Ceteris paribus (Ostatní se nemění)

Milý L.!

Dobré myšlení vyžaduje intelektuální styl. Styl pozůstává hlavně v tom, že se vyhýbáme některým zásadním chybám, které jsou bohužel stejně tak rozšířené jako jsou škodlivé. Myšlení si žádá, abyste používal vhodného nástroje, a nástroj, o kterém vám chci říci, je možná ze všech nejskromnější a přitom v mnohých teoriích a argumentech tak neznatelný, že si někteří lidé jeho existenci ani neuvědomují. Přesto se tento nástroj používá. A nejen to: jestliže se nepoužije, nemůžete dělat vědu. A podle mého názoru nemůžete přemýšlet o vůbec žádném problému, ať vědeckém nebo jakémkoli, má-li to dávat vůbec nějaký smysl. A dovolte mi, abych zašel ještě dále. Existuje určitý rozdíl mezi těmi, kteří tohoto nástroje používají, a těmi, kteří ne. A pro tyto dva druhy lidí je vždycky těžké, mají-li se spolu domluvit. Tento nástroj má latinský název, který jej činí úctyhodným a záhadným a nazývá se ceteris paribus, což je v překladu ještě klamnější, protože je to tak jednoduché: ostatní se nemění. Strávíte-li trochu času uvažováním nad tím, co tato věta skutečně znamená, jak se dá využít, připadnete brzy na některé velice důležité aspekty intelektuálního stylu.

Abych vysvětlil důležitost tohoto nástroje, dovolte mi citovat příklad, který je jen zčásti neskutečný. Dejme tomu, že vás překvapuje, jak lidé mohou dospět k rozhodnutí v situaci, kdy nemají přístup ke všem patřičným informacím. Lidé kupují losy, aniž by věděli, která čísla budou tažena. Ucházejí se o zaměstnání, aniž by věděli, zdali jsou těmi nejlepšími kandidáty. Chovají se přátelsky k lidem, jimž by bylo lépe se vyhnout. Víte, že v takových situacích se lidé obvykle nějak rozhodnou, jestliže se domnívají, že to může přinést výsledek, který očekávají, a jestliže očekávaný výsledek je žádoucí. Všiml jste si, a je to váš velký objev, že pravděpodobnost, že lidé učiní rozhodnutí, se dá předpovědět vynásobením těchto dvou činitelů. To jest, můžete-li změřit pravděpodobnost úspěchu a žádoucnost výsledku, pak výsledek těchto dvou měření vám dá pravděpodobnost, že subjekt bude takto jednat. (Ponechávám stranou technickou stránku věci, kterou jste si už jistě coby horlivý matematik vyřešil.) Tento princip má zajímavé důsledky. Zdá se například předpovídat, že lidé stejně pravděpodobně učiní určitá rozhodnutí ve dvou různých situacích: (a) když výsledek je vysoce žádoucí, i když není pravděpodobné, že k němu dojde, a (b) když výsledek není sice tak žádoucí, ale je o něco pravděpodobnější. To je důsledek vaší myšlenky s násobením: součin je stejný, jestliže jeden člen proporcionálně klesá a druhý stoupá. Váš objev vás docela uspokojí, protože se jasně hodí na mnoho různých situací. Můžete si tak vysvětlit, proč jsou některé loterie oblíbenější než jiné. Také si můžete vysvětlit, proč se lidé ucházejí o práci, když mají jen malou naději, že ji dostanou, která je však pro ně velice žádoucí.

Dejme tomu, že předložíte svůj objev různému publiku. V této imaginární situaci nikdo dosud nikterak formálně nezvažoval činění rozhodnutí ani nejistotu, takže váš „princip“ je něčím zcela novým. Mohu předpovědět, že se vám dostane dvou druhů reakcí, když ponecháme stranou lidi, kteří prostě nerozumějí, o čem je řeč. Za prvé budou někteří lidé mít nejrůznější námitky k různým stránkám vaší teorie. Řeknou například, že byste neměl mluvit o pravděpodobnosti úspěchu anebo o žádoucnosti výsledku, nýbrž o tom, co subjekt vnímá jako takové. Lidé nejednají na základě toho, jak se věci skutečně mají, ale na základě toho, jaké si myslí, že jsou. Vaše publikum vám také řekne, že váš princip by byl realističtější, kdybyste přidal do rovnice třetí faktor, totiž náklady, zahrnuté do činění rozhodnutí. Kdyby lidé dostali stejnou šanci vyhrát stejný obnos, koupí los spíš, bude-li lacinější. Takovýchto námitek bude celá řada. Asi to uslyšíte dost nerad, protože se tím projeví nedokonalost vaší teorie. Ale jste opravdový vědec a hledání pravdy je pro vás důležitější než pouhá ješitnost. A tak zpět k rýsovacímu prknu.

Bohužel může být váš princip i nadále podroben kritice. Někteří lidé budou mít námitky nikoliv ke způsobu, jak jste svou teorii vykonstruoval, ale k samotné myšlence takové teorie. Řeknou vám toto: „Nemá smysl mluvit čistě abstraktně o lidech činících rozhodnutí, aniž byste uvážil kontext. Za prvé se rozhodnutí činí v různých situacích. Kupování losu není totéž jako žádost o zaměstnání, proč by tedy tyto různé situace měly mít stejnou 'logiku'? Určitě to, co dělají s losy, záleží na jejich představě loterie a to, co dělají s žádostí o zaměstnání, závisí na jejich ambicích a vy musíte podrobně prostudovat tento specifický kontext. Za druhé všichni známe lidi, kteří jednají nerozumně. Možná jsou opilí, když si los kupují, mohou mít nereálné představy o svých vlastních schopnostech a v mnohých případech jsou vedeni iracionálními pudy a vášněmi. A tak váš princip nedává žádný smysl.“

I tentokrát se můžete cítit dotčen, že na lidi neudělá vaše teorie patřičný dojem - ale při této imaginární výměně názorů máte vy pravdu a mýlí se oni, a myslím, že je důležité pochopit, proč tomu tak je. Až vás přejde hněv, asi si pomyslíte, že jim prostě uniká smysl vaší teorie. A můžete zvolit následující pichlavou odpověď:

„Za prvé nebylo mou ctižádostí vypsat všechno o hazardních hrách anebo žádostech o zaměstnání. Jestliže popisujete to, co mají dvě situace společného, pak to není proto, že byste si mysleli, že mají všechno společné, nýbrž proto, že si myslíte, že stránky, které mají společné, mohou být důležité. Za druhé jsem se snažil popsat, co by dělal rozumný člověk, jestliže by se snažil dojít k žádoucím výsledkům a vyhnout se výsledkům nežádoucím. Úmyslně jsem pominul zcela výjimečné případy, kdy se lidé perverzně snaží neuspět nebo jsou mentálně narušení. Jak tedy může někdo přijít s tak irelevantními námitkami?“

Může, protože nepochopil, že váš princip, když jste ho formuloval, měl v úvodu větu ostatní se nemění. Možná, že ani vy sám jste si to neuvědomil. Lidé mohou mít nepatřičné připomínky, protože si neuvědomují, co tato věta znamená, anebo proto, že se jim nelíbí její intelektuální styl. Pro mnohé lidi dělat vědu znamená objevovat to, „co se doopravdy děje“ za hranicemi předsudků a obecně chápané moudrosti. Vědci jsou chápáni jako lidé, kteří popisují věci takové, jaké skutečně jsou. A tak se zdá, že jakékoliv teorie by vždycky měly být „životně pravdivé“. To vše je pro vědce velice lichotivé, ale je to také úplný nesmysl. Vědecké teorie jsou životně pravdivé jenom v tom smyslu, že důkazy jsou tím jediným tribunálem, který rozsoudí, co je ve vědě správné a co mylné. Rozpačitý, nedostatečně vysvětlený fakt má větší váhu než uspokojivá elegantní teorie, a právě proto je vědecká činnost někdy tak beznadějná. Jinými slovy: vědecké myšlenky nejsou, nemohou být a neměly by být „životně pravdivé“. A to je ten celý smysl věty ostatní se nemění.

Na této větě není nic tak strašně komplikovaného. Ve skutečnosti jste v předešlém odstavci vysvětlil, co to znamená, ve své odpovědi na ty hloupé námitky. Abychom to vyjádřili abstraktněji: Vyslovit nějakou teorii ještě neznamená vzít v úvahu všechny možné stránky jevu, který popisujete. Naopak to znamená, že se soustředíte na některé stránky, které lze popsat v rozmezí abstraktních generalizací a v zájmu zjednodušeně předpokládat, že všechny ostatní stránky jsou „neutralizované“, tj. že jsou „stejné“. A tady právě někteří lidé zneklidní a řeknou vám, že nejsou všechny ostatní věci stejné, že se od situace k situaci mění. Jak se jen můžete rozhodnout nebrat v úvahu to, co se doopravdy děje v celé své bohatosti a složitosti? Ať chcete vysvětlit jakékoliv jevy, musíte mít na paměti, že všechny zdravé teorie jsou založeny na rozhodnutí považovat všechny ostatní věci za stejné. Bez toho nelze popsat ani ty nejjednodušší jevy. Ve skutečnosti k tomu najdeme příklady v našem každodenním prostředí.

Dovolte mi uvést jednoduchý příklad, který nemá nic společného s pokročilou vědou. Když vám zkoušejí zrak, obvykle měří vaši ostrost vidění tak, že vám dají číst písmena na obrazovce asi tři metry od vaší židle. Jsou to jednotlivá velká písmena, promítaná na jasný panel. Zbytek místnosti je v polotmě, tak aby panel jasněji vynikl. Lékařům vyhovuje takto změřit váš zrak a předepsat vám čočky na základě vašeho výkonu v tomto druhu testu. Jestliže nevíte nebo nechápete princip ceteris paribus, můžete k takovému ujištění vznést námitky na základě toho, že test nebere v úvahu přirozený kontext obvyklého vidění. Co obvykle čteme, jsou smysluplná slova a věty, nikoliv jednotlivá velká písmena. Zřídka kdy čteme něco z jasného panelu v tmavé místnosti. A ve většině případů předměty vykazují barvu a složení a některé blízké spojitosti s jinými předměty. Takže to, co lékař změřil, nemůže být vaše skutečná ostrost zraku.

Dovolte mi, abych se vrátil k vaší vědecké teorii o rozhodování. S vaším principem (který, jak si myslím, je velice jednoduchý a je nadto i pravdivý) jste právě nastoupil skvělou kariéru jako specialista na činění rozhodnutí za stavu nejistoty. Irelevantní námitky by vás neměly obzvlášť znepokojovat. Musíte si však uvědomit, že vaše cesta bude poseta takovými absurdními argumenty. Protože kamkoliv půjdete, setkáte se s lidmi, kteří nepochopí zásadu ceteris paribus, spíš než s těmi, kteří ji pochopí. Mají jiný duševní rámec a náleží ke dvěma rozdílným kulturám. Právě toto měl na mysli ruský spisovatel Alexander Zinovjev, když psal ve své knize Zející výšiny o dvou principech, které ovládají intelektuální aktivitu: Vědecký princip produkuje abstrakce, antivědecký je ničí na základě toho, že to a to se nevzalo v úvahu. Vědecký princip stanoví přesné pojmy, antivědecký princip je činí dvojakými pod záminkou, že odhaluje jejich pravou různorodost.

Ale proč bychom měli tento vědecký program vůbec přijímat? Hlavní důvod, proč myslet tímto způsobem, proč izolovat různé činitele a mimo realitu je idealizovat, je, že chcete dělat vědu a že věda je dosud úspěšnější než jakékoliv jiné intelektuální podnikání. Vysvětlila o světě víc než jakýkoliv jiný druh myšlení. A tak je to prostě jen lepší... vše ostatní se samozřejmě nemění.

PASCAL BOYER je vědecký pracovník a docent na King’s College v Cambridži. Jeho hlavní výzkum se týká styčných zájmů antropologie a kognitivní vědy a snaží se ukázat, jak jsou různé kulturní jevy omezovány obecnými vlastnostmi lidské mysli. V průběhu posledních pěti let obrátil svou pozornost k náboženským představám a zabývá se experimentální kognitivní prací na dětech a dospělých. Smyslem tohoto výzkumu je ukázat, že lidská mysl je obzvláště náchylná k uchování představ, které porušují její intuitivní, mlčenlivé pochopení přirozeného světa. Náboženské představy nejsou odpověďmi na univerzální lidské otázky ani neskýtají vysvětlení pro složité zkušenosti. Spíše jsou vedlejšími účinky těch druhů poznávacích schopností, které nám dala evoluce: Antropologické aspekty výzkumu jsou prezentovány v jeho knihách Tradition as Truth and Communication a The Naturalness of Religious Ideas.

Esej z knihy Jak se věci mají s podtitulem Průvodce myšlenkami moderní vědy (ed. John Brockman a Katinka Matsonová), kterou v překladu Evy Šimečkové vydalo bratislavské nakladatelství Archa v roce 1996.