Mezinárodní právo - právo silnějšího?

V souvislosti s krizí kolem Ukrajiny se na nás znovu a v nebývalém množství vyvalily termíny jako mezinárodní právo, smlouvy, pravidla a závazky, agrese, legalita a legitimita a podobně. Dozvídáme se, že zbavení prezidenta úřadu (impíčment) během několikahodinového nočního jednání parlamentu bylo sice jen těžko legální a ústavní, ale že prý bylo jistě legitimní, naopak zrušení jazykových práv ruské menšiny parlamentem byl asi legální, ale nelegitimní krok a podobně.

Problém mezinárodního práva spočívá v tom, že v mezinárodních vztazích platilo vždycky v první řadě právo silnějšího a to v nesrovnatelně větší míře než ve vnitrostátních právních systémech. Tam jsou si lidé ve většině zemí přece jen alespoň formálně rovni a je v zájmu státu, aby určitá pravidla chování byla nejen vymahatelná, ale i skutečně vymáhána státní mocí.
Už koncem druhé světové války začala ale nabývat na popularitě myšlenka, že by bylo správné, aby i ve vztazích mezi státy platila určitá vymahatelná pravidla a začaly se vytvářet mechanizmy (hlavně v rámci systému OSN), které to měly umožňovat. Právě proto, aby se taková zkušenost nemusela opakovat. Problém spočíval ale v tom, že pořád byly státy a bloky silnější a slabší a tak i pravidla mezinárodního práva platila (pokud platila) vždy jinak pro ty slabé a jinak pro ty silné (především pro obě supervelmoci).

Už v dobách studené války, tedy fakticky bipolárního světa, bylo uplatňování mezinárodního práva složité a všelijaké, ale přece jen začalo hrát v mezinárodních vztazích významnější roli než dříve.

Po rozpadu Sovětského svazu a bloku jeho spojenců nastala ale úplně nová situace, USA a zájmy, které reprezentují se staly prakticky jediným vážným hráčem. Rusko, jakoby ve smyslu velmoci přestalo v mezinárodní politice existovat a pokud ano, tak spíše jako spoluhráč USA a Čína se snaží už dlouho prosazovat své zahraniční zájmy jinými, než vojenskými prostředky. No a Evropská Unie? Zatím nikdy nedokázala v krizových situacích hrát nějakou významnou roli jako celek. Jednotlivé evropské mocnosti i menší státy hrály v takových chvílích vždy spíš na sebe a výsledkem nakonec bylo naopak oslabení jak EU, tak role Evropy jako celku. Zvlášť názorně to bylo vidět při rozpadu Jugoslávie včetně odtržení Kosova, při útoku na Irák i v průběhu Libyjské krize. Myslím, že k tomuto neblahému stavu přispělo také to, že došlo prakticky k umrtvení nadějného procesu KBSE (Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě), která vznikala ještě v období studené války. Zřejmě nikdo neměl vážný zájem na jeho dalším pokračování.

A tak najednou, kde se vzal tu se vzal, byl tu monopolární svět George Bushe, ve kterém mohly Spojené státy prosazovat svoji vůli téměř bez omezení, nebo bez rizika vážného odporu a to prakticky kdekoli na světě. No a dodržování respektive porušování mezinárodního práva v mezinárodních vztazích se tak postupně stávalo spíše mediální a propagandistickou kategorií, než čímkoli jiným.

Teprve v září loňského roku došlo najednou ke změně. To když se Rusko najednou nebývale razantně postavilo politicky a de facto i vojensky proti plánům na vojenský zásah proti Sýrii podle Libyjského scénáře. Záminkou k útoku měl být tehdy údajný chemický útok Asada proti povstalcům. 

Osobně jsem přesvědčen, že právě myšlenka umravnit a potrestat Putina za tuto „nepřístojnost“ stála zřejmě mimo jiné (zdůrazňuji mimo jiné) v pozadí neuvážené podpory Západu postupné eskalaci původně pokojných demonstrací a protestů až do podoby státního převratu s výrazně protiruským akcentem, kterého jsme nakonec byli na Ukrajině svědky.

JUDr. Lubomír LEDL, místopředseda SDS, kandidát do Evropského parlamentu (na kandidátce KSČM)