Povstání, které zůstalo sirotkem

Pan Lavrov, ministr zahraničních věcí ruské oligarchie dne 22. 12. 2012 při návratu z Bruselu prohlásil, že „západní mocnosti nemají úmysl ani chuť intervenovat v Sýrii a zřejmě se modlí, aby Rusko takovou snahu brzdilo“.  

Toto prohlášení přišlo jako studená sprcha pro ty, které už téměř dva roky mluví o intervenci NATO a USA jako o skutečnosti, nebo o akci, která je na spadnutí. Zároveň toto prohlášení dává za pravdu syrské opozici, která již 21 měsíců tvrdí, že hloupá ruská diplomacie ve skutečnosti vyhovuje a poskytuje velký manévrovací prostor pokryteckým západním mocnostem, které na jedné straně rétoricky kritizují zločinný režim v Sýrii a na druhé straně se jejich činy nejen často rozcházejí s touto rétorikou, ale jdou i opačným směrem.

Syrský režim zavraždil od března 2011 více než 45 000 nevinných lidí, včetně více než 6000 dětí a žen, a to kromě 60 000 pohřešovaných a 196 000 politických vězňů, zničil a poškodil pod palbou tanků, děl, raketometů, minometů a válečného letectva na 2 miliony bytů, vyhnal ze svých domovů na 4 miliony uprchlíků v rámci Sýrie a 700 000 uprchlíků mimo Sýrii.   

 
Povstání v Sýrii začalo pokojnou cestou. Syřané v polovině března 2011 vyšli v městě Daraa, na jihu Sýrie, do ulic protestovat proti uvěznění a mučení dětí ze základních škol, kteří se ničeho jiného nedopustili, než že si dovolili na zeď napsat ústřední heslo demonstrantů v Tunisku a Egyptě: „Národ chce svržení režimu“. Při mučení tenkrát zemřel čtrnáctiletý chlapec Hamza Al Chatib. Pokojná cesta i podle pozdějšího přiznání Asada trvala od března do října 2011. Asad už tehdy zavraždil na 4000 nevinných pokojných demonstrantů a i v této době byly vyslány  tanky do ulic.   

To byla jiskra, která vedla k požáru, do kterého Asad, ruská oligarchie, klerikální Írán, proamerická vláda v Iráku, sektářský Hizballah v Libanonu  neustále přilévají benzin. Asad tak postupuje, neboť se domnívá, že vraždění a ničení je jediná cesta, která mu zbyla k udržení koryta.  Ruská oligarchie proto, aby zajistila miliardové kšefty se zbraněmi, aby zachovala strategickou námořní základnu u Středozemního moře v Tartasu a aby použila syrskou kartu k mocenským účelům, a to jak v mezinárodní, tak i ve vnitrostátní politice. Klerikální vláda v Íránu podporuje režim svého spojence Asada, stejně jako vláda iráckého premiéra Malkího a Hizballahu v Libanonu, ze sektářských důvodů i jako kartu v mezinárodní hře. 

Západní mocnosti pod záminkou zákazu dodávání zbraní do Sýrie nejen odmítají povstalcům zbraně poskytovat, ale zakazují i ostatním stranám dodávat protiletadlové a protitankové zbraně a to prý proto, aby se nedostaly do rukou radikálních organizací. Neposkytování pomoci syrskému lidu, který v důsledku ozbrojeného boje s režimem hromadného vraha Asada trpí hladem, bídou a nemocemi, ospravedlňují již téměř dva roky jednou tím, že opozice není známá, podruhé tím, že není jednotná a potřetí, že se pomoc může dostat do nepovolaných rukou. Zároveň však mlčí a přivírají očí nad dodávkami ruských a íránských zbraní, vysláním ruských expertů a vojáků íránské revoluční gardy, milicí iráckého Alsadra a libanonského Hizballahu.
Poskytování vojenské, ekonomické, politické a propagandistické pomoci Syrskému režimu, který vraždí svůj národ, ničí a vypaluje syrské vesnice a města a neštítí se používat kazetové, vakuové, fosforové bomby, jedovatý plyn a barely TNT proti civilistům, kteří sympatizují s povstalci; bombarduje v osvobozeneckých oblastech pekárny a vraždí stovky dětí a žen stojících ve frontě na chléb, ničí polní nemocnice včetně zraněných civilistů, vypaluje sklady obilí a úrodu na polích, je účastí na válečném zločinu a pošlapáváním mezinárodního humanitárního práva. Tato pomoc režimu, který se podobá režimu Pol Pota, je neospravedlnitelná, neboť prodlužuje trápení syrského lidu.

 
Podpora režimu v Sýrii, který vraždí svůj národ, pod jakoukoli výmluvou je cynismus a postrádá principiálnost. Tento režim se dostal k moci na základě vojenského převratu. Současný post presidenta Bašára Asada je výsledkem dědictví po otci, jak je tomu v každé monarchii. V roce 1991 syrská armáda byla součástí vojenské koalice pod vedením USA, a to při válce proti Iráku. V roce 1976 vstoupila syrská armáda, s požehnáním USA a Izraele, do Libanonu a zlikvidovala palestinské hnutí odporu a zasadila bolestnou ránu libanonským vlasteneckým silám. Od roku 1973 syrsko-izraelské hranice představují nejbezpečnější hranice pro Izrael. Za tyto a jiné zásluhy se svět ze  západu a východu jen dívá na zvěrstva a barbarství tohoto režimu. 

Propaganda syrského režimu se za téměř dva roky změnila několikrát. Ze začátku, když vraždil demonstranty, hlásal, že se nic neděje, že demonstrace buď vůbec nejsou, nebo představují jen pár lidí. V době, kdy zakázal vstup zástupcům mezinárodních sdělovacích prostředků, tvrdil, že tyto sdělovací prostředky vymýšlejí oběti, že tyto oběti, které ukazují, jsou z jiných zemí. V další etapě, když svoje zločiny už nemohl popírat, začal je ospravedlňovat tím, že mezi demonstranty jsou provokatéři, kteří vyvolávají reakci bezpečnostních sil, však nikdy nevysvětlil proč tito provokatéři jsou pouze na demonstracích opozice, nikoli na demonstracích loajálních Asadovi. Popíral přítomnost tanků a těžké vojenské techniky na ulicích. Po vstupu pozorovatelů Ligy arabských států a OSN začal hovořit o boji proti terorismu a al-Kaidě, ale nevysvětlil, proč teroristické akce nejsou v loajálních oblastech. Nutno uvést, že Asad i podle oficiálního iráckého vyšetřování pomáhal a spolupracoval s al-Kaidou v Iráku, zřejmě podle zásady: „hůře u sousedů, lépe doma“.

Boj v Sýrii je mezi národem a režimem. Ozbrojený boj proti tyranovi vedou čestní a stateční důstojníci, kteří přeběhli a všichni jsou členové vládnoucí strany Baas, jinak by ani nemohli vstoupit do vojenské akademie. Tlupy, které Asad pustil z vězení a al-Kaida, se kterou spolupracoval v Iráku a nyní využívá jejích služeb v Sýrii, ty s povstáním nemají nic společného. Ale dejme tomu, že boj v Sýrií je mezi režimem a al-Kaidou, a syrský národ nemá žádné ambice a práva. Kdo zodpovídá za bezpečnost občanů? Kdo zodpovídá za vraždění nevinných lidí, včetně dětí a žen? Kdo zodpovídá za zničení a devastaci Sýrie? Má takový režim morální právo držet se koryta zuby nehty?

Nezdar mírových iniciativ Ligy arabských států a OSN Asadův režim vysvětlil globálním spiknutím NATO, USA, Saudské Arábie, Kataru, ale miliony syrských uprchlíků, kteří byli vyhnáni ze svých  domů v rámci Sýrie a mimo ni tvrdí, že uprchli v důsledku násilí a bombardování žoldáků a armády Asada.      

Pokojné protesty měly ze začátku skromné požadavky, které se soustředily na vyšetření násilí a odsouzení těch, kteří jsou zodpověděni za vraždění demonstrantů a mučení dětí. Po odmítnutí těchto požadavků a rozšiřování masakrů demonstranti zvyšovali strop svých požadavků tak, aby zahrnoval zrušení zákona o Výjimečném stavu, který byl zaveden v roce 1963, při kterém kdokoli a bez zákonného důvodu mohl být zatčen a uvězněn bez soudu a na dobu neurčitou; zrušení článku 8 ústavy ohledně vedoucí úlohy strany Baas (Obroda)  při kterém výkonná, zákonodárná, vojenská, policejní a soudní moc musela být v rukou této strany; respektování svobody shromaždování, vyjadřování, organizace a tisku; stažení tanků a těžké vojenské techniky z ulic a navrácení vojenských jednotek do svých kasáren. Stojí za povšimnutí, že v Sýrii žádný občan nemůže být zaměstnán, nebo nemůže zahájit podnikání bez souhlasu tajné policie.

Po téměř 8-9 měsících pokojných protestů a jednostranného vládního násilí mnoho vojáků a důstojníků povinné vojenské služby v Sýrii nejen přestalo poslouchat rozkazy, ale přeběhlo na stranu protestujících lidí. Tímto způsobem vznikla Syrská svobodná armáda. Od této doby má boj za odstranění dynastie Asadů dvojaký charakter: pokojné demonstrace a ozbrojená sebeobrana ze strany Svobodné armády. Tato armáda bojovala téměř rok, zejména lehkými zbraněmi, které získávala prostřednictvím spolupráce s těmi důstojníky, kteří ještě nepřeběhli a v posledních měsících získávala i těžkou vojenskou techniku jako kořist z kasáren a vojenských kontrolních stanovišť Asadovy armády.  

Předseda opoziční Národní rady je bývalý člen ÚV Syrské KS a křesťan Georges Sabra, ve vězení Asada strávil 8 let, o jeho věrnosti otázkám syrského lidu nikdo nemůže pochybovat. Národní rada představuje 80% opozičních sil ze všech etnik i politického a náboženského vyznání. Al Chatib, předseda Národní koalice syrských revolučních a opozičních sil prohlásil, že syrský lid si nepřeje zahraniční intervenci ani bezletové zóny, potřebuje pouze zbraně, aby se mohl bránit a ukončit tuto tragédii v co nejkratší době. Vyhrožování některých mocností, že použití chemických zbraní ze strany Asada proti syrskému lidu představuje červenou linii, je úsměvné, neboť zní jako další povolení pro Asada, aby pokračoval v zabíjení všemi ostatními zbraněmi, tak jak to prováděl 21 měsíců.

Asad se totiž domnívá, že bombardování celé čtvrti, do které vstoupí několik vojáků Svobodné armády, povede k izolaci a likvidaci povstání. Jinými slovy, vraždění ze strany režimu Asada je systematické a účelové, jako za Hitlera. Kolektivní tresty však ukázaly, že jsou kontraproduktivní.

Svobodná armáda se v současné době soustřeďuje na letiště a likviduje na zemi válečné letectvo diktátora Asada, neboť nemá protiletadlová zbraně. Soustřeďuje se na kasárny a jednotky protivzdušné obrany, aby získala některé zbraně. Asad ztratil kontrolu nad 70% Sýrie.

Syrský národ, který dodnes položil na cestě osvobození životy desítek tisíc nevinných lidí, nedovolí vznik horší alternativy. To je největší záruka. I když, horší než Asad v novodobé historii může být jen Pol Pot. Každý, kdo bude respektovat pravidla demokratické hry, musí dostat stejnou šanci a prostor. Lidé v Egyptě, Tunisku, Jemenu i v Libyi se dnes velmi rychle a úspěšně učí nejen respektovat, ale hlídat tato pravidla.

V Sýrii je tradičně náboženská tolerance. To je důvod, proč se dodnes tyranu Asadovi nepodařilo zatáhnout národ do sektářského boje, aby získal menšiny, i když velmi vážně o to usiloval. Boj v zemích arabského jara je bojem proti autoritářským, buržoazním a kolaborantským režimům, za demokracii a lidskou důstojnost. Jakákoli snaha o záměnu tohoto charakteru neodpovídá pravdě. 

V roce 1989 v Praze na Národní třídě byla fáma o zabitém jediném studentovi. Co se potom stalo? V Sýrii nejde o fámu. V Sýrii bylo už pohřbeno více než  45 000 nevinných Syřanů. Tyto pohřby se přeměňují v demonstrace, které následně přeměňují v pohřby.

Boj za lidskou důstojnost je od pravěku lidskou touhou a vlastností, a to bez ohledu na náboženství, národnost či etnický původ. Jen fašismus a kdysi teoretikové světového kolonialismu měli na tuto otázku jiný pohled, neboť tvrdili, že existují národy a rasy, kterým je nutno vládnout bičem. Vývoj v praxi ukázal jejich porážku. Ospravedlnění pro vraždění nevinných lidí neexistuje. Hanba těm, kteří toto vraždění tolerují a ospravedlňují.

Doc. Ing. Hassan Charfo, DrSc., 28. 12. 2012