Zdá se mi, ľe v poslední době jsme svědky absurdní situace. Vypadá to, ľe normální člověk v Evropě má dnes vlastně jen dvě moľnosti. Buď se připojit k jednomu extrému a tím je hysterická reakce na cokoli by» jen vzdáleně připomíná uprchlíka, migranta, nebo něco podobného, co je na světě
zřejmě jen proto, aby nás připravilo o práci, bydlení, pohodlí a nakonec zřejmě i o vlast.
To potom vede k tomu, ľe lidé volají policii, kdykoli pojmou podezření, ľe uľ je to tady. Policie potom kontroluje folklorní soubory ze zahraničí, protoľe jsou to černoąi, fotbalisty místního prvoligového týmu, protoľe jsou z Afriky, případně pronásleduje na popud občanů kominíky, protoľe
jejich pracovní oděv nápadně připomíná černé kombinézy gangsterů prohlaąujících se za bojovníky jakéhosi islámského státu.
Druhý extrém zase spočívá ve frenetickém nadąení, s jakým vítáme jakoukoli moľnost dát najevo radost, kterou nás naplňuje proud uprchlíků ze zemí zmítaných válkami a násilím, protoľe nic lepšího nemohlo náš kontinent potkat. Navíc tím můľeme celému světu i sami sobě dokázat, jak hluboko jsou v nás zakořeněny hodnoty jako soucit, solidarita a láska k bliľnímu. No a protože
uprchlíci, jakoby se naší zemi vyhýbali, nezbývá než nakoupit vody a sendviče, sednout do auta a vyrazit někam do ciziny, kde je jich víc.
Dokonce to někdy vypadá, že o to skutečně tvůrcům veřejného mínění jde – donutit Evropany, aby uvažovali jen o těchto dvou možnostech, do krve se dohadovali, která je ta správná, a zabránit jim zamyslet se také trochu nad příčinami, které Evropu a Evropskou Unii zvlášť do této situace postupně přivedly. A zdůrazňuji, že vůbec nejde jen o uprchlíky, krize je daleko hlubší a uprchlická krize je jen vrcholkem, který je vidět a díky němuž si konečně evropská veřejnost všimla neutěšeného stavu EU, ale i neschopnosti, nebo dokonce neochoty evropských politiků to řešit.
Asi bych si netroufl tvrdit, že jedinou příčinou tohoto stavu je politika USA a zneužívání NATO k jejímu vnucování evropským členům, ani že hlavním cílem americké zahraniční politiky je rozdělovat Evropu, destabilizovat Evropskou unii a oslabit Euro. Co je ale nepochybné, je fakt že od chvíle, kdy se reálné vlády ve Washingtonu ujali neokonzervativci – to znamená zhruba od druhého volebního období prezidenta Clintona (1997 – 2001) jsou důsledky této politiky takové, že by tomu všechno nasvědčovalo.
Hodně másla na hlavě mají jistě samy některé evropské
„mocnosti“, dlouhodobě máme také vážné výhrady k EU a jejímu vnitřnímu
fungování i směřování a tak dále. Nikdo ale asi nebude zpochybňovat, že
bombardování Jugoslávie, válka v Iráku, Libyi a v Sýrii, stejně jako masivní
podpora opozice a přilévání oleje do ukrajinského požáru, který vyvrcholil
státním převratem a občanskou válkou výrazně oslabily Evropu, evropskou
integraci a významně přispěly k dnešní hluboké krizi EU.
A to nemluvím o stovkách tisíc mrtvých civilistů, o
milionech zničených osudů, o dramatickém nárůstu protizápadních nálad v
islámském světě a faktické materiální podpoře islámského extremizmu. O
odpovědnosti za uvedení vlny uprchlíků do pohybu – milionů v regionu a zatím
statisíců do Evropy ani nemluvě. Stručně řečeno: za politikou Washingtonu v
Evropě a jejím nejbližším okolí zůstávají trosky rozvrácených států a Evropa je
má uklízet a Evropská unie to má všechno zaplatit. A nic na tom nemění fakt, že
se všech těchto katastrof organizovaných USA více či méně aktivně, dobrovolně
či pod nátlakem vždycky zúčastnil někdo z evropských členů NATO, pokud hned ne
všichni.
A ve všech těchto případech to bylo právě NATO, které
sloužilo buď jako zástěrka hrubého porušování mezinárodního práva – jako třeba
v Jugoslávii, nebo jako prostředek nátlaku na evropské státy, aby se
podřizovaly zájmům americké politiky. Dá se dokonce říci, že existuje jakési
hypotetické ministerstvo obrany EU, dokonce se nachází v Bruselu, ale ne v
sídle EU, ale o několik kilometrů vedle – v sídle NATO. A dá se také říci, že v
otázkách bezpečnostní politiky se EU a její představitelé stali fakticky
nesvéprávnými.
Jak je možné, že se bedlivě sleduje, jestli politici v
Evropské komisi neupřednostňují zájmy svých vlastních zemí, ale nikomu nevadí,
že někteří evidentně hájí otevřeně zájmy Washingtonu a ignorují zájmy EU a
dokonce i evropských vládnoucích vrstev.
Ve všech těchto případech Hrálo a hraje NATO evidentně roli
a úlohu, která je v rozporu s evropskými zájmy, ať je formulujeme z jakéhokoli
pohledu.
A pak je nakonec jedno, jestli katastrofální důsledky
americké politiky pro Evropu byly také jejím cílem a jsou záměrné, nebo jde o
původně nechtěné, neplánované vedlejší , nebo jak se dnes vzletně říká –
kolaterální dopady.
Pokud jsou neplánované, je možné po nás chtít, abychom se
bezmyšlenkovitě a slepě podřizovali Washingtonskému vedení, které 20 let vrší
jednu strategickou chybu na druhou jen proto, že NATO je prý pro Evropu jedinou
bezpečnostní alternativou? A členství v NATO bohužel nic jiného než takové
podřizování neznamená.
A pokud je to záměr, tak je to o důvod víc, proč hledat
cestu, jak z NATO odejít.
Proto je třeba co nejrychleji obnovit diskuzi o nové
bezpečnostní architektuře v Evropě a o rozpuštění NATO, diskuze, která byla
před dvaceti lety po rozpuštění Varšavské smlouvy rychle násilně ukončena.
Lubomír Ledl, místopředseda SDS