra a zasílat mu dokumenty. Kdy politické byra zasedalo a soudruh Voroilov se o tom dozvěděl, pokadé telefonicky volal a ádal o svolení, zda smí na toto zasedání přijít. Stalin mu to někdy dovoloval, ale vdy dával najevo svou nelibost. Stalin v důsledku svého extrémního strachu a podezíravosti dospěl a k takovému nesmyslnému a směnému podezření, e Voroilov je britský agent. (Smích v sále). Ano, britský agent. A doma mu byl podstrčen speciální aparát k odposlouchávání jeho rozhovorů. (Projevy rozhořčení v sále).
Stalin o svém rozhodnutí odstranil rovně od účasti na činnosti politbyra i dalího člena Andreje Andrejeviče Andrejeva.
Byla to největí bezuzdná zvůle.
Nebo si vezměte první plenární zasedání ÚV po XIX. sjezdu strany, kdy si vzal slovo Stalin a kádroval na něm Vjačeslava Michajloviče Molotova a Anastase Ivanoviče Mikojana a vznesl proti těmto starým funkcionářům ničím nepodloená obvinění.
Není vyloučeno, e kdyby Stalin jetě několik měsíců zůstal ve vedení, e by na tomto sjezdu strany soudruzi Molotov a Mikojan moná u nemluvili.
Stalin zřejmě měl své záměry se vypořádat se starými členy politbyra. Nejednou prohlaoval, e členy politického byra je třeba měnit. Jeho návrh zvolit po XIX. sjezdu do předsednictva ústředního výboru 25 lidí sledoval cíl odstranit staré členy politbyra, zařadit do něho lidi méně zkuené, a ti aby ho vemoně vychvalovali. Lze předpokládat, e to bylo vymyleno proto, aby se potom staří členové politbyra zlikvidovali, a tak se zahladily stopy těchto odsouzeníhodných činů Stalina, o nich nyní referujeme.
Soudruzi! Aby se neopakovaly chyby minulosti, ústřední výbor se rozhodně staví proti kultu osobnosti. Soudíme, e jsme Stalina neúměrně zveličili. Je nesporné, e Stalin měl v minulosti velké zásluhy o stranu, o dělnickou třídu, o mezinárodní dělnické hnutí.
Otázka je komplikována tím, e vechno to, o čem se zde hovořilo, bylo učiněno za Stalina, pod jeho vedením a s jeho souhlasem, přičem Stalin byl přesvědčen, e je to nezbytné pro obranu zájmu pracujících před úklady nepřátel a útoky imperialistického tábora. To vechno jím bylo chápáno z pozic obrany zájmů dělnické třídy, zájmů pracujícího lidu, zájmů vítězství socialismu a komunismu. Nemůe se říci, e to je počínání tyrana. Stalin soudil, e je to tak třeba dělat v zájmu strany, pracujících, v zájmu obrany vymoeností revoluce. V tom je skutečná tragédie!
Soudruzi! Lenin nejednou zdůrazňoval, e skromnost je neodmyslitelnou vlastností skutečného bolevika. Lenin sám byl ivým zobecněním té největí skromnosti. Nedá se říci, e v této věci se ve vem řídíme Leninovým příkladem. Stačí třeba jen uvést, e mnoha městům, závodům, kolchozů i sovchozům, státním a kulturním institucím byla u nás nadělena jména různých ijících státních a stranických činitelů, jako by mělo jít, lze-li to tak vyjádřit, o právo na jejich soukromé vlastnictví. Na přisvojování naich jmen různým městům, oblastem i podnikům a kolchozům jsou mnozí z nás spolupodílníci. To je třeba napravit. (Potlesk).
Dělat je to ovem třeba rozumně a bez ukvapenosti. Ústřední výbor tuto věc projedná a dobře se v tom zorientuje, aby zde nedolo k nějakým chybám nebo výstřelkům. Vzpomínám si, jak se na Ukrajině dozvěděli o Kosiorově zatčení. Kyjevský rozhlas obvykle začínal své vysílání slovy: Posloucháte vysílání Kosiorova rozhlasu. A jednoho dne začalo rozhlasové vysílání bez ohláení Kosiorova jména. Vichni vytuili, e se s Kosiorem něco stalo, e je zřejmě zatčen.
Take kdybychom vude začali sundávat firemní títy a provádět přejmenovávání, lidé by si mohli pomyslet, e se s těmi soudruhy, po nich jsou pojmenovány podniky, kolchozy či města, něco stalo, e třeba i oni byli zatčeni. (Oivení v sále).
Čím se u nás leckde měří autorita a význam toho či onoho vedoucího činitele? Prostě tím, e je po něm pojmenováno tolik a tolik měst a závodů, tolik a tolik sovchozů. Není na čase skoncovat s tímto soukromým vlastnictvím a provést znárodnění závodů, kolchozů a sovchozů? (Smích, potlesk, hlasy z pléna: Správně). Bude to ku prospěchu naí věci. Kult osobnosti se projevuje přece i v takových skutečnostech.
K otázce kultu osobnosti musíme přistupovat se ví váností. Tuto otázku nemůeme vynáet mimo stranu a tím spíe ne do tisku. Proto o ní referujeme na neveřejném zasedání sjezdu. Je třeba znát míru, neivit nepřátele, neodhalovat před nimi nae rány. Myslím, e sjezdoví delegáti správně pochopí a ocení vechna tato opatření. (Bouřlivý potlesk).
* * *
Soudruzi! Potřebujeme rozhodně, jednou provdy skoncovat s kultem osobnosti a vyvodit náleité závěry jak v oblasti ideově teoretické, tak v oblasti praktické práce.
V zájmu toho je třeba:
Za prvé, bolevicky odsoudit a vykořenit kult osobnosti jako jev marxismu-leninismu cizí a neslučitelný se zásadami stranického vedení a normami stranického ivota a vést nemilosrdný boj proti vem pokusům v té či oné formě ho oivit.
Obnovit a v celé naí ideologické práci prosazovat nejdůleitějí teze učení marxismu-leninismu o lidu jako tvůrci dějin, tvůrci vech materiálních a duchovních statků lidstva, o rozhodující úloze marxistické strany v revolučním boji za přeměnu společnosti, za vítězství komunismu.
V souvislosti s tím musíme odvést velkou práci, abychom z pozic marxismu-leninismu kriticky zhodnotili a opravili chybné názory, které se ve spojitosti s kultem osobnosti rozířily v oblasti historie, filozofie, ekonomie a dalích věd a rovně v oblasti literatury a umění. Konkrétně, v nejblií době je nutné vyvinout velké úsilí v zájmu napsání kvalitní a vědecky objektivní marxistické učebnice dějin naí strany, učebnic o dějinách naí společnosti, knih z dějin občanské války a Velké vlastenecké války.
Za druhé, důsledně a houevnatě pokračovat v práci, kterou v posledních letech uskutečňuje ústřední výbor strany v zájmu co nejpřísnějího dodrování leninských zásad stranického vedení ve vech stranických organizacích shora dolů, a předevím té nejvyí zásady kolektivnosti vedení, v zájmu dodrování norem stranického ivota zakotvených stanovami naí strany, v zájmu rozvíjení kritiky a sebekritiky.
Soudruky a soudruzi!
Dvacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu s novou silou prokázal nerozbornou jednotu naí strany, její semknutost kolem ústředního výboru, její odhodlání splnit velké úlohy komunistické výstavby. (Bouřlivý potlesk). Skutečnost, e nyní v plné íři nastolujeme principiální otázky překonání kultu osobnosti jako jevu, který je marxismu-leninismu cizí, a odstranění těkých důsledků, které způsobil, svědčí o velké morální a politické síle naí strany. (Dlouhotrvající potlesk).
Jsme plně přesvědčení o tom, e nae strana vyzbrojená historickými závěry svého XX. sjezdu povede sovětský lid leninskou cestou k novým úspěchům, k novým vítězstvím. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk).
A ije leninismus vítězný prapor naí strany!
(Bouřlivý dlouhotrvající potlesk přecházející v ovace. Vichni povstávají.)
Pokračování ZDE.
Poznámky:
[49] O takzvaném leningradském případu viz lzvestija CK KPSS, č. 2/1989, s. 124 137.
[50] V. S. Abakumov (19081954), člen strany od roku 1930. V orgánech státní bezpečnosti pracoval od roku 1932. V letech 1946 1951 ministr státní bezpečnosti SSSR. V červnu 1951 ze strany vyloučen. V prosinci 1954 odsouzen k trestu smrti zastřelením.
[51] Jde o usnesení ÚV VKS(b) z 9. prosince 1951 a z 27. března 1952 o údajném odhalení mingrelské nacionalistické organizace v Gruzii v čele s tajemníkem ÚV VKS(b) Gruzie B. Baramijou. Usnesením ÚV KSSS z 10. dubna 1953 O poruování sovětských zákonů bývalými ministerstvy státní bezpečnosti SSSR a Gruzínské SSR byla zmíněná usnesení zruena.
[52] S. D. Ignajev (1904 1983), v letech 19511953 ministr státní bezpečnosti, v letech 1953 1957 první tajemník bakirského oblastního výboru a 1957 1960 tatarského oblastního výboru KSSS. V letech 1952 1953 tajemník ÚV KSSS.
[53] G. N. Kaminskij (1895 1938), člen strany od roku 1913, v roce 1920 tajemník ÚV KS(b) Ázerbajdánu, od roku 1930 tajemník moskevského výboru VKS(b), od roku 1932 předseda výkonného výboru moskevského oblastního sovětu, od roku 1934 lidový komisař zdravotnictví. Kandidát ÚV VKS(b) v letech 1925 1927 a od roku 1934.
[54] A. V. Sněgov (nar. 1898), člen strany od roku 1917, od roku 1931 člen byra zakavkazského krajského výboru VKS(b), pracovník státního a stranického aparátu na Sibiři, na Ukrajině, v Kujbyevu a v Murmansku. V roce 1938 zatčen a vězněn. 1954 rehabilitován.
[55] L. I. Kartvelivili (Lavrenjev) (18901938), členem strany od 1910, od roku 1923 tajemník ÚV KS(b) Gruzie, druhý tajemník zakavkazského krajského výboru strany a předseda rady lidových komisařů Gruzie. Od roku 1929 náčelník politické správy Ukrajinského vojenského okruhu, pak druhý tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny. Od roku 1931 tajemník zakavkazského, západosibiřského a dálnovýchodního krajského výboru a krymského oblastního výboru VKS(b). V letech 1930 1934 kandidát a od roku 1934 člen ÚV VKS(b).
[56] V. P. Golubev (1913 1940), kandidát na členství ve VKS(b), poručík státní bezpečnosti. V roce 1939 zatčen a 25. ledna 1940 spolu s N. V. Baturinovou zastřelen.
[57] A. A. Andrejev (1895 1971), od roku 1920 tajemník Vesvazové ústřední rady odborů a v letech 1924 1925 tajemník ÚV VKS(b). Od roku 1927 tajemník severokavkazského krajského výboru VKS(b). Od roku 1930 předseda ústřední kontrolní komise VKS(b) a lidový komisař dělnicko-rolnické inspekce SSSR, náměstek předsedy rady lidových komisařů. V roce 1931 se stal lidovým komisařem dopravy. Od roku 1935 působil jako tajemník ÚV VKS(b). V letech 1939 1952 předseda Výboru stranické kontroly při ÚV VKS(b), od roku 1946 náměstek předsedy rady ministrů SSSR. Člen ústředního výboru v letech 1920 1961. Kandidát na členství v politbyru v letech 1926 1930, člen politického byra v letech 1932 1952.
[58] M. S. Kedrov (1878 1941), v letech 1906 1907 ředitel bolevického nakladatelství Zrno. Od listopadu 1917 člen kolegia lidového komisariátu vojenství, komisař pro demobilizaci staré armády, pak vojenské funkce na Severní frontě. Od března 1919 náčelník zvlátního oddělení Veruské mimořádné komise a člen komise lidového komisariátu vnitra. Po občanské válce v Nejvyí národohospodářské radě, Nejvyím soudu SSSR a ve Státní plánovací komisi RSFSR.
[59] G. K. Ordonikidze (1886 1937), členem strany od roku 1903. Od roku 1920 předseda kavkazského byra ÚV KSR(b), první tajemník zakavkazského krajského výboru strany a severokavkazského krajského výboru strany. Od roku 1926 předseda ústřední kontrolní komise VKS(b), lidový komisař dělnicko-rolnické inspekce, náměstek předsedy rady lidových komisařů a Rady práce a obrany SSSR. Od roku 1930 předseda Nejvyí národohospodářské rady a lidový komisař těkého průmyslu. Člen ÚV strany od roku 1921, v letech 1926 1930 kandidát a od roku 1930 člen politického byra ÚV VKS(b).
[60] Kliment Jefremovič Voroilov (1881 1969) od března 1953 do května 1960 Předseda Prezídia Nejvyího sovětu SSSR. Člen ÚV od 1921 do 1961, + 1966. Člen politbyra od 1. 1. 1926 do 16. 7. 1960. Od roku 1925 lidový komisař vojenství a námořnictví a předseda revoluční vojenské rady SSSR. Od roku 1934 lidový komisař obrany. Od roku 1940 náměstek předsedy rady lidových komisařů SSSR. Od roku 1946 náměstek předsedy rady ministrů SSSR.