Pád komunismu (2)

Problém perspektivní změny
Východ Evropy se konečně zase stal periferií Západu, kterou byl již před socialistickými revolucemi. Otázka, která se v této souvislosti často klade, je, zda to muselo nutně přijít  takovým způsobem. Roli zde jistě hrály různé faktory. Jedním byl ten, že byl hospodářsky stále přítomný světový kapitalistický systém (Wallerstein, 2002). Když chtěly v osmdesátých letech státy RVHP mezi sebou vyměňovat nedostatkové zboží, činily to také mezi sebou na základě aktuálních cen na světových trzích v dolarech. A mnozí ekonomové to velebili jako vymoženost. Od padesátých  let zdůrazněná idea, že vznikl vlastní světový hospodářský systém socialismu, který je odlišný od systému kapitalistického, ztroskotala již dříve, něž tento „reálný socialismus“ zanikl. A „reálný socialismus“ byl považován také v hlavách mnoha stranických a státních kádrů za ztroskotaný. To zesílilo přijetím Leninovy myšlenky o nutně vyšší  produktivitě práce – poněvadž tato byla nižší, nemohl mít tento socialismus převahu. Nebyla dokonce použita jiná kritéria alternativního života. Chtěli porazit kapitalismus na svém vlastním poli, za daných společenských podmínek to ovšem přirozeně být nemohlo. Zároveň ovšem působil demokratický deficit, který již v roce 1918 identifikovala Rosa Luxemburgová. Ani ve sféře politických rozhodování, ani ve sféře samotné hmotné výroby nebyli dělníci pány poměrů, které svým jménem vytvořili. Proto neviděli v oné krizi kolem roku 1989 žádný důvod hájit  socialistické cíle. Naopak: často to byli dělníci, kteří v oněch prvních svobodných volbách volili konzervativně, od tržního hospodářství očekávali zlepšení svých životních poměrů. A protože porovnávací rovina nebyla situací dělníků v Rusku před rokem 1917 nebo situací dělníků v Indii a Brazílii, nýbrž těch v západní Evropě, doufali tam v podobné životní poměry. To, že sociální podmínky v západní Evropě byly vynuceny tamějším  bojem dělníků a také konkurencí s „reálným socialismem“, platilo jako komunistická propaganda. Teprve nyní, kdy se mnohé z toho demoluje také v západní Evropě, se znovu objevuje tato myšlenka, teď ovšem zatím bez následků.
Zdrženlivost dělníků ulehčovala bývalým stranickým a státním funkcionářům chovat se především jako faktičtí disponenti výrobních sil a sjednat s reprezentanty opozice a mezinárodního kapitálu odpovídající dohody o rozdělení výrobního kapitálu (všude tomu tak bylo s výjimkou NDR). Protože se ve svých hlavách rozloučili s myšlenkou socialismu, učinili to také tak v praxi. A činili to často s horlivostí novopečeného konvertity. Nakonec byli hrdi na to, že patří k nové třídě vlastníků kapitálu.
Propagandistické centrály mezinárodního kapitálu přešly na podzim roku 1989 samy na to, že interpretovaly změnu poměrů ne jako vítězství demokracie, nýbrž jako „vítězství tržního hospodářství“ nad centrálním plánovaným hospodářstvím. Tím měla být ona idea, která by řešila problém demokracie kapitalistických poměrů, v zárodku udušena a připravena cesta celosvětové expanzi kapitalismu. Nemělo by být možné, aby demokracie jako „sociální demokracie“ ve smyslu Rosy Luxemburgové byla myšlena bez kapitalismu. To je výzva pro 21. století. 
Mnoho vymožeností třídního boje v západní Evropě – práva vstupovat do odborů, tarifní práva, právo na práci – jsou ve východní Evropě pokládány za diskreditované, za přežitek komunismu, zatímco jsou přece primárními pracovními právy, která je třeba neustále znovu obhajovat. Nejen stalinský způsob vlády udělal socialistické myšlence ve východní Evropě špatnou pověst, nýbrž antisocialistická interpretace je také výsledkem změn poměrů v letech 1989 / 1991.
Přeměna autoritativního socialismu na socialismus demokratický se ve východní Evropě v letech 1989 / 1991 nezdařila. Je to historicky dodnes nevyřešený problém.

Závěr
Komunistický systém moci tak, jak vznikl od roku 1917 za zvláštních historických okolností po ruské říjnové revoluci, se ukázal jako slepá ulička. Byl špatnou odpovědí na správnou otázku: na otázku ohledně řešení sociální otázky, jak ji nezbytně nutně a neustále předkládá kapitalismus a na otázku ohledně veškerých jejích projevů v politice, kultuře, v otázce rovnosti pohlaví, ekologii atd. Dějiny lidstva jsou novým způsobem opět otevřené. Máme co do činění s novými sociálními a politickými boji, jejichž výsledek závisí na nové konstelaci sil v 21. století.

^{Esej z knihy „Sozialismus im 21. Jahrhundert, Zwölf Essays über die Zukunft“, autor Erhard Crome, vydáno BerlinKarl Dietz Verlag, 2006
Texty Nadace Rosy Luxemburgové (Rosa Luxemburg Stiftung), Berlin – sv. 17
Přeloženo s podporou RLS v rámci společného projektu SPED (Společnost pro evropský dialog) a Rosa Luxemburg Stiftung, přeložila Barbora Molnárová}