KAPITOLA O KAPITÁLU (část 1)

_[*200]

„Kapitola o kapitálu“ (na začátku nazvaná „Kapitola o penězích jako kapitálu“) zahrnuje sešity II (mimo prvních 7 stran), III, IV, V, VI a VII.

Vznik sešitů:

II. sešit: přibližně listopad 1857.

III. sešit: od 29. listopadu asi do poloviny prosince 1857.

IV. sešit: asi od poloviny prosince 1857 do 22. ledna 1858.

V. sešit: od 22. ledna asi do začátku února 1858.

VI. sešit: přibližně únor 1858.

VII. sešit; konec února. Březen a konec května, začátek června 1858.

_[*201]

„Od prvních krůčků civilizace neurčovali lidé směnnou hodnotu produktů své práce tak, že je srovnávali s produkty, které se nabízely ve směně; nýbrž tak, že je srovnávali s produktem, kterému dávali přednost před ostatními.“(Ganilh, 13, 9.)^[173]

Jednoduchá směna. Vztahy směňujících. Harmonie rovnosti, svobody atd. (Bastiat. Proudhon.)

Co obzvlášť znesnadňuje pojetí peněz v jejich plné určenosti jakožto peněz – těmto obtížím se politická ekonomie snaží vyhnout tím, že při stanovení jednoho jejich určení zapomíná na druhé, a poukáže-li se jí na jedno, odvolává se na druhé^[*183] – je to, že společenský poměr, určitý vztah individuí k sobě navzájem se jeví jako kov, kámen, jako čistě tělesná věc mimo ně, která se jako taková nachází v přírodě a u níž také není ani třeba rozlišovat určení formy od její přírodní existence. Zlato a stříbro nejsou samy o sobě penězi. Příroda neprodukuje peníze, stejně jako neprodukuje směnečný kurs nebo bankéře.

V Peru a v Mexiku nesloužilo zlato a stříbro jako peníze, ačkoli se tam vyskytovalo v podobě šperků a ačkoli tam byl rozvinutý výrobní systém.^[*184] Být penězi není přírodní vlastnost zlata a stříbra, a proto také fyzik nebo chemik jako takový o ní nic neví. Ale peníze jsou bezprostředně zlato a stříbro. Jako míra jsou peníze ještě převážně určením formy^[*185]; ještě víc jako mince, kde se to projevuje i navenek v jejich ražení;^[*186] ale ve třetím určení, tj. v jejich dovršení, kde to, že peníze jsou mírou a mincí, se jeví jen jako funkce peněz, tam jakékoli určení formy mizí, čili peníze bezprostředně spadají vjedno se svým kovovým bytím.^[*187] Tam na nich naprosto není znát, že <jejich> určení být penězi je pouhým výsledkem společenského procesu; jsou _[*202] penězi. A to tím neúprosněji, že jejich bezprostřední užitná hodnota pro živé individuum vůbec není v nějakém vztahu k této jejich úloze a že v nich jako ve vtělení ryzí směnné hodnoty už úplně vyhasla jakákoli vzpomínka na jejich užitnou hodnotu na rozdíl od směnné hodnoty. Projevuje se tu tedy v celé své nahotě základní rozpor, který je obsažen ve směnné hodnotě a ve způsobu společenské výroby, který jí odpovídá. Pokusy vyřešit tento rozpor tím, že peníze zbavíme jejich kovové formy, že je také navenek klademe jako něco, co je kladeno společností, jako výraz společenského vztahu, jehož poslední formou by byly pracovní peníze, tyto pokusy byly kritizovány už výše. Je tedy nyní úplně zřejmé, že pokud se zachovává základna směnné hodnoty, je to všechno pouhé břídilství, a že také iluze, jako by kovové peníze narušovaly směnu, pramení z úplné neznalosti jejich povahy.^[*188] Na druhé straně je stejně jasné, že tou měrou, jak narůstá protiklad k vládnoucím výrobním vztahům a jak tyto vztahy samy stále naléhavěji potřebují svléci starou kůži, obrací se polemika proti kovovým penězům nebo proti penězům vůbec jako proti nejfrapantnějšímu, nejrozpornějšímu a nejtvrdošíjnějšímu jevu, v němž se systém projevuje hmatatelně. Všelijakými triky s penězi se pak mají zrušit protiklady, ač peníze jsou jen jejich projevem, který jsme s to vnímat svými smysly. Je také jasné, že s penězi se mohou provádět lecjaké revoluční operace, pokud se zdá, že napadáme jen je a že všechno ostatní zůstává při starém a jen se to napravuje. Chceme bít osla, a tak bijeme pytel. Ale pokud osel necítí bití, zasáhli jsme opravdu jen pytel, a ne osla. A jakmile to osel cítí, bijeme osla, a ne pytel.^[*189] Pokud tyto operace míří proti penězům jako takovým, je to jen útok na důsledky, jejich příčiny však trvají dál; tedy narušování výrobního procesu, které pak solidní základ může také více nebo méně násilnou reakcí klást a zvládat jako pouhá přechodná narušení.^[*190]

Na druhé straně tkví v určení peněžního vztahu, pokud byl dosud _[*203] vyložen ve své čisté podobě a nebereme-li v úvahu rozvinutější výrobní vztahy, že v jednoduše pojatých peněžních vztazích se zdá, jako by všechny imanentní protiklady buržoazní společnosti zmizely, a proto se k němu jako k apologetice stávajících výrobních vztahů opět utíká ještě víc buržoazní demokracie než buržoazní ekonomové (ti jsou důslední alespoň natolik, že se vracejí k ještě jednodušším určením směnné hodnoty a směny). A skutečně, pokud je zboží nebo práce určena jen jako směnná hodnota a pokud je vztah, v němž se navzájem kupují různá zboží, určen jako směna těchto směnných hodnot mezi sebou, jako jejich srovnávání, jsou individua, subjekty, mezi nimiž tento proces probíhá, určena jednoduše jen jako směňující. Není mezi nimi absolutně žádný rozdíl, pokud jde o formové určení, a to je ekonomické určení, určení, v němž jsou vůči sobě ve směnném vztahu; ukazatel jejich společenské funkce čili vzájemného společenského vztahu. Každý ze subjektů je směňující, tj. každý má k druhému týž společenský vztah jako druhý k němu. Jejich vztah jako subjektů směny je tedy vztahem rovnosti. Je nemožné postihnout mezi nimi jakýkoli rozdíl nebo dokonce protiklad, ba ani nějakou odlišnost. Dále zboží, která si směňují, jsou jako směnné hodnoty ekvivalenty anebo za ně alespoň platí (při vzájemném oceňování by mohl nastat pouze subjektivní omyl, a pokud snad jedno individuum ošidí druhé, stane se to ne na základě povahy společenské funkce, v níž vůči sobě stojí, neboť ta je stejná; v ní jsou si rovna; dojde k tomu jen z přirozené prohnanosti, na základě přesvědčovací schopnosti atd., zkrátka jen z čistě individuální převahy jednoho individua nad druhým. Rozdíl je tedy přirozený, vůbec se netýká povahy vztahu jako takového, a konkurence atd. jej dokonce, to se dá říci vzhledem k dalšímu výkladu, ještě zeslabuje a zbavuje jeho původní potence). Vezme-li se v úvahu čistá forma, ekonomická stránka vztahu – obsah vně této formy tady vlastně ještě vůbec nepatří do ekonomie, nebo je kladen jako přirozený, od ekonomického obsahu odlišný obsah; dá se o něm říci, že je ještě zcela odloučen od ekonomického vztahu, protože s ním ještě bezprostředně spadá vjedno – vystupují do popředí _[*204] jen tři momenty, které se od sebe formálně liší: Subjekty vztahu, směňující; kladeny v témž určení; předměty jejich směny, směnné hodnoty, ekvivalenty, které si nejen jsou rovny, ale výslovně si mají být rovny a jsou kladeny jako rovné; a konečně sám akt směny, zprostředkování, jímž právě jsou subjekty kladeny jako směňující, jako sobě rovné, a jejich objekty jako ekvivalenty, jako sobě rovné. Ekvivalenty jsou zpředmětněním jednoho subjektu pro druhé subjekty; tj. mají stejnou hodnotu a osvědčují se v aktu směny jako stejně platné a zároveň jako navzájem lhostejné^[*191]. Subjekty existují ve směně pro sebe navzájem jen prostřednictvím ekvivalentů, jako stejně platné, a osvědčují se jako takové směnou předmětnosti, v níž jeden subjekt existuje pro druhé. Protože existují pro sebe navzájem jen jako stejně platní, jako držitelé ekvivalentů a jako ti, kdo tuto ekvivalenci osvědčují ve směně, jsou si jako stejně platní zároveň vzájemně lhostejní; že se jinak od sebe individuálně liší, to se jich netýká; jsou lhostejní vůči všem svým ostatním individuálním vlastnostem. Pokud jde o obsah mimo akt směny, v němž se kladou a osvědčují směnné hodnoty i subjekty jako směňující, tímto obsahem, který leží vně ekonomického určení formy, může být jedině: 1. přírodní zvláštnost zboží, které je směňováno, 2. zvláštní přírodní potřeba směňujících, anebo, shrneme-li obojí dohromady, různá užitná hodnota zboží, které se má směňovat. Tento obsah, obsah směny, který leží úplně mimo její ekonomické určení, nijak neohrožuje společenskou rovnost individuí, naopak činí z jejich přírodní rozdílnosti základ jejich společenské rovnosti. Kdyby individuum A mělo stejnou potřebu jako individuum B, a kdyby realizovalo svou práci v témž předmětu jako individuum B, nebyl by mezi nimi vůbec žádný vztah; z hlediska jejich výroby by to vůbec nebyla různá individua. Obě individua mají potřebu dýchat; pro obě existuje vzduch jako atmosféra; to je vůbec nepřivádí do nějakého společenského kontaktu; jako dýchající individua jsou v nějakém vztahu vůči sobě pouze jako přírodní tělesa, nikoli jako osoby. Teprve rozdílnost jejich potřeb a jejich výroby dává popud ke směně _[*205] a k jejich společenskému vyrovnávání v ní; tato přírodní rozdílnost je proto předpokladem jejich společenské rovnosti v aktu směny a vůbec toho vztahu, v němž se setkávají jako produktivní. Z hlediska této přírodní rozdílnosti je individuum [A] držitelem užitné hodnoty pro B, a B je držitelem užitné hodnoty pro A. Z tohoto hlediska je přírodní rozdílnost opět klade do vzájemného poměru rovnosti. Tedy nejsou si navzájem lhostejná, ale integrují se, jeden druhého potřebují, takže individuum B, objektivováno ve zboží, je potřebou pro individuum A a naopak; takže jsou k sobě nejen v rovném, ale i ve společenském vztahu. To ale není všechno. Že tuto potřebu jednoho je možno uspokojit výrobkem druhého a naopak, a že jeden je schopen vyrobit předmět pro potřebu druhého, a že každý z nich je vůči druhému vlastníkem objektu potřeby druhého, dokazuje, že jako člověk přesahuje každý z nich svou vlastní zvláštní potřebu atd. a že k sobě mají vztah jako lidé; že jsou si všichni vědomi své pospolité rodové podstaty. Nestává se totiž, že by sloni produkovali pro tygry nebo že by jedni živočichové produkovali pro jiné živočichy. Například včelí roj je v podstatě jen jedna včela, a všechny produkují totéž. Pokud tato přírodní rozdílnost individuí a jejich zboží (výrobky, práce atd. zde nejsou ještě vůbec rozdílné; existují jen ve formě zboží nebo, jak to Bastiat opakuje po Sayovi, služeb^[174] Bastiat si myslí, že když ekonomické určení směnné hodnoty redukuje na její přírodní obsah, na zboží anebo službu, tedy není schopen zachytit ekonomický vztah směnné hodnoty jako takové, dosáhl velkého pokroku ve srovnání s klasickými ekonomy anglické školy, kteří jsou s to zachytit výrobní vztahy v jejich určenosti jako takové, v jejich ryzí podobě) vytváří motiv pro integraci těchto individuí, pro jejich společenský vztah jako směňujících, v němž se předpokládají a osvědčují jako rovná, přistupuje k určení rovnosti ještě i určení svobody. Ačkoli individuum A cítí potřebu po zboží individua B, nezmocňuje se ho násilím, neděje se to ani vice versa, individua se naopak navzájem uznávají jako vlastníci, jako osoby, jejichž vůle prostupuje jejich zboží. Objevuje se tu tedy především právní moment osoby a její svobody, pokud je v něm _[*206] obsažena. Nikdo se nezmocňuje vlastnictví druhého násilím. Každý se ho zbavuje dobrovolně. Ale to není všechno: Individuum A slouží potřebě individua B prostřednictvím zboží a, pouze pokud a protože individuum B slouží potřebě individua A prostřednictvím zboží b, a naopak. Každé slouží druhému proto, aby sloužilo samo sobě; každé používá vzájemně druhého jako svého prostředku. Ve vědomí obou individuí je tedy obsaženo obojí: 1. že každé dosáhne svého cíle jen potud, pokud slouží druhému jako prostředek; 2. že každé se stává prostředkem pro druhé (bytí pro jiné) jen jako sebeúčel (bytí pro sebe)^[175] 3. že vzájemnost, v níž je každé individuum zároveň prostředkem i účelem, a sice tak, že dosáhne svého cíle jen potud, pokud se stává prostředkem, a stává se prostředkem, pokud se klade jako sebeúčel, že se tedy každý klade jako bytí pro jiné <jen potud>, pokud je bytím pro sebe, a druhý je bytím pro něho, <jen> pokud je bytím pro sebe – že tato vzájemnost je nutným faktem, předpokládaným jako přirozená podmínka směny, jako taková je však každému z obou subjektů směny lhostejná, a že se subjekt o tuto vzájemnost zajímá jen potud, pokud uspokojuje jeho zájem jako zájem vylučující zájem druhého, bez ohledu na něj. To znamená, že společný zájem, který se jeví jako motiv celého aktu, je sice oběma stranami uznáván jako fakt, ale jako takový není motivem, nýbrž děje se takříkajíc jen za zády zvláštních zájmů, které se reflektují samy v sobě, za jednotlivým zájmem, který je v protikladu k zájmu druhého.^[*192] Z tohoto hlediska může individuum mít nanejvýš snad ještě vědomí útěchy z toho, že uspokojení jeho protikladného jednotlivého zájmu je právě uskutečněním zrušeného protikladu, společenského obecného zájmu.^[6] Z hlediska aktu směny je individuum, každé individuum, samo v sobě reflektováno, výlučným a panujícím (určujícím) subjektem této směny. Tím je tedy dána úplná svoboda individua: dobrovolná transakce; z žádné strany násilí; kladení sebe jakožto prostředku čili toho, co slouží; pouze jako prostředek k tomu, aby se kladlo jako sebeúčel, _[*207] jako to, co panuje a převládá; koneckonců sobecký zájem, neuskutečňující žádný zájem, který by stál nad ním; druhý je také uznáván a znám jako ten, kdo rovněž uskutečňuje svůj sobecký zájem, takže oba vědí, že společný zájem je právě jen v dvojstrannosti, mnohostrannosti a v osamostatnění z různých hledisek, že je to směna sobeckého zájmu. Obecný zájem je právě obecnost sobeckých zájmů.^[*193] Jestliže tedy ekonomická forma, směna, klade po všech stránkách rovnost subjektů, pak obsah, látka, ať už v podobě individuí nebo věcí, která pohání směnu, klade svobodu. Rovnost a svoboda jsou tedy ve směně, která je založena na směnných hodnotách, nejen respektovány, nýbrž směna směnných hodnot je produktivní, reálnou základnou veškeré rovnosti a svobody. Jako čisté ideje jsou pouze idealizovanými výrazy této směny; rozvinuty ve vztazích právnických, politických, společenských jsou jen touto základnou v jiné potenci. To se také potvrdilo historicky. Rovnost a svoboda v tomto rozsahu jsou pravým opakem antické svobody a rovnosti, jejichž základ právě není rozvinutá směnná hodnota, naopak její vývoj je ruinuje.^[*194] Jejich předpokladem jsou výrobní vztahy, které se ve starověkém světě ještě neuskutečnily; ani ve středověku. Základnou starověkého světa je přímá nucená práce; společenství na ní spočívá jako na existujícím podkladě; práce sama jako privilegium, tedy ještě ve svém ozvláštnění, ne jako práce produkující obecně směnné hodnoty, je základnou středověku. Práce není ani nucenou prací; ani se, jako v druhém případě, nevykonává s ohledem na něco společného jako něco vyššího (cechy).

Je sice pravda, že <vztah> mezi směňujícími je také po stránce motivů, tj. přirozených motivů, které nepatří do ekonomických procesů, založen na jistém přinucení; ale to je na jedné straně právě jen lhostejnost druhého k mé potřebě jako takové, k mé přirozené individualitě, tedy jeho rovnost se mnou a svoboda, která je však i předpokladem mé rovnosti a svobody; na druhé straně, pokud jsem určován, _[*208] tlačen svými potřebami, tvoří celek potřeb a pudů, které mne znásilňují, jen moje vlastní přirozenost, tedy nic cizího (nebo můj zájem kladený v obecné, reflektované formě). Ovšem právě touto stránkou naléhám na druhého a vháním ho do soustavy směny.

Proto je v římském právu servus určen správně jako někdo, kdo nemůže nic pro sebe získat směnou (viz Institutiones).^[176] Je tedy také jasné, že ačkoli toto právo odpovídá takovému stavu společnosti, kdy směna nebyla vůbec rozvinuta, přece jen, pokud v určité oblasti rozvinuta byla, mohlo rozvíjet určení právní osoby, právě individua směny, a tak mohlo anticipovat právo (v základních určeních) průmyslové společnosti, které se však především muselo proti středověku prosazovat jako právo nastupující občanské společnosti.^[*195] Sám jeho rozvoj však úplně splývá s rozkladem římského obecního zřízení.

Protože teprve peníze jsou realizací směnné hodnoty a teprve s rozvinutou peněžní soustavou se realizovala soustava směnných hodnot nebo obráceně, může být peněžní soustava ve skutečnosti jen realizací této soustavy svobody a rovnosti. Peníze jako míra dávají ekvivalentu jen určitý výraz, vytvářejí z něho teprve ekvivalent i co do formy. V oběhu se sice ještě projevoval jistý rozdíl ve formě: Oba směňující se jeví v rozdílných určeních jako kupec a prodavač; směnná hodnota se jeví jednou jako obecná ve formě peněz, pak jako zvláštní v přírodním zboží, které má nyní cenu; ale za prvé se tato určení střídají; sám oběh neklade nerovnost, klade jen rovnost, ruší pouze negovaný rozdíl. Nerovnost je jen čistě formální. Konečně v penězích jako v oběživu samém, které se objevuje tu v jedněch, tu v druhých rukou, a které jsou lhostejné k těmto jevům, se nyní i rovnost klade věcně. Každý se jako držitel peněz jeví druhému, pokud bereme v úvahu proces směny, jako by sám byl penězi. Proto je lhostejnost a stejná platnost vyjádřena a přítomna ve formě věci. Zvláštní přírodní rozdílnost, která byla ve zboží, je setřena a neustále se stírá oběhem. Dělník, který kupuje zboží za 3 šilinky, se jeví prodavači v téže funkci, _[*209] v téže rovnosti – ve formě 3 šilinků – jako král, který kupuje. Jakýkoli rozdíl mezi nimi je setřen. Prodavač jako takový se jeví pouze jako držitel zboží v ceně 3 šilinků, takže oba jsou si zcela rovni; jenomže ty 3 šilinky existují jednou v podobě stříbra, podruhé v podobě cukru atd. Mohlo by se zdát, že v třetí formě peněz vstupuje mezi subjekty tohoto procesu rozdílné určení. Ale pokud se tu peníze jeví jako materiál, jako obecné zboží smluv, je naopak jakýkoli rozdíl mezi smluvními stranami a smluvními stranami setřen. Pokud se peníze stanou předmětem akumulace, zdá se, že subjekt stahuje z oběhu jen peníze, všeobecnou formu bohatství, pokud nestahuje z oběhu zboží za stejnou cenu. Akumuluje-li tedy jedno individuum a druhé nikoli, nedělá to vůbec na úkor druhého. Jeden užívá reálného bohatství, druhý se stává držitelem všeobecné formy bohatství. Jestliže se jeden ochuzuje a druhý obohacuje, je to jejich svobodná vůle, a vůbec to nevyplývá z ekonomického poměru, z ekonomického vztahu samého, do kterého se navzájem dostávají. Ani dědictví a podobné právní poměry, které takto vzniklé nerovnosti zvěčňují, nijak neškodí této přirozené svobodě a rovnosti. Jestliže původní poměr individua A není v rozporu s tímto systémem, nemůže být tento rozpor vyvolán tím, že namísto individua A nastupuje individuum B, že je zvěčňuje. Je to naopak uplatnění společenského určení za přirozenou hranici života: upevnění tohoto určení proti náhodnému působení přírody, jejíž vliv jako takový by naopak znamenal narušení svobody individua. Dále, protože je individuum v tomto poměru jen individuací peněz, pak je jako takové stejně nesmrtelné jako peníze a je-li zastoupeno dědici, znamená to naopak provedení tohoto určení.^[177]

Není-li tento způsob pojímání zdůrazněn ve svém historickém významu, nýbrž uplatňuje se odmítání rozvinutějších ekonomických vztahů, v nichž individua už vůči sobě nevystupují jako směňující anebo jako kupec a prodavač, nýbrž v určitých vztazích, kde již nejsou všichni kladeni v téže určenosti, pak je to totéž, jako kdyby někdo chtěl tvrdit, že neexistuje žádný rozdíl, tím méně protiklad nebo rozpor^[60] mezi přírodními tělesy, protože jsou-li například všechna chápána _[*210] v určení tíže, jsou všechna těžká a jsou si tedy rovna; nebo že si jsou rovna, protože všechna mají tři prostorové dimenze.^[178] Sama směnná hodnota je tady rovněž zachycována ve své jednoduché určenosti a stavěna proti svým rozvinutějším protikladným formám. Z hlediska vývoje vědy se tato abstraktní určení jeví právě jako první a nejnutnější; jak se to zčásti také historicky děje; rozvinutější jako pozdější.^[*196] V celku současné buržoazní společnosti se toto kladení jeví jako ceny a jejich oběh atd., jako povrchový proces, pod nímž hlouběji však probíhají zcela jiné procesy, v nichž tato zdánlivá rovnost a svoboda individuí mizí. Na jedné straně se zapomíná, že předpoklad směnné hodnoty jako objektivní základny celého výrobního systému už předem v sobě obsahuje pro jedince nutnost, že jeho bezprostřední výrobek není pro něho výrobkem, ale teprve se jím stává ve společenském procesu a musí dostat tuto obecnou a přece vnější formu; že individuum může existovat pouze jako výrobce směnných hodnot, že tu je tedy už obsažena úplná negace jeho přírodní existence; že je tedy zcela určeno společností; že to dále předpokládá dělbu práce atd., kde se už individuum dostává do zcela jiných vztahů, než jsou vztahy jen směňujících atd. Zapomíná se tedy, že tento předpoklad nejen vůbec nevychází ani z vůle, ani z bezprostřední povahy individua, ale že je to předpoklad historický a klade individuum už jako určené společností. Na druhé straně se zapomíná, že vyšší formy, v nichž se nyní <klade> směna nebo výrobní vztahy, které se v ní realizují, naprosto nezůstanou stát na této jednoduché určenosti, kde největší rozdíl, který se ukáže, je formální a proto také lhostejný. Konečně se také nevidí, že již v jednoduchém určení směnné hodnoty a peněz je latentně obsažen protiklad mezi mzdou a kapitálem atd. Celá tato moudrost se tedy omezuje na to, že zůstává stát u nejjednodušších ekonomických vztahů, které pojaty samostatně jsou čirými abstrakcemi, ve skutečnosti jsou však naopak prostředkovány nejhlubšími protiklady a představují jen jednu stránku, v níž je jejich výraz nejasný.

_[*211]

Na druhé straně se zároveň ukazuje pošetilost socialistů (zejména francouzských socialistů, chtějících dokázat, že socialismus je uskutečněním idejí občanské společnosti vyslovených francouzskou revolucí), kteří tvrdí, že směna, směnná hodnota atd. jsou původně (v čase) anebo co do pojmu (ve své adekvátní formě)^[179] systémem rovnosti a svobody všech, ale že byly zfalšovány penězi, kapitálem atd. Nebo také, že dějiny dosud podnikaly jen neúspěšné pokusy o to, uskutečnit je způsobem odpovídajícím jejich pravdě, a že oni, jako Proudhon například, teď objevili toho pravého Jakuba, čímž prý budou podány ryzí dějiny těchto vztahů namísto dějin falešných.^[180] Je třeba jim odpovědět: že směnná hodnota anebo lépe řečeno peněžní soustava je skutečně soustavou rovnosti a svobody a že to, co se jim při podrobnějším výkladu soustavy zdá být rušivé, jsou poruchy této soustavě imanentní, že to je právě uskutečňování rovnosti a svobody, které se prokazují jako nerovnost a nesvoboda. Přání, aby se směnná hodnota nevyvinula v kapitál, nebo aby se práce produkující směnnou hodnotu nestala prací námezdní, je stejně zbožné jako hloupé. Tyto pány odlišuje od buržoazních apologetů na jedné straně cit pro rozpory, které soustava obsahuje; na druhé straně utopismus – nechápou nutný rozdíl mezi reálnou a ideální podobou občanské společnosti, a hodlají tedy na sebe vzít zbytečný úkol; chtějí totiž znovu realizovat ideální výraz, který je ve skutečnosti jen světelným obrazem této reality. Na pouhou dětinskou abstrakci se redukuje i nudná argumentace uplatňovaná proti socialistům, běžná u upadající politické ekonomie poslední doby (za jejího klasického reprezentanta, pokud <jde o> nudnost, afektovanou hru na dialektiku, žoviální nafoukanost, zapšklou sebeuspokojenou banálnost a naprostou neschopnost pochopit dějinné procesy, je možné pokládat Fredericka Bastiata^[181], neboť Američan Carey podtrhuje alespoň určité americké poměry proti evropským), která dokazuje, že ekonomické vztahy vyjadřují všude táž jednoduchá určení, a že tedy všude panuje rovnost a svoboda jednoduše určené směny směnných hodnot. Například vztah mezi kapitálem a úrokem se redukuje na směnu směnných hodnot. Nejprve se z empirie přijme, _[*212] že směnná hodnota existuje nejen v této jednoduché určenosti, nýbrž také v podstatně odlišné určenosti kapitálu, pak se však opět kapitál redukuje na jednoduchý pojem směnné hodnoty, a úrok, který přece vyjadřuje určitý poměr kapitálu jako takového, se také vytrhne z této určenosti a ztotožní se se směnnou hodnotou; abstrahuje se od celého vztahu v jeho specifické určenosti a všechno se vrátí k nerozvinutému vztahu směny zboží za zboží. Jestliže abstrahuji od toho, čím se konkrétno liší od svého abstrakta, je pak konkrétno samozřejmě jen abstraktum, a ničím se od něho neliší. Podle toho jsou všechny ekonomické kategorie jen stále nová jména pro stále týž vztah, a tato hrubá neschopnost pochopit reálné rozdíly má tedy představovat ryzí common sense jako takový. „Ekonomické harmonie“ pana Bastiata se v podstatě redukují na to, že existuje jen jediný ekonomický vztah, který přijímá různé názvy, nebo že odlišnost existuje jen podle jména.^[182] Tato redukce není ani po formální stránce aspoň natolik vědecká, aby bylo všechno redukováno na skutečný ekonomický vztah, a to tak, že by se pominul rozdíl, v němž záleží vývoj; naopak jednou se vynechá jedna stránka, jindy zase druhá, a tak se dosahuje identity tu na jedné, tu zase na druhé straně. Například mzda je plat za službu, kterou jedno individuum prokazuje druhému. (Ekonomická forma jako taková se tu, jak jsme se zmínili výše, vynechává.)^[183] Zisk je také plat za službu, kterou jedno individuum prokazuje druhému. Mzda a zisk jsou tedy totožné, a je to především jazykový zmatek, když se jedno nazývá mzdou a druhé ziskem. Ale teď k zisku a úroku. U zisku je plat za službu vystaven náhodě; u úroku je fixní. A tedy protože u mzdy je plat relativně vystaven náhodě^[*197], kdežto u zisku, v protikladu k práci, je fixní^[*197], je poměr mezi úrokem a ziskem týž jako poměr mezi mzdou a ziskem, což je,jak jsme viděli, vzájemná záměna ekvivalentů.^[181] Protivníci pak tuto hloupost (která vznikla tím, že se od těch ekonomických vztahů, ve kterých je protiklad vyjádřen, vracejí tam, kde je pouze latentní a zastřený) berou vážně a dokazují, že například u kapitálu a úroku nedochází k jednoduché směně, protože kapitál není _[*213] nahrazen ekvivalentem, nýbrž že držitel, který již 20krát shltl ekvivalent ve formě úroků, jej stále ještě dostává ve formě kapitálu a může jej opět směnit za 20 nových ekvivalentů. Z toho tedy ta neutěšená diskuse, při níž jeden tvrdí, že mezi rozvinutou a nerozvinutou směnnou hodnotou není rozdíl, druzí zase, že rozdíl tu bohužel je, ale neměl by být, protože to není spravedlivé.^[184]

_____

Kapitál. Suma hodnot – Pozemkové vlastnictví a kapitál – Kapitál pochází z oběhu. Směnná hodnota obsahem. – Obchodní kapitál, peněžní kapitál a peněžní úrok. – Oběh předpokládá jiný proces. Pohyb mezi předpokládanými extrémy.

Peníze jako kapitál je určení peněz, které přesahuje jejich jednoduché určení jako peněz.^[*198] Dá se na ně pohlížet jako na vyšší realizaci; tak jako se dá říci, že opice je rozvinuta v člověku. To ovšem znamená, že nižší forma se klade jako subjekt přesahující formu vyšší.^[*199] V každém případě se peníze jako kapitál liší od peněz jako peněz. Toto nové určení je třeba vyložit. Na druhé straně se kapitál jako peníze zdá být krokem zpět k nižší formě. Je to však jen kladení kapitálu ve zvláštnosti, která existuje již před ním jako ne-kapitál a vytváří jeden z jeho předpokladů. Peníze se opět objevují i ve všech pozdějších vztazích; ale pak už právě nefungují jako pouhé peníze. Jde-li nejprve o to, jako zde, sledovat peníze až k jejich totalitě jako peněžnímu trhu,^[*200] pak ostatní vývoj se předpokládá a příležitostně se musí doplnit. Zde tedy obecné určení kapitálu, dříve než přejdeme k jeho zvláštnosti jako peněz.

Řeknu-li jako např. Say,^[185] že kapitál je suma hodnot, neříkám nic jiného, než že kapitál = směnné hodnotě. Každá suma hodnot je směnná hodnota a každá směnná hodnota je suma hodnot.^[186] Jednoduchým sčítáním se nemohu dostat od směnné hodnoty ke kapitálu. V pouhé _[*214] akumulaci peněz není ještě kladen, jak jsme viděli, poměr kapitalizování.^[*201]

V takzvaném obchodě v malém, v denním styku občanského života, tak jak probíhá přímo mezi výrobcem a spotřebitelem, v maloobchodě, kde je účelem na jedné straně směna zboží za peníze a na druhé straně směna peněz za zboží, aby se uspokojily individuální potřeby – pouze v tomto pohybu, který probíhá na povrchu občanské společnosti, probíhá pohyb směnných hodnot, jejich oběh v čisté podobě.^[187] Dělník, který kupuje bochník chleba, a milionář, který jej kupuje také, se v tomto aktu jeví pouze jako prostí kupci, tak jako se hokynář vůči nim jeví jen jako prodavač. Všechna jiná určení jsou zde setřena. Obsah jejich nákupů, stejně jako jejich rozsah, se zdá být zcela lhostejný k určení jejich formy.^[*202]

Jestliže v teorii pojem hodnoty předchází pojmu kapitálu, na druhé straně však už k pouhému svému vývoji předpokládá způsob výroby založený na kapitálu, pak v praxi se děje totéž. Ekonomové proto také považují kapitál nutně jednou za tvůrce hodnot, za jejich zdroj, jindy považují hodnoty za předpoklad pro vytvoření kapitálu a sám kapitál vykládají jen jako sumu hodnot v určité funkci. Existence hodnoty v její ryzosti a obecnosti předpokládá způsob výroby, v němž jednotlivý výrobek přestal už být výrobkem pro výrobce vůbec a tím spíš pro jednotlivého dělníka, a bez realizace prostřednictvím oběhu není ničím. Pro toho, kdo vytváří nekonečně malý díl jednoho lokte kartounu, vůbec není formálním určením, že je to hodnota, směnná hodnota. Kdyby nevytvořil směnnou hodnotu, peníze, nebyl by vytvořil vůbec nic. Samo toto hodnotové určení tedy předpokládá daný historický stupeň společenského výrobního způsobu a je samo vztahem, který je dán s tímto stupněm, tedy historickým vztahem.

Na druhé straně se jednotlivé momenty tohoto hodnotového určení vyvíjejí na dřívějších stupních historického výrobního procesu společnosti a jeví se jako jejich výsledek.

_[*215]

V soustavě buržoazní společnosti proto bezprostředně za hodnotou následuje kapitál. V dějinách předcházejí jiné soustavy, které vytvářejí materiální základnu neúplného rozvoje hodnoty. Protože tu směnná hodnota hraje vedle užitné hodnoty jen vedlejší úlohu, nejeví se jako její reálná základna kapitál, nýbrž vztah pozemkového vlastnictví. Moderní pozemkové vlastnictví naopak nelze vůbec pochopit bez předpokladu kapitálu, protože bez něho nemůže existovat, a ve skutečnosti se historicky objevuje jako kapitálem vyvolaná, adekvátně přizpůsobená forma předchozí historické formy pozemkového vlastnictví.^[*203] Právě na vývoji pozemkového vlastnictví je tedy možné studovat postupné vítězství a vytváření kapitálu, a proto také Ricardo, ekonom moderní doby, zkoumal s velkým smyslem pro historii vztahy kapitálu, námezdní práce a pozemkové renty v mezích pozemkového vlastnictví, aby je zachytil v jejich specifické formě. Poměr průmyslového kapitalisty k pozemkovému vlastníku se jeví jako vztah, který je mimo pozemkové vlastnictví. Ale jakožto poměr moderního farmáře k vlastníku pozemkové renty se jeví jako imanentní vztah pozemkového vlastnictví samého, a ten už existuje jen ve svém vztahu ke kapitálu. Dějiny pozemkového vlastnictví, které by dokázaly postupnou proměnu feudálního landlorda ve vlastníka pozemkové renty, přeměnu dědičného usedlého, napůl poplatného a často nesvobodného doživotního pachtýře v moderního farmáře a přeměnu usedlých nevolníků vázaných k půdě a robotných sedláků v námezdní zemědělské dělníky, by skutečně byly dějinami vytváření moderního kapitálu.^[188] Zahrnovaly by vztah k městskému kapitálu, obchodu atd. Zde však máme co dělat s buržoazní společností již hotovou, která se pohybuje na své vlastní základně.

Kapitál pochází především z oběhu, a sice z peněz jako svého východiska. Viděli jsme, že peníze, které vstupují do oběhu a zároveň se z něho opět vracejí do sebe, jsou poslední formou, v níž peníze samy sebe ruší.^[*204] Je to zároveň první pojem kapitálu a jeho první jevová _[*216] forma. Peníze se negovaly jako vznikající jen v oběhu; právě tak se ale negovaly jako samostatně vystupující vůči oběhu. Tato negace, shrnuta ve svých pozitivních určeních, obsahuje první prvky kapitálu. Peníze jsou první formou, v níž se objevuje kapitál jako takový.^[*205] P – Z – Z – P; to, že se peníze směňují za zboží a zboží za peníze; tento pohyb, koupě za účelem prodávání, který vytváří formové určení obchodu, kapitál jako obchodní kapitál, se vyskytuje v nejranějších poměrech ekonomického vývoje; je to první pohyb, ve kterém směnná hodnota jako taková tvoří obsah, není jen formou, nýbrž svým vlastním vnitřním obsahem. Tento pohyb může probíhat uvnitř národů i mezi národy, u nichž se směnná hodnota ještě vůbec nestala předpokladem výroby. Tento pohyb zasahuje pouze přebytek jejich výroby, vypočtené na bezprostřední spotřebu, a probíhá jen na jejich hranicích.^[*206] Tak jako Židé ve staré polské společnosti nebo vůbec ve středověké společnosti, mohou toto postavení mezi národy, jejichž výrobní způsob ještě není založen na směnné hodnotě jako základním předpokladu, zaujímat celé obchodní národy, jako ve starověku a později Lombarďané.^[*207] Obchodní kapitál je pouze oběžný kapitál a oběžný kapitál je první forma kapitálu;^[189] v této první formě se ještě vůbec nestal základnou výroby. Rozvinutější formou je peněžní kapitál a peněžní úrok, lichva, jejíž samostatná existence rovněž patří k ranému stupni. Konečně forma Z – P – P – Z, v níž se peníze a oběh vůbec zdají být jen prostředkem pro obíhající zboží, které zase vystupuje z oběhu a uspokojuje přímo potřebu, je sama předpokladem, aby se původní obchodní kapitál vůbec objevil. Zdá se, že předpoklady jsou rozděleny mezi různé národy nebo že uvnitř společnosti je obchodní kapitál jako takový podmíněn jen tímto oběhem zaměřeným čistě na spotřebu. Na druhé straně je obíhající zboží, zboží, které se realizuje jen tím, že na sebe bere formu jiného zboží, které vystupuje z oběhu a slouží bezprostředním potřebám, také první formou kapitálu, který je v podstatě kapitálem zbožním.

_[*217]

Na druhé straně je stejně jasné, že jednoduchý pohyb směnných hodnot, tak jak probíhá v čistém oběhu, nemůže nikdy realizovat kapitál. Může vést k stahování a hromadění peněz, ale jakmile peníze opět vstoupí do oběhu, rozpouštějí se v řadu směnných procesů se zbožím, které je spotřebováno, ztrácejí se tedy, jakmile je vyčerpána jejich kupní síla. Právě tak zboží, které se prostřednictvím peněz směnilo za zboží, vystupuje z oběhu, aby bylo spotřebováno, zničeno. Jestliže se ale v penězích osamostatní vůči oběhu, představuje už jen obecnou formu bohatství bez vlastní substance. Protože se vzájemně směňují ekvivalenty, mizí forma bohatství fixovaná jako peníze, jakmile se peníze smění za zboží, a užitná hodnota ztělesněná ve zboží, jakmile se smění za peníze. Jednoduchým aktem směny se může to i ono ztratit ve svém určení jen za druhé, jakmile se realizuje v druhém. Žádné z nich se nemůže zachovat ve svém určení, když přechází v druhé. Proti sofistice buržoazních ekonomů, kteří zkrášlují kapitál tím, že jej chtějí redukovat na čistou směnu,^[190] byl tedy vznesen stejně sofistický, ale proti nim oprávněný požadavek redukovat skutečně kapitál na úroveň čisté směny, čímž by se ztratil jako moc, ať už by byl zničen ve formě zboží, nebo ve formě peněz.^[*208]

Opakování procesu z obou bodů, peněz nebo zboží, není v podmínkách směny samé. Tento akt se může opakovat jen do svého dovršení, tj. dokud se nesmění celý obnos směnné hodnoty. Sám o sobě se nemůže znovu roznítit. Oběh tedy neskrývá sám v sobě princip sebeobnovování. Momenty tohoto obnovování jsou mu dány jako předpoklad, nejsou kladeny oběhem samým. Zboží se musí do něho stále znovu vrhat zvenčí, tak jako se stále znovu přikládá dříví do ohně. Jinak uhasíná v lhostejnosti. Uhasl by v penězích jako v lhostejném výsledku, který, pokud by už neměl vztah ke zboží, cenám, oběhu, nebyl by už penězi, nevyjadřoval by už výrobní vztah; zbývalo by z něho už jen jeho kovové jsoucno, jeho ekonomické jsoucno by bylo zničeno. Oběh, který se _[*218] tedy projevuje jako bezprostřední přítomno na povrchu buržoazní společnosti, existuje jen potud, pokud je neustále zprostředkováván. Vezme-li se sám o sobě, je to zprostředkování předpokládaných extrémů. Oběh však tyto extrémy neklade. Musí tedy být sám zprostředkován, a to nejen v každém svém momentu, ale i jako celek zprostředkování, jako celkový proces. Jeho bezprostřední bytí je tedy pouhé zdání.^[*209]

Oběh je projevem procesu, který probíhá za ním.^[*210] Je teď negován v každém svém momentu – jako zboží – jako peníze – a jako vztah obou, jako jednoduchá směna a oběh obou. Jestliže se původně akt společenské výroby jevil jako kladení směnných hodnot a to se ve svém dalším vývoji jevilo jako oběh – jako plně rozvinutý pohyb směnných hodnot proti sobě –‚ nyní se sám oběh vrací do činnosti kladoucí čili vyrábějící směnné hodnoty. Vrací se do ní jako do svého základu. Předpokladem oběhu jsou zboží (ať ve zvláštní formě, nebo v obecné formě, v penězích), která jsou uskutečněním určité pracovní doby a jako taková jsou hodnoty; jeho předpokladem je tedy jak výroba zboží prací, tak výroba zboží jako směnných hodnot. To je východisko oběhu a svým vlastním pohybem se opět vrací do výroby vytvářející směnné hodnoty jako do svého výsledku.^[76] Dospěli jsme tedy opět k východisku, k výrobě kladoucí, vytvářející směnné hodnoty, ale tentokrát tak, že tato výroba předpokládá oběh jako rozvinutý moment a jeví se jako neustálý proces, který klade oběh a vždy znovu se z něho vrací, aby jej kladl znovu. Pohyb, který klade směnné hodnoty, se zde tedy projevuje v mnohem složitější formě, protože je to už nejen pohyb předpokládaných směnných hodnot, nejenže je formálně klade jako ceny, nýbrž zároveň je vytváří, plodí jako předpoklady. Sama výroba tady už není dána, tj. předpokládána před svými výsledky; jeví se jako činitel, který tyto výsledky zároveň také vytváří; ale nevytváří je, jako na prvním stupni, pouze jako to, co vede k oběhu, ale jako to, co zároveň předpokládá oběh, rozvinutý oběh v jeho procesu.^[*211] (Oběh _[*219] záleží v podstatě jen ve formálním procesu, který klade směnnou hodnotu jednou v určení zboží, podruhé v určení peněz.)

Přechod od oběhu ke kapitalistické výrobě. – Kapitál jako zpředmětněná práce atd. – Suma hodnot používaná k výrobě hodnot.

Tento pohyb se projevuje v různých podobách, jak historicky, kdy vede k práci produkující hodnoty, tak i jinak, uvnitř soustavy buržoazní, tj. směnnou hodnotu kladoucí výroby samé. U polobarbarských nebo zcela barbarských národů se nejprve objevují obchodní národy; nebo se dostanou do kontaktu kmeny, jejichž výroba je přirozeně odlišná a vyměňují si přebytky. První případ je forma klasičtější. Zůstaňme tedy u něho. Směňování přebytku je styk, který klade směnu a směnnou hodnotu. Vztahuje se však jen na přebytek a odehrává se mimo výrobu samu. Jestliže se však obchodníci vybízející ke směně objevují častěji (Lombarďané, Normani atd. hrají tuto úlohu téměř u všech evropských národů) a vyvine se stálý obchod, v němž produkující národ provozuje jen tzv. pasívní obchod, protože popud k činnosti kladoucí směnnou hodnotu přichází zvenčí, a ne z vnitřní struktury jeho výroby, pak musí být přebytek výroby nejen náhodný, příležitostný, ale stále se opakující, a tak dostává domácí výroba sama určitou tendenci směřující k oběhu, ke kladení směnných hodnot. Zpočátku je toto působení spíše látkové. Okruh potřeb se rozšiřuje; účelem je uspokojení nových potřeb, a tedy i větší pravidelnost a rozšiřování výroby. Organizace domácí výroby samé je už modifikována oběhem a směnnou hodnotou; ale ještě ji oběh nezasahuje na celém povrchu a v celé hloubce. Tomu se říká civilizační působení zahraničního obchodu. Závisí pak jednak na intenzitě tohoto působení zvenčí, jednak na stupni, v němž jsou už rozvinuty elementy domácí výroby – dělba práce atd. – do jaké míry pohyb kladoucí směnnou hodnotu zasahuje celek výroby. Tak např. v Anglii v 16. a na začátku 17. století vede dovoz nizozemského zboží k tomu, že rozhodující úlohu hrají přebytky vlny, za něž může Anglie směňovat. Aby se mohlo produkovat víc vlny, měnila se orná půda na pastviny pro ovce, rozbíjel se _[*220] systém malých pachtýřů atd., prováděla se očista statků atd. Zemědělství tak ztratilo charakter práce pro užitnou hodnotu a směna jeho přebytků ztratila charakter, který je vůči zemědělství z hlediska jeho vnitřní struktury lhostejný. Zemědělství pak bylo v určitých bodech dokonce výlučně určováno oběhem, a tak bylo přeměněno ve výrobu kladoucí směnnou hodnotu. Tím se nejen změnil způsob výroby, ale zanikly také všechny staré vztahy mezi lidmi a výrobní vztahy, ekonomické vztahy, které mu odpovídaly. Předpokladem oběhu tu tedy byla výroba, která vytvářela směnné hodnoty jen jako přebytek; ale ustoupila výrobě, která existovala jen vzhledem k oběhu, výrobě, která kladla jako svůj výlučný obsah směnné hodnoty.^[*212]

Naproti tomu v moderní výrobě, kde se předpokládá směnná hodnota a rozvinutý oběh, určují na jedné straně ceny výrobu, na druhé straně určuje výroba ceny.

Řekne-li se, že kapitál „je nahromaděná (realizovaná) práce (vlastně zpředmětněná práce), která slouží jako prostředek k nové práci (výrobě)“,^[191] myslí se prostá matérie kapitálu, nebere se v úvahu určení formy, bez něhož není kapitálu. Znamená to jen tolik, že kapitál je – výrobním prostředkem, protože v nejširším smyslu musí být každý předmět, i předmět daný pouze přírodou, např. kámen, nějakou činností přizpůsoben, dříve než může sloužit jako nástroj, jako výrobní prostředek. Podle toho by kapitál existoval ve všech formách společnosti, byl by něco zcela nehistorického. Podle toho je kapitálem každý úd těla, protože se činností, prací nejen vyvinul, ale také jí musí být živen, reprodukován, aby mohl fungovat jako orgán. Kapitálem je potom paže, zejména ruka. Kapitál by tedy byl jen nový název pro věc starou jako lidský rod, protože každý druh práce, i práce nejméně vyvinutá, lov, rybolov atd. předpokládá, že produktu předchozí práce se používá jako prostředku pro bezprostřední, živou práci.^[*213] Širší určení, které je obsaženo ve zmíněné definici, úplně abstrahuje od materiální látky výrobků a považuje dokonce minulou práci v nich obsaženou _[*221] za jejich jediný obsah (látku); abstrahuje se také od určitého, zvláštního účelu, k jehož zhotovení má tento produkt opět sloužit jako prostředek, a jako účel je kladena spíš pouze výroba obecně – to všechno by se zdálo pouhým dílem abstrakce, která je stejně platná za všech společenských poměrů a která jen dovádí analýzu dál a formuluje abstraktněji (obecněji), než se to obvykle dělává. Abstrahuje-li se tak od určité formy kapitálu a zdůrazňuje se jen obsah, a jako ten je kapitál nutným momentem veškeré práce, pak není samozřejmě nic snadnějšího než dokázat, že kapitál je nutnou podmínkou veškeré lidské výroby. Důkaz se provádí právě abstrakcí od specifických určení, která z něho činí moment vysoce rozvinutého historického stupně lidské výroby. Vtip je v tom, že je-li všechen kapitál zpředmětněná práce, která slouží jako prostředek k nové výrobě, pak všechna zpředmětněná práce, která slouží jako prostředek k nové výrobě, není kapitálem. Kapitál se pojímá jako věc, ne jako vztah.^[*214]

Řekne-li se na druhé straně, že kapitál je suma hodnot používaná k výrobě hodnot, znamená to: Kapitál je sama sebe reprodukující směnná hodnota. Ale formálně se směnná hodnota reprodukuje i v jednoduchém oběhu. Při tomto objasnění se sice zachovává forma, takže směnná hodnota je východiskem, ale vztah k obsahu (který u kapitálu není lhostejný jako u jednoduché směnné hodnoty), se pomíjí.^[184] Řekne-li se, že kapitál je směnná hodnota, která produkuje zisk, nebo alespoň že se ho používá s úmyslem, aby produkoval zisk, pak se předem předpokládá kapitál, který má být vysvětlen, neboť zisk je určitý poměr, který má kapitál sám k sobě.^[192] Kapitál není jednoduchý poměr, nýbrž proces, a v různých momentech tohoto procesu je stále kapitálem. To je nutno později vyložit. Do nahromaděné práce se již vloudilo něco navíc, protože v pojmovém určení to má být jen zpředmětněná práce, v níž je ovšem určité množství práce už nahromaděno. Nahromaděná práce obsahuje však už určitá množství předmětů, v nichž je realizována práce.^[193]

„Zpočátku se každý zásoboval sám, směna se týkala jen předmětů, _[*222] které neměly hodnotu pro každého směňujícího, nepřikládal se jim význam a každý byl spokojen, že dostává užitečnou věc výměnou za věc neužitečnou. Jakmile však dělba práce z každého udělala obchodníka a ze společnosti obchodní společnost, chtěl každý vydat své výrobky jen za jejich ekvivalent; aby se mohl určit tento ekvivalent, bylo nutné znát hodnotu toho, co dávala toho, co dostával.“ (Ganilh, 12, b)^[194]. To znamená jinými slovy, že směna se nezastavila na formálním kladení směnných hodnot, nýbrž nutně šla dál a samu výrobu podřídila směnné hodnotě.

1. Oběh a směnná hodnota pocházející z oběhu jsou předpokladem kapitálu^[*215]

Chceme-li vyložit pojem kapitálu, nesmíme začít prací, nýbrž hodnotou, a to směnnou hodnotou, která se vyvinula v procesu oběhu. Je stejně nemožné přejít od práce přímo ke kapitálu, jako je nemožné přejít od různých lidských ras přímo k bankéři nebo od přírody k parnímu stroji.^[*216] Viděli jsme,^[*217] že v penězích jako takových nabyla už směnná hodnota samostatné formy proti oběhu, ale formy pouze negativní, mizící či iluzorní, jakmile ji chceme fixovat. Existuje jen ve vztahu k oběhu a jako možnost do něho vstoupit; ztrácí však toto určení, jakmile se realizuje, a vrací se do obou předchozích určení jako míra směnných hodnot a směnný prostředek. Jakmile se peníze kladou jako směnná hodnota, která se vůči oběhu nejen neosamostatňuje, nýbrž se v něm uchovává, pak už to nejsou peníze, protože peníze jako takové nepřekročí negativní určení, nýbrž je to kapitál. To, že peníze jsou první formou, v níž směnná hodnota přechází do určení kapitálu, a že se proto první jevová forma kapitálu zaměňuje za kapitál sám nebo se považuje za jeho jedinou adekvátní formu, to je historický _[*223] fakt, který ani zdaleka našemu výkladu neodporuje, naopak jej potvrzuje. První určení kapitálu je tedy toto: že směnná hodnota, která pochází z oběhu a která jej tedy předpokládá, se uchovává v oběhu a prostřednictvím oběhu; že se neztrácí, když vchází do oběhu, že není procesem svého mizení, ale naopak procesem svého skutečného kladení jako směnné hodnoty, je realizací sebe sama jako směnné hodnoty. Nedá se říci, že by se směnná hodnota jako taková realizovala v jednoduchém oběhu. Realizuje se vždy jen v momentě svého mizení. Směňuje-li se zboží prostřednictvím peněz za zboží, mizí jeho hodnotové určení ve chvíli, kdy se realizuje, a zboží tento vztah opouští, je k němu lhostejné a je už jen přímým objektem potřeby. Směňují-li se peníze za zboží, mizí dokonce forma směny jako pouhého formálního zprostředkování, které umožňuje zmocnit se přírodního materiálu zboží. Směňuje-li se zboží za peníze, pak forma směnné hodnoty, směnná hodnota kladená jako směnná hodnota, peníze, přetrvává jen potud, pokud zůstává mimo směnu, pokud je z ní stažena, je to tedy uskutečnění čistě iluzorní, čistě ideální v této formě, v níž samostatnost směnné hodnoty existuje hmatatelně. Směňují-li se konečně peníze za peníze – čtvrtá forma, v níž je možno analyzovat oběh, ale v podstatě jen třetí forma^[*218], vyjádřená ve formě směny, – zdá se, že mezi rozdíly není už ani formální rozdíl; odlišnost bez rozdílu; mizí nejen směnná hodnota, mizí i formální proces jejího mizení.^[195] V podstatě je možno tato čtyři určení formy prostého oběhu redukovat na dvě, která ovšem obvykle spadají vjedno; rozdíl spočívá v tom, který z obou momentů se zdůrazní, akcentuje; který z obou momentů – peníze nebo zboží – je východiskem. Tedy peníze za zboží; tj. směnná hodnota zboží mizí ve srovnání s jeho materiálním obsahem (substancí); nebo zboží za peníze, tj. jeho obsah (substance) mizí ve srovnání s jeho formou jako směnné hodnoty. V prvním případě se vytrácí forma směnné hodnoty, v druhém její substance; v obou je tedy její realizace přechodná. Teprve v kapitálu je směnná hodnota kladena jako směnná hodnota, a to tím, že se v oběhu uchovává, tj. neztrácí nikdy ani substanci, nýbrž uskutečňuje _[*224] se ve stále nových substancích, v jejich totalitě; neztrácí ani své formové určení, ale ve všech svých různých substancích si uchovává svou identitu se sebou samou. Zůstává tedy stále penězi a stále zbožím. V každém okamžiku je v oběhu oběma momenty, které přecházejí jeden v druhý. Těmi však zůstává pouze proto, že je sama stále se obnovujícím koloběhem směn. Také v tomto ohledu se její oběh liší od oběhu jednoduché směnné hodnoty jako takové. Prostý oběh je ve skutečnosti oběhem jen ze stanoviska pozorovatele, neboli o sobě, není jako takový kladen. Není to táž směnná hodnota – právě proto, že její substance je určité zboží –‚ která je zprvu penězi, později zbožím; naopak jsou to stále jiné směnné hodnoty, jiná zboží, která se objevují proti penězům. Oběh, koloběh, spočívá pouze v tom, že se prostě opakuje nebo střídá určení zboží a peněz, a ne v tom, že skutečné východisko je také bodem návratu. Proto také, pokud pozorujeme prostý oběh jako takový, a momentem, který přetrvává, jsou jen peníze, je tento oběh označován za pouhý peněžní oběh, za pouhý peněžní koloběh.

„Kapitálové hodnoty se zvěčňují“. (Say, 21.)^[196] „Kapitál – permanentní“ („zmnohonásobující se“ kapitál sem ještě nepatří) „hodnota, která nikdy nezanikla; tato hodnota se odtrhuje od zboží, které ji vytvořilo; zůstávala jako metafyzická, nesubstanciální kvalita stále v držení stejného hospodáře^[*219]„ (tady na tom nezáleží: rozuměj držitele), „pro něhož se halila do různých forem“. (Sismondi VI.)^[197]

Nepomíjivosti, o niž usilovaly peníze, když se kladly negativně vůči oběhu, když se z něho stahovaly, dosahuje kapitál, který se zachovává právě tím, že se vydává na pospas oběhu. Kapitál jako předpokládaný oběhem nebo předpokládající oběh a jako směnná hodnota, která se v něm zachovává, je v každém momentě nejen ideálně každým z obou momentů obsažených v prostém oběhu, nýbrž nabývá střídavě formy jednoho nebo druhého, ale ne už tak, že přechází z jedné formy v druhou jako v prostém oběhu, nýbrž v každém z těchto určení je zároveň vztahem k určení protikladnému, to znamená, že je ideálně v sobě obsahuje. Kapitál se stává střídavě zbožím a penězi; ale 1. je sám _[*225] střídáním obou těchto určení; 2. stává se zbožím, ale ne tím či oním zbožím, nýbrž totalitou zboží. Není lhostejný vůči substanci, ale vůči určité formě; po této stránce se jeví jako neustálá metamorfóza této substance; pokud je tedy kladen jako zvláštní obsah směnné hodnoty, je sama tato zvláštnost totalitou zvláštnosti; je tedy lhostejný nikoli vůči zvláštnosti jako takové, nýbrž vůči jednotlivé či izolované zvláštnosti. Jeho identita, forma obecnosti, jíž nabývá, znamená, že je směnnou hodnotou a jako takový i penězi. Klade se tedy ještě jako peníze, ve skutečnosti se směňuje jako zboží za peníze. Ale je-li kladen jako peníze, tj. jako tato protikladná forma obecnosti směnné hodnoty, je mu zároveň dáno, aby neztrácel obecnost jako v prostém oběhu, nýbrž aby ztratil její protikladné určení, anebo aby je na sebe bral jen přechodně, aby se tedy opět směnil za zboží, ale jako zboží, které i ve své zvláštnosti vyjadřuje obecnost směnné hodnoty a tedy neustále střídá svou určitou formu.

Mluvíme-li tu o kapitálu, je to zatím jen jméno. Jediná určenost, v níž je kapitál kladen na rozdíl od bezprostřední směnné hodnoty a od peněz, je určenost směnné hodnoty, která se uchovává a zvěčňuje v oběhu a oběhem. Zkoumali jsme zatím jen jednu stránku, stránku sebezachování v oběhu a oběhem. Jiná a stejně důležitá stránka je, že směnná hodnota je předpokládána ne už jako prostá směnná hodnota, tak jak existuje u zboží jako pouze ideální určení, než vstupuje do oběhu, nebo spíš jako určení myšlené, protože se stává směnnou hodnotou, teprve když mizí v oběhu; ani jako směnná hodnota, tak jak existuje jako jeden moment v oběhu, jako peníze; existuje tu jako peníze, jako zpředmětněná směnná hodnota, ale tak, že se na ní klade vztah, který jsme právě popsali. Druhé určení odlišuje od prvního to, že 1. existuje ve formě předmětnosti;^[198] 2. že pochází z oběhu, že jej tedy předpokládá, ale zároveň vychází ze sebe jako z předpokladu tohoto oběhu.

Výsledek prostého oběhu je tedy možno vyjádřit ze dvou hledisek:

Jednoduše negativní: Zboží vržená do oběhu dosáhla svého účelu; směnila se navzájem; každé z nich se stává objektem potřeby a je spotřebováno. Tím je tedy oběh u konce. Nezbývá už nic než peníze jako _[*226] prosté reziduum. Jako takovéto reziduum však přestalo být penězi, ztrácí své určení formy. Klesá ve svou matérii, která zbývá jako neorganický popel celého procesu.

Pozitivně negativní: Peníze jsou negovány ne jako zpředmětněná, pro sebe <jsoucí> – nejen v oběhu mizící – směnná hodnota; je negována protikladná samostatnost, pouze abstraktní obecnost, v níž se fixovaly;^[199] ale

za třetí: Směnná hodnota jako předpoklad a zároveň výsledek oběhu, o níž se předpokládá, že z oběhu už vystoupila, musí z něho nicméně vystoupit znovu. Kdyby se to stalo jen formálním způsobem, byly by z ní opět jen peníze; kdyby z něho vystoupila jako skutečné zboží, jako je tomu u prostého oběhu, stala by se prostě předmětem potřeby, jako takový by byla spotřebována a zároveň by tím ztratila své formové určení. Aby se toto vystoupení stalo skutečným, musí se rovněž stát předmětem potřeby a jako takový být spotřebována, ale musí být spotřebována prací, a tak se musí znovu reprodukovat.

Vyjádříme-li to jinak: Podle svého obsahu byla směnná hodnota původně zpředmětněné množství práce nebo pracovní doby; jako taková prošla ve své objektivizaci oběhem až ke svému jsoucnu jako peníze, hmatatelné peníze. Nyní musí opět sama klást východisko oběhu, které bylo mimo oběh, bylo jeho předpokladem, a jemuž se sám oběh jevil jako pohyb, který je zachvacuje zvenčí a přetváří je v sobě, totiž práci; jenomže teď už ne jako prostý ekvivalent nebo jako prosté zpředmětnění práce, ale jako zpředmětněná a osamostatněná směnná hodnota, která se jen vydává napospas práci, stává se jejím materiálem, aby samu sebe obnovila a aby znovu sama od sebe začínala oběh. Tím už to pak není pouhé kladení naroveň, zachovávání vlastní totožnosti jako v oběhu; je to zmnohonásobení sama sebe. Směnná hodnota se klade jako směnná hodnota jen tím, že se zhodnocuje, že tedy zmnožuje svou hodnotu. Peníze (vracející se z oběhu k sobě) ztratily jako kapitál svou strnulost a z hmatatelné věci se staly procesem. Na druhé straně změnila však i práce svůj poměr ke své předmětnosti: také se vrátila k sobě samé. Návrat se však udál tak, že práce zpředmětněná _[*227] ve směnné hodnotě klade živou práci jako prostředek své reprodukce, kdežto směnná hodnota se původně jevila jen jako produkt práce.

2. Směnná hodnota podcházející z oběhu jako jeho předpoklad, zachovávající se a zmnohonásobující se prostřednictvím práce^[*220]

Pokračování ZDE.