Před 35 lety zemřel Jiří Šlitr, doktor práv a lidských duší. Bylo mu teprve 45 let, tedy trochu méně než je dnes generaci, kterou kdysi ovlivňoval jako málokdo v oné době. Nechci tu na něj - na geniálního samouka české poválečné kultury - odborně vzpomínat. Udělali to a dělají to jiní daleko kvalifikovaněji, než bych dokázal já, naposledy třeba
České noviny.
Já sám jsem Šlitra vždycky vnímal jakou vedoucí osobnost divadla Semafor (SEdm MAlých FORem). Patřil spolu s Jiřím Suchým a Ferdinandem Havlíkem mezi jeho zakladatele a já se až mnohem později dozvěděl, že se nikdy oficiálně nestal členem jeho souboru. To mi jen potvrzovalo představu o Šlitrově výjimečnosti.
Šlitrův Semafor patrně působil i na generaci starší. Soudím tak podle své tety Jiřiny, která si nás, jako děti ještě ne školou povinné, brávala občas do Jizerských hor na dovolenou v době, kdy tamější podnikové rekreační chaty zely prázdnotou. Když se dnes ohlédnu zpátky, fascinuje mne vzpomínka na dlouhou prodlužovací šňůru, táhnoucí se z chaty na jarní stráň se zbytky sněhu, na níž stála židle a na ní gramofon. Šlitrovy písničky se šířily do prostoru - jak nahoru k "domorodci" Vondráčkovi s jeho kozami i k budoucímu prezidentu Svobodovi, tak dolů přes Semering až do Janova.
Semaforské písničky dosáhly téměř nemožného. Hrály se v oficiálních médiích a současně si našly své místo na trempských a pionýrských táborech i na bouřlivých pitkách dospívajících. Byly prostě jiné, nekonformní a výjimečné.
Nezměnila to ani Šlitrova smrt o vánocích 1969. Jeho písničky zněly a znějí dál. Platí to i dnes po roce 1989. Moc by mne zajímalo, jak by se asi dnes Šlitrova nesmělá a něžná duše projevovala. Jak by se vyslovovala k době minulé i dnešní. Nebude mi to přáno. A Šlitr by si možná stejně jen zabroukal "Jó to jsem ještě žil".
Milan Neubert, 26. 12. 2004
Ďábel z Vinohrad
