Spory o pojetí socialismu jsou takřka stejně staré jako socialismus sám. Již v minulém století došlo k přibližnému vymezení dělící čáry mezi stoupenci tržního a centralistického modelu socialismu. Karel Marx - mj. i v polemice s decentralizovanou koncepcí socialismu Proudhona - se domníval, že v socialistické společnosti bude funkce tržního mechanismu nahrazena racionálním centrálním řízením výroby. V podstatě tytéž názory později zastávali i Marxovi následovníci, nevyjímaje ani předáky stran II. internacionály. Tak v socialistickém hnutí naprostou převahu získalo pojetí socialismu beztržního přesto, že koncem XIX. století a počátkem našeho věku vyslovili o něm vážné pochybnosti někteří nemarxističtí ekonomové.
Bohužel se v kruzích marxistů těmto teoriím nepřikládala velká váha. Plně zaujati hlavně politickou stránkou dělnického hnutí si zřejmě neuvědomovali obtíže budování socialistické společnosti. Reakce Kautského na obecné konstatování holandského ekonoma N. G. Piersona o praktické neuskutečnitelnosti socialismu v knize „Den po revoluci“ (viz dokument č. 2) nepochybně utvrdila v hnutí i teorii socialismu ortodoxní názory. Rovněž první světová válka tím, že deformovala zbožní hospodářství, přispěla k tomu, že se představy o možnosti naturálního řízení socialistické ekonomiky utvrdily.[1]
7. 11. 1917 začal v sovětském Rusku vlastní dějinný experiment. Prognózy a teorie socialismu se dostaly do kontaktu s praxí. Hledání přístupu k socialismu v Rusku [*6]bylo obtížným, křivolakým a dramatickým procesem politickým i myšlenkovým, dobou nalézání i omylů. Lze říci, že výstavba nové společnosti v hospodářsky a vcelku i kulturně zaostalé zemi po dlouhá léta nedovolila vyřešit dilema socialismu tržního či centralistického. Obratem od válečného komunismu k Nepu (1921) byl sice princip zbožního socialismu respektován, avšak více v praxi než v teorii. Přetrval názor, že přechod vyspělých kapitalistických zemi k socialismu by se obešel bez obchodu. Takto pochopili Nep i Leninovi následovnici v mezinárodním komunistickém hnutí. Program Komunistické internacionály schválený na VI. kongresu uvádí, že se sféra tržních vztahů bude zužovat úměrně s rozšiřováním socialistického (státního) sektoru v národním hospodářství.[2]
Diskuse o mechanismu fungování socialistické ekonomiky pokračovala v polovině dvacátých let mezi Bucharinem a Preobraženským.[3] Současně se v SSSR mezi ekonomy vedl dlouhý spor o jednotném regulátoru, tj. má-li se plán stát jediným a hlavním instrumentem řízení ekonomiky, či svěří-li se tato funkce hodnotovým kategoriím.
S nástupem kolektivizace zemědělství v SSSR začala nová polemika o Nepu, přechodném období a socialismu.[4]
[*7]V diskusi převládl názor, že proces likvidace obchodu, volné hry cen, poptávky a nabídky bude brzy ukončen. Plán se prý stane jediným regulátorem ekonomických procesů. Likvidací mnohosektorovosti sovětského hospodářství budou prý odstraněny jeho rozpory; sociálním důsledkem kolektivizace prý bude odstranění tříd. Jakmile budou tyto procesy dokončeny, stane se prý i nová ekonomická politika zbytečnou.
Ukazuje se, že na počátku 30. let se opakovala obecně přijatá teze, že socialismus začíná tam, kde končí koupě a prodej za peníze a kde začíná bezpeněžní směna produktů. Závěry diskuse na počátku 30. let nejsou tedy nové. Nový je názor, že kolektivizace umožňuje tuto kardinální změnu ve vztazích mezi průmyslem a zemědělstvím, jež úplně ignoruje realitu, k niž se někteří ekonomové obohaceni zkušenostmi Nepu přiblížili, totiž že zbožně peněžní vztahy nejsou jenom záležitostí vztahu státního průmyslu k soukromovlastnickému zemědělství, ale ekonomických vztahů v celém národním hospodářství.
Přetrvání a oživení centralistického pojetí socialismu napomohla sama specifická cesta k socialismu v SSSR. Při urychlené industrializaci země a kolektivizaci zemědělství, která byla jejím vedlejším produktem, se jistá naturalizace ekonomických vztahů stala naprostou nutností, poněvadž při krajním nedostatku průmyslových výrobků nemohla KSSS zabezpečit prostředky na zprůmyslňování Ruska normální tržní cestou. A od této doby byla každá snaha alespoň teoreticky zkoumat možnost rozšíření sféry zbožně peněžních vztahů v socialistické ekonomice klasifikována po celou řadu let jako úchylka od marxismu-leninismu.
[*8]V polovině 30. let bylo v SSSR značně pozměněno tradiční pojetí socialismu. Tenkrát v zemi došlo takřka k úplnému vytlačení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, byly likvidovány vykořisťovatelské třídy, SSSR se upevnil jako národnostní stát, velkých úspěchů bylo docíleno v rozvoji kultury a školství, vyrostla nová sovětská inteligence, společnost tvořily dvě základní třídy: dělnictvo a kolchozní rolnictvo. Od této doby se především tyto přeměny začaly ztotožňovat se socialismem, pokládaly se za dostačující pro vybudování socialistické společnosti.
Za socialismus se začalo vydávat něco, co nebylo v souladu s původními představami, pokud šlo o předpoklady socialismu; přesto se ale ve společnosti podle původních představ nezralé (stupeň rozvoje výrobních sil, produktivita práce apod.) začaly aplikovat ekonomické důsledky, k nimž podle původních názorů klasiků měl socialismus dospět (likvidace hodnotových kategorií apod.).
Pojetí socialismu, které vzniklo v polovině 30. let v Sovětském svazu, do značné míry zredukovalo existenci nového řádu na změny ve vlastnických a třídních vztazích.[5] Takové zjednodušené pojetí vůbec nezavazovalo sledovat vědeckotechnické aspekty výroby, růst výrobních sil apod. Opomíjelo ostatní hodnoty socialismu (morálně politické činitele, rozvoj socialistické demokracie, která by plně využila možností socialistických vztahů k tomu, aby se dokázaly uskutečnit všechny lidské svobody na poměrně vyšší úrovni než v kapitalismu).
Jestliže se dnes snažíme vysvětlit, proč došlo v polovině 30. let v SSSR k zjednodušení pohledu na socialistickou společnost, je třeba ještě vzpomenout nejméně dvou věcí. Za prvé, V. I. Lenin v posledních pracích snížil původní nároky na socialismus. V článku O družstevnictví mluví o státních podnicích jako o podnicích důsledně socialistického typu, růst družstev téměř ztotožňuje s růstem socialismu a velký význam přisuzuje šíření kultury, zvláště na ves[*9]nici.[6] A za druhé, tehdy zřejmě došlo k jednomu závažnému optickému klamu. Zatímco ekonomika SSSR připomínala hospodářský zázrak, vybředal kapitalistický svět ze své nejhlubší hospodářské krize.[7] Z toho se přímo nabízel závěr, že možnosti kapitalismu jsou u konce, kdežto sovětská ekonomika má před sebou perspektivu netušeného rozvoje. Tak mohla velmi snadno vzniknout domněnka, že socialismus již svou převahu nad kapitalismem prokázal a že právě to, co se tak skvěle osvědčilo v SSSR, není nic jiného než plnokrevný socialismus. Přecenily se dosažené výsledky budování socialismu jak v porovnání s daným stavem kapitalismu, tak zejména s jeho potenciálními možnostmi. To nepochybně přispělo k tomu, že se později zakrývaly nevyřešené problémy socialistické ekonomiky a že se předčasně vydávalo za vítězství socialismu nad kapitalismem něco, co zůstávalo ještě daleko za tehdejší úrovní kapitalismu, nemluvě už o možnostech jeho dalšího rozvoje. Z hlediska národních dějin Ruska bylo dosaženo úspěchů skutečně grandiózních (např. SSSR se svou sociálně ekonomickou strukturou velmi přiblížil analogické struktuře vyspělých kapitalistických zemí). Avšak při konfrontaci socialismu jako nového, pokrokovějšího systému s kapitalistickým řádem byly výsledky daleko skromnější.[8]
Čas od času přece jenom narušil tuto koncepci socia[*10]lismu střízlivý hlas. Zazněl v SSSR v mnoha diskusích už za Stalinova života. Bylo to např. v diskusi k ekonomickým otázkám v listopadu 1951. Tato polemika, která probíhala ve chvílích narůstajících hospodářských obtíží, sama o sobě svědčila o tom, že někteří sovětští ekonomové si do určité míry uvědomovali praktickou neúčinnost některých ustálených tezi politické ekonomie socialismu a již tehdy k nim zaujali velmi kritické stanovisko.[9]
Proti těmto názorům zastával však J. V. Stalin vcelku ve všech základních problémech ekonomického vývoje socialismu ortodoxní poučky. Obecně rozšířenou tezi, že za socialismu není stimulem vývoje zisk, ale uspokojení potřeb mas, přeformuloval a povýšil na základní ekonomický zákon socialismu. Současně vyslovil celou řadu nesprávných a dezorientujících závěrů, jako že sféra působnosti zbožní výroby v SSSR je omezena na předměty osobní spotřeby a že výrobní prostředky, vyráběné znárodněnými podniky, nikterak nelze považovat za zboží; a hlavní myšlenku, že „... oběh zboží není slučitelný s perspektivou přechodu od socialismu ke komunismu“, oběh zboží je „... třeba... bez váhání a krok za krokem omezovat... a rozšiřovat sféru působnosti výměny výrobků".[10]
[*11]Jistý obrat v teoretickém nazírání na vývoj ekonomiky a na její hlavní ekonomické postuláty se začal rýsovat od zářijového zasedání ÚV KSSS v roce 1953, které se zabývalo zemědělstvím. Již tím, že jednání vedoucího stranického orgánu zdůraznilo zásadní význam ekonomických podnětů ve výrobě a aplikovalo je v politické praxi - mlčky vycházelo z modernějšího ekonomického myšlení a ve skutečnosti již tehdy vážně poopravilo klasický vzor politické ekonomie socialismu. V roce 1958 uskutečnil ÚV KSSS to, co v listopadové ekonomické diskusi roku 1951 v teoriích předpokládali sovětští ekonomové - Saninová a Venžer, totiž odprodej strojní techniky STS kolchozům. Z různých důvodů, z nichž pravděpodobně ne všechny mohly být zveřejněny (vojenskopolitická strategie, realizace kosmického programu apod.), rozhodně však z důvodů více politických než teoretických, byla po roce 1958 „linie září 1953“ přerušena; místo ekonomických podnětů se znovu ostentativně propagoval „kult hrdinů práce“. Opatření ÚV KSSS z roku 1965 se vrátila k výchozímu bodu září 1953; sledují další obnovení zbožně peněžních vztahů mezi městem a vesnicí.
XX. sjezd KSSS umožnil kritikou dogmatismu nový rozmach tvůrčí ekonomické teorie v SSSR. Po sjezdu zaujali někteří sovětští ekonomové kritické stanovisko k centralistické soustavě řízení, zatím ale bez větších praktických výsledků. Reorganizace průmyslu a zemědělství v následujících letech měly výhradně administrativně organizační [*12]charakter a podstatu samého systému administrativního modelu v nejmenším nenarušily. Proto ekonomickou diskusi, která v SSSR vrcholila v roce 1962, potkal týž osud jako diskusi po XX. sjezdu. Teprve současná sovětská ekonomická reforma akceptuje některé progresivní názory vyslovené v polemických střetnutích sovětských ekonomů, která pokračují i nyní.
Plné obnovení platnosti zákona hodnoty a zbožních vztahů v sovětském hospodářství si vyžaduje i „reformu myšlení“. Avšak tempo procesu rozvíjení zbožně peněžních vztahů v SSSR zřejmě nezávisí jen na politickém klimatu, nýbrž i na všeobecně politických faktorech; mnoho bude záležet i na tom, jak rychle se sovětská ekonomika zbaví pozůstatku naturálních vztahů a jak rychle bude probíhat akumulace prostředků normální tržní cestou.
Lidová moudrost říká: Staré-li seznáš, pro nové sílíš. V duchu tohoto rčení jednali mnozí komunističtí intelektuálové, které kritické přehodnocení ekonomických teorii v období Stalinova života a tvorba a realizace nové soustavy řízení národního hospodářství vybídly k tomu, aby důkladně prostudovali představy socialistů o ekonomických proměnách po převzetí státní moci dělnickou třídou. Aktuálním se stal zejména návrat k rozboru sovětského ekonomického modelu a k ekonomickým diskusím dvacátých let. Tato snaha obnovit kontinuitu a navázat na myšlenkové dědictví původní sovětské ekonomické teorie a praxe se stala jedním z nejtypičtějších rysů soudobého tvůrčího ekonomického myšlení.
Na souvislost mezi teoretickými rozbory sovětské ekonomiky a hledáním nových cest ekonomiky soudobé upozornil jako jeden z prvních polský ekonom W. Brus ve své podnětné práci Modely socialistického hospodářství. Tato práce, podle názorů některých ekonomů, působila jako teoretické zázemí ekonomické reformy.[11]
[*13]Také naši ekonomové a historikové se aktivně podílejí na výzkumu počátků sovětského ekonomického modelu. Šikovy práce Ekonomika, zájmy, politika (Praha 1962) a K problematice socialistických zbožních vztahů (Praha 1964) „znamenaly fundamentální kritiku starého způsobu řízení ekonomiky, podnítily k uvažování o změnách, naznačily hlavní směr těchto změn a připravily tak půdu pro novou soustavu“.[12]
Podnět k řešení současných problémů socialistické ekonomiky na pozadí sporů dvacátých let v SSSR vyšel z řad ekonomů. Avšak v posledních letech také někteří naši historikové intenzívně studují počátky vytváření sovětského ekonomického modelu.[13] Také sovětská historiografie ge[*14]neze Nepu se rozmnožila o řadu původních statí. Zatím ale zcela nepřekonala zjednodušený výklad přechodu od válečného komunismu k Nepu. Sovětská historická věda dlouho tradovala mnohé zásahy do řízení ekonomiky vynucené mimořádnými okolnostmi a zdůvodňované hypotézami jako socialistické a naopak ono krátké období skutečně vědeckých ekonomických metod řízení hospodářství ve dvacátých letech považovala spíš za něco cizího, v podstatě za ústupek kapitalismu.[14] Proto i dnes vznikají v SSSR znovu spory o interpretaci nové ekonomické politiky. Svědčí o tom i rozsáhlá diskuse v časopise Voprosy istorii KPSS. Články otištěné v diskusní rubrice však uvádějí nová fakta. V některých statích se sovětští historikové (např. Levin, Genkinová, Kossoj aj.) dopracovali k hlubšímu pochopení podstaty a smyslu nové ekonomické politiky.[15]
[*15]Vážné studium ekonomických teorií o socialismu se nemůže obejít bez znalostí výsledků západní sovětologie. Namátkou uveďme alespoň druhý díl seriálu E. H. Carra The Bolshevik Revolution 1917-1923, čtvrtou část cyklu A History of Soviet Russia, The Economic Order. Z ekonomických prací upozorňujeme na Maurice Dobba, M. A. Soviet Economic Development since 1917, která stejně jako Carrova práce již vyšla v několika vydáních. Výňatky z těchto prací jsme zařadili i do naší publikace.
Tvůrčí návrat k Nepu a ekonomickým diskusím dvacátých let nepochybné inspiruje naše vědecké pracovníky při zdokonalování československého modelu socialistické ekonomiky.
Ekonomické reformy, které zahájila jako první Jugoslávie a po ní postupně další socialistické země, v jistém smyslu obrozují myšlenky a náměty, které mají svůj původ v ekonomických sporech v SSSR a především v díle V. I. Lenina. Nalezneme mezi nimi mnoho takových, které jsou s novými metodami hospodářské činnosti v plném souladu. Je ovšem beznadějné hledat v minulosti hotové odpovědi na každou současnou konkrétní otázku.
Z mnohaleté mezinárodní diskuse o socialismu a trhu obsáhl tento sborník krátký, ale zato dějinně významný úsek. Publikace je věnována nejdůležitějším otázkám ekonomického pojetí socialismu v prvních letech sovětské moci. Obsahuje některá vystoupení vedoucích politických činitelů KSR(b) a několik dobových statí sovětských ekonomů. Redakce si předsevzala, že alespoň částečně odčiní jednostranné pojetí dřívějších publikací, které upíraly slovo mnoha čelným představitelům Komunistické strany Ruska. Proto v uváděných dokumentech figurují vedle jména Leninova i jména Bucharin, Trockij, Preobraženskij a jiná. Dále zde čtenář nalezne dokumenty stranických orgánů, usnesení Všeruského výkonného výboru sovětů a dekrety sovětské vlády. Zpravidla nejsou uváděny v plném znění, nýbrž ve výňatcích, které mají přímý vztah k tematice antologie. Zkrácení je vždy vyznačeno.
[*16]Vybrané práce autorské a dokumenty zahrnují období od dubna 1917 do prosince 1922. Převážně se týkají hlavních zásad fungování mechanismu socialistické ekonomiky, méně vývoje jednotlivých národohospodářských odvětví. Dělíme je do čtyř kapitol. První kapitola Teorie a prognózy ukazuje, jaké byly původní představy, které ovlivňovaly ekonomické myšlení a jednání tvůrců počáteční ekonomické politiky sovětského státu. Vybrali jsme některé typické výroky K. Marxe, B. Engelse a K. Kautského o perspektivě komunistické společnosti. Chceme ilustrovat, že předříjnová revoluční teorie předpokládala, že ihned po uchopení moci dělnickou třídou se zlikvidují zbožní vztahy a začne zanikat působení hodnotových kategorií.
Tato kapitola dále naznačuje východiska Leninova předříjnového hospodářského programu. Obsahuje pasáž z rezoluce VII. (dubnové) konference v roce 1917 a výňatky ze dvou Leninových prací. Tyto dokumenty dávají letmou představu o hospodářském programu, s kterým šli bolševici vstříc Říjnové revolucí. Jejich další funkcí je umožnit plastičtější srovnání Leninových představ o ekonomice socialismu v roce 1917 s ekonomickými úkoly, které vytyčovala nebo i uskutečňovala sovětská moc z jara 1918, za válečného komunismu a při přechodu k Nepu. Konfrontace nám nejlépe umožní pochopit vývoj i změny v Leninových ekonomických názorech a navíc odhalí nejen to, co v nich bylo reálné a předvídavé, ale i to, co se neosvědčilo a zůstalo v oblasti politického zaujetí, případně revolučního snění.
V druhé kapitole Představy a skutečnosti jsou zařazeny dokumenty od 7. listopadu 1917 do června 1918, čili z prvního období dějin vzniku a vývoje sovětského hospodářského modelu. V historiografii se tato etapa někdy traduje jako „plán přístupu k budování socialistické ekonomiky.“ Klíčem k této etapě je souhrn Leninových projevů a prací známých pod názvem „Nejbližší úkoly sovětské moci“. V této době zároveň dochází k prvním vážným sporům o koncepci ekonomické politiky KSR(b) mezi Leninem a levými komunisty. O tendencích, které se v hospodářství [*17]i politice v těchto měsících projevily, podrobněji píšeme v průvodním textu.
Třetí kapitola zahrnuje období od června 1918 do konce roku 1920. Jde o tzv. válečný komunismus, během něhož sovětská ekonomika nabyla značně specifické podoby naturálního hospodářství. Válečný komunismus tvoří druhou výraznou periodu v historii sovětského ekonomického vývoje. Dokumenty a práce, které jsme vybrali - s výjimkou usnesení VIII. sjezdu sovětů - demonstrují ideologický odraz této éry v myšlení politiků a ekonomů. Zpětný pohled na ekonomiku válečného komunismu nalezne čtenář ve výňatcích z práce L. Kricmana Heroické období Velké ruské revoluce, která sice chronologicky do této kapitoly nepatří, ale tematicky sem přísluší.
Chronologický rámec čtvrté kapitoly První kroky Nepu tvoří zhruba jarní měsíce 1921 - konec roku 1922. V této době se konstituovala nová ekonomická politika a sovětská moc přešla k její realizaci. Od naturálního hospodářství se postupně přecházelo ke zbožně peněžním vztahům. Z dokumentů této kapitoly čtenář pozná, že X. sjezd KSR(b) v březnu 1921 tím, že nahradil rekvizice naturální daní, pouze pootevřel dvířka Nepu a že teprve po neúspěšném pokusu o přímou výměnu průmyslových a zemědělských produktů k podzimu 1921 akceptovala strana zbožně peněžní vztahy v celém národním hospodářství. Jiné dokumenty (např. referát V. I. Lenina na VII. moskevské gubernské konferenci) obsahují spolu s pozitivním výkladem Nepu také dodatečné hodnocení chyb ekonomické politiky válečného komunismu. Z dalších jmenujme alespoň Radkovy Cesty revoluce, které dokládají, že na příčiny vzniku Nepu i jeho aplikací byly v KSR (b) značně odlišné názory.
Průvodní slovo k jednotlivým kapitolám je důležitým úvodem ke studiu jednotlivých dokumentů. Ujasní některé souvislosti dobové i terminologické. Většina dokumentů je opatřena poznámkou, která objasňuje jeho původ a význam, případně uvádí některá fakta nutná pro jejich přesný výklad.
[*18]Stručné medailónky tvůrců sovětské ekonomické politiky, kteří v antologii figurují, jsou zařazeny do Poznámek. Na jména odkazujeme při jejich prvním uvedení v textu.
Monotematický sborník je prvním pokusem publikovat některé důležité a zajímavé dokumenty z prvních let sovětské hospodářské politiky.
Dokumenty jsou označeny řadovou číslicí a sestaveny až na malou výjimku, týkající se dokumentu č. 1, přísně chronologicky. Tím chceme čtenáři usnadnit představu o vývoji a změnách ekonomické koncepce jak v celku, tak i v jejích jednotlivostech.
Redakce a sestavitel vyjadřují vděčnost kolektivu katedry novodobých dějin SSSR Vysoké školy politické při ÚV KSČ a doc. Jiřímu Sládkovi, pracovníku Ústavu dějin KSČ, kteří dali celou řadu hodnotných připomínek během přípravy Sborníku a účastnili se jeho posouzení.
[1] O kořenech diskuse o socialismu viz stať D. Fišera a O. Kýna, Mnohaletá mezinárodni diskuse o socialismu a trhu, Politická ekonomie, 7-8/1967.
[2] Viz Program Komunistické internacionály, Praha 1954, str. 32-33.
[3] Viz V revoluci a po revoluci, VIII. Nová ekonomická politika a vývoj jejich teorii, Praha 1967.
[4] Viz K. Rozental, Na novom etape, Bolševik, 5/1930; V. Boguševskij, Nep, kakogo ne bylo, i takoj že „novyj etap“, Bolševik, 7-8/1930; K. Rozental, O barabannom boje i polemičeskom zadore, tamtéž; Kazbek Butajev, O novom etape Nepa, tamtéž, dokončení statě v čís. 9; A. Vinokurov, Čto že takoje novyj etap?, Bolševik, 9/1930; E. Manjurin, Novyj etap i někotoryje jego problemy, tamtéž; E. Krumin, Novyj etap, Bolševik, 10/1930; B. Borilin, Kolektivizacija i problemy novogo etapa Nepa, tamtéž. Diskusi vyvolal Stalin svým vystoupením na konferenci marxistů odborníků v agrární otázce koncem prosince 1929. Na jednom místě svého projevu dospěl k názoru, že hromadné vstupováni rolníků do kolchozů dává „novou tvář starým problémům ekonomiky přechodného období“ a že je nyní třeba posuzovat Nep novým způsobem. Přitom zdůraznil, že by nebylo správné chápat dogmaticky Leninovu tezi o tom, že Nep strana zavádí opravdově, nadlouho, ale ne navždy. Ze Stalinových slov nelze přímo vyvodit závěr, že se Nep v SSSR už zcela vyčerpal. Ale z kontextu jeho myšlenek vyplývá, že mu šlo právě o trvání Nepu, o to „ne navždy“. Dodal, že až Nep přestane sloužit věci socialismu, pošle ho strana ke všem čertům. (J. V. Stalin, sv. 12, str. 169.) Později komentoval Stalin tuto pasáž ze svého projevu ještě jednou. Viz tamtéž, str. 183.
[5] Po 7. listopadu 1917 velmi často varoval Lenin dělníky před iluzí, že by majetkoprávní změna (nacionalizace průmyslových podniků apod.) sama o sobě byla již socialismem.
[6] Viz V. I. Lenin, Spisy. sv. 33, Praha 1955, str. 465-473.
[7] Vezmeme-li celkový index fyzického objemu průmyslové produkce r. 1928 za 100, jeví se situace r. 1932 takto: SSSR = 218,5, kapitalistický svět = 67. (Viz Itogi vypolněnija pervogo pjatiletněgo plana razvitija narodnogo chozjajstva Sojuza SSR, Moskva 1933.)
[8] Skutečnosti těchto let by lépe odpovídala teze o vybudováni základů socialistické společnosti. V této souvislosti připomínáme dopis V. Molotova z 16. září 1955 redakci časopisu Kommunist. Pisatel v něm sděluje, že v referátu na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR 8. 2. 1955 použil teoreticky nesprávně a politicky škodlivé formulace, že v SSSR jsou „vybudovány základy socialistické společnosti“. Uvádí, že tato formulace vede k nesprávným závěrům, jako by v SSSR socialistická společnost ještě vybudována nebyla, že jsou pouze vybudovány základy socialistické společnosti, což neodpovídá skutečnosti a je v rozporu s hodnocením výsledků výstavby socialismu v SSSR, které nejednou bylo dáno ve stranických dokumentech. Není nám známo, jestli Molotov napsal dopis z vlastní iniciativy či z popudu nějakého orgánu nebo osoby. Pravděpodobnější je druhá možnost.
[9] Jak vyplývá ze Stalinovy polemiky, např. A. I. Notkin zastával názor, že i výrobní prostředky, vyráběné sovětskými znárodněnými podniky jsou zbožím. L. D. Jarošenko břitce reagoval na fetišizaci vlastnictví; tvrdil, že hlavní problém politické ekonomie socialismu „... spočívá... nikoliv v tom, aby byly zkoumány výrobní vztahy lidi socialistické společnosti, nýbrž v tom, aby byla rozpracována a rozvíjena vědecká teorie organizace výrobních sil ve společenské výrobě...“
Jarošenkovo hledisko, ač bylo rovněž jednostranné a jeho autor je hájil až s přehnanou ambiciózností, přece jenom mířilo na podstatu věci: nedalo se fascinovat kolektivním vlastnictvím výrobních prostředků. Víz J. V. Stalin, Ekonomické problémy socialismu v SSSR, Praha 1952, str. 31-32, 35-36.
[10] Ekonomické problémy socialismu v SSSR, str. 50, 51. Avšak již v Ekonomických problémech zřejmě Stalin tušil, že s ekonomickým pojetím socialismu něco není v pořádku. V této své práci zdůraznil totiž velmi správně objektivnost ekonomických zákonů. Avšak jeho závěry se dostaly do rozporu s vnitřním smyslem této objektivity: v řadě případů byly voluntaristické a lpěly na ortodoxních poučkách. Avšak útok proti voluntarismu, vedený spíše slovně než věcně, naznačoval neudržitelnost některých tradičních představ o fungování mechanismu socialistické ekonomiky. Např. byl to sám Stalin, který v Ekonomických problémech narušil dlouhodobou koncepci „úplného souladu socialistických výrobních vztahů a výrobních sil“ poznámkou, že „... slova ,úplný soulad' nelze chápat v absolutním smyslu“. Viz tamtéž, str. 31.
[11] Odpověď na soudobé palčivé problémy sovětské ekonomiky hledal v historickém vývoji ekonomický komentátor moskevské Pravdy Lisičkin v brožuře Plán a trh. Také profesor Liberman z charkovské university v článku Zisk ve službách komunismu, otištěném v anglickém časopise The Economist, se odvolává na Leninovy výroky o významu materiální zainteresovanosti, aby dokázal, že používání kritérií zisku a rentability není nic nového. Do období dvacátých let se vrací takřka celá početná větev současného ekonomického myšlení v SSSR. Viz např. stať N. Petrakovové, Problema plana i rynka v sovětskoj ekonomičeskoj litěrature 20ch gg., Ekonomičeskije nauki, 5/1966.
[12] Otakar Turek, O plánu, trhu a hospodářské politice, Praha 1967, str. 13. Z dalších prací uveďme alespoň některé: ing. Jiří Hronovský, Nezbožní koncepce socialistické ekonomiky v prvních letech po Říjnové revolucí, Praha 1966; polemický spor téhož autora (Jaké bylo místo tržního mechanismu ve vývoji ekonomického myšlení socialismu, Politická ekonomie, 5/1967, Širší význam diskuse o ekonomickém myšlení v prvních letech po Říjnové revoluci, tamtéž 7-8/1967) s Janou Rybáčkovou (Tržní mechanismus ve vývoji ekonomické teorie socialismu, Politická ekonomie, 2/1967, Pojetí Nepu jako ústupu nebo jako návratu?, tamtéž 7-8/1967); Urban Bohumil, Jak to bylo s Nepem?, Ekonomická revue, 7/1967; Burešová H., Goldmann J., Rybáčková J., Odkaz sovětských ekonomických diskusí z dvacátých let, Hospodářské noviny, 2/1965; Dvacátá léta a dnešek, Ekonomická revue, 6/1967.
[13] Významným příspěvkem k objasnění obratu od válečného komunismu k Nepu je studie Jiřího Sládka Nová politická linie (O zrodu Nepu), učební text Vysoké školy politické, 1966. Tematikou socialismu a trhu se zabývají kapitoly knihy F. Janáčka, J. Sládka a L. Brázdy V revoluci a po revolucí (Praha 1967). Sestavitel tohoto sborníku dokumentů publikoval v Příspěvcích k dějinám KSČ, 6/1966 stať Dvě pojetí ekonomické politiky KSR(b) a článek Východiska Leninova předříjnového hospodářského programu v Nové mysli, 22/1967.
[14] Viz Rozhovory o reformě, které vedl Jiří Kantůrek s předními sovětskými ekonomy, Kulturní tvorba, č. 4, 26. 1. 1967.
[15] V diskusní rubrice byly zatím zveřejněny tyto statě: I. A. Gladkov, V. I. Lenín o perechodě k novoj ekonomíčeskoj politike, 10/1966; A. J. Kossoj, Prob1emy goskapitalizma i ekonomičeskaja politika partii v perechodnyj period, 10/1966; J. N. Klimov, K voprosu o periodizacii novoj ekonomičeskoj politiki, 11/1966; L. F. Morozov, O goskapitalizme i socialnoj prirodě kooperacii v načale Nepa, 12/1966; E. B. Genkinová, K voprosu o 1eninskom obosnovanii novoj ekonomičeskoj politiki, 1/1967; V. 1. Kuzmín, Novaja ekonomičeskaja politika i smyčka socia1ističeskoj promyšlennosti s mělkokresťjanskim chozjajstvom, 2/1967; P. M. Savickaja, V. I. Lenin i ispolzovanie gosudarstvennogo kapita1izma v period mirnoj peredyšky 1918 g., 3/1967; A. A. Maťugin, O chronologičeskich ramkach perechoda ot „vojennogo kommunizma“ k novoj ekonomičeskoj politike, 3/1967; I. J. Trifonov, K voprosu o Nepe i novoj buržuazii, 4/1967; A. I. Fedotov, D. N. Batulin, K voprosu o prodnaloge i prodnalogovoj politike partii, 5/1967; E. I. Beljancev, Někotoryje zaměčanija k obsužděniju problem novoj ekonomičeskoj politiki, 5/1967; V. J. Levin, K voprosu o socialno ekonomičeskoj prirodě goskapitalizma, 6/1967; P. P. Bačinskij, O někotorych osobennosťjach Nepa na Ukrajině, 6/1967; A. F. Čumak, K voprosu o vovlečeníi kustarej i remeslennikov v socialističeskoje stroitělstvo, 7/1967. Diskuse stále pokračuje. Její výsledky shrnula redakce v 12. čísle časopisu v roce 1968.