Následující - poněkud rozsáhlejí - esej E. Cromeho nám poskytlo k publikaci sdruení SPED. Doufáme, e bude zajímavá i pro nae pravidelné čtenáře.Historickou úlohou proletariátu, poté co se dostane k moci, je vybudovat na místo demokracie burazní demokracii socialistickou a nesnait se o zruení vekeré demokracie. ( Rosa Luxemburgová)
Trička s obrázkem Che Guevary lze vysvětlit jako trní fenomén. Těko půjde ale stejným způsobem vysvětlit opětovný návrat k marxistickým mylenkám. Vládnoucí a jejich vládci si v 90. letech mysleli, e se zánikem reálného socialismu, nebo přesněji, s pádem komunistického systému vlády, je Marx historicky, politicky i teoreticky zcela vyřízený. Vypadalo to tehdy, e se zánikem komunistického systému vlády se země slehne i po Marxovi. Jeden bývalý zaměstnanec firmy Opel a pozdějí spolkový ministr za křesanské demokraty trylkoval na začátku 90. let o tom, e Marx skonal a Jeí ije. Dnes se stále více a více prosazuje jisté povědomí o tom, e jsou oba naivu a v mnohém se jeden druhému podobají. U na začátku 90. let bylo jasné, e pro analýzu hezkého nového světa kapitalismu budeme Marxe potřebovat. Dokonce i samotní buroazní pozorovatelé museli připustit, e pád komunismu nikterak neznamenal to, e by lidé byli vputěni do bezpečné a k tomu demokratické budoucnosti. Proto nebyl Fukuyamův Konec dějin ádnou náhodnou episodou v dějinách úvah nad reálnými, dějinnými a duchovními přínosy 20. století. lo o výraz sebepojetí konzervativních sil předevím v USA, které se povaovaly za vítěze dějin a které ji nejsou ohroovány ádnou jinou alternativou. Nicméně dějiny zůstávají nadále otevřené, snad dnes i více ne kdy předtím.
Nově přemýlet o socialismu znamená přezkoumat jeho staré předpoklady
Nezávisle na tom, v jakém smyslu je v současné buroazní publicistice více či méně pejorativně pouíván termín komunistický, bych rád hned na úvod uvedl jak by měl být dle mého názoru pouíván. Nelze hovořit o socialismu jako historické perspektivě, ani bychom přezkoumali mylenkové debaty a politické střety názorů v minulosti. K nim patří i historický rozkol mezi komunisty a sociálními demokraty, stejně jako nový pohled a analýza některých předpokladů starého marxismu. Hovořit o nových předpokladech a začátcích socialismu znamená najít tu správnou cestu mezi Scyllou (zde: komunismus v tradičním smyslu slova) a Charybdou (sociální demokracie, která je přesvědčena o tom, e lze spravovat ji pouze to existující).
Rozkol mezi větinovými sociálními demokraty a komunisty se odehrál v kontextu první světové války. Stefanu Zweigovi, který v exilu v roce 1940 psal své memoáry, bylo zcela jasné, e rozhodujícím historickým mezníkem byl rok 1914. V tomto roce zanikl starý svět, který Zweig nazývá světem včerejka. Ve stejném smyslu se vyjádřil i Eric Hobsbawn, kdy hovořil o "krátkém 20. století, které začalo v roce 1914 a skončilo v roce 1991". Druhá světová válka byla důsledkem první a z toho důvodu lze první světovou válku povaovat za přelomovou událost 20. století. K jejím následkům lze také přičíst ruskou říjnovou revoluci roku 1917.
Důsledky krvavých jatek první světové války a skoro sektářský charakter tajného spolku bolevické strany ovlivňovaly snahy o reálný nástup komunismu pod vedením Lenina, a později Stalina, který zásadním způsobem utvářel charakter vládního systému a do jeho zániku v letech 1989/1991. Tímto způsobem se komunistické hnutí spolu se státy s komunistickou vládou staly trvalým výsledkem první (a druhé) světové války a významným aktérem onoho krátkého 20. století. Jejich historická legitimita spočívala ve zločinech předelých vládnoucích tříd a kapitalismu a v očekávání, e socialisticko-komunistická vláda bude zárukou toho, e se takové hrůzné zločiny nebudou moci ji nikdy opakovat.
Pokud jde o komunistický systém vlády, ten byl vystavěn na daných historických předpokladech. Od třicátých let 19.století získala sociální otázka formu dělnické otázky: Jak se mohou nemajetní lidé, kteří si na svůj kadodenní chléb vydělávají námezdní prací, podílet na moderní, takzvané průmyslové společnosti? Tato otázka měla sociální rozměr, ve kterém lo o mzdy a příjmy, sociální jistoty, zabezpečení rodiny, bydlení, vzdělání a přístup ke kultuře. Stejně tak tu lo i o politický rozměr, na jeho pořadu dne bylo veobecné volební právo, svobody a zastupitelská práva, stejně tak jako konečná otázka moci ve státě. Podle očekávání Marxe, Engelse, Lasalleho a dalích, měly být oba problémy vyřeeny socialistickou revolucí, tj. převzetím moci dělnickou stranou a vyvlastněním vlastníků kapitálu. Sociální-demokracie byla politickým vyjádřením snahy vyřeit sociální otázky z perspektivy dělníků a sociálně niích společenských tříd. Uvnitř sociálnědemokratické strany, předevím té německé, se vedla od devadesátých let 19.století horlivá debata o tom, zda má být ve sporných případech upřednostněna demokracie, jejím hlavním kritériem v otázce moci jsou volby a větina, nebo zda je revoluce sama sebou legitimní a při rychlém vyvlastnění kapitalistů musí mít přednost před parlamentně-demokratickými pravidly hry.
První světová válka byla vnímána jako eklatantní vyostření vech vnitřních rozporů kapitalistického hospodářského systému a jeho doprovodných politických systémů. Dlouho před první světovou válkou bylo uvnitř dělnického hnutí veobecně známou věcí to, co August Bebel formuloval následujícím způsobem: Podíváme-li se na
strané ztráty a zpustoení hospodářského ivota země, které zapříčiní budoucí evropská válka, lze bez přehánění říci: Následující válka je válkou poslední
politicko-vojenský stav Evropy se začal vyvíjet způsobem, jen můe lehce vést k tragickému konci, který strhne buroazní společnost do propasti. Na výi svého rozvoje si společnost vytvořila podmínky, které činí její vlastní existenci neudritelnou a připravuje svůj vlastní zánik prostředky, které jako doposavad nejrevolučnějí společnost sama vytvořila. (Bebel, 1913, 318). V tomto smyslu byla první světová válka vnímána jako obávaná, ale zároveň očekávaná katastrofa vyvolaná kapitalismem a jeho imperialismem, jejich vysvobozením musel být právě socialismus. A jeliko vechny velké evropské státy, a u občansko-parlamentní jako Velká Británie, popřípadě Francie nebo víceméně autoritářské státy jako Německo, popřípadě Rusko, byly zapleteny do této velké války, stala se z demokracie podřadná otázka.
Větinová sociální demokracie se s ohledem na válku po roce 1914 v Německu, Francii, Rusku a jiných státech postavila na stranu svých přísluných vlád a jejich vojenského velení. Kongresy druhé internacionály ve Stuttgartu (1907) a Basileji (1912) sice doly k rozhodnutí, e se budou snait vemi svými prostředky zamezit válce, pokud by k ní ale přesto mělo dojít, vyuijí vzniklé situace ke svrení kapitalistické vlády. To se ale v roce 1914 stalo iluzí, respektive, větinoví socialisté byli strůjci podvodu, který jim levice důsledně politicky vyčetla. Od té doby se také datuje rozkol v dělnickém hnutí, který nael své organizované politické vyjádření v komunistickém hnutí, které od roku 1918/19 existovalo společně s dále fungující sociální demokracií.
Přísliby spojené s novou společností byly od dob Marxe utvářeny spolu s představou, e trh a zisk jsou negativně zabarveny a musí být zrueny, zatímco jediným uskutečnitelným vědeckým oborem je socialistické plánované hospodářství. A dovolím si opět citovat Augusta Bebela jako mezinárodně uznávaného stranického vůdce staré sociální demokracie: Lidé v socialistické společnosti, ve které budou moci jednat opravdu svobodně a přirozeně, budou dalí řízení svého vývoje řídit na základě vlastního uvědomění. Ve vech předcházejících epochách tak jednali s ohledem na produkci, distribuci, stejně jako s ohledem na zvyování počtu obyvatelstva, ani by znali zákony s tím spojené, to znamená nevědomě. V nové společnosti budou lidé znát zákony svého vlastního vývoje a budou tak moci plánovitě jednat. Socialismus je vědou aplikovatelnou na vechny oblasti lidské činnosti. (Bebel 1913: 508)
Komunistické hnutí a stará sociální demokracie se tudí zásadně neodliovaly v představách o zákonitosti společenského rozvoje, zruení trhu a zisku atd., nýbr ve zdůraznění prostředků - demokracie versus revoluce - a ve vyhodnocení politických jednání během a po skončení první světové války, které jsou příčinou do dnení doby trvajícího konfliktu uvnitř levice, a to nejen v Německu. Velmi ostře analyticky píící publicista Sebastian Haffner v souvislosti s německou listopadovou revolucí roku 1918 pojmenoval daný problém následujícím způsobem:Německá revoluce roku 1918 byla sociálnědemokratickou revolucí, která byla potlačena sociálnědemokratickými vůdci; událost, je nemá ve světových dějinách sobě rovné. (Haffner 1993, 6) Tisíce revolucionářů bylo se souhlasem sociálnědemokratického stranického vedení zavraděno oddílovými svazy dobrovolníků (Freikorps), včetně Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta, zakladatelů Komunistické strany Německa KPD. Pro komunisty bylo toto dostačující, aby po roce 1945 v sovětské okupační zóně, respektive v NDR, pronásledovali a zatýkali členy sociální demokracie. Podobné střety se odehrávaly i v jiných evropských zemích.
Rutí bolevici, kteří se po říjnové revoluci v roce 1917 dostali k moci, rozpustili na Leninův příkaz v lednu 1918 zvolené ustavodárné shromádění Ruska. Tímto způsobem se vytvořená sovětská vláda a od té doby typologicky kadá moc komunistického typu, mohla obejít bez početní větiny svého vlastního obyvatelstva. Je to tento bod, kterého si Rosa Luxemburgová velmi brzy a prozřetelně vimla (1918), a který také pojmenovala jako vnitřní nebezpečí pro socialistické hnutí. Stejným způsobem vytýkala vůdcům ruské revoluce odstranění demokracie, které muselo vyústit v diktaturu, nicméně ne v diktaturu proletariátu, nýbr piček komunistické strany. Přesně v takovémto smyslu byl vytvořen, udrován a vystavěn komunistický vládní systém. Lev Trockij poté co se z něho stal kritik stalinistické vlády, napsal: Demokratický centralismus uvolnil místo byrokratickému centralismu. Samotný stranický aparát byl takto od základu změněn. Za hlavní ctnost boleviků byla povaována poslunost. Pod vlajkou boje proti opozici docházelo k nahrazování revolucionářů úředníky
Po zákazu opozice přiel zákaz frakcí, který skončil zákazem myslet jinak ne neomylný vůdce. Policejní monolitismus strany sebou přinesl byrokratickou beztrestnost, která se stala zdrojem různých forem bezuzdností a úpadku. (Trockij 1990: 11, 117)
Toto zjitění poukazuje na systémové příčiny, je jsou výsledkem společensko-teoretických představ a které vyústily ve fiasko komunistické vlády. Nic to nevypovídá o nezitnosti, cílech a ideálech například německých komunistů, kteří poloili svůj ivot ve hnutí odporu proti Hitlerovi či o těch mladých lidech, kteří se po faismu a válce rozhodli podporovat socialismus jako alternativu. Po pádu reálného socialismu historicky končí spory mezi komunisty a sociálními demokraty. Nevyřeen ale přesto zůstává problém dnení analýzy nových postojů levicové politiky v souvislosti s minulým reálným socialismem, ale také se současně existující sociální demokracií.
Je jistě si třeba vzpomenout na slova George Orwella, která pronesl v roce 1948: Z hlediska vědy i utopie byla celá levicová ideologie vytvořena lidmi, kteří neměli v plánu uchopit se bezprostředně moci. lo proto o extremistické učení, které zásadně opovrhovalo králi, vládami, zákony, věznicemi, policií, armádou, vlajkami, hranicemi, patriotismem, náboenstvím, konvenční morálkou, jedním slovem vím, čeho měl stávající společenský řád nazbyt. Od svého prvopočátku bojovaly levicové síly ve vech zemích proti zdánlivě neporazitelné tyranii, zatímco předpokládaly, e po moném svrení této specifické formy tyranie, kterou je kapitalismus, nastoupí socialismus. Kromě toho převzala levice liberalismem stanovené a vysoce pochybné názory, jako např. e pravda vdy musí vést k vítězství zatímco pronásledování a utlačování zanikne samo od sebe nebo e je člověk od přírody dobrý a kazí ho jen jemu vnucené podmínky. (Orwell 1975:174) Z toho vyplývající moralizující odsuzování vech, kteří se účastní politického boje v rámci konzervativní měácké společnosti a jejich institucí, neutichá dodnes a dává vzniknout stále se opakujícímu sporu mezi tzv. fundamentalisty (Fundis) a realisty (Realo) o tom, zda vládnout či nevládnout, namísto debaty o obsahu politického jednání.
Takovéto postoje vedly historicky k sebeopravňování revolucionářů. Ze vech hříchů komunistického hnutí ve stalinistické době je morální hřích tím nejhorím, napsal jugoslávský marxista Světozar Stojanovič, protoe toto hnutí riskovalo ty nejambicióznějí etické cíle. Ukázalo se, e bezbřehá víra ve vlastní historické poslání můe degradovat k uití vech prostředků. Komunistické hnutí často kolísalo mezi ochranou těch nejhumánnějích cílů a uitím těch nejbrutálnějích prostředků. Revoluce ji skrze sebe sama přináí etická pokuení. Revolucionářské cíle a činy ji ve své definici popírají existující řád hodnot a pravidel- morálních, politických, zvykových a právních. Jaké důvody mohou poté zabránit tomu, aby revolucionáři nepropadli dokonalému morálnímu relativismu? (Stojanovič 1970:176)
Omezení, co je více ne pouze důvody, se objeví tam, kde se boj o moc od začátku odehrává v rámci demokracie a jejích institucí. V tomto smyslu se vyjádřil i zastánce demokratického socialismu Salvador Allende při nástupu do funkce zvoleného chilského presidenta 5.listopadu 1970: Republikánské a demokratické tradice vytvářely kolektivní uvědomění Chilanů, utvářely postoje respektující druhým toleranci. A kdy se antagonismy a třídní rozpory začaly přiostřovat, snaili jsme se je nejdříve vyřeit v rámci naeho republikánského řádu a podle naich tradičních demokratických pravidel. Ná národ tuto historickou linii nikdy nepřeruil. Vekerá poruení této tradice byla zapříčiněna vládnoucími třídami. (Allende 1973: 19) Dne 11. září 1973, kdy byl Allende svren a zabit, dolo ze strany Pinocheta a jeho pochopů k tému, ale to je jiné téma.
Marxistické zdůvodnění komunistického systému vlády bylo a stále je ideologickým. Proto byla slovu a správnému smýlení udělována ústřední pozornost. Proto a do samého konce k základní součásti moci patřily pravidelné kontroly členství ve straně a předevím postoje k aktuálním oznámením přísluného generálního tajemníka a politbyra spolu se stranický kolením.
V této oblasti se odehrála metamorfóza, postupná přestavba mylenkové budovy: Ze společensko-kritických bojovných mylenek Karla Marxe vytvořil Bedřich Engels a vůdci sociální demokracie marxismus dělnického hnutí (viz. nahoře: Bebelovy závěry k očekávanému socialismu). Byly-li mylenky vnitrostranicky a společensko-politicky jetě myleny opravdu demokraticky, pak s nimi Lenin s bolevismem, který představoval vyostření s ohledem na vyznávání se k diktatuře proletariátu a zestátnění produktivního majetku a předevím s principem demokratického centralismu, který v podstatě znamenal zruení demokratického procesu rozhodování v rámci strany a etablování vnitře politické hierarchie rozkazů ze shora dolů, přetvořil stranu ve vojenskou bojovnou organizaci, kterou bylo mono svou přísnou organizací přirovnat ke středověkým mniským řádům. Stalin tomu dal poté název leninismus. K němu přidal vlastní variantu svých zjednoduených rigidních názorů, jejich objem ji nebyl tak vysoký, a na konci třicátých let v období ukázkových procesů nechal ve vydat jako kanonizované dílo Krátký kurz( Stručný výklad dějin VKS (b), 1938 pozn. překl.). Stranické ideologie větiny vládnoucích komunistických vlád v Evropě, kromě Titovy Jugoslávie, představovaly a do konce určitým způsobem mírně odlinou variantu tohoto kánonu. A tak se ze společensko a politicky historického hlediska z teoretické budovy Marxova marxismu stal leninismus a v konečné fázi stalinistická varianta komunistické ideologie. Tímto způsobem má Stalin co dočinění s Leninem, ten se starou sociální demokracií Bebela a Engelse a ti zase s Marxem. Kadý krok této metamorfózy byl proveden vědomě.
Samozřejmě, e existovaly i jiné monosti interpretace a exegese. Z tohoto hlediska nebylo kadé toto svlečení z kůe jedinou monou teoreticky- ideologickou proměnou od Marxe odvozené struktury. A proto je celá historie stranického marxismu také historií duchovních a politických bojů mezi pravověrnými, ortodoxními a kacíři a dějinami inkvizičních soudů, pronásledování a vrad jinak smýlejících. Zároveň lze hovořit o dějinách těpení. Vzpomenout si můeme na konflikt Lenin-Trockij, Stalin-Tito, rozpory Tito-Enver Hoda, boj Chručov-Mao, který nakonec vyeskaloval a ve vojenský konflikt na rusko-čínské hranici.
Walter Ulbricht, po dlouhou dobu první mu NDR, byl na příkaz Moskvy nahrazen, kdy začal prezentovat svou novou interpretaci marxismu, ve které v roce 1967 nazval reálný socialismus relativně samostatnou sociálně-ekonomickou formací, zatímco vedení komunistické strany SSSR dále vanilo o brzkém nástupu komunismu jako nejvyí formě komunistické společnosti. (Stranický marxismus Marxe, Engelse a po Stalina a jeho následníky představoval socialismus jako první nií fázi jednotně mylené komunistické společenské formace- podrobněji k tématu níe. Z tohoto hlediska měly debaty týkající se pravého socialismu zásadní význam). Boj o politické směry začal získávat ideologické formy. Týkal se slov, textů, obrazů a popřípadě jejich správné interpretace, stejně jako naopak nezůstaly bez politických následků ideologické rozdíly, které mohly vyústit a v zastřelení v ideologickém sporu poraené strany. V zásadě musí být ideologické dějiny komunismu vnímány jako druh dějin náboenství.
Toto je vak patrné u z Marxova učení. Filosof Karl Löwith zdůrazňoval, e není náhodou, e poslední antagonismus obou znepřátelených táborů, buroazie a proletariátu, odpovídá víře v konečný souboj mezi Kristem a Antikristem v poslední dějinné epoe, a e úloha proletariátu je analogická světodějinné misi vyvoleného národa. Univerzální spasitelská funkce utlačované třídy odpovídá náboenské dialektice kříe a vzkříení a proměna říe nezbytnosti v říi svobody odpovídá proměně starého eonu v nový. Celý historický proces, jak je popisován v komunistickém manifestu, odráí veobecné schéma idovsko-křesanského výkladu dějin jako prozřetelného ozdravného procesu s jasným konečným cílem. Historický materialismus je dějinami uzdravení v jazyce národní ekonomie. (Löwith 1990: 48) I teoretik ekonomie a společnosti Joseph Schumpeter zařadil marxismus k náboenství: Věřícímu nabízí v první řadě systém konečných cílů, které obsahují smysl ivota a jsou zároveň absolutními měřítky, podle kterých mohou být souzeny události a činy. Za druhé se nabízí jako vůdce těchto cílů, co je srovnatelné s plánem spásy a odhalením zla, před kterým by mělo být lidstvo nebo vyvolená část lidstva spasena
Kdyby se jednodue jen kázalo o cílech, zůstalo by to jistě bez povimnutí a analýza společenských procesů by zaujala jen několik stovek specialistů. Ale kázaní a analýza s ohledem na potřeby srdce v obleku analytika vedla k vytvoření řady nadených stoupenců a dalo marxistům ten největí dar, tj. přesvědčení, e to co jsem a za co bojuji, nebude nikdy přemoeno, nýbr povede ke konečnému vítězství. (Schumpeter 1987: 19, 21)
A co zbylo po roce 1989/1991 z marxistických idejí? V dnení době se zdá jakékoliv smýlení v tomto duchu zastaralým, alespoň to tak neúnavně prohlauje tím zainteresovaná strana. Oproti tomu jsou citována známá, přátelská slova Heinera Müllera, která vyslovil krátce po přelomu v roce 1989, kdy tvrdil, e marxistické mylenky musí být ochráněny a dále rozvinuty pro dobu, kdy je zase budou lidé potřebovat. Pád reálného socialismu, popřípadě komunistického vládního systému ve východní Evropě, znamenal také konec oficializovaného stranického marxismu jako ideologie nomenklatury-vlády. Tímto se vechny mylenky Marxe a jeho nejrůznorodějích duchovních následovníků opět osvobodily a mohly být vyuity jako struktura sociálně-kritických mylenek a metody kapitalistické kritiky. Mohly být opět kriticky nově posuzovány a nově pouívány tam, kde existuje monost obohacení se novými poznatky. (Z tohoto hlediska mohou být bezbřehé snahy zničit společenský a vědecký potenciál pocházející z NDR, které neinicioval pouze tehdejí spolkový kancléř Helmut Kohl, nýbr které byly prosazovány i spoustou jeho pomocníků, kteří se často rádi vnímali jako levicově smýlející, vnímány jako pokus antikomunisticky smýlející společnosti SRN o izolaci před společensko-kritickými úhly pohledu. Samozřejmě nelo o obavy před oficiálním kánonem SED, nýbr před marxistickým smýlením intelektuálů, vědců a umělců, kteří existovali vedle oficiálního marxismu, jak zdůraznil Werner Mittenzwei.)
Mnoho z původních marxistických mylenek zůstalo uvězněno v 19. století a nemůe přispět k modernímu chápání socialismu. Ostatní zůstává analyticky velmi plodné. Zároveň se musíme ale dostat nad rámec starých představ. Dnení globalizační procesy a individualizace, či vztahy mezi pohlavími nejsou ji s tradičními představami marxismu slučitelné. Nejrůznějí marxistické proudy, včetně teoretiků jako Trockij nebo Dilas kteří byli ve své době povaováni za kacíře, mohou být pro relevantní debaty o socialismu stejně přínosné jako kázání na hoře nebo Immanuel Kant a dalí nové přístupy, které často socialismu neodpovídají, ale z určitého úhlu pohledu by mohly být plodnými jako např. texty George Sorose nebo Josepha Stiglitze o současném kapitalismu.
Společensko-teoretickyJeden ze společensko-teoretických problémů, který zůstal u Marxe nevyřeen, je rozdíl mezi společenstvím (Gemeinschaft) a společností (Gesellschaft). V sociologii a v irím slova smyslu sociálních věd se odvoláváme na Ferdinanda Tönniese. Tönnies vycházel z toho, e dosavadní vědecká terminologie pouívala oba dva výrazy bez rozdílu a libovolně je zaměňovala. Nejdříve s ohledem na uívání těchto slov v hovorové němčině vysvětlil, jak jsou tyto dva výrazy odlině pouívány: Vechno důvěrné, tajemné, výhradní souití
je chápáno jako ivot ve společenství. Společnost je veřejnost, je svět. Ve společenství se svými se člověk nachází od narození. Je to spojeno jak se vím dobrým, tak i s bolestmi, které to přináí. Do společnosti se člověk vydává jako do něčeho cizího
člověk si dopřává společnost, společenství nemůe nikdo nikomu dopřát
Společenství jazyka, zvyků, víry; společnost nabývání, cestování a vědy. Z toho důvodu jsou také velmi důleité obchodní společnosti. I kdy mezi subjekty můe existovat důvěra a společenství, nelze hovořit o obchodním společenství. Opravdu ohavné by bylo zřízení subjektu akciového společenství. Zatímco existují společenství majetku: orná půda, les, louka. Bezpodílové majetkové společenství (spoluvlastnictví) manelů bychom také nenazvali majetkovou společností. Ve veobecném slova smyslu lze hovořit o společenství zahrnujícím celé lidstvo, jakým chce být církev. Ale lidská společnost je chápána jako skupina vedle sebe prostě ijících, ale na sobě nezávislých osob. (Tönnies 1887: 3-5)
Berlínský filosof Peter Ruben rekonstruoval tento přístup a zdůraznil, e společenství se vytváří na základě bezprostřední spolupráce s cílem zachovat si fyzický ivot skrze výrobu, zatímco společnost vzniká na základě výměny a obchodu. (Ruben 1998: 6) Na jiném místě zdůrazňuje, e společenství je takřka přírodně historický způsob jednoty mezi lidmi, který ji na základě sexuální reprodukce je důvodem produkce lidských individuí. Na druhou stranu je společnost produktem jednání individuí jako osob, které je zprostředkováváno uzavíranou smlouvou. Individuum je součástí společenství, a to jeho poslední nedílnou částí, tak jak to naznačuje i překlad řeckého slova atomos. Společenství je tudí vůči svým individuím opravdové jak ve svém rozdělení, tak i distribuci. Společnost vzniká
skrze výměnu která, za čistě teoretického předpokladu počítá se dvěma rozdílnými, ale vzájemně vyjednávajícími společenstvími, která v rámci komunikace aspoň v jednom případě vyjednávají o ceně
S tímto popisem se zříkám Tönnieseho snah vůle, kdy přebírám jeho výrazy společenství a společnost a myslím raději na produkci a výměnu. Izolovaná individua nemohou, jak víme, zaručit dalí lidské generace. To se daří teprve u společenství s přiblině 500 jedinci, kteří na základě vnitřního rozdělení práce bezprostředně kooperativně spolupůsobí a v čistě subsistenčním hospodářství se mohou za vhodných ivotních podmínek dlouhodobě, t.j. po mnoho generací, udrovat při ivotě. Proto je společenství nezbytnou podmínkou individuální existence. Společnost oproti tomu je historických vynálezem, který započal objevem, podle něho se zjistilo, e společenství mohou uspokojit některé své potřeby cizím zboím, pokud jsou schopné uspokojit cizí potřeby jiných společenství dodávkou vlastního zboí. Rozvoj společnosti implikuje výrobu zboí nad rámec vlastních potřeb. Proto je nezbytnou podmínkou pro rozvoj bohatství. (Ruben 1993: 22)
Chápeme-li tyto argumenty, musíme nejdříve vycházet z toho, e společenství a společnost nepředstavují, jak mnoho současných odborníků humanitních věd a sociologů tvrdí, ádný protiklad. Stejným způsobem nelze povaovat společenství za nií formu, jeliko v ní neplatí (konzervativní) rozdíly platné ve společnosti. U jen představa, jí zastává neoliberální ideologie, podle které se trní pravidla budou dotýkat stále více oblastí lidského ivota, by vedla ke zruení současných zespolečenovacích forem. Moná je nií porodnost v Německu právě projevem trhem ovlivněného chování nejirích německých středních vrstev, co má za následek, jak to dokazují debaty o přistěhovalectví, e jednoduchá reprodukce obyvatelstva u z důvodů zde instalovaného výrobního aparátu můe být vyrovnána pouze lidmi, kteří vyrostli v jiném společenství. Veřejná tematizace neplaceného úřadu a domácích prací takté poukazuje na to, e společnost pod trestem svého zániku nemůe spotřebovat své společenské formy. Ani společenství ani společnost není výtvorem rozhodnutí vůle, nýbr výrazem opravdové existence a pohybu lidských vztahů jako pozitivního spojení osob během jejich ivotního procesu, které zase vyrostly na základě určitých materiálních ivotních podmínek. Jedná se tu o nezruitelný dualismus, který se nicméně nachází v trvalém stavu napětí. K tomu podotýká opět Ruben: Nepřispěje-li výměna k jednoduché reprodukci (rovnováze), nýbr k inovaci, začne společenské hnutí zpochybňovat strukturu zúčastněných společenství a bude je nutit k reorganizaci a reformě. Tímto způsobem se vytvoří zdání nepřátelskosti společnosti vůči společenstvím .. zůstane ale zdáním, protoe společenství u z hlediska fyzické záchovy rodu nemůe být poraeno. (Ruben 1998: 7) Dualismus společenství a společnosti vysvětlují dostatečně, jak Tönnies tak Ruben, jako vztah mezi produkcí a směnou.
Lze tedy vycházet z toho, e jednotliví lidé jsou ve společenstvích individui a ve společnostech osobami, to znamená, jsou schopni uzavírat smlouvy a jsou tudí smluvními partnery. Proto platí: Společenství jsou určovány na základě společného majetku, např. skrze společnou pokladnu
Výjimečné společnosti zachovávají asociaci části osobního vlastnictví, které se nestane skupinovým majetkem v tom smyslu, e pouze skupina jako taková rozhoduje o jeho vyuití (vedení je pověřeno jednat jménem skupiny a nikdy nemůe členy skupiny zbavit svéprávnosti, vyloučit, kooptovat nebo je jiným způsobem přeměnit ve své funkcionáře, co můe ve skutečnosti vykonat se svými individui stát či obec)
Lidé vloí část svého majetku do uzavřené společnosti a zůstávají tím osobními vlastníky. (Ruben 1998: 8)
Pro Marxe je nerozdílnost společnosti a společenství momentem jeho konceptu o odcizení práce. Sám tak píe: Společenská činnost a společenský poitek neexistují v ádné případě pouze ve formě bezprostřední společné činnosti a bezprostředně společného poitku, ačkoliv společná činnost a společný poitek, to znamená činnost a poitek, které se bezprostředně projeví a potvrdí ve spojení s jinými lidmi v opravdové společnosti, existují vude tam, kde se ten bezprostřední výraz společenskosti nachází v podstatě jejího obsahu (Marx, 1968: 538). Ruben k tomuto Marxovu vyjádření dodává, e v ní Marx přídavné jméno společný vysvětluje slovní formulací bezprostředně ve spojení s jinými lidmi v opravdové společnosti. Tím poukazuje na to, e připoutí monost rozdílu mezi společností a společenstvím, ale ve vlastním mylení ho v podstatě neuívá. (Ruben, 2002: 54, poznámka pod čarou 56).
Je-li v tomto smyslu společenství bezprostřední společností, nemůe být pouze zprostředkovaná společnost společenstvím. Je to právě ta, ke které přistupuje jedinec uíváním výrobků jiných individuí. Z toho Marx dále vyvozuje: Je hlavně zapotřebí zabránit tomu, aby byla společnost opět zafixována ve vztahu k individuu jako abstrakce. Individuum je společenskou bytostí. To dále vede k vnímání společnosti jako společenství, popřípadě jako opravdové společnosti v protikladu ke společnosti falené nebo odcizené. Následkem toho můe být pouze zruení této společnosti. Jednotlivý člověk je poté jako individuum prvkem společenství, jeho poslední nedílná součást, vůči které je vím, on vak nicméně u není moným smluvním partnerem ve společnosti, která se podílí na výměně zboí. Následkem toho nebyl ve vech komunistických zemích zruen pouze podíl osobního vlastnictví na výrobním procesu, ale byla přísně trestně stíhána jakákoliv forma čachrů v rámci státu.
Socialismus nebo komunismus?
Výraz komunistický zde tudí není uíván ani pejorativně ani se neodvolává pouze na komunistický typ strany. Popisuje přesně to, co se odehrálo v historii od roku 1917, popřípadě od roku 1945 do let 1989/91. Původní rozdíl mezi socialismem a komunismem není ten, který zastával Marx a později zdogmatizoval Stalin, toti e se jedná o jednu ze dvou fází společného historického vývoje společnosti. Původní rozdíl, který byl v Evropě od poloviny 19.století veobecně znám, spočívá v rozdílu mezi dvěma zcela odlinými koncepty politiky a společnosti: Se vzrůstající industrializací se sociální otázka, která byla původně zhola agrární otázkou týkající se vlastnictví půdy, přeměnila v otázku postavení nemajetných, proletariátu, ve společnosti. Komunistickou odpovědí na tuto sociální otázku bylo vyvlastnění privátního výrobního vlastnictví a pokus zorganizovat výrobu jiným způsobem, a to skrze přidělení zdrojů, přerozdělení dělníků do výrobních oborů, kontrolu a určování cen atd. Komunisté, kteří v roce 1917 v Rusku a po druhé světové válce i v jiných zemích přili k moci, vnímali stát jako nástroj k lepímu prosazování svých cílů a diktaturu společně se zruením svobody a demokracie, jako prostředek k realizaci svých cílů. Socialismus oproti tomu je systematickým vývojem mylenky kapitálu, majetku, rodiny, společnosti a státu pod vládou práce(Lorenz Stein. Na tento rozdíl poukazoval v novějí sociologické teorii předevím Ruben)
Podle toho je komunismus vytvořením řádu společenství (Gemeinschaftsordnung), který je postaven na principu zruení osobní výrobní schopnosti (Produktivvermoegen), popřípadě majetku. Oproti tomu je socialismus společenským řádem, který se nesnaí o zruení společenských institucí, nýbr se je snaí vyuít ku prospěchu větiny, která nemá k dispozici velký kapitálový majetek. Sociální demokracie, demokratické politické vztahy, právní stát a stát blahobytu jsou moderní formou, v rámci které se odráí politicky dosaená kontrola zhodnocení kapitálu v zájmu větiny členů společnosti s cílem získat převahu práce nad kapitálem, lidských zájmů skutečných lidí ve společnosti nad zhodnocením, respektive ziskem vlastníků kapitálu nebo moderně řečeno shareholderů. Jedním z předpokladů pro dosaení tohoto cíle je dalí existence a vyuívání základních institucí moderní společnosti, jejich zruení by opět jen reprodukovalo potřebu státně-socialistického, ve smyslu sociální teorie komunistického, přídělového hospodářství. Toho, které ztroskotalo právě v roce 1989.
Jetě jednou o komunistickém sebepojetí
V tuto chvíli je třeba jetě jednou zrekapitulovat základní prvky komunistického systému vlády:
1. Utopické přísliby krásného nového světa, který se bude zásadně odliovat od hanebného kapitalismu, a který započal tady a teď (s převzetím moci komunisty a revolucí), zůstaly základním pojetím komunistického systému vlády a do jeho skonání. To bylo jeho posledním nepřekonatelným zdůvodněním.
2. Komunistická státní strana vycházela v rámci sebepojetí z následujícího: (a) přechod od kapitalismu k socialismu proběhne ze sociálního hlediska zákonně; (b) historickou misí dělnické třídy a zodpovědnost za politickou realizaci (c) ponese státní komunistická strana, která se definovala jako vědomý a organizovaný předvoj dělnické třídy a pracující národa (takto zněla konečná formulace ve stanovách SED v NDR). Ta byla na základě leninské tradice (d) organizována podle zásady demokratického centralismu hierarchicky seshora dolů. To vedlo k tomu, e sesadit vedení strany demokratickou statutární cestou bylo nemoné. Politické boje měly podobu takřka byzantských palácových revolt, jejich výsledkem, a na Chručova, bylo zpravidla zastřelení poraené strany. Později se poraení ponořili do politické nicoty: Chručov v jeho moskevském bytě se zákazem vystupování na veřejnosti a před ním Molotov, jen byl vyslán jako velvyslanec do Ulánbátaru.
3. Politika strany se neustále domáhala ztělesnění jediné opravdové realizace historických zákonitostí. Z toho důvodů se nikdy nedebatovalo o politice jako takové, nýbr jen o správném prosazení správného směru. Za tohoto předpokladu byla zruena jakákoliv forma skutečného dělení moci. (částečné zavedení dělby moci, v podobě správních soudních pravomocí v Polsku v osmdesátých letech, bylo ústupovou operací strany oslabené existencí Solidárnosti). Politbyro, nejvyí orgán strany, bylo nejvyím výkonným, zákonodárným, soudním orgánem a nejvyí ideologickou kongregací v jednom. Pojetí politiky zůstalo instrumentálním. Věda, předevím v oboru společenských a sociálních věd, které se staly vládnoucími vědními obory s filosofií na samém vrcholu, se měly podřídit principu stranickosti vědy.
4. V tomto smyslu se strana se svou vedoucí rolí staví i z hlediska státoprávního nad ústavní řád. Ve vech ústavách komunistických zemí byla tato role přísluným způsobem zakotvena. Monistický vládní systém vycházel se svými státními orgány z existence strany a byl vystavěn na základě principu demokratického centralismu, který byl původně formulován pro stranu a později se rozířil do vech sfér státní správy. I vztah k právu byl instrumentálním. Regulační normou nebyl právní stát, nadřazenost práva, nýbr státem a právem proklamovaný nástroj moci vládnoucí třídy, jinými slovy politbyro.
5. Jeliko kapitalismus a s ním i zisk měly být zrueny, musely být zničeny i základní instituce moderní doby jako úroky, úvěry atd., co v konečném důsledku vedlo k tomu, e socialistické plánované hospodářství spočívalo předevím ve snaze centrály (to znamená politbyra, jako jediného autorizovaného aktéra) přidělit materiální zdroje a rozdělit výrobní úkoly mezi výrobní závody. I tam, kde existovaly snahy experimentovat s finančními řídícími nástroji jako např. v Maďarsku, se politické vedení nevzdávalo přístupu a kontroly zdrojů. Hospodářské reformy měly své hranice tam, kde měly závody získat opravdové kompetence k ovlivňování vývoje cen, mezd a propoutění. Podřízení výroby politickému vedení vedlo v konečné důsledku k tomu, e nikdo nebyl zodpovědný za opravdovou analýzu nákladů a výnosů národního hospodářství a jednotlivých průmyslových sektorů, popřípadě podniků, protoe vechny ceny, mzdy, odpisy atd. byly stanovovány politicky, to znamená svévolně, neekonomicky. Prosazování technických inovací bylo z tohoto důvodu sloité. Důsledkem toho byla sníená konkurenceschopnost výrobků a zúení hospodářsko-politických manévrovacích prostorů. Úvěry ze západu měly od sedmdesátých let vyrovnat tehdejí nedostatkovost. Nakonec zadluení stouplo takovým způsobem, e ji nebylo za daných podmínek zvládnutelné. V Rumunsku se o to Ceauşescu pokusil se splátkami za kadou cenu, včetně znovuzavedení hladu. V NDR řeil situaci Honecker dalím zadluováním se u SRN. Podle údajů plánovací komise NDR z podzimu roku 1989 se původní dluh po Ulbrichtovi, který představoval 2 miliardy valutových marek (DM) zvýil na 38 miliard DM, co podle tehdejího směnného kursu odpovídalo dluhu ca 20,6 miliard amerických dolarů, který byl později upraven na 14 miliard USD. Tato suma byla ji mezitím řádově uznána jako dluh NDR vůči Západu.
6. Popsaný konstrukt jako poadavek uskutečnit historickou misi, hrát vedoucí úlohu, mít vdy pravdu, být skutečným vlastníkem celého národního hospodářství, ve kterém budou znemoněna vyhodnocování podle principu analýzy nákladů a výnosů, existoval v kadé komunistické zemi. To na druhou stranu vedlo stranu k tomu, e v rámci komunistické státní struktury proti sobě stály do sebe uzavřené státní útvary, popřípadě národní ekonomiky. Skutečný vývoj cen ani integrace ve skutečnosti neprobíhaly- ani politicky, ani hospodářsky. Dolo to tak daleko, e práce v Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) probíhala pouze bilaterálně a pohledávky Maďarska vůči NDR nemohly být zúčtovány se závazky vůči Sovětskému svazu. Ačkoliv světová hospodářská dělba práce v moderní době můe vysílat stimuly k rozvoji, co věděl u Marx, komunistický systém zruil i to. V jádru lo o vládní systém, který byl ve své reálné existující podobě proti takovým stimulům.
Rozklad moci
Způsob pádu komunistického systému vlády v roce 1989/91 je moné pochopit pouze tehdy, podíváme-li se na zvlátnosti tohoto systému. Jeho rozklad probíhal postupně v rámci střídání mezi vládnoucími a ovládanými, mezi vrcholnou byrokracií, která vznikla jako nová třída (Milovan Dilas) za zády národa a národem podrobeným vládě. Reálný socialismus za předpokladu vlády strany, která má vdy pravdu, vytvoření státního majetku na základě výrobních prostředků, stejně jako za dichotomického předpokladu existujícího třídního antagonismu mezi dělnickou třídou a buroazií, znal pouze společenskou organizovanost ve smyslu reálněsocialistického systému. Fakticky to dalo vzniknout vládě vrcholné nomenklatury u z perspektivy reprodukce nedostatku skrze vytvořený systém plánovaného hospodářství. Kdo rozděluje zboí, jetě nikdy nepřiel zkrátka. Takto vyrůstá ze sociální potřeby orgán, který přerůstá společensky potřebnou funkci, napsal Trockij o Sovětském svazu u ve třicátých letech a k tomu dodal: Limuzíny pro aktivisty, dobré parfémy pro nae eny, margarín pro pracující, luxusní obchody pro vybrané a pohled na delikatesy skrze výkladní skříň pro chátru takový socialismus musí masy povaovat za převrácený kapitalismus. (Trockij 1990: 125, 131). To platilo v podstatě pro vechny společnosti reálného socialismu, i kdy v různých formách podle národnostních zvlátností a historickému okamiku, a do samotného konce v letech 1989/91.
Ji zakrátko se marxistická kritika zaměřila na vznik této třídy v rámci komunistické strany. Stalinismus se stal metlou Sovětského svazu a norem mezinárodního dělnického hnutí, napsal Trockij v roce 1937. V říi ducha představuje stalinismus nicotu. Za to jde ale o grandiózní aparát, který vykořisuje dynamiku největí revoluce a tradici jejího heroismu a jejího vítězství. Z tvořivé role revolucionářské moci v jednom určitém historickém okamiku vyvodil Stalin, s jeho pro něj známou empirickou omezeností, princip naprosté vemohoucnosti násilné moci. Ani by si toho sám poviml přeel od revolucionářského násilí pracujících vůči vykořisovatelům ke kontrarevolucionářskému násilí vůči pracujícím. A tímto způsobem pod starým jménem a podle starých vzorců proběhla likvidace říjnové revoluce
Socialismus znamená jasný společenský řád, který je postaven na samosprávě pracujících. Stalinův reim se zakládal na spiknutí vládnoucích vůči ovládaným. Socialismus znamená stálý růst rovnosti mezi vemi. Stalin vybudoval systém odpudivých privilegií. Cílem socialismu je vestranný rozvoj osobnosti. Kdy a kde byli osobnosti poniovány tak jako v SSSR?" (Trockij 1990a: 332 f.) Reálná moc leí v rukách nejvyí byrokracie. Trockij ji v souvislosti s vývojovými cykly francouzské revoluce roku 1789 nazývá bonapartistickou mocí. Vyrostla z hlubokého protikladu mezi byrokracií a národem, stejně jako z protikladu mezi revolucionáři a thermidoriány uvnitř byrokracie. Stalin se při svém vzestupu opíral předevím o byrokracii proti národu, o thermidoriány proti revolucionářům. Ale v určitých kritických momentech byl nucen hledat podporu u relovucionářských prvků a s jejich pomocí národa se mohl postavit netrpělivému zásahu privilegovaných. (Trockij 1990: 326 f.)
K vnitřní logice tohoto vývoje se jetě vrátíme. Nyní je třeba nejdříve zmínit dvě věci. Nejdříve musí síla moci nové třídy vzniknout za zády národa ve jménu revoluce a komunismu. (Na tomto místě jsem pouil svojí sociálně-vědeckou terminologii namísto politické terminologie Trockého, v rámci ní pouívá slovo socialismus pro popis toho, čemu my v dnení době říkáme komunistická vláda.) To byl vůbec základní předpoklad jakékoliv vlády. Občasné ideologické útoky stalinistických ideologů proti Djilasovi a Trockému během breněvčiny v otázkách nové třídy byly stále jen velkými verbálními urákami pozbývajícími jakékoliv argumentace. V podstatě byly vyvíjeny snahy, aby k debatě na toto téma vůbec nedocházelo. A v období perestrojky se vedly otevřené diskuse na veřejnosti o vztahu mezi vládnoucími a ovládanými. To bylo největím dilematem nové třídy ve finální krizi systému vlády: ta si nemohla být v podstatě nikdy pořádně vědoma svých speciálních zájmů. A pokud si to někteří jednotliví zástupci někdy uvědomili, museli to skrývat, schovat za veobecné zájmy společnosti a stát se zástupci těchto veobecných zájmů.
Za druhé u Trockij vycházel z toho, e se zde jedná o chybný vývoj, který ve své podstatě komunismus deformuje. To znamená, e v jeho představě dál existoval opravdový, správný komunismus ve smyslu Marxe a Lenina, který bylo třeba chránit před útoky stalinské byrokracie. Takový byl i postup, kterým se přistupovalo k problému stalinského systému moci na dvacátém sjezdu KSSS v únoru 1956. Oficiálně ho strana zredukovala na problém kultu osobnosti týkajícího se osobnosti Stalina. O několik měsíců později z důvodů nepokojů uvnitř i vně země prohlásil důrazně ústřední výbor KSSS v jednom usnesení následující: Přes vechny kody, které způsobil Stalinův kult osobnosti straně a národu, nemohl změnit podstatu naeho společenského řádu a také ho nezměnil. Otázka systémových příčin měla zůstat dále nezodpovězenou a stalinský systém vlády měl zůstat i nadále deformací a ne podstatou řádu. Pouze v tehdejí době mezinárodně známý vůdce italských komunistů Palmiro Togliatti napsal velmi opatrně o této systémové otázce krátce před svou smrtí v srpnu 1964 ve svém Memorandu z Jalty: Kritika Stalina, a to by nemělo být zamlčováno, po sobě zanechala velmi hluboké stopy. Nejtěí z nich je určitý podíl skepticismu, se kterým i nám blízké kruhy vnímají zprávy o hospodářských a politických úspěích. Kromě toho zůstává veobecně stále nevyřeen problém příčiny vzniku Stalinova kultu osobnosti, stejně jako otázka, jakým způsobem mohl vzniknout. Nelze akceptovat, e ve můe být vysvětleno ji prvotními osobními chybami Stalina. (Togliatti 1977: 778)
Otázka zůstala nezodpovězena, minimálně v kruzích vládnoucích komunistů a uvnitř mezinárodního komunistického hnutí. Diskurz o tom, jak a do jaké míry mohly být realizovány Marxovi představy o hezkém komunistickém světě po revolučním očistci, zůstal z tohoto úhlu pohledu konzervativním diskurzem, cizím, nepřátelským, v kadém případě ne tím vlastním. Dokonce i v programovém prohláení na XVIII. sjezdu KSSS v červenci 1990, poté, co východoevropské komunistické reimy patřily ji dávno minulosti, zazněla tato formulace: Hlouběji leící příčina krize nespočívá v nedokonalosti mylenky socialismu jako takového, nýbr v těch deformacích, kterým byla tato mylenkav minulosti vystavena. Dále správně zaznělo: Podstata transformační politiky spočívá v přechodu od autoritářsko-byrokratického společenského řádu ke společnosti lidského a demokratického socialismu
KSSS je stranou socialistické volby a komunistické perspektivy. Vnímáme tuto perspektivu jako přírodně-historické směřování vývoje civilizace. Nejpozději poté, co nejen komunistická vláda, ale po tzv. puči v srpnu 1990 v Sovětském svazu, kdy v osobním boji mezi Jelcinem a Gorbačovem byla zničena státní struktura, bylo dějinně zjevné, e socialistická volba a komunistická perspektiva neměly nikdy přírodně-historický charakter a byly vdy jen odrazem výsledku politické mocenské konstelace v Rusku a zbytku světa.
Rozhodující síly změn z prostředí reimních elit (pouívám tento termín v sociologickém smyslu, ne jako hodnotový výraz) původně nepředpokládaly, e by se chtěly nebo měly vzdát nebo zruit komunistický systém, nýbr počítaly s jeho obnovou. Proto působily reformy bývalé státní strany v Maďarsku na začátku devadesátých let velký údiv, protoe během nich nedocházelo ke změně systému, nýbr k jeho nahrazení. U některých dřívějích aktérů dochází posléze k racionalizaci, v rámci ní je vysvětlováno, e u při procházkách po kavkazských výinách na začátku sedmdesátých let bylo rozhodnuto, e stalinistický systém musí být zruen. Z dobových vyjádření vak podobná rozhodnutí vyvodit nelze. Přes vekerý cynismus, který bylo mono u komunistických vládců předevím v pozdějím období vypozorovat, nakonec zůstalo jejich smýlení v rámci stranicko-marxistického obrazu světa. Jednali s předpokladem, e nejde o zruení, nýbr o obnovení socialismu.
Debakl
Skutečný vývoj v komunistických zemích v v osmdesátých letech vykazoval problémy, které ji dávno překročily hranici schopnosti vládního systému vypořádat se s nimi. Mezi čtyři základní problémy, které zásadním způsobem působily na společnost patří:
1. Původní předpoklad přírodně-historické nutnosti komunismu byl vyvozen z marxistické analýzy marxismu. Podle něho od určitého vývojového stupně přestane kapitalismus zvládat jím samotným vytvořené výrobní síly a proto bude zapotřebí vytvořit nové výrobní vztahy. Po různých politických a intelektuální grifech se v komunistickém hnutí prosadila Stalinova teze socialismu v jedné zemi oproti Trockého tezi, podle ní je moné realizovat komunismus pouze na základě světové revoluce. Jeliko opravdově existující Rusko, které mohl kadý vidět, nevykazovalo tu nejvyí produktivitu, kterou Marx povaoval za předpoklad pro vznik nové společnosti, předali vůdci komunistického Ruska veřejnosti svůj výklad této teorie, podle ní je třeba vyuít ji vybudovanou moc, aby se Rusko dostalo na vrchol světové moderní techniky. Nicméně beze změny zůstal Leninův konečný výrok: Produktivita práce je v poslední instanci to nejdůleitějí a nejvíce rozhodující pro vítězství nového společenského řádu. Z tohoto důvodu byla z komunistické perspektivy industrializace Sovětského svazu posílením správnosti komunistické moci. Vedle armád miliónů pracujících vězňů zůstávala utopická síla těchto příslibů zásadním předpokladem pro ponejprv dosahované úspěchy a to jak v Sovětském svazu, tak po druhé světové válce i v jiných komunistických zemích. Proto bylo vyputění první umělé druice země Sputniku (1957) a prvního člověka ve vesmíru (1961) pro socialistické sebepojetí tak důleité. Západ to vnímal jako poráku v systémové konkurenci a dopravil prvního člověka na měsíc. Poté, co se to USA podařilo, to sovětské vedení vnímalo naopak jako nezdar. Nebylo náhodou, e v sedmdesátých letech vykazují východoevropské státy oslabené hospodářské ukazatele. V éře Fordovských velkých investic mohl komunismus dosáhnout jasné hospodářské přírůstky, ale jakmile dolo na počítače, faxy a sériovou výrobou mikročástí, vykazovaly vechny ukazatele pokles. Systém vlády stál produktivitě v cestě. Vysoká centralizace strategických rozhodnutí a převaha politických úvah nad ekonomickou racionalitou zabraňovaly přesunutí hospodářských rozhodovacích kompetencí na výrobce, závody, a to s ohledem na chybějící analýzů nákladů a výnosů. V období, ve kterém se informace stávaly stále důleitějím předpokladem produktivity, se musel systém, jeho předpokladem a mocenským nástrojem bylo poskytování informací podle loajality a pozice v mocenské a společenské pyramidě, dostávat stále důrazněji do nevýhodné pozice. Stále ale platil Leninův výrok o produktivitě práce. Byl během stranických kolení neustále opakován, ani by mu věřili samotní vyučující. Utopická mylenka komunismu se vyčerpala. A tak onen mocenský a společenský systém prohrál nakonec svou bitvu právě na tomto poli.
2. Systém vlády, který se neustále snail čerpat svou legitimitu z tezí komunistického manifestu, se nikdy nezabýval společenskou podporou. Rozputění ústavodárného shromádění boleviky v lednu 1918 znamenalo, jak u bylo popsáno, oputění komunisty snah dosáhnout větinové podpory ve svobodných volbách. Zároveň to znamenalo zánik svobodných médií a zničení opravdové veřejnosti. Kariérní postup byl vázán na politické, popřípadě ideologické vazby. Není pravdou to, co se od roku 1989 stále tvrdí, e v komunistických státech zastávali vysoké posty vdy jen ideologičtí hlupáci bez jakýchkoliv odborných kompetencí. Nicméně, to byla zpravidla ideologická kritéria, která byla předpokladem k obsazení důleitých funkcí ve státě, společnosti, ekonomice a vědě. A jeliko vechny důleité personální otázky byly řeeny přes státostranu, byla veřejná soutě o důleité posty vyloučena. Výsledkem toho byl problém elit, který nastal v osmdesátých letech ve vech východoevropských komunistických státech. lo předevím o mnoho vzdělaných mladých lidí, jejich kvalifikace nebyla v podstatě potřebná a jim byl znemoněn kariérní postup a seberealizace v oficiálním rámci. Právě z této skupiny lidí se potom rekrutovali aktéři systémové opozice, kteří na podzim roku 1989 určili dalí vývoj ve svých zemích.
3. Uvedené se stále zjevněji vázalo na problém demokracie. Komunistické sliby se v osmdesátých letech stávaly stále více iluzí i pro ty, kteří byli dříve nositeli systému. Tak byl zlomen oficiální základ legitimity vedoucí úlohy komunistické státostrany, která si svým marxisticko- leninským postojem osvojila právo vykonávat ve lépe ne vichni ostatní. Stále více lidí vyadovalo zavedení demokratických rozhodovacích procesů, které z druhé strany vyadovaly osobní svobodu a neregulovanou politickou veřejnost.
4. Sovětská účast ve válce v Afgánistánu stále jasněji zostuzovala mírovou rétoriku komunistického systému. Tímto způsobem se mohlo stále otevřeněji diskutovat o poadavcích Polska a Maďarska, které zpochybňovaly rozhodnutí z Jalty, tj. rozhodnutí o geopolitické subordinaci Moskvě jako výsledku druhé světové války. Předevím pro východoevropské země jako Polsko, Maďarsko, československo, byl poadavek návratu do Evropy ústředním motivem rámce převratu. Nelo přitom pouze o touhu po prosperitě, nýbr i o kulturní sblíení.
Problémy stabilizace reálného socialismu
Zde se jetě jednou odvoláme na Rosu Luxemburgovou, která zdůrazňovala marxistickou pozici diktatury proletariátu, ale zároveň upozornila na to, e ta musí být vytvořena dělnickou třídou a ne malou vedoucí skupinou ve jménu třídy a musí vycházet na kadém kroku z aktivní účasti mas. Je co se týče moci, historickou úlohou proletariátu vytvořit namísto buroazní demokracie, demokracii socialistickou a ne zničit jakoukoliv formu demokracie. Přesně to ale vytýkala vůdcům ruské revoluce, kdy tvrdila, e zruení demokracie, vede k potlačení politického ivota v celé zemi a následovně k vytvoření diktatury ne proletariátu, ale hrstky politiků.
V Krontadtu, v námořní pevnosti, přístavu a městě vojenské posádky v blízkosti Petrohradu, které bylo do roku 1918 hlavním městem Ruska, bydleli hlavně dělníci a přidělení vojáci a námořníci, kteří od roku 1917 aktivně podporovali ruskou říjnovou revoluci. V tomto místě vypuklo v březnu roku 1921 první dělnické povstání proti jednostranné vládě Leninovy strany a to právě z důvodu chybějících demokratických práv podílet se na procesu spolurozhodování: Kdy u vláda dělníků, tak dělníků samotných. Povstání bylo potlačeno a prohláeno za kontrarevoluci. Později nechal Stalin v Sovětském svazu zřídit obrovskou sí vězeňských táborů, ve kterých brzy zmizela i spousta socialistických revolucionářů. A od padesátých let se začala situace po XX. sjezdu KSSS postupně měnit. Nejde tu o to převyprávět dějiny Sovětského svazu nebo komunistické strany, nýbr o to poukázat na jeden základní problém. Dělníci u za vlády Lenina cítili rozpor v tvrzení, e se vládne jejich jménem, oni se ale té vlády vůbec neúčastnili. Proto byla pro východoevropské společnosti reálného socialismu osudovou otázka chybějících demokratických vazeb, na kterou upozorňovala a kterou kritizovala Rosa Luxemburgová.
První vzpoura po druhé světové válce vypukla 17. června roku 1953 v NDR. I v tomto případě to byli ve valné větině dělníci, kdo se postavil na odpor. Jeliko to ale bylo pouze sedm let po vítězství nad faistickým Německem, země byla rozdělená a řídila se okupačním právem, byla tato vzpoura potlačena sovětskými vojsky a prohláena za faistický puč. V červnu 1956 se odehrály protesty v polské Poznani, co mělo za následek změnu politiky polské strany. V Maďarsku vypuklo na konci října 1956 národní povstání, které bylo opět na začátku listopadu potlačeno sovětskými vojsky. V roce 1968 se vedení komunistické strany československa pokusilo otevřít společnost demokratickou cestou, co opětovně vyústilo v rozhodnutí moskevského vedení vyslat do země sovětská vojska a jednotky dalích zemí Varavského paktu.
Kdy na začátku osmdesátých let začaly nepokoje a stávky v celém Polsku, sovětské vedení si u nedovolilo vojenský zásah. U tak mělo dostatek problémů vyvolaných nedávným obsazením Afgánistánu a nemohlo si být jisto, jakým způsobem se bude situace v Polsku dále vyvíjet a zda nedojde k eskalaci. Na to se polská vláda rozhodla vyhlásit výjimečný stav a dostat situaci pod kontrolu. Její snahy ale nakonec ztroskotaly. Silné opoziční organizace v Polsku, které byly podporovány katolickou církví, se postavily jak straně tak státu. Tyto organizace nemohly převzít moc, protoe druhá strana měla k dispozici jak zbraně, tak armádu, zároveň ale nemohla vyuít svou moc stejným způsobem jako v minulosti, protoe k tomu neměla podporu obyvatelstva.
V této situaci se vůdcové obou stran dohodli na tom, e uzavřou kompromis. Ten byl sjednán u kulatého stolu. Poté, co to fungovalo v Polsku, byly podobné dohody uzavřeny také v Maďarsku a v NDR. Konaly se svobodné volby, ve kterých proti sobě mohly nastoupit různé politické strany a nakonec byla vytvořena nová vláda, která u nebyla pod vedením komunistické strany. V té době Michail Gorbačov jasně konstatoval, e Sovětský svaz nebude vojensky intervenovat v dalích východoevropských zemích. Poté, co byl tento proces jednou nastartován, vedl také ve vech jiných východoevropských zemích reálného socialismu k náhlé změně poměrů.
Problém vyjednávací síly
Dohody u kulatého stolu byly opravdovým kompromisem. Komunistická strana se vzdala vedoucí role stanovené v ústavě a souhlasila s uskutečněním neomezených voleb. Mimo to se bez překáky mohly utvářet politické strany a mohly se účastnit těchto voleb. Současně se na volbách mohly podílet dřívějí komunistické strany jako rovné mezi rovnými. Větinou se transformovaly a přijaly nové názvy a vytýčily si nové programy, které měly sjednotit socialismus a demokracii.
Tato nová situace měla několik předpokladů. Sovětské vedení bylo připraveno ukončit na základě dohod závody ve zbrojení zejména v nukleárně strategické oblasti a uvolnit mezinárodní situaci. Hospodářské zaostávání za Západem ji Lenin označil produktivitu práce v konečném důsledku za rozhodující ve sporu mezi socialismem a kapitalismem se od sedmdesátých let zase zvýilo poté, co se předtím sníilo. Ekonomické problémy ve vech východoevropských zemích a také v Sovětském svazu se zvětily a měly být vyřeeny zejména prostřednictvím prohloubené spolupráce se Západem. Přestavba (perestrojka) a názorová otevřenost (glasnost) měly otevřít ve vnitřních poměrech samotného Sovětského svazu nové vývojové perspektivy.
Natolik pak nepřicházelo v úvahu vojenské vměování do vnitřních záleitostí jiných zemí. Přitom bylo nasazení vojenské síly v dřívějích dobách nařízeno nejen příslunými vedeními státu, nýbr bylo prosazováno také niími funkcionáři, poněvad se domnívali, e tím mohou poslouit budoucí lepí společnosti. Toto přesvědčení v situaci osmdesátých let ji nebylo rozířeno v ádné východoevropské zemi. Nástroje moci ochably. Funkcionáři státu často sdíleli pesimismus rozířený mezi obyvatelstvem, e to nemůe dále pokračovat tak jako dosud. Bylo zapotřebí nových řeení.
Zároveň netěstí v jaderné elektrárně v Černobylu v dubnu 1986 ukázalo zvlátě v Sovětském svazu neschopnost úřadů zabývat se takovou situací. S postupem perestrojky se ekonomická situace nezlepovala, nýbr zhorovala. Přibývalo stávek a politických střetů. V ostatních zemích, předevím v Polsku kde byl kulatý stůl vymylen, byl tento povaován i představiteli státu (popř. komunistické strany) ne za kapitulaci, nýbr jako ance pro celonárodní dialog o nastávajících společenských problémech.
Kdy se pak strany sely u kulatého stolu, zdálo se, e proti sobě sedí policejní a vojenská moc na jedné straně a představitelé opozice, kteří neměli nic ne své sítě, své přesvědčení a svou společenskou a zahraniční podporu, na straně druhé. Jeliko vak bylo předem jasné, e jednání u tohoto kulatého stolu přímo vyloučí násilí a výjimečný stav v Polsku, který byl zvlátní formou pouití moci, prokázal právě svoji neúčinnost a e toto bylo společným základem, neměl tento moment pro představitele státní moci za následek ádnou zvlátní vyjednávací sílu vůči opoziční straně. Princip svobodných voleb zároveň zahrnoval, aby i vyí pozice ve státní správě byly v budoucnu otevřeny pro jiné. Ani pozice ve státní administrativě tak ji neposkytovaly ádnou zvlátní vyjednávací sílu.
Zůstal problém vlastnictví. Kapitál byl převáně ve vlastnictví státu. Jeliko byl povaován za vlastnictví ve slubách lidu, popř. za vlastnictví lidu, nemohli státní představitelé vystupovat jako jeho vlastníci. Tak i vlastnictví bylo dáno k dispozici politickým rozhodnutím, která zase závisela na různých politických poměrech sil. Vzhledem k hospodářským problémům bylo povaováno státní vlastnictví u téměř vech důleitých aktérů, jak státu tak opozice, za neefektivní a odsouzené k ztroskotání. Mělo být nahrazeno více soukromým vlastnictvím. Za tím účelem existovaly různé koncepty: kupónová privatizace, ve které měli vichni občané státu dostat podílové listy státního majetkové fondu nebo privatizace prodejem ze strany státu, a to znovu buď domácím zájemcům anebo předevím zahraničním firmám. Poněvad vechny východoevropské země trpěly nedostatkem kapitálu, postupně nabývalyvětího významu zahraniční firmy. Kupóny nakonec stejně tak skončily na kapitálových trzích a soustředily se u několika málo lidí.
Nakonec existovaly dva základní typy rozdělení výrobního kapitálu: v NDR, ve které proces změn vyústil v celoněmecké sjednocení, bylo vlastnictví prodáno prostřednictvím úřadu ustanoveného Spolkovou vládou. 85 procent výrobního kapitálu přelo na západoněmecké zájemce, 9 procent připadlo na zájemce ze zahraničí a 6 procent bylo dáno zájemcům z bývalé NDR. To byl první pól privatizace. Tím druhým byla privatizace v Rusku; zde to byli nejprve lidé z bývalého stranického a státního aparátu, kteří se stali vlastníky kapitálu. V ostatních zemích se vlastnictví rozdělilo mezi představiteli obou stran, státu a opozice, podle politického poměru sil, přičem se obě shodly na tom, e přivedou do země zahraniční kapitál, protoe vlastní investiční sí nestačí.
Jak ve sféře politiky, tak také v hospodářství a společnosti dolo k novému formování sil. Osoby pocházející z dřívějích stranických a státních orgánů zůstaly ve větině východoevropských zemích součástí této transformace. To byl moment mírové změny systému.
Pokračování ZDE.