Válečná léta a dvě revoluce zanechaly hlubokou stopu. Národní hospodářství a jmenovitě doprava, finance a zásobování byly úplně rozvráceny. Vytvořila se velmi nepříznivá psychóza. V dělnictvu zavládly rovnostářské nálady. Zámožné třídy opanoval strach o existenci. V zemi se vedla skrytá třídní válka, která tu i tam propukla v otevřený boj. Nejtužší odpor kladla stará byrokracie. Vytrvalou a drzou sabotáží mařila všechna nařízení nové moci. S mimořádně prudkou rezistencí se sovětská vláda střetla také v železniční dopravě. Hlavním strůjcem odporu zde byl aristokratizovaný odborový svaz železničářů. Sovětská vláda byla ochotna uzavřít s těmito silami kompromis. Ale její protivníci jej odmítli. Proto byla nucena zlomit ohniska odporu i za cenu mimořádných opatření. Byly např. ustaveny revoluční výbory. Kde to bylo nutné, vynutila si respekt i ozbrojenou silou.
Několikaměsíčního oddechu po podepsání mírové smlouvy s Němci využila sovětská moc k odstranění škod způsobených válkou a revolucemi; současně začala uskutečňovat vlastní hospodářský program. Skončila destruktivní fáze revoluce, nastoupilo její konstruktivní období.
V kursu na socialistické naturální hospodářství pokračuje sovětská moc i po 7. listopadu.
Po říjnové revoluci však nedošlo okamžitě k všeobecné nacionalizaci průmyslu; v tomto odvětví se rozvíjely státně kapitalistické formy. Maurice Dobb(3), známý znalec sovětské ekonomiky, z tohoto faktu vyvozuje, že „rozhodně okamžitý přechod k socialistické ekonomice [*54] nebyl v prvních měsících nového sovětského režimu na pořadu dne“.[1] Avšak jak nacionalizované podniky, tak i podniky státně kapitalistické byly pod přímou státní kontrolou příslušných hlavních správ, které dávaly přesné direktivy jak nacionalizovaným, tak i státně kapitalistickým podnikům, a měly dispoziční právo i na rozdělování výrobků. Existence polonacionalizovaných průmyslových podniků není v rozporu s orientací na komunistickou výrobu a rozdělováni. Naopak. Lenin považoval státní kapitalismus za důležitého činitele právě při realizaci nezbožní ekonomiky.
Přímo typickým dokumentem, který plně potvrzuje, že trh měl být ze sovětského hospodářství záhy vyloučen jako zbytečný mezičlánek, byl Leninův Koncept návrhu programu. Jeho součástí bylo i Deset tezí o sovětské moci. (Výňatek viz dok. č. 6.)
V souladu s přímou realizací komunistických zásad výroby a rozdělování přikládá V. I. Lenin přímo klíčový význam evidenci a kontrole (viz dok. č. 7). Jestliže považoval některý úkol pro socialismus za veledůležirý, potom ho s ním přímo slučoval. Například: Komunismus je sovětská moc + elektrifikace celé země, boj za obilí je bojem za socialismus atd., atp. Tímto způsobem se také vyjádřil o evidenci a kontrole. Socialismus = evidence, opakoval v této době znovu a znovu. Evidenci dokonce považoval za nejvyšší princip ekonomické činnosti sovětského státu. To bylo zcela logické: kapitalistický tržní mechanismus jako distributor zboží a pracovní síly musel být nahrazen jiným mechanismem; a tím měla být evidence a kontrola výroby a rozdělování.
Hned po Říjnové revoluci Lenin hledal vhodné prostředky socialistické distribuce. Například vyzýval k výměně průmyslových výrobků za produkty zemědělské. V projevu na zasedání VÚVV 4. (17.) listopadu řekl, že výměna výrobků zpracovatelského průmyslu za obilí + přímá kontrola a evidence výroby je začátkem socialis[*55]mu.[2] Výměnu průmyslového zboží za obilí a zemědělské suroviny prováděly nejprve jednotlivé závody a místní orgány sovětské moci.[3] Profesor Gladkov uvádí, že v prvních měsících sovětské moci nabyla místní směna produktu značných rozměrů.[4]
Výměna zboží mezi městem a vesnicí měla být současně rolníkům pobídkou, aby zvýšili dodávky obilí a jiných zemědělských produktů státu. V celostátním měřítku byla tato směna vyhlášena dekretem sovětské vlády z 2. dubna 1918. K tomuto účelu stát vydělil značné fondy spotřebního průmyslového zboží, zemědělských strojů a inventáře, stavebních materiálů apod. Aby rolník mohl průmyslové výrobky konzumovat, zvýšila sovětská vláda v srpnu 1918 výkupní ceny obilí.
V souvislosti s rozvojem beztržní ekonomiky obhajoval Lenin nesčetněkrát obilní monopol a monopolní regulování cen. Například v Telegramu o organizování zásobovacích oddílů v červnu 1918 napsal, že obilní monopol a systém monopolního regulování cen je jedním „...z nejdůležitějších prostředků postupného přechodu od kapitalistické směny zboží k socialistické výměně výrobků“.[5]
Tomuto ideálu se však stavěly do cesty velké překážky. Distribuční systém, který sovětská vláda převzala od Prozatímní vlády, byl v dezolátním stavu. Spojení mezi městem a vesnicí bylo vážně narušeno. A nebyla naděje, že by vláda v dohledné době vybudovala svůj vlastní distribuční aparát. Chopila se tedy toho aparátu, který se zdál být pro její záměry nejvhodnější. Byl to ucelený a rozvětvený aparát, jímž disponovala družstva.[6] Koncem roku 1917 bylo v Rusku asi 25000 spotřebních družstev různého typu. Údaje o počtu členů se v sovětské literatuře rozcházejí; čísla se pohybují kolem 10 miliónů členů. Nejvyšším orgánem družstev byl vlivný Ústřední svaz (Centrosojuz).
Lenin brzy po Říjnové revoluci chtěl zapojit družstva do celostátního distribučního systému a uzpůsobit je tak, aby sloužila veškerému obyvatelstvu. Vedly jej k tomu důvody převážně praktického rázu. Současně však myšlenka na využití družstev se dala poměrně velmi snadno sladit se socialistickou organizací výroby a rozdělování.
[*57]První nástin tohoto plánu nalezneme v Návrhu dekretu o spotřebních komunách. Je zajímavé, že tento projekt nedával Lenin přímo do souvislosti s programovými cíli a požadavky socialismu. Motivoval ho věcným a srozumitelným způsobem: hospodářskou katastrofou a „aby se pomohlo hladovějícím a neúprosně čelilo spekulantům“. V detailech to byl program velmi smělý a do jisté míry i utopický. Podle dekretu se všichni státní příslušníci museli stát členy místního spotřebního družstva. Jeho výbory měly mít monopol na obchod spotřebním zbožím. Převážení, koupě a prodej výrobků bez povolení zásobovacích výborů se měly trestat konfiskací veškerého majetku viníků.
Celé toto soustrojí mělo být uvedeno do pohybu pouhým převzetím existujících spotřebních družstev. To si ale vyžádalo alespoň předběžný souhlas buržoazních družstevníků. Ti sice byli ochotni spolupracovat, ale jen za určitých podmínek. Bylo nutné počítat s opozicí. Vyjednávání s družstvy se vleklo téměř 3 měsíce. Posléze v dubnu vydal VÚVV dekret o spotřebních družstvech; nařízení podepsal předseda rady lidových komisařů.[7]
[*58]Avšak tento dekret mohl v chaotických podmínkách jara 1918 vyřešit jen velmi málo z problémů obchodu a distribuce. Přišla občanská válka a systém směny a distribuce, zaváděný podle dubnového dekretu, prakticky přestal existovat. Nejúčinnějším způsobem, jak získat od rolníků obilí, se staly rekvizice.
Dohoda s buržoazními družstevníky je v mnoha směrech poučná. Dokazuje totiž, a nejen ona, že realizovat urychlený přechod ke komunismu nebylo snadné. Teorie odporovala praxi. Skutečnost velmi záhy zkorigovala nejednu původní představu.
Povolení soukromého obchodu, které bylo součástí dohody sovětské vlády s buržoazními družstvy, bylo potvrzeno v květnu 1918 všeruským kongresem národohospodářských rad. Tato dohoda sama naznačila možnost těsnější spolupráce s bývalými obchodně podnikatelskými kruhy. Ostatně toto partnerství se nabízelo nejen v obchodu a distribuci, nýbrž i ve výrobě.
Spolupráce mezi státem a podnikateli, tj. organizace státního kapitalismu, se realizovala například v řadě odvětví lehkého průmyslu. (Viz pozn. čís. 13.)
[*59]K pokusu o zavedení státního kapitalismu došlo i v některých nejdůležitějších průmyslových odvětvích. Zde přišli s iniciativou sami velkopodnikatelé. Nejdůležitější byl projekt prominentního železářského a ocelářského magnáta Meščerského, jehož společnost vlastnila nejvýznamnější závody na výrobu lokomotiva vagónů. Meščerskij navrhl sovětské vládě vybudovat mamutí ocelářský trust. Jednání začalo ještě v listopadu 1917 a dlouho se protahovalo. Lenin se aktivně účastnil a nejprve byl pro vytvoření trustu. Jeden z čelných představitelů „levých komunistů“ Osinskij(4) v článku, který byl uveřejněn 27. dubna 1918 v druhém čísle orgánu proletářských komunistů Kommunist, uvedl, že Lenin podporoval návrh Meščerského i na stranické diskusi 4. dubna. Řekl prý, že je odhodlán dát Meščerskému úplatek 200-250 miliónů rublů, jestliže se jeho koncern zaváže k organizaci metalurgického trustu.[8]
Avšak presidium NNR Meščerského návrh zamítlo a nakonec se pro úplnou nacionalizaci všech trustovaných podniků vyslovil i Lenin. Sormovské závody byly zestátněny dekretem sovětské vlády z 18. dubna 1918. Leninovo nové rozhodnutí je možno vysvětlit nátlakem dělníků, možná i NNR a odborů a snad i tím, že podnikatelé požadovali, aby část továren koncernu zůstala v jejich vlastnictví. Projekt Meščerského rázně zavrhovali také „leví“ komunisté.
Bucharin(5), Radek(6), Pjatakov(7), Osinskij, Jakovlevová a Lomov aj., kteří tento směr reprezentovali, odmítali státní kapitalismus ze zásadních teoretických a programových důvodů. Zavrhovali jakoukoli symbiózu socialismu s kapitalismem. Usilovali o všestrannou likvidaci buržoazních vztahů. Podle jejich názoru neměl socialismus ani svými vnějšími znaky připomínat kapitalismus, jeho organizaci, metody a styl práce. Domnívali se, že státní kapitalismus zůstává kapitalismem i za děl[*60]nické vlády (stanovisko „levých“ komunistů viz dokument č. 8).[9]
„Leví“ komunisté odmítali také využiti buržoazních specialistů, snad s výjimkou Bucharina, který prý prohlásil, že v tomto případě je dokonce pravější než Lenin. Ten však velmi často opakoval, že komunisté se musí učit socialismu u organizátorů trustů. (Viz dok. č. 9, 10.) Jeho typický výrok v tomto období zněl: „Učme se u Němců.“ O tom, že nešlo pouze o nějaký slovní obrat, svědčí epizoda. Během exilu publikoval jeden z ruských ekonomů a politiků J. Larin několik statí o německé válečné ekonomice, a to zřejmě neušlo Leninově pozornosti. Ihned po převratu údajně Lenin Larinovi doporučil, aby studoval organizaci německého hospodářství, zejména syndikáty, trusty a banky, a aby to všechno dělal v zájmu sovětské moci. Z Leninovy iniciativy byly také vypracovány politické normy, které upravovaly podmínky práce buržoazních odborníků a určovaly způsob jejich kontroly. Z rozhodnutí VUVV z 29. dubna 1918 byl změněn systém jejich odměňování. Buržoazní specialisté pak dostávali vysoké platy, které vcelku odpovídaly podmínkám a zvyklostem buržoazní společnosti.[10] Proti dekretům sovětské moci z konce roku 1917, ve kterých se doporučovalo snížit vysoké služné na úroveň mzdy průměrného dělníka, to byl určitý kompromis.
[*61]Tuto výjimku ze „socialistických zásad odměňování”, jak se tyto principy tenkrát chápaly, charakterizoval Lenin jako svéráznou daň, kterou sovětská moc platí kulturním kapitalistům za svou zaostalost. V tomto období také skutečně řada vynikajících příslušníků inteligence dostala odpovědná místa v různých odvětvích národního hospodářství. Např. největší specialista na projektování a stavbu železnic a vodních elektráren, G. V. Graftio, se podílel na výstavbě volchovské hydroelektrárny.
Za příznivých okolnosti se mohl státní kapitalismus v Rusku rozvinout v rovnocenného partnera znárodněného sektoru. Rozhodně by Lenin neviděl nic strašného v tom, kdyby se státní kapitalismus - který byl jakýmsi poloznárodněným útvarem, stal dominujícím hospodářským sektorem. Řekl, že pro komunisty by byla velká výhoda, kdyby v Rusku existoval státní kapitalismus. Potom by i přechod k socialismu byl snadnější. Avšak nepříznivá mezinárodní a vnitřní situace Ruska na jaře 1918 neumožnila extenzívně využít státního kapitalismu. O státním kapitalismu se znovu jedná až v roce 1920, v období druhého mírového oddechu, avšak stejně jako v roce 1918 ne nadlouho. Teprve po skončení občanské války, na jaře 1921, se Komunistická strana Ruska znovu vrátila k využití státního kapitalismu.
Pokusy o jakousi smíšenou ekonomiku na přechodnou dobu nacházíme v nejrůznějších oblastech vnitřní politiky. Dokladem je také přístup sovětské vlády k zestátnění průmyslu.
Od dubna do 7. listopadu 1917 požadoval Lenin státní kontrolu nebo znárodnění bank a největších kapitalistických syndikátů. Avšak požadavek zestátnění, tj. převedení výrobních prostředků do vlastnictví ústřední státní moci, nestavěl kategoricky. Zestátnění bank a nucená syndikalizace se nijak neměly dotýkat vlastnických [*62] poměrů. Neměly podle Leninova vyjádření připravit žádného majitele ani o kopejku. Nepředpokládal také, že by bylo nezbytné okamžitě vyvlastnit všechny kapitalisty. Soukromý majetek měl být odebrán jen těm největším reprezentantům finančního kapitálu. Ale ani u této skupiny kapitalistů nepožadoval úplnou expropriaci. Mělo se jim ponechat „...jak vlastnictví mnohých spotřebních předmětů, tak nárok na určitý skromný důchod”.[11] Teprve v případě, že by se kapitalisté nepodrobili státní kontrole, měli být přísně potrestáni včetně konfiskace majetku. Lenin vyvracel tvrzení, že by socialisté chtěli vyvlastnit drobné a střední podnikatele. A zcela kategoricky se vyslovil proti odebrání soukromého majetku malým a středním rolníkům.
Kontrola či nacionalizace bank apod. mohly být podle Lenina uskutečněny ještě za revolučně demokratického zřízení. Znárodněni přisuzoval především kontrolní význam. Mnohokrát zdůrazňoval, že tato opatření neznamenají socialismus, nýbrž jsou pouze krokem k němu. Po 7. listopadu mohl na tento uvážlivý postoj vůči majetkovým právům vlastníků výrobních prostředků v řadě případů navázat.
Extenzívní zestátnění zprvu nebylo součástí bolševického programu ani v prvních měsících sovětské moci. Po 7. listopadu převzala sovětská vláda Státní banku. Se soukromými bankami se chtěla dohodnout pouze na jejich kontrole a dokonce jim poskytovala půjčky na financování podniků. Ale soukromé banky tento kompromis odmítly a sabotovaly finanční operace sovětské vlády. Proto 14. prosince schválil VÚVV dekret o nacionalizaci bank. Podle tohoto dekretu byly všechny soukromé banky sloučeny se státní bankou. Akciové kapitály bývalých soukromých bank byly konfiskovány a předány Státní bance. Sovětská moc také postupně převzala bývalé státní železnice. Zestátněny byly i některé podniky státní důležitosti, jako například zbrojní podniky. Nacio[*63]nalizovány byly mj. ty podniky kapitalistů, kteří uprchli za hranice. V lednu 1918 sovětská vláda schválila dekret o nacionalizaci obchodního loďstva. Dekretem o půdě byla veškerá půda v zemi nacionalizována a rozdělena mezi rolníky.
První zásahy sovětské vlády k nacionalizaci průmyslu byly tedy dost opatrné. Nacionalizace průmyslu se teprve připravovala. Vládními dekrety byly zestátněny některé podniky nebo skupiny podniků téhož oboru, často na nátlak dělníků. Taková nacionalizace měla zpravidla represívní charakter. Byla odvetou proti sabotáži nebo jinému provinění podnikatelů či podnikových správ. Například když vedení podniku odmítlo podřídit se dekretu o dělnické kontrole. Tomuto způsobu nacionalizace se patrně nevyhnulo ani jedno odvětví. Jak uvádí Laveryčov, také v kožedělném průmyslu byla nacionalizace zprvu represívním opatřením. V první etapě, tzn. od 7. listopadu do 28. června 1918, to byla hlavně nacionalizace vynucená zdola. Vládními dekrety bylo nacionalizováno pouze asi 100 soukromých firem, zatímco místními sověty bylo znárodněno přes 400 podniků.[12] Nacionalizace uskutečňovaná místními sověty byla někdy doplňována nároky na politickou autonomii.[13]
Prvním odvětvím, které bylo znárodněno celé, bylo cukrovarnictví, a to až v květnu 1918. A krátce nato sovětská vláda monopolizovala prodej některých druhů zboží, jako např. zápalek, kávy, niti atd. Byl také deklarován monopol zahraničního obchodu.
V první etapě měla tedy nacionalizace regionální charakter. (Například byly znárodněny některé závody na Ukrajině, Urale apod.)
Od jara 1918 se nacionalizace průmyslu uskutečňuje [*64] plánovitěji než v prvních měsících revoluce. Promýšlejí se také její mezinárodní aspekty. Její rozsah však nebyl pevně stanoven. Teprve německá okupace Ukrajiny v březnu, vystoupení českých legií a rozvoj občanské války nacionalizaci průmyslu urychlily. Zřejmě budou mít pravdu ti autoři, kteří tvrdí, že bezprostřední popud k nacionalizaci nejdůležitějších odvětví průmyslu daly vnější okolnosti. Mimo to zde hrozilo vážné nebezpečí, že Němci předají ukrajinské průmyslové podniky pod správu německých firem. V jednom ze svých projevů Lenin prohlásil, že rozhodnutí o nacionalizaci nejdůležitějších průmyslových odvětví nezáviselo na vůli sovětské vlády. 28. června 1918 po celonočním zasedání vlády byl vydán dekret o nacionalizaci všech nejdůležitějších průmyslových odvětví a také soukromých železničních drah. Podniky, které patřily družstvům nebo jejich svazům, znárodnění nepodléhaly.
Zákon měl velmi zajímavou doložku. Zestátněné podniky dočasně, do té doby, než budou fakticky předány do správy státních hospodářských orgánů, zůstávaly v bezplatném nájemném užívání bývalých majitelů. Zdůrazňoval, že majitelé a ředitelé znárodněných podniků odpovídají republice za stav a řádný chod podniků. Povolával do služeb státu dělnictvo a všechen technický personál podniků, dokonce i jejich ředitele. Tento dekret tedy zbavoval kapitalisty jen vlastnického titulu; právně ponechal řízení podniků a dokonce i důchody z nich v jejich rukou.
Později znárodněný průmysl přešel do vlastnictví sovětského státu bez náhrady. Sovětská vláda však zprvu nevylučovala, že by bylo možné jiné řešení. Ještě v dubnu 1918 připouštěla možnost jistého vyrovnání.
Po ustavení sovětské moci vyvstal před vládou okamžitě úkol zřídit sovětský hospodářský aparát a zvolit metody řízení ekonomického života. Mimo jiné bylo třeba zaujmout stanovisko k těm formám řízení, které živelně vznikaly ještě před 7. listopadem 1917. Máme na mysli činnost závodních výborů, které se pokoušely realizovat princip přímého řízení výroby dělníky.
Závodní výbory vznikaly živelně ihned po únorové revoluci. A tenkrát v atmosféře revoluce a rozšíření naivních představo socialismu mezi dělnictvem se zrodila myšlenka, že právě nyní nadešla chvíle,.kdy celé výrobní soustrojí musí patřit dělníkům a dělníky musí být v jejich vlastním zájmu spravováno.
Leninovi ovšem nemohlo uniknout, že v dělnické kontrole je ukryta silná anarchosyndikalistická tendence, jejíž rozšíření by odporovalo tradiční představě socialistů o koordinované, plánované a celostátně řízené ekonomice. Proto usiloval, aby zásahy do výroby nevyústily v přímou spontánní akci dělníků, v níž by se prosazovaly stavovské zájmy. Neustále zdůrazňoval podřízenost dělnické kontroly proletářské státní moci. Dělnická kontrola měla být orgánem této moci i vykonavatelem její vůle.
Požadavku dělnické kontroly přikládal prvořadý politický význam a rozvíjel její slibnou perspektivu. V pamfletu Udrží bolševici státní moc? neopomenul zdůraznit obrovský význam dělnické kontroly: „Hlavní nesnází proletářské revoluce je zavedení…dělnické kontroly nad výrobou a rozdělováním výrobků.” O několik řádků dále Lenin napsal, že v proletářském státě”...se dělnická kontrola může stát všelidovou, všeobsáhlou, všudypřítomnou, co nejpřesnější a nejsvědomitější evidencí výroby a rozdělování výrobků“. Z toho je patrné, že první [*66] nástin plánované ekonomiky Lenin nerozlučně spojil s dělnickou kontrolou.
Nepředvídal však, že tato forma bude méně slučitelná s budováním socialismu, jakmile bolševici přestanou být destrukční silou a okolností je postaví před budovatelské úkoly. Po 7. listopadu 1917 měla dělnická kontrola pravděpodobně víc záporný než kladný vliv. Kricmanovo(8) hodnocení dělnické kontroly po Říjnové revoluci jako despotické instituce je sice velmi přísné, ale ne zcela neoprávněné. Osvědčila se spíš jako nástroj třídního boje. Ale jako ekonomický instrument nepůsobila zvlášť povzbudivě. V některých případech měla dokonce i rozkladný vliv. Stávalo se, že dělnici, kteří převzali továrny, si jednoduše přivlastnili její fondy nebo rozprodali inventář a zařízení. Jinde závodní výbor převzal majetek pod svou správu, ale podnik musel být uzavřen pro neschopnost výboru ho řídit. Rovněž metoda kolektivního rozhodování a snaha o autonomii, časté schůzování apod. se jen velmi těžko vyrovnávaly osvědčeným způsobům dřívější správy.
Pokusem o konstituování dělnické kontroly byl po 7. listopadu Návrh nařízení o dělnické kontrole, který sestavil Lenin. Dělnické kontrole se v něm přisoudil úkol plánovitě regulovat národní hospodářství. Kontrola měla obsáhnout všechny stránky činnosti podniku: výrobu, koupí a prodej zboží, surovin, finance. apod. Rozhodnutí orgánu dělnické kontroly měla být pro majitele podniků závazná. Jejich platnost mohly zvrátit pouze odbory a odborové sjezdy. Jak zaměstnavatelé, tak i zástupci dělnické kontroly se v dekretu zavazovali k odpovědnosti za přísný pořádek, kázeň a udržování majetku. Návrh předpokládal, že zaměstnavatelé a technický personál budou i nadále řídit podniky - ovšem pod dělnickou kontrolou.[14]
Nejasně byly v dekretu vymezeny vztahy mezi Všeruskou radou dělnické kontroly a jinými institucemi, které řídily národní hospodářství.
[*67]Dekret ze 14. listopadu fakticky neměl žádný praktický význam. Těžko říci, zda tento dekret byl spíš politickým gestem, to jest splacením jisté daně minulým představám, než naprosto seriózně míněným souhrnem vytčených úkolů. K dekretu byla současně vydána prováděcí směrnice, která jasně ponechávala majiteli právo dávat příkazy a řídit podnik a zakazovala závodním výborům anulovat rozhodnutí podnikatele. Článek 9 závodním výborům zakazoval svévolně se zmocnit továrny a řídit ji podle své vlastní vůle.
Popravdě řečeno, již tehdy mnozí členové ÚV KSR(b), VÚVV a zejména odborů neměli o dělnické kontrole žádné iluze a otevřeně usilovali o její likvidaci. V tomto směru vyvinul velkou iniciativu zejména jeden z čelných představitelů sovětských odborů, Lozovskij(9).
Dělnická kontrola stěží přežila několik málo měsíců. 11. (24.) ledna 1918 Lenin s klidem prohlásil: „Od dělnické kontroly jsme šli dál k utvoření Nejvyšší národohospodářské rady. Teprve toto opatření ve spojení se znárodněním bank a železnic, jež bude provedeno v nejbližších dnech, nám umožní přikročit k budování nového, socialistického hospodářství.”[15]
Za dělnickou kontrolu bylo třeba hledat náhradu, a ta se našla v odborech, kterým se v soustavě řízení národního hospodářství začal přikládat prvořadý význam. [*68] Avšak vedle dělnické kontroly a odborů si sovětská vláda záhy vytvořila i samostatný hospodářský aparát.
Vzápětí po revoluci byla ustavena řada hospodářských ministerstev, které s ekonomikou těsně souvisely (zásobování, práce, financi, zemědělství, obchodu a průmyslu a spojů). Současně se ale také ukázala potřeba vytvořit orgán, který by koordinoval veškerou činnost všech existujících ekonomických institucí, ústředních i místních. Zřízení takového orgánu odpovídalo nejen praktickým potřebám, nýbrž i ortodoxnímu požadavku plánování a centrálního řízení a kontroly všech stránek ekonomické činnosti.
Ve shodě s tím byl 5. 12. 1917 vydán dekret o Nejvyšší národohospodářské radě. Tato instituce se vytvářela při sovětské vládě jako její pracovní orgán. Dekret stanovil, že úkolem NNR je organizace národního hospodářství a státních financi. Měla vypracovávat jednotné normy i plán regulování ekonomického života země, koordinovat a sjednocovat činnost ústředních a místních institucí a organizací, které řídily národní hospodářství, dále i hospodářských komisariátů, orgánů dělnické kontroly apod. NNR byla udělena celá řada mimořádných plných moci: bylo jí dáno právo konfiskace, rekvizice a sekvestrace. Všechny návrhy zákonů a opatření, které se týkaly regulování národního hospodářství, dříve než se dostaly do vlády, musely jí být nejdříve předloženy ke konzultaci.
Dekretem z 23. 12. se budovala síť místních orgánů NNR. Ekonomika měla být organizována obdobně jako politický systém, jehož základní jednotkou byl sovět a na něj potom navazovala celá hierarchická nadstavba. Avšak brzy se ukázalo, že důsledně řídit a plánovat všechny stránky ekonomické činnosti je nereálné. Plánování národního hospodářství jako jednotného celku zůstávalo zatím nedořešeným problémem.
[1] Soviet Economic Development Since 1917, Bristol 1960, str. 82.
[2] V. I. Lenin, Spisy, sv. 26, str. 282. Tuto výzvu opakoval potom mnohokrát. Viz Spisy, sv. 26, str. 278, 284,351.
[3] Ohlas na výzvu předsedy sovětské vlády k přímé směně produktů zjistíme i v činnosti Hlavního výboru pro kožedělný průmysl. Bolševici zastoupeni v tomto výboru navrhovali soustředit distribuci deficitního zboží v obuvnickém průmyslu do rukou nejvyššího zásobovacího orgánu, lidového komisariátu zásobování nebo jeho příslušné sekce, který se měj pokusit prostřednictvím směny produktů zorganizovat pravidelné zásobování průmyslových středisek obilím. Viz V. J. Laveryčov, Iz istorii sozdanija centralnych gosudarsrvennych organov upravlenija promyšlennosťju v 1917-1918 gg., Věstnik Moskovskogo universitěta, 1967/3.
[4] Viz I. A. Gladkov, V. I. Lenin - Organisator socialističeskoj ekonomiki, Moskva 1960, str. 94.
[5] V. I. Lenin, Spisy, sv. 27, Praha 1962, str. 453. Po říjnové revoluci se prováděla organizovaná směna zboží dvěma způsoby: buď přímo, výrobek za výrobek, čili naturální směna, anebo zprostředkovaně, jako deformovaná peněžní směna. Obilní monopol, na který se současně pohlíželo jako na jednu z forem kontroly nad výrobou a rozdělováním produktů, se řadil ke směně zboží; při něm výrobci obilí prodávali tržní přebytky státu za pevně ceny. Stejně tak i stát prodával rolníkům průmyslové zboží za fixní cenu. V obou těchto směnných formách se mělo realizovat, když ne okamžitě, tak alespoň postupně, takzvané řádné, tj. socialismu odpovídající rozdělování mezi průmyslem a zemědělstvím. Obě metody zajišťovaly to hlavní, o co sovětské vládě šlo; vrchní státní dohled nad rozdělováním výrobků. Soukromý obchod měl být z tohoto směnného systému vyloučen.
[6] V Rusku existovaly dva typy družstev: 1. tzv. třídní, dělnická družstva, zřizovaná pří průmyslových závodech; 2. buržoazní, občanská družstva, na nichž se podílela především maloburžoazie. Dělnická družstva se jen velmi málo odlišovala od buržoazních vzhledem k tomu, že se musela včlenit do celkových podmínek kapitalistického vývoje; dělnickými prý byla jen podle jména. Viz P. M. Savická, V. I. Lenin i ispolzovanie gosudarsrvennogo kapitalizma v period mirnoj peredyški, 1918 g., Voprosy istorii KPSS, 1967/3.
[7] Oficiálně byl dubnový dekret považován za velký ústupek sovětské moci buržoazním družstevníkům. V čem byla podstata tohoto kompromisu? Lenin se snažil docílit, aby v dekretu byla naprosto přesně vyjádřena myšlenka likvidace soukromého obchodu, tj. zákaz nákupu I prodeje výrobků soukromým osobám, a to, aby všechny distribuční organizace byly podřízeny státu. Přál si také, aby zápisné bylo minimální anebo aby bylo zrušeno vůbec. Tímto požadavkem sledoval i sociální účel: umožnit vstup do družstev těm nejchudším vrstvám obyvatelstva, a tak posílit v družstvech proletářský vliv.
Naproti tomu buržoazní družstevníci nesouhlasili s monopolním postavením družstev ani s tím, že dotyčná družstva budou poskytovat služby všemu obyvatelstvu příslušného obvodu. Odmítali, aby osoby, které mají měsíční důchod menší než 150 rublů, byly osvobozeny od zápisného a členských příspěvků. V jedné oblasti mělo být více družstev, ne jen jedno, jak navrhoval dekret. Protestovali proti tomu omezit v radách družstev počet osob, které používají námezdní práce; návrh počítal v tomto případě s ne více než 1/3 míst.
Výnos z II. dubna zdaleka neakceptoval všechny původní Leninovy návrhy. Sovětská moc musela upustit od jedině důsledného proletářského principu, kterým se tehdy rozuměla i zásada bezplatného vstupu do družstev. Ve 2. bodě dekretu je stanoveno zápisné maximálně 50 kopejek. Dekret rovněž netrval na povinném organizování veškerého obyvatelstva dané obec v jednom družstvu. Ve 4. bodě nařízení stanovil, že v každé obcí mohou existovat dvě družstva: občanské a třídní dělnické. Neprošel ani návrh na vyloučení buržoazie z družstevních rad. Cleny rad nesměli být pouze vlastnící obchodních a průmyslových podniků. Do správ mohli být voleni tedy i zámožní rolnicí. A co je mimořádně důležitě, dekret nepotvrdil družstvům monopol obchodu spotřebním zbožím. Povolovaly se i soukromé obchodní podniky. Družstevní i soukromý obchod byly postaveny pod kontrolu Nejvyšší národohospodářské rady.
Vidíme tedy, že se dekret z 11. dubna k původnímu návrhu zachoval vpravdě macešsky. Přesto ale Lenin a celá řada dalších oficiálních činitelů s výjimkou „levých komunistů“ soudili, že jde o kompromis velmi užitečný, který pomůže řešit složitou zásobovací situací a bude zároveň prvním krokem k realizací hromadné evidence a kontroly nad rozdělováním produktů a zboží v zemi.
[8] Citováno podle E. H. Carra, zmíněná práce, str. 96.
[9] Lenin v polemice s levými komunisty neustále zdůrazňoval podstatný rozdíl mezi státním kapitalismem v podmínkách diktatury buržoazie a proletářské diktatury. Soudil, že dělnická vláda může využít státního kapitalismu ve svůj prospěch. Dával přednost této hospodářské formě před ostatními předsocialistickými společensko-ekonomickými formami, protože v ni viděl „něco centralizovaného, propočítaného, kontrolovaného a zespolečenštěného“. V celé tehdejší struktuře ruské ekonomiky považoval socialistický a státně kapitalistický sektor za nejvhodnější zbraň proti zbožni malovýrobě, která představovala naopak něco rozplizlého, neurčitého a těžko se podřizujícího organizaci. Vytýkal levým komunistům, že zapomínají na hlavního nepřítele sovětské moci pří přechodu od kapitalismu k socialismu, kterým je maloburžoazie, její návyky a její hospodářské postavení. (Viz dok, č. 10.)
[10] Viz citovanou stať Savické, str. 62.
[11] V. I. Lenin, Spisy, sv. 24, Praha 1956, str. 439-440.
[12] Viz Maurice Dobb, cit. dílo, str. 90.
[13] Sovětská vláda ostře zasahovala proti živelné nacionalizaci. 14. února 1918 vydala oficiální prohlášení, v němž je uvedeno, že souhlas k přebírání podniků může dát toliko NNR nebo RLK. Avšak tento požadavek dělníci vždy nerespektovali.
[14] Viz V. I. Lenin, Spisy, sv. 26, str. 263-264.
[15] V. I. Lenin, Spisy, sv. 26, str. 454.
Za rok po vydání dekretu o dělnické kontrole v projevu na VI. všeruském mimořádném sjezdu sovětů, v listopadu 1918, poukazoval Lenin na složitost zavádění dělnické kontroly. Vysvětlil, že sovětská moc zavedla dělnickou kontrolu proto, aby se dělnická třída naučila spravovat své věci, bez čehož je socialismus nemyslitelný. O dělnické kontrole mluvil jako o prvním a nejdůležitější m kroku, který prý musí udělat každá socialistická vláda. Sovětská moc, řekl dále, zaváděla dělnickou kontrolu, i když věděla „...že je to krok plný rozporů, krok polovičatý“, že dělnická kontrola „...nutně musela být chaotická, roztříštěná, příštipkářská, nedokonalá“. Od dělnické kontroly prý sovětská moc dospěla „...k dělnickému řízení průmyslu v celostátním měřítku“. V. I. Lenin, Spisy, sv. 28, Praha 1959, str. 137-138.