logo SDS
Dnešní datum: 19. 09. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 581x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 465x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 365x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 320x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 320x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 269x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 15
Prům. 10.8
21 denni
Max. 476
Prům. 364.7

Nyní si čte web : 94 uživ.

02. Články, statě, projevy

* O kultu osobnosti a jeho důsledcích (2)

Vydáno dne 14. 02. 2006 (18720 přečtení)

Druhá část projevu prvního tajemníka ÚV KSSS N. S. Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (25. února 1956). Text byl oficiálně zveřejněn až po 44 letech. (Začátek ZDE).

Ve Stalinově referátu O nedostatcích stranické práce a o opatřeních k likvidaci trockistických a jiných obojetníků, předneseném na plenárním zasedání ÚV v únoru až březnu 1937, byl učiněn pokus teoreticky zdůvodnit politiku hromadných represí pod záminkou, že tou měrou postupujeme vpřed k socialismu, musí se prý stále více zostřovat třídní boj. Stalin přitom tvrdil, že tak tomu učí dějiny, tak tomu učí Lenin.

Lenin však ve skutečnosti poukazoval na to, že použití revolučního násilí je vynucováno nevyhnutelností potlačit odpor vykořisťovatelských tříd, a tyto Leninovy pokyny se vztahovaly k tomuto období, kdy zde existovaly a byly silné vykořisťovatelské třídy. Jakmile se politická situace v zemi zlepšila, jakmile v lednu 1920 dobyla Rudá armáda Rostov a bylo dosaženo hlavního vítězství nad Děnikinem, dal Lenin pokyn Dzeržinskému zrušit hromadný teror a zrušit i trest smrti. V referátu na zasedání Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů dne 2. února 1920 zdůvodnil Lenin toto významné politické opatření takto:

„Teror nám vnutil terorismus Dohody, když světovládné mocnosti se na nás vrhly se svými hordami, nezastavujíce se před ničím. Nebyli bychom se mohli udržet ani dva dny, kdybychom na tyto pokusy důstojníků a bělogvardějců nebyli odpověděli bezohledným způsobem, a to byl teror, ale k tomu nás dohnaly teroristické metody Dohody. Ale jakmile jsme dosáhli rozhodného vítězství, ještě před skončením války, tu hned po dobytí Rostova jsme upustili od trestu smrti a tím jsme dokázali, že k svému vlastnímu programu se stavíme tak, jak jsme slibovali. Říkáme, že používání násilí vyplývá z nutnosti potlačit vykořisťovatele, potlačit statkáře a kapitalisty; jakmile s tím budeme hotovi, upustíme od všech výjimečných opatření. Dokázali jsme to činy.“

Do dějin lze zasahovat například i pomocí fotografické retuše. Snímek, na němž nahradily Jagodu vlny Něvy je z roku 1938.Stalin se od těchto přímých a jasných programových pokynů Leninových odchýlil. Stranu a orgány lidového komisariátu vnitra orientoval na hromadný teror i tehdy, když už byly všechny vykořisťovatelské třídy v naší zemi odstraněny a poněkud vážnější důvody pro hromadné používání výjimečných opatření, pro hromadný teror zde nebyly.

Tento teror byl fakticky namířený nikoli proti zbytkům poražených vykořisťovatelských tříd, ale proti poctivým kádrům strany a sovětského státu, které se křivě, pomlouvačně a nesmyslně obviňovaly z „obojetnictví“, „špionáže““, „škůdcovství“, z přípravy nejrůznějších smyšlených „atentátů“ atd.

Na plenárním zasedání ústředního výboru v únoru až březnu 1937 se v diskusních příspěvcích řady členů ÚV v podstatě vyslovovaly pochyby o správnosti stanovené linie na hromadné represe pod záminkou boje proti „obojetníkům“.

Nejvýrazněji byly tyto pochybnosti vyjádřeny ve vystoupení soudruha Postyševa[18], který řekl:

„Přemítal jsem: uplynula taková tvrdá léta boje, prohnilí členové strany podlehli nebo odcházeli k nepřátelům, ale ti zdraví se bili za věc strany. Byla to léta industrializace a kolektivizace. Vůbec jsem nepředpokládal, že Karpov[19] a jemu podobní, kteří prošli takovým tvrdým bojem, se dostanou do tábora nepřítele. (Karpov byl pracovníkem ÚV Komunistické strany Ukrajiny, kterého Postyšev dobře znal.) Ale Karpov byl podle výpovědí prý od roku 1934 získán trockisty. Osobně si myslím, že není pravděpodobné, že by zdravý člen strany, který má za sebou dlouhou cestu urputného boje proti nepřátelům, za věc strany, za socialismus, přešel do tábora nepřátel. Nevěřím tomu… Neumím si představit, jak by bylo možné absolvovat těžká léta se stranou a potom v roce 1934 přejít k trockistům…“. (Oživení v sále).

Provokatéři, kteří pronikli do orgánů státní bezpečnosti, a také bezostyšní kariéristé začali krýt jménem strany hromadný teror proti kádrům strany a sovětského státu, proti řadovým sovětským občanům s použitím Stalinovy směrnice, že čím blíže k socialismu, tím více bude nepřátel, s použitím rezoluce únorového a březnového pléna ÚV ke zprávě Ježova. Stačí říct, že počet zatčených, obviněných z kontrarevoluční činnosti, vzrostl v roce 1937 proti roku 1936 více než desetinásobně!

Je známo, jaká hrubá zvůle se připouštěla i ve vztahu k vedoucím pracovníkům strany. Stanovy strany schválené XVII. sjezdem VKS(b) vycházely z Leninových požadavků z období X. sjezdu strany a uváděly, že aby vůči členům a kandidátům ÚV a členům komise stranické kontroly mohlo být použito takové krajní opatření, jakým je vyloučení ze strany, „musí se svolat plenární zasedání ústředního výboru strany a pozvat na ně všechny kandidáty ÚV a všechny členy komise stranické kontroly“, že jedině za podmínky, jestli takové společné shromáždění odpovědných funkcionářů strany dvoutřetinovou většinou hlasů to uzná za nutné, mohlo dojít k vyloučení člena nebo kandidáta ÚV ze strany.

Většina členů a kandidátů ÚV, zvolených XVII. sjezdem a zatčených v letech 1937 a 1937, byla vyloučena ze strany neoprávněně, při hrubém porušení stanov strany, poněvadž otázka jejich vyloučení nebyla předložena k projednání plenárnímu zasedání ÚV.

Nyní, kdy byly přešetřeny spisy o těchto údajných „špionech“ a „škůdcích“, bylo zjištěno, že tyto případy jsou zfalšovány. Doznání mnohých zatčených lidí, obviněných z nepřátelské činnosti, byla získána na základě krutého, nelidského týrání.

Stalin, jak sdělují tehdejší členové politbyra, jim přitom nezasílal prohlášení řady křivě obviněných politických činitelů, když ti své výpovědi na soudním přelíčení před Vojenským senátem odvolávali a žádali objektivně případ přešetřit. Takových žádostí nebylo málo a Stalin nepochybně s nimi byl obeznámen.

Ústřední výbor považuje za nutné informovat sjezd o řadě zfalšovaných „případů“ proti členům ústředního výboru strany, zvoleným na XVII. sjezdu strany.

Příkladem odporné provokace, záměrné zlomyslné falzifikace a trestného porušení revoluční zákonnosti je případ někdejšího kandidáta politického byra ÚV, jednoho z významných funkcionářů strany a sovětského státu, soudruha Ejcha[20], člena strany od roku 1905. (Oživení v sále).

Soudruh Ejche byl zatčen 29. dubna 1938 na základě pomlouvačných materiálů bez souhlasu prokurátora SSSR, který byl vydán až 15 měsíců po Ejchově zatčení.

Vyšetřování ve věci Ejchova případu se provádělo v ovzduší těch nejhrubších deformací sovětské zákonnosti, zvůle a falzifikace.

Ejcha při výslechu mučením nutili podepisovat protokoly výslechů, které byly předem sestaveny vyšetřovateli, v nichž se uváděla obvinění z protistátní činnosti proti němu samému a řadě známých funkcionářů strany a státu.

Dne 1. října 1939 napsal Ejche prohlášení adresované Stalinovi, v němž kategoricky popíral svou vinu, a žádal ho o přešetření své věci. V tomto prohlášení napsal: „Není trpčích muk než sedět ve vězení za státního zřízení, o které jsem vždy bojoval.“

Dochovalo se i druhé prohlášení, které Ejche poslal Stalinovi 27. října 1939 a v němž přesvědčivě, na základě faktů vyvrací pomlouvačné obvinění vznesené proti němu a ukazuje, že tato provokační obvinění jsou jednak dílem skutečných trockistů, k jejichž zatčení on jako první tajemník západosibiřského krajského výboru strany dával souhlas a kteří se spikli, aby se mu pomstili a jednak výsledkem špinavé falzifikace vymyšlených materiálů vyšetřovateli.

Ejche ve svém prohlášení napsal:

„25. října t.r. mi oznámili, že vyšetřování v mé věci je u konce, a umožnili mi seznámit se s vyšetřovacími spisy. Kdybych byl jen z jedné setiny vinen byť jen jedním zločinem, které proti mně vznášejí, neopovážil bych se obrátit se k Vám s tímto předsmrtným prohlášením, já jsem se však nedopustil jediného mně inkriminovaného trestného činu a na mé duši nikdy neležel ani stín podlosti. Nikdy jsem Vám v životě neřekl ani půl slova nepravdy a teď, když jsem oběma nohama v hrobě, vám také nelžu. Celý můj případ – to je ukázka provokace, pomluv a porušení elementárních základů revoluční spravedlnosti…

…Usvědčující výpovědi, které se nacházejí v mém vyšetřovacím spise, jsou nejen nehorázné, ale v řadě momentů obsahují pomluvy na ÚV VKS(b) a radu lidových komisařů, protože správná rozhodnutí ÚV VKS(b) a rady lidových komisařů, přijatá bez mé iniciativy a mé účasti, jsou vydávána za škůdcovské akty kontrarevoluční organizace provedené na mé doporučení…

Teď přecházím k nejpotupnější stránce mého života a k mé skutečně těžké vině před stranou a před Vámi. Mluvím o svých doznáních z kontrarevoluční činnosti… Věc se měla tak: nevydržel jsem týrání, které proti mně použili Ušakov a Nikolajev[21], zvláště ten první, který obratně využil toho, že po zlomenině mi ještě špatně srostly obratle, a působil mi nesnesitelnou bolest, a donutili mě křivě obvinit sebe i jiné lidi.

Většinu mých odpovědí mi napověděl nebo nadiktoval Ušakov a ostatní jsem se naučil nazpaměť při opisování materiálů lidového komisariátu vnitra o Západní Sibiři a všechna fakta uvedená v těchto materiálech jsem bral na sebe. Když v Ušakovem vypracované a mnou podepsané legendě něco nepasovalo, nutili mě podepisovat jinou variantu. Tak tomu bylo v případě Ruchimoviče[22], kterého zprvu zapsali do záložního centra, ale potom, aniž mi o tom řekli, ho vyškrtli; podobně tomu bylo s předsedou záložního centra, údajně vytvořeného Bucharinem v roce 1935. Nejdříve jsem tam zapsal sebe, a potom mi doporučili, abych tam zapsal Mežlauka[23], a mnohé jiné momenty…

… Snažně Vás žádám a prosím, nechte došetřit můj případ, a to ne v zájmu toho, aby mě ušetřili, ale proto, že se odhalila odporná provokace, která se jako had ovinula kolem mnoha lidí, mimo jiné i pro moji malodušnost a trestnou pomluvu. Vás ani stranu jsem nikdy nezradil. Vím, že hynu pro odpornou, podlou činnost nepřátel strany a lidu, kteří proti mně zosnovali provokaci.“ (Případ Ejche, sv. 1, fascikl.)

Zdálo by se, že takové závažné prohlášení mělo být nutně projednáno v ústředním výboru. To se ale nestalo, prohlášení bylo zasláno Berijovi a kruté zúčtování s nepravdivě obviněným kandidátem politického byra soudruhem Ejchem pokračovalo.

Dne 2. února 1940 byl Ejche předán soudu. Na soudním přelíčení Ejche svou vinu neuznal a prohlásil toto:

„Ve všech údajně mých výpovědích není jediná litera, kterou bych vyslovil, s výjimkou podpisu v dolní části protokolů, které jsou podepsány z přinucení. Výpovědi jsou učiněny pod nátlakem vyšetřovatele, který mě od samého začátku vazby bil. Potom jsem začal psát všelijaké nesmysly… To, co hlavně chci, je říci soudu, straně a Stalinovi, že jsem nevinen. Účastníkem spiknutí jsem nikdy nebyl. Umřu stejně tak s vírou ve správnost politiky strany, jako jsem v ní věřil po celou dobu své práce.“ (Případ Ejche, sv. 1.)

Dne 4. února byl Ejche zastřelen. (Projevy rozhořčení v sále.) V současné době je nesporně zjištěno, že Ejchův případ byl zfalšován a Ejche byl posmrtně rehabilitován.

Plně před soudem odvolal své vynucené výpovědi kandidát politického byra soudruh Rudzutak[24], člen strany od roku 1905, který strávil 10 let na carských galejích. V protokolu přelíčení, které probíhalo před Vojenským senátem Nejvyššího osudu, je zapsáno toto Rudzutakovo oznámení:

„…Jeho jediná žádost u soudu je, dát na vědomí ÚV VKS(b), že v orgánech lidového komisariátu vnitra ještě existuje nevymýcené ohnisko, které uměle konstruuje případy a nutí naprosto nevinné lidi k přiznání viny. Že prověrka okolností obvinění neexistuje a člověku není dána žádná možnost dokázat své neúčastenství na trestných činech, z nichž se obviňuje na základě výpovědí různých osob. Metody vyšetřování jsou takové, že nutí vymýšlet si pomluvy na jiné lidi, kteří se ničím neprovinili, o samotném vyšetřování nemluvě. Žádá soud, aby mu umožnil napsat to všechno pro ÚV VKS(b). Ujišťuje soud, že osobně nikdy nesmýšlel špatně o politice strany, neboť vždy naprosto sdílel veškerou politiku strany uskutečňovanou ve všech oblastech hospodářské a kulturní výstavby.“

Toto Rudzutakovo oznámení bylo ponecháno bez povšimnutí, přestože Rudzutak, jak je známo, byl svého času předsedou ústřední kontrolní komise, která byla vytvořena z podnětu Lenina k boji za jednotu strany. Takže předseda tohoto vysokého stranického orgánu se stal obětí hrubé zvůle: nepředvolali ho ani do politického byra ÚV a Stalin neprojevil zájem s ním promluvit. Byl odsouzen během 20 minut a zastřelen. (Projevy rozhořčení v sále.)

Zevrubným přešetřením provedeným v roce 1955 bylo zjištěno, že obvinění Rudzutaka bylo zfalšované a on odsouzen na základě pomlouvačných materiálů. Rudzutak byl posmrtně rehabilitován.

Jakým způsobem se bývalými pracovníky lidového komisariátu vnitra uměle, provokačními metodami vytvářela různá „protistátní centra“ a „bloky“, je vidět z výpovědí soudruha Rozenbljuma, člena strany od roku 1906, který byl zatčen leningradskou správou lidového komisariátu vnitra v roce 1937.

Když se v roce 1955 přešetřoval Komarovův případ[25], Rozenbljum sdělil následující skutečnost: když byl on, Rozenbljum, v roce 1937 zatčen, byl podroben krutému týrání, v jehož průběhu na něm vymáhali výpovědi jak na jeho vlastní osobu, tak na jiné osoby. Pak byl přiveden do kanceláře Zakovského[26], který mu navrhl, že ho pustí na svobodu za podmínky, bude-li před soudem křivě vypovídat v případu leningradského škůdcovského, špionážního, diverzního a teroristického centra, který byl zkonstruován v roce 1937. (Oživení v sále.)

Zakovskij s neuvěřitelným cynismem odhaloval podlou „mechaniku“ umělého vytváření falšovaných „protistátních spiknutí“.

Rozenbljum prohlásil: Aby to bylo názornější, Zakovskij přede mnou rozvinul několik variant předpokládaných schémat tohoto centra a jeho odnoží…

Zakovskij mě s těmito tématy seznámil a řekl, že lidový komisariát vnitra připravuje materiály pro proces s tímto centrem, přičemž proces bude veřejný.

Soudu bude předáno vedení centra, čtyři až pět lidí: Čudov[27], Ugandov[28], Smorodin[29], Pozern[30], Šapošnikovová[31] (Čudovova manželka) aj. a z každé pobočky dva až tři lidi…

… Materiál o leningradském centru musí být solidně připraven. A v tom mají rozhodující význam svědci. Nikoli nepodstatnou úlohu zde sehrává i společenské postavení (pochopitelně bývalé) svědka i jeho délka členství ve straně.

„Ty sám,“ jak mi řekl Zakovskij, „si nemusíš nic vymýšlet. Lidový komisariát vnitra pro tebe sestaví hotový konspekt o každé pobočce zvlášť a tvým úkolem je dobře se ho naučit a zapamatovat si všechny otázky a odpovědi, které mohou být při soudním přelíčení položeny. Tenhle případ se bude připravovat čtyři až pět měsíců a možná i půl roku. Celou dobu se budeš připravovat, abys nepřivedl do úzkých vyšetřování ani sám sebe. Na průběhu a výsledku soudního přelíčení bude záviset tvůj další osud. Dostaneš-li z toho vítr a začneš uhýbat – žehrej sám na sebe. Obstojíš-li, zachováš si škopek (hlavu) a do smrti tě budeme živit a šatit za státní peníze“ (Materiál přešetřovaného případu Komarova, spis s. 60 – 69)

Takové hnusné věci se děly v oné době! (Oživení v sále.

Ještě rozsáhleji se praktikovalo falšování vyšetřovaných případů v krajích a oblastech. Správa lidového komisariátu vnitra pro Sverdlovskou oblast „odhalila“ takzvaný uralský povstalecký štáb – orgán bloku pravičáků, trockistů, eserů a duchovních, údajně vedený tajemníkem sverdlovského oblastního výboru strany a členem ÚV VKS(b) Kabakovem[32], členem strany od roku 1914. Ze spisů vyšetřovaných případů té doby vyplývá, že téměř ve všech krajích, oblastech a republikách existovaly údajně rozvětvené „trockistické, pravičácké, špionážní, teroristické a diverzní škůdcovské organizace a centrály“ a tyto „organizace“ a „centrály“ z neznámého důvodu zpravidla vedli prví tajemníci oblastních či krajských výborů strany nebo ústředních výborů národních komunistických stran. (Oživení v sále.)

V důsledku této hrůzné falzifikace podobných „případů“ a v důsledku toho, že se věřilo různým pomlouvačným „výpovědím“ a vynuceným pomluvám vlastní osoby i jiných osob, zahynuly u nás tisíce poctivých, naprosto nevinných komunistů. Stejným způsobem byly vyrobeny „případy“ na významné činitele strany a státu – Kosiora[33], Čubara[34], Postyševa, Kosareva[35] a na jiné.

Neodůvodněné represe v oněch letech se prováděly masovém rozsahu a strana v důsledku toho utrpěla velké kádrové ztráty. Docházelo k takovým praktikám, že v lidovém komisariátu vnitra se sestavovaly seznamy osob, jejichž případy náležely projednání před vojenským senátem, a předem se jim určovala míra trestu. Ježov tyto seznamy zasílal osobně Stalinovi k odsouhlasení navrhované míry trestů. V letech 1937 a 1938 bylo Stalinovi zasláno 383 takových seznamů na mnoho tisíc stranických, státních, komsomolských, vojenských a hospodářských pracovníků a Stalin k tomu dal souhlas.

Značná část těchto případů se nyní přezkoumává a jejich velký počet se zastavuje jako případy nepodložené a zfalšované. Stačí říci, že od roku 1954 do dnešní doby Vojenský senát Nejvyššího soudu už rehabilitoval 7679 lidí, přičemž mnozí z nich byli rehabilitováni posmrtně.

Hromadné zatýkání stranických, státních, hospodářských a vojenských pracovníků nesmírně poškodilo stranu, věc socialistické výstavby. Hromadné represe měly negativní dopad na morálně politický stav strany, plodily nejistotu, napomáhaly šíření chorobné podezíravosti a zasévaly vzájemnou nedůvěru mezi komunisty. Zaktivizovali se všemožní pomlouvači a kariéristé.

Určité ozdravení vnesly do stranických organizací závěry lednového plenárního zasedání ÚV VKS(b) v roce 1938.[36] Rozsáhlé represe však pokračovaly i v roce 1938.

A jedině proto, že naše strana disponuje velikou morálně politickou silou, dokázala se vyrovnat s těžkými událostmi z let 1937 a 1938, tyto události přežít a vychovat si nové kádry. Není však pochyb, že náš postup vpřed k socialismu a příprava k obraně země by probíhaly úspěšněji, kdyby nebylo kádrových ztrát, které jsme utrpěli v důsledku hromadných neodůvodněných represí v letech 1937 a 1938.

Obviňujeme Ježova z deformací z roku 1937, a správně ho obviňujeme. Ale je třeba odpovědět na tyto otázky: mohl snad Ježov sám, bez Stalinova vědomí, zatknout například Kosiora? Došlo v této věci k nějakému jednání, nebo rozhodnutí politbyra? Ne, nic takového se nestalo, jako se nestalo i ve vztahu k jiným případům. Mohl snad Ježov rozhodnout takové důležité věci, jako otázka osudu významných funkcionářů strany? Ne, bylo by naivní považovat to za dílo rukou pouhého Ježova. Je jasné, že takové záležitosti rozhodoval Stalin, bez jeho pokynů a bez jeho souhlasu nemohl Ježov nic podnikat.

Nyní jsme přezkoumali a rehabilitovali Kosiora, Rudzutaka, Postyševa, Kosareva a další. Nuže – na jakém podkladě byli zatčeni a odsouzeni? Prostudování spisů ukázalo, že žádné důvody k tomu neexistovaly. Byli zatčeni jako mnozí jiní bez souhlasu prokurátora. Za oněch podmínek ani žádného souhlasu nebylo třeba; jaký ještě mohl existovat souhlas, když všechno rozhodoval Stalin? On byl hlavním prokurátorem v těchto věcech. Stalin dával nejen souhlas, ale i pokyny k zatýkání z vlastní iniciativy. To je třeba říci, aby to delegátům sjezdu bylo naprosto jasné, abyste mohli provést správné hodnocení a vyvodit příslušné závěry.

Fakta ukazují, že mnohé zlořády se děly na Stalinův pokyn bez ohledu na jakékoli normy stranické a sovětské zákonnosti. Stalin byl člověk velmi ješitný a chorobně podezíravý, o čemž jsme se přesvědčili, když jsme s ním pracovali. Mohl se na člověka podívat a říct mu: „Nějak vám dneska těkají oči,“ nebo: „Proč se dneska tak často odvracíte a nedíváte se zpříma do očí?“. Chorobná podezíravost ho přivedla k všeobecné nedůvěře včetně vůči vynikajícím funkcionářům strany, které dlouho znal. Všude a ve všem viděl „nepřátele“, „obojetníky“, „špiony“.

Protože měl neomezenou moc, dopouštěl se kruté zvůle, potlačoval člověka morálně i fyzicky. Vytvářela se taková situace, při níž člověk nemohl projevit svou vůli.

Když Stalin říkal, že nějakého člověka je třeba zatknout, pak bylo třeba uvěřit, že je to „nepřítel lidu“. A Berijova banda, která řádila v orgánech státní bezpečnosti, se mohla přetrhnout, aby dokázala vinu zatčených osob a správnost jí falšovaných materiálů. Ale jaké důkazy se uváděly? Doznání zatčených. A vyšetřovatelé na nich tato „doznání“ vymáhali. Jak je však možné od člověka získat doznání ze zločinů, které nikdy nespáchal? Jenom jedním způsobem – použitím fyzického násilí, trýzněním, zbavením rozumu a ztrátou vědomí, zbavením lidské důstojnosti. Tak se získávalo údajné „doznání“.

Když vlna hromadných represí v roce 1939 začala ochabovat a když vedoucí funkcionáři místních stranických organizací začali pracovníkům lidového komisariátu vnitra klást za vinu používání fyzického násilí vůči zatčeným, zaslal Stalin 10. ledna 1939 šifrovaný telegram tajemníkům oblastních a krajských výborů strany a ústředních výborů národních komunistických stran, lidovým komisařům vnitra a náčelníkům správ lidového komisariátu vnitra. Uvádělo se v něm:

„ÚV VKS(b) vysvětluje, že použití fyzického násilí v praxi lidového komisariátu vnitra bylo připuštěno od roku 1937 se svolením ÚV VKS(b)… Je známo, že všechny buržoazní rozvědky používají fyzického násilí vůči představitelům socialistického proletariátu a používají ho přitom v těch nejpohoršlivějších formách. Otázka zní, proč socialistická rozvědka má být humánnější ve vztahu k zarytým agentům buržoazie, zapřísáhlým nepřátelům dělnické třídy a kolchozníků ÚV VKS(b) soudí, že metody fyzického násilí se musí nutně používat i nadále jako výjimka ve vztahu k zjevným a zarytým nepřátelům lidu, jako metoda naprosto správná a účelná.“

Takže nejhrubší porušování socialistické zákonnosti, kruté výslechy a trýznění, které, jak už bylo řečeno, vedly ke křivému obvinění a sebeobvinění nevinných lidí, byly sankcionovány Stalinem jménem ÚV VKS(b).

Nedávno, jen několik dnů před tímto sjezdem, jsme pozvali na zasedání předsednictva ÚV a vyslechli jsme vyšetřovatele Rodose[37], který svého času vedl vyšetřování a vyslýchal Kosiora, Čubara a Kosareva. Je to ničema, omezenec, z morálního hlediska doslova zrůda. A takový člověk, určoval osud významných činitelů strany, určoval i politiku v těchto otázkách, protože dokazováním jejich „zločinnosti“ zároveň poskytoval matriál pro rozsáhlé politické závěry.

Otázka zní, jak mohl takový člověk sám, bez vlastního rozumu, vést vyšetřování tak, aby dokázal vinu takových lidí, jako byl Kosior a ostatní. Ne, nemohl by toho mnoho udělat bez příslušných pokynů. Na zasedání předsednictva ÚV nám prohlásil: „Řekli mi, že Kosior a Čubar jsou nepřáteli lidu, a proto já, jako vyšetřovatel, jsem musel z nich vymáčknout doznání, že jsou nepřátelé.“ (Projevy rozhořčení v sále.)

Mohl toho dosáhnout jenom cestou dlouhého trýznění, což také udělal, a k čemuž dostával podrobné instrukce od Beriji. Je třeba říci, že Rodos na zasedání předsednictva ÚV cynicky prohlásil: „Měl jsem za to, že plním úkol strany.“ Tak se tedy v praxi plnil Stalinův pokyn o používání metod fyzického násilí vůči vězňům.

Tato a mnohá podobná fakta svědčí o tom, že všechny normy správného stranického řešení věcí byly odstraněny a vše bylo podřízeno zvůli jedné osoby.

* * *

Stalinova samovláda vedla k zvlášť těžkým důsledkům v průběhu Velké vlastenecké války.

Vezmeme-li si mnohé naše romány, filmy a historické „studie“, pak otázka Stalinovy úlohy ve Vlastenecké válce se v nich líčí naprosto nepravděpodobně. Obvykle se kreslí následovné schéma. Stalin předvídal úplně všechno. Sovětská armáda div ne podle Stalinem předem narýsovaných strategických plánů uplatňovala taktiku takzvané aktivní obrany, tj. onu taktiku, která, jak známo, pustila Němce až k Moskvě a Stalingradu. Použitím této taktiky Sovětská armáda jedině díky Stalinově genialitě přešla do útoku a nepřítele porazila. Světodějné vítězství, jehož dosáhly sovětské ozbrojené síly, náš hrdinný lid, se v románech, filmech a „studiích“ tohoto druhu zcela připisuje Stalinově vojevůdcovské genialitě.

V této otázce je třeba se pozorně zorientovat, poněvadž to má obrovský nejen historický, ale především politický, výchovný, praktický význam.

Jaká jsou fakta v této otázce?

Až do války v našem tisku i v celé výchovné práci převládal chvástavý tón: zaútočí-li nepřítel na posvátnou sovětskou půdu, na nepřátelský úder odpovíme trojnásobným úderem, válku povedeme na území nepřítele s malým krveprolitím. Tato deklarativní prohlášení však ne zdaleka ve všem bývala podložena praktickými skutky, aby byla zabezpečena skutečná nedotknutelnost našich hranic.

Stalin v průběhu války i po ní hlásal tezi, že tragédie, kterou prožil náš lid v počátečním období války, je údajně důsledkem „nenadálosti“ německého útoku proti Sovětskému svazu. To ale přece, soudruzi, naprosto neodpovídá skutečnosti. Jakmile se Hitler v Německu chopil moci, okamžitě si předsevzal úkol rozdrtit komunismus. Fašisté o tom mluvili přímo a se svými plány se netajili. K uskutečnění těchto agresivních záměrů se uzavíraly nejrůznější pakty, bloky a osy, jako bylo pověstná osa Berlín – Řím – Tokio[38]. Nesčetná fakta předválečného období výmluvně ukazovala, že Hitler usměrňuje všechno své válečné úsilí na to, aby rozpoutal válku proti sovětskému státu a soustředil velké vojenské svazky včetně tankových blízko sovětských hranic.

Z nyní uveřejněných dokumentů je zřejmé, že Churchill už 3. dubna 1941 Stalina prostřednictvím britského velvyslance v SSSR Crippse osobně varoval, že německá vojska se začala přeskupovat a připravují se k přepadení Sovětského svazu. Rozumí se samo sebou, že Churchill to nedělal z nějakých sympatií k sovětskému lidu. Sledoval tím své vlastní imperialistické zájmy – vysílit Německo a SSSR v krvavé válce a upevnit postavení britské říše. Nicméně Churchill ve své depeši uváděl, že žádá „varovat Stalina a upozornit ho na nebezpečí, které mu hrozí.“ Churchill to naléhavě zdůrazňoval i v telegramech z 18. dubna a v pozdějších dnech. Stalin však tato varování nebral v úvahu. Víc než to, od Stalina pocházely pokyny nedůvěřovat informacím podobného druhu, aby se prý neprovokovalo zahájení válečných akcí.

Je třeba říci, že informace o hrozícím vpádu německých vojsk na území Sovětského svazu docházely i ze sovětských armádních a diplomatických zdrojů, avšak vzhledem k předpojatosti, která vůči nim ve vedení panovala, se pokaždé formulovaly s opatrností a obestíraly se výhradami.

Například v depeši z Berlína z 6. května 1941 vojenský námořní atašé v Berlíně kapitán prvního stupně Voroncov hlásil: „Sovětský státní příslušník Bozer… sdělil zástupci našeho námořního atašé, že podle slov jednoho německého důstojníka z Hitlerova hlavního stanu Němci připravují na 14. května vpád do SSSR přes Finsko, Pobaltí, a Lotyšsko. Současně se plánují silné nálety na Moskvu a Leningrad a vysazení leteckých výsadků v pohraničních centrech…“.

Zástupce vojenského atašé v Berlíně Chopkov ve svém hlášení z 22. května 1941 oznamoval, že „…útok německých vojsk je naplánován prý na 15. června a začne možná i v prvních dnech června…“.

V telegramu sovětského velvyslanectví v Londýně z 18. června 1941 bylo ohlášeno: „Pokud jde o současnou situaci, Cripps je rozhodně přesvědčen o nevyhnutelnosti vojenského střetnutí Německa a SSSR – přitom nejpozději do poloviny června. Podle slov Crippse Němci dodneška soustředili na sovětských hranicích (včetně leteckých sil a pomocných sil útvarů) 147 divizí…“.

Přes všechny tyto nanejvýš závažné signály však nebyla přijata dostatečná opatření, aby se země dobře připravila k obraně a vyloučil se moment nenadálosti přepadení.

Měli jsme čas a možnosti k takové přípravě? Ano, čas i možnosti jsme měli. Náš průmysl byl natolik rozvinutý, že byl s to plně zabezpečit Sovětskou armádu vším potřebným. Potvrzuje se to přinejmenším tím, že když jsme průběhu války ztratili téměř polovinu veškerého našeho průmyslu v důsledku obsazení Ukrajiny, severního Kavkazu, západních oblastí a důležitých průmyslových a obilních oblastí nepřítelem, dokázal sovětský lid zorganizovat výrobu vojenského materiálu ve východních oblastech země, uvést tam do chodu zařízení vyvezené ze západních průmyslových oblastí a zabezpečit naše ozbrojené síly vším potřebným pro porážku nepřítele.

Jestliže by náš průmysl byl včas a náležitě zmobilizován k zabezpečení armády výzbrojí a nezbytnou výstrojí, utrpěli bychom v této těžké válce nesrovnatelně menší ztráty. Taková mobilizace však provedena nebyla. Hned od prvních dnů války se ukázalo, že naše armáda byla vyzbrojena špatně, že jsme neměli dostatečné množství dělostřelectva, tanků ani letadel, abychom mohli klást odpor nepříteli.

Sovětská věda a technika poskytly před válkou znamenité prototypy tanků a dělostřelecké techniky. Ale hromadná výroba toho všeho zavedena nebyla a my jsme zahájili přezbrojování armády vlastně na samém prahu války. V okamžiku přepadení sovětského území nepřítelem jsme v důsledku toho neměli v potřebném množství ani starou techniku, kterou jsme z výzbroje vyřazovali, ani novou techniku, kterou jsme se chystali zavádět. Velmi špatně jsme na tom byli s protiletadlovým dělostřelectvem, nebyla zavedena výroba protitankových granátů. Mnohé opevněné oblasti byly v okamžiku přepadení bezmocné, poněvadž stará výstroj z nich byla vyřazena a nová ještě nebyla zavedena.

Nešlo bohužel jen o tanky, dělostřelectvo a letadla. V okamžiku vypuknutí války jsme neměli ani dostatečné množství pušek pro ozbrojení lidí povolávaných do operující armády. Vzpomínám si, jak jsem v oněch dnech telefonoval z Kyjeva soudruhu Malenkovovi[39] a řekl jsem mu: „Lidi přišli do armády a požadují zbraně. Pošlete nám zbraně“. Malenkov mi na to odpověděl: „Zbraně poslat nemůžeme. Všechny pušky předáváme do Leningradu a vy se vyzbrojte sami.“ (Oživení v sále).

Tak to vypadalo s výzbrojí.

V této souvislosti si nelze nevzpomenout například na takovýto fakt. Kirponos jako velitel Kyjevského zvláštního vojenského okruhu (později na frontě padl) krátce před přepadením Sovětského svazu hitlerovským Německem napsal Stalinovi, že německé armády se přiblížil k Bugu a usilovně všechno připravují k útoku a v nejbližší době zřejmě přejdou do útoku. Kirponos vzhledem k tomu všemu doporučoval vytvořit spolehlivou obranu, odsunout 300 tisíc obyvatel z příhraničních oblastí a vytvořit tam několik mohutných opevněných pásem: vyhloubit protitankové příkopy, vybudovat kryty pro vojáky a tak dále.

Na tyto návrhy bylo z Moskvy odpovězeno, že je to provokace, že žádné přípravné práce na hranicích dělat netřeba, že není třeba dávat Němcům záminku k zahájení válečných operací proti nám. A tak naše hranice nebyly opravdově připraveny k odporu proti nepříteli.

Když fašistická vojska už vtrhla na sovětské území a zahájila válečné operace, z Moskvy následoval rozkaz na výstřely neodpovídat. Proč? Prostě proto, že Stalin se navzdory všem zjevným faktům domníval, že to ještě není válka, nýbrž provokace jednotlivých nedisciplinovaných jednotek německé armády a že když Němcům odpovíme, poslouží jim to jako záminka k zahájení války.

Známý je i takovýto případ. V samý předvečer vpádu hitlerovských armád na území Sovětského svazu přeběhl naše hranice Němec a sdělil, že německá armáda obdržela rozkaz 22. června ve tři hodiny ráno zahájit útok proti Sovětskému svazu. Neprodleně to bylo oznámeno Stalinovi, ale i tento signál zůstal bez povšimnutí.

Jak vidíte, všechno se ignorovalo: upozornění jednotlivých velitelů, výpovědi přeběhlíků a dokonce i zjevné akce nepřítele. Jaká to pak byla prozíravost vedoucího činitele strany a státu v takový rozhodující historický okamžik?

A k čemu vedla tato sebejistota, toto ignorování očividných faktů? Vedlo k tomu, že nepřítel hned v prvních hodinách a dnech zničil v našich pohraničních oblastech obrovské množství letadel, děl a další bojové techniky, likvidoval velké množství našich vojenských kádrů, dezorientoval řízení vojsk a my jsme se ocitli v situaci, že jsme nebyli s to zahradit mu cestu do vnitrozemí.

Velmi těžké následky, zvláště pro počáteční období války, měla rovněž ta okolnost, že v průběhu let 1937 až 1941, v důsledku Stalinovy podezíravosti, byly na základě pomlouvačného obvinění zahubeny nesčetné kádry armádních velitelů a politických pracovníků. V průběhu těchto let bylo postiženo represí několik vrstev politických kádrů, doslova od roty a praporu až po nejvyšší armádní centra, a mezi nimi byly téměř úplně zničeny ty velitelské kádry, které získaly určité zkušenosti z vedení války ve Španělsku a na Dálném Východě.

Politika rozsáhlých represí proti kádrům v armádě měla ještě i ty těžké důsledky, že podlamovala základy vojenské disciplíny, poněvadž po dobu několika let byli velitelé všech stupňů a dokonce i vojáci ve stranických organizacích a komsomolských buňkách vedeni k tomu, aby „odhalovali“ své vyšší velitele jako skryté nepřátele. (Oživení v sále). Je přirozené, že se to záporně projevilo v počátečním období války na stavu vojenské disciplíny.

Vždyť před válkou jsme měli výtečné vojenské kádry, bezmezně oddané straně a vlasti. Stačí říci, že ti z nich, kdo to přečkali, mám na mysli takové soudruhy, jako Rokossovskij[40] (a ten seděl), Gorbatov[41], Mereckov[42] (je přítomen na sjezdu), Podlas[43] (to byl skvělý velitel, padl na frontě) a mnozí a mnozí další, nehledě na těžká muka, která prožili ve vězení, projevili se od prvních dnů války jako skuteční vlastenci a obětavě se bili ke slávě vlasti. Mnozí z takových velitelů však zahynuli v táborech a ve vězeních a armáda je neuviděla.

To vše dohromady vedlo k situaci, která se vytvořila na začátku války pro naši zemi a která hrozila obrovským nebezpečím pro osud naší vlasti.

Nebylo by správné nezmínit se o tom, že Stalin po prvních těžkých nezdarech a porážkách na frontách soudil, že nastal konec. V jednom rozhovoru v oněch dnech prohlásil:

„To, co Lenin vytvořil, to všechno jsme my nenávratně ztratili.“

Dlouhou dobu pak fakticky neřídil válečné operace a těchto záležitostí se nezúčastnil a vrátil se k řízení teprve tehdy, když k němu přišli někteří členové politbyra a řekli, že je nutné neodkladně přijmout taková opatření k tomu, aby se napravil stav věcí na frontě.

Strašlivé nebezpečí, které hrozilo naší vlasti v prvním období války, bylo tak v mnohém výsledkem nesprávných metod řízení země a strany, které uplatňoval Stalin.

Věc však nespočívá jen v samotném okamžiku vypuknutí války, který vážně dezorganizoval naši armádu a způsobil nám těžké ztráty. Nervozita a sklony k hysterii, které projevoval Stalin už po zahájení války při svém zasahování do průběhu válečných operací, naši armádu vážně poškozovaly.

Stalin byl na hony vzdálen chápání reálné situace, která se vytvářela na frontách. Bylo to přirozené, poněvadž za celou Vlasteneckou válku nebyl ani jediném úseku fronty, ani v jednom z osvobozených měst, nepočítáme-li bleskový výjezd na možajskou silnici, když se fronta stabilizovala, o čemž bylo napsáno tolik literárních děl plných nejrůznějších výmyslů a namalováno tolik barvitých pláten. Stalin přitom bezprostředně zasahoval do průběhu operací a vydával rozkazy, které často nepřihlížely k reálné situaci na daném úseku fronty a které nutně musely vést k obrovským ztrátám na lidských životech.

Dovolím si uvést v této souvislosti jednu charakteristickou skutečnost, která ukazuje, jak Stalin řídil fronty. Na sjezdu je zde přítomen maršál Bagramjan[44], který byl svého času náčelníkem operačního oddělení štábu Jihozápadního frontu a který může potvrdit, co vám teď povím.

Když v roce 1942 se v prostoru Charkova vytvořila pro naše vojska nanejvýš svízelná situace, přijali jsme správné rozhodnutí zastavit operace k obklíčení Charkova, poněvadž v tehdejší reálné situaci další plnění operace tohoto duhu hrozilo našim vojskům osudovými důsledky.

Informovali jsme o tom Stalina a prohlásili jsme, že situace vyžaduje změnit plán bojové činnosti, abychom nepříteli zabránili zničit velká uskupení našich vojsk.

Stalin navzdory zdravém rozumu náš návrh odmítl a nařídil v plnění operace k obklíčení Charkova pokračovat, ačkoli tou dobou už našim četným uskupením vojsk hrozilo reálné nebezpečí obklíčení a zničení.

Zatelefonoval jsem Vasilevskému[45] a úpěnlivě jsem ho žádal: „Alexandře Michajloviči,“ povídám mu (soudruh Vasilevskij je zde přítomen), „vezměte si mapu a ukažte soudruhu Stalinovi, jaká se vytvořila situace.“ Je třeba říci, že Stalin plánoval operace podle globusu. (Oživení v sále). Ano, soudruzi, brával globus a ukazoval na něm linii fronty. A tak jsem řekl soudruhu Vasilevskému, ukažte mu na mapě situaci, vždyť za těchto podmínek nelze v předem naplánované operaci pokračovat. V zájmu věci je třeba staré rozhodnutí změnit.

Vasilevskij mi na to odpověděl, že Stalin už otázku uvážil, a že on, Vasilevskij, to už nepůjde Stalinovi podruhé ohlásit, protože ten nechce žádné jeho argumenty k této operaci slyšet.

Po rozmluvě s Vasilevským jsem zatelefonoval Stalinovi na daču. Stalin však k telefonu nepřišel a sluchátko zvedl Malenkov. Říkám soudruhovi Malenkovovi, že volám z fronty a chci osobně promluvit se soudruhem Stalinem. Stalin mi však prostřednictvím Malenkova vzkázal, abych mluvil s Malenkovem. Znovu jsem opakoval, že chci osobně podat hlášení Stalinovi o těžké situaci, která se vytvořila na naší frontě. Stalin však nepovažoval za nutné zvednout sluchátko a znovu potvrdil, abych s ním mluvil prostřednictvím Malenkova, ačkoliv to měl k telefonu pár kroků.

Když Stalin tímto způsobem „vyslechl“ naši žádost, řekl:

„Nechat všechno při starém!“

Co z toho vzniklo? Došlo k tomu nejhoršímu z toho, co jsme předpokládali. Němcům se podařilo obklíčit naše uskupení vojsk a my jsme v důsledku toho ztratili statisíce našich vojáků. Tady máte Stalinovu vojenskou „genialitu“, tady vidíte, co nás stála! (Oživení v sále).

Anastas Ivanovič Mikojan[46] už po válce při jednom setkání Stalina s členy politbyra poznamenal, že prý Chruščov měl tehdy pravdu, když telefonoval o charkovské operaci a my jsme ho, jak řekl, zbytečně nepodpořili.

Měli byste vidět, jak se Stalin rozlítil! Jak by mohl přiznat, že on, Stalin, tehdy neměl pravdu! Vždyť je „génius“ a génius se nikdy nemůže mýlit. Všichni, kdo chcete, se mohli mýlit, avšak Stalin soudil, že on se nikdy nemýlí, že on má vždy pravdu. Nikomu a nikdy nepřiznal, že by se dopustil nějaké velké či malé chyby, ačkoli se dopouštěl dosti chyb i v teoretických otázkách i ve své praktické činnosti. Po sjezdu strany budeme muset zrevidovat hodnocení mnoha válečných operací a podat jejich správné vysvětlení.

Mnoho krve nás stála i taktika, na které Stalin, aniž znal podstatu vedení bojových operací, trval i poté, když se podařilo zastavit nepřítele a přejít do ofenzívy.

Vojáci vědí, že Stalin už od konce roku 1941 namísto vedení velkých operací s manévrem do boku nepřítelem a s následným pronikáním do jeho týlu požadoval vést nepřetržité čelní útoky, aby se dobývala vesnice za vesnicí. A my jsme na základě toho měli obrovské ztráty do té doby, než se naší generalitě, která nesla na svých bedrech všechnu tíži vedení války, podařilo změnit situaci a přejít k vedení pružných pohyblivých operací, což okamžitě přineslo významné změny situace na frontách v náš prospěch.

Tím více zahanbujícím a pokořujícím bylo, když Stalin po našem velkém vítězství nad nepřítelem, kterého jsme dosáhli za tak těžkou cenu, začal decimovat mnohé z těch velitelů, kteří přispěli významným dílem k vítězství nad nepřítelem, protože Stalin vylučoval jakoukoli možnost, aby zásluhy získané na frontách byly připisovány komukoli jinému než jemu samému.

Stalin se velmi zajímal o hodnocení soudruha Žukova[47] jako vojenského velitele. Nejednou se mě vyptával na můj názor na Žukova a já jsem mu řekl:

„Žukova znám dávno, je to dobrý generál a správný velitel.“

Po válce začal Stalin vyprávět o Žukovovi všelijaké báchorky a mně konkrétně řekl:

„Vy jste Žukova vychvaloval a on si to přece nezasluhuje. Říká se, že Žukov na frontě před každou operací postupoval tak, že nabral hrst hlíny, přičichával k ní a potom říkal: můžeme začít útočit, nebo naopak, stanovenou operaci prý provádět nemůžeme.“

Já mu na to tehdy odpověděl:

„Nevím, soudruhu Staline, kdo si to vymyslel, ale není to pravda.“

Takové věci si zřejmě vymýšlel sám Stalin, aby snížil úlohu a vojenské schopnosti maršála Žukova.

Stalin sám, v této souvislosti usilovně popularizoval svou osobu jako velkého vojevůdce a všemi způsoby vsugerovával lidem verzi, že všechna vítězství, jichž sovětský lid ve Velké vlastenecké válce dosáhl, jsou výsledkem Stalinovy statečnosti, udatnosti a geniality, a nikoho jiného. Jako Kuzma Krjučkov – taky hned na kopí zvedal sedm chlapů. (Oživení v sále).

Vezměte si naše historické a válečné filmy či některá literární díla, věru se z jejich čtení dělá nanic. Vždyť všechny byly určeny, aby propagovaly právě tuto verzi na oslavu Stalina jako geniálního vojevůdce. Vzpomeňte si třeba jen na film Pád Berlína. Aktérem je tam jenom Stalin: vydává pokyny v sále s prázdnými židlemi a jen jediný člověk k němu přichází a cosi mu hlásí – je to Poskrjobyšev[48], jeho věrný zbrojnoš. (Smích v sále).

Kam se podělo vedení? Kam se podělo politbyro? Kam se poděla vláda? Co dělají a čím se zabývají? To ve filmu není. Stalin jedná sám za všechny, aniž se na někoho ohlíží, aniž se s kýmkoliv radí. V takové překroucené podobě to bylo všechno ukázáno lidu. Proč? Proto, aby se glorifikoval Stalin a to všechno v rozporu s fakty, v rozporu s historickou pravdou.

Ptám se, kam se poděli naši vojáci, kteří na svých bedrech nesli všechnu tíži války? Ve filmu nejsou, pro ně tam po Stalinovi nezbylo žádné místo.

Ne však Stalin, ale strana jako celek, sovětská vláda, naše hrdinná armáda, její nadaní velitelé a udatní vojáci, všechen sovětský lid – to jsou ti, kdo zajistili vítězství ve Velké vlastenecké válce. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk).

Členové ÚV strany, ministři, naši hospodářští pracovníci, pracovníci sovětské kultury, vedoucí pracovníci místních stranických orgánů a sovětů, inženýři a technici – ti všichni byli na svém místě a obětavě vynakládali všechny své síly a znalosti pro zajištění vítězství nad nepřítelem.

Mimořádné hrdinství projevil náš týl – slavná dělnická třída, naše kolchozní rolnictvo, sovětská inteligence, které pod vedením stranických organizací, překonávajíce nepředstavitelné těžkosti a útrapy válečné doby, vynaložily všechny své síly na obranu vlasti.

Nesmírně velké hrdinství prokázaly ve válce naše sovětské ženy, které nesly na svých bedrech obrovskou tíži práce v továrnách i kolchozech, na různých úsecích hospodářství a kultury, mnohé ženy bezprostředně bojovaly na frontách Velké vlastenecké války, naše statečná mládež, která na všech úsecích fronty i v týlu vnesla svůj neocenitelný vklad k obraně sovětské vlasti, k porážce nepřítele.

Nesmrtelné jsou zásluhy sovětských vojáků, našich vojenských velitelů a politických pracovníků všech stupňů, kteří hned v prvních měsících války, ač byli zbaveni značné části armády, neztratili hlavu, ale dokázali se za chodu znovu zformovat, vytvořit a v průběhu války zocelit mohutnou a hrdinnou armádu a nejen odrazit nápor silného a zákeřného nepřítele, ale ho i rozdrtit.

Hrdinství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce, který zachránil milióny lidí na Východě i na Západě před hrozbou fašistické poroby, je obrovské a bude žít v paměti vděčného lidstva staletí a tisíciletí. (Bouřlivý potlesk).

Hlavní úloha a hlavní zásluha na vítězném dokončení války náleží naší komunistické straně, ozbrojeným silám Sovětského svazu, miliónům a miliónům sovětských lidí, které vychovala strana. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk).

Pokračování ZDE.


Poznámky:

[18] P. P. Postyšev (1887 – 1939), člen strany od 1904. Od roku 1926 tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny. Od roku 1930 tajemník a člen organizačního byra ÚV VKS(b). V letech 1933 – 1937 druhý tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny, pak první tajemník kujbyševského oblastního výboru strany. Člen ÚV VKS(b) od roku 1927, kandidát politického byra ÚV VKS(b) od roku 1934.

[19] M. M. Karpov (1901 – 1939), člen strany od roku 1920. Před svým zatčením působil ve funkci vedoucího oddělení propagandy a agitace kyjevského oblastního výboru KS(b) Ukrajiny.

[20] R. I. Ejche (1890 – 1940), člen strany od roku 1905. Účastník revoluce a boje za sovětskou moc v Lotyšsku. Od roku 1925 předseda sibiřského krajského výkonného výboru sovětů a první tajemník západosibiřského krajského výboru VKS(b). V letech 1937 – 1938 lidový komisař zemědělství SSSR. Od roku 1930 člen ÚV a od roku 1935 kandidát politického byra ÚV VKS(b). Člen Ústředního výkonného výboru sovětů SSSR.

[21] Z. M. Ušakov, N. G. Nikolajev-Žurid – pracovníci lidového komisariátu vnitra. V roce 1939 byli zatčeni a na základě rozsudku Vojenského senátu Nejvyššího soudu SSSR v lednu 1940 zastřeleni.

[22] M. L. Ruchimovič (1889 – 1938), člen strany od roku 1913. Aktivní účastník Říjnové revoluce a občanské války na Ukrajině. Od roku 1920 předseda doněckého guberniálního výkonného výboru sovětů. Od roku 1925 pracoval ve státním a stranickém aparátě, lidový komisař obranného průmyslu SSSR. Od roku 1924 člen ÚV.

[23] V. I. Mežlauk (1893 – 1938), člen strany od roku 1917. Od roku 1920 komisař rady železničních drah, zastával různé funkce včetně náměstka předsedy rady lidových komisařů SSSR. Od roku 1927 kandidát ÚV a od roku 1934 člen ÚV VKS(b).

[24] J. E. Rudzutak (1887 – 1938), člen strany od roku 1905. Od roku 1917 předseda moskevské národohospodářské rady. Od roku 1920 předseda ÚV Odborového svazu železničních dělníků a zároveň generální tajemník Všesvazové ústřední rady odborů, pak předseda byra ÚV VKS(b) pro Střední Asii. Od roku 1923 tajemník ÚV VKS(b), v letech 1924 – 1930 lidový komisař dopravy SSSR. Od roku 1926 náměstek předsedy rady lidových komisařů a Rady práce a obrany SSSR, od roku 1931 zároveň předseda ústřední kontrolní komise ÚV VKS(b) a lidový komisař dělnicko-rolnické inspekce. V letech 1923 – 1926 a pak od 1934 kandidát politického byra ÚV. V letech 1926 – 1932 člen politického byra ÚV. Stal se obětí nezákonné represe.

[25] N. P. Komarov (F. J. Sobinov) (1886 – 1937), člen strany od roku 1909. V roce 1917 člen petrohradského výboru SDDSR(b). V roce 1925 tajemník severozápadního byra ÚV VKS(b). V letech 1926 - 1929 předseda leningradského městského a guberniálního výkonného výboru sovětů. Od roku 1931 lidový komisař komunálního hospodářství RSFSR. Člen ÚV strany v roce 1921 a v letech 1923 – 1930. Kandidát ÚV v letech 1922 až 1923.

[26] L. M. Zakovskij, v roce 1937 náčelník správy lidového komisariátu vnitra Leningradské oblasti.

[27] M. S. Čudov (1893 – 1937), člen strany od roku 1913. V letech 1928 – 1936 druhý tajemník leningradského výboru VKS(b). Člen ÚV VKS(b) od roku 1925.

[28] A. I. Ugarov (1900 – 1939), člen strany od roku 1918. V letech 1934 – 1938 tajemník leningradského městského výboru VKS(b), od roku 1938 první tajemník moskevského oblastního a moskevského městského výboru VKS(b). Kandidát ÚV VKS(b).

[29] P. I. Smorodin (1897 – 1939), člen strany od roku 1917. V letech 1921 – 1924 první tajemník ÚV Komsomolu. V letech 1928 – 1936 působil jako stranický pracovník v Leningradě. Od roku 1937 tajemník stalingradského oblastního výboru VKS(b). Od roku 1930 kandidát ÚV strany.

[30] B. P. Pozern (1882 – 1939), člen strany od roku 1902. V letech 1917 – 1918 komisař Severní fronty, pak zastával velitelské funkce v Rudé armádě. Od roku 1921 působil na úseku hospodářské a stranické práce. V letech 1937 – 1938 prokurátor leningradské oblasti. Od roku 1930 kandidát ÚV VKS(b).

[31] L. K. Šapošnikovová (1895 – 1942), členka strany od roku 1917. Od roku 1934 členka byra městského výboru strany v Leningradě.

[32] I. D. Kabakov (1891–1937), člen strany od roku 1914. Do roku 1934 první tajemník sverdlovského oblastního výboru strany. Člen ÚV VKS(b) od roku 1925.

[33] S. V. Kosior (1889 – 1939), člen strany od roku 1907. V říjnu 1917 komisař Petrohradského vojenského revolučního výboru. Jeden z významných organizátorů založení KS(b) Ukrajiny. V letech 1919 – 1920 tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny. Od roku 1922 tajemník sibiřského byra ÚV KSR(b). Od roku 1936 tajemník ÚV VKS(b). Od roku 1928 generální tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny. Od roku 1938 náměstek předsedy rady lidových komisařů SSSR a předseda Komise státní kontroly. Od roku 1927 kandidát a od roku 1930 člen politického byra ÚV VKS(b).

[34] V. J. Čubar (1891–1939), člen strany od roku 1907. V letech 1918 – 1923 člen předsednictva Nejvyšší národohospodářské rady. Od roku 1920 náměstek a potom předseda rady lidových komisařů Ukrajiny. Od roku 1934 náměstek předsedy rady lidových komisařů a Rady práce a obrany SSSR. Od roku 1937 lidový komisař financí SSSR. Člen ÚV strany od roku 1921. Od roku 1926 kandidát a od roku 1935 člen politického byra ÚV.

[35] A. V. Kosarev (1903 – 1939), člen strany od roku 1919. Od roku 1926 tajemník městského výboru Komsomolu v Moskvě. Od roku 1927 tajemník a od roku 1929 generální tajemník ÚV VLKSM. Od roku 1934 člen ÚV a organizačního byra ÚV VKS(b).

[36] Na plenárním zasedání ÚV VKS(b), které se konalo 14. ledna 1938, bylo ke zprávě G. M. Malenkova přijato usnesení O chybách stranických organizací při vylučování komunistů ze strany, o formálně byrokratickém vztahu k odvoláním vyloučených z VKS(b) a o opatřeních k odstranění těchto nedostatků.

[37] B. V. Rodos (1905 – 1956), bývalý zástupce náčelníka odboru vyšetřování pro zvlášť těžké případy lidového komisariátu vnitra – lidového komisariátu státní bezpečnosti SSSR – plukovník. Osobně se podílel na falšování vyšetřovaných případů. V roce 1956 byl Vojenským senátem Nejvyššího soudu SSSR odsouzen k trestu smrti zastřelením.

[38] Je míněn militaristický agresívní blok Německa, Itálie a Japonska, který se vytvořil v letech 1936 – 1937.

[39] Georgij Maksimilianovič Malenkov (1901 – 1988), členem strany byl od roku 1920. V letech 1939 - 1946 a v letech 1948 - 1953 tajemník ÚV VKS(b) (KSSS). V letech 1953 - 1955 předseda rady ministrů SSSR. V letech 1955 – 1957 náměstek předsedy rady ministrů SSSR a ministr elektráren SSSR. V roce 1957 ředitelem Usť-Kamenogorské elektrárny. V letech 1941 – 1946 kandidát politického byra a v letech 1946 – 1952 člen politického byra. V letech 1952 – 1957 člen předsednictva ÚV KSSS. Člen ÚV od 1939 do 1957. V roce 1957 za protistranickou činnost odvolán z řad členů ÚV KSSS. V roce 1961 ze strany vyloučen.

[40] K. K. Rokossovskij (1896 – 1968), člen strany od roku 1919. Maršál Sovětského svazu (1944). Před Velkou vlasteneckou válkou byl neprávem zatčen, v roce 1941 rehabilitován. Za Velké vlastenecké války velel řadě frontů. Po válce hlavní velitel severní skupiny vojsk. Od roku 1949 ministr národní obrany a náměstek předsedy rady ministrů PLR, polský maršál. Od roku 1956 náměstek ministra obrany SSSR, pak zastával další vysoké velitelské funkce. V letech 1961 – 1968 kandidát ÚV KSSS.

[41] A. V. Gorbatov (1891 – 1973), člen strany od roku 1919, armádní generál (1955). Účastník první světové, občanské a Velké vlastenecké války. Před válkou byl neprávem zatčen. Za války zastával řadu velitelských funkcí. Po válce velel leteckým výsadkovým vojskům a vojskům Pobaltského vojenského okruhu. Kandidát ÚV KSSS v letech 1952 – 1961.

[42] K. A. Mereckov (1897 – 1968), člen strany od roku 1917. Maršál Sovětského svazu (1944). Od roku 1937 zástupce náčelníka generálního štábu, od září 1938 velel Povolžskému a Leningradskému vojenského okruhu. Od roku 1940 náčelník generálního štábu, od roku 1941 náměstek lidového komisaře obrany SSSR. Před válkou byl neprávem zatčen, pak rehabilitován. Za Velké vlastenecké války velitel mnoha armád a frontů. Po válce velitel vojsk řady vojenských okruhů. Kandidát ÚV strany v letech 1939 – 1956, člen ústřední revizní komise KSSS v letech 1956 - 1961.

[43] K. P. Podlas (1893 – 1942), člen strany od roku 1918. Generálporučík (1941). Účastník první světové a občanské války. Byl neprávem zatčen, pak rehabilitován. Za Velké vlastenecké války velitel různých armád. Padl v boji.

[44] I. Ch. Bagramjan (1897 – 1982), člen strany od roku 1941. Maršál SSSR (1955). Za Velké vlastenecké války zástupce náčelníka a pak náčelník Jihozápadního frontu a směru, velitel armády, od roku 1943 zastával funkci velitele řady frontů. Po válce velitel vojsk Pobaltského vojenského okruhu a náměstek ministra obrany SSSR. Člen ÚV KSSS v letech 1961 – 1982.

[45] A. M. Vasilevskij (1895 – 1977), člen strany od 1938. Maršál SSSR (1943). Účastník první světové a občanské války. Od srpna 1941 zástupce náčelníka a potom náčelník generálního štábu a náměstek lidového komisaře obrany SSSR. V letech 1942 – 1944 koordinoval bojovou činnost mnoha frontů. Od února 1945 velitel 3. běloruského frontu, od července 1945 hlavní velitel sovětských vojsk na Dálném východě. Po válce náčelník generálního štábu, náměstek a pak první náměstek ministra a ministr ozbrojených sil, první náměstek ministra obrany SSSR. Člen ÚV KSSS v letech 1952 – 1961.

[46] Anastas Ivanovič Mikojan (1895 – 1978), člen strany od roku 1915. V letech 1920 – 1926 tajemník nižněnovgorodského guberniálního výboru strany, jihovýchodního byry ÚV KSR(b) a severokavkazského krajského výboru strany. V letech 1926 – 1946 lidový komisař zahraničního a vnitřního obchodu a jiných lidových komisariátů SSSR. Od roku 1937 náměstek předsedy rady lidových komisařů SSSR. V letech 1941 – 1946 člen byra rady lidových komisařů SSSR. V letech 1942 – 1945 člen Státního výboru obrany. V letech 1946 – 1964 náměstek, pak první náměstek předsedy rady ministrů SSSR. V roce 1964 – 1965 předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR, v letech 1965 – 1974 člen prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Člen ÚV strany v letech 1923 – 1976. Od roku 1926 kandidát a v letech 1935 – 1966 člen politického byra (předsednictva) ÚV strany.

[47] Georgij Konstantinovič Žukov (1896 – 1974), člen strany od roku 1919. Maršál Sovětského svazu (1943). Účastník první světové a občanské války. V lednu až červenci 1941 náčelník generálního štábu a náměstek lidového komisaře obrany SSSR. Od začátku Velké vlastenecké války člen hlavního stanu vrchního velení, potom velitel Záložního a Leningradského frontu a hlavní velitel Západního směru. Velel Západnímu frontu při obraně Moskvy. Od srpna 1942 první náměstek lidového komisaře obrany a zástupce vrchního velitele. Koordinoval operace frontů u Stalingradu, při průlomu blokády Leningradu, v bitvách u Kurska a o Dněpr. V letech 1944 – 1945 velitel 1. ukrajinského frontu. Po válce zastával řadu vysokých státních a velitelských funkcí. V letech 1955 – 1957 ministr obrany SSSR. Kandidát ÚV KSSS v letech 1941 – 1946 a v letech 1952 – 1953. Člen ÚV KSSS v letech 1953 – 1957. Kandidát a potom člen předsednictva ÚV KSSS v letech 1956 – 1957.

[48] A. N. Poskrjobyšev (1891 – 1965), člen strany od roku 1917. Po Říjnové revoluci pracoval ve státním a stranickém aparátě. Od roku 1922 působil v ÚV jako instruktor oddělení evidence, zástupce vedoucího vnitřní agendy a pomocník tajemníka ústředního výboru. V letech 1928 – 1953 vedl zvláštní odbor sekretariátu ÚV, tajné oddělení a zvláštní odbor ÚV strany. V letech 1952 - 1954 sekretář předsednictva a byra předsednictva ÚV KSSS. V letech 1934 – 1939 kandidát ÚV VKS(b). V letech 1939 – 1954 člen ÚV strany.



[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Nikita Sergejevič Chruąčov | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
240 (240 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
231 (231 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
185 (185 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
188 (188 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
366 (366 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
201 (201 hl.)
Prohnilý humanismus !!
149 (149 hl.)

Celkem hlasovalo: 1560


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.