Jak se podívat odjinud

Tady je hned test, jak toto tvrzení dokázat. Obrázek 1 ukazuje fotografii podivného předmětu, vytvořeného před několika lety v laboratoři profesora Richarda Gregoryho. Čeho obrázek si myslíte, že to je? Jaké vysvětlení vykonstruuje vaše mysl pro údaje, které se naskýtají vašim očím?

Nejspíš to vidíte jako obraz takzvaného nemožného trojúhelníku: to znamená jako obraz pevného trojúhelníkového předmětu, jehož strany fungují bezvadně v izolaci jedna od druhé, ale jehož celek se odmítá pospojovat - předmět, který zřejmě může sotva existovat v normálním trojrozměrném prostoru.

Skutečnost je však taková, že předmět na obrázku v normálním prostoru doopravdy existuje. Obrázek je založen na neretušované fotografii reálného předmětu, vzatého ze života, aniž by se na něm podílel jakýkoliv druh optického klamu. A skutečně, kdybyste mohli být v pozici, v jaké byl fotoaparát v okamžiku cvaknutí závěrky, byli byste viděli reálný předmět přesně tak, jak ho teď vidíte na stránce.

Jaký tedy zaujmout postoj k tomuto zjevnému paradoxu? Měli byste snad (s nezaujatou myslí a s důvěrou v osobní zkušenost) uvěřit tomu, co nepochybně vidíte, a připustit, že existuje to, co jste si vždycky mysleli, že existovat nemůže, a opustit vaše dlouhodobé představy o struktuře „normálního světa“? Anebo byste měli místo toho raději, s ohledem na Holmesův výrok, zaujmout zásadní stanovisko proti nemožnému a začít pátrat po tom, co je nepravděpodobné?

Odpověď ovšem je, že byste měli učinit to druhé. Protože skutečnost je taková, že Gregory, dalek toho, aby vytvořil nějaký „paranormální“ předmět, který odporuje pravidlům trojrozměrného prostoru, pouze vytvořil dokonale normální předmět, který se vzpírá pravidlům lidského očekávání. Pravá podoba Gregoryho „nepravděpodobného trojúhelníku“ je odhalena z jiné polohy fotoaparátu na obrázku 2.

Jak se ukazuje, je to velice neobvyklý předmět (takovýchto předmětů existuje ve vesmíru jenom pár). A pro obraz 1 byl vyfotografován z velice neobvyklého zorného úhlu (pro tento první obrázek musel být aparát umístěn do jedné jediné polohy, z které předmět takto vypadá). Ale je tu. A když jste teď viděli pravdivé řešení, už vás zřejmě nikdo neoklame.

Jen kdyby tomu tak bylo! Podívejte se na obraz 2. A teď se podívejte zpět na obraz 1. A co vidíte tentokrát? Nejspíš vidíte stále totéž, co jste viděli předtím: nemožnost, spíš než nepravděpodobnost!I když vám někdo napoví správným směrem, vy s naprostou samozřejmostí a téměř lhostejně se nadále snažíte „najít smysl“ v údajích nesmyslným způsobem. Zdá se, že vaše mysl si jednoznačně vybírá přitažlivě jednoduché - i když pošetilé - vysvětlení před nepřitažlivě složitým - i když rozumným. Logika a zdravý rozum jsou odsunuty na vedlejší kolej před zřetelným ideálem celistvosti a úplnosti.

V širším světě lidské politiky a kultury je mnoho příkladů, kde dochází k něčemu podobnému, kde je totiž zdravý rozum překonán nějakým druhem svůdně jednoduchého vysvětlovacího principu - etického, politického, náboženského nebo dokonce vědeckého. Je-li totiž něco, k čemu jsou lidé obdivuhodně náchylní (mohli bychom říci v čem jsou dobří), pak je to snaha napodobit fotografa, který udělal obrázek 1, a vmanévrovat se do té jedné ideologické polohy, z které nějaké nemožné, dokonce absurdní vysvětlení „životních skutečností“ se náhodou jeví přitažlivě jednoduché a přímočaré.

Tato zvláštní poloha se může nazývat například křesťanství, marxismus, nacionalismus nebo psychoanalýza - možná dokonce nějaká forma vědy nebo vědeckosti. Může to být ideologická poloha, která se zamlouvá pouze některé lidské populaci po nějakou dobu anebo taková, která se zamlouvá celé lidské populaci po celou dobu. Ale ať je to kterákoli z nich, pro lidi, kteří jsou ve vztahu k určitému problému nyní vsazeni do této polohy, se to jeví jako jediné rozumné místo, kam se zařadit. „Zde stojím,“ jsou slova Martina Luthera, „a nemohu jinak.“ A absolutní správnost tohoto postoje se bude zdát potvrzená právě tou skutečností, že skýtá vítané řešení problému, který si sám vytváří.

Přesto bude výmluvným znamením toho, co se děje, okolnost, že řešení funguje jenom z této jedné polohy - a že kdyby pozorovatel byl schopen stanoviště posunout, třeba jenom o kousek, už by se ve vysvětlení objevily trhliny. Samozřejmě manévr - pro ty, kteří si chtějí zachovat víru a zachránit zdání - nespočívá v tom, aby posunuli svou polohu nebo se rychle odtáhli, i kdyby k tomu někdy měli pokušení.

Z toho plyne poučení, že když nám samozvaní mudrci nabízejí konečnou odpověď na jakékoliv životní záhady, všeobsažný způsob, jak se dívat na věci, poslední slovo k tomu „Jak se věci mají“ - měli bychom si dát pozor. Každopádně řekněme: „Děkuji, vypadá to pěkně.“ Ale vždycky bychom měli být připraveni podívat se na věci odjinud.

NICHOLAS HUMPHREY je teoretický psycholog, který se věnoval výzkumu a vyučování v Oxfordu a v Cambridgei a přednášel na vysokých školách ve Spojených státech a v Německu. Jeho knihy zahrnují Consciousness Regained a The lnner Eye a dále A History oj the Mind. Jeho zájmy jsou dalekosáhlé. S Dian Fosseyovou studoval ve Rwandě horské gorily, učinil velké objevy o mozkových mechanismech, podmiňujících vidění, navrhl nyní oslavovanou teorii o „společenské funkci lidského intelektu“ a je jediným vědcem, který kdy vydával literární časopis Granta. Dostalo se mu několika poct, včetně Memorial Prize Martina Luthera Kinga ml. v roce 1985.

Originál článku On Taking Another Look z roku 1986.
Zvýraznění textu se řídilo podle originálu.

Esej z knihy Jak se věci mají s podtitulem Průvodce myšlenkami moderní vědy (ed. John Brockman a Katinka Matsonová), kterou v překladu Evy Šimečkové vydalo bratislavské nakladatelství Archa v roce 1996.