Jedním z mých největších zklamání polistopadové doby bylo zklamání z vývoje českého folku. Jsem velkým příznivcem folkové hudby, toho neobyčejného propojení krásy básnického slova s krásou hudby, které vytváří prostředí lidí, jež se odlišují od většinové společnosti svým vnímáním světa. Lidí, pro které má život jiné hodnoty, než provařená kultura hlouposti u televize či měšťácké snobství v opeře. Kdo někdy byl na folkových koncertech v malých klubech a zažil tu atmosféru, dobře ví o čem mluvím.
Jak kdysi zpíval dnes již značně zkomercializovaný Jan Nedvěd „každý kdo patříš mezi nás, víš co je kamarád, každý kdo musel odejít, ten vrátil by se rád.“ Početné folkové prostředí a zlidovělé folkové písně jsou navíc něčím, co odlišuje Čechy (a také Rusy či Poláky) od většiny evropských národů. Když se setkají mladí Češi jedné generace s kytarou, vědí, že znají společně několik stovek písniček, které si mohou zazpívat. Když jsem tohle vyprávěl třeba takovým Němcům, tiše záviděli. „To my si maximálně přineseme kazeťák,“ zněla odpověď.
Folk pomáhal překonat také obtíže doby, militarizmus, byrokratickou hloupost, měšťáctví. Většina folkařů nebyla sice úplně zakázána, nebyla ovšem ani zcela povolena. Politická či spíše sociálně kritická nota byla tehdy často patrná. Nohavicovo „neviděl bych vypasené páprdy, tisíce let a stále titíž“ nebo Plíhalovo „došlo uhlí došla pára“ či Dobešovo „jsem jeden z lidí v hluchoněmé zemi, slepé střevo v srdci Evropy“, samozřejmě Krylovo: „byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak zakázali psát a zakázali zpívat“ a konečně Hutkovo „nerozumím lidem podivná je doba, smutná je nálada města Litvínova“, to vše pomáhalo přežít neradostné doby normalizace.
Pak přišel listopad a většina písničkářů podlehla tehdejší atmosféře. Bylo to pochopitelné. Plíhal zpíval: „láska usedla ke koncertnímu křídlu“ , Nohavica: „Našel jsem v blátě hvězdu, pět rudých cípů měla, někomu asi spadla z ramene nebo z čela,“ o několik stupňů níže Jahelka: „My jsme ta veselá revoluce, písničky jsou naše rezoluce“ a ještě trapnější byl Dědeček: „Už jde rudoch od válu, to jsou ňáký zvěrstva, von by chtěl jít pomálu, ale musí z čerstva“. Jenže jak šel čas, přibývalo problémů, ale folk prakticky mlčel.
To, že obrátily hvězdy popmusic jako na obrtlíku, se dalo pochopit, showbyznys byl vždy na straně mocných. Mlčení folku mi ale připadalo nepochopitelné. Vždyť co jiného byl základní motiv folkového písničkářství než touha po spravedlnosti? A kolik příkladů nespravedlnosti se po listopadu objevilo: Rozdělení státu, tunelování, nezaměstnanost, rasizmus, arogance mocných, války a zlodějiny. A folk prakticky mlčel. Někteří písničkáři se stáhli do světa osobních problémů a lásky mezi mužem a ženou, onoho nejoblíbenějšího tématu v od doby vzniku první písně.
Byly i horší příklady: Písničkář, který skládal písně v ostravském dialektu o dělnickém prostředí, začal zpívat podnikatelům při otvírání benzinových pump texty typu „jede jede honda a v hondě sedí Tonda“, těšínský bard, který kdysi zpíval že „okresní inspektor má vilu dům a byt... já musel sedm roků bez koupelny žít“ je dnes kámošem předsedy strany, která má v programu ožebračování lidí. A bývalý trampský písničkář zpívá „svět je jinačí, když prachy zatlačí, i když každej den není ten nej, tak čím víc máš tím víc seš svobodnej“.
Jakoby čeští písničkáři nedokázali podruhé vstoupit do jedné řeky a podruhé rozpoznat nespravedlnost a útlak. Přitom ani materiální situace, řady z nich se nezlepšila, ale naopak zhoršila: Jaroslav Hutka prodávající kdysi desky ve statisícových nákladech si dnes vlastní cédéčka vypaluje na počítači, mnoho jiných se živí, jak se dá. Obecně se dá říci, že za posledních patnáct let chodí na folk stále méně a méně lidí a tato hudba má problémy oslovovat nejmladší generaci. Někteří písničkáři (Pepa Nos) se propracovali až k extrémní pravici, jiné zase zkomerčněli (Nedvědi, částečně Nohavica).
Byly ovšem také výjimky: Byl to především Karel Kryl, který se v posledních letech života stal z předního kritika normalizačního režimu předním kritikem režimu polistopadového. Kryl sice především zdůrazňoval, že měla sametová revoluce více zatočit s překabátěnými estébáky, ale ať už byla jeho motivace jakákoli, je třeba vzpomenout na jeho verše: „Když blbost s prasaty se válí na kompostě, v korytě perly jsou a nouze v podhradí... ach lásko, co se s námi stalo, vždyť blbství vzývající, nám véčka z prstů vzalo i světlá světla svící, a vládci staronoví, zas v kalné vodě loví.“ Nebo „jsem zřejmě na mozek, když o kosti se nervu, když s proudem neplavu a raděj pro Minervu, přepřahám pegasy, jsem zřejmě na lebku, když nechci nové bohy či pestrou nálepku a preferuji nohy, k pohybu po zemi.“ I Jaromír Nohavica snad proto, že je z Ostravska, není úplně slepý: „Pane prezidente České republiky, oni mě vyrazili na hodinu, z mý fabriky, celých třicet roků, všechno tu bylo v cajku, teď přišli noví mladí a ti tu řádí jak na klondajku.“
Jenže pokud vím, toho je vše, co folková hudba přinesla na sociálně kritickém poli za posledních patnáct let. Ani nové hvězdy folku nejsou výjimkou: Od křehké Radůzy nelze asi čekat nějaké politično, jiné skupiny obrátily svou pozornost více k lidové tvorbě, Čechomor k moravské lidovce, Asonance ke keltské hudbě. Český folk stále čeká na svého Dylana nebo Donovana ze 60. let nebo českého Attilu the Stockrokera z dnešní Anglie, který by dokázal zakřičet měšťákům do obličeje svou pravdu.
Je otázkou, jak by přijalo takového interpreta folkové publikum? Starší generaci už osloví folk těžko. Je skutečností, že mladou antiglobalizační a radikální levici ovládají kapely spíše punkového typu, které odstupují od kvality poezie a nahrazují ji často vulgaritou a hlučností. Takový písničkář by musel počítat s malým publikem čítajícím tak stovky lidí. Odměnou za to by mu ovšem byla výjimečnost a příspěvek k záchraně českého folku, který podle mého tone beznadějně ve vodách individualizmu a postupného změšťáčtění.
Jistěže i dnes má objektivně daleko blíže k levici Radůzino „řekněte míváte, lék na bolest vezdejší, zda vůbec mícháte, co touhu konejší“ nebo Kainarovy texty z nové desky Karla Plíhala. Většina folkařů si dokázala přeci jenom udržet větší kultivovanost než David Koller nebo Petr Janda, kteří stále bojují „elektrickou kytarou s komunizmem“. Na naplnění skutečné úlohy folku, to ovšem nestačí. Nedávno byla folková skupina Radeček obžalována, že nosí z legrace čapky s rudými hvězdami. Počkejme si, třeba se toto poznání nějak promítne do jejich textů.
Co chybí českému folku
