Letošní technoparty rozehnaná policií vzbudila na naší politické scéně velké vzrušení. Je docela zábavné sledovat, jak ti samí politici, kteří vloni obviňovali vládu a policii z neschopnosti poradit si s náletem tančících kobylek, obviňují dnes vládu a policii za to, že si poradila.
Ještě zábavnější je sledovat senátora za stranu Zelených, kterému na té kauze vadí úplně všechno - snad jen s výjimkou ničení volné přírody.
Na druhé straně není zásah policie bez problémů. Mladí tanečníci určitě nepředstavují žádné nebezpečí. Jsou součástí systému a jeho produktem. Nemají žádné politické požadavky, a kdyby je jen nechali v klidu kroutit se před reproduktory, kývli by snad na všechno. Chápou příkaz doby a nechtějí nic než hromadně konzumovat. V laciných autech, s mobily a s napojením na internet se chtějí kolébat v co nejjednodušším rytmu co nejhlasitější hudby. Viděl kdy někdo ideálnější voliče?
Vláda si tyto lidi úplně zbytečně popudila. Oni přece lépe než kdo jiný pochopili, že žijeme ve společnosti zážitku. Do důsledku dovedli heslo masové kultury: konzumovat ve stále silnějších dávkách pokud možno stále totéž. Psal o tom Friedrich Nietzsche a teoretizovali o tom dost složitě Adorno s Horkheimerem. Oni tím hodně jednoduše žijí.
Pozdní kapitalismus je kulturou zážitků. Jde v něm jen o to, co cítím a prožívám, zcela bez ohledu na okolí. Je jen nutno vhodně se naprogramovat, třeba směsí monotónní únavy a povzbuzujících prostředků. Pak jsou zážitky nejostřejší. Stačí poslouchat svůj instinkt. Jde o poněkud neheroické vyústění moderního kultu individualismu, který hledá svoji jedinečnost v co nejhustším davu. Je to koneckonců ten nejlacinější prostředek budování identity.
Je tu, pravda, problém lidí, kteří jsou touto formou masového konzumu poškozeni. Musejí si protrpět pár dnů a hlavně nocí v ukrutném randálu, zbaveni vlastního soukromí. Bude zřejmě na Ivanu Langrovi, aby pro příští rok našel vhodný kompromis. Co tak uspořádat kulturní událost v místě, které je třeba tak jako tak pohnojit? Účastníci by se mohli volně houpat v rytmu techna a aplikovat si nezbytné chemikálie, ovšem s volkmany na uších.
Volkman je ideální intimistní prostředek, umožňující každému konzumovat i uprostřed hustého davu zcela sám a odděleně. Mladí by se svobodně realizovali a zároveň by bylo ticho po pěšině. A policie by už nemusela ty naše nadějné daňové poplatníky honit po lesích.
Právo, 2. 8. 2005, Jan Keller
Roztančené mládí
