Pád komunismu (Aneb o mylných předpokladech ve starém marxismu)

Historickou úlohou proletariátu, poté co se dostane k moci, je vybudovat na místo demokracie buržazní demokracii socialistickou a nesnažit se o zrušení veškeré demokracie. ( Rosa Luxemburgová)

Trička s obrázkem Che Guevary lze vysvětlit jako tržní fenomén. Těžko půjde ale stejným způsobem vysvětlit opětovný návrat k marxistickým myšlenkám. Vládnoucí a jejich vládci si v 90. letech mysleli, že se zánikem reálného socialismu, nebo přesněji, s pádem komunistického systému vlády, je Marx historicky, politicky i teoreticky zcela vyřízený. Vypadalo to tehdy, že se zánikem komunistického systému vlády se země slehne i po Marxovi. Jeden bývalý zaměstnanec firmy Opel a pozdější spolkový ministr za křesťanské demokraty trylkoval na začátku 90. let o tom, že Marx skonal a Ježíš žije. Dnes se stále více a více prosazuje jisté povědomí o tom, že jsou oba naživu a v mnohém se jeden druhému podobají. Už na začátku 90. let bylo jasné, že pro analýzu „hezkého nového světa“ kapitalismu budeme Marxe potřebovat. Dokonce i samotní buržoazní pozorovatelé museli připustit, že pád komunismu nikterak neznamenal to, že by lidé byli vpuštěni do bezpečné a k tomu demokratické budoucnosti. Proto nebyl Fukuyamův Konec dějin žádnou náhodnou episodou v dějinách úvah  nad reálnými, dějinnými a duchovními přínosy 20. století. Šlo o výraz sebepojetí konzervativních sil především v USA, které se považovaly za vítěze dějin a které již nejsou ohrožovány žádnou jinou alternativou. Nicméně dějiny zůstávají nadále otevřené, snad dnes i více než kdy předtím.

Nově přemýšlet o socialismu znamená přezkoumat jeho staré předpoklady
Nezávisle na tom, v jakém smyslu je v současné buržoazní publicistice více či méně pejorativně používán termín komunistický, bych rád hned na úvod uvedl jak by měl být dle mého názoru používán. Nelze hovořit o socialismu jako historické perspektivě, aniž bychom přezkoumali  myšlenkové  debaty a politické střety názorů v minulosti. K nim patří i historický rozkol mezi komunisty a sociálními demokraty, stejně jako nový pohled a analýza některých předpokladů starého marxismu. Hovořit o nových předpokladech a začátcích socialismu znamená najít tu správnou cestu mezi Scyllou (zde: komunismus v tradičním smyslu slova) a Charybdou (sociální demokracie, která je přesvědčena o tom, že lze spravovat již pouze to existující).
Rozkol mezi většinovými sociálními demokraty a komunisty se odehrál v kontextu první světové války. Stefanu Zweigovi, který v exilu v roce 1940 psal své memoáry, bylo zcela jasné, že rozhodujícím historickým mezníkem byl rok 1914. V tomto roce zanikl starý svět, který Zweig nazývá světem včerejška. Ve stejném smyslu se vyjádřil i Eric Hobsbawn, když hovořil o "krátkém 20. století, které začalo v roce 1914 a skončilo v roce 1991". Druhá světová válka byla důsledkem první a z toho důvodu lze první světovou válku považovat za přelomovou událost 20. století. K jejím následkům lze také přičíst ruskou říjnovou revoluci roku 1917.
Důsledky krvavých jatek první světové války a skoro sektářský charakter tajného spolku bolševické strany ovlivňovaly snahy o reálný nástup komunismu pod vedením Lenina, a později Stalina, který zásadním způsobem utvářel charakter vládního systému až do jeho zániku v letech 1989/1991. Tímto způsobem se komunistické hnutí spolu se státy s komunistickou vládou staly trvalým výsledkem první (a druhé) světové války a významným aktérem onoho krátkého 20. století. Jejich historická legitimita spočívala ve zločinech předešlých vládnoucích tříd a kapitalismu a v očekávání, že socialisticko-komunistická vláda bude zárukou toho, že se takové hrůzné zločiny nebudou moci již nikdy opakovat.
Pokud jde o komunistický systém vlády, ten byl vystavěn na daných historických předpokladech. Od třicátých let 19.století získala sociální otázka formu „dělnické otázky“: Jak se mohou nemajetní lidé, kteří si na svůj každodenní chléb vydělávají námezdní prací, podílet na moderní, takzvané průmyslové společnosti? Tato otázka měla sociální rozměr, ve kterém šlo o mzdy a příjmy, sociální jistoty, zabezpečení rodiny, bydlení, vzdělání a přístup ke kultuře. Stejně tak tu šlo i o politický rozměr, na jehož pořadu dne bylo všeobecné volební právo, svobody a zastupitelská práva, stejně tak jako konečná otázka moci ve státě. Podle očekávání Marxe, Engelse, Lasalleho a dalších, měly být oba problémy vyřešeny socialistickou  revolucí, tj. převzetím moci dělnickou stranou a vyvlastněním vlastníků kapitálu. „Sociální-demokracie“ byla politickým vyjádřením snahy vyřešit sociální otázky z perspektivy dělníků a sociálně nižších společenských tříd. Uvnitř sociálnědemokratické strany, především té německé, se vedla od devadesátých let 19.století horlivá debata o tom, zda má být ve sporných případech upřednostněna demokracie, jejímž hlavním kritériem v otázce moci jsou volby a většina, nebo zda je revoluce sama sebou legitimní a při rychlém vyvlastnění kapitalistů musí mít přednost před parlamentně-demokratickými pravidly hry.
První světová válka byla vnímána jako eklatantní vyostření všech vnitřních rozporů kapitalistického hospodářského systému a jeho doprovodných politických systémů. Dlouho před první světovou válkou bylo uvnitř dělnického hnutí všeobecně známou věcí to, co August Bebel formuloval následujícím způsobem: „Podíváme-li se na… strašné ztráty a zpustošení hospodářského života země, které zapříčiní budoucí evropská válka, lze bez přehánění říci: Následující válka je válkou poslední… politicko-vojenský stav Evropy se začal vyvíjet způsobem, jenž může lehce vést k tragickému konci, který strhne buržoazní společnost do propasti. Na výši svého rozvoje si společnost vytvořila podmínky, které činí její vlastní existenci neudržitelnou a připravuje svůj vlastní zánik prostředky, které jako doposavad nejrevolučnější společnost sama vytvořila.“ (Bebel, 1913, 318). V tomto smyslu byla první světová válka vnímána jako obávaná, ale zároveň očekávaná katastrofa vyvolaná  kapitalismem a jeho imperialismem, jejichž vysvobozením musel být právě socialismus. A jelikož všechny velké evropské státy, ať už občansko-parlamentní jako Velká Británie, popřípadě Francie nebo víceméně autoritářské státy jako Německo, popřípadě Rusko, byly zapleteny do této velké války, stala se z demokracie podřadná otázka.
Většinová sociální demokracie se s ohledem na válku po roce 1914 v Německu, Francii, Rusku a jiných státech postavila na stranu svých příslušných vlád a jejich vojenského velení. Kongresy druhé internacionály ve Stuttgartu (1907) a Basileji (1912) sice došly k rozhodnutí, že se budou snažit všemi svými prostředky zamezit válce, pokud by k ní ale přesto mělo dojít, využijí vzniklé situace ke svržení kapitalistické vlády. To se ale v roce 1914 stalo iluzí,  respektive, většinoví socialisté byli strůjci „podvodu“, který jim levice důsledně politicky vyčetla. Od té doby se také datuje rozkol v dělnickém hnutí, který našel své organizované politické vyjádření v komunistickém hnutí, které od roku 1918/19 existovalo společně s dále fungující sociální demokracií.
Přísliby spojené s novou společností byly od dob Marxe utvářeny spolu s představou, že trh a zisk jsou negativně zabarveny a musí být zrušeny, zatímco jediným uskutečnitelným vědeckým oborem je socialistické plánované hospodářství. A dovolím si opět citovat  Augusta Bebela jako mezinárodně uznávaného stranického vůdce staré sociální demokracie: „Lidé v socialistické společnosti, ve které budou moci jednat opravdu svobodně a přirozeně, budou další řízení svého vývoje řídit na základě vlastního uvědomění. Ve všech předcházejících epochách tak jednali s ohledem na produkci, distribuci, stejně jako s ohledem na zvyšování počtu obyvatelstva, aniž by znali zákony s tím spojené, to znamená nevědomě. V nové společnosti budou lidé znát zákony svého vlastního vývoje a budou tak moci plánovitě jednat. Socialismus je vědou aplikovatelnou na všechny oblasti lidské činnosti.“ (Bebel 1913: 508)

Komunistické hnutí a stará sociální demokracie se tudíž zásadně neodlišovaly v představách o zákonitosti společenského rozvoje, zrušení trhu a zisku atd., nýbrž ve zdůraznění prostředků - demokracie versus revoluce -  a ve vyhodnocení politických jednání během a po skončení první světové války, které jsou příčinou do dnešní doby trvajícího konfliktu uvnitř levice, a to nejen v Německu. Velmi ostře analyticky píšící publicista Sebastian Haffner v souvislosti  s německou listopadovou revolucí roku 1918 pojmenoval daný problém následujícím způsobem:„Německá revoluce roku 1918 byla sociálnědemokratickou revolucí, která byla potlačena sociálnědemokratickými vůdci; událost, jež nemá ve světových dějinách sobě rovné.“ (Haffner 1993, 6) Tisíce revolucionářů bylo se souhlasem sociálnědemokratického stranického vedení zavražděno oddílovými svazy dobrovolníků (Freikorps), včetně Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta, zakladatelů Komunistické strany Německa KPD. Pro komunisty bylo toto dostačující, aby po roce 1945 v sovětské okupační zóně, respektive v NDR, pronásledovali a zatýkali členy sociální demokracie. Podobné střety se odehrávaly i v jiných evropských zemích. 
Ruští bolševici, kteří se po říjnové revoluci v roce 1917 dostali k moci, rozpustili na Leninův příkaz v lednu 1918 zvolené ustavodárné shromáždění Ruska. Tímto způsobem  se vytvořená sovětská vláda a od té doby typologicky každá moc komunistického typu, mohla obejít bez početní většiny svého vlastního obyvatelstva. Je to tento bod, kterého si Rosa Luxemburgová velmi brzy a prozřetelně všimla (1918), a který také pojmenovala jako vnitřní  nebezpečí pro socialistické hnutí. Stejným způsobem vytýkala vůdcům  ruské revoluce odstranění demokracie, které muselo vyústit v diktaturu, nicméně ne v diktaturu proletariátu, nýbrž špiček komunistické strany. Přesně v takovémto smyslu byl vytvořen, udržován a vystavěn komunistický vládní systém. Lev Trockij poté co se z něho stal kritik stalinistické vlády, napsal: „Demokratický centralismus uvolnil místo byrokratickému centralismu. Samotný stranický aparát byl takto od základu změněn. Za hlavní ctnost bolševiků byla považována poslušnost. Pod vlajkou boje proti opozici docházelo k nahrazování revolucionářů úředníky… Po zákazu opozice přišel  zákaz frakcí, který skončil zákazem myslet jinak než neomylný vůdce. Policejní monolitismus strany sebou přinesl byrokratickou beztrestnost, která se stala zdrojem různých forem bezuzdností a úpadku.“ (Trockij 1990: 11, 117)
Toto zjištění poukazuje na systémové příčiny, jež jsou výsledkem společensko-teoretických představ a které vyústily ve fiasko komunistické vlády. Nic to nevypovídá o nezištnosti, cílech a ideálech například německých komunistů, kteří položili svůj život ve hnutí odporu proti Hitlerovi  či o těch mladých lidech, kteří se po fašismu a válce rozhodli podporovat socialismus jako alternativu. Po pádu reálného socialismu historicky končí spory mezi komunisty a sociálními demokraty. Nevyřešen ale přesto zůstává problém dnešní analýzy nových postojů levicové politiky v souvislosti s minulým reálným socialismem, ale také se současně existující sociální demokracií.   
Je jistě si třeba vzpomenout na slova George Orwella, která pronesl v roce 1948: „Z hlediska vědy i utopie byla celá levicová ideologie vytvořena lidmi, kteří neměli v plánu uchopit se bezprostředně moci. Šlo proto o extremistické učení, které zásadně  opovrhovalo králi, vládami, zákony, věznicemi, policií, armádou, vlajkami, hranicemi, patriotismem, náboženstvím, konvenční morálkou, jedním slovem vším, čeho měl stávající společenský řád nazbyt. Od svého prvopočátku bojovaly levicové síly ve všech zemích proti zdánlivě neporazitelné tyranii, zatímco předpokládaly, že po možném svržení této specifické formy tyranie, kterou je kapitalismus, nastoupí socialismus. Kromě toho převzala levice liberalismem stanovené a vysoce pochybné názory, jako např. že pravda vždy musí vést k vítězství zatímco pronásledování a utlačování zanikne samo od sebe nebo že je člověk od přírody dobrý a kazí ho jen jemu vnucené podmínky.“ (Orwell 1975:174) Z toho vyplývající moralizující odsuzování všech, kteří se účastní politického boje v rámci konzervativní měšťácké společnosti a jejich institucí, neutichá dodnes a dává vzniknout stále se opakujícímu sporu mezi tzv. fundamentalisty („Fundis“) a realisty („Realo“) o tom, zda „vládnout či nevládnout“, namísto debaty o obsahu politického jednání.
Takovéto postoje vedly historicky k sebeopravňování revolucionářů. „Ze všech hříchů komunistického hnutí ve stalinistické době je morální hřích tím nejhorším,“ napsal jugoslávský marxista Světozar Stojanovič, „protože toto hnutí riskovalo ty nejambicióznější etické cíle. Ukázalo se, že bezbřehá víra ve vlastní historické poslání může degradovat k užití všech prostředků. Komunistické hnutí často kolísalo mezi ochranou těch nejhumánnějších cílů a užitím těch nejbrutálnějších prostředků. Revoluce již skrze sebe sama přináší etická pokušení. Revolucionářské cíle a činy již ve své definici popírají existující řád hodnot a pravidel- morálních, politických, zvykových a právních. Jaké důvody mohou poté zabránit tomu, aby revolucionáři nepropadli dokonalému morálnímu relativismu?“ (Stojanovič 1970:176)    
Omezení, což je více než pouze „důvody“, se objeví tam, kde se boj o moc od začátku odehrává v rámci demokracie a jejích institucí. V tomto smyslu se vyjádřil i zastánce demokratického socialismu Salvador Allende při nástupu do funkce zvoleného chilského presidenta 5.listopadu 1970: „Republikánské a demokratické tradice vytvářely kolektivní uvědomění Chilanů, utvářely postoje respektující druhým toleranci. A když se antagonismy a třídní rozpory začaly přiostřovat, snažili jsme se je nejdříve vyřešit v rámci našeho republikánského řádu a podle našich tradičních demokratických pravidel. Náš národ tuto historickou linii nikdy nepřerušil. Veškerá porušení této tradice byla zapříčiněna vládnoucími třídami.“ (Allende 1973: 19) Dne 11. září 1973, když byl Allende svržen a zabit, došlo ze strany Pinocheta a jeho pochopů k témuž, ale to je jiné téma.
Marxistické zdůvodnění komunistického systému vlády bylo a stále je ideologickým. Proto byla slovu a správnému smýšlení udělována ústřední pozornost. Proto až do samého konce k základní součásti moci patřily pravidelné kontroly členství ve straně a především postoje k aktuálním oznámením příslušného generálního tajemníka a politbyra spolu se stranický školením.
V této oblasti se odehrála metamorfóza, postupná přestavba myšlenkové budovy: Ze společensko-kritických bojovných myšlenek Karla Marxe vytvořil Bedřich Engels a vůdci sociální demokracie marxismus dělnického hnutí (viz. nahoře: Bebelovy závěry k očekávanému socialismu). Byly-li myšlenky vnitrostranicky a společensko-politicky ještě myšleny opravdu demokraticky, pak s nimi Lenin s bolševismem, který představoval vyostření  s ohledem na vyznávání se k diktatuře proletariátu a zestátnění produktivního majetku a především s principem  demokratického centralismu, který v podstatě znamenal zrušení demokratického procesu rozhodování v rámci strany a etablování vnitře politické hierarchie rozkazů ze shora dolů, přetvořil stranu ve vojenskou bojovnou organizaci, kterou bylo možno svou přísnou organizací přirovnat ke středověkým mnišským řádům. Stalin tomu dal poté název leninismus. K němu přidal vlastní variantu svých zjednodušených rigidních názorů, jejichž objem již nebyl tak vysoký, a na konci třicátých let v období ukázkových procesů nechal vše vydat jako kanonizované dílo „Krátký kurz“( „Stručný výklad dějin VKS (b)“, 1938 – pozn. překl.). Stranické ideologie většiny vládnoucích komunistických vlád v Evropě, kromě Titovy Jugoslávie, představovaly až do konce určitým způsobem mírně odlišnou variantu tohoto kánonu. A tak se ze společensko a politicky historického hlediska z teoretické budovy Marxova marxismu stal leninismus a v konečné fázi stalinistická varianta komunistické ideologie. Tímto způsobem má Stalin co dočinění s Leninem, ten se starou sociální demokracií Bebela a Engelse a ti zase s Marxem. Každý krok této metamorfózy byl proveden vědomě.
Samozřejmě, že existovaly i jiné možnosti interpretace a exegese. Z tohoto hlediska nebylo každé toto svlečení z kůže jedinou možnou teoreticky- ideologickou proměnou od Marxe odvozené struktury. A proto je celá historie stranického marxismu také historií duchovních a politických bojů mezi pravověrnými, ortodoxními a kacíři a dějinami inkvizičních soudů, pronásledování  a vražd jinak smýšlejících. Zároveň lze hovořit o dějinách štěpení. Vzpomenout si můžeme na konflikt Lenin-Trockij, Stalin-Tito, rozpory Tito-Enver Hodža, boj Chruščov-Mao, který nakonec vyeskaloval až ve vojenský konflikt na rusko-čínské hranici.
Walter Ulbricht, po dlouhou dobu první muž NDR, byl na příkaz Moskvy nahrazen, když začal prezentovat svou novou interpretaci marxismu, ve které v roce 1967 nazval reálný socialismus relativně samostatnou sociálně-ekonomickou formací, zatímco vedení komunistické strany SSSR dále žvanilo o brzkém nástupu komunismu jako nejvyšší formě komunistické společnosti. (Stranický marxismus Marxe, Engelse až po Stalina a jeho následníky představoval socialismus jako první nižší fázi jednotně myšlené komunistické společenské formace- podrobněji k tématu níže. Z tohoto hlediska měly debaty týkající se pravého socialismu zásadní význam). Boj o politické směry začal získávat ideologické formy. Týkal se slov, textů, obrazů a popřípadě jejich  správné interpretace, stejně jako naopak nezůstaly bez politických následků ideologické rozdíly, které mohly vyústit až v zastřelení v ideologickém sporu poražené strany. V zásadě musí být ideologické dějiny komunismu vnímány jako druh dějin náboženství.
Toto je však patrné už z Marxova učení. Filosof Karl Löwith zdůrazňoval, že není náhodou, „že poslední antagonismus obou znepřátelených táborů, buržoazie a proletariátu,  odpovídá víře v konečný souboj mezi Kristem a Antikristem v poslední dějinné epoše, a že úloha proletariátu je analogická světodějinné misi vyvoleného národa. Univerzální spasitelská funkce utlačované třídy odpovídá náboženské dialektice kříže a vzkříšení a proměna říše nezbytnosti v říši svobody odpovídá proměně starého eonu v nový. Celý historický proces, jak je popisován v komunistickém manifestu, odráží všeobecné schéma židovsko-křesanského výkladu dějin jako prozřetelného ozdravného procesu s jasným konečným cílem. Historický materialismus je dějinami uzdravení v jazyce národní ekonomie.“ (Löwith 1990: 48) I teoretik ekonomie a společnosti Joseph Schumpeter zařadil marxismus k náboženství: „Věřícímu nabízí v první řadě systém konečných cílů, které obsahují smysl života a jsou zároveň absolutními měřítky, podle kterých mohou být souzeny události a činy. Za druhé se nabízí jako vůdce těchto cílů, což je srovnatelné s plánem spásy a odhalením zla, před kterým by mělo být lidstvo nebo vyvolená část lidstva spasena…Kdyby se jednoduše jen kázalo o cílech, zůstalo by to jistě bez povšimnutí a analýza společenských procesů by zaujala jen několik stovek specialistů. Ale kázaní a analýza s ohledem na potřeby srdce v obleku analytika vedla k vytvoření řady nadšených stoupenců a dalo marxistům ten největší dar, tj. přesvědčení, že to co jsem a za co bojuji, nebude nikdy přemoženo, nýbrž povede ke konečnému vítězství.“ (Schumpeter 1987: 19, 21)
A co zbylo po roce 1989/1991 z marxistických idejí? V dnešní době se zdá jakékoliv smýšlení v tomto duchu zastaralým, alespoň to tak neúnavně prohlašuje tím zainteresovaná strana. Oproti tomu jsou citována známá, přátelská slova Heinera Müllera, která vyslovil krátce po přelomu v roce 1989, když tvrdil, že marxistické myšlenky musí být ochráněny a dále rozvinuty pro dobu, kdy je zase budou lidé potřebovat. Pád reálného socialismu, popřípadě komunistického vládního systému ve východní Evropě, znamenal také konec oficializovaného stranického marxismu jako ideologie nomenklatury-vlády. Tímto se všechny myšlenky Marxe a jeho nejrůznorodějších duchovních následovníků opět osvobodily a mohly být využity jako struktura sociálně-kritických myšlenek a metody kapitalistické kritiky. Mohly být opět kriticky nově posuzovány a nově používány tam, kde existuje možnost obohacení se novými poznatky. (Z tohoto hlediska mohou být bezbřehé snahy zničit společenský a vědecký potenciál pocházející z NDR, které neinicioval pouze tehdejší spolkový kancléř Helmut Kohl, nýbrž které byly prosazovány i spoustou jeho pomocníků, kteří se často rádi vnímali jako levicově smýšlející, vnímány jako pokus antikomunisticky smýšlející společnosti SRN o izolaci před společensko-kritickými úhly pohledu. Samozřejmě nešlo o obavy před oficiálním kánonem SED, nýbrž před marxistickým smýšlením intelektuálů, vědců a umělců, kteří existovali vedle oficiálního marxismu, jak zdůraznil Werner Mittenzwei.)
Mnoho z původních marxistických myšlenek zůstalo uvězněno v 19. století a nemůže přispět k modernímu chápání socialismu. Ostatní zůstává analyticky velmi plodné. Zároveň se musíme ale dostat nad rámec starých představ. Dnešní globalizační procesy a individualizace, či vztahy mezi pohlavími  nejsou již s tradičními představami  marxismu slučitelné. Nejrůznější marxistické proudy, včetně teoretiků jako Trockij nebo Džilas kteří byli ve své době považováni za kacíře, mohou být pro relevantní debaty o socialismu stejně přínosné jako kázání na hoře nebo Immanuel Kant a další nové přístupy, které často socialismu neodpovídají, ale z určitého úhlu pohledu by mohly být plodnými jako např. texty George Sorose nebo Josepha Stiglitze o současném kapitalismu.
Společensko-teoretickyJeden ze společensko-teoretických problémů, který zůstal u Marxe nevyřešen, je rozdíl mezi společenstvím (Gemeinschaft) a společností (Gesellschaft). V sociologii a v širším slova smyslu sociálních věd se odvoláváme na Ferdinanda Tönniese. Tönnies vycházel z toho, že dosavadní vědecká terminologie používala oba dva výrazy bez rozdílu a libovolně je zaměňovala. Nejdříve s ohledem na užívání těchto slov v hovorové němčině vysvětlil, jak jsou tyto dva výrazy odlišně používány: „Všechno důvěrné, tajemné, výhradní soužití…je chápáno jako život ve společenství. Společnost je veřejnost, je svět. Ve společenství se svými se člověk nachází od narození. Je to spojeno jak se vším dobrým, tak i s bolestmi, které to přináší. Do společnosti se člověk vydává jako do něčeho cizího… člověk si dopřává společnost, společenství nemůže nikdo nikomu dopřát… Společenství jazyka, zvyků, víry; společnost nabývání, cestování a vědy. Z toho důvodu jsou také velmi důležité obchodní společnosti. I když mezi subjekty může existovat důvěra a společenství, nelze hovořit o obchodním společenství. Opravdu ohavné by bylo zřízení subjektu akciového společenství. Zatímco existují společenství majetku: orná půda, les, louka. Bezpodílové majetkové společenství (spoluvlastnictví) manželů bychom také nenazvali majetkovou společností. Ve všeobecném slova smyslu lze hovořit o společenství zahrnujícím celé lidstvo, jakým chce být církev. Ale lidská společnost je chápána jako skupina vedle sebe prostě žijících, ale na sobě nezávislých osob.“ (Tönnies 1887: 3-5)
Berlínský filosof  Peter Ruben rekonstruoval tento přístup a zdůraznil, že „společenství se vytváří na základě bezprostřední spolupráce s cílem zachovat si fyzický život skrze výrobu“, zatímco „společnost vzniká na základě výměny a obchodu.“ (Ruben 1998: 6) Na jiném místě zdůrazňuje, že společenství je takřka „přírodně historický způsob jednoty mezi lidmi, který již na základě sexuální reprodukce je důvodem produkce lidských individuí. Na druhou stranu je společnost produktem jednání individuí jako osob, které je zprostředkováváno uzavíranou smlouvou. Individuum je součástí společenství, a to jeho poslední nedílnou částí, tak jak to naznačuje i překlad řeckého slova atomos. Společenství je tudíž vůči svým individuím opravdové jak ve svém rozdělení, tak i distribuci. Společnost vzniká… skrze výměnu která, za čistě teoretického předpokladu počítá se dvěma rozdílnými, ale vzájemně vyjednávajícími společenstvími, která v rámci komunikace aspoň v jednom případě vyjednávají o ceně… S tímto popisem se zříkám Tönnieseho snah vůle, když přebírám jeho výrazy společenství a společnost a myslím raději na produkci a výměnu. Izolovaná individua nemohou, jak víme, zaručit další lidské generace. To se daří teprve u společenství s přibližně 500 jedinci, kteří na základě vnitřního rozdělení práce bezprostředně kooperativně spolupůsobí a v čistě subsistenčním hospodářství se mohou za vhodných životních podmínek dlouhodobě, t.j. po mnoho generací, udržovat při životě. Proto je společenství nezbytnou podmínkou individuální existence. Společnost oproti tomu je historických vynálezem, který započal objevem, podle něhož se zjistilo, že společenství mohou uspokojit některé své potřeby cizím zbožím, pokud jsou schopné uspokojit cizí potřeby jiných společenství dodávkou vlastního zboží. Rozvoj společnosti implikuje výrobu zboží nad rámec vlastních potřeb. Proto je nezbytnou podmínkou pro rozvoj bohatství.“ (Ruben 1993: 22)
Chápeme-li tyto argumenty, musíme nejdříve vycházet z toho, že společenství a společnost nepředstavují, jak mnoho současných odborníků humanitních věd a sociologů tvrdí, žádný protiklad. Stejným způsobem nelze považovat společenství za nižší formu, jelikož v ní neplatí (konzervativní) rozdíly platné ve společnosti. Už jen představa, jíž zastává neoliberální ideologie, podle které se tržní pravidla budou dotýkat stále více oblastí lidského života, by vedla ke zrušení současných zespolečenšovacích forem. Možná je nižší porodnost v Německu právě projevem trhem ovlivněného chování nejširších německých středních vrstev, což má za následek, jak to dokazují debaty o přistěhovalectví, že jednoduchá reprodukce obyvatelstva už z důvodů zde instalovaného výrobního aparátu může být vyrovnána pouze lidmi, kteří vyrostli v jiném společenství. Veřejná tematizace neplaceného úřadu a domácích prací taktéž poukazuje na to, že společnost pod trestem svého zániku nemůže spotřebovat své společenské formy. Ani společenství ani společnost není výtvorem rozhodnutí vůle, nýbrž výrazem opravdové existence a pohybu lidských vztahů jako pozitivního spojení osob během jejich životního procesu, které zase vyrostly na základě určitých materiálních životních podmínek. Jedná se tu o nezrušitelný dualismus, který se nicméně nachází v trvalém stavu napětí. K tomu podotýká opět Ruben: „Nepřispěje-li výměna k jednoduché reprodukci (rovnováze), nýbrž k inovaci, začne společenské hnutí zpochybňovat strukturu zúčastněných společenství a bude je nutit k reorganizaci a reformě.  Tímto způsobem se vytvoří zdání nepřátelskosti společnosti vůči společenstvím .. zůstane ale zdáním, protože společenství už z hlediska fyzické záchovy rodu nemůže být poraženo.“ (Ruben 1998: 7) Dualismus společenství a společnosti vysvětlují dostatečně, jak Tönnies tak Ruben, jako vztah mezi produkcí a směnou.
Lze tedy vycházet z toho, že jednotliví lidé jsou ve společenstvích individui a ve společnostech osobami, to znamená, jsou schopni uzavírat smlouvy a jsou tudíž smluvními partnery. Proto platí: „Společenství jsou určovány na základě společného majetku, např. skrze společnou pokladnu… Výjimečné společnosti zachovávají asociaci části osobního vlastnictví, které se nestane skupinovým majetkem v tom smyslu, že pouze skupina jako taková rozhoduje o jeho využití (vedení je pověřeno jednat jménem skupiny a nikdy nemůže členy skupiny zbavit svéprávnosti, vyloučit, kooptovat nebo je jiným způsobem přeměnit ve své funkcionáře, což může ve skutečnosti vykonat se svými individui stát či obec)… Lidé vloží část svého majetku do uzavřené společnosti a zůstávají tím osobními vlastníky.“ (Ruben 1998: 8)
Pro Marxe je nerozdílnost společnosti a společenství momentem jeho konceptu o odcizení práce. Sám tak píše: „Společenská činnost a společenský požitek neexistují v žádné případě pouze ve formě bezprostřední společné činnosti a bezprostředně společného požitku, ačkoliv společná činnost a společný požitek, to znamená činnost a požitek, které se bezprostředně projeví a potvrdí ve spojení s jinými lidmi v opravdové společnosti, existují všude tam, kde se ten bezprostřední výraz společenskosti nachází v podstatě jejího obsahu“ (Marx, 1968: 538). Ruben k tomuto Marxovu vyjádření dodává, že v ní Marx přídavné jméno společný vysvětluje slovní formulací bezprostředně ve spojení s jinými lidmi v opravdové společnosti. Tím poukazuje na to, že připouští možnost rozdílu mezi společností a společenstvím, ale ve vlastním myšlení ho v podstatě neužívá. (Ruben, 2002: 54, poznámka pod čarou 56).
Je-li v tomto smyslu společenství bezprostřední společností, nemůže být pouze zprostředkovaná společnost společenstvím. Je to právě ta, ke které přistupuje jedinec užíváním výrobků jiných individuí. Z toho Marx dále vyvozuje: „Je hlavně zapotřebí zabránit tomu, aby byla „společnost“ opět zafixována ve vztahu k individuu jako abstrakce. Individuum je společenskou bytostí.“ To dále vede k vnímání společnosti jako společenství, popřípadě jako „opravdové společnosti“ v protikladu ke společnosti „falešné“ nebo „odcizené“. Následkem toho může být pouze zrušení této společnosti. Jednotlivý člověk je poté jako individuum prvkem společenství, jeho poslední nedílná součást, vůči které je vším, on však nicméně už není možným smluvním partnerem ve  společnosti, která se podílí na výměně zboží. Následkem toho nebyl ve všech komunistických zemích zrušen pouze podíl osobního vlastnictví na výrobním procesu, ale byla přísně trestně stíhána jakákoliv forma „čachrů“ v rámci státu. 

Socialismus nebo komunismus?
Výraz komunistický zde tudíž není užíván ani pejorativně ani se neodvolává pouze na komunistický typ strany. Popisuje přesně to, co se odehrálo v historii od roku 1917, popřípadě od roku 1945 do let  1989/91. Původní rozdíl mezi socialismem a komunismem není ten, který zastával Marx a později zdogmatizoval Stalin, totiž že se jedná o jednu ze dvou fází společného historického vývoje společnosti. Původní rozdíl, který byl v Evropě od poloviny 19.století všeobecně znám, spočívá v rozdílu mezi dvěma zcela odlišnými koncepty politiky a společnosti: Se vzrůstající industrializací  se sociální otázka, která byla původně zhola agrární otázkou týkající se vlastnictví půdy, přeměnila v otázku postavení nemajetných, proletariátu, ve společnosti. „Komunistickou odpovědí“ na tuto sociální otázku bylo vyvlastnění privátního výrobního vlastnictví a pokus zorganizovat výrobu jiným způsobem, a to skrze přidělení zdrojů, přerozdělení dělníků do výrobních oborů, kontrolu a určování cen atd. Komunisté, kteří v roce 1917 v Rusku a po druhé světové válce i v jiných zemích přišli k moci, vnímali stát jako nástroj k lepšímu prosazování svých cílů a diktaturu společně se zrušením svobody a demokracie, jako prostředek k realizaci svých cílů. „Socialismus“ oproti tomu je „systematickým vývojem myšlenky kapitálu, majetku, rodiny, společnosti a státu pod vládou práce“(Lorenz Stein. Na tento rozdíl poukazoval v novější sociologické teorii především Ruben)  
Podle toho je komunismus vytvořením řádu společenství (Gemeinschaftsordnung), který je postaven na principu zrušení osobní výrobní schopnosti (Produktivvermoegen), popřípadě majetku. Oproti tomu je socialismus společenským řádem, který se nesnaží o zrušení společenských institucí, nýbrž se je snaží využít ku prospěchu většiny, která nemá k dispozici velký kapitálový majetek. Sociální demokracie, demokratické politické vztahy, právní stát a stát blahobytu jsou moderní formou, v rámci které se odráží politicky dosažená kontrola zhodnocení kapitálu v zájmu většiny členů společnosti s cílem získat převahu „práce“ nad „kapitálem“, lidských zájmů skutečných lidí ve společnosti nad zhodnocením, respektive ziskem vlastníků kapitálu nebo moderně řečeno „shareholderů“.  Jedním z předpokladů pro dosažení tohoto cíle je další existence a využívání základních institucí moderní společnosti, jejichž zrušení by opět jen reprodukovalo potřebu státně-socialistického, ve smyslu sociální teorie komunistického, přídělového hospodářství. Toho, které ztroskotalo právě v roce 1989.

Ještě jednou o komunistickém sebepojetí
V tuto chvíli je třeba ještě jednou zrekapitulovat základní prvky komunistického systému vlády:
1. Utopické přísliby krásného nového světa, který se bude zásadně odlišovat od hanebného kapitalismu, a který započal tady a teď (s převzetím moci komunisty a „revolucí“), zůstaly základním pojetím komunistického systému vlády až do jeho skonání. To bylo jeho posledním  nepřekonatelným zdůvodněním.
2. Komunistická státní strana vycházela v rámci sebepojetí z následujícího: (a) přechod od kapitalismu k socialismu proběhne ze sociálního hlediska zákonně; (b) historickou misí dělnické třídy a zodpovědnost za politickou realizaci (c) ponese státní komunistická strana, která se definovala jako vědomý a organizovaný předvoj dělnické třídy a pracující národa (takto zněla konečná formulace ve stanovách SED v NDR). Ta byla na základě leninské tradice (d) organizována podle zásady  demokratického centralismu hierarchicky seshora dolů. To vedlo k tomu, že sesadit vedení strany demokratickou statutární cestou bylo nemožné. Politické boje měly podobu takřka byzantských palácových revolt, jejichž výsledkem, až na Chruščova, bylo zpravidla zastřelení poražené strany. Později se poražení ponořili do politické nicoty: Chruščov v jeho moskevském bytě se zákazem vystupování na veřejnosti a před ním Molotov, jenž byl vyslán jako velvyslanec do Ulánbátaru.
3. Politika strany se neustále domáhala ztělesnění jediné opravdové realizace historických zákonitostí. Z toho důvodů se nikdy nedebatovalo o politice jako takové, nýbrž jen o správném prosazení  správného směru. Za tohoto předpokladu byla zrušena jakákoliv forma skutečného dělení moci. (částečné zavedení dělby moci, v podobě správních soudních pravomocí v Polsku v osmdesátých letech, bylo ústupovou operací strany oslabené existencí Solidárnosti). Politbyro, nejvyšší orgán strany, bylo nejvyšším výkonným, zákonodárným, soudním orgánem a nejvyšší ideologickou kongregací v jednom. Pojetí politiky zůstalo instrumentálním. Věda, především v oboru společenských a sociálních věd, které se staly vládnoucími vědními obory s filosofií na samém vrcholu, se měly podřídit principu stranickosti vědy.
4. V tomto smyslu se strana se svou vedoucí rolí staví i z hlediska státoprávního nad ústavní řád. Ve všech ústavách komunistických zemí byla tato role příslušným způsobem zakotvena. Monistický vládní systém vycházel se svými státními orgány z existence strany a byl vystavěn na základě principu  demokratického centralismu, který byl původně formulován pro stranu a později se rozšířil do všech sfér státní správy. I vztah k právu byl instrumentálním. Regulační normou nebyl právní stát, nadřazenost práva, nýbrž státem a právem proklamovaný nástroj moci vládnoucí třídy, jinými slovy politbyro.
5. Jelikož kapitalismus a s ním i zisk měly být zrušeny, musely být zničeny i základní instituce moderní doby jako úroky, úvěry atd., což v konečném důsledku vedlo k tomu, že socialistické plánované hospodářství spočívalo především ve snaze centrály (to znamená politbyra, jako jediného autorizovaného aktéra) přidělit materiální zdroje a rozdělit výrobní úkoly mezi výrobní závody. I tam, kde existovaly snahy experimentovat s finančními řídícími nástroji jako např. v Maďarsku, se politické vedení nevzdávalo přístupu a kontroly zdrojů. Hospodářské reformy měly své hranice tam, kde měly závody získat opravdové kompetence k ovlivňování vývoje cen, mezd a propouštění. Podřízení výroby politickému vedení vedlo v konečné důsledku k tomu, že nikdo nebyl zodpovědný za opravdovou analýzu nákladů a výnosů národního hospodářství a jednotlivých průmyslových sektorů, popřípadě podniků, protože všechny ceny, mzdy, odpisy atd. byly stanovovány politicky, to znamená svévolně, neekonomicky. Prosazování technických inovací bylo z tohoto důvodu složité. Důsledkem toho byla snížená konkurenceschopnost  výrobků a zúžení hospodářsko-politických manévrovacích prostorů. Úvěry ze západu měly od sedmdesátých let vyrovnat tehdejší nedostatkovost. Nakonec zadlužení stouplo takovým způsobem, že již nebylo za daných podmínek zvládnutelné. V Rumunsku se o to Ceauşescu pokusil se splátkami za každou cenu, včetně znovuzavedení hladu. V NDR řešil situaci Honecker dalším zadlužováním se u SRN. Podle údajů plánovací komise NDR z podzimu roku 1989 se původní dluh po Ulbrichtovi, který představoval 2 miliardy „valutových marek“ (DM) zvýšil na 38 miliard DM, což podle tehdejšího směnného kursu odpovídalo dluhu ca 20,6 miliard amerických dolarů, který byl později upraven na 14 miliard USD. Tato suma byla již mezitím řádově uznána jako dluh NDR vůči Západu.
6. Popsaný konstrukt jako požadavek uskutečnit historickou misi, hrát vedoucí úlohu, mít vždy pravdu, být skutečným vlastníkem celého národního hospodářství, ve kterém budou znemožněna vyhodnocování podle principu analýzy nákladů a výnosů, existoval v každé komunistické zemi. To na druhou stranu vedlo stranu k tomu, že v rámci komunistické státní struktury proti sobě stály do sebe uzavřené státní útvary, popřípadě národní ekonomiky. Skutečný vývoj cen ani integrace ve skutečnosti neprobíhaly- ani politicky, ani hospodářsky. Došlo to tak daleko, že práce v Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) probíhala pouze bilaterálně a pohledávky Maďarska vůči NDR nemohly být zúčtovány se závazky vůči Sovětskému svazu. Ačkoliv světová hospodářská dělba práce v moderní době může vysílat stimuly k rozvoji, což věděl už Marx, komunistický systém zrušil i to. V jádru šlo o vládní systém, který byl ve své reálné existující podobě proti takovým stimulům.

Rozklad moci
Způsob pádu komunistického systému vlády v roce 1989/91 je možné pochopit pouze tehdy, podíváme-li se na zvláštnosti tohoto systému. Jeho rozklad probíhal postupně v rámci střídání mezi vládnoucími a ovládanými, mezi vrcholnou byrokracií, která vznikla jako nová třída (Milovan Džilas) za zády národa a národem podrobeným vládě. Reálný socialismus za předpokladu vlády strany, která má vždy pravdu, vytvoření státního majetku na základě výrobních prostředků, stejně jako za dichotomického předpokladu existujícího třídního antagonismu mezi dělnickou třídou a buržoazií, znal pouze společenskou organizovanost ve smyslu reálněsocialistického systému. Fakticky to dalo vzniknout vládě vrcholné nomenklatury už z perspektivy reprodukce nedostatku skrze vytvořený systém plánovaného hospodářství. „Kdo rozděluje zboží, ještě nikdy nepřišel zkrátka. Takto vyrůstá ze sociální potřeby orgán, který přerůstá společensky potřebnou funkci,“ napsal Trockij o Sovětském svazu už ve třicátých letech a k tomu dodal: „Limuzíny pro „aktivisty“, dobré parfémy pro „naše ženy“, margarín pro pracující, „luxusní obchody pro vybrané a pohled na delikatesy skrze výkladní skříň pro chátru – takový socialismus musí masy považovat za převrácený kapitalismus.“ (Trockij 1990: 125, 131). To platilo v podstatě pro všechny společnosti reálného socialismu, i když v různých formách podle národnostních zvláštností a historickému okamžiku, až do samotného konce v letech 1989/91.
Již zakrátko se marxistická kritika zaměřila na vznik této třídy v rámci komunistické strany. „Stalinismus se stal metlou Sovětského svazu a norem mezinárodního dělnického hnutí,“ napsal Trockij v roce 1937. „V říši ducha představuje stalinismus nicotu. Za to jde ale o grandiózní aparát, který vykořisuje dynamiku největší revoluce a tradici jejího heroismu a jejího vítězství. Z tvořivé role revolucionářské moci v jednom určitém historickém okamžiku vyvodil Stalin, s jeho pro něj známou empirickou omezeností, princip naprosté všemohoucnosti násilné moci. Aniž by si toho sám povšiml přešel od revolucionářského násilí pracujících vůči vykořisovatelům ke kontrarevolucionářskému násilí vůči pracujícím. A tímto způsobem pod starým jménem a podle starých vzorců proběhla likvidace říjnové revoluce… Socialismus znamená jasný společenský řád, který je postaven na samosprávě pracujících. Stalinův režim se zakládal na spiknutí vládnoucích vůči ovládaným. Socialismus znamená stálý růst rovnosti mezi všemi. Stalin vybudoval systém odpudivých privilegií. Cílem socialismu je všestranný rozvoj osobnosti. Kdy a kde byli osobnosti ponižovány tak jako v SSSR?" (Trockij 1990a: 332 f.) Reálná moc leží v rukách nejvyšší byrokracie. Trockij ji v souvislosti s vývojovými cykly francouzské revoluce roku 1789 nazývá „bonapartistickou mocí“. Vyrostla z „hlubokého protikladu mezi byrokracií a národem, stejně jako z protikladu mezi revolucionáři a thermidoriány uvnitř byrokracie. Stalin se při svém vzestupu opíral především o byrokracii proti národu, o thermidoriány proti revolucionářům. Ale v určitých kritických momentech byl nucen hledat podporu u relovucionářských prvků a s jejich pomocí národa se mohl postavit netrpělivému zásahu privilegovaných.“ (Trockij 1990: 326 f.)
K vnitřní logice tohoto vývoje se ještě vrátíme. Nyní je třeba nejdříve zmínit dvě věci. Nejdříve musí síla moci nové třídy vzniknout za zády národa ve jménu revoluce a komunismu. (Na tomto místě jsem použil svojí sociálně-vědeckou terminologii namísto politické terminologie Trockého, v rámci níž používá slovo socialismus pro popis toho, čemu my v dnešní době říkáme komunistická vláda.) To byl vůbec základní předpoklad jakékoliv vlády. Občasné ideologické útoky stalinistických ideologů proti Djilasovi a Trockému během brežněvčiny v otázkách nové třídy byly stále jen velkými verbálními urážkami pozbývajícími jakékoliv argumentace. V podstatě byly vyvíjeny snahy, aby k debatě na toto téma vůbec nedocházelo. Až v období perestrojky se vedly otevřené diskuse na veřejnosti o vztahu mezi vládnoucími a ovládanými. To bylo největším dilematem nové třídy ve finální krizi systému vlády: ta si nemohla být v podstatě nikdy pořádně vědoma svých speciálních zájmů. A pokud si to někteří jednotliví zástupci někdy uvědomili, museli to skrývat, schovat za všeobecné zájmy společnosti a stát se zástupci těchto všeobecných zájmů.
Za druhé už Trockij vycházel z toho, že se zde jedná o chybný vývoj, který ve své podstatě komunismus deformuje. To znamená, že v jeho představě dál existoval opravdový, správný komunismus ve smyslu Marxe a Lenina, který bylo třeba chránit před útoky stalinské byrokracie. Takový byl i postup, kterým se přistupovalo k problému stalinského systému moci na dvacátém sjezdu KSSS v únoru 1956. Oficiálně ho strana zredukovala na problém kultu osobnosti týkajícího se osobnosti Stalina. O několik měsíců později z důvodů nepokojů uvnitř i vně země prohlásil důrazně ústřední výbor KSSS v jednom  usnesení následující: „Přes všechny škody, které způsobil Stalinův kult osobnosti straně a národu, nemohl změnit podstatu našeho společenského řádu a také ho nezměnil.“ Otázka systémových příčin měla zůstat dále nezodpovězenou a stalinský systém vlády měl zůstat i nadále deformací a ne podstatou řádu. Pouze v tehdejší době mezinárodně známý vůdce italských komunistů Palmiro Togliatti napsal velmi opatrně o této systémové otázce krátce před svou smrtí v srpnu 1964 ve svém Memorandu z Jalty: „Kritika Stalina, a to by nemělo být zamlčováno, po sobě zanechala velmi hluboké stopy. Nejtěžší z nich je určitý podíl skepticismu, se kterým i nám blízké kruhy vnímají zprávy o hospodářských a politických úspěších. Kromě toho zůstává všeobecně stále nevyřešen problém příčiny vzniku Stalinova kultu osobnosti, stejně jako otázka, jakým způsobem mohl vzniknout. Nelze akceptovat, že vše může být vysvětleno již prvotními osobními chybami Stalina.“ (Togliatti 1977: 778)
Otázka zůstala nezodpovězena, minimálně v kruzích vládnoucích komunistů a uvnitř mezinárodního komunistického hnutí. Diskurz o tom, jak a do jaké míry mohly být realizovány Marxovi představy o hezkém komunistickém světě po revolučním očistci, zůstal z tohoto úhlu pohledu konzervativním diskurzem, cizím, nepřátelským, v každém případě ne tím vlastním. Dokonce i v programovém prohlášení na XVIII. sjezdu KSSS v červenci 1990, poté, co východoevropské komunistické režimy patřily již dávno  minulosti, zazněla tato formulace: „Hlouběji ležící příčina krize nespočívá v nedokonalosti myšlenky socialismu jako takového, nýbrž v těch deformacích, kterým byla tato myšlenkav minulosti vystavena.“ Dále správně zaznělo: „Podstata transformační politiky spočívá v přechodu od autoritářsko-byrokratického společenského řádu ke společnosti lidského a demokratického socialismu…KSSS je stranou socialistické volby a komunistické perspektivy. Vnímáme tuto perspektivu jako přírodně-historické směřování vývoje civilizace.“ Nejpozději poté, co nejen komunistická vláda, ale po tzv. puči v srpnu 1990 v Sovětském svazu, kdy v osobním boji mezi Jelcinem  a Gorbačovem byla zničena státní struktura, bylo dějinně zjevné, že „socialistická volba“ a „komunistická perspektiva“ neměly nikdy přírodně-historický charakter a byly vždy jen odrazem výsledku politické mocenské konstelace v Rusku a zbytku světa.
Rozhodující síly změn  z prostředí režimních elit (používám tento termín v sociologickém smyslu, ne jako hodnotový výraz) původně nepředpokládaly,  že by se chtěly nebo měly vzdát nebo zrušit komunistický systém, nýbrž počítaly s jeho obnovou. Proto působily reformy bývalé státní strany v Maďarsku na začátku devadesátých let velký údiv, protože během nich nedocházelo ke změně systému, nýbrž k jeho nahrazení. U některých dřívějších aktérů dochází posléze k racionalizaci, v rámci níž je vysvětlováno, že už při procházkách po kavkazských výšinách na začátku sedmdesátých let bylo rozhodnuto, že stalinistický systém musí být zrušen. Z dobových vyjádření však podobná rozhodnutí vyvodit nelze. Přes veškerý cynismus, který bylo možno u komunistických vládců především v pozdějším období vypozorovat, nakonec zůstalo jejich smýšlení v rámci stranicko-marxistického obrazu světa. Jednali s předpokladem, že nejde o zrušení, nýbrž o obnovení socialismu.             

Debakl
Skutečný vývoj v komunistických zemích v v osmdesátých letech vykazoval problémy, které již dávno překročily hranici schopnosti vládního systému vypořádat se s nimi. Mezi čtyři základní problémy, které zásadním způsobem působily na společnost patří:
1. Původní předpoklad přírodně-historické nutnosti komunismu byl vyvozen z marxistické analýzy marxismu. Podle něho od určitého vývojového stupně přestane kapitalismus zvládat jím samotným vytvořené výrobní síly a proto bude zapotřebí vytvořit nové výrobní vztahy. Po různých politických a intelektuální grifech se v komunistickém hnutí prosadila Stalinova teze socialismu v jedné zemi oproti Trockého tezi, podle níž je možné realizovat komunismus pouze na základě světové revoluce. Jelikož opravdově existující Rusko, které mohl každý vidět, nevykazovalo tu nejvyšší produktivitu, kterou Marx považoval za předpoklad pro vznik nové společnosti, předali vůdci komunistického Ruska veřejnosti svůj výklad této teorie, podle níž je třeba využít již vybudovanou moc, aby se Rusko dostalo na vrchol světové moderní techniky. Nicméně beze změny zůstal Leninův konečný výrok: „Produktivita práce je v poslední instanci to nejdůležitější a nejvíce rozhodující pro vítězství nového společenského řádu.“ Z tohoto důvodu byla z komunistické perspektivy industrializace Sovětského svazu posílením správnosti komunistické moci. Vedle armád miliónů pracujících vězňů zůstávala utopická síla těchto příslibů zásadním předpokladem pro ponejprv dosahované úspěchy a to jak v Sovětském svazu, tak  po druhé světové válce i v jiných komunistických zemích. Proto bylo vypuštění první umělé družice země Sputniku (1957) a prvního člověka ve vesmíru (1961) pro socialistické sebepojetí tak důležité. Západ to vnímal jako porážku v systémové konkurenci a dopravil prvního člověka na měsíc. Poté, co se to USA podařilo, to sovětské vedení vnímalo naopak jako nezdar.  Nebylo náhodou, že v sedmdesátých letech vykazují východoevropské státy oslabené hospodářské ukazatele. V éře Fordovských velkých investic mohl komunismus dosáhnout jasné hospodářské přírůstky, ale jakmile došlo na počítače, faxy a sériovou výrobou mikročástí, vykazovaly všechny ukazatele pokles. Systém vlády stál produktivitě v cestě. Vysoká centralizace strategických rozhodnutí a převaha politických úvah nad ekonomickou racionalitou zabraňovaly přesunutí hospodářských rozhodovacích kompetencí na výrobce, závody, a to s ohledem na chybějící analýzů nákladů a výnosů. V období, ve kterém se informace stávaly stále důležitějším předpokladem produktivity, se musel systém, jehož předpokladem a mocenským nástrojem bylo poskytování informací podle loajality a pozice v mocenské a společenské pyramidě, dostávat stále důrazněji do nevýhodné pozice. Stále ale platil Leninův výrok o produktivitě práce. Byl během stranických školení neustále opakován, aniž by mu věřili samotní vyučující. Utopická myšlenka komunismu se vyčerpala. A tak onen mocenský a společenský systém prohrál nakonec svou bitvu právě na tomto poli.
2. Systém vlády, který se neustále snažil čerpat svou legitimitu z tezí komunistického manifestu, se nikdy nezabýval společenskou podporou. Rozpuštění ústavodárného shromáždění bolševiky v lednu 1918 znamenalo, jak už bylo popsáno, opuštění komunisty snah dosáhnout většinové podpory ve svobodných volbách. Zároveň to znamenalo zánik svobodných médií a zničení opravdové veřejnosti. Kariérní postup byl vázán na politické, popřípadě ideologické vazby. Není pravdou to, co se od roku 1989 stále tvrdí, že v komunistických státech zastávali vysoké posty vždy jen ideologičtí hlupáci bez jakýchkoliv odborných kompetencí. Nicméně, to byla zpravidla ideologická kritéria, která byla předpokladem k obsazení důležitých funkcí ve státě, společnosti, ekonomice a vědě. A jelikož všechny důležité personální otázky byly řešeny přes státostranu, byla veřejná soutěž o důležité posty vyloučena. Výsledkem toho byl problém elit, který nastal v osmdesátých letech ve všech východoevropských komunistických státech. Šlo především o mnoho vzdělaných mladých lidí, jejichž kvalifikace nebyla v podstatě potřebná a jimž byl znemožněn kariérní postup a seberealizace v oficiálním rámci. Právě z této skupiny lidí se potom rekrutovali aktéři systémové opozice, kteří na podzim roku 1989 určili další vývoj ve svých zemích.
3. Uvedené se stále zjevněji vázalo na problém demokracie. Komunistické sliby  se v osmdesátých letech stávaly stále více iluzí i pro ty, kteří byli dříve nositeli systému. Tak byl zlomen oficiální základ legitimity vedoucí úlohy komunistické státostrany, která si svým marxisticko- leninským postojem osvojila právo vykonávat vše lépe než všichni ostatní. Stále více lidí vyžadovalo zavedení demokratických rozhodovacích procesů, které z druhé strany vyžadovaly osobní svobodu a neregulovanou politickou veřejnost.
4. Sovětská účast ve válce v Afgánistánu stále jasněji  zostuzovala mírovou rétoriku komunistického systému. Tímto způsobem se mohlo stále otevřeněji diskutovat o požadavcích Polska a Maďarska, které zpochybňovaly  rozhodnutí z Jalty, tj. rozhodnutí o geopolitické subordinaci Moskvě jako výsledku druhé světové války. Především pro východoevropské země jako Polsko, Maďarsko, československo, byl požadavek návratu do Evropy ústředním motivem rámce převratu. Nešlo přitom pouze o touhu po prosperitě, nýbrž i o kulturní sblížení.

Problémy stabilizace „reálného socialismu“
Zde se ještě jednou odvoláme na Rosu Luxemburgovou, která zdůrazňovala marxistickou pozici „diktatury proletariátu“, ale zároveň upozornila na to, že ta musí být vytvořena dělnickou třídou „a ne malou vedoucí skupinou ve jménu třídy“ a musí „vycházet na každém kroku z aktivní účasti mas“. Je „co se týče moci, historickou úlohou proletariátu vytvořit namísto buržoazní demokracie, demokracii socialistickou a ne zničit jakoukoliv formu demokracie.“ Přesně to ale vytýkala vůdcům ruské revoluce, když tvrdila, že zrušení demokracie, vede k „potlačení politického života v celé zemi“ a následovně k vytvoření diktatury ne proletariátu, ale „hrstky politiků“.
V Kronštadtu, v námořní pevnosti, přístavu a městě vojenské posádky v blízkosti Petrohradu, které bylo do roku 1918 hlavním městem Ruska, bydleli hlavně dělníci a přidělení vojáci a námořníci, kteří od roku 1917 aktivně podporovali ruskou říjnovou revoluci. V tomto místě vypuklo v březnu roku 1921 první dělnické povstání proti jednostranné vládě Leninovy strany a to právě z důvodu chybějících demokratických práv podílet se na procesu spolurozhodování: Když už vláda dělníků, tak dělníků samotných. Povstání bylo potlačeno a prohlášeno za „kontrarevoluci“. Později nechal Stalin v Sovětském svazu zřídit obrovskou sí vězeňských táborů, ve kterých brzy zmizela i spousta socialistických revolucionářů. Až od padesátých let se začala situace po XX. sjezdu KSSS postupně měnit. Nejde tu o to převyprávět dějiny Sovětského svazu nebo komunistické strany, nýbrž o to poukázat na jeden základní problém. Dělníci už za vlády Lenina cítili rozpor v tvrzení, že se vládne jejich jménem, oni se ale té vlády vůbec neúčastnili. Proto byla pro východoevropské společnosti „reálného socialismu“ osudovou otázka chybějících demokratických vazeb, na kterou upozorňovala a kterou kritizovala Rosa Luxemburgová.
První vzpoura po druhé světové válce vypukla 17. června roku 1953 v NDR. I v tomto případě to byli ve valné většině dělníci, kdo se postavil na odpor. Jelikož to ale bylo pouze sedm let po vítězství nad fašistickým Německem, země byla rozdělená a řídila se okupačním právem, byla tato vzpoura potlačena sovětskými vojsky a prohlášena za „fašistický puč“. V červnu 1956 se odehrály protesty v polské Poznani, což mělo za následek změnu politiky polské strany. V Maďarsku vypuklo na konci října 1956 národní povstání, které bylo opět na začátku listopadu potlačeno sovětskými vojsky. V roce 1968 se vedení komunistické strany československa pokusilo otevřít společnost demokratickou cestou, což opětovně vyústilo v rozhodnutí moskevského vedení vyslat do země sovětská vojska a jednotky dalších zemí Varšavského paktu.
Když na začátku osmdesátých let začaly nepokoje a stávky v celém Polsku, sovětské vedení si už nedovolilo vojenský zásah. Už tak mělo dostatek problémů vyvolaných nedávným obsazením Afgánistánu a nemohlo si být jisto, jakým způsobem se bude situace v Polsku dále vyvíjet a zda nedojde k eskalaci. Na to se polská vláda rozhodla vyhlásit výjimečný stav a dostat situaci pod kontrolu. Její snahy ale nakonec ztroskotaly. Silné opoziční organizace v Polsku, které byly podporovány katolickou církví, se postavily jak straně tak státu. Tyto organizace nemohly převzít moc, protože druhá strana měla k dispozici jak zbraně, tak armádu, zároveň ale nemohla využít svou moc stejným způsobem jako v minulosti, protože k tomu neměla podporu obyvatelstva.   
V této situaci se vůdcové obou stran dohodli na tom, že uzavřou kompromis. Ten byl sjednán u „kulatého stolu“. Poté, co to fungovalo v Polsku, byly podobné dohody uzavřeny také v Maďarsku a v NDR. Konaly se svobodné volby, ve kterých proti sobě mohly nastoupit různé politické strany a nakonec byla vytvořena nová vláda, která už nebyla pod vedením komunistické strany. V té době Michail Gorbačov jasně konstatoval, že Sovětský svaz nebude vojensky intervenovat v dalších východoevropských zemích. Poté, co byl tento proces jednou nastartován, vedl také ve všech jiných východoevropských zemích „reálného socialismu“ k náhlé změně poměrů.

Problém vyjednávací síly  
Dohody u kulatého stolu byly opravdovým kompromisem. Komunistická strana se vzdala „vedoucí role“ stanovené v ústavě a souhlasila s uskutečněním neomezených voleb. Mimo to se bez překážky mohly utvářet politické strany a mohly se účastnit těchto voleb. Současně se na volbách mohly podílet dřívější komunistické strany jako rovné mezi rovnými.  Většinou se transformovaly a přijaly nové názvy a vytýčily si nové programy, které měly sjednotit socialismus a demokracii.
Tato nová situace měla několik předpokladů. Sovětské vedení bylo připraveno ukončit  na základě dohod závody ve zbrojení zejména v nukleárně strategické oblasti a uvolnit mezinárodní situaci. Hospodářské zaostávání za Západem – již Lenin označil produktivitu práce v konečném důsledku za rozhodující ve sporu mezi socialismem a kapitalismem – se od sedmdesátých let zase zvýšilo poté, co se předtím snížilo. Ekonomické problémy ve všech východoevropských zemích a také v Sovětském svazu se zvětšily a měly být vyřešeny zejména prostřednictvím prohloubené spolupráce se Západem. Přestavba (perestrojka) a názorová otevřenost (glasnost) měly otevřít ve vnitřních poměrech samotného Sovětského svazu nové vývojové perspektivy.
Natolik pak nepřicházelo v úvahu vojenské vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí. Přitom bylo nasazení vojenské síly v dřívějších dobách nařízeno nejen příslušnými vedeními státu, nýbrž bylo prosazováno také nižšími funkcionáři, poněvadž se domnívali, že  tím mohou posloužit budoucí „lepší“ společnosti. Toto přesvědčení v situaci osmdesátých let již nebylo rozšířeno v žádné východoevropské zemi. Nástroje moci ochably. Funkcionáři státu často sdíleli pesimismus rozšířený mezi obyvatelstvem, že to nemůže dále pokračovat tak jako dosud. Bylo zapotřebí nových řešení.
Zároveň neštěstí v jaderné elektrárně v Černobylu v dubnu 1986 ukázalo zvláště v Sovětském svazu neschopnost úřadů zabývat se takovou situací. S postupem perestrojky se ekonomická situace nezlepšovala, nýbrž zhoršovala. Přibývalo stávek a politických střetů. V ostatních zemích, především v Polsku kde byl „kulatý stůl“ vymyšlen, byl tento považován i představiteli státu (popř. komunistické strany) ne za kapitulaci, nýbrž jako šance pro celonárodní dialog o nastávajících společenských problémech.   
Když se pak strany sešly u kulatého stolu, zdálo se, že proti sobě sedí policejní a vojenská moc na jedné straně a představitelé opozice, kteří neměli nic než své sítě, své přesvědčení a svou společenskou a zahraniční podporu, na straně druhé. Jelikož však bylo předem jasné, že jednání u tohoto kulatého stolu přímo vyloučí násilí – a výjimečný stav v Polsku, který byl zvláštní formou použití moci, prokázal právě svoji neúčinnost – a že toto bylo společným základem, neměl tento moment pro představitele státní moci za následek žádnou zvláštní vyjednávací sílu vůči opoziční straně. Princip svobodných voleb zároveň zahrnoval, aby i vyšší pozice ve státní správě byly v budoucnu otevřeny pro jiné. Ani pozice ve státní administrativě tak již neposkytovaly žádnou zvláštní vyjednávací sílu.  

Zůstal problém vlastnictví. Kapitál byl převážně ve vlastnictví státu. Jelikož byl považován za vlastnictví ve službách lidu, popř. za vlastnictví lidu, nemohli státní představitelé vystupovat jako jeho vlastníci. Tak i vlastnictví bylo dáno k dispozici politickým rozhodnutím, která zase závisela na různých politických poměrech sil. Vzhledem k hospodářským problémům bylo považováno státní vlastnictví u téměř všech důležitých aktérů, jak státu tak opozice, za neefektivní a odsouzené k ztroskotání. Mělo být nahrazeno více soukromým vlastnictvím. Za tím účelem existovaly různé koncepty: „kupónová“ privatizace, ve které měli všichni občané státu dostat podílové listy státního majetkové fondu nebo privatizace prodejem ze strany státu, a to znovu buď domácím zájemcům anebo především zahraničním firmám. Poněvadž všechny východoevropské země trpěly nedostatkem kapitálu, postupně nabývalyvětšího významu zahraniční firmy. Kupóny nakonec stejně tak skončily na kapitálových trzích a soustředily se u několika málo lidí.
Nakonec existovaly dva základní typy rozdělení výrobního kapitálu: v NDR, ve které proces změn vyústil v celoněmecké sjednocení, bylo vlastnictví prodáno prostřednictvím úřadu ustanoveného Spolkovou vládou. 85 procent výrobního kapitálu přešlo na západoněmecké zájemce, 9 procent připadlo na zájemce ze zahraničí a 6 procent bylo dáno zájemcům z bývalé NDR. To byl první pól privatizace. Tím druhým byla privatizace v Rusku; zde to byli nejprve lidé z bývalého stranického a státního aparátu, kteří se stali vlastníky kapitálu. V ostatních zemích se vlastnictví rozdělilo mezi představiteli obou stran, státu a opozice, podle politického poměru sil, přičemž se obě shodly na tom, že přivedou do země zahraniční kapitál, protože vlastní investiční síť nestačí.
Jak ve sféře politiky, tak také v hospodářství a společnosti došlo k novému formování sil. Osoby pocházející z dřívějších stranických a státních orgánů zůstaly ve většině východoevropských zemích součástí této transformace. To byl moment mírové změny systému.

Pokračování ZDE.