KAPITOLA O KAPITÁLU (část 2)

_[*227]

[I. 1. Obecný pojem kapitálu. – 2. Zvláštnost kapitálu: oběžný kapitál, fixní kapitál. (Kapitál jako prostředek k životu, jako surovina, jako pracovní nástroj.) 3. Kapitál jako peníze. II. 1. Kvantita kapitálu. Akumulace. – 2. Kapitál měřený sám o sobě. Zisk. Úrok. Hodnota kapitálu: tj. kapitál na rozdíl od sebe jako úroku a zisku. 3. Oběh kapitálů. α) Směna kapitálu za kapitál. Směna kapitálu za důchod. Kapitál a ceny. β) Konkurence kapitálů. γ) Koncentrace kapitálu. III. Kapitál jako úvěr. IV. Kapitál jako akciový kapitál. V. Kapitál jako peněžní trh. VI. Kapitál jako zdroj bohatství. Kapitalista. Po kapitálu je třeba pojednat o pozemkovém vlastnictví. Potom námezdní práce. Předpokládáme-li všechny tři, <je> pohyb cen jako oběh nyní určen ve své vnitřní totalitě. Na druhé straně <jsou> tyto tři třídy kladeny jako výroba v jejích třech základních formách a jako předpoklady oběhu.^[*221] Potom stát. (Stát a občanská společnost. – Daně, čili existence neproduktivních tříd. – Státní dluh. – Populace. – Stát navenek: Kolonie. Zahraniční obchod. Směnečný kurs. Peníze jako mezinárodní mince. – Nakonec světový trh. Občanská společnost přesahuje stát. Krize. Rozklad výrobního způsobu a formy společnosti, které jsou založeny na směnné hodnotě. Reálné kladení individuální práce jako společenské a naopak.)]^[200]

_[*228]

Produkt a kapitál. Hodnota a kapitál. Proudhon

(Ze všeho nejnesprávnější je způsob, jak ekonomové a právě tak socialisté chápou ve vztahu k ekonomickým podmínkám společnost. Například Proudhon říká proti Bastiatovi (XVI, 29): „Pro společnost neexistuje rozdíl mezi kapitálem a produktem. Tento rozdíl přísluší individuím a je zcela subjektivní.“^[201] Tedy právě společenskost nazývá subjektivní; a subjektivní abstrakci nazývá společností. Rozdíl mezi kapitálem a produktem spočívá právě v tom, že jako kapitál vyjadřuje produkt určitý vztah, vlastní historické formě společnosti. Takzvané chápání z hlediska společnosti neznamená nic jiného než to, že se přehlížejí právě ty rozdíly, které vyjadřují společenský vztah (vztah občanské společnosti). Společnost se neskládá z individuí, nýbrž vyjadřuje sumu vztahů, poměrů, v nichž jsou tato individua k sobě navzájem.^[202] Jako kdyby chtěl někdo tvrdit: z hlediska společnosti neexistují otroci a svobodní občané: obojí jsou lidé. Naopak, lidmi jsou mimo společnost. Být otrokem a být občanem, to jsou společenská určení, vztahy lidí A a B. Člověk A jako takový není otrok. Otrokem je ve společnosti a prostřednictvím společnosti.^[203] To, co tu pan Proudhon říká o kapitálu a produktu, znamená u něho, že z hlediska společnosti neexistuje rozdíl mezi kapitalisty a dělníky, tedy právě rozdíl, který existuje jen z hlediska společnosti.)

(Proudhon v polemickém spisu proti Bastiatovi: „Gratuité du Crédit“ dochází nakonec jen k tornu, že chce redukovat směnu mezi kapitálem a prací na prostou směnu zboží jako směnných hodnot, na momenty prostého oběhu, to jest že abstrahuje právě od specifického rozdílu, na němž všechno záleží. Říká: „Každý produkt se v daném okamžiku stává kapitálem, protože všechno, co se spotřebovává, se v jistém okamžiku spotřebovává reproduktivně.“ To je velmi nesprávné, ale na tom nezáleží. „Co způsobuje, že pojem produktu se náhle přeměňuje v pojem kapitálu? Způsobuje to myšlenka hodnoty. Tím chceme říci, že k tomu, aby se produkt stal kapitálem, musel projít autentickým zhodnocením, byl prodán nebo koupen, _[*229] jeho cena kolísala a byla fixována nějakou legální dohodou. Např. kůže, tak jak vychází z řeznictví, je produktem řezníka. Koupil kůži koželuh? Hned ji připojí nebo její hodnotu připojí ke svému provoznímu kapitálu. Koželuhovou prací se tento kapitál znovu stává produktem atd.“ Každý kapitál je tu „une valeur faite“^[*222]. Peníze jsou „valeur la plus parfaite“^[204], vytvořená hodnota v nejvyšší potenci. To tedy znamená: 1. produkt se stává kapitálem tím, že se stává hodnotou. Čili kapitál není nic jiného než prostá hodnota. Neexistuje mezi nimi rozdíl. Proto mluví Proudhon střídavě jednou o zboží (přírodní stránka zboží vyjádřeného jako produkt), jindy o hodnotě nebo spíš, protože předpokládá akt koupě a prodeje, o ceně. Protože se peníze jeví jako dokonalá forma hodnoty, jako je tomu v prostém oběhu, jsou peníze i pravou vytvořenou hodnotou.)

Kapitál a práce. Směnná hodnota a užitná hodnota za směnnou hodnotu. – Peníze a jejich užitná hodnota (práce) v tomto poměru kapitálem. Sebezmnožení hodnoty jejím jediným pohybem. – Žvást, že žádný kapitalista by nevynakládal svůj kapitál, kdyby mu to neneslo zisk. – Kapitál je co do látky zpředmětněná práce. Protiklad k tomu je živá produktivní (tj. hodnotu obsahující a zmnožující) práce. – Práce produktivní a práce jako výkon služby. – Produktivní a neproduktivní práce. A Smith atd. – Zloděj v Lauderdalově smyslu a produktivní práce

Přechod od jednoduché směnné hodnoty a jejího oběhu ke kapitálu může být vyjádřen také takto^[*223]: V oběhu se směnná hodnota projevuje dvojace: jednou jako zboží, podruhé jako peníze. Je-li v jednom určení, není v druhém. To platí pro každé zvláštní zboží. Ale celek oběhu, vezme-li se o sobě, spočívá v tom, že táž směnná hodnota, směnná hodnota jako subjekt, se klade jednou jako zboží, jindy jako peníze, a je právě tím pohybem, který se klade v tomto dvojím určení a uchovává se v každém z nich jako jeho opak, ve zboží jako _[*230] peníze a v penězích jako zboží. To je o sobě přítomno v prostém oběhu, ale není na něm kladeno. Směnná hodnota kladená jako jednota zboží a peněz je kapitál a samo toto kladení se projevuje jako oběh kapitálu. (Který je však spirála, rozšiřující se křivka, a ne jednoduchý kruh.)^[205]

Nejprve provedeme rozbor jednoduchých určení, která jsou obsažena v poměru mezi kapitálem a prací, a tak objevíme jak vnitřní souvislost těchto určení, tak i jejich pokročilejších forem s tím, co tu bylo dříve.

Prvním předpokladem je, že na jedné straně je kapitál a na druhé práce, obojí jako vůči sobě samostatné útvary; oba jsou si tedy také vzájemně cizí. Práce, která stojí proti kapitálu, je cizí práce a kapitál, který stojí proti práci, je cizí kapitál. Extrémy, které stojí proti sobě, jsou specificky odlišné. V prvním kladení jednoduché směnné hodnoty byla práce určena tak, že výrobek nebyl pro pracovníka bezprostřední užitnou hodnotou, nebyl přímým prostředkem obživy. To bylo všeobecnou podmínkou vytváření směnné hodnoty a směny vůbec. Jinak by dělník vyráběl jen výrobek – bezprostřední užitnou hodnotu pro sebe – nikoli však směnnou hodnotu. Tato směnná hodnota však byla materializována ve výrobku, který měl jako takový užitnou hodnotu pro jiné a byl jako takový předmětem jejich potřeb. Užitná hodnota, kterou může pracovník nabídnout kapitálu, kterou tedy vůbec může nabídnout jiným, není materializována v nějakém výrobku, neexistuje vůbec mimo něj, neexistuje tedy skutečně, nýbrž jen co do možnosti, jako jeho schopnost. Skutečností se stává teprve tehdy, když o ni projeví zájem kapitál, když ji uvede do pohybu, protože činnost bez předmětu není ničím, je to nejvýš činnost myšlenková, a o tu zde nejde. Jakmile jí kapitál dal pohyb, existuje tato užitná hodnota jako určitá produktivní činnost pracovníka; je to sama jeho životnost, zaměřená k určitému účelu, a proto se projevuje v určité formě.

V poměru mezi kapitálem a prací jsou směnná hodnota a užitná hodnota položeny do vzájemného poměru, jedna stránka (kapitál) _[*231] stojí nejprve proti druhé stránce jako směnná hodnota^[*224], a druhá (práce) proti kapitálu jako užitná hodnota. V prostém oběhu může být každé zboží chápáno střídavě v jednom nebo druhém určení. V obou případech, platí-li za zboží jako takové, vystupuje z oběhu jako předmět potřeby a je úplně mimo ekonomický vztah. Pokud je zboží fixováno jako směnná hodnota – peníze – snaží se zbavit také formy, ale tak, že vnitřně vstupuje do ekonomického vztahu. Rozhodně mají zboží ve směnném vztahu (prostém oběhu) význam jen potud, pokud mají směnné hodnoty; na druhé straně má jejich směnná _[*232] hodnota jen přechodný význam, protože ruší jednostrannost – jen určitého individua se týkající a proto bezprostředně pro ně existující užitečnost, užitnou hodnotu –, ale neruší tuto užitnou hodnotu samu; naopak ji klade a prostředkuje; jako užitnou hodnotu pro jiné ad. Pokud je však směnná hodnota jako taková fixována v penězích, stojí proti ní směnná hodnota už jen jako abstraktní chaos; a právě odloučením od své substance se vrací sama do sebe a chce se dostat ze sféry jednoduché směnné hodnoty, jejímž nejvyšším pohybem je prostý oběh a jejímž vrcholným naplněním jsou peníze. Uvnitř této sféry samé existuje však fakticky rozdíl jen jako povrchní odlišnost, jako čistě formální rozdílnost. Samy peníze jsou ve své vrcholné fixovanosti opět zbožím a jako takové se od jiných zboží liší jen tím, že vyjadřují směnnou hodnotu dokonaleji, ale právě proto ztrácejí jako mince svou směnnou hodnotu jako imanentní určení a stávají se pouhou užitnou hodnotou, i když užitnou hodnotou <používanou> pro stanovení cen atd. zboží. Tato určení spadají ještě bezprostředně vjedno a právě tak bezprostředně se rozpadají. Tam kde se vůči sobě chovají jako samostatná, pozitivní, jako ve zboží, které se stává předmětem spotřeby, přestávají být momentem ekonomického procesu; kde se chovají negativně, jako v penězích, stávají se bláznovstvím; ovšem bláznovstvím, které je momentem ekonomie a činitelem určujícím praktický život národů.

Jak jsme viděli už výše, nedá se říci, že se směnná hodnota realizuje v prostém oběhu.^[*225] To se však děje proto, že proti ní nevystupuje užitná hodnota jako taková, jako užitná hodnota určená směnnou hodnotou samou; naopak užitná hodnota jako taková nemá vztah ke směnné hodnotě, nýbrž stane se určenou směnnou hodnotou jen tím, že se na ni klade vnější měřítko společenství užitných hodnot – to, že jsou pracovní dobou. Jejich jednota se ještě bezprostředně rozpadá a jejich rozdíl spadá ještě bezprostředně vjedno. Tím je nutně dáno, že užitná hodnota jako taková je zprostředkována směnnou _[*233] hodnotou a že směnná hodnota prostředkuje samu sebe jen přes užitnou hodnotu. V peněžním oběhu byly jen různé formy směnné hodnoty (cena zboží – peníze) nebo jen různé užitné hodnoty (Z-Z), pro něž jsou peníze, směnná hodnota, jen mizícím prostředkováním. Skutečný poměr mezi směnnou hodnotou a užitnou hodnotou tu nebyl. Zboží jako takové – jeho zvláštnost – je tedy také lhostejný, jen náhodný a všeobecně představovaný obsah, který leží mimo ekonomický vztah forem; čili ekonomický vztah forem je jen povrchní forma, formální určení, skutečná substance je mimo jeho oblast a toto určení nemá k této substanci vůbec žádný vztah; má-li tedy být toto určení formy jako takové zachováno v penězích, mění se pod rukou ve lhostejný přírodní produkt, v kov, na němž se stírá poslední vztah, ať už k individuu nebo ke styku individuí. Kov jako takový nevyjadřuje samozřejmě žádné společenské vztahy; je na něm setřena i forma mince, poslední známka jeho společenského významu.

Směnná hodnota, která vystupuje proti užitné hodnotě samé, pokud je kladena jako stránka poměru, vystupuje proti ní jako peníze, ale peníze, které takto proti ní vystupují, nejsou už peníze ve svém určení jako takové, nýbrž jako kapitál. Užitná hodnota čili zboží, které vystupuje proti kapitálu čili proti kladné směnné hodnotě, není už takové zboží, jak se jevilo vůči penězům, zboží, jehož formové určení bylo právě tak lhostejné jako jeho obsah, a které se jevilo jen jako nějaká substance vůbec. Za prvé jako užitná hodnota pro kapitál, tj. tedy jako předmět – ve směně s ní neztrácí kapitál své hodnotové určení, jako např. peníze, když se smění za určité zboží. Jediná užitečnost, kterou může vůbec mít nějaký předmět pro kapitál, může být jen v tom, že jej buď dostane, nebo že jej zmnoží. Viděli jsme už u peněz, jak hodnota osamostatněná jako taková – čili všeobecná forma bohatství – není schopna jiného pohybu než kvantitativního; zmnožování.^[*226] Podle svého pojmu je shrnujícím pojmem všech užitných hodnot; ale protože to je vždy jen určité množství peněz (zde kapitál), je její kvantitativní _[*234] mez v rozporu s její kvalitou. Je proto v její přirozené povaze, že stále usiluje o překročení své vlastní meze. (Jako požitkářské bohatství, např. v době římského císařství, se proto projevuje jako bezmezné plýtvání, které se snaží povznést do fantazijní bezmeznosti i sám požitek, jí se salát z perel atd.) Pro hodnotu, která se zachovává o sobě jako hodnota, splývá už proto zmnožování se sebezachováním a hodnota se uchovává právě jen tím, že se ustavičně snaží dostat za svou kvantitativní mez, která odporuje určení její formy, její vnitřní obecnosti. Obohacování je tak samoúčelem. Účelnou činností kapitálu může být jen obohacování, tj. zvětšování, zmnožování sebe sama. Určitá suma peněz (a peníze existují pro svého držitele vždy jen v určité kvantitě, jsou dány vždy jako určitá suma peněz) (to je třeba vyložit už v kapitole o penězích^[*227]) může naprosto stačit k určité spotřebě, v níž právě přestávají být penězi. Ale jako reprezentant obecného bohatství nemůže. Jako kvantitativně určená suma, omezená suma, jsou peníze také jen omezeným reprezentantem všeobecného bohatství nebo reprezentantem omezeného bohatství, které sahá právě tak daleko jako jeho směnná hodnota; dá se jí exaktně měřit. Rozhodně tedy nemají schopnost, kterou by měly mít podle svého obecného pojmu, totiž schopnost kupovat všechny požitky, všechna zboží, totalitu materiálních substancí bohatství; nejsou „soupis všech věcí“^[150] atd. Fixovány jako bohatství, jako obecná forma bohatství, jako hodnota, která jako hodnota platí, jsou tedy neustálou snahou překročit svou kvantitativní mez: nekonečný proces.^[32] Jejich vlastní životnost záleží výlučně v tom; uchovávají se jen jako směnná hodnota, odlišná od užitné hodnoty, platící pro sebe, a to tím, že se neustále zmnohonásobují. (Pro pány ekonomy bude zatrápeně obtížné přejít teoreticky od sebezachování hodnoty v kapitálu k jejímu zmnohonásobení; mám na mysli toto zmnohonásobení nejen jako akcidens nebo výsledek, ale jako základní určení. Viz např. jak Storch uvádí toto základní určení adverbiem „vlastně“.^[209] Ekonomové se to ovšem _[*235] snaží vpravit jako něco podstatného do kapitálového vztahu, ale pokud to nedělají hrubou formou, totiž že kapitál je určen jako to, co nese zisk, kdy je tedy zmnožení kapitálu samého kladeno už jako zvláštní ekonomická forma v zisku, děje se to jen kradmo a velmi nesměle, jak ukážeme později krátkým přehledem všeho toho, co přinesli ekonomové k pojmovému určení kapitálu.^[210] Žvást, že by nikdo nevynakládal svůj kapitál, kdyby mu to neneslo zisk,^[211] je buď jalové povídání, že dobří kapitalisté by zůstali kapitalisty, i kdyby nevynakládali svůj kapitál, anebo se tu jen velmi sousedskou formou říká, že vynakládání nesoucí zisk je v samém pojmu kapitálu. Dobrá. Pak by to právě bylo třeba dokázat.) – Peníze jako peněžní suma se měří svou kvantitou. Toto měření odporuje jejich určení, které je nutně orientováno na bezměrno.^[*228] Všechno to, co se tu říká o penězích, platí zvýšenou měrou o kapitálu, v němž se peníze vlastně teprve rozvíjejí ve svém vrcholném určení. Proti kapitálu jako takovému může jako užitná hodnota, tj. jako něco užitečného, stát jen něco, co jej zmnožuje, zmnohonásobuje a co jej tedy zachovává jako kapitál.

Za druhé.^[*229] Kapitál je co do svého pojmu penězi, ale penězi, které už neexistují v jednoduché formě zlata a stříbra, ani jako peníze v protikladu k oběhu, nýbrž ve formě všech substancí – ve zboží. Potud tedy nejsou jako kapitál v protikladu k užitné hodnotě, nýbrž existují mimo peníze právě jen v užitných hodnotách. Samy tyto jejich substance jsou tedy nyní pomíjivé; kdyby neměly užitnou hodnotu, neměly by ani směnnou hodnotu; jako užitné hodnoty však ztrácejí svou hodnotu, jsou likvidovány prostou přírodní výměnou látek, nejsou-li skutečně spotřebovávány; a opravdu zmizí teprve tehdy, když jsou skutečně spotřebovány. Z tohoto hlediska nemůže být opakem kapitálu zase nějaké zvláštní zboží; neboť jako takové není protikladem kapitálu, protože substance kapitálu samého je užitná hodnota; kapitál není to nebo ono zboží, nýbrž každé zboží. Společná substance všech zboží, tj. zase jejich substance ne jako jejich _[*236] materiální látka, tedy fyzické určení, nýbrž jejich společná substance jako zboží a tedy směnných hodnot je to, že jsou zpředmětněná práce.^[*230] Jediné, co je rozdílné od zpředmětněné práce, je práce nezpředmětněná, práce teprve se zpředmětňující, práce jako subjektivita. Čili zpředmětněná, tj. jako prostorově přítomná práce může být také jako minulá práce postavena proti práci časově přítomné. Pokud má být přítomna jako časová, jako životná, může být přítomna jen jako živoucí subjekt, v němž existuje jako schopnost, jako možnost; tedy jako dělník. Jediná užitná hodnota, která tedy může tvořit protiklad ke kapitálu, je práce (a to práce tvořící hodnoty, tj. produktivní.^[*231] Tato poznámka zde předbíhá; musí se teprve postupně vyložit. Práce jako pouhý výkon služby k uspokojení bezprostředních potřeb nemá s kapitálem vůbec nic společného, protože kapitál ji nevyhledává. Dá-li si kapitalista naštípat dříví, aby si mohl upéci skopovinu na rožni, je nejen ten, kdo mu to dříví štípá, ke kapitalistovi ve vztahu prosté směny, ale v témž vztahu je i kapitalista k němu. Ten člověk mu dává svou službu, užitnou hodnotu, kterou nezmnožuje kapitál, nýbrž v níž se kapitál spotřebovává, a kapitalista mu za to dává jiné zboží ve formě peněz. Tak se to má se všemi službami, pracovníci je přímo směňují za peníze jiných osob, a tyto služby jsou těmito osobami spotřebovávány. Je to spotřeba příjmu, což jako takové patří vždy do prostého oběhu, a ne spotřeba kapitálu. Protože jedna ze smluvních stran nestojí proti druhé jako kapitalista, nemůže výkon člověka poskytujícího službu spadat do kategorie produktivní práce. Takové čeládky je plno, od kurvy až po papeže. Ale patří sem také poctivý a „pracující“ lumpenproletariát; např. celá spousta pomocníků a poskoků atd. v přístavních městech atd. Ten, kdo reprezentuje peníze, _[*237] požaduje službu jen kvůli její užitné hodnotě, která pro něho bezprostředně mizí; ale poskok požaduje peníze, a protože tomu, kdo vydává peníze, jde o zboží, a tomu, kdo poskytuje zboží, o peníze, představuje jeden pro druhého jen dvě stránky prostého oběhu; je jasné, že poskok, jako ten, komu jde o peníze, tedy bezprostředně o všeobecnou formu bohatství, se chce obohatit na úkor svého improvizovaného přítele, což tohoto, protože to je zkušený kalkulant, trápí o to víc, že tato služba, kterou právě teď potřebuje, se dá připsat jen na účet jeho všeobecně lidské slabosti, rozhodně ji však nepotřebuje jako kapitalista. A. Smith měl se svou produktivní a neproduktivní prací v podstatě pravdu, alespoň z hlediska buržoazní ekonomie.^[212] To, co proti tomu namítají jiní ekonomové, jsou buď žvásty (Storch^[213], Senior ještě nanicovatější^[214] atd.), že totiž každá činnost má přece nějaký výsledek, pletou si tedy produkt v přírodním a ekonomickém slova smyslu; to je pak i každý lotr produktivním pracovníkem, protože nepřímo produkuje knihy o kriminálním právu; (tato argumentace je přinejmenším asi stejně správná, jako kdyby se o soudci říkalo, že je produktivní pracovník, protože chrání před zlodějstvím).^[215] Nebo se už z moderních ekonomů stali takoví sykofanti buržoy, že mu chtějí namluvit, že je produktivní práce, když mu někdo hledá vši na hlavě nebo ho drbe po chvostu, protože mu touto činností patrně vyčistí jeho tupou hlavu – blockhead –‚ aby příští den mohl jaksepatří zaujmout místo ve své kanceláři. Je proto zcela správné – ale zároveň také charakteristické, že pro důsledné ekonomy jsou například pracovníci luxusních řemesel produktivními pracovníky, ačkoli lidi, kteří takové předměty konzumují, výslovně zatracují jako neproduktivní marnotratníky. Je fakt, že tito dělníci jsou opravdu produktivní, protože rozmnožují kapitál svého zaměstnavatele;^[*232] neproduktivní jsou co do materiálních výsledků své práce. Ve skutečnosti má tento „produktivní“ dělník na sračičkách, které musí vyrábět, stejný zájem jako sám kapitalista, který jich používá a který _[*238] se čerta ptá, odkud se ty krámy berou. Uvažujeme-li však přesněji, ukáže se fakticky, že správná definice produktivního dělníka spočívá v tomto: Je to člověk, který potřebuje a vyžaduje přesně tolik a o nic víc, než kolik je nutné k tomu, aby byl schopen přinést svému kapitalistovi co největší prospěch. Je to všechno nesmysl. Odbočení. Ale vrátit se k tomu a blíže prozkoumat, co je produktivní a co neproduktivní).^[*233]

Dva různé procesy při směně kapitálu za práci. (To, co se směňuje za kapitál, patří zde spolu se svou užitnou hodnotou do určenosti ekonomické formy atd.)

Užitná hodnota, která vystupuje proti kapitálu jako proti kladené směnné hodnotě, je práce. Kapitál se směňuje, čili je v této určenosti jen ve vztahu k ne-kapitálu, k negaci kapitálu, a ve vztahu k ní je jedině kapitálem; skutečný ne-kapitál je práce.

Podíváme-li se na směnu mezi kapitálem a prací, shledáváme, že se rozpadá na dva procesy nejen formálně, nýbrž i kvalitativně rozdílné a dokonce protikladné:

1. Pracovník, dělník směňuje své zboží, práci, užitnou hodnotu, která jako zboží má i cenu, jako všechna ostatní zboží za určitou sumu směnných hodnot, určitou sumu peněz, kterou dostane od kapitálu.

2. Kapitalista získává směnou samu práci, práci jako činnost kladoucí směnné hodnoty, jako produktivní práci; tj. získává směnou výrobní sílu, kterou kapitál udržuje a rozmnožuje a která se tak stává výrobní silou a reprodukující silou kapitálu, silou patřící kapitálu samému.

Odloučení obou těchto procesů je tak nápadné, že se mohou v čase rozpadat a vůbec nemusejí spadat vjedno. První proces může být dovršen a mnohdy je do jisté míry dovršen ještě předtím, než ten druhý vůbec začne. Dokončení druhého aktu předpokládá dokončení výrobku. Placení mzdy na ně nemůže Čekat. Uvidíme, že právě to, _[*239] že se na dokončení nečeká, je dokonce podstatným určením tohoto poměru.^[*234]

Při jednoduché směně, při jednoduchém oběhu tento dvojitý proces neprobíhá. Smění-li se zboží a za peníze b a ty zase za zboží c, určené ke spotřebě – za původní objekt směny za a – pak užití zboží c, jeho spotřeba, je úplně vně oběhu; poměru formy se to vůbec netýká, je to úplně mimo sám oběh, a je to čistě látkový zájem, který vyjadřuje už jen poměr individua A v jeho přirozenosti k předmětu jeho izolované potřeby. Co udělá se zbožím c, je otázka, která je mimo ekonomický poměr. Zde se naopak jeví užitná hodnota toho, co je vyměňováno za peníze, jako zvláštní ekonomický poměr, a určité upotřebení toho, co se směňuje za peníze, je konečný účel obou procesů. To tedy odlišuje už formálně směnu mezi kapitálem a prací od prosté směny – dva různé procesy.

Všimneme-li si dále, jak se co do obsahu liší směna mezi kapitálem a prací od jednoduché směny (oběhu), zjišťujeme, že tento rozdíl nevyplývá z vnějšího vztahu nebo srovnání, ale že v totalitě druhého procesu druhá forma odlišuje samu sebe od první formy, že samo toto srovnání je implikováno. Rozdíl druhého aktu od prvního – druhý akt je totiž zvláštní proces, jímž si kapitál přisvojuje práci – je přesně ten rozdíl, kterým se liší směna mezi kapitálem a prací od směny, kterou prostředkují peníze mezi zbožími. Ve směně mezi kapitálem a prací je prvním aktem směna, úplně zapadá do obyčejného oběhu; druhý akt je proces od směny kvalitativně odlišný, a je to jen omyl, že se vůbec mohl nazývat směnou jakéhokoli druhu. Stojí přímo proti směně; bytostně jiná kategorie.

Kapitál a moderní pozemkové vlastnictví. – Wakefield

[Kapitál.^[216] I. Obecnost: 1. a) Vznikání kapitálu z peněz. b) Kapitál a práce (prostředkuje se cizí prací). c) Prvky kapitálu, rozložené podle svého poměru k práci (Produkt. Surovina. Pracovní nástroj.) 2. Ozvláštnění _[*240] kapitálu: a) oběžný kapitál, fixní kapitál. Oběh kapitálu. 3. Jednotlivost kapitálu: Kapitál a zisk. Kapitál a úrok. Kapitál jako hodnota, rozdílný od sebe jako úroku a zisku. II. Zvláštnost: 1. Akumulace kapitálů. 2. Konkurence kapitálů. 3. Koncentrace kapitálů (kvantitativní rozdíl kapitálu jako současně kvalitativní, jako míra jeho velikosti a působení). III. Jednotlivost: 1. Kapitál jako úvěr. 2. Kapitál jako akciový kapitál. 3. Kapitál jako peněžní trh. V peněžním trhu je kapitál kladen ve své totalitě; v ní určuje ceny, dává práci, reguluje výrobu, zkrátka je zdrojem výroby; ale kapitál nejen jako produkující sebe sama (materiálně průmyslem atd., tím, že určuje ceny, rozvíjí výrobní síly), ale současně jako tvůrce hodnot, musí klást nějakou hodnotu nebo formu bohatství, od kapitálu specificky odlišnou.^[*235] A to je pozemková renta. Je to jediná hodnota, kterou kapitál vytváří jako hodnotu od sebe sama, od své vlastní produkce odlišnou.

Jak svou povahou, tak historicky je kapitál tvůrcem moderního pozemkového vlastnictví, pozemkové renty; proto se také jeho činnost jeví jako rozklad staré formy pozemkového vlastnictví. Nová forma vzniká působením kapitálu na starou formu. Tak je kapitál – z jedné stránky – tvůrcem moderního zemědělství. V ekonomických poměrech moderního pozemkového vlastnictví, které se jeví jako proces: pozemková renta – kapitál – námezdní práce (forma závěru může být chápána i jinak: jako námezdní práce – kapitál – pozemková renta; ale kapitál se musí vždy jevit jako činný střed)^[14], je tedy kladena vnitřní konstrukce moderní společnosti, čili kapitál v totalitě svých vztahů. Nyní se naskýtá otázka, jak probíhá přechod od pozemkového vlastnictví k námezdní práci? (Přechod od námezdní práce ke kapitálu vyplývá sám ze sebe; protože kapitál se tu vrací do svého aktivního základu.) Historicky je přechod nesporný. Spočívá již v tom, že pozemkové vlastnictví je produktem kapitálu. Zjišťujeme proto všude, že tam, kde se zpětným působením kapitálu na starší formy pozemkového vlastnictví toto vlastnictví mění v peněžní rentu (totéž se odehrává _[*241] jinak tam, kde se vytváří moderní sedlák) a kde se tedy současně zemědělství, provozované kapitálem, mění v průmyslovou agronomii, se nutně z chalupníků, nevolníků, robotných sedláků, dědičných pachtýřů, podruhů atd. stávají nádeníci, námezdní dělníci, to znamená námezdní práce ve své totalitě je vytvářena až působením kapitálu na pozemkové vlastnictví a potom, jakmile je už jednou vypracována jako forma, pozemkovým vlastníkem samým.^[*236] Tento vlastník sám pak očišťuje^[*237], jak říká Steuart, pozemky od přebytečných krků, odtrhuje děti země od její hrudi, na níž vyrostly, a přeměňuje tak samu práci se zemí, která se svou povahou jeví jako bezprostřední existenční zdroj obživy, v prostředkovaný existenční zdroj obživy, závislý čistě na společenských vztazích.^[51] (Vzájemná závislost musí být vypracována v čisté podobě dříve, než se může pomýšlet na skutečné sociální společenství. Všechny poměry jsou kladeny společností, nejsou určeny přírodou.)^[*238] Jedině tak je teprve možné uplatnění vědy a může být plně rozvinuta produktivní síla. Nemůže tedy být pochyb o tom, že námezdní práce ve své klasické formě, jako forma, která prostupuje celou šíři společnosti a která místo země činí samu sebe půdou, na níž stojí, je vytvořena až moderním pozemkovým vlastnictvím, tj. pozemkovým vlastnictvím jako hodnotou vytvořenou kapitálem samým. Proto tedy pozemkové vlastnictví ukazuje zpět k námezdní práci. Z jistého hlediska není pozemkové vlastnictví nic jiného než přenesení námezdní práce z měst na venkov, tedy námezdní práce rozšířená na celou šíři společnosti. Starý pozemkový vlastník, je-li dost bohatý, nepotřebuje k tomu, aby se stal moderním pozemkovým vlastníkem, žádného kapitalistu. Stačí, když přemění své pracovníky v námezdní dělníky a když začne vyrábět pro zisk, a ne pro důchod. Pak se v jeho osobě předpokládá moderní pachtýř i moderní pozemkový vlastník. Není však formální rozdíl, že se mění forma, v níž pobírá svůj důchod, nebo forma, v níž platí dělníky, nýbrž tento rozdíl předpokládá úplné _[*242] přeformovaní výrobního způsobu (zemědělství) samého; má tedy přeměna předpoklady, které jsou založeny na určitém vývoji průmyslu, obchodu a vědy, zkrátka výrobních sil. Výroba založená na kapitálu a námezdní práci se vůbec od jiných výrobních způsobů liší nejen formálně, nýbrž předpokládá i totální revoluci a rozvoj materiální výroby. Ačkoli se kapitál jako obchodní kapitál může plně rozvinout (jen ne kvantitativně) i bez tohoto přeformování pozemkového vlastnictví, ne už jako průmyslový kapitál. Dokonce i vývoj manufaktur předpokládá počínající rozklad starých ekonomických vztahů v pozemkovém vlastnictví. Na druhé straně vzniká z tohoto krátkodobého rozkladu^[217] nová forma v celé své totalitě a šíři teprve tehdy, když se už do vysokého stupně dokonalosti rozvinul moderní průmysl, který sám však pokračuje vždycky tím rychleji, čím víc se rozvinulo moderní zemědělství a jemu odpovídající forma vlastnictví, odpovídající ekonomické vztahy. Proto je Anglie v tomto ohledu vzorovou zemí pro ostatní země evropského kontinentu. Právě tak: Předpokládá-li již první forma průmyslu, velká manufaktura, rozklad pozemkového vlastnictví, pak je tento rozklad opět podmíněn podřízenějším rozvojem kapitálu, který probíhá ve městech, a to ještě v nevyvinutých formách (středověkých), a současně působením manufaktury, která rozkvétá v jiných zemích zároveň s obchodem (tak působí Holandsko na Anglii v 16. a v první polovině 17. století). V těchto zemích samých tento proces už proběhl a zemědělství už ustoupilo chovu dobytka a obilí se opatřovalo dovozem ze zaostalých zemí, jako z Polska atd. (zase Holandsko). Je třeba vzít v úvahu, že nové výrobní síly a výrobní vztahy se nevyvíjejí z ničeho, že nevznikají ani ze vzduchu, ani z lůna ideje, která klade sebe samu^[218] nýbrž že se vyvíjejí uvnitř daného vývoje výroby a převzatých, tradičních vlastnických poměrů a v protikladu k nim. Jestliže v dovršené buržoazní soustavě každý ekonomický vztah předpokládá jakýkoli jiný vztah také v buržoazně ekonomické formě a tak všechno, co je kladeno, je současně předpokladem, je to tak s každou organickou soustavou. Tato organická soustava sama má jako totalita své předpoklady, _[*243] a její vývoj k totalitě spočívá právě <v tom>, že si podřizuje všechny elementy společnosti, nebo že si z ní vytváří orgány, které jí ještě chybí. Stává se tak totalitou historicky. Vznik této totality tvoří moment procesu této soustavy, jejího vývoje.^[*239] – Na druhé straně, jsou-li uvnitř nějaké společnosti rozvinuty ke své totalitě moderní výrobní poměry, tj. kapitál, a tato společnost se pak zmocňuje nového území jako např. v koloniích, shledává, totiž její představitel, kapitalista shledává, že jeho kapitál přestává být kapitálem bez námezdní práce a že jedním z předpokladů k tomu není jen pozemkové vlastnictví vůbec, nýbrž moderní pozemkové vlastnictví; pozemkové vlastnictví, které je jako kapitalizovaná renta drahé a jako takové vylučuje, aby individua bezprostředně obdělávala půdu. Z toho <vyplývá> Wakefileldova koloniální teorie, podle níž postupovala anglická vláda v praxi v Austrálii. Pozemkový majetek se tu uměle zdražuje, aby se pracovníci přeměnili v námezdní dělníky, aby se kapitál uplatnil jako kapitál a nová kolonie se stala produktivní; aby se v ní rozvíjelo bohatství, místo aby se jí, jako v Americe, užívalo k občasným dodávkám námezdních dělníků. Wakefieldova teorie je pro správné pochopení moderního pozemkového vlastnictví nesmírně důležitá. – Kapitál jako to, co vytváří pozemkovou rentu, se tedy vrací zpět k produkci námezdní práce jako svého obecného tvořivého základu. Kapitál vychází z oběhu a klade práci jako námezdní práci; tak se vytváří a rozvíjí se jako celek, klade pozemkové vlastnictví jako svou podmínku i jako svůj protiklad. Ukazuje se však, že tím jen vytvořil námezdní práci jako svůj obecný předpoklad. Tento předpoklad je tedy nyní třeba brát sám pro sebe. Na druhé straně se však moderní pozemkové vlastnictví samo nejsilněji projevuje v procesu očišťování statků^[219] a v přeměně zemědělských pracovníků v námezdní dělníky. To je dvojí přechod k námezdní práci. To po pozitivní stránce. Negativně, když už vytvořil pozemkové vlastnictví a tím dosahuje svého dvojího cíle: 1. průmyslového obdělávání půdy a tím rozvoje produktivní síly půdy; _[*244] 2. námezdní práce, tedy obecného panství kapitálu na venkově – považuje kapitál samu existenci pozemkového vlastnictví za pouhý přechodný vývoj, který je nutný jako působení kapitálu na staré vztahy pozemkového vlastnictví, a <je> produktem jejich rozkladu; tento vývoj je však jako takový – když už dosáhl tohoto cíle – jen pouhým omezením zisku a není vůbec pro výrobu nutný. Kapitál se tedy snaží rozrušit pozemkové vlastnictví jako soukromé vlastnictví a přenést je na stát. To je negativní stránka. Celou společnost se uvnitř snaží přeměnit v kapitalisty a námezdní dělníky. Došel-li kapitál už tak daleko, pak je i námezdní práce tak daleko, že na jedné straně usiluje o odstranění pozemkového vlastníka jako zbytečného stvoření, aby se vztah zjednodušil, aby se zmírnily daně atd., a to v téže formě, jak to chce buržoa; na druhé straně, aby se <dělník> zbavil námezdní práce a stal se samostatným výrobcem – pro bezprostřední užitek, vyžaduje rozbití velkého pozemkového vlastnictví. Pozemkové vlastnictví je tedy negováno ze dvou stran; negace ze strany kapitálu je jen přeměna formy, aby se kapitál stal jediným vládcem. (Pozemková renta jako všeobecná státní renta (státní daň), takže buržoazní společnost reprodukuje jiným způsobem středověkou soustavu, ale jako její úplnou negaci.) Negace ze strany námezdní práce je jen zahalenou negací kapitálu, tedy i námezdní práce samé. Nyní je ji tedy třeba považovat za nezávislou na kapitálu. Přechod je tedy dvojí: 1. Pozitivní přechod z moderního pozemkového vlastnictví čili <přechod> kapitálu prostřednictvím moderního pozemkového vlastnictví k všeobecné námezdní práci; 2. negativní přechod: popření pozemkového vlastnictví kapitálem, tj. tedy popření samostatné hodnoty kapitálem, tj. právě popření kapitálu sebou samým. Ale jeho popření je námezdní práce. Pak popření pozemkového vlastnictví a jeho prostřednictvím popření kapitálu ze strany námezdní práce. Tj. námezdní práce, která se chce klást jako samostatná.]^[220]

[Trh, který se zpočátku objevuje v ekonomii jako abstraktní určení, dostává totální podoby. Především peněžní trh. Ten zahrnuje směnečný trh; vůbec úvěrový trh; tedy peněžní obchod, trh drahých kovů. _[*245] Jako úvěrový peněžní trh se jeví i bankám, například diskont, účel diskontování: úvěrový trh, směneční prostředkovatelé atd.; ale dál také jako trh všech papírů nesoucích úrok: státní papíry a trh akcií. Ty se dělí na větší skupiny (za prvé akcie peněžních ústavů samých; akcie bank; papíry akciových bank; akcie dopravních prostředků (z nich nejvýznamnější železniční akcie; akcie kanálů, paroplavební akcie, telegrafní akcie, omnibusové akcie); akcie všeobecných průmyslových podniků (hlavně důlní akcie). Dále akcie dodávky všeobecných potřeb (plynárenské akcie, vodárenské akcie). Skupina různé, na tisíce druhů. Ke skladování zboží (akcie doků atd.). Různé až do nekonečna, jako <akcie> na akciích založených podniků průmyslových nebo obchodních společností. A nakonec jako zabezpečení toho všeho akcie pojišťoven všeho druhu). Jako se trh vcelku dělí zhruba na trh domácí a cizí, tak se vnitřní trh opět dělí na trh vnitrozemských akcií, státních papírů atd. a zahraničních cizích státních papírů, cizích akcií atd. Tento vývoj je vlastně součástí <vývoje> světového trhu, což je nejen domácí trh ve vztahu ke všem cizím trhům existujícím vedle něho, ale zároveň i vnitřní <trh>všech zahraničních trhů jako stálých součástí domácího trhu. Je to koncentrace peněžního trhu v jednom středisku uvnitř země, zatímco ostatní trhy se spíše rozptylují podle dělby práce; i zde je však značná koncentrace na hlavní město, je-li zároveň vývozním přístavem.^[*240] – Na rozdíl od peněžního jsou druhé trhy především tak rozmanité jako výrobky a odvětví výroby a tvoří právě tak rozmanité trhy. Hlavní trhy těchto různých produktů se vytvářejí v centrech, která jsou centry buď pro dovoz a vývoz, nebo proto, že jsou buď samy centry určité výroby, nebo místy, kam taková centra bezprostředně dodávají. Od pouhé rozmanitosti přecházejí však tyto trhy ještě k dalšímu víceméně organickému roztřídění do velkých skupin, které se samy nutně rozpadají podle základních prvků kapitálu na: trh produktů a trh surovin. Výrobní nástroj jako takový nevytváří zvláštní trh; nástroj je jako takový _[*246] přítomen hlavně za prvé v surovinách samých, které se prodávají jako výrobní prostředek; pak ale zvláště v kovech, protože ty vylučují jakékoli pomyšlení na bezprostřední spotřebu, a pak v takových produktech, jako je uhlí, olej, chemické látky, které jsou určeny k tomu, aby zmizely jako doplňkové prostředky výroby. Právě tak barvy, dřevo, farmaceutické výrobky atd. Na základě toho:

I. Produkty. 1. Obilní trh se svými různými odvětvími. Např. plodinový trh: rýže, ságo, brambory atd. Tento trh je ekonomicky velmi důležitý; trh současně pro výrobu i pro bezprostřední spotřebu.

2. Trh koloniálního zboží. Káva, čaj, kakao, cukr; koření (pepř, tabák, jamajský pepř, skořice, cassia lignea, hřebíček, zázvor, muškátový květ, muškátový oříšek atd.); 3. Ovoce. Mandle, rozinky, fíky, švestky, hrušky, vinné hrozny, pomeranče, citróny atd. Melasy (pro výrobu atd.); 4. Potraviny. Máslo, sýr, slanina, šunka, sádlo, vepřové maso, hovězí (uzené), ryby atd. 5. Alkoholické nápoje. Víno, rum, pivo atd. II. Suroviny. 1. Suroviny mechanického průmyslu. Len, konopí, bavlna, hedvábí, vlna, kožešiny, kůže, gutaperča atd.; 2. Suroviny chemického průmyslu. Potaš, ledek, terpentýn, dusičnan sodný atd. III. Suroviny, které jsou současně výrobními nástroji. Kovy (měď, železo, cín, zinek, olovo, ocel atd.), dřevo. Surové dřevo. Stavební dříví. Barevná dřeva. Dříví na stavbu lodí atd. Doplňkové výrobní prostředky a suroviny. Farmaceutické výrobky a barviva. (Šarlat, indigo atd. Dehet. Lůj, Oleje. Uhlí atd.) Každý produkt musí samozřejmě na trh; ale skutečně velké trhy, na rozdíl od obchodu v malém, tvoří jen velké produkty pro spotřebu (ekonomicky je důležitý jen obilní trh, trh čaje, cukru, kávy (do jisté míry trh vína a lihovin vůbec) nebo ty, které jsou surovinami pro průmysl: trh vlny, hedvábí, dřeva, kovů atd.).^[221] Na kterém místě se musí zařadit abstraktní kategorie trhu, to se uvidí.]

Pokračování ZDE.