Situace levice na Ukrajině je složitá

V uplynulých dnech jste se vrátil z cesty na Ukrajinu. Kde jste byl a kdo akci organizoval?

Šlo o delegaci strany Evropské levice (EL), které se kromě mě zúčastnili ještě soudruzi a kolegové z Německa, Španělska, Lucemburska, Maďarska a Bulharska. Vzhledem k tomu, že ani v rámci členských a pozorovatelských stran Evropské levice není na téma Ukrajina stejný názor a probíhají často bouřlivé diskuse, rozhodla se EL vyslat takovou delegaci, která by na místě nasbírala co možná nejvíce informací, kontaktů a zkušeností.

S kým jste se na Ukrajině setkali?

Bohužel, nebo možná bohudík, nám časový pres neumožňoval vytáhnout paty z hlavního města Kyjeva. Šlo tak prakticky o dvouapůldenní maraton setkání s představiteli a aktivisty jak politických stran, tak přípravných výborů nově vznikajících odborů, organizací na obranu základních práv lidí v regionech, s lidmi, kteří se tváří v tvář rodící se humanitární katastrofě na východě země snaží organizovat pomoc jejím obětem. Setkali jsme se také s levicovými intelektuály z řad studentů i vysokoškolských profesorů, novináři apod.

Popište tedy, v jaké situaci se nachází ukrajinská levice.

Situace je velice komplikovaná. Lidí, hlásících se k levici nebo snažících se něco zorganizovat, je poskrovnu, většina témat, která byla před rokem široce diskutována, zejména odpor proti oligarchům, boj s korupcí, ale i celá řada sociálních a demokratických požadavků, jež tehdy zaznívala, je buď zapomenuta, nebo zcela překryta všudypřítomným bezpodmínečným vlastenčením, nebo spíše nacionalismem. A kdokoli se pokusí tato témata znovu připomenout, je hned překřičen, v horším případě napadán, že překrucuje historii a odvádí pozornost od toho hlavního – Sláva Ukrajině!. Navíc ultrapravicové síly, zejména Pravý sektor, které ve volbách příliš neuspěly, si vynucují reálný vliv jinými prostředky a dávají nepokrytě najevo, že volby jsou sice krásná věc, ale když na to přijde, ony mají bataliony, organizované a (ke všemu) odhodlané členy a aktivisty, což je velmi diplomaticky řečeno.

V poslední době musí však levicoví aktivisté stále častěji čelit i fyzickým útokům. To je také jedním z důvodů, proč nezmiňuji žádná jména těch, kteří se s námi setkali. Už tak slabou levici oslabuje i nedůvěra, kterou si vysloužila komunistická strana zřejmě příliš otevřenou podporou bývalého prezidenta Janukovyče. Naštěstí si většina levicově uvažujících lidí uvědomuje, že bez komunistů to nepůjde, předpokládá spolupráci a pečlivě sleduje vývoj a diskuse v KS Ukrajiny.

Co víte o soudním procesu s Komunistickou stranou Ukrajiny?

Soudruzi z KS Ukrajiny nás informovali, že proces, jehož cílem měl být soudní zákaz činnosti komunistické strany, je v tuto chvíli pozastaven, soudkyně prý po přerušení projednávání sama odstoupila (snad něco málo profesionální cti?) a v tuto chvíli se čeká, jaký postup soud určí. Myslím, že tak, jak už to u politických a politicky motivovaných procesů bývá, nyní jejich iniciátoři určitě nezvažují v první řadě otázky právní, ale hlavně propagandistické a politické »zisky a ztráty«, a soud potom udělá to, co mu bude doporučeno.

Pokud jsem to správně pochopil, tak soudruzi v komunistické straně teď také velice rozsáhle bouřlivě diskutují, jak dál v této situaci. A umíme si asi představit, pod jakým tlakem se tyto diskuse vedou.

Ostatně hlavní úkol, jenž byl zadán - a proces s KS Ukrajiny toho byl součástí - byl splněn. Komunisté nejsou po volbách v ukrajinském parlamentu zastoupeni.

Jak na vás celkově působilo prostředí, v němž jste se pohyboval, je například v Kyjevě také slyšet ruština? Jsou ulice plné lidí?

S ruštinou není problém, myslím, že i velká část rodilých Ukrajinců mluví v běžném styku rusky, ale celkový dojem je spíš smutný a deprimující. V ulicích je strašně málo lidí, město dělá tak trochu dojem vybydlenosti, a to nás všichni upozorňovali, že Kyjev je ještě vynikající ve srovnání se zbytkem země.

Lidé se evidentně něčeho obávají. Dám příklad: Vedle parlamentu je betonový sokl, pozůstatek pomníku Vladimíra Iljiče Lenina. Spíše ze zvědavosti jsem se asi osmi kolemjdoucích zeptal, co že to tam stálo za pomník. Odpovědi zněly: Nevím, nepamatuji se, nejsem zdejší a podobně. Přitom všichni byli místní. Tedy o tom, jaká atmosféra asi panuje mezi prostými lidmi, je tato má zkušenost vypovídající více než spousta slov. Závěr si každý udělá sám.

Bylo možné nějak vypozorovat, jaká je sociální situace lidí?

Znovu musím zdůraznit, že jsme byli pouze v Kyjevě, a podle Kyjeva prý nelze soudit. Tam přece jen bydlí většina bohatých, jsou tam vládní úřady, trocha turistů atd., lidé tam přece jen spíše seženou obživu. Daleko horší je situace mimo hlavní město, alespoň to nám říkali například odborářští aktivisté z Krivého Rohu.

Na čem se ale shodli všichni, včetně těch, kdož sympatizují s vládními silami (i když ti méně ochotně), tak nejhorší je situace na východě Ukrajiny, která určitě velmi rychle přeroste v humanitární katastrofu. Nejde jen o to, že tam vládní vojska bombardují vlastní občany a jejich příbytky, infrastruktura je v dezolátním stavu, zásobování téměř nefunguje. Většinou neteče voda, plyn je jen někde, elektřina prý zatím funguje. Státní zaměstnanci a důchodci nedostávají už řadu měsíců výplaty a důchody. Výjimkou jsou z nějakých důvodů jen železničáři. A když přijde někdo z vlády s návrhem na alespoň nějaké provizorní řešení – třeba že bude vláda nakupovat uhlí rovnou ze šachet a za hotové, tak to pravicové síly zablokují.

V této situaci je až nepochopitelné, že například zdravotnictví, zejména nemocnice, stále funguje, i když zdravotníci jsou bez výplat. Vláda přitom místo toho, aby situaci nějak řešila, organizuje spíše pravý opak. Když už si například někdo z východních regionů může a dokáže pro dlužné peníze dojet do Kyjeva, jsou mu kladeny takové organizační, administrativní a jiné překážky, že domoci se nápravy je téměř nemožné.

Navíc den před naším odjezdem rozhodla vláda o tom, že zastaví převody financí na účty občanů a institucí v »povstaleckých« regionech. Myslím, že si každý umí představit, co nastane v okamžiku, kdy se tam zhorší počasí, začne opravdu mrznout a podobně, v jak zoufalé a neřešitelné situaci se ocitnou především sociálně slabší vrstvy a zejména staří lidé. A jde o statisíce lidí – občanů Ukrajiny, od kterých se vláda fakticky beztrestně distancuje.

Myslím, že je i naší povinností hlasitě poukazovat také na to, že jedna věc je »velká politika« a velmocenské hry, ale druhou věcí je, že tam žijí prostí lidé, kteří jako by pro západní politiky a média neexistovali, nebo se o ně začnou zajímat, až dosáhne počet obětí »mediálně zajímavého počtu«. Z tohoto hlediska mi připadají například spory o formální čistotu ruských humanitárních konvojů, slušně řečeno, odporné.

Jak vy sám vidíte budoucnost Ukrajiny?

Upřímně řečeno - v temných barvách. Nejde jen o to, že výsledkem protestů proti oligarchům a korupci je pravý opak - mimo jiné posílení pozic oligarchů a rozšíření korupce i o oblast odvodů branců, dále rozkrádání sbírek pro armádu i zahraniční pomoci. Základní problém vidím v tom, že se podařilo vykopat v myslích lidí hluboké příkopy, prosadit naprosto černobílé vidění a tu část společnosti, která si to nenechala vnutit, minimálně zastrašit.

Například uprchlíci z Krymu, ti byli ještě vítáni a lidé i státní orgány jim vycházeli vstříc. O 180 stupňů obrácené je však během pár měsíců chování ve vztahu ke spoluobčanům z východních a jihovýchodních regionů. Propaganda je všechny líčí pomalu jako agenty Moskvy a zrádce vlasti.

Obdobná, ale s opačným znaménkem, je zase situace na opačné straně. Tak například aktivisté těch několika málo humanitárních organizací, kteří si uvědomují hrozící katastrofu na východě země, snaží se na ni upozorňovat a organizovat pomoc, nám líčili, s jak nenávistnými a agresivními reakcemi se často setkávají, zejména v ukrajinských médiích. Když ale přijedou na východ projednávat možnosti a potřeby pomoci, setkávají se prý také s velkou nedůvěrou a označováním za fašisty a podobně. Tady podle mne leží propast, kterou bude velmi obtížné překonat.

Vývoj na Ukrajině bychom měli podle mne pečlivě sledovat a to ještě z jednoho v podstatě sobeckého důvodu. Když jsem se v neděli 16. listopadu vrátil do Prahy a pustil jsem si televizní stanici ČT24, a následující den 17. listopadu jsem pokračoval a sledoval dění v hlavním městě, chování hlavních protagonistů (nejen osob, ale zejména struktur a institucí), nevěřil jsem vlastním očím. Připadalo mi to, jako bych nesledoval oslavy státního svátku, nýbrž nějakou - možná neplánovanou - generálku na něco, co by šlo nazvat Majdan.cz. Jako by si někdo prověřoval, odborně řečeno, organizačně-technické, politické, materiální, mediální a ideové zabezpečení takové akce, případně testoval reakci většinové společnosti.

Upřímně řečeno, nerad bych se v budoucnu dočkal toho, že bych po návratu z podobné cesty neodpovídal na otázku, jaká je situace na Ukrajině a co jsem tam viděl, ale musel bych odpovídat na otázku, co nás čeká v České republice, na co se máme připravit. To však záleží na nás všech.

Rozmlouvala Monika HOŘENÍ