Těžko by mě napadlo, že ve mně nějaký řemeslný dobrodružný film vyvolá nějakou „hlubokomyslnou“ úvahu. Nicméně se tak někdy před rokem či dvěma stalo.
Pokud se občas dívám na nějaké thrillery, horrory a dobrodružné filmy atd., je to obvykle jenom relaxace. Dávno už od toho nic nečekám a navíc mám v posledních letech pocit jako kdyby se i po dějové stránce všechno nějak opakovalo. Výjimkou – aspoň pokud jde o pocit, že se tam všechno opakuje – nebyla ani jedna starší „řemeslná“ bondovka, takže tím spíš mě pak samotného překvapily pocity a myšlenky, které mi po jejím skončení proběhly hlavou.
Hlavně špatné filmy mají různé násilné konce – obvykle se jedná o násilné happy endy.
V bondovce z roku 1969 (tedy film je z roku 1969, předlohu neznám), kterou před rokem či dvěma dávali někdy v neděli v rámci série bondovek a která nese neutrální název „V tajné službě Jejího Veličenstva“ je to ovšem naopak. Poněkud násilný je zde naopak konec špatný – ne dobrý. Zloduch, který si měl podle všeho zlomit v předcházejících honičkách vaz, nějak oživne a zabije v posledních sekundách filmu hrdinku a bondgirl tohoto filmu, hraběnku Teresu di Vicenzo, zvanou Tracy, kterou hraje Diana Rigg.
Tvůrci filmu kromě zmíněné násilnosti konce samozřejmě hrubě porušili i jiný princip filmů tohoto druhu. Jedná se přece o svého druhu pohádky a tam by to mělo dopadnout dobře a ne špatně - to přece patří k branži. Ale těžko jím to lze mít za zlé – šlo tu o víc, takže jak násilný „unhappy end“, tak pokažení správné pohádky pro dospělé špatným koncem byly nutnou cenou… A cenou za co?
Když film skončil, přes svou otupělost vůči podobným filmům mě bylo toho virtuálního chlapíka, starého dobrého bojovníka za britský imperialismus, Jamese Bonda přece jen tentokrát nějak líto.
Tak vidíš, Jamesi, řekl jsem si v duchu. Jiné tvoje partnerky (bondgirls), které se s tebou milují – a ty s nimi – tak profesionálně, až z toho jde mráz, přežívají. Ale chraňpanbú, aby ti na některé dívce záleželo natolik, že budeš chtít vystoupit z expresu, který tě šílenou rychlostí navždy nese k dalším a dalším dobrodružstvím.
A tak Tracy, srdnatá, na Léta Páně 1969 dost nezávislá dívka a zdatná bojovnice (poprvé partnerka, která není jen na ozdobu) se svou svatbou s tebou takto dopustila hrdelního zločinu proti Eternal Show. A za tento hrdelní zločin také tím svým půvabným hrdlem zaplatila. Ta, která jen na okamžik vzala Bondovi svobodu být otrokem neverending narrative ve službách Her Majesty královny Alžběty, Commonwealthu, případně celé OSN, nemohla přece čekat v tomto ohledu smilování.
To snad dá rozum, ne….?
Takže když se na švýcarské salaši ve chvíli odpočinku, kdy přemýšlíš nejen o tom, co budeš dělat příští sekundu ale i potom, ozvou tvoje slova „Najdu si něco jiného“, a následně úvahy, jak si budete někde stranou v klidu žít jen sami dva a jeden pro druhého, bystrý divák hned ví, kolik uhodilo. Totiž, že nad chudákem Terezkou byl právě vynesen ortel smrti. Protože bystrý divák přece ví, jak věci fungují.
Poprve od svých dětských let, jsem pocítil smutek tentokrát ovšem ne z dětské naivity, ale s jakéhosi tušení souvislostí. Ještě nikdy jsem nepocítil tak silně (násilnost unhappy endu na tom jistě měla svůj podíl), že hraběnku Teresu prostě nezabil žádný zlotřilý zázračně oživlý Blofeld, ale že jí zabila obluda, která má v křestním listě napsáno „James Show Must Go On“, ale která se vlastně může týkat v obecné rovině čehokoli jiného a NEJEN ve světě virtuálním, filmovém ....
Ubohý Jamesi! Už dávno nepatříš sám sobě, a tenhle tvůj úděl sdílejí s tebou i statisíce a miliony skutečných nevirtuálních lidí. Třeba i leckdo z nich učinil pokus vyskočit z nějakého takového vlaku. A třeba i leckterý z nich k sobě pak bezmocně tiskl někoho nebo něco, co mu bylo drahé a co bezohledný mechanismus bezohledného show jakéhokoli střihu zlikvidoval.
Nejen v bondovkách lze vyskočit z lecčehos – i z helikoptéry a lze to přežít.
Vyskočit „z vlaku“ je však stokrát těžší a taky se za to stokrát víc platí….
* * *
Nejde o to, že by šlo o nějaký kvalitnější film než jiné bondovky. Spíš si myslím, že je dokonce natolik špatný, že z něj příliš hnusně vyhřezlo něco, co má asi zůstat víc skryto a budit trochu iluze.
A to nejen iluze o nějakém virtuálním příběhu. Také iluze o realitě. Kolik takových Terezek musí zemřít i ve skutečném světě, aby nějaká show mohla pokračovat za další a další limity, za další a další horizonty, za další a další hranice, dál a dál a dál…. Kolik lidí ve skutečném životě nesmí žít buď vůbec jako Tracy nebo aspoň podle svého jako James (s Tracy), aby něčí (dokonce i naše vlastní) show mohla pokračovat a bobtnat.
Proč mně vlastně bylo toho stoprocentního britského playboye líto? Snad právě proto, že to byla JEHO VLASTNÍ SHOW, kde hrál hlavní roli. Jeho vlastní show, která jako kdyby mu v tomto filmu ukázala, kdo je tu skutečně pánem, že to není žádná osoba (sebesilnější) sama o sobě, že jsou to mechanismy, i kdyby produkované těmi osobami samotnými. A že tyto mechanismy dovedou ukázat, jak nicotná může být vlastní vůle těchto osob…
Sleep sweetly, Tracy and do not be angry at us
Miroslav Tejkl, 2. 3. 2006
Proč musela zemřít hraběnka Teresa, aneb proč je těžší vyskočit z vlaku než z helikoptéry
