Rozhovor
Antonín Jaroslav Liehm
Český
kritik, překladatel a levicový publicista žijící v Paříži, předseda
redakční rady časopisu Listy se narodil v 2. 3. 1924 v Praze. V r. 1945
založil s E. F. Burianem časopis Kulturní politika, ve 40. - 60. letech
publikoval v řadě českých periodik, v 60. letech byl členem redakce
Literárních novin. Liehm odjel na podzim 1968 jako zástupce
Československého státního filmu do Paříže, kde se v létě 1969 rozhodl
zůstat. Pobýval i v USA, kde přednášel na několika univerzitách. Po návratu
do Francie redigoval od roku 1984 Lettre internationale. Spolupracoval s
Pavlem Tigridem. V zahraničí vydal několik knih zabývajících se především
teorií a filmovou kritikou československého a českého filmu. V exilu se
začal více zabývat dílem soudobých českých spisovatelů, hlavně Egona
Hostovského, Milana Kundery a Josefa Škvoreckého. Od roku 1990 vycházejí
opět jeho texty v českých periodikách. V roce 1990 vyšla poprvé v Čechách
kniha rozhovorů s českými a slovenskými spisovateli Generace (jíž
předcházely rozhovory s evropskými intelektuály: Rozhovor) a v roce 1993
Příběhy Miloše Formana. V roce 2002 vydal Host knihu vycházející z textů
publikovaných v Listech Minulost v přítomnosti. V únoru 2004 vyšla česky
jeho kniha Ostře sledované filmy, věnovaná československému "filmovému
zázraku" šedesátých let.
V knize "Minulost v přítomnosti" (Host, Brno 2002) se vrací A. J. Liehm
k minulosti, zejména k roku 1968 a jeho společenskou, duchovní, politickou
i kulturní realitou, která přesahuje do přítomnosti a která v nás (ať
chceme či nechceme) žije jako aktivní složka společenského vědomí. Jeden z
Liehmových postřehů následuje:
"Na neexistenci české levice se samozřejmě nezaměnitelně podepsala
místní komunistická strana. Všude, kdy byly stranou masovou, odhodily
komunistické strany už dávno svou neslavnou minulost a staly se součástí
demokratického života, kterou lze těžko obejít nebo ostrakizovat a jež
často umožňuje existenci a vládu toho, čemu se říká levý střed. U nás
takovou vládu komunistická strana svým profilem a rétorikou znemožňuje.
Byla logicky i podmínkou existence opoziční smlouvy, silné pravice a její
vlády. To však není to nejhorší. Stala se totiž i hradbou proti "jinému
myšlení", odstrašující nálepkou, která se snadno přilepí na každý pokus o
ně. Je tak odpovědná nejen za minulost, ale i za současný marasmus a této
odpovědnosti ji nikdo nezbaví. Pokud se z ní nevyprostí sama. Jenže na to
zřejmě nemá ani ona, ani její preference. A nikdo jí nepomůže. Škoda."
Pro bližší seznámení s autorem doporučujeme přečíst si
rozhovor s ním z 8. 3. 2004.
Knížka
Rozhovor, vyšlá v roce 1966, je souborem třinácti rozhovorů s
evropskými intelektuály, které byly publikovány počátkem 60. let v
Literárních novinách. Formát rozhovoru Liehmovi velmi vyhovoval. Autor sám
v předmluvě o rozhovoru jako metodě říká:
"Novinář nesmí pochopitelně zkreslit jediné slovo, zatajit jedinou
myšlenku, vytrhnout ji z kontextu, vybírat jenom hrozinky, které se mu
hodí do krámu, a ostatní hodit do koše. Tohle ovšem platí obecně a nic
nedefinuje. Protože rozhovor v novinách, to není jenom to, co mi ten či
onen náhodou odpověděl v náhodném okamžiku mezi dvěma sousty moučníku,
mezi dvěma vlaky či letadly, mezi dvěma jinými schůzkami, s hlavou plnou
jiných problémů a starostí, když ho třeba bolel žlučník nebo zub, či si
právě potřeboval vyřídit účet s tím nebo oním. Rozhovor, jak já mu
rozumím, je také všechno, co já vím o člověku, s nímž hovořím, co zajímá
mne a o čem přemýšlím, to je i čas, kdy k rozhovoru došlo, i čtenář,
který ho bude číst. A ještě spousta dalších věcí. Takže obvykle jeden
rozhovor nikdy nestačí, je třeba řady setkání, slyšet, co říká nejenom
mně, ale i druhým, vědět, co je pro jeho myšlení typické a co jenom
periferní, hlídat, aby věci šly odněkud někam, aby neskončily v písku
všeobecností a banalit, aby všechno dostalo nějaký konečný tvar, který
neztratí vůni okamžiku a přitom bude svého druhu syntézou, shrnutím.
Myslím si prostě, že dobrý rozhovor je takový, který by interviewovaný
nemohl napsat sám; a přitom to je on, do posledního slova.
A tak je podle mého rozhovor většinou práce velmi dlouhá, k níž je
víc než techniky třeba bloku a tužky, řady setkání, při nichž není o
interviewu vůbec řeči, znalosti člověka z mnoha stran, nejenom z díla
nebo z vnějšího projevu (ale toho obojího zcela bezpodmínečně), pocitu
vzájemné důvěry a konečně i shody v základních názorech a cílech. Jinak
totiž vzniká diskuse nebo se rozhovor mění v obranný boj z jedné či druhé
strany. I to může být ovšem zajímavé, i z toho se lze mnoho dovědět -
spíš o člověku - ale to už je trochu jiná historie."
Obsah
úvod
rozhovor
