Třetí část projevu prvního tajemníka ÚV KSSS N. S. Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (25. února 1956). Text byl oficiálně zveřejněn až po 44 letech. (Začátek
ZDE).Soudružky a soudruzi! Obraťme se k některým jiným faktům. Sovětský svaz je právem považován za vzor mnohonárodního státu, neboť u nás je reálně zabezpečena rovnoprávnost a přátelství všech národů obývajících naši velkou vlast.
Tím křiklavější jsou akce, jejichž iniciátorem byl Stalin a které znamenají hrubé pošlapání hlavních leninských zásad národnostní politiky sovětského státu. Jde o hromadné vysídlování celých národů z rodných míst včetně komunistů a komsomolců bez jakékoli výjimky. Vysídlování tohoto druhu přitom vůbec nebylo diktováno důvodem války.
Už koncem roku 1944, kdy se na frontách Velké vlastenecké války vyhranil trvalý přelom v průběhu války ve prospěch Sovětského svazu, bylo přijato a realizováno rozhodnutí o vysídlení všech Karačajců z území, které obývali. Ve stejném období, koncem prosince 1943 stihl týž osud všechno obyvatelstvo Kalmycké autonomní republiky. V březnu 1944 byli vysídleni ze svých rodných míst všichni Čečenci a Inguši a Čečensko-ingušská autonomní republiky byla zrušena. V dubnu 1944 byli z území Kabardinsko-balkarské autonomní republiky vysídleni do vzdálených míst všichni Balkaři a republika sama byla přejmenována na Kabardinskou autonomní republiku. Ukrajinci se tomuto osudu vyhnuli, protože jich je příliš mnoho a nebylo kam je vystěhovat. Jinak by je totiž vystěhoval. (Smích a oživení v sále).
S vědomím nejen marxistů-leninovců, ale i každého zdravě uvažujícího člověka se taková teze nesrovnává – jak lze svalovat odpovědnost za nepřátelskou činnost jednotlivců nebo skupin na celé národy včetně žen, dětí, starců, komunistů a komsomolců a vystavovat je hromadným represím, útrapám a strázním.
Sovětský lid po skončení Velké vlastenecké války s hrdostí oslavoval vítězství dosažená za cenu velkých obětí a nezměrného úsilí. Země prožívala politický vzestup. Strana vyšla z války ještě semknutější, stranické kádry se ve výhni války zocelily. Za těchto podmínek nemohlo nikoho ani napadnout, že by ve straně mohlo vzniknout nějaké spiknutí.
A vidíte, v tomto období najednou vzniká takzvaný leningradský případ[49]. Jak nyní bylo dokázáno, tento případ byl zfalšován. Nevinně zahynuli soudruzi Vozněsenskij, Kuzněcov, Rodionov, Popkov a další.
Je známo, že Vozněsenskij a Kuzněcov byli významní a schopní funkcionáři. Svého času měli blízko ke Stalinovi. Stačí říci, že Stalin jmenoval Vozněsenského prvním náměstkem předsedy rady ministrů a Kuzněcov byl zvolen tajemníkem ústředního výboru. Už pouze to, že Stalin svěřil Kuzněcovovi dohled nad orgány státní bezpečnosti, svědčí o tom, jakou měl důvěru.
Jak se tedy stalo, že tito lidé byli prohlášeni za nepřátele lidu a likvidováni?
Fakta ukazují, že i „leningradský případ“ je výsledkem zvůle, které se dopouštěl Stalin vůči kádrům strany.
Kdyby v ústředním výboru a v politickém byru ÚV existovala normální situace, za níž by se podobné otázky projednávaly, jak se to ve straně dělat má, a zvážila by se všechna fakta, tak by tento případ nevznikl, jako by nevznikly ani jiné podobné případy.
Je třeba říci, že v poválečném období se situace ještě více zkomplikovala. Stalin začal být více náladový, nedůtklivý, hrubý a zvláště se prohloubila jeho podezíravost. Neuvěřitelných rozměrů nabyl jeho stihomam. V jeho očích se stávali nepřáteli mnozí funkcionáři. Stalin se po válce více distancoval od kolektivu, jednal výlučně o své osobě a neohlížel se na nic a na nikoho.
Stalinovy neuvěřitelné podezíravosti rafinovaně využíval odporný provokatér a podlý nepřítel Berija, který vyhladil tisíce komunistických a poctivých sovětských lidí. Povýšení Vozněsenského a Kuzněcova nahánělo Berijovy strach. Jak bylo nyní zjištěno, právě Berija „podstrkoval“ Stalinovi materiály v podobě oznámení, anonymních dopisů, v podobě různých zvěstí a řečí, které spolu se svými pomahači vykonstruoval.
Ústřední výbor strany prověřil takzvaný leningradský případ a lidé, kteří nevinně utrpěli, byli nyní rehabilitováni a byla obnovena čest slavné leningradské organizace. Ti, kdož tento případ zfalšovali, Abakumov[50] a další, byli předáni soudu, byli souzeni v Leningradě a dostali, co si zasloužili.
Vyvstává otázka: proč jsme se nyní dokázali v tomto případu zorientovat a neudělali jsme to dříve, za Stalinova života, abychom nepřipustili záhubu nevinných lidí? Proto, že směr „leningradského případu“ udával sám Stalin a většina členů tehdejšího politbyra neznala všechny jeho okolnosti a nemohla se pochopitelně do toho vměšovat.
Stalin, jakmile obdržel od Beriji a Abakumova některé materiály, aniž by se v těchto podvrzích zorientoval, vydal pokyn „případ“ Vozněsenského a Kuzněcova vyšetřit. A tím bylo o jejich osudu předem rozhodnuto.
Poučný v tomto směru je i případ mingrelské nacionalistické organizace, která údajně měla existovat v Gruzii. K této věci, jak známo, byla v listopadu 1951 a v březnu 1952 přijata usnesení ÚV KSSS[51]. Tato usnesení byla přijata bez jejich projednání v politbyru. Stalin tato usnesení sám nadiktoval. Byla v nich vznesena těžká obvinění proti mnoha čestným komunistům. Na základě padělaných materiálů se tvrdilo, že v Gruzii údajně existuje nacionalistická organizace, která si klade za cíl likvidaci sovětské moci v této republice za přispění imperialistických států.
V souvislosti s tím byla zatčena řada odpovědných stranických a státních funkcionářů Gruzie. Jak bylo potom zjištěno, byla to pomluva vržená na gruzínskou stranickou organizaci.
Víme, že v Gruzii jako i v některých jiných republikách se svého času vyskytovaly projevy místního nacionalismu. Vyvstává otázka, zda je možné, že skutečně v období, kdy byla přijata výše zmíněná usnesení, se nacionalistické tendence rozrostly do té míry, že hrozilo, že Gruzie vystoupí ze Sovětského svazu a stane se součástí Turecka? (Oživení a smích v sále).
To je ovšem hloupost. Je těžko si byť představit, jak někoho mohlo napadnout něco podobného. Všichni víme, jak se Gruzie povznesla ve svém hospodářském a kulturním rozvoji za léta sovětské moci.
Průmyslová produkce Gruzínské republiky převyšuje 27násobně výrobu v předrevoluční Gruzii. V republice byla vybudována nová průmyslová odvětví, která zde před revolucí neexistovala: hutnictví železa, ropný průmysl, strojírenství a další. Již dávno zde byla odstraněna negramotnost obyvatelstva, zatímco v předrevoluční Gruzii bylo negramotných 78 procent.
Když si Gruzínci porovnali situaci ve své republice s těžkým postavením pracujících v Turecku, mohli snad usilovat o připojení k Turecku? V roce 1955 bylo v Turecku vyrobeno 18krát méně oceli na jednoho obyvatele než v Gruzii. V Gruzii se vyrábí devětkrát více elektrické energie na jednoho obyvatele než v Turecku. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1950 bylo v Turecku 65 procent obyvatelstva negramotných, a mezi ženami okolo 80 procent. V Gruzii existuje 19 vysokých škol, na nichž studuje 39 tisíc studentů, což je osmkrát více než v Turecku (na tisíc obyvatel). V Gruzii za léta sovětské moci nesrovnatelně vzrostla hmotná životní úroveň pracujících.
Je jasné, že v Gruzii postupem rozvoje hospodářství a kultury a růstu socialistického uvědomění pracujících stále více mizí půda, která živí buržoazní nacionalismus.
Jak se ve skutečnosti ukázalo, žádná nacionalistická organizace v Gruzii neexistovala. Obětí zvůle a nezákonnosti se staly tisíce naprosto nevinných sovětských lidí. A to všechno se dělalo pod „geniálním“ vedením Stalina – „velkého syna gruzínského lidu“, jak s láskou nazývali Gruzínci svého krajana. (Oživení v sále).
Stalinova zvůle se projevovala nejen při řešení otázek vnitřního života země, ale i v oblasti mezinárodních vztahů Sovětského svazu.
Na červencovém plenárním zasedání ÚV se podrobně projednávaly příčiny vzniku konfliktu s Jugoslávií. Přitom se konstatovala velmi nechvalná Stalinova úloha. Vždyť v „jugoslávském případu“ nebylo takových otázek, které by se nedaly vyřešit cestou soudružského stranického projednání. Pro vznik tohoto „případu“ neexistovaly vážné důvody a k roztržce s touto zemí vůbec nemuselo dojít. To ovšem neznamená, že jugoslávští vedoucí činitelé byli bez chyb či nedostatků. Ale tyto chyby a nedostatky byly Stalinem nepředstavitelně zveličeny, což vedlo k roztržce vztahů se spřátelenou zemí.
Vzpomínám si na první dny, kdy se začal uměle rozdmýchávat konflikt mezi Sovětským svazem a Jugoslávií.
Když jsem jednou přijel z Kyjeva do Moskvy, pozval si mě Stalin a s poukazem na kopii dopisu, který byl krátce předtím poslán Titovi, se mě zeptal:
„Četls to?“
A aniž čekal na mou odpověď, řekl:
„Takhle pohnu malíčkem, a bude po Titovi. Sletí….“
Na tohle „hýbání malíčkem“ jsme draze doplatili. Toto prohlášení zrcadlilo Stalinův slavomam, vždyť on takovým způsobem i jednal: pohnu malíčkem – a zmizí Kosior, znovu pohnu malíčkem a zmizí Postyšev, Čubar, znovu pohnu malíčkem a zmizí Vozněsenskij, Kuzněcov a mnozí další.
Jenže s Titem se to nestalo. Ať se Stalin snažil malíčkem a čímkoli hýbat sebevíc. Tito nesletěl. Proč? Proto, že ve sporu s jugoslávskými soudruhy stál za Titem stát, stál za ním lid, který prošel tvrdou školou zápasu za svou svobodu a nezávislost, lid, který své vedoucí představitele podporoval.
Vidíte, k čemu vedl Stalinův slavomam. Stalin úplně ztrácel smysl pro realitu, projevoval podezíravost a povýšenectví ve vztahu nejen k jednotlivcům doma, ale i ve vztahu k celým stranám a zemím.
Nyní jsme se pozorně zorientovali v otázce s Jugoslávií a našli jsme správné řešení, které schvalují národy Sovětského svazu i Jugoslávie, jakož i všichni pracující lidově demokratických zemí, pokrokoví lidé celého světa. Odstranění nenormálních vztahů s Jugoslávií bylo uskutečněno v zájmu celého tábora socialismu, v zájmu upevnění míru v celém světě.
Je třeba také připomenout případ „škůdců z řad lékařů“. (Oživení v sále).
Žádný „případ“ v podstatě neexistoval, kromě oznámení lékařky Timašukové, která možná pod vlivem někoho nebo na pokyn (byla přece tajným spolupracovníkem orgánů státní bezpečnosti) napsala Stalinovi dopis, v němž prohlašovala, že lékaři údajně používají nesprávné metody léčení.
Stalinovi stačil jeden takový dopis, aby z toho okamžitě vyvodil, že v Sovětském svazu existují škůdci v řadách lékařů, a vydal pokyn zatknout skupinu významných specialistů sovětské medicíny. Sám dával pokyny, jak vést vyšetřování, jak vyslýchat zatčené. Řekl: akademikovi Vinogradovovi nasadit okovy, a jiného zase bít. Je zde přítomen delegát sjezdu, bývalý ministr státní bezpečnosti soudruh Ignaťjev[52], jemuž Stalin přímo řekl: „Nedosáhnete-li doznání lékařů, přijdete o hlavu.“ (Projevy rozhořčení v sále).
Stalin si povolával vyšetřovatele, instruoval ho a poučoval o metodách, vyšetřování, a tyto metody byly jediné – bití, bití a zase bití.
Za určitou dobu po zatčení lékařů jsme my, členové politbyra, obdrželi protokoly s doznáním lékařů. Po rozeslání těchto protokolů nám Stalin řekl: „Jste slepci, koťata, co si beze mne počnete, země zahyne, protože vy nedokážete rozpoznat nepřátele.“
Případ byl zorganizován tak, že nikdo neměl možnost si prověřit fakta, na jejichž základě se vedlo vyšetřování. Neexistovala možnost prověřit si tato fakta pomocí kontaktů s lidmi, kteří se doznávali.
My jsme ale pociťovali, že případ zatčení lékařů je špinavost. Mnohé z těchto lidí jsme osobně znali, léčili nás. A když jsme po Stalinově smrti nahlédli, jak se tento „případ“ vytvářel, uviděli jsme, že je to od začátku až do konce lež.
Tenhle ostudný „případ“ vykonstruoval Stalin, ale nestačil ho už dovést do konce (ve svém pojetí), a proto lékaři zůstali naživu. Nyní byli všichni rehabilitováni, pracují na stejných funkčních místech jako dříve, léčí vedoucí pracovníky včetně členů vlády. Plně jim důvěřujeme a oni svědomitě plní své služební povinnosti, jako je plnili dříve.
V organizaci různých špinavých a hanebných případů hrál úlohu zarytý nepřítel naší strany, agent cizí rozvědky Berija, který se vetřel do Stalinovy důvěry. Jak tenhle provokatér mohl dosáhnout takovéhoto postavení ve straně i státě, že se stal prvním náměstkem předsedy rady ministrů Sovětského svazu a členem politického byra ÚV? Nyní bylo zjištěno, že tenhle padouch stoupal po státním žebříčku přes množství mrtvol na každé příčce.
Existovaly signály, že Berija je člověk straně nepřátelský? Ano, existovaly. Už v roce 1937 na plenárním zasedání ÚV řekl bývalý lidový komisař zdravotnictví Kaminskij[53], že Berija pracoval v musavatistické zpravodajské službě. Plenární zasedání ÚV ještě neskončilo a Kaminskij už byl zatčen a potom zastřelen. Prověřil si Stalin prohlášení Kaminského? Ne, protože Stalin věřil Berijovi, a to mu stačilo. A jestli Stalin něčemu věřil, nikdo už nemohl říct nic, co by bylo s jeho názorem v rozporu; koho by napadlo něco namítat, toho by stihl stejný osud jako Kaminského.
Existovaly i jiné signály. Za pozornost stojí sdělení soudruha Sněgova[54] zaslaná ústřednímu výboru strany (nedávno mimochodem rehabilitovaného po sedmnáctiletém pobytu v táborech). Ve svém sdělení píše:
„V souvislosti s otázkou rehabilitace bývalého člena ÚV Kartvelišviliho-Lavrenťjeva[55] jsem poskytl zástupci Výboru státní bezpečnosti podrobnou výpověď o Berijově úloze v zúčtování s Kartvelišvilim a zločinných pohnutkách, jimiž se Berija řídil.
Považuji za nutné rekonstruovat důležitou skutečnost v této otázce a sdělit ji ústřednímu výboru, protože jsem nepovažoval za vhodné uvádět ji ve vyšetřovacích dokumentech.
Na zasedání organizačního byra ÚV VKS(b) 30. října 1931 referoval tajemník zakavkazského krajského výboru Kartvelišvili. Byli přítomni všichni členové byr krajského výboru, z nichž já jediný jsem zůstal na živu. J. V. Stalin na tomto zasedání podal v závěru svého vystoupení návrh na vytvoření sekretariátu zakavkazského krajského výboru ve složení: prvním tajemníkem jmenovat Kartvelišviliho a druhým Beriju (to bylo poprvé v historii strany, kdy bylo uvedeno jméno Beriji jako kandidáta na stranickou funkci), ale Kartvelišvili k tomu okamžitě namítl, že Beriju dobře zná, proto důrazně odmítá s ním pracovat. J. V. Stalin pak navrhl nechat otázku otevřenou a vyřešit ji pracovním postupem. Za dva dny bylo rozhodnuto o Berijově jmenování do stranické funkce a o odchodu Kartvelišviliho ze Zakavkazska.
Potvrdit to mohou soudruzi A. I. Mikojan a L. M. Kaganovič, kteří byli na tomto zasedání přítomni.
Dlouholeté nepřátelské vztahy mezi Kartvelišvilim a Berijou byly všeobecně známy; datují se od doby, kdy v Zakavkazsku pracoval soudruh Sergo, neboť Kartvelišvili byl nejbližším Sergovým pomocníkem. A tyto vztahy se staly pro Beriju důvodem, aby zfalšoval „případ“proti Kartverlišvilimu.
Charakteristické je, že Kartvelišvili je v tomto „případě“ obviňován z teroristického aktu proti Berijovi.“
V žalobě soudního řízení proti Berijovi jsou jeho zločiny podrobně vyloženy. Leccos z toho však stojí za to připomenout, tím spíše, že tento dokument všichni delegáti zřejmě nečetli. Chci zde připomenout, jak brutálně se Berija vypořádal s Kedrovem, Golubevem a nevlastní matkou Golubeva Baturinovou[56], kteří se snažili informovat ÚV o Berijově zrádcovské činnosti. Byli zastřeleni bez soudu a rozsudek byl po jejich zastřelení antedatován. Poslechněte si, co napsal na ústřední výbor soudruhu Andrejevovi[57] (soudruh Andrejev byl tehdy tajemníkem ÚV) starý komunista Kedrov[58].
„Volám k Vám o pomoc z temné cely lefortovského vězení. Vyslyšte křik hrůzy, neoslyšte ho, zastaňte se mě, pomozte odstranit děs výslechů a odhalit omyl.
Trpím nevinně. Věřte mi. Čas to prokáže. Nejsem žádný agent, provokatér carské ochranky, nejsem špión, nejsem člen protistátní organizace, z čeho mě obviňují na základě pomlouvačných tvrzení. Nedopustil jsem se nikdy ani žádných jiných trestných činů vůči straně a vlasti. Jsem starý bolševik, který ničím nepotřísnil své jméno, který čestně bojoval téměř 40 let v řadách strany pro blaho a štěstí lidu…
…A mně, 62letému starci, teď vyšetřovatelé vyhrožují ještě těžšími, krutějšími a ještě potupnějšími způsoby fyzického násilí. Už nejsou s to uvědomit si svůj omyl a uznat nezákonnost a nepřípustnost svého jednání vůči mně. Jeho ospravedlnění hledají v tom, že mě líčí jako zavilého, nenapravitelného nepřítele a trvají na zesílení represe. Nechť ale strana ví, že jsem nevinen a že se ze mne, věrného syna strany, oddaného jí až za hrob, žádnými akcemi udělat nepřítele nepodaří.
Nemám však východisko. Jsem bezmocný, abych od sebe mohl odvrátit další, těžké rány. Všechno ale má své meze. Jsem u konce svých sil. Zdraví mám podlomené, síly a energie mě opouštějí, rozuzlení se blíží. Umřít v sovětském vězení s cejchem potupného věrolomníka a vlastizrádce – co může být strašnějšího pro čestného člověka. Jaká hrůza! Srdce se mi svírá nepředstavitelnou hořkostí a bolestí. Ne a ne! To se nestane, to se nesmí stát, křičím. Strana a sovětská vláda a lidový komisař L. P. Berija nepřipustí, aby došlo k takové kruté nenapravitelné nespravedlnosti.
Jsem přesvědčen, že při klidném, nezaujatém vyšetřování, bez hnusných nadávek, bez zloby, bez děsivého ponižování bude nepodloženost obvinění snadno zjištěna. Hluboce věřím, že pravda a spravedlnost zvítězí. Věřím, věřím.“
Ačkoli Vojenský senát starého bolševika soudruha Kedrova zprostil obžaloby, byl přesto na Berijův příkaz zastřelen. (Projevy pobouření v sále).
Krutě se Berija rovněž vypořádal s rodinou soudruha Ordžonikidzeho[59]. Proč? Proto, že Ordžonikidze bránil Berijovi v uskutečňování jeho zákeřných záměrů. Berija si klestil cestu tím, že se zbavoval všech lidí, kteří mu v tom mohli bránit. Ordžonikidze byl vždy proti Berijovi a také to Stalinovi řekl. Stalin, namísto, aby se v tom zorientoval a podnikl nezbytná opatření, připustil likvidaci Ordžonikidzeho bratra a Ordžonikidzeho samotného dohnal do takového stavu, že se zastřelil. (Projevy rozhořčení v sále). Vidíte, kdo byl Berija.
Berija byl ústředním výborem odhalen krátce po Stalinově smrti. Na základě zevrubného soudního projednání byly zjištěny Berijovy hrůzné zločiny a Berija byl zastřelen.
Vyvstává otázka, proč však Berija, který zlikvidoval desetitisíce pracovníků stranického a státního aparátu, nebyl odhalen za Stalinova života? Odhalen nebyl dříve proto, že dovedně využil Stalinových slabin, rozněcoval v něm podezíravost, ve všem Stalinovi vyhověl a jednal s jeho podporou.
* * *
Soudružky a soudruzi!
Kult osobnosti nabyl takových obludných rozměrů hlavně proto, že Stalin sám všemožně podněcoval a podporoval glorifikaci své osoby. Svědčí o tom nesčetné skutečnosti. Jedním z nejtypičtějších projevů slavomamu, toho, že Stalin postrádal elementární skromnost, je vydání jeho Stručného životopisu, který vyšel v roce 1948.
Tato kniha je výrazem naprosto nespoutaného pochlebování, ukázkou zbožštění člověka, jeho přetvoření v neomylného mudrce, „největšího vůdce“ a „nepřekonaného vojevůdce všech dob a národů“. Zřejmě se už nenašly jiné výrazy, které by Stalinovu úlohu ještě více vychválily.
Není třeba citovat pochlebovačné charakteristiky, z nichž se dělá nanic, nahromaděné v této knize jedna vedle druhé. Je třeba jenom zdůraznit, že všechny je schválil a zredigoval Stalin osobně a některá z nich vlastnoručně vepsal do zrcadla sazby knihy.
Co Stalin považoval za nutné do této knihy vepsat? Snažil se snad zmírnit příval lichotek sestavitelů jeho Stručného životopisu? Nikoli. Zesiloval právě ta místa, kde se mu glorifikace jeho zásluh zdála nedostačující.
Poslechněte si některé charakteristiky Stalinovy činnosti, které vlastnoručně vepsal sám Stalin: „V tomto boji proti malověrným a kapitulantům, trockistům, Bucharinům a Kameněvům se definitivně zformovalo po Leninově vyřazení z práce ono vedoucí jádro naší strany …, které uhájilo veliký Leninův prapor, semklo stranu na podkladě Leninových odkazů a uvedlo sovětský lid na širokou cestu industrializace země a kolektivizace zemědělství. Vůdcem tohoto jádra a vůdčí silou strany a státu byl soudruh Stalin.“
To napsal sám Stalin! A dále dodává:
„Stalin výborně plnil úkoly vůdce strany a lidu, měl plnou podporu všeho sovětského lidu, přitom však ani v nejmenším nepropadl ve své činnosti domýšlivosti, chvastounství a ješitnosti.“
Kdo kdy viděl, aby nějaký činitel oslavoval sebe samého? Cožpak je to důstojné činitele marxisticko-leninského typu? Nikoli. Právě proti tomu tak důrazně vystupoval Marx a Engels. Právě to vždy tak ostře odsuzoval Vladimír Iljič Lenin.
V zrcadle sazby knihy byla také fráze: „Stalin, toť Lenin dneška“. Stalinovi se tato fráze zdála zjevně nepostačující, a tak ji vlastnoručně předělává tímto způsobem: „Stalin, toť důstojný pokračovatel Leninova díla, čili, jak se říká u nás ve straně – Lenin dneška.“ Jak nadneseně řečeno, ale ne lidem, nýbrž samotným Stalinem.
Bylo by možno uvést mnoho podobných charakteristik sebechvály, které Stalin vlastní rukou vepsal do zrcadla knihy. Zvlášť usilovně nešetřil samochválou o své vojenské genialitě, o svém vojevůdcovském nadání.
Dovolím si uvést ještě jednu vsuvku, kterou Stalin udělal, pokud jde o jeho vlastní vojenskou genialitu. Napsal: „Soudruh Stalin dále rozvinul pokročilou sovětskou vojenskou vědu. Propracoval poučku o trvale působících činitelích, rozhodujících o výsledku války, o aktivní obraně a zákonech protiofenzívy a ofenzívy, o součinnosti druhů vojsk a zbraní v současných podmínkách války, o úloze velkých mas tanků a letadel v moderní válce, o dělostřelectvu jako nejmohutnějším druhu vojsk. V různých etapách války nalézala Stalinova genialita správná řešení, v nichž se plně přihlíželo k zvláštnostem situace.“ (Oživení v sále).
A dále Stalin sám píše: „Stalinské vojenské učení se projevovalo jak v obraně, tak i v útočném boji … Geniálním bystrozrakem odhaloval soudruh Stalin nepřátelské plány a čelil jim. Bitvy, ve kterých soudruh Stalin řídil sovětská vojska, jsou vynikajícími vzory vojenského operativního umění.“
Tak byl oslavován Stalin jako vojevůdce. Jenže kým? Samotným Stalinem, který už nevystupoval v roli vojevůdce, ale v roli autora a redaktora, jednoho z hlavních sestavitelů svého oslavného životopisu.
Taková jsou, soudruzi, fakta. Je třeba rovnou říci, že to jsou zahanbující fakta.
A ještě jeden fakt z téhož Stalinova stručného životopisu. Je známo, že na Stručném výkladu dějin Všesvazové komunistické strany (bolševiků) pracovala komise ústředního výboru strany. Toto dílo, mimochodem rovněž prosáklé kultem osobnosti, sestavil určitý kolektiv autorů. V zrcadle sazby Stalinova stručného životopisu to bylo řečeno takto: „Komise ústředního výboru VKS(b) pod vedením soudruha Stalina a za jeho aktivní účasti vydává Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Stručný výklad.“
Ale tato formulace už nemohla Stalina uspokojit, a tak ve vydaném Stručném životopisu je toto místo nahrazeno tezí: „V roce 1938 vyšly Dějiny VKS(b). Stručný výklad, napsané soudruhem Stalinem a schválené komisí ÚV VKS(b).“ Co k tomu ještě dodat! (Oživení v sále).
Jak vidíte, došlo k překvapivé změně díla připraveného kolektivem v knihu napsanou Stalinem. Jak a proč došlo k podobné změně, o tom se není třeba zmiňovat.
Vzniká oprávněná otázka: jestliže je Stalin autorem této knihy, proč potom potřeboval tak glorifikovat osobnost Stalina a v podstatě z celého poříjnového období dějin naší slavné komunistické strany dělat jenom pozadí pro činy „Stalinovy geniality“?
Našlo snad v této knize důstojný odraz úsilí naší strany o socialistickou přeměnu země, o vybudování socialistické společnosti, o industrializaci a kolektivizaci a další opatření realizovaná stranou, pevně kráčející cestou, kterou nastínil Lenin? Mluví se tam hlavně o Stalinovi, o jeho projevech, o jeho referátech. Všechno bez nejmenší výjimky souvisí s jeho jménem.
A když ovšem Stalin sám prohlašuje, že to byl on, kdo napsal Dějiny VKS(b). Stručný výklad, nutné to musí vyvolávat přinejmenším údiv a rozpaky. Může snad marxista-leninovec tímto způsobem psát o sobě a do nebes vynášet kult své osobnosti?
Nebo si vezměme Stalinovy ceny. (Oživení v sále).
Ani carové nezřizovali takové ceny, které by nazvali svým jménem.
Sám Stalin považoval za nejlepší onen text Státní hymny Sovětského svazu, v němž není ani slova o komunistické straně, ale zato je v něm tento bezpříkladný chvalozpěv na Stalina:
„a věrnosti lidu vždy nás učil Stalin,
nás učil jít v práci i hrdinství vpřed.“
Veškerá obrovská výchovná, řídící a inspirující činnost veliké leninské strany je v těchto řádcích hymny připsána samotnému Stalinovi. To je samozřejmě zjevná úchylka od marxismu-leninismu, zjevná degradace a snížení úlohy strany. Pro vaši informaci je třeba říci, že předsednictvo ÚV už přijalo usnesení o napsání nového textu hymny, který by zrcadlil úlohu lidu, úlohu strany. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk).
Což se mohlo bez Stalinova vědomí přisvojovat jeho jméno mnoha velkým podnikům a městům, cožpak se bez jeho vědomí mohly po celé zemi stavět Stalinovy monumenty - ty „pomníky zaživa“? Je přece faktem, že Stalin sám 2. července 1951 podepsal usnesení rady ministrů SSSR, na jehož základě měla být na Volžsko-donském průplavu postavena Stalinova monumentální socha, a 4. září téhož roku vydal nařízení vyčlenit na stavbu tohoto monumentu 33 tuny mědi. Kdo byl poblíž Stalingradu, viděl, jaká se tam tyčí socha, přičemž na takovém místě, kde bývá málo lidí. Na její postavení však bylo vynaloženo mnoho prostředků, a to se stalo v době, kdy po válce naši lidé v těchto oblastech ještě žili v zemljankách. Sami posuďte, zda Stalin správně napsal ve svém životopisu, že „ani v nejmenším nepropadal v své činnosti domýšlivosti, chvastounství a sebeobdivu“?
Přitom však Stalin projevoval neúctu k Leninově památce. Nebylo náhodou, že Palác sovětů jako památník Vladimíru Iljiči, kdy usnesení o jeho výstavbě bylo přijato před 30 lety, nebyl postaven, a jeho stavba se současně odkládala a zapomínalo se na ni. Tuto situaci je třeba napravit a památník Vladimíru Iljiči postavit. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk).
Nelze nevzpomenout ani na usnesení sovětské vlády z 14. srpna 1925 O zřízení cen V. I. Lenina za vědecké práce. Toto usnesení bylo zveřejněno v tisku, avšak Leninovy ceny dodnes neexistují. To se rovněž musí napravit. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk).
Za Stalinova života, díky známým metodám, o nichž jsem už mluvil, když jsem uváděl fakta, jak byl psán třeba Stalinův stručný životopis, se všechny události osvětlovaly tak, že Lenin jakoby hrál druhořadou úlohu dokonce při uskutečnění Říjnové socialistické revoluce. V mnoha filmech a beletristických dílech se Leninův obraz osvětluje nesprávně a nepřípustně se snižuje.
Stalin se velmi rád díval na film Nezapomenutelný rok 1919, v němž je vylíčen, jak jede na schůdku obrněného vlaku a div ne šavlí rubá nepřítele. Ať Kliment Jefremovič, náš drahý přítel, najde odvahu a napíše pravdu o Stalinovi, vždyť on ví, jak Stalin bojoval. Pro soudruha Vorošilova[60] je samozřejmě těžké se do toho pustit, ale bylo by dobře, kdyby to udělal. Všichni by s tím souhlasili – lid i strana. A vnuci mu za to budou děkovat. (Dlouhotrvající potlesk).
Při osvětlování událostí spojených s Říjnovou revolucí a občanskou válkou se v řadě případů věc líčila tak, že hlavní úloha jakoby všude náleží Stalinovi, že Stalin všude a ve všem napovídá Leninovi, jak a co má dělat. Ale vždyť to je pomlouvání Lenina! (Dlouhotrvající potlesk).
Neprohřeším se zřejmě proti pravdě, řeknu-li, že 99 procent zde přítomných toho o Stalinovi do roku 1924 vědělo a slyšelo málo, ale Lenina u nás znali všichni; celá strana ho znala, všechen lid ho znal, děti i dospělí. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk).
To všechno je třeba rozhodně přehodnotit, aby v dějinách, literatuře a uměleckých dílech byla správně zobrazena úloha V. I. Lenina, veliké činy naší komunistické strany a sovětského lidu, lidu tvůrce, lidu budovatele. (Potlesk).
* * *
Soudruzi! Kult osobnosti napomohl k rozšíření nesprávných metod ve výstavbě strany a hospodářské činnosti, plodil hrubé porušování vnitrostranické i státní demokracie, holé administrování, nejrůznější deformace, zastírání nedostatků a lakování skutečnosti. Rozmohlo se u nás nemálo vrtichvostů, pochlebníků a nepoctivců.
Nelze přehlížet ani to, že v důsledku nesčetných zatčení stranických, státních a hospodářských pracovníků mnohé naše kádry znejistěly, začala brát ohledy, bát se nového, bát se i vlastního stínu, projevovat méně pracovní iniciativy.
A vezměte si usnesení stranických a státních orgánů. Začala se sestavovat podle šablony, často bez ohledu na konkrétní situaci. Věci zašly až tak daleko, že se vystoupení stranických a jiných pracovníků začala i na těch nejmenších schůzích a poradách k jakýmkoli otázkám číst z taháku. To všechno plodilo nebezpečí zkostnatění práce stranických a státních orgánů, byrokratizace aparátu.
Stalinovo odtržení od života, to že neznal skutečnou situaci na místech, lze názorně ukázat na příkladu řízení zemědělství. Všichni, kdo se alespoň trochu zajímali o vnitřní situaci, viděli těžký stav zemědělství, ale Stalin to neviděl. Zda jsme to Stalinovi říkali? Ano, říkali jsme mu to, ale on na nás nedbal. Proč k tomu mohlo dojít? Proto, že Stalin nikam nejezdil, s dělníky a kolchozníky se nesetkával a skutečnou situaci na místech neznal.
Zemi a zemědělství poznával jenom z filmů. Filmy však situaci v zemědělství přikrášlovaly a lakovaly. Kolchozní život se v mnoha filmech předváděl tak, že stoly se prohýbaly pod množstvím krůt a husí. Stalin si zřejmě myslel, že tak tomu ve skutečnosti taky je.
Vladimír Iljič Lenin se díval na život jinak, stále byl v těsném spojení s lidem, přijímal deputace rolníků, často mluvil v továrnách a závodech, jezdil na vesnici a rozmlouval s rolníky.
Stalin se od lidu distancoval a nikam nejezdil. Tak to trvalo desítky let. Poslední jeho návštěva na vesnici se uskutečnila v lednu 1928, když jel na Sibiř v záležitostech dodávek obilí. Odkud pak mohl znát situaci na venkově?
A když bylo Stalinovi v jednom rozhovoru řečeno, že situace v našem zemědělství je velmi těžká, že zvlášť špatně jsme na tom s produkcí masa a dalších živočišných výrobků, byla vytvořena komise, které bylo uloženo připravit návrh usnesení. O opatřeních k dalšímu rozvoji živočišné výroby v kolchozech a sovchozech. Tento návrh jsme vypracovali.
Naše tehdejší návrhy samozřejmě nezahrnovaly všechny možnosti, ale byly stanoveny cesty k vzestupu společenské živočišné výroby. Tehdy se doporučovalo zvýšit nákupní ceny živočišných výrobků, aby se zvýšila hmotná zainteresovanost kolchozníků, pracovníků strojních a traktorových stanic i sovchozů na rozvoji živočišné výroby. Návrh, který jsme vypracovali, však schválen nebyl a v únoru 1953 byl odložen.
Víc než to, Stalin při jeho projednávání podal návrh, aby se kolchozům a kolchozníkům zvýšily daně ještě o 40 miliard rublů, neboť, jak se domníval, rolníci si žijí v hojnosti, a když kolchozník prodá jen jednu slepici, může státní daň klidně zaplatit.
Jen si představte, co to znamenalo? Vždyť 40 miliard rublů je taková částka, již rolníci neobdrželi ani za všechny produkty, které odevzdávali. Například v roce 1952 kolchozy a kolchozníci za všechnu svou odevzdanou nebo jimi státu prodanou produkci obdrželi 26 miliard 280 miliónů rublů.
Zakládal se snad tento Stalinův návrh na nějakých údajích? Samozřejmě nezakládal. Fakta a čísla ho v takových případech nezajímala. Jestli to Stalin tak řekl, pak to tak i je – vždyť je „génius“ a génius nemusí nic počítat, jemu stačí se podívat, aby hned všechno určil, jak má být. Řekl své slovo a všichni ho potom po něm museli opakovat a nadšeně se obdivovat jeho moudrosti.
Co však bylo moudrého na návrhu zvýšit zemědělskou daň o 40 miliard rublů? Přesně řečeno nic, poněvadž tento návrh nevycházel z reálného hodnocení skutečnosti, ale z fantastických výmyslů člověka, odtrženého od života.
V zemědělství jsme se nyní začali trochu dostávat z těžké situace. Diskusní příspěvky delegátů XX. sjezdu strany těší každého z nás, když mnozí říkají, že existují všechny podmínky, aby úkoly šesté pětiletky ve výrobě hlavních živočišných produktů byly splněny ne za pět let, ale za dva až tři roky. Jsme přesvědčeni, že úkoly nové pětiletky budou úspěšně splněny. (Dlouhotrvající potlesk).
* * *
Soudružky a soudruzi!
Když nyní příkře vystupujeme proti kultu osobnosti, který se za Stalinova života tak rozmohl, a mluvíme o mnohých záporných jevech vyvolaných tímto kultem, který je marxismu-leninismu cizí, mohou se někteří lidé zeptat: jak je to možné, vždyť Stalin stál v čele strany a státu 30 let, za něho bylo dosaženo významných vítězství, cožpak to nelze popírat? Soudím, že klást otázku takto mohou jenom zaslepení a kultem osobnosti beznadějně zhypnotizovaní lidé, kteří nechápou podstatu revoluce a sovětského státu, nechápou skutečně, v leninském duchu úlohu strany a lidu v rozvoji sovětské společnosti.
Socialistickou revoluci uskutečnila dělnická třída ve svazku s nejchudším rolnictvem, za podpory středního rolnictva, uskutečnil ji lid vedený bolševickou stranou. Leninova velká zásluha spočívá v tom, že vytvořil bojovou stranu dělnické třídy, vyzbrojil ji marxistickým chápáním zákonů společenského vývoje, učením o vítězství proletariátu v boji proti kapitalismu a zocelil stranu ve výhni revolučních zápasů lidových mas. Strana v tomto boji důsledně hájila zájmy lidu, stala se jeho osvědčeným vůdcem, dovedla pracující k moci, k vytvoření prvního socialistického státu na světě.
Dobře znáte moudrá Leninova slova o tom, že sovětský stát je silný uvědomělostí mas, že dějiny nyní vytvářejí milióny a deseti milióny lidí.
Organizátorské práci strany, jejich nesčetných místních organizací a obětavé práci našeho velikého lidu vděčíme za svá historická vítězství. Tato vítězství jsou výsledkem obrovské rozsáhlé činnosti lidu a strany jako celku, a vůbec ne plodem vedení pouze samotného Stalina, jak se to snažili dokazovat v období rozkvětu kultu osobnosti.
Přistoupíme-li k podstatě této otázky z marxistického, leninského hlediska, je třeba naprosto otevřeně prohlásit, že praxe řízení, která se vytvořila v posledních letech Stalinova života, se stala vážnou brzdou na cestě rozvoje sovětské společnosti.
Stalin se celé měsíce nezabýval mnoha zásadními a neodkladnými otázkami života strany ani země. Za Stalinova vedení se naše mírové vztahy s jinými zeměmi nezřídka ocitly v ohrožení, poněvadž rozhodování jednou osobou mohlo vyvolat a leckdy vyvolávalo velké komplikace.
V posledních letech, kdy jsme se vymanili z nesprávné praxe kultu osobnosti a nastínili jsme řadu opatření v oblasti vnitřní a zahraniční politiky, všichni vidí, jak doslova před očima vzrůstá aktivita a rozvíjí se tvůrčí iniciativa širokých mas pracujících, jak blahodárně se to začíná projevovat na výsledcích hospodářské i kulturní výstavby. (Potlesk).
Někteří soudruzi se mohou zeptat: kam se dívali členové politického byra ÚV, proč včas proti kultu osobnosti nevystoupili a dělají to teprve v poslední době?
Především je třeba mít na zřeteli, že členové politbyra pohlíželi na tyto otázky v různých obdobích různě. Zpočátku mnozí z nich Stalina aktivně podporovali, protože je jedním z nejsilnějších marxistů, a jeho logika, síla a vůle měly vliv na kádry, na práci strany.
Je známo, že Stalin po smrti V. I. Lenina, zvláště v prvních letech, aktivně bojoval za leninismus, proti deformátorům a nepřátelům Leninova učení. Strana na základě leninského učení a v čele se svým ústředním výborem rozvinula práci spojenou se socialistickou industrializací země, kolektivizací zemědělství a uskutečněním kulturní revoluce. Stalin si v té době získal popularitu, sympatie a podporu. Strana musela bojovat proti těm, kdo se snažili svést ji z jedině správné, leninské cesty – proti trockistům, zinovjevcům, pravičákům i buržoazním nacionalistům. Tento boj byl nezbytný. Potom se však Stalin začal, stále více neužívaje moci, vypořádávat s význačnými funkcionáři strany a státu a používat proti čestným sovětským lidem teroristické metody. Jak už bylo řečeno, právě tak Stalin naložil s význačnými činiteli strany a našeho státu – Kosjorem, Rudzutakem, Ejchem, Postyševem a mnoha dalšími.
Pokusy vystoupit proti neodůvodněným podezřením a obviněním vedly k tomu, že ten, kdo protestoval, byl vystaven represím. V tomto směru je charakteristické, co se událo se soudruhem Postyševem.
Stalin v jedné z besed dal najevo svou nelibost vůči Postyševovi tím, že mu položil otázku: „Co jste zač?“ „Bolševik jsem, soudruhu Staline, bolševik,“ rozhodně na to odpověděl Postyšev v severoruském nářečí s přízvukem na „o“.
A toto prohlášení bylo ohodnoceno zprvu jako projev neúcty ke Stalinovi, potom jako škůdcovský akt a později vedlo k likvidaci Postyševa, který byl prohlášen, aniž k tomu existovaly nejmenší důvody, za „nepřítele lidu“.
O situaci, která se v té době vytvořila, jsme často rozmlouvali s Nikolajem Alexandrovičem Bulganinem. Jednou, když jsme ve dvou jeli autem, mi řekl: „Člověk někdy jede ke Stalinovi a je k němu zván jako přítel. Ale sedí u Stalina a neví, kam ho od něho odvezou: jestli domů nebo do vězení.“
Je jasné, že taková situace stavěla kteréhokoli člena politbyra do nevýslovně těžkého postavení. Jestliže si navíc uvědomíme, že v posledních letech se plenární zasedání ÚV fakticky nesvolávala a zasedání politbyra se konala případ od případu, bude pochopitelné, jak těžko bylo pro kteréhokoli člena politbyra vyslovit se proti tomu nebo onomu nespravedlivému nebo nesprávnému opatření, proti očividným chybám a nedostatkům v praxi vedení.
Jak již bylo řečeno, mnohá usnesení se přijímala na základě rozhodování jednou osobou nebo dotazem, bez kolektivního projednávání.
Všem je znám smutný osud člena politbyra soudruha Vozněsenského, který se stal obětí Stalinových represí. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o jeho odvolání z politického byra se nikde neprojednávalo, ale bylo provedeno dotazem. Rovněž dotazem bylo provedeno rozhodnutí o odvolání z funkcí soudruhů Kuzněcova a Rodionova.
Úloha politického byra ÚV byla vážně snižována a jeho práce dezorganizována vytvářením různých komisí uvnitř politbyra, vytvářením takzvaných pětek, šestek, sedmiček, devítek. Poslechněte si například usnesení politického byra z 3. října 1946:
„Návrh soudruha Stalina.
1. Uložit komisi pro zahraniční politiku při politbyru (šestce) nadále se spolu s otázkami zahraničněpolitického charakteru zabývat i otázkami vnitřní výstavby a vnitřní politiky.
2. Doplnit složení šestky o předsedu Státní plánovací komise SSSR soudruha Vozněsenského a nadále šestku nazývat sedmou.
Tajemník ÚV J. Stalin.“
Co je to za terminologii karbaníka? (Smích v sále).
Je jasné, že vytváření podobných komisí – „pětek“, „šestek“, „sedem“, „devítek“ podlamovalo v politbyru zásadu kolektivního vedení. Tak docházelo k tomu, že někteří členové politbyra byli tímto způsobem odstraňováni od rozhodování nejzávažnějších otázek.
Do nesnesitelných podmínek byl postaven jeden z nejstarších členů naší strany – Kliment Jefremovič Vorošilov. Po mnoho let byl fakticky zbaven práva podílet se na práci politbyra. Stalin mu zakázal objevovat se na zasedáních politbyra a zasílat mu dokumenty. Když politické byra zasedalo a soudruh Vorošilov se o tom dozvěděl, pokaždé telefonicky volal a žádal o svolení, zda smí na toto zasedání přijít. Stalin mu to někdy dovoloval, ale vždy dával najevo svou nelibost. Stalin v důsledku svého extrémního strachu a podezíravosti dospěl až k takovému nesmyslnému a směšnému podezření, že Vorošilov je britský agent. (Smích v sále). Ano, britský agent. A doma mu byl podstrčen speciální aparát k odposlouchávání jeho rozhovorů. (Projevy rozhořčení v sále).
Stalin o svém rozhodnutí odstranil rovněž od účasti na činnosti politbyra i dalšího člena – Andreje Andrejeviče Andrejeva.
Byla to největší bezuzdná zvůle.
Nebo si vezměte první plenární zasedání ÚV po XIX. sjezdu strany, když si vzal slovo Stalin a kádroval na něm Vjačeslava Michajloviče Molotova a Anastase Ivanoviče Mikojana a vznesl proti těmto starým funkcionářům ničím nepodložená obvinění.
Není vyloučeno, že kdyby Stalin ještě několik měsíců zůstal ve vedení, že by na tomto sjezdu strany soudruzi Molotov a Mikojan možná už nemluvili.
Stalin zřejmě měl své záměry se vypořádat se starými členy politbyra. Nejednou prohlašoval, že členy politického byra je třeba měnit. Jeho návrh zvolit po XIX. sjezdu do předsednictva ústředního výboru 25 lidí sledoval cíl odstranit staré členy politbyra, zařadit do něho lidi méně zkušené, a ti aby ho všemožně vychvalovali. Lze předpokládat, že to bylo vymyšleno proto, aby se potom staří členové politbyra zlikvidovali, a tak se zahladily stopy těchto odsouzeníhodných činů Stalina, o nichž nyní referujeme.
Soudruzi! Aby se neopakovaly chyby minulosti, ústřední výbor se rozhodně staví proti kultu osobnosti. Soudíme, že jsme Stalina neúměrně zveličili. Je nesporné, že Stalin měl v minulosti velké zásluhy o stranu, o dělnickou třídu, o mezinárodní dělnické hnutí.
Otázka je komplikována tím, že všechno to, o čem se zde hovořilo, bylo učiněno za Stalina, pod jeho vedením a s jeho souhlasem, přičemž Stalin byl přesvědčen, že je to nezbytné pro obranu zájmu pracujících před úklady nepřátel a útoky imperialistického tábora. To všechno jím bylo chápáno z pozic obrany zájmů dělnické třídy, zájmů pracujícího lidu, zájmů vítězství socialismu a komunismu. Nemůže se říci, že to je počínání tyrana. Stalin soudil, že je to tak třeba dělat v zájmu strany, pracujících, v zájmu obrany vymožeností revoluce. V tom je skutečná tragédie!
Soudruzi! Lenin nejednou zdůrazňoval, že skromnost je neodmyslitelnou vlastností skutečného bolševika. Lenin sám byl živým zobecněním té největší skromnosti. Nedá se říci, že v této věci se ve všem řídíme Leninovým příkladem. Stačí třeba jen uvést, že mnoha městům, závodům, kolchozů i sovchozům, státním a kulturním institucím byla u nás nadělena jména různých žijících státních a stranických činitelů, jako by mělo jít, lze-li to tak vyjádřit, o právo na jejich soukromé vlastnictví. Na přisvojování našich jmen různým městům, oblastem i podnikům a kolchozům jsou mnozí z nás spolupodílníci. To je třeba napravit. (Potlesk).
Dělat je to ovšem třeba rozumně a bez ukvapenosti. Ústřední výbor tuto věc projedná a dobře se v tom zorientuje, aby zde nedošlo k nějakým chybám nebo výstřelkům. Vzpomínám si, jak se na Ukrajině dozvěděli o Kosiorově zatčení. Kyjevský rozhlas obvykle začínal své vysílání slovy: „Posloucháte vysílání Kosiorova rozhlasu.“ A jednoho dne začalo rozhlasové vysílání bez ohlášení Kosiorova jména. Všichni vytušili, že se s Kosiorem něco stalo, že je zřejmě zatčen.
Takže kdybychom všude začali sundávat firemní štíty a provádět přejmenovávání, lidé by si mohli pomyslet, že se s těmi soudruhy, po nichž jsou pojmenovány podniky, kolchozy či města, něco stalo, že třeba i oni byli zatčeni. (Oživení v sále).
Čím se u nás leckde měří autorita a význam toho či onoho vedoucího činitele? Prostě tím, že je po něm pojmenováno tolik a tolik měst a závodů, tolik a tolik sovchozů. Není na čase skoncovat s tímto „soukromým vlastnictvím“ a provést „znárodnění“ závodů, kolchozů a sovchozů? (Smích, potlesk, hlasy z pléna: Správně). Bude to ku prospěchu naší věci. Kult osobnosti se projevuje přece i v takových skutečnostech.
K otázce kultu osobnosti musíme přistupovat se vší vážností. Tuto otázku nemůžeme vynášet mimo stranu a tím spíše ne do tisku. Proto o ní referujeme na neveřejném zasedání sjezdu. Je třeba znát míru, neživit nepřátele, neodhalovat před nimi naše rány. Myslím, že sjezdoví delegáti správně pochopí a ocení všechna tato opatření. (Bouřlivý potlesk).
* * *
Soudruzi! Potřebujeme rozhodně, jednou provždy skoncovat s kultem osobnosti a vyvodit náležité závěry jak v oblasti ideově teoretické, tak v oblasti praktické práce.
V zájmu toho je třeba:
Za prvé, bolševicky odsoudit a vykořenit kult osobnosti jako jev marxismu-leninismu cizí a neslučitelný se zásadami stranického vedení a normami stranického života a vést nemilosrdný boj proti všem pokusům v té či oné formě ho oživit.
Obnovit a v celé naší ideologické práci prosazovat nejdůležitější teze učení marxismu-leninismu o lidu jako tvůrci dějin, tvůrci všech materiálních a duchovních statků lidstva, o rozhodující úloze marxistické strany v revolučním boji za přeměnu společnosti, za vítězství komunismu.
V souvislosti s tím musíme odvést velkou práci, abychom z pozic marxismu-leninismu kriticky zhodnotili a opravili chybné názory, které se ve spojitosti s kultem osobnosti rozšířily v oblasti historie, filozofie, ekonomie a dalších věd a rovněž v oblasti literatury a umění. Konkrétně, v nejbližší době je nutné vyvinout velké úsilí v zájmu napsání kvalitní a vědecky objektivní marxistické učebnice dějin naší strany, učebnic o dějinách naší společnosti, knih z dějin občanské války a Velké vlastenecké války.
Za druhé, důsledně a houževnatě pokračovat v práci, kterou v posledních letech uskutečňuje ústřední výbor strany v zájmu co nejpřísnějšího dodržování leninských zásad stranického vedení ve všech stranických organizacích shora dolů, a především té nejvyšší zásady – kolektivnosti vedení, v zájmu dodržování norem stranického života zakotvených stanovami naší strany, v zájmu rozvíjení kritiky a sebekritiky.
Soudružky a soudruzi!
Dvacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu s novou silou prokázal nerozbornou jednotu naší strany, její semknutost kolem ústředního výboru, její odhodlání splnit velké úlohy komunistické výstavby. (Bouřlivý potlesk). Skutečnost, že nyní v plné šíři nastolujeme principiální otázky překonání kultu osobnosti jako jevu, který je marxismu-leninismu cizí, a odstranění těžkých důsledků, které způsobil, svědčí o velké morální a politické síle naší strany. (Dlouhotrvající potlesk).
Jsme plně přesvědčení o tom, že naše strana vyzbrojená historickými závěry svého XX. sjezdu povede sovětský lid leninskou cestou k novým úspěchům, k novým vítězstvím. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk).
Ať žije leninismus – vítězný prapor naší strany!
(Bouřlivý dlouhotrvající potlesk přecházející v ovace. Všichni povstávají.)
Pokračování ZDE.
Poznámky:
[49] O takzvaném leningradském případu viz lzvestija CK KPSS, č. 2/1989, s. 124 – 137.
[50] V. S. Abakumov (1908–1954), člen strany od roku 1930. V orgánech státní bezpečnosti pracoval od roku 1932. V letech 1946 – 1951 ministr státní bezpečnosti SSSR. V červnu 1951 ze strany vyloučen. V prosinci 1954 odsouzen k trestu smrti zastřelením.
[51] Jde o usnesení ÚV VKS(b) z 9. prosince 1951 a z 27. března 1952 o údajném odhalení mingrelské nacionalistické organizace v Gruzii v čele s tajemníkem ÚV VKS(b) Gruzie B. Baramijou. Usnesením ÚV KSSS z 10. dubna 1953 O porušování sovětských zákonů bývalými ministerstvy státní bezpečnosti SSSR a Gruzínské SSR byla zmíněná usnesení zrušena.
[52] S. D. Ignaťjev (1904 – 1983), v letech 1951–1953 ministr státní bezpečnosti, v letech 1953 – 1957 první tajemník baškirského oblastního výboru a 1957 – 1960 tatarského oblastního výboru KSSS. V letech 1952 – 1953 tajemník ÚV KSSS.
[53] G. N. Kaminskij (1895 – 1938), člen strany od roku 1913, v roce 1920 tajemník ÚV KS(b) Ázerbajdžánu, od roku 1930 tajemník moskevského výboru VKS(b), od roku 1932 předseda výkonného výboru moskevského oblastního sovětu, od roku 1934 lidový komisař zdravotnictví. Kandidát ÚV VKS(b) v letech 1925 – 1927 a od roku 1934.
[54] A. V. Sněgov (nar. 1898), člen strany od roku 1917, od roku 1931 člen byra zakavkazského krajského výboru VKS(b), pracovník státního a stranického aparátu na Sibiři, na Ukrajině, v Kujbyševu a v Murmansku. V roce 1938 zatčen a vězněn. 1954 rehabilitován.
[55] L. I. Kartvelišvili (Lavrenťjev) (1890–1938), členem strany od 1910, od roku 1923 tajemník ÚV KS(b) Gruzie, druhý tajemník zakavkazského krajského výboru strany a předseda rady lidových komisařů Gruzie. Od roku 1929 náčelník politické správy Ukrajinského vojenského okruhu, pak druhý tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny. Od roku 1931 tajemník zakavkazského, západosibiřského a dálnovýchodního krajského výboru a krymského oblastního výboru VKS(b). V letech 1930 – 1934 kandidát a od roku 1934 člen ÚV VKS(b).
[56] V. P. Golubev (1913 – 1940), kandidát na členství ve VKS(b), poručík státní bezpečnosti. V roce 1939 zatčen a 25. ledna 1940 spolu s N. V. Baturinovou zastřelen.
[57] A. A. Andrejev (1895 – 1971), od roku 1920 tajemník Všesvazové ústřední rady odborů a v letech 1924 – 1925 tajemník ÚV VKS(b). Od roku 1927 tajemník severokavkazského krajského výboru VKS(b). Od roku 1930 předseda ústřední kontrolní komise VKS(b) a lidový komisař dělnicko-rolnické inspekce SSSR, náměstek předsedy rady lidových komisařů. V roce 1931 se stal lidovým komisařem dopravy. Od roku 1935 působil jako tajemník ÚV VKS(b). V letech 1939 – 1952 předseda Výboru stranické kontroly při ÚV VKS(b), od roku 1946 náměstek předsedy rady ministrů SSSR. Člen ústředního výboru v letech 1920 – 1961. Kandidát na členství v politbyru v letech 1926 – 1930, člen politického byra v letech 1932 – 1952.
[58] M. S. Kedrov (1878 – 1941), v letech 1906 – 1907 ředitel bolševického nakladatelství Zrno. Od listopadu 1917 člen kolegia lidového komisariátu vojenství, komisař pro demobilizaci staré armády, pak vojenské funkce na Severní frontě. Od března 1919 náčelník zvláštního oddělení Všeruské mimořádné komise a člen komise lidového komisariátu vnitra. Po občanské válce v Nejvyšší národohospodářské radě, Nejvyšším soudu SSSR a ve Státní plánovací komisi RSFSR.
[59] G. K. Ordžonikidze (1886 – 1937), členem strany od roku 1903. Od roku 1920 předseda kavkazského byra ÚV KSR(b), první tajemník zakavkazského krajského výboru strany a severokavkazského krajského výboru strany. Od roku 1926 předseda ústřední kontrolní komise VKS(b), lidový komisař dělnicko-rolnické inspekce, náměstek předsedy rady lidových komisařů a Rady práce a obrany SSSR. Od roku 1930 předseda Nejvyšší národohospodářské rady a lidový komisař těžkého průmyslu. Člen ÚV strany od roku 1921, v letech 1926 – 1930 kandidát a od roku 1930 člen politického byra ÚV VKS(b).
[60] Kliment Jefremovič Vorošilov (1881 – 1969) od března 1953 do května 1960 Předseda Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Člen ÚV od 1921 do 1961, + 1966. Člen politbyra od 1. 1. 1926 do 16. 7. 1960. Od roku 1925 lidový komisař vojenství a námořnictví a předseda revoluční vojenské rady SSSR. Od roku 1934 lidový komisař obrany. Od roku 1940 náměstek předsedy rady lidových komisařů SSSR. Od roku 1946 náměstek předsedy rady ministrů SSSR.
O kultu osobnosti a jeho důsledcích (3)
