První výročí syrského povstání

Syřané dne 15. 3. 2012 slavili první výročí povstání, za které dosud zaplatili 9000 obětí, včetně více než 500 dětí a 300 žen, 70 000 politických vězňů, desítky tisíc raněných, zmrzačených a pohřešovaných, na 200 000 uprchlíků uvnitř Sýrie a více než 30 000 mimo Sýrii. Je to velmi vysoká cena za svobodu a lidskou důstojnost.

Přesně před rokem vyšli Syřané v městě Daraa na jihu Sýrie pokojně do ulic protestovat proti uvěznění a mučení dětí ze základních škol, kteří se ničeho jiného nedopustili, než že si dovolili na zeď napsat ústřední heslo demonstrantů v Tunisku a Egyptě: „Národ chce odstranění režimu“. Pod mučením tehdy zemřel 14letý chlapec Hamza Al Chatib.

S těmito protesty v městě Daraa lidé byli solidární i v ostatních městech. Na každou demonstraci střílely bezpečnostní síly a milicionáři režimu. Pohřby padlých demonstrantů se přeměnily v demonstrace a demonstrace se přeměnily v pohřby. Solidarita v Damašku vedla k zaplacení lidských obětí, které vyvolaly solidaritu v Homsu, Hamě, Idlebu a naopak. Tento proces pokračuje dodnes.

Ze začátku měly pokojné protesty skromné požadavky, které se soustředily na vyšetření násilí a odsouzení těch, kteří jsou zodpověděni za vraždění demonstrantů a mučení dětí. Odmítnutím těchto požadavků a s rozšiřováním masakrů demonstranti zvyšovali strop svých požadavků tak, aby zahrnoval zrušení zákona o Výjimečném stavu, který byl zaveden v roce 1963, při kterém kdokoli a bez zákonného důvodu mohl být zatčen a uvězněn bez soudu a na dobu neurčitou; zrušení článku 8 ústavy ohledně vedoucí úlohy strany Baas (Obroda) při kterém výkonná, zákonodárná, vojenská, policejní a soudní moc musela být v rukou této strany; respektování svobody shromaždování, vyjadřování, organizace a tisku; stažení tanků a těžké vojenské techniky z ulic a navrácení vojenských jednotek do svých kasáren. Stojí za povšimnutí, že v Sýrii žádný občan nemůže být zaměstnán, nebo nemůže otevřít trafiku bez souhlasu tajné policie.

Asad na zvyšování stropu požadavků reagoval stupňováním represí, obklíčením měst a vesnic, zastavením dodávek vody, elektřiny, potravin, bezuzdným bombardováním prostřednictvím tanků, děl a raketometů,  namátkovými kolektivními popravami za účelem zastrašování obyvatel od jakékoli snahy o odpor. Zkrátka Asad ignoroval politická a prosazoval silová řešení.

Po téměř devíti měsících pokojných protestů a jednostranného vládního násilí mnoho vojáků a důstojníků povinné vojenské služby v Sýrii nejen přestalo poslouchat rozkazy, ale přeběhlo na stranu protestujících lidí.  Tímto způsobem vznikla Syrská svobodná armáda. Od této doby má boj za odstranění dynastie Asadů dvojaký charakter: pokojné demonstrace a ozbrojená sebeobrana ze strany Svobodné armády.   

Liga arabských států se pod tlakem arabského veřejného mínění obrátila na Radu bezpečnosti OSN s návrhem resoluce o Sýrii, který vetovalo Rusko. Tento návrh na rozdíl od resoluce o Libyi nebyl podle článku č. 7  OSN, nýbrž podle článku 6, čili nepožaduje použití síly. Návrh obsahoval politickou cestovní mapu,  jak krizi v Sýrii vyřešit, a to na základě resoluce Ligy arabských států, prostřednictvím Syřanů a bez jakékoli zahraniční intervence (Asad by svěřil svoje pravomoci vicepresidentovi Alšareovi, vytvoří se přechodná společná vláda, která by organizovala svobodné volby). Takový podstatný rozdíl by Rusko nemělo ignorovat, kdyby mu šlo o zabránění zahraniční intervence a zastavení krveprolití. 
Po ruském vetu města jako Homs, Hama, Idleb, okolí Damašku atd. jsou dokonce pod intenzivnější palbou raketometů. Syrský režim začal provádět i masakry celých rodin včetně žen a dětí, připomínající masakry v Rwandě. Tato skutečnost ukazuje nebezpečí bezohledného a mocenského ruského veta. Toto veto ve skutečnosti sledovalo pouze zajištění úzkých ruských obchodních a vojenských zájmů ruské oligarchie (vývoz zbraní a udržení námořní základny v syrském přístavu Tartus), ale i předvolební kalkulace Putina. Ochrana civilního obyvatelstva a respektování mezinárodního humanitárního práva, nikoli ruské veto, představuje záruku zabránění občanské války a zahraniční intervence, kterou dnes  naštěstí nikdo v zahraničí nechce.

Podpora režimu v Sýrii, který vraždí svůj národ pod jakoukoli výmluvou, je cynismus a postrádá principiálnost. Tento režim se dostal k moci na základě vojenského převratu. Současný post presidenta Bašára Asada je v důsledku dědictví po otci, jako při jakékoli monarchii. V roce 1991 syrská armáda byla součástí vojenské koalice pod vedením USA, a to při válce proti Iráku. V roce 1975 vstoupila syrská armáda, s požehnáním USA a Izraele, do Libanonu, zlikvidovala palestinské hnutí odporu a zasadila bolestnou ránu levicovým a vlasteneckým silám. Od roku 1973 syrsko-izraelské hranice představují nejbezpečnější hranice pro Izrael. Jenže imperialisté nemají stálé kamarády. Vyměňují je jako staré boty, když jsou opotřebované a neudržitelné.   

V Sýrii je průměrný plat 200 USD. Neexistuje sociální systém. Míra nezaměstnanosti je kolem 25%. Neexistuje podpora v nezaměstnanosti. Neexistuje všeobecný zdravotní systém. Zdravotní služby jsou soukromé, mimo některé státní nemocnice, které jsou početně, kapacitně a kvalitativně chudé. Státní sektor v průmyslu se privatizoval a privatizuje. Vnitřní obchod je z 99% soukromý. Korupce je jedna z nejhorších na světě. Bratranec Asada (Rami Machluf) je jedním z největších miliardářů, vlastní telekomunikační firmy, sdělovací prostředky a ovládá vládní zakázky.

V Sýrii za celou dobu vlády strany Baas neexistoval zákon o politických stranách, zákon o sdělovacích prostředcích, volební zákon atd. Bratr Asada (Máher) je náčelníkem presidentské gardy a 4. obrněné devize. Švagr Asada (Asef Šawkat) je náčelníkem zpravodajských služeb. Jinými slovy, dynastie Asadů a bezpečnostní síly jsou skutečnými vládci v Sýrii. Národní fronta, kterou režim založil a která má fixní kvóty ve vládě a v národním shromáždění již od roku 1970, zahrnuje velmi slabé, izolované a ve skutečnosti závislé politické strany, které režim, v případě neposlušnosti, mohl kdykoli vyloučit. Volby představovaly jednu z frašek tohoto režimu, nebo nikdy nesměla být jiná kandidátka než vládní. Opozice pro tento režim neexistuje a každá její aktivita byla nejen tvrdě potrestána, ale i předem mediálně obviněna z kolaborace se zahraničím a z extremismu.   

Tvrdit, že syrské povstání je důsledek určitého zahraničního spiknutí, je nejen urážkou, ale i podceňováním síly syrského národa, je to ignorování základních principů dialektiky, nebo  ve skutečnosti  povstání představuje kvalitativní změnu, která nastala v důsledku kvantitativního nahromadění boje vnitřních protikladů. 

Boj proti autoritářskému režimu v  Sýrii je všelidovým bojem. Zúčastňují se ho lidé ze všech etnik, tříd a různého náboženského či politického vyznání. Snahy o zastrašování mezinárodního veřejného mínění Muslimským bratrstvem jsou hloupé, nebo toto hnutí nemá v Sýrii tu sílu, kterou straší syrský režim.

Je nutno rozlišovat antiimperialistický boj od obhajoby diktátorských, fašisticko-kapitalistických a mafiánských režimů. Obhajovat protilidové a loutkové režimy, v okamžiku kdy imperialisté od nich odtáhli svoji ochrannou ruku, není jen hloupé, ale není to ani principiální. Úkolem pokrokových, demokratických a antiimperialistických sil je obhajoba suverenity státu, nikoli zločinného převládajícího režimu v tomto státě.

Doc. Ing. Hassan Charfo, DrSc., 14. 3. 2012