Centesimus annus (5)

V. kapitola
Stát a kultura

44. Lev XIII. velmi dobře věděl, že je zapotřebí zdravé teorie státu, aby bylo možno zaručit normální rozvoj duchovní a materiální aktivity, pro život člověka nezbytné.[89] V jiné pasáži encykliky Rerum novarum proto předkládá uspořádání společnosti na základě zákonodárné, výkonné a soudní moci; to bylo v tehdejší době v učení církve novinkou.[90] Toto uspořádání odráží realistický pohled na sociální povahu člověka, která vyžaduje odpovídající zákonodárství k ochraně svobody všech. Za tímto účelem je lépe, je-li každá moc vyrovnávána jinými úřady a oblastmi kompetence, které nepřekračují své zákonné hranice. Je to princip „právního státu“, v němž vládne zákon, a nikoli lidská svévole.

Na rozdíl od tohoto pojetí zastává v moderní době totalitarismus marxisticko-leninského ražení názor, že někteří lidé se na základě hlubšího poznání zákonů vývoje společnosti, třídně podmíněného zvláštního postavení nebo kontaktu s vlastními zdroji kolektivního vědomí nemohou mýlit a mohou proto uplatňovat nárok na vykonávání absolutní moci. Kromě toho totalitarismus vzniká z popření pravdy v objektivním smyslu; neexistuje-li transcendentní pravda, které poslušen dospěje člověk ke své úplné identitě, pak neexistuje ani zásada, která by spolehlivě zaručovala spravedlivé vztahy mezi lidmi. Jejich třídní, skupinové a národní zájmy je nevyhnutelně uvádějí do vzájemného rozporu. Není-li uznávána transcendentní pravda, triumfuje síla moci a každý se snaží beze zbytku využívat prostředků, které má k dispozici, k prosazování svých zájmů a názorů bez ohledu na práva ostatních. Člověk je pak respektován pouze do té míry, že ho lze využít jako nástroje pro egoistický cíl. Kořeny moderního totalitarismu tkví tedy v popírání transcendentní důstojnosti člověka, který je viditelným obrazem neviditelného Boha. Právě proto je na základě své povahy subjektem práva, které nesmí porušit jednotlivec, skupina, třída, národ ani stát. Nesmí to učinit ani společenská většina tím, že vystupuje proti menšině, utlačuje ji, vykořisuje nebo se ji snaží zničit.[91]

45. Kultura a praxe totalitarismu s sebou nesou také popírání církve. Stát nebo strana, která věří, že dokáže v dějinách uskutečňovat absolutní dobro, a která sama sebe nadřazuje všem hodnotám, nemůže připustit, aby bylo uznáno objektivní kritérium dobra a zla, lišící se od vůle vládnoucích kruhů. Toto kritérium by totiž za určitých okolností mohlo sloužit ke kritickému posuzování jejich jednání. To vysvětluje, proč se totalitarismus snaží církev zničit nebo si ji alespoň podrobit tím, že z ní učiní nástroj svého ideologického aparátu.[92] Totalitní stát má stále ještě tendenci pohltit národ, společnost, rodinu, náboženská společenství a samého člověka. Obranou svých svobod hájí církev zároveň svobodu člověka, který musí být poslušen Boha více než člověka (srov. Sk 5,29), svobodu rodiny, nejrůznějších společenských organizací a národů, kteří všichni mají svou vlastní samostatnost a svrchovanost.

46. Církev si váží systému demokracie, protože zajišuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje ovládaným možnost volit a kontrolovat své vlády a v případě nutnosti je pokojnou cestou vyměnit.[93] Nemůže proto schvalovat vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů.

Pravá demokracie je možná pouze v právním státě a na základě správného pojetí člověka. Vyžaduje vytvoření nezbytných předpokladů pro podporu jednotlivců výchovou a vzděláváním ve jménu pravých ideálů a rovněž pro podporu „subjektivity“ společnosti vytvářením struktur účasti a spoluodpovědnosti. Dnes se projevuje sklon k tvrzení, že agnosticismus a skeptický relativismus jsou filozofií a základním postojem, jež odpovídají demokratickým politickým formám, a že všichni, kteří jsou přesvědčeni, že znají pravdu a trvají na ní, nejsou z demokratického hlediska důvěryhodní, protože neakceptují, že pravda je určována většinou, případně že kolísá podle rozdílné politické rovnováhy. V této souvislosti je třeba říci, že neexistuje-li žádná konečná pravda, která řídí politické jednání a dává mu orientaci, lze ideje a přesvědčení snadno zneužít pro mocenské účely. Jak dokazuje historie, demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu.

Církev nezavírá oči ani před nebezpečím fanatismu nebo fundamentalismu těch, kteří se domnívají, že ve jménu pseudovědecké nebo pseudonáboženské ideologie mohou jiným lidem vnutit svou představu o tom, co je pravdivé a dobré. Křesanská pravda taková není. Křesanská víra, která není ideologií, nechce pestrou sociálně-politickou skutečnost vtěsnávat do přísného schématu. Uznává, že v historii se život člověka odehrává v rozdílných a ne vždy dokonalých podmínkách. Proto patří k přístupu církve, která vždy potvrzuje transcendentní důstojnost lidské osoby, respektování svobody.[94]

Svoboda však nabývá své plné hodnoty teprve přijetím pravdy. Ve světě bez pravdy ztrácí svoboda svůj základ a člověk je vystaven síle vášní a otevřených nebo skrytých podmíněností. Křesan žije ve svobodě (srov. Jan 8,31-32) a slouží jí, když podle pravdy, kterou poznal, stále plní své poslání. V dialogu s ostatními lidmi věnuje pozornost každému projevu pravdy, s nímž se setká v životě a kultuře jednotlivců a národů; nepřestává však dosvědčovat všechno to, čemu ho naučila jeho víra a správné používání rozumu.[95]

47. Po pádu komunistické totality a četných jiných totalitních režimů a režimů „národní bezpečnosti“ prožíváme dnes převahu, by ne nespornou, demokratického ideálu, spojeného s živým povědomím lidských práv a péčí o jejich dodržování. Právě proto však musejí národy, které nově formují své vnitřní uspořádání, poskytnout demokracii výslovným uznáním těchto práv věrohodný a pevný základ.[96] Z nejdůležitějších práv je třeba uvést právo na život, k němuž patří významné právo růst po zplození v matčině lůně, právo žít v úplné rodině a v mravném prostředí, vhodném pro vývoj a rozvoj osobnosti, právo dovést svůj rozum a svobodu ke zralosti hledáním a nalézáním pravdy, právo podílet se na práci při využívání statků země a získávat z ní obživu pro sebe a své blízké, právo svobodně založit rodinu a plodit a vychovávat děti za odpovědného uplatňování vlastní sexuality. Zdrojem a syntézou těchto práv je v určitém smyslu náboženská svoboda, chápaná jako právo žít v pravdě vlastní víry a v souladu s transcendentní důstojností vlastní osoby.[97]

Ani v zemích s demokratickými formami vlády nejsou tato práva vždy plně respektována. Nemáme zde na mysli pouze skandální jev umělého přerušení těhotenství, nýbrž i různé známky krize demokratických systémů, které, jak se zdá, ztrácejí schopnost rozhodovat se pro obecné blaho. Požadavky společnosti se v těchto zemích v současné době nehodnotí podle kritérií spravedlnosti a mravnosti, nýbrž spíše z hlediska volebního postoje nebo finanční síly skupin, které je podporují. Takovéto deformace politického chování vyvolávají časem nedůvěru a lhostejnost a pak i slábnutí politické účasti a pocitu pospolitosti mezi obyvatelstvem, které se cítí podvedeno a zklamáno. Z toho vyplývá rostoucí neschopnost začlenit jednotlivé zájmy do širokého pojetí obecného blaha. Toto pojetí není jen prostým součtem jednotlivých zájmů, znamená jejich zhodnocení a uspořádání na základě vyvážené hierarchie hodnot a konečně na základě jasného pochopení důstojnosti a práv lidské osoby.[98]

Církev respektuje oprávněnou samostatnost demokratického řádu. Nepřísluší jí vyjadřovat se ve prospěch toho či onoho institucionálního nebo ústavodárného řešení. Jejím přispěním k tomuto řádu je pohled na důstojnost lidské osoby, která se v plné šíři projevuje v tajemství Slova, které se stalo člověkem.[99]

48. Tyto všeobecné úvahy se odrážejí i v úloze státu v hospodářské oblasti. Hospodářství, zvláště pak tržní hospodářství, se nemůže odehrávat v institucionálním, právním a politickém vakuu. Naopak, předpokládá jistotu individuální svobody a vlastnictví, jakož i stabilní měnu a výkonné veřejné služby. Hlavním úkolem státu proto je zaručovat tuto jistotu tak, aby ten, kdo pracuje a vyrábí, mohl užívat plodů své práce a byl motivován k tomu, aby ji vykonával efektivně a řádně. Nedostatek jistoty provázený korupcí státních úřadů a šířením nečistých zdrojů obohacování a snadného zisku, dosaženého protiprávní nebo čistě spekulativní cestou, je jednou z hlavních překážek rozvoje a řádného stavu hospodářství.

Dalším úkolem státu je kontrolovat a řídit dodržování lidských práv v hospodářské oblasti. Prvořadou odpovědnost v této oblasti však nenese stát, nýbrž jednotlivé skupiny a sdružení, na něž se společnost dělí. Stát by nemohl přímo zajistit právo všech občanů na práci, aniž by organizoval veškerý hospodářský život a potlačoval svobodnou iniciativu jednotlivců. To však neznamená, že nemá v této oblasti vůbec žádnou pravomoc, jak tvrdí ti, kdo prosazují naprosté zrušení pravidel v hospodářské oblasti.

Naopak, stát má dokonce povinnost podporovat činnost podniků tím, že vytváří podmínky pro zajištění pracovních příležitostí. Musí tuto činnost podněcovat tam, kde se jeví jako nedostatečná, případně brát pod svou ochranu v krizových obdobích.

Stát má dále právo zasahovat, když monopoly brzdí rozvoj nebo mu brání. Kromě těchto úkolů koordinace a řízení rozvoje však může ve výjimečných případech převzít zástupné funkce, jsou-li sociální skupiny nebo podnikatelské systémy příliš slabé nebo teprve vznikají, a nejsou proto dosud schopny plnit svou úlohu. Takové intervence, k nimž vedou naléhavé důvody obecného blaha, však musejí být časově co nejvíce omezeny, aby nezbavovaly uvedené skupiny a systémy trvale jejich vlastní pravomoci a aby nadměrně nezvětšovaly rozsah státních zásahů. To by škodilo jak hospodářské, tak občanské svobodě.

V posledních letech jsme byli svědky značného rozšíření těchto intervencí, což vedlo do určité míry k novému typu státu, k „sociálnímu státu“. Tento vývoj probíhal v některých státech s cílem vhodně překonat četné nedostatky a uspokojit nejrůznější potřeby odstraněním forem bídy a vykořisování, nedůstojných člověka. Vyskytlo se však nemálo různých výstřelků a případů zneužívání, které zvláště v poslední době vyvolaly ostrou kritiku sociálního státu, který byl označován za „zaopatřovací stát“. Funkční poruchy a nedostatky v sociálním státě vycházejí z nesprávného pochopení úkolů státu. I v této oblasti musí platit princip subsidiarity. Nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho.[100]

Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů. Zdá se, že nouzi skutečně lépe zná a nakupené potřeby dokáže lépe uspokojovat ten, komu jsou nejbližší a kdo se stává bližním strádajících. Je třeba dodat, že často nevyžaduje určitý druh potřeb pouhou hmotnou podporu, nýbrž že je třeba vyslyšet hlubší lidskou bídu a požadavky. Pomysleme na situaci uprchlíků, přistěhovalců, starých nebo nemocných lidí a všech těch, kdo potřebují podporu a péči, jako je tomu v případě narkomanů. To všechno jsou lidé, kterým může účinně pomoci jen ten, kdo jim nabídne kromě potřebné léčby také upřímnou bratrskou pomoc.

49. V této oblasti církev, věrna přikázání Krista, svého zakladatele, odedávna přispívá svým dílem, aby poskytla potřebnému člověku materiální podporu, která ho neponíží a nedegraduje na pouhý objekt péče, nýbrž pomůže mu dostat se z této špatné situace tím, že podpoří jeho lidskou důstojnost. S velkou vděčností Bohu je nutno poukázat na to, že účinná láska k bližnímu v církvi nikdy nevyhasla a dnes mnohostranně a potěšitelně smí. Zvláštní zmínku zasluhují v této souvislosti dobrovolné služby, které církev podporuje tím, že podněcuje všechny ke spolupráci a podporuje a povzbuzuje je v jejich iniciativách.

K překonání dnes rozšířeného individualistického způsobu myšlení je třeba konkrétní snahy o solidaritu a lásku, která začíná v rodině oporou, kterou si manželé poskytují navzájem, a pak vzájemnou péčí generací. Rodina se tak stává i pracovním a solidárním společenstvím. Stává se však, že rodina, je-li ochotna plně dostát svému poslání, zůstane bez nezbytné podpory státu, a proto nemá dostatek prostředků. Je nezbytně nutné podporovat nejen rodinnou, nýbrž i sociální politiku, jejímž hlavním cílem musí být rodina sama. Jí je nutno pomáhat poskytováním odpovídajících prostředků a účinných forem podpory při výchově dětí i při péči o staré občany, aby se zabránilo jejich vyčlenění z užšího rodinného kruhu, a tím znovu posílit vztahy mezi generacemi.[101]

Kromě rodiny plní i jiné společenské mezi skupiny významné úlohy a aktivizují specifické sítě solidarity. Tyto skupiny skutečně vyzrávají v pravá společenství osob, oživují společenské vztahy a brání odosobnění mas a jejich pádu do anonymity, což je v moderních společnostech bohužel častým jevem. Člověk žije v mnohotvárných mezilidských vztazích, z nichž vyrůstá „subjektivita společnosti“. Jedinec je dnes často drcen mezi dvěma póly, státem a trhem. Mnohdy vzniká dojem, že člověk existuje pouze jako výrobce a spotřebitel zboží nebo jako objekt státní správy. Zapomíná se na to, že konečným cílem lidského soužití není trh ani stát, nebo sám člověk má jedinečnou hodnotu, jíž mají stát a trh sloužit. Člověk je především bytostí, která hledá pravdu, snaží se podle ní žít a odhalovat její tajemství v trvalém dialogu, který zahrnuje i minulé a budoucí generace.[102]

50. Toto otevřené hledáni pravdy charakterizuje kulturu národa. Mladá generace vždy přehodnocuje dědictví předávaných a přejímaných hodnot. Přehodnocovat neznamená nutně ničit nebo předem odmítat. Znamená to především tyto hodnoty ověřovat ve vlastním životě a tímto existenčním ověřením si je životněji, aktuálněji a osobněji osvojit. Přitom je nutno rozlišovat mezi tím, co tradičně platí, a mezi nepravdami, omyly a zastaralými formami, které lze nahradit jinými, současnějšími.

V této souvislosti je třeba připomenout, že se do kultury národů zapojuje i evangelizace, která ji podporuje na její cestě k pravdě a pomáhá jí v její snaze o tříbení a obohacování.[103] Pokud se však kultura uzavírá sama v sobě a snaží se zvěčňovat zastaralé životní formy, odmítá-li jakoukoliv komunikaci a jakýkoliv spor o pravdě o člověku, je neplodná a upadá.

51. Veškeré lidské konání se odehrává v kultuře a obojí na sebe vzájemně působí. K přiměřenému formování této kultury je třeba zapojení celého člověka, který v ní rozvíjí své tvůrčí schopnosti, svou inteligenci, své vědomosti o světě a o člověku. Kromě toho do ní vnáší svou schopnost sebeovládání, osobní oběti, solidarity a ochoty podporovat obecné blaho. Proto se první a nejdůležitější práce uskutečňuje v srdci člověka. Způsob, jakým se člověk stará o budování své budoucnosti, závisí na tom, jak pojímá sám sebe a svůj cíl. V této rovině spočívá specifický a rozhodující přínos církve k pravé kultuře. Církev podporuje kvalitu lidských postojů, které dávají přednost kultuře míru před modely, které ponižují člověka v lidské mase, podceňují úlohu jeho iniciativy a jeho svobody a jeho velikost spatřují pouze v konfliktech a válkách. Církev koná tuto službu tím, že hlásá pravdu o stvoření světa, který Bůh dal do rukou člověka, aby ho svou prací zúrodňoval a zdokonaloval, a pravdu o vykoupení, kterým Syn Boží spasil všechny lidi a zároveň je spojil tím, že je učinil odpovědnými za sebe navzájem. Písmo svaté k nám neustále hovoří o účinné pomoci bližnímu a konfrontuje nás se spoluodpovědností, která má obsáhnout všechny lidi.

Tento požadavek se nezastavuje na prahu vlastní rodiny ani národa nebo státu. Zahrnuje celé lidstvo, takže žádný člověk nemůže být neúčastným nebo lhostejným k osudu jiného člena lidské rodiny. Nikdo nemůže tvrdit, že není odpovědný za osud svého bratra (srov. Gn 4,9; Lk 10, 20-37; Mt 25, 31-46). Právě pozorná a laskavá péče o bližního v nouzi, dnes usnadněná i novými komunikačními prostředky, které lidi vzájemně přiblížily, je zvláště důležitá při hledání jiných možností řešení mezinárodních konfliktů, než je válka. Dá se snadno tvrdit, že strašlivé násilí a prostředky ničení, k nimž mají přístup i střední a malé mocnosti, a stále těsnější vzájemné vztahy mezi národy celé země ztěžují nebo prakticky znemožňují omezení účinků konfliktu.

52. Papež Benedikt XV. a jeho nástupci jasně rozpoznali toto nebezpečí.[104] Já sám jsem u příležitosti nedávné dramatické války v Perském zálivu opakoval výzvu: „Nikdy více válku!!!“ Ne, nikdy více válku, která ničí životy nevinných, učí zabíjet a ničí i životy těch, kteří zabíjejí, nikdy více válku, která zanechává trvalou stopu hněvu a nenávisti a ztěžuje spravedlivé řešení problémů, které ji vyvolaly! Jako v jednotlivých státech konečně nadešel čas, kdy na místo osobní msty a odplaty nastoupila vláda zákona, je nyní naléhavě nutné, aby se podobný pokrok uskutečnil i v mezinárodním společenství národů. Nesmíme nikdy zapomínat, že válka má vždy reálné a závažné příčiny: utrpěné bezpráví, maření oprávněných snah, bídu a vykořisování zoufalých mas lidí, kteří nevidí reálnou možnost zlepšení své situace pokojnou cestou.

Proto jiné jméno míru zní rozvoj.[105] Stejně jako existuje společná odpovědnost za zabránění válce, existuje i společná odpovědnost za podporování rozvoje. Stejně jako je na národní úrovni možné a nutné budovat sociální hospodářství, které orientuje fungování trhu na obecné blaho, tak je nutno přijmout vhodná opatření i na mezinárodní úrovni. Je tedy zapotřebí velkého úsilí o vzájemné porozumění, o vzájemné poznání a o zvýšení citlivosti svědomí. To je ona vytoužená kultura, díky níž roste důvěra v lidskou výkonnost chudého, a tím i v jeho schopnost zlepšit svou situaci prací, popř. přispět k hospodářské prosperitě. K tomu je však chudému – a jednotlivci nebo národu – třeba nabídnout skutečně přijatelné podmínky. Vytvořit takové podmínky je úkolem celosvětové spolupráce pro rozvoj. Znamená to rovněž zříci se pozic zaručujících zisk a moc, jimiž hospodářství průmyslových států disponuje k vlastnímu prospěchu.[106]

Může to s sebou nést zásadní změny zavedeného životního stylu, aby se zabránilo plýtvání přírodními a lidskými zdroji a aby bylo všem národům a lidem země umožněno v dostatečné míře se na nich podílet. S tím se ovšem musí pojit i využívání nových materiálních a duchovních statků jako plodů práce a kultury dnešních okrajových národů, aby se tak dospělo ke globálnímu obohacení rodiny národů.