Co jsem se od šimpanzů dozvěděl o nás
To je podtitul fascinující knížky Rogera Foutse, který působí jako profesor psychologie na Centrální washingtonské univerzitě a spolu se svou ženou Deborah řídí Institut šimpanzí a lidské komunikace. Svůj život zasvětil výzkumu možnosti dorozumívání šimpanzů a lidí a šimpanzů navzájem prostřednictvím znakového jazyka a boji za humánní zacházení se šimpanzi a dalšími pokusnými zvířaty.
Knížka vyšla v roce 1997, česky ji vydalo nakladatelství Mladá Fronta v edici Kolumbus v roce 2000. Upoutávka na přebalu knihy je současně věcným obsahem knihy:
Mezidruhová výchova neboli šimpanzí miminko v lidské rodině - šimpanzička Washoe si osvojuje americký znakový jazyk - Karteziánské pojetí člověka a šimpanze - Terminologické problémy s šimpanzi - Allen a Beatrix Gardnerovi a jejich projekt - Mohou se posuňkování naučit všichni šimpanzi? - Američtí šimponauti v kosmu - Výzkumy posledních let potvrzují velkou blízkost lidí a šimpanzů - Roger Fouts a třicet strastných i šťastných let života s šimpanzi - Šimpanzí školka na ostrově - Řeč má počátek u našich zvířecích předků - Noam Chomsky a jeho teorie vzniku jazyka - Jazykové schopnosti šimpanzů se podobají schopnosti dětí - Zvládne šimpanz základní gramatická pravidla? - Teorie vzniku jazyka z gest - Svérázné výzkumné metody dr. Lemmona - Mluvící šimpanzice Lucy mediální hvězdou - Šimpanzí katolík Ally - Znaková řeč pomáhá autistickým dětem - Šimpanzi a etika vědeckého výzkumu - Problém s impanzi v dospělosti - Washoe a sexuální dozrávání - Sexuální zkuenosti impanzů v zajetí - astné řeení problému impanzů chovaných mezi lidmi neexistuje - Washoe adoptuje malého Loulise a učí ho posuňkovat - impanzi infikovaní virem HIV a hepatitidou modelem pro testování účinků léků a kosmetických přípravků - Autorův boj za humánní zacházení se impanzi v biomedicínském výzkumu
U nás najdete výňatky z prvních čtyř kapitol. Myslím, e si kníku po jejich přečtení půjčíte nebo koupíte.
Moná si při četbě poloíte otázky, jaké jsem si poloil já. Kde je vlastně hranice toho, co si zasluhuje ochranu společnosti? Chráníme dnes malé děti a duevně postiené dospělé, jejich schopnosti jsou srovnatelné s monostmi impanzů. Proč nechráníme podobně i je?
Jak je to vlastně s rovností jedinců? Jsme navyklí argumentovat nadřazeností člověka - to jsme dělali jako běloi vůči černochům a indiánům. Někteří dodnes vychází z nadřazenosti muů nad enami. Jene ono se zdá, e je vechno trochu jinak.
Milan Neubert, 25. 3. 2005
* * *
Volal dr. Paul Secord, vedoucí katedry psychologie na univerzitě v Renu.
Rogere, měli bychom tu jedno asistentské místo na poloviční úvazek, řekl. Máte zájem?
Samozřejmě, odpověděl jsem. A o jakou práci by lo? U jsem si představoval, jak proháním bílé krysy nějakými velmi sloitými bluditi.
Učit mluvit impanze, oznámil věcně.
Coe?
Učit mluvit jednoho impanze, opakoval, jako by mi to opakování mělo udělat v mém zmatku jasno. Zpočátku jsem si myslel, e si mě dobírá. Třeba jde o takovou legrácku, jakou se napalují vichni posluchači prvního ročníku postgraduálního studia.
Ale on mi začal vykládat o dvou vědeckých pracovnících tamějí fakulty - manelích Allenu a Beatrix Gardnerových - kteří chovají doma malého impanze, samičku. Jmenuje se Washoe. Gardnerovi ji chtějí naučit mluvit rukama americkým znakovým jazykem a potřebují asistenta.
A dělá u Washoe nějaké posuňky? zeptal jsem se dr. Secorda.
Ale ano, odpověděl, jako by se nechumelilo. Věnují se tomu u rok a Washoe si osvojila malý soubor znaků.
Připadalo mi, e dr. Secord není Washoeinými jazykovými schopnost mi tak ohromen jako já. Jeho oborem byla sociální psychologie, take ho víc zaujalo, jak Washoe napodobuje nevlastní rodiče, Gardnerovy, kdy koupá své panenky v dřezu, ve kterém se koupá i ona. Takové chování dovedou napodobovat jen lidé - aspoň podle názoru sociální psychologie.
* * *
impanze je mono vychovat mezi lidmi a počátkem třicátých let 20. století se do takového úkolu pustili dva vědci, Winthrop a Luella Kelloggovi - chtěli tak zjistit, zda má impanz vrozenou mentální schopnost pouívat nae nástroje, napodobovat nae společenské chování a mluvit naím jazykem. Byl to nový tarzanský scénář naruby - z Čity měla být Američanka - který snad nepřímo odpoví na prastarou záhadu o lidské povaze: Kolik zvířecího v nás stále přetrvává? Kdyby se ukázalo, e lidoop je stejný jako my, pak by z toho vyplývalo - a bohudík či bohuel - e my jsme stejní jako lidoopi.
Před radikálním pokusem Kelloggových si mnoho lidí chovalo doma opice jako domácí zvířátka, ale nikdo s nimi nezacházel jako s dětmi. Tento rozdíl v přístupu měl zásadní význam, jak Kelloggovi objasnili v knize, kterou o svém experimentu napsali a kterou nazvali The Ape and the Child (Lidoop a dítě):
Jestlie je ivočich tohoto druhu (impanz) po část kadého dne či noci zavřený v kleci, jestlie ho vodíme na obojku s řetězem nebo jestlie dostává potravu v misce na zemi, dá se oprávněně předpokládat, e se v něm jistě vyvinou reakce odliné od lidského chování. Kdybychom podobně zacházeli s dítětem, zcela určitě by si osvojilo některé naprosto nedětské reakce.
* * *
Kelloggovi vychovávali maličkého impanze jménem Gua společně se svým vlastním synkem Donaldem. Ale nanetěstí pro vědu Kelloggovi tento výzkum rázně přeruili, protoe - jak se traduje - paní Kelloggovou trápilo, e si Donald osvojuje víc impanzích zvuků ne Gua lidských. Syn Kelloggových si u stolu při jídle zřejmě pochrochtával.
* * *
mnozí vědci začali tvrdit, e impanzi vychovávaní v rodinách jsou dokladem toho, e lidé lidoopy převyují a jsou něco lepího, protoe mají jedinečný a vrozený dar řeči. I mezi posluchače vysokých kol - včetně mě se zaváděl názor, e jazyk si jinak celkem inteligentní lidoopi nedokáou nikdy osvojit.
* * *
impanzi mají toti poměrně tenký jazyka výe umístěný hrtan, co jim nesmírně ztěuje výslovnost samohlásek. Jene to nebyl jediný důvod, proč se upustilo od pokusů o mluvenou řeč. I někteří lidé s hlasovými defekty přece jen dokái jaktak srozumitelně mluvit. Existují dokonce hvízdavé a mlaskavé lidské jazyky. Mělo by být tedy moné převést zvuky lidské řeči ve zvuky, je můe vyslovovat impanz.
Gardnerovi vak přili na dalí, jetě zásadnějí důvod, proč se impanzi asi nenaučí mluvit: jsou to venkoncem velmi tichá zvířata. Mnozí lidé hlásili, e v dungli procházeli kolem stromu, a teprve později si vimli, e je na něm plno impanzů, kteří se tie krmí nebo lechtí. U ve dvacátých letech průkopník výzkumu chování impanzů Robert Yerkes zjistil, e ačkoli jeho impanzi rozumějí mluvené angličtině - měl za to, e chápou význam stovky a dvou set slov -, nikdy jeho zvuky nenapodobují. Na druhou stranu obdivuhodně věrně imitují jeho pohyby. Reprodukovali to, co viděli, ale ne to, co slyeli, na rozdíl od papouků, kteří napodobují hlasově, ale ne vizuálně, nebo od malých dětí - ty napodobují vokálně i vizuálně. Yerkes doel k závěru, e ivočich, jen nenapodobuje zvuky, se nemůe dost dobře naučit mluvit.
impanzi samozřejmě také vydávají zvuky, ale větinu svých hlasů, jako například supavé houkání při spatření přítele nebo pochrochtávání při pocitu ohroení, sami neovlivňují. Tyto zvuky vyvolává primitivní limbický systém v mozku. Jestlie jste se někdy pratili kladivem do palce, pak dobře víte, jaké zaječení má na svědomí vá limbický systém na rozdíl od uvědomělejí řeči, kterou zase reguluje vae mozková kůra. Přirozené impanzí zvuky je velmi těké modifikovat. To potvrdila Cathy Hayesová, kdy si vimla, e její impanzí holčička Vild nemůe ukrást ani suenku, aby to nedoprovázela hlasitými projevy. Třeba se úplně tie přikradla do kuchyně, ale jakmile odklopila plechovku a uviděla v ní suenky, hned si hlasitě zachrochtala - a prozradila se.
V hlasových projevech jsou tedy impanzi značně omezení, zato rukama dokáou vechno moné. Podle Hayesových doprovázela Vild kadé své slovo určitým gestem. A kdy Gardnerovi sledovali film o Vild, uvědomili si, e její neverbální projevy jsou při vypnutém zvuku dokonce srozumitelnějí. Vědci, kteří se zabývají výzkumem impanzů ijících volně v přírodě, jako například Adriaan Kortlandt a Jane Goodallová, rovně hlásili, jak ivě impanzi gestikulují při vzájemné komunikaci. Gardnerovi se rozumně rozhodli to respektovat a začali pátrat po lidském jazyku, který by nevyadoval mluvení. Zvolili si americký znakový jazyk (ASL), ve Spojených státech běně pouívaný neslyícími.
* * *
Znak PÍT dělala Washoe tak, e sevřela ruku v pěst a nataeným palcem se dotkla tlamičky. Při znaku PES si poklepala na stehno, u KVĚTINY se dotkla pičkami prstů nosu; pro SLYET si sáhla ukazováčkem na ucho; pro OTEVŘÍT drela ruce dlaněmi dolů u sebe a pak je vihnutím rozevřela; chtěla-li vyjádřit BOLÍ, dotkla se ukazováčky nastavenými proti sobě místa, kde se poranila buď sama, nebo někdo jiný apod. A Gardnerovi opět správně odhadli, e tohoto maličkého primáta nebude třeba postrkovat, aby se mu tyto znaky staly součástí ivota. Nemyslete si, e by impanz nepochopil, e znak pro STROM se netýká jenom jednoho stromu, nýbr vech. A Washoe velmi brzy naznačovala znakem OTEVŘÍT, buď e chce ven ze dveří, nebo se dostat do některé skříňky, a PES ukazovala, kdy nějakého uviděla, a u ve skutečnosti nebo na obrázku.
Asi po deseti měsících začala slova spontánně kombinovat - DEJ MI SLADKÉ a POJĎ OTEVŘÍT - a brzy nato u následovala delí spojení, jako například TY JÁ SCHOVAT a TY JÁ JÍT VEN HONEM. Měla připomínky k tomu, co se odehrávalo kolem ní (SLYET PES), zdůrazňovala, e panenka patří jí (MIMI MOJE), a kdy neznala přísluný znak, vytvořila si vlastní: FUJ DOBRÉ pro idličku s nočníkem.
* * *
jedna příhoda, která se odehrála pár měsíců nato, co jsem se s Washoe seznámil, mě zaujala pro pozoruhodnou podobnost mezi impanzí a lidskou inteligencí. Do přívěsu jsme koupili novou rohoku. Čekal jsem, co Washoe udělá, a si jí vimne. Byl jsem přesvědčen, e ji bude rohoka velice zajímat a e si ji důkladně prohlédne jako vechno nové ve svém domově. Jenome sotva rohoku zahlédla, zděeně uskočila a zacouvala do kouta. Tam se přikrčila, choulila se strachem a vyplaeně volala.
Pak najednou vstala, jako by ji něco napadlo. Popadla jednu ze svých panenek, připlíila se k obávané rohoce tak na dva kroky a panenku na ni hodila. Několik minut hračku napjatě pozorovala, ale té se nic nestalo - - prostě tam jen leela. Za chvíli se Washoe přikradla a těsně k rohoce, vztáhla ruku a rychle po panence chmátla. Důkladně si ji prohlédla, a kdy usoudila, e se jí nic nestalo, očividně se uklidnila. Nakonec si dodala odvahy a přela k rohoce, sice s váháním, ale bez viditelného strachu. A za pár dní u vcházela do přívěsu a vycházela z něho, ani se na ni nepodívala. Rohoka se stala prostě jenom dalím přísluenstvím domácnosti.
Způsob, jakým Washoe nastrčila panenku, aby prozkoumala ten neznámý předmět, který jí naháněl strach, silně připomínal způsob, jakým lidé nastrčili impanze k prozkoumání nebezpečí při letech do vesmíru. Tak jsem na vlastní oči poznal příklad evolučního faktu, e lidská inteligence se neobjevila hotová z ničeho nic. Nae nadání k řeení problémů je spíe jedna variace na inteligenci lidoopů.
* * *
Kdy jsem jednou ráno vyel s Washoe z přívěsu, vyběhla rovnou na strom. Posadil jsem se na schůdky vozu a zapisoval jsem si poznámky do deníku. Za chvíli jsem zvedl oči a uviděl, e ze stromu slezla a na zahradě za stromem si soustředěně prohlíí něco pod skalkou. Přemohla mě zvědavost a el jsem za ní, abych se podíval, co ji tak zaujalo. Nenael jsem nic. Ale ona z toho místa nespoutěla oči, dokud jsem se neposadil vedle skalky. V tu chvíli Washoe ztratila o to nic zájem a znovu vylezla na strom.
Teď mě strom odděloval od přívěsu. Jen co jsem se znovu zabral do psaní, Washoe ze stromu sletěla, přitom se cestou dolů jen tu a tam maličko dotkla větve, a po dopadu se okamitě tryskem rozběhla k přívěsu. Ne jsem se stačil postavit, ona u provedla, co měla v úmyslu, a vybíhala z vozu s lahví limonády, uloupenou ze skříňky, kterou jsem zapomněl zamknout. S lahví zastrčenou pod paí nemohla utíkat po čtyřech, klopýtala proto ke stromu po dvou jako opilý námořník. Byla tam dřív ne já a honem plhala nahoru do svého bezpečného útočitě.
Celá epizoda mě ohromila. Při snídani si musela Washoe vimnout, e skříňka není zamčená, potlačila přirozený impulz do ní vniknout, kdy jsem byl otočený zády, a místo toho si vymyslela ten plán, e na delí dobu odvede mou pozornost, aby se mohla do přívěsu vrátit sama a získat tak příleitost napít se limonády. Osnování a klamání takové úrovně daleko předčilo vekeré mé představy o jejích schopnostech. Vývoj lidské inteligence se často spojuje právě s těmi rysy, které předvedla Washoe: se schopností potlačit své reakce - například v protikladu k Pavlovovým slintajícím psům - a s dovedností pruně přizpůsobovat plány měnícím se podmínkám.
* * *
Západoafrické kmeny ily bok po boku se impanzi celé věky a nikdy je nepovaovaly za méněcenné tvory, kteří nedovedou myslet. Naopak, dávno vědí, e impanzi si zhotovují a pouívají kamenné nástroje, léčí se místními bylinkami, organizují si společnou činnost, jako například lov, a mají dokonce jakousi primitivní formu politické kultury.
Zato Evropané pohlíeli na impanze docela jinak. Staří Řekové znali pouze opice, nikoli lidoopy. Otcové západní filozofie, nemající o impanzích potuchy, se nikdy nemuseli zabývat tvory, kteří by podobně jako člověk zhotovovali a pouívali nástroje. A tak Platon a Aristoteles mohli směle vést výraznou hranici mezi rozumem nadanými lidmi a ostatními ivočichy.
Podle Platona se člověk odliuje od ostatních ivočichů tím, e má dvě due. Nesmrtelnou dui, sídlící v jeho hlavě, vládnoucí rozumem a zajiující spojení s věčným bostvím, a dui smrtelnou, je přebývá v hrudi a břie. Ostatní ivočichové, jak prohlaoval Platon, mají pouze tuto primitivní smrtelnou dui.
Rovně Aristoteles definoval člověka jako ivočicha nadaného rozumem. Lidi povznesl nad ostatní ivočichy a potom stanovil velký řetězec bytí, na jeho vrcholu stál svobodný mu s darem rozumu, podřazený pouze andělům. Nií postavení ne mu měla ena, pak otrok a dítě - tvrdil, e se jim nedostává schopnosti uvaovat, a je jim tedy souzeno, aby byli ovládáni. Pod ně zařadil zvířata - ta existují jenom proto, aby slouila lidem. Zvířata mohou cítit radost a bolest, a dokonce mají jakousi pamě, ale jasně jim chybí rozum a city.
Toto řecké pojetí světa, stvořeného kvůli člověku, nalo ivnou půdu v idovsko-křesanské tradici. I tam dostali lidé do rukou nadvládu nad zemí a vemi ivými tvory. V důsledku toho církevní Otcové z počátků křesanství převzali ideu velkého řetězce bytí a nasadili mu korunu biblickým člověkem, jedinečným ivočichem stvořeným k obrazu Boímu.
V 17. století pak francouzský filozof René Descartes zael jetě o krok dál a zcela odtrhl člověka od světa přírody. Člověk můe mít tělo, ale teprve rozum mu dodává existenci: Myslím, tedy jsem, prohlásil. Řekové přiznávali zvířatům alespoň schopnost vnímat, cítit a pamatovat si. Avak v karteziánském světě se z těchto nemyslících tvorů bez due stala necitelná kolečka v nesmírném mechanismu přírody. Kdy nakopnete psa nebo ho podrobíte vivisekci, zakňučí nikoli bolestí, nýbr je to pouze mechanicky vydávaný zvuk, jako kdy se udeří do péra v hodinách.
Descartes počátkem třicátých let 17. století přesekl poslední pouto, které jetě zůstalo mezi myslí a tělem, mezi člověkem na vrcholu a ostatními tvory dole. Konečně se člověk stal svrchovaným pánem tvorstva a úplně se osvobodil od přírody. Ale právě v tom okamiku vstoupil na scénu africký divoký mu - impanz.
První zprávy o lidoopech se do Evropy dostaly v roce 1607. Přináel je vracející se anglický námořník jménem Andrew Battell, kterého před časem zajali Portugalci a několik let ho dreli v Angole. Battell vyprávěl o dvou pololidských obludách, nazývaných Pongo a Engeco - dnení gorila a impanz.
Ty ohromující zprávy se potvrdily a roku 1630, kdy byl do Evropy přivezen ivý impanz jako dar princi Oranskému. O třicet let později, v roce 1661, se setkal s dalím impanzem Samuel Pepys. Prohlásil tehdy, e tohoto tvora by bylo mono naučit mluvit nebo posuňkovat. Při zjevné inteligenci toho impanze hrozilo, e se celý Aristotelův vyumělkovaný velký řetězec bytí zhroutí.
V roce 1699 provedl nejznámějí anglický anatom Edward Tyson první pitvu impanze a zjistil, e jeho anatomie připomíná člověka v mnoha svých částech více ne kterýkoli jiný druh opic nebo kterékoli jiné zvíře na světě. Obzvlá Tysona znepokojil mozek toho tvora a jeho laryngální partie. Vypadaly skoro lidsky a naznačovaly, e by toto zvíře mohlo být schopno mylení a řeči. Ale Tyson jako dobrý kartezián předpokládal, e myslící a mluvící zvíře prostě nemůe existovat. A tak doel k závěru, e tento opočlověk má sice vekeré ústrojí pro mylení a řeč, ale nemá od Boha danou schopnost je pouívat. A právě Tyson razil pojetí impanze jako bezduché opice. impanze s lidským mozkem, ale bez jediné mylenky v něm, impanze s lidským nervovým systémem, ale bez nejmeních emocí, impanze s řečovým aparátem, kterým ale nemá vůbec co sdělit. Tyson přiel s názorem na impanze, jeho se pracovníci v biomedicínském výzkumu drí dodnes: zvíře s fyziologií člověka, ale po stránce psychologické bezduchý stroj - chlupatá zkumavka hodící se čistě jen k vyuívání člověkem.
Je ironické, e je Edward Tyson často nazýván otcem primatologie, protoe nejenom jako první na světě odhalil anatomii velkého lidoopa, ale měl také po dalí dvě století největí vliv. Nedá se popřít, e Tyson skutečně zjistil těsnou fyziologickou blízkost lidí a impanzů, a navíc také zmodernizoval doktríny Platonovy, Aristotelovy a Descartesovy: po stránce tělesné se někteří ivočichové mohou podobat člověku, ale po stránce duevní nikdy - a to ani lidoopi.
O pouhá tři desetiletí později, v roce 1735, sestavil védský přírodovědec Carl Linné své monumentální dílo zoologické klasifikace, Systema naturae. Linné roztřídil druhy podle fyzické podobnosti a člověka umístil vedle impanzů a druhých lidoopů do řádu savců, který nazval Anthropomorpha - podobný člověku. Ale kdy dolo na pojmenovávání druhů, Linné dal jasně najevo, e lidský rozum je zcela jedinečný. Pokřtil lidstvo termínem Homo sapiens - člověk moudrý.
Přírodovědec Thomas Huxley, známý jako Darwinův buldok, začal v roce 1863 jako první razit názor, e nae anatomická podobnost s lidoopy není náhoda, ale rodinná záleitost. Charles Darwin u před čtyřmi lety vyloil svou vlivnou evoluční teorii v díle The Origin of Species (O vzniku druhů), ale záměrně obeel choulostivou otázku naí vlastní evoluční minulosti. A právě Huxley předloil průkazné anatomické důkazy, e lidé jsou s lidoopy spřízněni přes společného předka. Charles Darwin s tím souhlasil a ve své pozdějí knize na toto téma The Descent of Man (Původ člověka) razil názor, e člověk pochází z chlupatého čtyřnoce s ocasem, svými zvyklostmi pravděpodobně stromového. (Termín lidoop zahrnuje v současné době impanze, gorily a orangutany. My nepocházíme z lidoopů, nýbr z druhu, který budu v této knize označovat ná společný předek.)
Darwin snesl kupu dokladů, které vyvracely běně zastávané přesvědčení, e vechny formy ivota na Zemi vznikly najednou a zůstaly po vechny časy neměnné. Místo toho tvrdil, e vekerý ivot povstal ze společného zdroje a e se dosud vyvíjí. Darwin si byl dobře vědom, e podrývá víru v ná nebeský původ, kdy začal sledovat vývoj člověka od jakéhosi antropoidního tvora. Jeho známý výrok Naím praotcem je ďábel v podobě paviána naznačil černou ironii toho, co hlásá.
* * *
Za mých studentských dob počátkem edesátých let jsme se v antropologii učili, e člověk se od lidoopů odtrhl přinejmením před 20 miliony let. To nám nejen poskytlo čas, abychom ztratili srst, aby se nám zkrátily pae a abychom se stali dvounoci, ale nai předkové měli také dost a dost času na vyvinutí oněch výlučných lidských atributů - mylení, jazyka a civilizace. V mých vysokokolských učebnicích vypadá rodokmen lidoopů tak jako schéma na následující straně.

Bod 1 je společný předek opic, lidoopů a lidi, druh stromových opičích ivočichů, který se roztěpil ve dvě větve asi před 40 miliony let. Z jedné skupiny se vyvinuly dnení opice Starého světa (makakové, paviáni, mangabejové atd.) a z druhé vznikli lidoopi, pobývající jak na stromech, tak na zemi, jako i lidé.
V bodu 2, asi před 20-30 miliony let, se linie antropoidů roztěpila.
Jedna skupina se začala napřimovat a z ní vznikla dlouhá linie hominidů, je se nakonec vyvinula v moderního člověka, Homo sapiens. Přísluníci druhé větve zůstali čtvernoci a jejich potomci se stali lidoopy. Ti pokračovali společně po miliony let, a dorazili k bodu 3, kdy se od nich oddělili orangutani, asijtí lidoopi, a později k bodu 4, moná před 5 miliony let, kdy se rozeli afričtí lidoopi, tedy impanzi a gorily. Jinými slovy - člověk je pouze velmi vzdálený bratranec lidoopů, bratranec z bůhvíkolikátého kolena.
Podle tohoto běně přijímaného lidoopího rodokmenu se dalo dobře vysvětlit, proč lidé vypadají tak odlině a proč si vytvořili tak skvělou civilizaci. Problém spočíval v tom, e se jím nedaly vyloit vechny stránky chováni impanzů. Tak předně v roce 1960 učinila Jane Goodallová ohromující objev, e impanzi v rezervaci Gombe ve východní Africe běně zhotovují a pouívají nástroje. Jsou-li impanzi nai tak vzdálení příbuzní, jak to, e se zabývají výrobou nástrojů, co se povaovalo za výlučnou doménu kultury hominidů? V roce 1961 pak přili na řadu Ham, Enos a ostatní imponauti. Proč jejich mylenkové pochody tak podivuhodně připomínaly nae vlastní?
* * *
roku 1967 se ta záhada začala rozplétat, kdy dva biologové, Vincent Sarich a Allan Wilson, porovnávali molekuly krevních bílkovin ze vzorků odebraných lidem a impanzům a zjistili, e se tyto molekuly téměř shodují. Přes vechny vnějí odlinosti jsou si lidé a impanzi geneticky mimořádně podobní. Sarich s Wilsonem doli k závěru, e lidé a impanzi nejsou vůbec vzdálení bratranci, ale ve skutečnosti cosi jako sourozenci - jako ovce a kozy či koně a zebry.
* * *
počátkem osmdesátých let dva vědci, Charles Sibley a Jon Ahlquist, potvrdili genetickou podobnost mezi lidmi a impanzi, kdy prozkoumali přímo DNA - rozhodující ivotní molekulu. Oba vědci zjistili, e lidská a impanzí DNA se lií pouze v 1,6 %. Neboli - kdy se na to podíváme obráceně - 98,4 % DNA člověka se přesně shoduje s DNA impanze. Genetický program zakódovaný do Washoe je prakticky stejný jako můj či vá.
Co znamená ta shoda v 98,4 % DNA? Znamená, e lidé a impanzi jsou si geneticky blií ne třeba dva těko rozeznatelné druhy ptáků, uhýk rudooký a uhýk bělooký (ti jsou identičtí jenom z 97,1 %). Ale jetě názornějí je fakt, e se lidé a impanzi shodují geneticky skoro tak jako impanz a bonobo, druhý druh impanzů (někdy nazývaný impanz trpasličí). Na základě tohoto faktu přiel fyziolog Jared Diamond s návrhem, e bychom se my, lidé, měli v kadém ohledu povaovat za třetí druh impanze - snad impanze lidského.
Ale jenom z toho, e impanzi jsou nai evolučně nejblií příbuzní, jetě nemusí nutně vyplývat, e i my jsme jejich nejblií příbuzní. Mohli by nám být velmi blízcí, ale jistě mají jetě blí ke gorilám. Tady vak Sibley a Ahlquist postavili třistaletou taxonomii na hlavu. impanzi mají těsnějí příbuzenské svazky s lidmi ne s gorilami nebo orangutany. Gorily se lií jak od lidí, tak od impanzů 2,3 % své DNA, a orangutani od obou druhů dokonce 3,6 %. Ačkoli se to podle vzhledu nezdá, nejblií příbuzní impanzů nejsou gorily ani orangutani, ale lidé.
Z toho vyplývá nutnost znovu se podívat na rodokmen. Protoe DNA se mění poměrně rovnoměrným tempem a působí jako jakési molekulární hodiny, mohli Sibley a Ahlquist určit, kdy měly ty či ony dva druhy společného předka. Jejich doklady na základě DNA, nyní běně přijímané, pozměňují postup rozvětvování takto:

Bod 1 opět ukazuje, kdy se opice oddělily od hominidů - jenome nyní je ono datum posunuto do podstatně pozdějí doby, před 25-30 miliony let. V bodě 2, přiblině před 15 miliony let, se odloučil orangutan a v bodě 3, asi před 9 miliony let, se odtěpila větev goril. Pak 3 miliony let pokračovali společně lidé a impanzi, a jsme se konečně v bodě 4, zhruba před 6 miliony let, oddělili my lidé tím, e jsme si vyvinuli některé specifické rysy, například jsme se stali dvounoci. Teprve po tomto rozvětvení se objevili během krátkého evolučního okénka 6 milionů let, moná méně, vzpřímení hominidi - včetně druhů Australopithecus, Homo habilis a Homo erectus.
To je docela jiný rodinný portrét, protoe jasně ukazuje, proč nemůeme seskupit ty tři druhy lidoopů do jedné kategorie, ani do ní nezařadíme také člověka. Evoluční prarodiče impanzů a goril (bod 3) jsou také nai prarodiče. A Washoe a já máme dokonce jetě pozdějího společného předka (bod 4), který u nepatří gorile. Jestlie do kategorie lidoopů zařazujeme Washoe, pak tam musíme zařadit i sebe, protoe není o nic těsněji spřízněná s gorilou ne vy nebo já. Kategorie lidoopů nedává smysl, pokud do ní nezahrneme i lidi. Lidé jsou prostě divně vypadající lidoopi.
* * *
spojitost mezi lidmi a impanzi nekončí anatomií. Darwin správně odhadl, e ná společný předek nadal impanze i lidi podobnými poznávacími schopnostmi. Není ádná náhoda, e pouto mezi matkou a mládětem trvá víc ne 10 let jak v lidských, tak v impanzích rodinách. Znamená to, e ná společný předek měl také velmi dlouhé dětství - dostatečně dlouhé, aby získal dovednosti pro zhotovování nástrojů a řeení společenských vztahů, které jsou pro ivot ve skupině lidoopů tak důleité.
impanzi si vytvořili v hrubých rysech také jakousi jednoduchou kulturu podobně jako my od té doby, co jsme se před 6 miliony let rozeli od společného předka. Západoafrické kmeny to braly vdycky jako hotovou věc. Zato lidem západní civilizace trvalo několik tisíc let, ne jedna z nich - toti Jane Goodallová - začala zkoumat mysl impanzů místo toho, aby předstírala, e nic takového neexistuje. K značnému údivu vědeckého světa nebyli impanzi, s nimi se Goodallová setkala v roce 1960 v dungli, ádné Descartesovy automaty ani Tysonovi bezmylenkovití humanoidi. Evropané se tedy konečně znovu sblíili se svým evolučním příbuzenstvem: s vysoce inteligentními společenskými a divokými primáty, kteří si navzájem pomáhají, pěstují rodinná pouta, ujímají se sirotků, truchlí nad matčinou smrtí, umějí se léčit, bojují o moc a vedou války.
Kdy jsem jetě studoval, kadý, kdo věřil, e zvířata dovedou myslet nebo spřádat sloité plány, se dopoutěl odporného hříchu antropomorfismu - přičítání lidských vlastností zvířatům. Moji vysokokoltí kantoři mi vak opomněli říct, e lidoopi se chovají antropomorfně proto, e to jsou antropoidi - přísluníci podřádu primátů Anthropoidea, který zahrnuje lidi i lidoopy.