Co jsem se od ąimpanzů dozvěděl o nás
To je podtitul fascinující kníľky Rogera Foutse, který působí jako profesor psychologie na Centrální washingtonské univerzitě a spolu se svou ľenou Deborah řídí Institut ąimpanzí a lidské komunikace. Svůj ľivot zasvětil výzkumu moľnosti dorozumívání ąimpanzů a lidí a ąimpanzů navzájem prostřednictvím znakového jazyka a boji za humánní zacházení se ąimpanzi a daląími pokusnými zvířaty.
Kníľka vyąla v roce 1997, česky ji vydalo nakladatelství Mladá Fronta v edici Kolumbus v roce 2000. Upoutávka na přebalu knihy je současně věcným obsahem knihy:
Mezidruhová výchova neboli ąimpanzí miminko v lidské rodině - ąimpanzička Washoe si osvojuje americký znakový jazyk - Karteziánské pojetí člověka a ąimpanze - Terminologické problémy s ąimpanzi - Allen a Beatrix Gardnerovi a jejich projekt - Mohou se posuňkování naučit vąichni ąimpanzi? - Američtí ąimponauti v kosmu - Výzkumy posledních let potvrzují velkou blízkost lidí a ąimpanzů - Roger Fouts a třicet strastných i ą»astných let ľivota s ąimpanzi - ©impanzí ąkolka na ostrově - Řeč má počátek u naąich zvířecích předků - Noam Chomsky a jeho teorie vzniku jazyka - Jazykové schopnosti ąimpanzů se podobají schopnosti dětí - Zvládne ąimpanz základní gramatická pravidla? - Teorie vzniku jazyka z gest - Svérázné výzkumné metody dr. Lemmona - Mluvící ąimpanzice Lucy mediální hvězdou - ©impanzí katolík Ally - Znaková řeč pomáhá autistickým dětem - ©impanzi a etika vědeckého výzkumu - Problém s šimpanzi v dospělosti - Washoe a sexuální dozrávání - Sexuální zkušenosti šimpanzů v zajetí - Šťastné řešení problému šimpanzů chovaných mezi lidmi neexistuje - Washoe adoptuje malého Loulise a učí ho posuňkovat - Šimpanzi infikovaní virem HIV a hepatitidou modelem pro testování účinků léků a kosmetických přípravků - Autorův boj za humánní zacházení se šimpanzi v biomedicínském výzkumu
U nás najdete výňatky z prvních čtyř kapitol. Myslím, že si knížku po jejich přečtení půjčíte nebo koupíte.
Možná si při četbě položíte otázky, jaké jsem si položil já. Kde je vlastně hranice toho, co si zasluhuje ochranu společnosti? Chráníme dnes malé děti a duševně postižené dospělé, jejichž schopnosti jsou srovnatelné s možnostmi šimpanzů. Proč nechráníme podobně i je?
Jak je to vlastně s rovností jedinců? Jsme navyklí argumentovat nadřazeností člověka - to jsme dělali jako běloši vůči černochům a indiánům. Někteří dodnes vychází z nadřazenosti mužů nad ženami. Jenže ono se zdá, že je všechno trochu jinak.
Milan Neubert, 25. 3. 2005
* * *
Volal dr. Paul Secord, vedoucí katedry psychologie na univerzitě v Renu.
„Rogere, měli bychom tu jedno asistentské místo na poloviční úvazek,“ řekl. „Máte zájem?“
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „A o jakou práci by šlo?“ Už jsem si představoval, jak proháním bílé krysy nějakými velmi složitými bludišti.
„Učit mluvit šimpanze,“ oznámil věcně.
„Cože?“
„Učit mluvit jednoho šimpanze,“ opakoval, jako by mi to opakování mělo udělat v mém zmatku jasno. Zpočátku jsem si myslel, že si mě dobírá. Třeba jde o takovou legrácku, jakou se napalují všichni posluchači prvního ročníku postgraduálního studia.
Ale on mi začal vykládat o dvou vědeckých pracovnících tamější fakulty - manželích Allenu a Beatrix Gardnerových -‚ kteří chovají doma malého šimpanze, samičku. Jmenuje se Washoe. Gardnerovi ji chtějí naučit mluvit rukama americkým znakovým jazykem a potřebují asistenta.
„A dělá už Washoe nějaké posuňky?“ zeptal jsem se dr. Secorda.
„Ale ano,“ odpověděl, jako by se nechumelilo. „Věnují se tomu už rok a Washoe si osvojila malý soubor znaků.“
Připadalo mi, že dr. Secord není Washoeinými jazykovými schopnost mi tak ohromen jako já. Jeho oborem byla sociální psychologie, takže ho víc zaujalo, jak Washoe napodobuje nevlastní rodiče, Gardnerovy, když koupá své panenky v dřezu, ve kterém se koupá i ona. Takové chování dovedou napodobovat jen lidé - aspoň podle názoru sociální psychologie.
* * *
… šimpanze je možno vychovat mezi lidmi a počátkem třicátých let 20. století se do takového úkolu pustili dva vědci, Winthrop a Luella Kelloggovi - chtěli tak zjistit, zda má šimpanz vrozenou mentální schopnost používat naše nástroje, napodobovat naše společenské chování a mluvit naším jazykem. Byl to nový tarzanský scénář naruby - z Čity měla být Američanka -‚ který snad nepřímo odpoví na prastarou záhadu o lidské povaze: Kolik zvířecího v nás stále přetrvává? Kdyby se ukázalo, že lidoop je stejný jako my, pak by z toho vyplývalo - ať bohudík či bohužel -‚ že my jsme stejní jako lidoopi.
Před radikálním pokusem Kelloggových si mnoho lidí chovalo doma opice jako domácí zvířátka, ale nikdo s nimi nezacházel jako s dětmi. Tento rozdíl v přístupu měl zásadní význam, jak Kelloggovi objasnili v knize, kterou o svém experimentu napsali a kterou nazvali The Ape and the Child (Lidoop a dítě):
„Jestliže je živočich tohoto druhu (šimpanz) po část každého dne či noci zavřený v kleci, jestliže ho vodíme na obojku s řetězem nebo jestliže dostává potravu v misce na zemi, dá se oprávněně předpokládat, že se v něm jistě vyvinou reakce odlišné od lidského chování. Kdybychom podobně zacházeli s dítětem, zcela určitě by si osvojilo některé naprosto nedětské reakce.“
* * *
Kelloggovi vychovávali maličkého šimpanze jménem Gua společně se svým vlastním synkem Donaldem. Ale naneštěstí pro vědu Kelloggovi tento výzkum rázně přerušili, protože - jak se traduje - paní Kelloggovou trápilo, že si Donald osvojuje víc šimpanzích zvuků než Gua lidských. Syn Kelloggových si u stolu při jídle zřejmě pochrochtával.
* * *
… mnozí vědci začali tvrdit, že šimpanzi vychovávaní v rodinách jsou dokladem toho, že lidé lidoopy převyšují a jsou něco lepšího, protože mají jedinečný a vrozený dar řeči. I mezi posluchače vysokých škol - včetně mě se zaváděl názor, že jazyk si jinak celkem inteligentní lidoopi nedokážou nikdy osvojit.
* * *
Šimpanzi mají totiž poměrně tenký jazyka výše umístěný hrtan, což jim nesmírně ztěžuje výslovnost samohlásek. Jenže to nebyl jediný důvod, proč se upustilo od pokusů o mluvenou řeč. I někteří lidé s hlasovými defekty přece jen dokáži jakžtakž srozumitelně mluvit. Existují dokonce hvízdavé a mlaskavé lidské jazyky. Mělo by být tedy možné převést zvuky lidské řeči ve zvuky, jež může vyslovovat šimpanz.
Gardnerovi však přišli na další, ještě zásadnější důvod, proč se šimpanzi asi nenaučí mluvit: jsou to venkoncem velmi tichá zvířata. Mnozí lidé hlásili, že v džungli procházeli kolem stromu, a teprve později si všimli, že je na něm plno šimpanzů, kteří se tiše krmí nebo šlechtí. Už ve dvacátých letech průkopník výzkumu chování šimpanzů Robert Yerkes zjistil, že ačkoli jeho šimpanzi rozumějí mluvené angličtině - měl za to, že chápou význam stovky až dvou set slov -, nikdy jeho zvuky nenapodobují. Na druhou stranu obdivuhodně věrně imitují jeho pohyby. Reprodukovali to, co viděli, ale ne to, co slyšeli, na rozdíl od papoušků, kteří napodobují hlasově, ale ne vizuálně, nebo od malých dětí - ty napodobují vokálně i vizuálně. Yerkes došel k závěru, že živočich, jenž nenapodobuje zvuky, „se nemůže dost dobře naučit mluvit“.
Šimpanzi samozřejmě také vydávají zvuky, ale většinu svých hlasů, jako například supavé houkání při spatření přítele nebo pochrochtávání při pocitu ohrožení, sami neovlivňují. Tyto zvuky vyvolává primitivní limbický systém v mozku. Jestliže jste se někdy praštili kladivem do palce, pak dobře víte, jaké zaječení má na svědomí váš limbický systém na rozdíl od uvědomělejší řeči, kterou zase reguluje vaše mozková kůra. Přirozené šimpanzí zvuky je velmi těžké modifikovat. To potvrdila Cathy Hayesová, když si všimla, že její šimpanzí holčička Vild nemůže ukrást ani sušenku, aby to nedoprovázela hlasitými projevy. Třeba se úplně tiše přikradla do kuchyně, ale jakmile odklopila plechovku a uviděla v ní sušenky, hned si hlasitě zachrochtala - a prozradila se.
V hlasových projevech jsou tedy šimpanzi značně omezení, zato rukama dokážou všechno možné. Podle Hayesových doprovázela Vild každé své slovo určitým gestem. A když Gardnerovi sledovali film o Vild, uvědomili si, že její neverbální projevy jsou při vypnutém zvuku dokonce srozumitelnější. Vědci, kteří se zabývají výzkumem šimpanzů žijících volně v přírodě, jako například Adriaan Kortlandt a Jane Goodallová, rovněž hlásili, jak živě šimpanzi gestikulují při vzájemné komunikaci. Gardnerovi se rozumně rozhodli to respektovat a začali pátrat po lidském jazyku, který by nevyžadoval mluvení. Zvolili si americký znakový jazyk (ASL), ve Spojených státech běžně používaný neslyšícími.
* * *
Znak PÍT dělala Washoe tak, že sevřela ruku v pěst a nataženým palcem se dotkla tlamičky. Při znaku PES si poklepala na stehno, u KVĚTINY se dotkla špičkami prstů nosu; pro SLYŠET si sáhla ukazováčkem na ucho; pro OTEVŘÍT držela ruce dlaněmi dolů u sebe a pak je švihnutím rozevřela; chtěla-li vyjádřit BOLÍ, dotkla se ukazováčky nastavenými proti sobě místa, kde se poranila buď sama, nebo někdo jiný apod. A Gardnerovi opět správně odhadli, že tohoto maličkého primáta nebude třeba postrkovat, aby se mu tyto znaky staly součástí života. Nemyslete si, že by šimpanz nepochopil, že znak pro STROM se netýká jenom jednoho stromu, nýbrž všech. A Washoe velmi brzy naznačovala znakem OTEVŘÍT, buď že chce ven ze dveří, nebo se dostat do některé skříňky, a PES ukazovala, když nějakého uviděla, ať už ve skutečnosti nebo na obrázku.
Asi po deseti měsících začala slova spontánně kombinovat - DEJ MI SLADKÉ a POJĎ OTEVŘÍT - a brzy nato už následovala delší spojení, jako například TY JÁ SCHOVAT a TY JÁ JÍT VEN HONEM. Měla připomínky k tomu, co se odehrávalo kolem ní (SLYŠET PES), zdůrazňovala, že panenka patří jí (MIMI MOJE), a když neznala příslušný znak, vytvořila si vlastní: FUJ DOBRÉ pro židličku s nočníkem.
* * *
… jedna příhoda, která se odehrála pár měsíců nato, co jsem se s Washoe seznámil, mě zaujala pro pozoruhodnou podobnost mezi šimpanzí a lidskou inteligencí. Do přívěsu jsme koupili novou rohožku. Čekal jsem, co Washoe udělá, až si jí všimne. Byl jsem přesvědčen, že ji bude rohožka velice zajímat a že si ji důkladně prohlédne jako všechno nové ve svém domově. Jenomže sotva rohožku zahlédla, zděšeně uskočila a zacouvala do kouta. Tam se přikrčila, choulila se strachem a vyplašeně volala.
Pak najednou vstala, jako by ji něco napadlo. Popadla jednu ze svých panenek, připlížila se k obávané rohožce tak na dva kroky a panenku na ni hodila. Několik minut hračku napjatě pozorovala, ale té se nic nestalo - - prostě tam jen ležela. Za chvíli se Washoe přikradla až těsně k rohožce, vztáhla ruku a rychle po panence chmátla. Důkladně si ji prohlédla, a když usoudila, že se jí nic nestalo, očividně se uklidnila. Nakonec si dodala odvahy a přešla k rohožce, sice s váháním, ale bez viditelného strachu. A za pár dní už vcházela do přívěsu a vycházela z něho, ani se na ni nepodívala. Rohožka se stala prostě jenom dalším příslušenstvím domácnosti.
Způsob, jakým Washoe nastrčila panenku, aby prozkoumala ten neznámý předmět, který jí naháněl strach, silně připomínal způsob, jakým lidé nastrčili šimpanze k prozkoumání nebezpečí při letech do vesmíru. Tak jsem na vlastní oči poznal příklad evolučního faktu, že lidská inteligence se neobjevila hotová z ničeho nic. Naše nadání k řešení problémů je spíše jedna variace na inteligenci lidoopů.
* * *
Když jsem jednou ráno vyšel s Washoe z přívěsu, vyběhla rovnou na strom. Posadil jsem se na schůdky vozu a zapisoval jsem si poznámky do deníku. Za chvíli jsem zvedl oči a uviděl, že ze stromu slezla a na zahradě za stromem si soustředěně prohlíží něco pod skalkou. Přemohla mě zvědavost a šel jsem za ní, abych se podíval, co ji tak zaujalo. Nenašel jsem nic. Ale ona z toho místa nespouštěla oči, dokud jsem se neposadil vedle skalky. V tu chvíli Washoe ztratila o to „nic“ zájem a znovu vylezla na strom.
Teď mě strom odděloval od přívěsu. Jen co jsem se znovu zabral do psaní, Washoe ze stromu sletěla, přitom se cestou dolů jen tu a tam maličko dotkla větve, a po dopadu se okamžitě tryskem rozběhla k přívěsu. Než jsem se stačil postavit, ona už provedla, co měla v úmyslu, a vybíhala z vozu s lahví limonády, uloupenou ze skříňky, kterou jsem zapomněl zamknout. S lahví zastrčenou pod paží nemohla utíkat po čtyřech, klopýtala proto ke stromu po dvou jako opilý námořník. Byla tam dřív než já a honem šplhala nahoru do svého bezpečného útočiště.
Celá epizoda mě ohromila. Při snídani si musela Washoe všimnout, že skříňka není zamčená, potlačila přirozený impulz do ní vniknout, když jsem byl otočený zády, a místo toho si vymyslela ten plán, že na delší dobu odvede mou pozornost, aby se mohla do přívěsu vrátit sama a získat tak příležitost napít se limonády. Osnování a klamání takové úrovně daleko předčilo veškeré mé představy o jejích schopnostech. Vývoj lidské inteligence se často spojuje právě s těmi rysy, které předvedla Washoe: se schopností potlačit své reakce - například v protikladu k Pavlovovým slintajícím psům - a s dovedností pružně přizpůsobovat plány měnícím se podmínkám.
* * *
Západoafrické kmeny žily bok po boku se šimpanzi celé věky a nikdy je nepovažovaly za méněcenné tvory, kteří nedovedou myslet. Naopak, dávno vědí, že šimpanzi si zhotovují a používají kamenné nástroje, léčí se místními bylinkami, organizují si společnou činnost, jako například lov, a mají dokonce jakousi primitivní formu politické kultury.
Zato Evropané pohlíželi na šimpanze docela jinak. Staří Řekové znali pouze opice, nikoli lidoopy. Otcové západní filozofie, nemající o šimpanzích potuchy, se nikdy nemuseli zabývat tvory, kteří by podobně jako člověk zhotovovali a používali nástroje. A tak Platon a Aristoteles mohli směle vést výraznou hranici mezi rozumem nadanými lidmi a ostatními živočichy.
Podle Platona se člověk odlišuje od ostatních živočichů tím, že má dvě duše. Nesmrtelnou duši, sídlící v jeho hlavě, vládnoucí rozumem a zajišťující spojení s věčným božstvím, a duši smrtelnou, jež přebývá v hrudi a břiše. Ostatní živočichové, jak prohlašoval Platon, mají pouze tuto primitivní smrtelnou duši.
Rovněž Aristoteles definoval člověka jako „živočicha nadaného rozumem“. Lidi povznesl nad ostatní živočichy a potom stanovil „velký řetězec bytí“, na jehož vrcholu stál svobodný muž s darem rozumu, podřazený pouze andělům. Nižší postavení než muž měla žena, pak otrok a dítě - tvrdil, že se jim nedostává schopnosti uvažovat, a je jim tedy souzeno, aby byli ovládáni. Pod ně zařadil zvířata - ta existují jenom proto, aby sloužila lidem. Zvířata mohou cítit radost a bolest, a dokonce mají jakousi paměť, ale jasně jim chybí rozum a city.
Toto řecké pojetí světa, stvořeného kvůli člověku, našlo živnou půdu v židovsko-křesťanské tradici. I tam dostali lidé do rukou nadvládu nad zemí a všemi živými tvory. V důsledku toho církevní Otcové z počátků křesťanství převzali ideu „velkého řetězce bytí“ a nasadili mu korunu biblickým člověkem, jedinečným živočichem stvořeným k obrazu Božímu.
V 17. století pak francouzský filozof René Descartes zašel ještě o krok dál a zcela odtrhl člověka od světa přírody. Člověk může mít tělo, ale teprve rozum mu dodává existenci: „Myslím, tedy jsem,“ prohlásil. Řekové přiznávali zvířatům alespoň schopnost vnímat, cítit a pamatovat si. Avšak v karteziánském světě se z těchto „nemyslících tvorů bez duše“ stala necitelná kolečka v nesmírném mechanismu přírody. Když nakopnete psa nebo ho podrobíte vivisekci, zakňučí nikoli bolestí, nýbrž je to pouze mechanicky vydávaný zvuk, jako když se udeří do péra v hodinách.
Descartes počátkem třicátých let 17. století přesekl poslední pouto, které ještě zůstalo mezi myslí a tělem, mezi člověkem na vrcholu a ostatními tvory dole. Konečně se člověk stal svrchovaným pánem tvorstva a úplně se osvobodil od přírody. Ale právě v tom okamžiku vstoupil na scénu africký „divoký muž“ - šimpanz.
První zprávy o lidoopech se do Evropy dostaly v roce 1607. Přinášel je vracející se anglický námořník jménem Andrew Battell, kterého před časem zajali Portugalci a několik let ho drželi v Angole. Battell vyprávěl o dvou pololidských „obludách“, nazývaných Pongo a Engeco - dnešní gorila a šimpanz.
Ty ohromující zprávy se potvrdily až roku 1630, kdy byl do Evropy přivezen živý šimpanz jako dar princi Oranžskému. O třicet let později, v roce 1661, se setkal s dalším šimpanzem Samuel Pepys. Prohlásil tehdy, že tohoto tvora „by bylo možno naučit mluvit nebo posuňkovat“. Při zjevné inteligenci toho šimpanze hrozilo, že se celý Aristotelův vyumělkovaný „velký řetězec bytí“ zhroutí.
V roce 1699 provedl nejznámější anglický anatom Edward Tyson první pitvu šimpanze a zjistil, že jeho anatomie připomíná „člověka v mnoha svých částech více než kterýkoli jiný druh opic nebo kterékoli jiné zvíře na světě“. Obzvlášť Tysona znepokojil mozek toho tvora a jeho laryngální partie. Vypadaly skoro lidsky a naznačovaly, že by toto zvíře mohlo být schopno myšlení a řeči. Ale Tyson jako dobrý kartezián předpokládal, že myslící a mluvící zvíře prostě nemůže existovat. A tak došel k závěru, že tento „opočlověk“ má sice veškeré ústrojí pro myšlení a řeč, ale nemá od Boha danou schopnost je používat. A právě Tyson razil pojetí šimpanze jako bezduché opice. Šimpanze s lidským mozkem, ale bez jediné myšlenky v něm, šimpanze s lidským nervovým systémem, ale bez nejmenších emocí, šimpanze s řečovým aparátem, kterým ale nemá vůbec co sdělit. Tyson přišel s názorem na šimpanze, jehož se pracovníci v biomedicínském výzkumu drží dodnes: zvíře s fyziologií člověka, ale po stránce psychologické bezduchý stroj - chlupatá zkumavka hodící se čistě jen k využívání člověkem.
Je ironické, že je Edward Tyson často nazýván „otcem primatologie“, protože nejenom jako první na světě odhalil anatomii velkého lidoopa, ale měl také po další dvě století největší vliv. Nedá se popřít, že Tyson skutečně zjistil těsnou fyziologickou blízkost lidí a šimpanzů, a navíc také zmodernizoval doktríny Platonovy, Aristotelovy a Descartesovy: po stránce tělesné se někteří živočichové mohou podobat člověku, ale po stránce duševní nikdy - a to ani lidoopi.
O pouhá tři desetiletí později, v roce 1735, sestavil švédský přírodovědec Carl Linné své monumentální dílo zoologické klasifikace, Systema naturae. Linné roztřídil druhy podle fyzické podobnosti a člověka umístil vedle šimpanzů a druhých lidoopů do řádu savců, který nazval Anthropomorpha - „podobný člověku“. Ale když došlo na pojmenovávání druhů, Linné dal jasně najevo, že lidský rozum je zcela jedinečný. Pokřtil lidstvo termínem Homo sapiens - „člověk moudrý“.
Přírodovědec Thomas Huxley, známý jako „Darwinův buldok“, začal v roce 1863 jako první razit názor, že naše anatomická podobnost s lidoopy není náhoda, ale rodinná záležitost. Charles Darwin už před čtyřmi lety vyložil svou vlivnou evoluční teorii v díle The Origin of Species (O vzniku druhů), ale záměrně obešel choulostivou otázku naší vlastní evoluční minulosti. A právě Huxley předložil průkazné anatomické důkazy, že lidé jsou s lidoopy spřízněni přes společného předka. Charles Darwin s tím souhlasil a ve své pozdější knize na toto téma The Descent of Man (Původ člověka) razil názor, že „člověk pochází z chlupatého čtyřnožce s ocasem, svými zvyklostmi pravděpodobně stromového“. (Termín „lidoop“ zahrnuje v současné době šimpanze, gorily a orangutany. My nepocházíme z lidoopů, nýbrž z druhu, který budu v této knize označovat „náš společný předek“.)
Darwin snesl kupu dokladů, které vyvracely běžně zastávané přesvědčení, že všechny formy života na Zemi vznikly najednou a zůstaly po všechny časy neměnné. Místo toho tvrdil, že veškerý život povstal ze společného zdroje a že se dosud vyvíjí. Darwin si byl dobře vědom, že podrývá víru v náš nebeský původ, když začal sledovat vývoj člověka od jakéhosi antropoidního tvora. Jeho známý výrok „Naším praotcem je ďábel v podobě paviána“ naznačil černou ironii toho, co hlásá.
* * *
… Za mých studentských dob počátkem šedesátých let jsme se v antropologii učili, že člověk se od lidoopů odtrhl přinejmenším před 20 miliony let. To nám nejen poskytlo čas, abychom ztratili srst, aby se nám zkrátily paže a abychom se stali dvounožci, ale naši předkové měli také dost a dost času na vyvinutí oněch „výlučných lidských atributů“ - myšlení, jazyka a civilizace. V mých vysokoškolských učebnicích vypadá rodokmen lidoopů tak jako schéma na následující straně.
Bod 1 je společný předek opic, lidoopů a lidi, druh stromových opičích živočichů, který se rozštěpil ve dvě větve asi před 40 miliony let. Z jedné skupiny se vyvinuly dnešní opice Starého světa (makakové, paviáni, mangabejové atd.) a z druhé vznikli lidoopi, pobývající jak na stromech, tak na zemi, jakož i lidé.
V bodu 2, asi před 20-30 miliony let, se linie antropoidů rozštěpila.
Jedna skupina se začala napřimovat a z ní vznikla dlouhá linie hominidů, jež se nakonec vyvinula v moderního člověka, Homo sapiens. Příslušníci druhé větve zůstali čtvernožci a jejich potomci se stali lidoopy. Ti pokračovali společně po miliony let, až dorazili k bodu 3, kdy se od nich oddělili orangutani, asijští lidoopi, a později k bodu 4, možná před 5 miliony let, kdy se rozešli afričtí lidoopi, tedy šimpanzi a gorily. Jinými slovy - člověk je pouze velmi vzdálený bratranec lidoopů, bratranec z bůhvíkolikátého kolena.
Podle tohoto běžně přijímaného lidoopího rodokmenu se dalo dobře vysvětlit, proč lidé vypadají tak odlišně a proč si vytvořili tak skvělou civilizaci. Problém spočíval v tom, že se jím nedaly vyložit všechny stránky chováni šimpanzů. Tak předně v roce 1960 učinila Jane Goodallová ohromující objev, že šimpanzi v rezervaci Gombe ve východní Africe běžně zhotovují a používají nástroje. Jsou-li šimpanzi naši tak vzdálení příbuzní, jak to, že se zabývají výrobou nástrojů, což se považovalo za výlučnou doménu kultury hominidů? V roce 1961 pak přišli na řadu Ham, Enos a ostatní šimponauti. Proč jejich myšlenkové pochody tak podivuhodně připomínaly naše vlastní?
* * *
… roku 1967 se ta záhada začala rozplétat, když dva biologové, Vincent Sarich a Allan Wilson, porovnávali molekuly krevních bílkovin ze vzorků odebraných lidem a šimpanzům a zjistili, že se tyto molekuly téměř shodují. Přes všechny vnější odlišnosti jsou si lidé a šimpanzi geneticky mimořádně podobní. Sarich s Wilsonem došli k závěru, že lidé a šimpanzi nejsou vůbec vzdálení bratranci, ale ve skutečnosti „cosi jako sourozenci“ - jako ovce a kozy či koně a zebry.
* * *
… počátkem osmdesátých let dva vědci, Charles Sibley a Jon Ahlquist, potvrdili genetickou podobnost mezi lidmi a šimpanzi, když prozkoumali přímo DNA - rozhodující životní molekulu. Oba vědci zjistili, že lidská a šimpanzí DNA se liší pouze v 1,6 %. Neboli - když se na to podíváme obráceně - 98,4 % DNA člověka se přesně shoduje s DNA šimpanze. Genetický program zakódovaný do Washoe je prakticky stejný jako můj či váš.
Co znamená ta shoda v 98,4 % DNA? Znamená, že lidé a šimpanzi jsou si geneticky bližší než třeba dva těžko rozeznatelné druhy ptáků, ťuhýk rudooký a ťuhýk bělooký (ti jsou identičtí jenom z 97,1 %). Ale ještě názornější je fakt, že se lidé a šimpanzi shodují geneticky skoro tak jako šimpanz a bonobo, druhý druh šimpanzů (někdy nazývaný šimpanz „trpasličí“). Na základě tohoto faktu přišel fyziolog Jared Diamond s návrhem, že bychom se my, lidé, měli v každém ohledu považovat za třetí druh šimpanze - snad šimpanze lidského.
Ale jenom z toho, že šimpanzi jsou naši evolučně nejbližší příbuzní, ještě nemusí nutně vyplývat, že i my jsme jejich nejbližší příbuzní. Mohli by nám být velmi blízcí, ale jistě mají ještě blíž ke gorilám. Tady však Sibley a Ahlquist postavili třistaletou taxonomii na hlavu. Šimpanzi mají těsnější příbuzenské svazky s lidmi než s gorilami nebo orangutany. Gorily se liší jak od lidí, tak od šimpanzů 2,3 % své DNA, a orangutani od obou druhů dokonce 3,6 %. Ačkoli se to podle vzhledu nezdá, nejbližší příbuzní šimpanzů nejsou gorily ani orangutani, ale lidé.
Z toho vyplývá nutnost znovu se podívat na rodokmen. Protože DNA se mění poměrně rovnoměrným tempem a působí jako jakési molekulární hodiny, mohli Sibley a Ahlquist určit, kdy měly ty či ony dva druhy společného předka. Jejich doklady na základě DNA, nyní běžně přijímané, pozměňují postup rozvětvování takto:
Bod 1 opět ukazuje, kdy se opice oddělily od hominidů - jenomže nyní je ono datum posunuto do podstatně pozdější doby, před 25-30 miliony let. V bodě 2, přibližně před 15 miliony let, se odloučil orangutan a v bodě 3, asi před 9 miliony let, se odštěpila větev goril. Pak 3 miliony let pokračovali společně lidé a šimpanzi, až jsme se konečně v bodě 4, zhruba před 6 miliony let, oddělili my lidé tím, že jsme si vyvinuli některé specifické rysy, například jsme se stali dvounožci. Teprve po tomto rozvětvení se objevili během krátkého evolučního okénka 6 milionů let, možná méně, vzpřímení hominidi - včetně druhů Australopithecus, Homo habilis a Homo erectus.
To je docela jiný rodinný portrét, protože jasně ukazuje, proč nemůžeme seskupit ty tři druhy lidoopů do jedné kategorie, aniž do ní nezařadíme také člověka. Evoluční prarodiče šimpanzů a goril (bod 3) jsou také naši prarodiče. A Washoe a já máme dokonce ještě pozdějšího společného předka (bod 4), který už nepatří gorile. Jestliže do kategorie lidoopů zařazujeme Washoe, pak tam musíme zařadit i sebe, protože není o nic těsněji spřízněná s gorilou než vy nebo já. Kategorie lidoopů nedává smysl, pokud do ní nezahrneme i lidi. Lidé jsou prostě divně vypadající lidoopi.
* * *
… spojitost mezi lidmi a šimpanzi nekončí anatomií. Darwin správně odhadl, že náš společný předek nadal šimpanze i lidi podobnými poznávacími schopnostmi. Není žádná náhoda, že pouto mezi matkou a mládětem trvá víc než 10 let jak v lidských, tak v šimpanzích rodinách. Znamená to, že náš společný předek měl také velmi dlouhé dětství - dostatečně dlouhé, aby získal dovednosti pro zhotovování nástrojů a řešení společenských vztahů, které jsou pro život ve skupině lidoopů tak důležité.
Šimpanzi si vytvořili v hrubých rysech také jakousi jednoduchou kulturu podobně jako my od té doby, co jsme se před 6 miliony let rozešli od společného předka. Západoafrické kmeny to braly vždycky jako hotovou věc. Zato lidem západní civilizace trvalo několik tisíc let, než jedna z nich - totiž Jane Goodallová - začala zkoumat mysl šimpanzů místo toho, aby předstírala, že nic takového neexistuje. K značnému údivu vědeckého světa nebyli šimpanzi, s nimiž se Goodallová setkala v roce 1960 v džungli, žádné Descartesovy automaty ani Tysonovi bezmyšlenkovití humanoidi. Evropané se tedy konečně znovu sblížili se svým evolučním příbuzenstvem: s vysoce inteligentními společenskými a divokými primáty, kteří si navzájem pomáhají, pěstují rodinná pouta, ujímají se sirotků, truchlí nad matčinou smrtí, umějí se léčit, bojují o moc a vedou války.
Když jsem ještě studoval, každý, kdo věřil, že zvířata dovedou myslet nebo spřádat složité plány, se dopouštěl odporného hříchu antropomorfismu - přičítání lidských vlastností zvířatům. Moji vysokoškolští kantoři mi však opomněli říct, že lidoopi se chovají antropomorfně proto, že to jsou antropoidi - příslušníci podřádu primátů Anthropoidea, který zahrnuje lidi i lidoopy.
Nejbliľąí příbuzní
