Zpráva o politické situaci a činnosti SDS od 9. sjezdu v červnu 2007 a o naléhavých úkolech strany v nejbližším období

Zahájením 10. sjezdu SDS skončil mandát Celostátního výboru, jeho předsednictva i kontrolní komise. Je na nás na sjezdu, abychom uplynulé období zhodnotili jak z hlediska společenských podmínek, v nichž jsme pracovali, tak z hlediska výsledků, jichž jsme dosáhli, popř. nedosáhli. Tato zpráva předsednictva by měla naší analýze pomoci.

Začněme pohledem na vnitřní i vnější podmínky, v nichž jsme se v posledních letech pohybovali.

V zahraničně politické oblasti pokračovala snaha světové supermocnosti USA tvrdě, bezostyšně, neomaleně prosazovat kurs podřizování světa svým zájmům a potřebám, podržet si dominantní postavení ve světě i výraznou technologickou převahu a přetrvávající rozmach ekonomiky. Přes veškerou snahu USA však lze toto období označit za počátek konce totální hegemonie USA, jak jsme ji znali z období po rozkladu bipolárního světa. Časově lze tento okamžik zarámovat spuštěním světové hospodářské krize, která vzešla z území USA jako krize finanční, a zvolením prvního černošského prezidenta USA Obamy.

Fenomén hospodářské krize přesvědčil obrovské množství lidí na celém světě, že v postupující globalizaci absolutně selhala neoliberální koncepce volného trhu, která měla být lékem na neduhy současné kapitalistické ekonomiky. Snaha vrátit se ideově k počátkům rozvoje kapitalistického systému narazila v praxi na mantinely vymezené rozvinutými pozdně monopolními vztahy imperiální fáze kapitalismu. Svobodná ruka trhu vedoucí společnost v každém okamžiku a v každém místě k optimu se ukázala být nereálnou fikcí.

Strategie neoliberalismu se tak postupně mění z útočné v obrannou, která už není spojena s žádnou obecně přijatelnou rozvojovou vizí. Nová verze není ničím jiným než „realistickým“ řešením s cílem přežití podnikání. Cílem buržoazie je snížit standardy práv, pracovních a vyjednávacích podmínek, a to za stálého vydírání společnosti existencí konkurenčního prostředí.

Je třeba na tomto místě připomenout selhání levice. Radikální levice se zejména v Evropě sice hlasitě vymezovala proti neoliberálnímu modelu, nebyla však schopna přijít se společným a společensky přesvědčivým modelem alternativního vývoje. Sociálně demokratická levice s neoliberalismem minimálně koketovala a kohabitovala. Byl-li po dramatické změně politického klimatu v Evropě koncem 80. let jejím prvým selháním souhlas evropských socialistických vlád s otevřenou agresí NATO vůči Jugoslávii, může být její druhé selhání – postupné opouštění koncepce evropského sociálního státu – okamžikem smrtelné agónie sociální demokracie. Podíváme-li se na procesy probíhající v Evropě na levici, můžeme stát na počátku její celkové restrukturalizace.

Evropská unie se nevyhnula zasažení hospodářskou krizí, ale díky své integraci byla schopna přijímat rozhodnutí, která dopady krize zmírnila a které se současně vymykala z rámce neoliberálního dogmatu. Zbrždění integračního tempa odmítnutím Evropské ústavy a složitosti procesu přijímání Lisabonské smlouvy jsou odrazem přetrvávajících rozporů představ o budoucím charakteru EU.

Česká zahraniční politika byla po celé období charakterizována jednostranným nekritickým vztahem a podporou vlády a zahraničně politických kroků Bushovy administrativy včetně těch nejkontroverznějších, a to bez ohledu na domácí (české) veřejné mínění. Příkladem takového postupu je postup ve vztahu k vyhlášení nezávislosti Kosova, oslabování společného postupu EU ve vztahu k USA, pozice prezentované na různých fórech OSN, trvalé protiruské, protičínské, protipalestinské a další postoje v praktické politice a podobně. Ještě dlouho po odmítnutí Bushovy koncepce v USA působila česká vláda často řadou svých kroků anachronicky jako poslední mluvčí bývalého amerického prezidenta a jeho politiky.

Významnou událostí, která teoreticky mohla významně zvýšit autoritu České republiky v mezinárodním měřítku, bylo české předsednictví v Evropské unii. Přestože naprostá většina českých medií věnovala ohromné úsilí jeho pozitivnímu vykreslení a i díky tomu jej celkem pozitivně přijímala většinou i česká veřejnost, celkově se tak nestalo a pozice naší země byla v jeho průběhu spíše oslabena.

Samotný začátek předsednictví byl předznamenán třemi událostmi, které jakoby jej charakterizovaly a předurčovaly jeho celkové vyznění. Ať už se jedná o skandál s výzdobou sídla EU plastikou Entropa, který ilustroval nediplomatickou neomalenost českého předsednictví, po neuvěřitelné oficiální prohlášení v souvislosti se zahájením útoku Izraele v Pásmu Gazy, které muselo být dokonce oficiálně dementováno a které bylo v příkrém rozporu s dlouhodobou politikou EU, či amatérské chyby při pokusu o řešení tzv. plynové krize v prvních dnech ledna.

České předsednictví tak bohužel jako celek nepřineslo zlepšení autority ČR ani v rámci EU a nesmazalo škody napáchané separátním vyjednáváním a dohodami uzavřenými s USA za zády evropských spojenců a jejich jednostrannou protiruskou interpretací.

České předsednictví získalo ke svému konci ještě jednu politickou příchuť, a to když se české sociální demokracii podařilo – patrně k jejímu překvapení - svrhnout pravicovou koaliční vládu vedenou předsedou ODS Topolánkem. Dohodou mezi ODS a ČSSD vznikla poloúřednická vláda, která měla fungovat pouze do předčasných voleb naplánovaných na říjen. S postupem času však tato vláda získávala stále intenzivněji charakter vlády velké koalice, která z ODS i ČSSD snímá břímě odpovědnosti za důsledky hospodářské krize v ČR. Tato okolnost se stala patrnou po stornování předčasných voleb Ústavním soudem.

Volby do Poslanecké sněmovny PČR se tedy patrně odehrají v řádném termínu, tj. na přelomu května a června 2010, tedy v období, kdy se s největší pravděpodobností začne zvedat druhá vlna hospodářské krize. Podobně jako ve 30. Letech minulého století lze předpokládat, že po první vlně krize, která připravila o majetek především ty bohaté, přijde druhá vlna, hnaná snahou buržoazie získat ztracený majetek zpět. Lze proto předpokládat, že budeme v situaci, kdy se bude i česká pravice snažit o další kroky v demontáži sociálního státu. Na pořad dne se dostanou opět deregulace nájemného, sociální dávky, podpora v nezaměstnanosti, daň z přidané hodnoty, privatizace veřejných služeb a další podstatné momenty sociálního státu.

S určitou obavou musíme předpokládat, že na tento trend není česká levice jako celek připravena. Českou politická parlamentní levice je poznamenána obdobně jako zbytek spektra všeobecným marasmem, který částečně odráží i obecné problémy evropské politiky.

Česká sociální demokracie zažívá částečný propad, který lze chápat jako reakci levicových voličů na demontáž sociálního státu, na nedostatky ve vnitrostranickém životě ČSSD, a přezíravé stanovisko k ostatním levicovým subjektům. To všechno, spolu s politickým posunem do středu, s projevy antikomunismu u jejích čelných představitelů, s lavírováním v otázce sociálního státu i v otázce války a míru nás vede k ostražitému postoji k tomuto potenciálnímu partnerovi.

Na levici se dostává do politického popředí opoziční KSČM, které pomáhá nemožnost dělat exekutivní chyby a která těží z vážných omylů ostatních politických sil. KSČM jako představitelka radikální levice má naši podporu při kritice USA i NATO, při parlamentní snaze bránit se demontáži sociálního státu, často i při snaze připravovat koncepce globálního řešení současných společensko-hospodářských problémů, pokud nejsou založeny na již historií odmítnutých řešeních. Proto také striktně odmítáme primitivní antikomunismus, ať vychází odkudkoliv. Současně však musíme poukazovat na skutečnost, že v některých ohledech se již KSČM přiblížila svým chováním ostatním režimním stranám, pro něž je stabilizace společenské situace stabilizací jejich výhod.

Podívejme se nyní na činnost a stav Strany demokratického socialismu, udělejme si rekapitulaci našich úspěchů i neúspěchů, podívejme se na základní parametry našeho stranického života.

Celostátní výbor SDS se od sjezdu sešel celkem 17x, jednání se zúčastňovalo průměrně 13 členů, s jedinou výjimkou byl vždy usnášeníschopný. Jednání byla většinou věcná, úkoly byly s výjimkami plněny a jejich plnění bylo kontrolováno. Předsednictvo CV se scházelo pravidelně 1-2x mezi zasedáními CV, někdy i častěji, popř. byly schvalovány dokumenty (stanoviska) pomocí e-mailové pošty per rollam. Slabinou byla nižší účast nepražských členů PCV. Za největší úspěch SDS lze patrně považovat přípravu a realizaci pražského sjezdu Evropské levice, který se projevil mimořádným vzepjetím snad všech členů SDS, stejně tak i navázání užší spolupráce s KSČM, která se projevila umístěním některých našich členů na kandidátky KSČM i jistým stupněm spolupráce v rámci Evropské levice. Za relativní úspěch lze považovat schopnost SDS přejít bez kritických ztrát na snížený rozpočet strany.

Po celé období přetrvávala existence mediálního stínu, v němž se SDS nacházela, a to i v průběhu pražského sjezdu Evropské levice. Hlavním médiem, kterým o sobě dávala SDS vědět, byly její internetové stránky. Jejich kvalita v prvním roce dvouletého období postupně narůstala, počet návštěvníků stránek však začal stagnovat někde kolem cca 400 návštěvníků ve všední den. Nepodařilo se obnovit papírovou verzi občasníku SDS. Tuto skutečnost vnímáme jako důsledek nedostatek reálných sil strany.

Stále trvá nedostatečná komunikace mezi centrem a místními a regionálními organizacemi. Vina je zde oboustranná. V průběhu posledních dvou let se zvýšenou měrou projevila eroze strany, nepodařilo se získávat nové, zejména mladé členy SDS, kteří by k naplňování cílů SDS přispěli. Množství energie, které jsme schopni vrhnout do řešení úkolů, z přirozených důvodů i s ohledem na hospodářskou krizi, postupně klesá.

Podívejme se nyní z tohoto hlediska na plnění úkolů 9. sjezdu. Usnesení sjezdu nám uložilo:

• rozpracovat náměty z diskuse na sjezdu a promítnout je do plánu práce CV, zaměřit se přitom na aktivizaci členské základny a vnitřního života strany,
• určit a prosazovat prioritní témata pro práci SDS na úrovni centra a zejména regionů,
• organizačně a věcně zabezpečovat diskusi na levicová témata (praktická i teoretická),
• hledat cesty užší spolupráce s odborovými organizacemi při podpoře aktivit odborů při obraně prvků sociálního státu.

Můžeme dnes konstatovat, že CV pracoval na všech těchto úkolech, ale se stupněm naplnění těchto úkolů nemůžeme být spokojeni. Za patrně největší slabinu lze považovat hledání prioritních témat pro práci SDS. Pokusili jsme se s tímto úkolem vyrovnat především Abecedou SDS, ale tento projekt nelze považovat za dotažený. Je na sjezdu, aby rozhodl o další strategii.

Co lze považovat za hlavní úkoly SDS v následujícím období?

Především je třeba najít cestu k získání dalších lidí pro naše cíle a naši politiku. Bez splnění tohoto úkolu by byla dlouhodobější existence SDS nemožná. Získání dalších, především mladých lidí musí být alfou a omegou naší práce. Je možné, že k tomuto cíli vede pragmatičtější politika, než jakou jsme po dobu existence SDS praktikovali. Zároveň se budeme muset intenzivně zabývat hledáním takového organizačního modelu a prostředků, které by umožnily další rozvoj strany a její činnosti také s využitím možností a energie „osamocených“ členů a sympatizantů.

Z hlediska dalšího směrování SDS je třeba zvážit, zda lze při uchování platformy demokratického socialismu otevřít naši stranu názorově i dalším myšlenkově a hodnotově blízkým proudům. K tomu je třeba posoudit naše hodnotové priority a rozhodnout, v jakém rámci se chceme ještě pohybovat.

Konečně za třetí je zapotřebí udělat inventuru našich vztahů k politickým a sociálním partnerům a stanovit si cíle pro další období. Mimo jiné je tento úkol důležitý také s ohledem na možnost potenciálního volebního spojenectví na komunální i vyšší úrovni. Abychom mohli o takovém spojenectví uvažovat, musíme aktivněji než dosud také hledat politicky aktivní sympatizanty, kteří by byli ochotni se pro podobné kandidátky osobně angažovat.

Závěrem je třeba poděkovat všem členům a funkcionářům strany za jejich aktivitu, za jejich čas i finanční prostředky, které přímo či nepřímo věnovali naší straně. Při pohledu zpět je totiž až neuvěřitelné, co se nám za dobu existence SDS podařilo ve srovnání s jinými českými politickými subjekty ve srovnatelných podmínkách.

Zpráva PCV SDS na 10. sjezdu SDS