Navrhujeme systém plánování pomocí počítačů, jehož součástí je velmi podrobná simulace chování ekonomiky. To vyžaduje, aby byly centrální počítače zásobovány velkým množstvím technických informací, např. seznamy vyráběných produktů s pravidelně aktualizovanými údaji o technologiích používaných v jednotlivých výrobních procesech. Další počítačové systémy budou muset vést záznamy o disponibilních zásobách všech druhů surovin a všech typů strojů, aby se tato omezení mohla vzít při plánování v úvahu.
Problém informací má sociální a současně také technickou stránku. Potřebujeme správné hardware a software, ale potřebujeme také správná opatření a pobídky, aby bylo v zájmu lidí podávat přesné informace. V této kapitole zkoumáme oba aspekty této otázky. (Materiál k tomuto tématu lze najít také v poslední části kapitoly 3, kde pojednáváme o informačních tocích při výpočtu pracovních hodnot, a také v poslední části kapitoly 6, kde se popisuje kybernetický systém, který v Allendově Chile vytvořil Stafford Beer).
Je zřejmé, že předpokladem efektivního centralizovaného plánování je celostátní komunikační síť schopná přenášet digitalizované informace. Většina rozvinutých kapitalistických zemí takovou síť už má. (Sítě v někdejších socialistických zemích o něco zaostávají). Ale samotná komunikační síť nestačí. Způsob, jakým se dosud vyvíjely datové komunikační systémy je ovlivněn zachováváním obchodního tajemství a proto by shromažďování dat potřebných pro plánování výroby bylo v dnešní kapitalistické zemi zcela nemožné. K technickým podrobnostem o výrobě má přístup pouze management soukromých firem. Ačkoli telekomunikační agentury v kapitalistických zemích vybudovaly kabelové sítě, které by mohly sloužit plánování, a ačkoli v pamětích podnikových počítačů jsou už dnes potřebná výrobní data, počítače nejsou uzpůsobeny k poskytování informací komukoli mimo podnik.
Takzvaná ochrana dat nebo bezpečnost počítačů je v západních zemích jednou z naléhavých otázek. Počítačové firmy vynakládají miliony liber na vývoj a zdokonalování mechanismů, které omezují přístup k informacím v počítačích. Data lze elektronicky označit tak, že k nim budou mít přístup pouze někteří členové podnikové hierarchie s příslušným oprávněním. Uživatelům počítačů lze udělovat různá privilegia, která budou regulovat jejich přístup k počítačovým souborům. Tento kult utajování je tak vžitý, že ho v počítačové branži nikdo nezpochybňuje. Tak je např. učebnicovým zadáním při navrhování databází úkol vytvořit systém, který umožní manažerům zjišťovat platy zaměstnanců, ale znemožní zaměstnancům, aby se dozvěděli, kolik vydělávají jejich šéfové
Všechna tato námaha je nutná proto, že se s informacemi zachází jako se soukromým vlastnictvím. Je to zvláštní druh majetku v tom smyslu, že může být ukraden a současně zůstane uložen neporušený tam, kde byl. Lze samozřejmě argumentovat tím, že informace se ze své povahy nehodí k tomu, aby byly vlastnictvím, protože se velmi snadno kopírují a velmi obtížně chrání. Nicméně počítačový průmysl vyrostl do svých dnešních rozměrů mimo jiné na problematice ochrany a ukrývání informací. Nastolení volného a otevřeného toku informací, což je podmínkou racionálního plánovacího systému, bude vyžadovat nejen zrušení obchodního tajemství zákonem, ale také rekonstrukci většiny dnešního počítačového softwaru.
Zvažme nyní, jaké požadavky klade plánování na národní statistickou službu, a jak ji lze ke splnění těchto požadavků přebudovat s pomocí dostupných technických prostředků. (Za technicky dostupné nepovažujeme pouze ty prostředky, které lze dnes běžně koupit, ale také technologie, které by bylo možno realizovat na základě současné špičkové techniky).
Počítače pracují se symboly; mohou simulovat vnější svět pouze tehdy, jestliže ho lze znázornit v symbolické podobě. Když chceme napsat počítačový program, který stanoví, jak se mají přidělovat zdroje jednotlivým výrobním procesům, budeme muset tyto zdroje nějakým způsobem identifikovat. Při psaní programu možná bude výhodné napodobit ekonomické teoretiky a prostě očíslovat všechny zdroje indexy od 1 do n, ale pokud má takový program odpovídat skutečnému světu, pak bude nutno tato čísla nějakým způsobem přiřadit reálným produktům. Plánovací proces bude vyžadovat množství počítačů, které si mezi sebou budou sdělovat informace a instrukce, a pokud by tyto stroje používaly odlišná identifikační čísla, vyvolalo by to zmatek.
V současnosti má každá firma svůj vlastní systém číselníků pro řízení skladových zásob. Produkt může dostat tři různé a navzájem nekompatibilní kódy: jeden u výrobce, druhý ve velkoobchodu a třetí u společnosti, která produkt používá. Pro plánování by takové vícenásobné kódování bylo značnou překážkou. To ukazuje, že bude zapotřebí univerzální kódovací systém: každý typ produktu dostane specifické identifikační číslo, které se bude používat ve všech výměnách informací mezi počítači.
Výhody standardizovaného systému číslování jsou tak zřejmé, že i v kapitalistickém systému působí ve prospěch jeho přijetí silné tlaky. V posledních letech se pro identifikaci produktů používají ve stále větším rozsahu čárové kódy. Čárový kód pro konkrétní produkt splňuje většinu nároků, které na kódy klade plánování pomocí počítačů. Má standardní délku (12 číselných míst), lze ho načítat strojově a každý kód představuje pouze jediný druh produktu. Má sice určitou nevýhodu v tom, že jeden a tentýž produkt dostává v různých podnicích různé kódy, ale to je věcí praxe, kterou lze snadno změnit.
To vede k druhému požadavku: standardizovanému systému řízení zásob. Možná bude vhodné rozšířit systém čárových kódů o další číselná místa tak, aby přesně určoval nejen konkrétní typ produktu, ale také jeho původ a/nebo místo uložení. To umožní vytvoření sítě skladových počítačů, které budou sledovat pohyb každého jednotlivého produktu v rámci celé ekonomiky. Jedním z teoretických předpokladů naší metody plánování je, že zdroje lze přesměrovávat z jednoho způsobu užití na druhý, ale to je možné pouze tehdy, jestliže plánovací systém ví přesně, jaké zdroje se v daném okamžiku používají v každém závodě a je schopen vydávat jednoznačné instrukce, které zdroje je třeba realokovat.
Plánovací systém předpokládá rutinní výměnu sdělení mezi různými počítači. Bude si třeba vyměňovat informace o pohybu statků, stavu zásob, nejlepších dostupných výrobních technologiích atd. To vyžaduje, aby techniky výměny informací byly standardizovány. Mezinárodní telekomunikační agentura CCITT v současné době pracuje na standardech pro výměnu dokumentů a obrazů v elektronické formě. Bude zapotřebí mít podobnou soustavu standardů pro výměnu ekonomických dat.
Z předcházejících kapitol by mělo být jasné, že efektivní plánování závisí na tom, zda jsou k dispozici kvalitní údaje o technikách produkce. Získávání těchto údajů ovšem naráží na technické i sociální překážky. Z technického hlediska problém spočívá v obrovském množství dat, které je třeba shromažďovat; tuto otázku probereme jako první. Sociální problém, vyplývající z vědomých pokusů o podávání nesprávných informací, probereme v dalším oddílu.
I když se může zdát, že shromažďování informací o každé produkční technice využívané v ekonomice je nezměrný úkol, musíme si uvědomit, že tyto informace se už dnes zaznamenávají. Může jít o formalizované záznamy v rámci vnitřního plánování podniků, nebo záznamy neformální v podobě objednávek na zařízení, kterým se podnik vybavuje. Tyto nákupní objednávky poskytují obraz o technologii firmy. Protože většina firem dnes už využívá počítače, jejich záznamy o nákupních objednávkách mají takovou podobu, že je lze strojně načítat. Také plánování výroby se dnes už ve větších firmách provádí komplexními počítačovými technikami. Při vhodné standardizaci lze pak tyto informace vybírat pro účely centrálního plánování.
Malé firmy většinou plánují na počítači pomocí tabulkových procesorů. Na trhu s těmito procesory dominuje vždy pouze několik standardních aplikací. Lze si představit situaci, kdy se veškeré plánování výroby bude provádět pomocí omezeného počtu aplikací, přičemž součástí jejich specifikace bude schopnost předávat podrobnosti o aktuální technologii do plánovací sítě. Data získaná tímto způsobem v procesu vytváření technologie na úrovni závodu by pak byla použita při sestavování národního plánu.
V socialistických ekonomikách sovětského typu existoval problém podnikových manažerů, kteří systematicky zkreslovali údaje ve statistických hlášeních určených plánovacím orgánům. Pokud si manažeři podniků přejí mít „snadný život”, budou mít pokušení vykazovat nižší produktivitu používané technologie. To znamená, že budou nadhodnocovat technické koeficienty mezi vstupem a výstupem. Pokud budou plánovací orgány považovat takto nadsazené hodnoty za bernou minci, bude podnik dostávat na plánovaný objem výroby více prostředků, než kolik nevyhnutně potřebuje, což poskytne podniku trochu „prostoru” a poněkud mu to ulehčí plnění plánu. (Taková situace může být považována za výhodnou také z hlediska krátkodobých zájmů zaměstnanců podniku). Na druhé straně při posuzování investičních projektů mohou mít manažeři podniku zájem na tom, aby ovládali co nejvíce zdrojů („budování impéria”). V takovém případě budou mít tendenci připravovat příliš optimistické výhledy přínosů dalších investicí v oblasti, kde působí.
Takové zkreslování by se mělo minimalizovat tím, že se technické údaje o současné výrobě budou vést společně s údaji o budoucích investicích. Předpokládejme, že máme systém, s jehož pomocí by výrobní inženýři ukládali do plánovacích počítačů informace o možných technologiích. Zadávali by podrobné údaje o požadovaných vstupech a předpokládaných výstupech. Na základě centrálního vyhodnocení různých výrobních technologií by plánovací systém zvolil intenzitu využívání každé jednotlivé technologie. Produkční tým by pak mohl být požádán, aby zahájil výrobu pomocí konkrétní registrované technologie. Protože navrhovatel daného technologického procesu může později dostat za úkol, aby jej realizoval, bylo by to pobídkou k co nejvyšší přesnosti při určování jeho požadavků na vstupy a očekávaných výstupů.
Abychom v této věci pokročili dál, může přijít vhod srovnání se situací v kapitalistické ekonomice. Výše uvedená tendence - kdy si manažeři snaží ulehčit život tím, že nadhodnocují své běžné požadavky na vstupy a současně přehánějí přínosy dlouhodobé expanze v jejich revíru - se vyskytuje také v dílčích jednotkách velké kapitalistické firmy. Pokud jsou tyto divize navzájem integrovány interním plánovacím systémem podniku a ne prostřednictvím trhu, platí pro ně totéž, co jsem řekli o socialistickém plánování. Ale když jde o vztahy mezi nezávislými kapitalistickými firmami, omezuje tyto tendence vliv konkurence (pokud ovšem na příslušném trhu konkurence doopravdy existuje).
Kapitalistické firmy mohou z času na čas zkoušet ulehčit si život; ale pokud vstup na jejich konkrétní trh není příliš obtížný, agresivnější firmy získají příležitost proniknout na něj a začnou vytlačovat existující firmy tím, že budou vyrábět na úrovni bližší možnostem existující technologie. Původní firmy pak budou nuceny vyrábět efektivněji, protože jinak jim bude hrozit zmenšování podílu na trhu, snižování ziskovosti a nakonec zánik. Pokud jde na druhé straně o přehnaně ambiciózní investiční plány, zřejmou zábranou proti nim je skutečnost, že kapitalistické firmy musí platit úrok z prostředků, které si půjčují na financování investic, takže přílišné zadlužení se rovná sebevraždě. To vytváří silnou motivaci pro snahy o realistické zhodnocení očekávané ziskovosti investičních projektů. (Je samozřejmé, že i tak dochází v kapitalistických ekonomikách běžně k vážným investičním omylům).
Je možné a žádoucí napodobovat tyto typy zábran sobeckého chování podnikových manažerů (a možná i zaměstnanců) v socialistické ekonomice? Při pokusu zodpovědět tuto otázku vyvstávají dva problémy: podle čeho by se měla hodnotit výkonnost podniku, jaké jsou vhodné typy odměn a sankcí?
Pokud jde o vyhodnocování výkonnosti, v kapitole 8 jsme zavedli kritérium pro spotřební statky, které se opírá o trh (a značně se liší od ziskovosti v kapitalistickém smyslu), jmenovitě poměr rovnovážné tržní ceny produktu k jeho pracovní hodnotě. Ukázali jsme, že vysoká hodnota tohoto poměru signalizuje „úspěch” a měla by mít za důsledek přidělení většího objemu zdrojů příslušným podnikům. U podniků na výrobu spotřebních statků by to odrazovalo od nadsazování požadavků na vstupy, protože nadsazené požadavky by znamenaly zvýšení pracovní hodnoty a tedy nižší poměr tržní ceny k hodnotě, než kdyby se požadavky na vstupy stanovily správně.
Chceme zdůraznit tento aspekt, protože volba vhodného ukazatele výkonnosti má klíčový význam pro ekonomickou racionalitu. I v případě, že vedení podniku cítí společenskou odpovědnost a přeje si napomáhat obecnému blahu, zavedení nedomyšlených měřítek výkonnosti povede k šílenostem. Nove (Nove Alec The Soviet Economic System, London: George Allen and Unwin, 1977) uvádí hororové příběhy sovětských podniků, u nichž nesprávná volba kritérií způsobila, že byly odměňovány za maximalizaci svých vstupů (např. za to, že používaly co možná nejvíc oceli).
Toto konkrétní kritérium - poměr tržní ceny k pracovní hodnotě - lze přímo použít pouze u statků a služeb, které mají tržní cenu (tj. v námi navrhovaném systému pouze u statků osobní spotřeby). Tentýž princip lze ale nepřímo rozšířit i na statky a služby, které slouží jako vstupy při produkci spotřebních statků. Tyto produkty nebudou mít tržní cenu (pokud nejsou samy o sobě spotřebním statkem), ale informace o cenách spotřebních statků, pro něž slouží jako vstupy, může být vhodná pro posuzování jejich „sociální efektivity”.
Uvažujme o ukazateli pro produkt X, který je definován jako jeho tržní cena minus jeho pracovní hodnota. Z důvodů, které jsme objasnili v kapitolách 7 a 8 lze očekávat, že průměrná hodnota tohoto ukazatele pro všechny spotřební statky bude blízká nule. U každého konkrétního spotřebního statku však působí řada navzájem nezávislých sil, které tento indikátor tlačí směrem od nuly: různé změny v rozložení spotřebitelské poptávky a krátkodobé i dlouhodobé změny na straně nabídky (změny technologie, dostupnosti materiálů atd.). Ve statistice platí princip, podle něhož celkový souhrn velkého počtu navzájem nezávislých náhodných vlivů vede k „normálnímu rozdělení odchylek”, které je znázorněno tzv. Gaussovou křivkou - hladkou křivkou zvonovitého tvaru s dobře známými statistickými vlastnostmi. Můžeme tedy považovat za oprávněný předpoklad, že v souboru všech spotřebních statků bude mít také rozdíl (tržní cena - pracovní hodnota) přibližně normální rozdělení kolem své nulové střední hodnoty. Pro některé statky bude tento rozdíl kladný, pro jiné záporný, přičemž pravděpodobnost výskytu nenulové odchylky bude s její rostoucí absolutní hodnotou klesat, a to přesně definovaným způsobem.
Vezměme nyní v úvahu daný produkt, který není předmětem osobní spotřeby, ale používá se při výrobě většího počtu různých spotřebních statků. Příslušnou podmnožinu spotřebních statků lze považovat za vzorek vybraný z celého souboru těchto statků. Pokud z takového souboru, který má normální distribuci odchylek kolem nulové střední hodnoty, vybereme náhodný vzorek, můžeme očekávat, že bude mít v průměru tutéž nulovou střední hodnotu. A pokud dokážeme určit tzv. směrodatnou odchylku celého souboru (která je mírou rozptýlenosti jednotlivých prvků souboru kolem jeho střední hodnoty), pak nám tvar křivky normálního rozdělení umožní stanovit pravděpodobnostní vlastnosti našeho náhodného vzorku. Existuje například 95% pravděpodobnost, že se střední hodnota náhodného vzorku bude nacházet v intervalu nula plus nebo minus dvojnásobek směrodatné odchylky celého souboru dělený druhou odmocninou počtu prvků vzorku.
Tím získáváme klíč k posuzování společenské efektivnosti výroby různých produktů, které jsou vstupy pro spotřebitelský sektor. Vezměme jeden z takových vstupů, např. konkrétní typ obráběcího stroje. Zjistíme rozdíl mezi tržní cenou a pracovní hodnotou pro každý spotřební statek, při jehož výrobě se tento obráběcí stroj používá, a vypočítáme střední hodnotu těchto odchylek. Dejme tomu, že tento rozdíl vyjde větší, než „očekávaná” nulová hodnota. Může jít o pouhý náhodný důsledek výběru, ale pomocí statistických úvah, které jsme naznačili výše, budeme schopni zjistit, jak je pravděpodobné, že jde jen o náhodný jev. Alternativní hypotézou pak je, že nenulová střední hodnota není jen věcí náhody, ale že vyjadřuje fakt, že náš obráběcí stroj je vyráběn s nadprůměrnou společenskou efektivností (může se zvlášť dobře hodit pro danou práci, mít velmi kvalitní konstrukci anebo být vyroben s minimálním vynaložením práce a materiálu). Tak tento sociálně efektivní vstup přispívá k vytváření kladné střední odchylky mezi tržní cenou a pracovní hodnotou u řady spotřebních statků, na kterých se podílí.
Stejným způsobem budou moci plánovací orgány zjistit vstupy, u nichž je podezření z nedostatečné sociální efektivity. Vstup se dostane do této kategorie, pokud u spotřebních statků, na nichž se podílí, zjistíme významně negativní hodnotu rozdílu mezi tržní cenou a pracovní hodnotou. (Slovo „významně” v tomto kontextu znamená, že odchylka od nuly je příliš velká na to aby se dala přijatelně zdůvodnit pouhou náhodou).
Z toho vyplývá návrh, aby se tímto způsobem rutinně vyhodnocovaly všechny vstupy do výroby spotřebních statků. Protože je tato metoda pravděpodobnostní, nevede k definitivním, naprosto jistým závěrům; může se stát, že nějaký výrobní statek dostane výrazně dobré nebo špatné hodnocení čirou náhodou, i když je to nepravděpodobné. Výsledky takového hodnocení lze ale považovat za dobrý důvod k dalšímu bližšímu zkoumání podniků, které si z tohoto hlediska vedou zvlášť dobře nebo špatně.[35]
Existují statky a služby, které nelze konzumovat přímo a které nejsou ani přímými vstupy do výroby spotřebních statků. Nemají tržní ceny a jejich sociální efektivitu nelze vyhodnocovat ani nepřímo prostřednictvím tržních cen spotřebních statků. Ovšem i v těchto případech bude mít výpočet pracovních smysl. Pokud má daný produkt více než jednoho výrobce, mohou plánovací orgány porovnávat jeho pracovní hodnoty dosahované různými závody, a pokud nelze nadprůměrnou pracovní hodnotu přesvědčivě zdůvodnit, mohou být výrobci s vysokými výrobními náklady donuceni k nápravě. Jinými slovy, lze těžit z výhod „konkurence”, která ovšem nemusí mít kapitalistickou formu. Socialistická ekonomika by se měla vyvarovat vytváření monopolního dodavatele jakéhokoli produktu,[36] pokud proti znásobování výrobních zařízení nestojí konkrétní, silné a věcně podložené argumenty.
Zdůrazňovali jsme potřebu racionálních ukazatelů ekonomické výkonnosti vytvářejících situaci, kdy bude v zájmu podniků poskytovat správné informace a celkově spolupracovat s centrálními plánovacími orgány. Vzniká otázka, jakým způsobem a zda vůbec má měření výkonnosti podniku ovlivňovat osudy jeho pracovníků. Jaký zájem mají pracovníci na „úspěchu” podniku, v němž působí?
Představa, že pro lidi jsou hlavní motivací peněžní pobídky, je výplodem společnosti zaměřené na zbožní výrobu a nikoli obecným rysem lidské přirozenosti. Tato představa převládá zejména v západní ekonomické ideologii, ale její provinční povaha je zřejmá i v rámci kapitalistického světa, když vezmeme v úvahu úspěchy japonského průmyslu, kde do popředí vystupují nikoli individuální pobídky, ale loajalita k podniku.
Stačí jen pomyslet na povolání neobchodní povahy, abychom si uvědomili, jaký význam se připisuje jiným kritériím úspěchu - slávě u vojáka, zbavení utrpení u ošetřovatelky, úctě a respektu u učence, popularitě u herečky - a že mohou existovat i jiné odměny, v každém ohledu aspoň tak účinné jako peníze. I když chudí nemají jinou volbu než chtít peníze, aby přežili, bohatí po nich touží především jako po znaku úspěchu, společenského statusu a postavení.
Zanícení, s jakým se naši konzervativci přidržují víry v účinnost a nutnost vykoupení cestou peněžní motivace, stále ještě čeká na své objasnění. Pro kapitál je měřítkem úspěchu jeho vlastní expanze, což je sám smysl jeho existence. Jeho kritérium úspěchu je nutně peněžní. Pro individuálního kapitalistu a pro vulgárního ekonoma jako jeho teoretického mluvčího se všechno zdá být naruby: peníze se jeví jako nutná pobídka k jednání nebo odměna za ně. Ve skutečnosti je psychologie, která připisuje takovou prestiž honbě za penězi, sama utvářena vnitřním imperativem kapitálu, je jeho myšlenkovou reflexí. Jako agenti kapitálu jsou manažeři a podnikatelé povinni dívat se na peníze jako na konečnou, nejhlubší hnací sílu lidské motivace.
Je samozřejmě paradoxní, že zisky kapitalisty nejsou určovány jeho vlastní tvrdou prací, ale tím, jak tvrdě pro něj pracují jeho zaměstnanci. Pro většinu lidí v kapitalistické společnosti platí, že pokud tvrdě pracují, obohatí tím jiné mnohem dříve, než budou mít sami něco ze své vlastní práce. Právě na obětavém altruismu těchto filantropů spočívá koneckonců úspěch kapitalistů. Kdyby se brala vážně kázání o potřebě sebemotivace, pronášená západními ekonomy na adresu Východu, museli bychom přijít k závěru, že kapitalismus je nemožný. Jak by se totiž podařilo dobrovolně přesvědčit miliony lidí, aby se obětovali pro dobro svých zaměstnavatelů?[37]
Z tohoto důvodu nedoporučujeme vyplácení prémií vázaných např. na poměr ceny a hodnoty dosahovaný daným podnikem. To by bylo v rozporu s principy distribuce navrženými v kapitole 2. Je pravda, že vysoký poměr mezi cenou a hodnotou v konkrétním odvětví signalizuje potřebu jeho rozšíření. A podniky mohou dosáhnout vysokou hodnotu tohoto poměru tím, že přijdou s produktem, který se lidem velmi líbí, nebo použitím zvlášť efektivních výrobních postupů - což je v obou případech chvályhodné. Lze ale také očekávat výskyt odchylek poměru mezi cenou a hodnotou, které nemají nic společného se zásluhami zúčastněných pracujících. Mohou je způsobovat faktory, na něž podniky nemají vliv a možná je ani nemohou předvídat, ať jsou to změny struktury poptávky, výrobních technologií, nebo nákladnosti a dostupnosti některých zdrojů. Není vždy snadné zjistit, zda šlo o tvrdě zasloužený úspěch nebo náhodu, o flákačství nebo smůlu. V kapitalismu to nehraje roli, štěstí a správný úsudek se odměňuje stejným způsobem, stejně se trestá smůla i špatná práce. Takovou svévoli však do socialistické distribuce příjmů vpustit nechceme.
I když se vyhneme osobním peněžním prémiím vázaným na výkonnost podniku, zůstávají další pobídky k efektivitě. Ctnost je v jistém smyslu sama sobě odměnou. Na základě marketingového algoritmu pro spotřební zboží dostanou podniky vykazující zvlášť efektivní využívání společenské práce další příděly zdrojů a fondů pracovní doby, čímž se zvětší možnosti lidí, kteří v nich pracují (lepší vyhlídky na postup v práci, možnost podílet se na rozvoji podniku a jeho utváření). Podniky vykazující trvale podprůměrnou efektivitu se budou zmenšovat, jejich pracující budou převedeni jinam. Aby tento mechanismus správně fungoval, bude důležité, aby zaměstnanci neměli právo na trvalé zaměstnání v žádném konkrétním podniku nebo odvětví (ačkoli budou mít právo na zaměstnání jako takové). K tomuto bodu se vrátíme v kapitole 14, kde budeme pojednávat o tom, jaké vlastnické vztahy vyžaduje náš model socialismu.