
V novém čísle časopisu americké židovské obce Forward z 25. listopadu stojí, že prezident Bush by měl být vystaven proceduře impeachmentu a odsouzen za oklamání
amerického lidu a za vyvolání nejhloupější války od r. 9 př. n. l., kdy římský císař Augustus poslal své legie do Germánie a tam o ně přišel.
Jen pro vysvětlení - zmíněný impeachment znamená propuštění vysokého státního činitele kvůli zneužití úřední moci, jak to např. bezprostředně hrozilo Richardu Nixonovi za aféru Watergate, jenž se proto raději své funkce sám vzdal.
Autorem této úvahy, která se samozřejmě týká války v Iráku, je Martin van Creveld. Tento izraelský občan holandského původu, jenž žije od roku 1950 v Izraeli a působí jako profesor Hebrejské univerzity v Jeruzalému, náleží k nejznámějším světovým odborníkům v oboru vojenské historie. Jak o něm říká Brian Whitaker z britského listu Guardian Unlimited (29. 11.), je jediným neamerickým autorem knih, které se nacházejí na seznamu povinné literatury pro důstojníky amerických pozemních sil. A je to z jeho pera jistě pořádná porce ke studiu, když uvážíme, že se jedná asi o 15 knih typu Vzestup a pád státu, Velení ve válce, Transformace války nebo Meč a oliva. Co se tedy asi tito američtí důstojníci mohou od van Crevelda dovědět, zejména pokud se jim do rukou dostane zmíněný časopis? A před čím tento vědec a pedagog obecně varuje americké vojáky i veřejnost?
Profesor začíná srovnáním válečných konfliktů ve Vietnamu a v Iráku a zdůrazňuje, že téměř všechny státy, které se za posledních 60 let pokoušely vést války podobného typu, vojensky zkrachovaly. Proč se navzdory této zkušenosti prezident Bush rozhodl jít do takové války, mně uniká a zřejmě se tím budou zabývat i budoucí historici, řekl v jednom z četných interview. Není divu, že nechápe pohnutky vedení USA k takovému vojenskému dobrodružství, když v Iráku už padlo víc než 2000 mladých Američanů a výsledky se nedostavují. Profesor sice opakuje kritiku jinak již známých skutečností, že zbraně hromadného ničení - záminka k válce - se nenašly a že naděje, aby se Irák stal majákem demokracie pro celý Střední východ se ukázaly být jaksi přitažené za vlasy. Nicméně upozorňuje na zajímavou souvislost, že se americká válečná akce úplně obrací ve svůj protiklad, když do iráckého prostředí jsou v rozporu s tradicemi a aktuálními potřebami země uměle transplantovány různé politické strany, které vůbec neposílily, lépe řečeno, ani nezasely demokracii, ale jednoznačně zavedly a upevnily etnické, sektářské a kmenové rozdíly - tudíž přesně takový druh politického systému, jemuž je třeba se vyhýbat, jestli se má nějaký stát vydat demokratickou cestou.
Van Creveld také polemizuje s obehranou písničkou, kterou ve své servilitě vůči Bílému domu s oblibou zpívá Tony Blair, a sice, že válka v Iráku přinesla významný úspěch v podobě sesazení Saddáma Husajna. Ale - jak říká profesor doslova - je to jen velice bezcenný argument, jelikož Saddámův pád způsobil příchod Zarkávího a lidí stejného druhu, přičemž stupeň korupce je nesmírně zlý a jak o víkendu prohlásil bývalý premiér Aláví, lidská práva nejsou teď vůbec lépe chráněna, než tomu bylo za vlády Saddáma. V této souvislosti jistě právem ironizuje další hloupost velkých stratégů, kteří s naprosto vážnou tváří tvrdili, že budou moci aplikovat teorii mucholapky. Jinak řečeno právě americká vojenská přítomnost na iráckém území prý vyprovokuje všechny hlavní teroristické exponenty v okolí, aby se soustřeďovali do Iráku, kde pak budou snadno likvidováni. Jak vidět, o lep shora uvedené mucholapky se začínají stále víc a stále nepříjemněji lepit a špinit spíš ti, kteří ji sem umístili.
Na vysoce aktuální otázku, zda nehrozí nebezpečí, že by v nějakém nestřeženém okamžiku mohla přeskočit jiskra z válečné aktivity v Iráku na území dalších zemí v regionu, odpovídá van Creveld jednoznačně: Dopad tohoto konfliktu nemůže být zužován jen na Irák a bude v konečných důsledcích cítit i v sunnitských státech Perského zálivu bohatých na ropu (včetně Saúdské Arábie), kde žijí značné, ale opomíjené šíitské komunity. Došlo i k oživení snah Kurdů po uplatnění - což zase působí svými důsledky na Turecko, Sýrii a Írán, zejména když bude v konečné fázi Irák rozdělen. S křehkou ústřední vládou v Bagdádu, stále podrývanou aktivitami militantních sil a oslabovanou konfliktními požadavky sunnitů, šíitů a Kurdů, se zánik Iráku jako národního státu může stát očividnou možností v průběhu několika málo let. Celkový účinek toho všeho na regionální mocenskou rovnováhu je obtížné předpovědět, ale přinejmenším to vyústí v období zvýšené nestability.
Řešení je jediné. Ví to jak van Creveld, tak hlavně to požadují dvě třetiny amerického obyvatelstva, nemluvě o drtivé většině světové veřejnosti. Co nejrychlejší ukončení bojových akcí v Iráku a namísto vyvolávání hesel o vítězném dokončení války zajistit rozumné předpoklady k odchodu amerických vojenských sil.
Haló noviny, 6. 12. 2005, Michal Rybín