Ukrajinská otázka

V předválečných dobách, které se nám nyní zdají idylou, bylo především Alsasko uzlem mezinárodního sváru. Pak Macedonie, po válce polský koridor a v poslední době prastaré hranice českého království. Nyní se všichni rozhlížíme po světě, tážíce se: kde leží příští Sudety? Ačkoli není záludnější věci než politická proroctví, mnozí lidé očekávají, že na Ukrajině bude rozťat nejnovější gordický uzel. Některé události nasvědčují, že mohou mít pravdu; pozorujeme jednak diplomatický a rozhlasový zápas o Podkarpatskou Rus, jednak slyšíme ozvěnu demonstrací v polské východní Haliči, zaznamenávajíce pečlivě překvapující sblížení polsko-sovětské a velký zájem některých států o příští vývoj ukrajinské otázky.

Začátky ukrajinského nacionalismu

Kdyby byl někdo před světovou válkou požádal kteréhokoliv západoevropského státníka, aby vysvětlil, co to je vlastně ukrajinský problém, byl by se možná přesvědčil, že tázaný i slovo „ukrajinský“ slyší po prvé. Neboť ukrajinský národ, přes to že je jedním z nejpočetnějších, vyspěl k národnímu uvědomění a k politickému životu téměř jako poslední. 30 milionů Ukrajinců v carském Rusku a 10 milionů v Rakousko-Uhersku — to byl před světovou válkou neuvědomělý a z valné části negramotný rolnický lid, takřka bez vlastních vzdělaných vrstev. Carská vláda pronásledovala každý pokus o národní uvědomění Ukrajinců krutě, upírajíc jim titul národa. Nahrazovala jej potupným výrazem „Chochol“ nebo úředním názvem „Malorus“. Jediným projevem národního života byla v těch dobách nevinná divadelní představení lidových her, tu a tam pokusy o nelegální vyučování rodné řeči, pokusy o tvoření vzdělávacího spolku „Prosvita“ a úsilí o podzemní existenci ukrajinských dělnických spolků.

Poněkud lépe žili Ukrajinci v Rakousku. Vídeňská vláda, řídíc se heslem „rozděluj a panuj“, postřehla brzy, že ukrajinské rolnictvo ve východní Haliči mohlo by být určitou oporou proti přílišným požadavkům Poláků. Proto se také Halič stala kolébkou ukrajinského nacionalismu. Tam měli Ukrajinci už před válkou poměrně vyspělé národní školství, družstevnictví, divadla, vydávajíce vlastní noviny. V Haliči působily již tehdy ukrajinské politické strany a ve vídeňském parlamentě zasedalo několik ukrajinských poslanců, jimž se ovšem říkalo „Rusíni“. Světová válka, jak tomu bylo ostatně i jinde, přinesla mohutný vzrůst národního uvědomění Ukrajinců, probouzejíc zároveň o ně zájem velmocí. Bylo to především Německo, které pochopilo, že by mu ukrajinský nacionalismus mohl prospět ve snahách proniknout na východ. V téže době, kdy němečtí agenti dopravovali do Irska zbraně, organisujíce společně s irskými nacionalisty povstání, vybíraly německé vojenské úřady ze zajateckých táborů Ukrajince a poskytovaly jim určité výhody, promlouvajíce k nim o samostatném ukrajinském státě pod protektorátem Německa.

Ukrajinská samostatnost

Už šest neděl po první ruské revoluci v únoru 1917 schází se v Kijevě I. všeukrajinský národní kongres, který se v provolání, nazvaném podle starých dekretů polských králů a středověkých hejtmanů ukrajinského volného kozáctva „universálem“, dožaduje pro ukrajinský národ práva sebeurčení, žádá pro Ukrajinu autonomii, volí první ukrajinský parlament „Centrální radu“, a — zatím pomyslnou — ukrajinskou autonomní vládu. Jejím předsedou stal se význačný člen ukrajinské sociální demokracie a talentovaný spisovatel Vynnyčenko a ministrem vojenství mladý úředník samosprávy, Šimon Petljura. Ústřední vláda Kerenského nepomýšlela ovšem na ukrajinskou autonomii, ale v těch dobách bylo víc věcí, na které vláda nepomýšlela a pak je přece musela uskutečnit. Chování Kerenského vlády mělo za následek hrozbu, že ukrajinští vojáci opustí frontu. Když tyto události vyvolaly v Petrohradě vládní krisi, byla ukrajinská autonomie 4. července 1917 uskutečněna — prozatím jenom v části ukrajinského území.

Čím více roste revoluční horečka; tím více rostou také ukrajinské nároky. Když v říjnu převzaly moc bolševické sověty, vyhlašuje Centrální rada rozřešení autonomního území na celou oblast Ukrajiny, uvolňujíc svazky s Ruskem a udržujíc s ním jen chabé federativní spojení. Mezi oběma vládami, sovětskou a ukrajinskou národní, začíná pak i boj. Začátkem ledna 1918 vyhlašuje Centrální rada úplnou samostatnost „Ukrajinské národní republiky“ a několik dní na to vypovídá podle všech zvyklostí mezinárodního práva sovětské vládě válku. Nebylo to ovšem mnoho platno. Slabé vojenské oddíly ukrajinské vlády ustupují před rudými gardami. V samotném sídle národní vlády, v Kijevě, vypuká povstání dělníků a vojáků a na venkově si sedláci rozdělují šlechtické statky. 27. ledna obsadila rudá garda Kijev. Vynnyčenkova vláda prchá a celá Ukrajina je v moci ukrajinské sovětské vlády.

Německo na scéně

V té době se zhroutila východní fronta a na mírové konferenci v Brestu Litevském jedná Trockij s německými generály. Zatím co se zde jednání protahuje, přijíždí do Brestu delegace protibolševické, vyhnané Ukrajinské rady. V konferenční síni představuje se generálu Hoffmannovi jakožto zástupce suverénního ukrajinského státu a okamžitě podepisuje mírovou smlouvu. Nepomáhají protesty bolševické delegace, která tvrdí, že vláda, která tento mír podepisuje, nevládne na svém území, že jedinou legitimní vládu Ukrajiny zastupuje delegace sovětská. Němci jsou odhodláni pomoci této vládě, která ihned přistoupila na všechny jejich podmínky. Než se bolševická delegace z této rány vzpamatovala, překročily německé oddíly demarkační čáru a daly se na pochod na Ukrajinu. Za okupační armádou postupovala ovšem také vláda „Ukrajinské národní republiky“.

Ukrajina byla obsazena rychle. Slabé, nevyzbrojené oddíly rudé gardy jen tu a tam mohly klást odpor. Tehdy došlo u Bachmače i k známé bitvě mezi postupující německou armádou a československými legionáři. Za měsíc byla Ukrajina vyčištěna od bolševických oddílů a v Kijevě, kromě úřadu velitele okupační armády, generála Eichhorna, působila také vláda Centrální rady.

Udržela se ovšem velmi krátkou dobu — všeho všudy asi šest neděl, protože Němci šli na Ukrajinu s jasným cílem. Potřebovali obilí — a hodně obilí — neboť jen tak mohlo blokované Německo vydržet pátou válečnou zimu a připravit se k ofensivě na Marně. Němečtí generálové nepohrdli ani cukrem a cukrovou řepou, doneckým uhlím, krivorožským manganem, ani vagonovým parkem nebo strojním zařízením jekatěrinoslavských závodů. Kdyby byla Centrální rada s to zajistit okupační armádě nerušenou sklizeň a práci v dolech, byla by se pravděpodobně i nadále těšila přízni generála Eichhorna. Ale Centrální rada se zaměstnávala debatami o ústavě, její členové nemohli zamezit četným stávkám havířů, kteří nechtěli pracovat pod dozorem německých vojáků, a sedláci odepřeli zasít zabranou půdu. Když si pak Němci zjednávali na dolech a na vsích pořádek sami, odvážili se někteří členové rady, nepochopivše situaci, veřejně protestovat proti porušování suverénních práv ukrajinského národa. Tehdy se objevil pověstný pruský poručík s třemi vojáky; dostavil se 29. dubna na zasedání Centrální rady a ukrajinský parlament rozehnal. Ukrajinskou vládu, pokud neuprchla, zatkl a dosadil za „hejtmana Ukrajiny“ carského gardového důstojníka Skoropadského. „Samostatná Ukrajina“ teď stala se útočištěm pro velkoruskou buržoasii, která prchala ze sovětského území. A především: okupační armáda odvážela už nerušeně na Západ obilí, rudu a uhlí.

Západní Ukrajina a direktorium

Koncem října 1918 ústřední mocnosti kapitulovaly. Ve Lvově ustavil se Ukrajinský národní výbor, který vyhlásil samostatnou Ukrajinskou západní republiku. Pilsudski poslal do Haliče první oddíly tvořící se polské armády, které společně s místními dobrovolnickými oddíly zahájily s Ukrajinci válku. Už 22. listopadu byli Ukrajinci ze Lvova vyhnáni, vláda se přestěhovala do Stanislavova, ale Poláci považovali celou východní Halič za svou — a proto ji v těžkých bojích, trvajících přes 8 měsíců, celou obsadili. Větší část západoukrajinské armády přešla na území dněperské Ukrajiny, menší část se dostala na Podkarpatskou Rus, kde po potyčkách s Rumuny a s Maďary byla nakonec československými úřady odzbrojena.

Na dněperské Ukrajině nebyl boj dávno ještě rozhodnut. Už za hejtmanské vlády odpověděli sedláci na vrácení půdy povstáním a partizánskými boji, vydatně podporovanými ze sousedního sovětského Ruska. Brzy se Němci a vládní úředníci odvažovali na vesnice jenom v doprovodu silných vojenských oddílů. V létě byl v Kijevě teroristy zavražděn velitel německé armády generál Eichhorn. A když se zhroutilo rakouské a německé císařství — nadešel automaticky konec německé okupace a hejtmanské vlády. V městečku nedaleko Kijeva utvořili Vynnyčenko a Petljura ukrajinské direktorium a v čele vzbouřených sedláků vtáhli do Kijeva. Ale z jihu, z oblasti donských kozáků, postupoval na Ukrajinu generál Děnikin, který hubil nejen bolševiky, ale také ukrajinské „samostijniky“. Ze severu zas přicházela reorganisovaná a bojechtivá Rudá armáda. Na celém území Ukrajiny vytvořily se bandy různých atamanů, kteří vyhlašovali sta samostatných republik, loupili, vraždili a nejevili ochotu podřídit se jakékoli autoritě. Tento krvavý zápas, boj všech proti všem trval téměř celý rok. Ukrajinská vláda, která byla pro boj na dvě fronty slabá, začala hledat pomoc zvenčí, vyjednávajíc s francouzskými a anglickými oddíly, které obsadily přístavy Černého moře. Vynnyčenko, jehož pověst radikálního socialisty nebyla dobrým doporučením u francouzských generálů, z direktoria vystoupil. Příliš „ideologický“ spisovatel byl už dříve zatlačován do pozadí bezzásadovým a energickým Petljurou. Ale dohoda s Francouzi se neuskutečnila; nikoli proto, že byl Petljura nepoddajný, nýbrž proto, že francouzská politika usilovala o vytvoření „jediného a nedělitelného“ Ruska, nedůvěřujíc separatistickým Ukrajincům.

Přes velmi demokratické zákonodárství, jež se však pro válečné poměry nemohlo uplatnit, poskvrnilo se ukrajinské direktorium krvavým terorem, který překonal vše, co tato nešťastná země dosud zažila. Les šibenic, vypálené vsi a města, desítitisíce umučených lidí a statisíce vyvražděných židů značily cestu, kudy prošli „hajdamaci“, jezdecké petljurovské oddíly. Po vítězství nad Děnikinem soustředila Rudá armáda všechny své síly proti Petljurovi. Obklíčen se všech stran, ustupoval Petljura k polským hranicím.

Petljura a Pilsudski

Koncem r. 1919 obsadila Rudá armáda celou dněperskou Ukrajinu až k polským hranicím, ale Petljura pokračoval v boji. Německo bylo rozvráceno, Francie nejevila zájem o ukrajinský separatismus — bylo tu však Polsko, které snilo o polském státě od moře k moři, to jest od Baltického k Černému moři. Koncem r. 1919 překvapit Petljura smlouvou s Pilsudským, podle níž se za polskou pomoc při obsazení dněperské Ukrajiny navždy zříkal nároků na Ukrajinu západní a na Volyň. Pilsudski chtěl vytvořit samostatnou „Velkou Ukrajinu“, která by byla pod polským protektorátem a jednou pro vždy vypudila Rusy od břehu Černého moře. A zase pochodovaly cizí armády do Ukrajiny, zase jela za okupační armádou vláda „samostatné Ukrajiny“. Brzo byl zas obsazen Kijev.

Skončilo to, jak známo, tím, že se téměř uskutečnilo spojení obou Ukrajin, západní a dněperské, ale pod sovětskou mocí. V srpnu 1920 stála jízda Buděnného v předměstích Lvova. Rižský mír, uzavřený sovětskou a polskou vládou, ukončil dlouhá léta nekonečných bojů. Západní Ukrajina, Volyň a Polesí zůstaly v Polsku.

Ukrajinská otázka rozřešena?

Rada velvyslanců, která z rozhodnutí versailleské mírové konference kreslila novou mapu Evropy, uznala v r. 1923 polskou svrchovanost na území západní Ukrajiny, ale zavázala Poláky, aby poskytli ukrajinskému obyvatelstvu autonomii. Podobně byla přiznána Podkarpatská Rus Československu. Československá vláda neodmítala nikdy uskutečnit autonomii Podkarpatské Rusi, uvažujíc jenom o časovém odstupu, jehož je třeba, aby země, maďarským režimem zanedbaná, poněkud vyspěla po kulturní a sociální stránce. Jinak se chovalo Polsko. Sejm sice schválil zákon o kulturní autonomii Východní Haliče — v r. 1923 — ale zákon zůstal na papíře a nebyl nikdy proveden. Ukrajinské školství, vybudované pracně za Rakouska, bylo zničeno téměř celé, ukrajinské děti musí chodit do škol, kde se v mateřské řeči vyučuje jen náboženství, střední a vyšší školství neexistuje vůbec. Polští latifundisté, jimž patří 50 procent orné půdy, zachovali své statky nedotčeny, Ukrajinci nejsou připuštěni ani do úřadů, ani do škol, družstevnictví se brzdí a zabírají se dokonce i řeckokatolické kostely. Výbuchy nespokojenosti potlačují policejní a vojenské trestní expedice, které vyvrcholily v r. 1932 proslulou „pacifikací“, při níž bylo sta lidí zatčeno, družstva rozbita, zboží v nich spáleno, vesnicím uložena vysoká peněžitá pokuta a všechny spolky rozpuštěny.

Není divu, že za takových okolností hledělo obyvatelstvo západní Ukrajiny přes blízkou sovětskou hranici, kde se za řekou Zbručem organisoval federativní ukrajinský stát. Sovětská vláda provedla ukrajinisaci celého úředního aparátu, ukrajinská kultura rychle vzkvétala, rozvíjelo se písemnictví, sedlák dostal půdu. Tato opatření podryla rychle celou ukrajinskou emigraci. Bývalý předseda Centrální rady, známý historik Hruševskyj, s velkou skupinou svých přátel uznal sovětskou vládu, vrátil se na sovětskou Ukrajinu a byl zvolen předsedou ukrajinské Akademie věd.

Zajímavější byl vývoj Vynnyčenka. Napsal v emigraci velké dílo „Obrození národa“, v němž podrobil kritice činnost Centrální rady, Direktoria, Petljury a svou vlastní. Vrátil se na Ukrajinu, vstoupil do komunistické strany, byl přibrán do ústředního výboru komunistické strany Ukrajiny, byl jmenován lidovým komisařem zahraničí — ale za několik dnů překvapil svět náhlým odjezdem za hranice a novým rozchodem s komunisty, protože nebyl připuštěn do nejvyššího orgánu strany — do politbyra. V těchto prvních letech sovětské Ukrajiny byl vliv komunistické strany tak veliký, že i celá západní Ukrajina byla komunistická — přes to, že polské úřady trestaly příslušnost k této straně těžkým žalářem. Všechny ostatní strany se staly téměř bezvýznamnými. Petljura skončil neslavně. Byl v r. 1926 zavražděn v Paříži židovským nacionalistou Schwarzbardem, který takto mstil své souvěrce, vyvražděné petljurovci.

Nacionalistická oposice

Ale brzy začal ukrajinský problém působit starosti i sovětské vládě. První příznaky oposice objevily se na poli kulturním. Poněvadž ukrajinština se teprve zdokonalovala a dosavadní terminologie nestačila pro složitou státní správu a vědy, vynořila se otázka, kde jest hledati pomoc: zda na západní Ukrajině, v kolébce ukrajinské kultury, třebas tam do ukrajinštiny pronikly četné polonismy, anebo v Rusku. Tato otázka byla brzy ještě dalekosáhlejší: má ukrajinská národní kultura čerpat na Západě — jinými slovy v Haliči, a proto i v Polsku a vůbec v Evropě, anebo jen u ostatních národů Sovětského Svazu, především u Rusů? Sovětská vláda postřehla nebezpečí: za kulturní oporou ze zahraničí mohla následovat opora politická. Tehdy přišel Stalin s formulí „národní kultury podle formy a socialistické podle obsahu“, odsuzuje všechny pokusy o západní orientaci jako protisocialistické. Ale obtíže tím zažehnány nebyly.

Brzy začala výstavba Svazu. Ukrajina nebyla při této výstavbě opomíjena: celý svět ví o Dněprostroji, o velkých hutích, o zvýšení těžby uhlí a rud. Ale samotný fakt, že plánování a vůbec celá hospodářská výstavba přicházela z Moskvy a nikoliv z Ukrajiny, dráždil mladé ukrajinské nacionalisty, kteří sice byli stoupenci sovětské vlády, ale své „vlastní“, ukrajinské. Ještě horší potíže vznikly při kolektivisaci: na Ukrajině bylo totiž individuální rolnické hospodářství nejsilnější a sedlák se v mnoha ukrajinských oblastech opřel kolektivisaci třebas i násilím. Vyhnání kulaků, jejichž děti vystudovaly zatím na ukrajinských středních a vysokých školách, zaujímajíce místa v sovětském státním aparátě a ve vědeckých ústavech, nezůstalo pochopitelně bez vlivu. Toto opatření dalo se snadno považovat za „protiukrajinskou persekuci“. Problém se ještě zhoršil, když se na obzoru objevilo válečné nebezpečí a bylo třeba pomýšlet na průmyslovou výstavbu spíše ve vnitrozemí, než na ohrožené Ukrajině. K tomu přistoupila nevraživost k ruštině, která je v Sovětském Svazu nutná jako dorozumívací řeč v celém státě, stížnosti na „odstrkování“ a pod. Tedy problémy, které zčásti a třebas v jiné formě známe z vývoje na Slovensku.

Tento vzrůst ukrajinského nacionalismu v oblastech, kde se sovětská vláda domnívala, že rozřešila národnostní problém navždy a k všeobecné spokojenosti — měl v zápětí ničivé následky pro vedoucí osoby sovětské Ukrajiny. Prvním znamením byla smrt Skrypnikova. Tento muž, jeden z nejstarších bolševiků, který patřil k zakladatelům strany a byl téměř neomezenou autoritou jak na Ukrajině, tak i v celém Svazu, spáchal sebevraždu, protože se prý přesvědčil, že za jeho zády a pod záštitou jeho jména pronikli do vědeckých a správních ústavu lidového komisariátu osvěty agenti cizích mocností, petljurovci a pod. Sovětská vláda pokusila se čelit podzemní nacionalistické oposici tím, že přeložila hlavní město Ukrajiny z proletářského a více poruštěného Charkova do tradičního Kijeva. Ale když přišel v Německu k moci nacionální socialismus a když se začaly objevovat pověsti o německých plánech na Ukrajině, rostl počet těch, kteří byli odstraněni, odsouzeni nebo spáchali sebevraždu, protože „byli odhaleni jako agenti hitlerovského Německa“. Sebevraždu spáchal předseda Sovnarkomu Ljubčenko a odsouzeni byli Kocjubinskyj, Zatonskyj, Jakir, Gamarnik, Griňko a mnoho jiných, kteří byli členy první ukrajinské sovětské vlády, řídíce všechny boje s petljurovci a zůstávajíce i později dlouhá léta v čele ukrajinského státu.

Ukrajinský aktivismus

Tento vývoj měl ovšem vliv i na západní Ukrajinu. Téměř deset let byla tam komunistická strana skoro monopolní, ačkoli byla v ilegalitě. Všechny ostatní strany marně usilovaly o vliv na ukrajinské rolnictvo. Ale když nastalo vření na sovětské Ukrajině, projevilo se i v Haliči a na Volyni. A k tomu ještě ilegální komunistická strana, která postupně měnila svou taktiku v nacionální otázce — od požadavku připojení západní Ukrajiny k Sovětskému svazu, přes poněkud mlhavější heslo sebeurčení až k požadavku autonomie, uskutečněné v rámci polského státu — dusila se nekonečnými frakčními boji, střídajíc neustále vůdcovské garnitury. To všechno přivodilo rychlý pokles jejího vlivu.

A tak vyrostl na polské Ukrajině ukrajinský aktivismus. Jeho nositelem se stala ukrajinská národní demokracie UNDO, která se vyvinula v největší ukrajinskou stranu v Haliči. UNDO se pokusila o spolupráci s polskou vládou, zúčastnila se voleb do sejmu — i když všechny polské oposiční strany volby bojkotovaly — snažíc se kladnou a státotvornou prací dosáhnouti některých ústupků pro Ukrajince. Část strany oddávala se naději, že se podaří společně s Poláky odtrhnout sovětskou Ukrajinu a pod polskou záštitou vybudovat samostatný ukrajinský občanský stát. Ale všechny aktivistické snahy UNDO rozbily se o tvrdošíjnou protiukrajinskou politiku polské vlády. Je to v povaze centralistického státu, že nepřipouští ústupků odstředivé národní menšině, i když při tom riskuje trvalou nespokojenost a třeba i revoluční akci této menšiny. A tak UNDO nezbylo, než se od aktivismu odvrátit a zdůraznit znovu autonomistický program… A čekat ovšem, až se vítr v Evropě obrátí.

Ukrajinský fašismus

Letos na jaře byli obyvatelé holandského města Amsterodamu vyplašeni prudkým výbuchem, který zničil celé poschodí jednoho hotelu. Pod troskami zdí a nábytku našli mrtvolu muže, který před dvěma dny přijel z Vídně a předložil vrátnému československý pas. Policie stála před záhadou. Později přišel do hotelu jiný muž a dotazoval se na mrtvého. Když se pak na policii dověděl, že jeho přítel je mrtev, nesmírně se polekal. I tento muž měl československý pas.

Muž, který se stal obětí amsterodamského atentátu, byl ukrajinský plukovník Konovalec, vůdce ukrajinské organisace se stálým sídlem v Berlíně. Československé pasy byly ovšem falešné. Tato organisace (ve zkratce UVO, nebo UON), pozůstávající ze zbytků starých petljurovských a haličských armád a ze studentské mládeže, propaguje tvoření Velké Ukrajiny ozbrojeným povstáním proti polské a sovětské vládě. Přeje si Ukrajinu fašistickou, považujíc za hlavní zbraň organisaci teroristických aktů proti nepřátelům Ukrajinců a samozřejmě proti vlastním „zrádcům“. Na vrub této organisaci je třeba přičísti zavraždění polského politika Hołówka, polského ministra vnitra Pierackého i četné jiné atentáty v Haliči a na sovětské Ukrajině. Je přirozené, že teroristický a romantický charakter této organisace vytvořil z ní skvělý prostředek pro agenty různých evropských tajných policií a špionážních ústředen. Informovaní lidé tvrdí, že není v této organisaci člověka, který by nebyl — třeba někdy i bezděčně — ve službách nějaké tajné policie. Když se začala vzmáhat nacionalistická oposice na sovětské Ukrajině, když ztroskotal také ukrajinský aktivismus v Polsku, a když zase oživly staré německé plány na Ukrajině — tu se objevilo pro tuto organisaci vděčné pole působnosti.

•

Od té doby, kdy se Německo stalo zase silnou ozbrojenou velmocí, jsou na denním pořadu plány, které se už jednou — v roce 1918 — přiblížily uskutečnění. Říšskému kancléři nemůže nikdo vytknout, že by svůj zahraničně-politický program neplnil důsledně. A v tomto programu se Němcům vykládá, že se císařská říše dopustila chyby, hledala-li pro přelidněné Německo nezbytný prostor v zámoří, když jej mohla vidět mnohem blíž — a to v Rusku nebo ještě spíše na Ukrajině. Proto už několik měsíců po převzetí moci žádal Hugenberg v Londýně volnou ruku Německu na Ukrajině a proto mluvil o nutnosti osvobodit Ukrajinu také Rosenberg.

Neboť Ukrajina — to není jenom obilí — a hlavně pšenice, která by mohla na dlouhou dobu dostatečně zásobovat celé Německo — to není pouze nejlepší evropské uhlí, doněcký antracit, nejen jedinečná naleziště rašeliny, nejen nejvzácnější kov mangan, nejen drohobyčská nafta, ale Ukrajina — to je také cesta k nejbohatším naftovým pramenům v Baku, cesta k Černému a Kaspickému moři, s jejichž břehů lze ovládat Malou Asii, Persii, tedy vlastně všechno až k hranicím Indie.

A tak se česko-slovenskou krisí a podkarpatoruskou autonomií stala ukrajinská otázka najednou velmi aktuální. Neznámá dosud země a neznámý národ staly se objektem složitých diplomatických jednání a tématem pro úvodníky velkých londýnských, pařížských a newyorských listů. Autoři těchto úvodníků vědí velmi mnoho. Tvrdí mimo jiné, že Německo chce pro začátek připojit východní Halič k Podkarpatské Rusi a vytvořit tak zárodek Velké Ukrajiny, která by pak podnítila vzpouru v Ukrajině sovětské. Píší, že právě proto se Polsko brání těmto plánům a chce připojením Podkarpatské Rusi k Maďarsku znemožnit tento plán hned v zárodku. Proto se prý také Polsko obrátilo na východ a hledalo posílení v Sovětském svazu. Nelze teď ovšem říci, zda je to pravda. Jisté je však, že ukrajinská otázka na dlouho nyní nezmizí z úvodních sloupců novin, zůstávajíc také předmětem neprůhledných diplomatických jednání.

Karel Nedvěd

Přítomnost, ročník XV, číslo 51, 21. 12. 1938