Hamlet s cigaretou a kytarou

Miloval ho a ctil celý Sovětský svaz. Ovšem neoficiálně. Jeho písně a básně si dokázaly najít cestu k lidským srdcím přes ostentativní nezájem mocných úřadů a nechuť vládnoucí garnitury.

Rusové o něm říkají: „Hořel, až shořel,“ a vůbec tím nepřehánějí. Jeho život skutečně připomínal mohutný požár, ale jak by řekl klasik: Kdo hoří, toho plameny zničí. Vladimír Vysockij šel navíc smrti vstříc nevídanou rychlostí. Den by musel mít padesát hodin, aby vyhovoval jeho nasazení. Točil filmy, k tomu denně vystupoval v divadle, nebo zpíval na besedách. A po nocích místo odpočinku skládal písně. „Co ho inspirovalo, sama nevím. Vstal třeba uprostřed noci a jako posedlý psal několik hodin,“ říkala o něm jeho žena Marina. Psal všude - v hotelu, na parníku, v kuchyni, u přátel na chatě, dokonce i když byl u někoho na návštěvě. Naprosto ignoroval své zdravotní potíže i jakákoliv lékařská doporučení, přestože měl za sebou neléčený infarkt a třikrát klinickou smrt. Zemřel vlastně vyčerpáním. V důsledku zoufalého životního stylu, který byl kombinací hektického pracovního tempa, stresu, léků a alkoholu.

„Já nemám rád, když něco končí smrtí.“

Bylo horké léto roku 1980. Svět tehdy řešil osud amerických rukojmí v Teheránu, Polsko bylo ochromeno stávkou dělníků v loděnicích, zato Moskva byla slavnostně naladěná a v plné parádě. Právě tam probíhala letní olympiáda, nad kterou držel ochrannou packu dobrácký medvědí maskot. Vladimíru Vysockému byla však celá sportovní akce, včetně infantilního medvěda, ukradená. Necítil se dobře. Přesto však ani na okamžik neuvažoval o tom, že by zmírnil své hektické pracovní nasazení. Jeho srdce ale takový nápor nevydrželo. Zastavilo se 25. července. O smrti Vysockého se mělo oficiálně pomlčet. Přesto znala tuto informaci zanedlouho nejenom celá Moskva. Na pohřeb se sjely tisíce lidí ze všech koutů Ruska, ale také početné zástupy milicionářů. Když se armáda snažila smuteční dav usměrnit, dostalo se jí hlasité odpovědi: „Jste fašisti!“

„Nejprve bylo slovo. Těžké a sklíčené.“

Rozhodně nevypadal jako filmová hvězda, ani se tak nechoval. Přátelé Vladimíra Vysockého o něm vyprávějí, že byl skromný a v podstatě plachý člověk. Po technické stránce nebyl nijak ohromující hudebník ani zpěvák, jeho básně nebyly mimořádné, zato obsahovaly otevřené břitké výpovědi. Jasně formuloval své názory a co chtěl posluchačům sdělit, dokázal podat vskutku působivě. Hlavní roli ve Vysockého projevu měl bezesporu jeho hlas. Když vzal do ruky kytaru a svým nenapodobitelným chraplákem zpíval a křičel, vyzařovalo z něj takové napětí a charisma, že si podmanil téměř každého. Mimořádná opravdovost jeho písní zaujala nejen mládež, ale přestavitele všech tehdejších společenských vrstev. Nezpíval jen proti režimu, často v jeho písních slyšeli i to, co tam nebylo. Byl prostě nadčasový a každý se s ním mohl ztotožnit. Jeho nesmírná popularita byla důkazem toho, že lidé uvažovali stejně jako on, byl pro ně duchovním zrcadlem. Jeho pokoutní nahrávky kolovaly celou zemí, kosmonauti si je brávali i do kosmu. Obdivem k němu se přitom netajili ani členové nejvyšší politické moci, včetně Leonida Iljiče Brežněva. Když si Vysockého přála poslechnout Brežněvova dcera, pozval ji k sobě do bytu na malý improvizovaný koncert, který celý proplakala. I historka o tom, jak sovětský celník Vysockému na hranicích ukradl desku, kterou Vladimír natočil ve Francii, jelikož doma nemohl, je už dávno zlidovělá.

„Klademe věčně lstivou otázku, odpověď na ni ale nikde není.“

Vladimír snil od dětství o tom, že se stane hercem, přesto na přání rodičů po střední škole nastoupil na techniku, kde nakonec vydržel pouze jeden semestr. Rok se poctivě přina přijímací zkoušky na vyhlášenou divadelní fakultu MCHAT. Nakonec byl přijat. Jako čerstvý absolvent vystřídal několik divadelních souborů, ale v roce 1964 vstoupil do divadla Na Tagaňce, kde zůstal až do své smrti. V divadle vytvořil spoustu výborných postav a byl tak oblíbený, že ho v pozdějších letech z divadla nemohli vyhodit ani pro alkoholové excesy a nemilost mocných. Důležité pro něj tehdy bylo setkání s režisérem Jurijem Ljubimovem, který z Tagaňky dokázal vybudovat světově uznávanou scénu. Pod jeho vedením sehrál Vysockij svoji životní roli Hamleta, jehož premiéra byla v roce 1971. Stylizace dánského kralevice do podoby rebela s kytarou zaznamenala mimořádnou reakci a je dodnes nejslavnější hrou tohoto divadla. Hamlet byl téma, které jej zcela pohltilo. Úvahám o bytí a nebytí, osudové předurčenosti a lidské odpovědnosti věnoval mnoho balad a roli samotné se odevzdal na hranici fyzických možností. Jeho herecký projev nejlépe vystihla kolegyně Alla Děmidovová: „Razantně vybíhal na scénu, bílý jako smrt, nikoho si nevšímal a absolutně se soustředil na to, co dělá, na to, že musí dohrát do konce. Ne dohrát, dožít do konce. A to bylo geniální. Takhle se má Hamlet hrát, ale tak se hrát nedá!“ Na divadelních prknech se sice našel, ale výrazněji se proslavil ve filmu. Přestože některé tituly putovaly ze střižny rovnou do trezoru, čechovovské drama Špatný dobrý člověk měli možnost vidět i naši diváci. Jeho postavy představují širokou řadu různorodých charakterů v dramatech, komediích i kriminálkách. Od počátku 60. let natočil Vysockij přes dvě desítky filmů, ve kterých nejenom hrál, jeho hrdina v nich často -jak jinak - zpíval s kytarou. A počínaje akčním filmem Vertikála, ke spoustě dalších filmů také psal hudbu. Za svého života vydal jedinou oficiální nahrávku, album s filmovými skladbami.

„Jenom se nesnaž na mně vymáhat, abych po ´mám tě rád´ dodal: ´a vždycky budu´“

Nejbohatší tvůrčí časy prožíval Vladimír Vysockij počátkem 70. let. Jeho Hamlet vyvolával nadšení, vyšla mu druhá deska filmových písní a navrch byl zamilovaný. Ve třiceti se oženil se slavnou francouzskou herečkou ruského původu Marinou Vlady. Oba svůj vztah chápali jako osudový, i když to pro oba bylo už třetí manželství. Marina dlouhá léta žila s Robertem Hosseinem, známým předpravoval stavitelem hraběte de Peyrac ze série filmů Angelika a měla s ním dva syny - Igora a Pierra. Poté se provdala za francouzského herce Jean-Claudea Brouillea. Také Vysockij měl za sebou dvě nevydařená manželství a úřady se to snažily zamlčet a z jeho životopisu by to nejraději vygumovaly. K podobě mladého sovětského umělce se to věru nehodilo. V době své velké zamilovanosti a sňatku s Marinou ztvárnil hlavní roli v dramatu Čtvrtý. „Hovoří se tu o osobní odpovědnosti člověka za všechno, co se děje ve světě. O povinnosti a svědomí, o kompromisu a jeho hranicích, ale i o poslání člověka,“ vysvětloval tehdy tisku. Roli bezejmenného vojáka, který postupně ztrácí svědomí a zpronevěřuje svou čestnou minulost, přijal rád. Téma cti a morálky mu bylo blízké nejen ve filmu, bylo hlavním obsahem jeho básní. Skutečným jeho osudem ovšem byla zpívaná poezie.

„Nemám rád ty, co vždy mne snadno uměli za všechno, co je ve mně, pokořit.“

Recitoval rád od chvíle, kdy uměl mluvit, sám však začal psát verše až pod vlivem Bulata Okudžavy. Byl překvapen, jaký vliv měl jeho přednes na posluchače, přesto se ho nesnažil napodobovat, neměl zapotřebí nikoho kopírovat. „Vzal jsem do ruky kytaru a začal si brnkat. A to, co se objevilo, bylo něco, co se podobalo písni, ale nebyla to píseň. Byla to, tak jsem to vnímal, poezie recitovaná s hudebním doprovodem.“ Zpíval pod vlivem dojmů z různých cest, o tom, co ho zajímalo či trápilo, o válce a lidském osudu, i o lásce. Na jevišti často improvizoval, ale pokud některou píseň nepovažoval za dost dobrou, raději ji vůbec nevytáhl. Ke své tvorbě přistupoval vskutku kriticky. Snad i proto byl tolik přesvědčivý. Ať zvolil jakékoliv téma, lidé věřili tomu, že vše, o čem zpíval, skutečně prožil. Sňatkem s Marinou se mu otevřely sovětské hranice a on toho s radostí využíval. Často se ženou pobýval ve Francii, koncem 70. let vystupoval hodně v Německu, ale i v USA a Kanadě. Nikde však dlouho nevydržel, rodnou zemi a svůj jazyk měl prostě rád a říkal to hodně nahlas - láskou k vlasti se netajil. Vášeň, se kterou ke všemu Vladimír Vysockij přistupoval, byla zřetelná na první pohled. Byl vždycky soustředěný, zaujatý a tím se pouštěl do všeho. Psal ve dne v noci. Básně, které nikdy nepřednesl, ale i prózu pro mládež, kterou mu nakladatelství nechtělo přijmout. Když filmoval, tak zásadně bez dubléra. Byl schopen dlouhé hodiny trénovat nebezpečné akrobatické kousky, které za něj mohl vystřihnout kaskadér a které nakonec ani nebyly ve filmu vidět. Léta zpíval i přes bolest, které mu působily nemocné hlasivky.

„Přes kalich hořkosti dál budu zpívat rád.“

Vysockého třetí žena Marina Vlady se stala jeho tvůrčí múzou i oporou. Pokud mohla, navštěvovala všechna jeho představení. Ani ona však nedokázala mírnit jeho pracovní vypětí, natož nezvladatelný bohémský život a stále rostoucí závislost na alkoholu. Dokázal abstinovat několik měsíců a vzápětí po tom být týdny namol. Svůj alkoholismus si dobře uvědomoval a řešil jej drastickými metodami. Nechal si pod kůži zašít ampuli jedu, které se lidově říkalo torpédo. Pokud by se člověk s torpédem napil jen nepatrně alkoholu, ampule by se rozpustila, jed by vniknul do krve a způsobil okamžitou smrt. Strach ze smrti měl alkoholiky donutit abstinovat. Jed v ampuli byl sice účinný jeden až dva roky po zašití, Vysockij si raději rozhryzal ruku, aby si mohl ampuli vytáhnout a opít se. Když začal navíc brát prášky na překonání fyzické únavy a spánku, byl už téměř na konci se silami. Díky sebezničujícímu pracovnímu nasazení v posledních měsících života téměř nebyl schopen hrát, měl zničené hlasivky a trpěl žaludečními vředy. Mezi výstupy často zvracel krev a byl závislý na utišujících injekcích. Naposledy veřejně vystoupil v červenci 1980, v předvečer zahájení olympiády. Zpívat už nedokázal, vyšel však na scénu, aby k publiku aspoň promluvil. O týden později zemřel. Bylo mu teprve 42 let. Svobody, kterou symbolizoval a o níž tak rád zpíval, se sám nedožil. Dnes nechybí jeho verše v žádné čítance, jeho hrob na Vagaňkovském hřbitově nezůstává bez květin. „Písně mají šťastnější osud než lidé. Jejich život může být velice dlouhý,“ napsal příznačně pro svůj osud. Svébytná hvězda Vladimíra Vysockého nebledne ani čtvrt století po jeho smrti.

Instinkt č.29, 21. 7. 2005

Vladimír Semjonovič Vysockij (*25. 1. 1938 - 25. 7. 1980) - ruský básník a šansoniér, divadelní a filmový herec. V letech 1964 - 1980 člen divadelního souboru Na Tagaňce, kde ve strhujícím podání Hamleta vytvořil svou životní roli. Prosadil se i ve filmu (Sloužili dva kamarádi, Krátká setkání, Intervence, Jak car Petr ženil mouřenína), účinkoval v televizním krimiseriálu Místo schůzky nezměníme.