logo SDS
Dnešní datum: 09. 12. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Nový web SDS
(11. 02. 2019, 522x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 521x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 484x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 434x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 23
Prům. 12.1
21 denni
Max. 1648
Prům. 544.6

Nyní si čte web : 84 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Reforma státu. Globální kapitál a národní stát

Vydáno dne 13. 01. 2005 (9570 přečtení)

Autor následujícího článku John Holloway se sám označuje za „proti-státního marxistu“, vychází z Marxových tezí o odcizení a  jeho příspěvek ke kritice pozitivistického a objektivistického marxismu je zásadní. Z této kritiky vychází i tento článek:  v souvislosti se současným procesem odbourávání „sociálního státu“ inovátorským a lehce „akademickým“ způsobem zkoumá otázku státu, k níž přistupuje „marxistická ortodoxie“, ale i většina z anarchismu, neadekvátně, fetišizovaně a zjednodušeně. Článek je mimochodem zajímavý i z hlediska našich úvah o budoucí tváři Evropské unie.

1. Jaký stát?

Tento článek vychází ze zkušeností s výukou kursu „Krize sociálního státu“ na Maestría de Ciencias Sociales ve FLACSO (Mexiko).[1] Hovoříme-li o krizi „sociálního státu“ nebo o reformě „státu“ v mezinárodním rámci, okamžitě vyvstává otázka: „O jaký stát se jedná a kde?“ Pro toho, kdo prožil většinu života v Evropě, tu je pak ještě jeden problém: „Jak moc relevantní jsou představy o „státě“, které vznikly v Evropě, pro lidi, kteří znají především stát paraguayský, bolívijský či argentinský?“ Odpověď může spočívat jedině v nějakém konceptu fragmentace jednotného světa. A právě o rozvinutí této úvahy se článek pokouší.

2. Stát

Samotný pojem „reforma státu“ (nebo „krize sociálního státu") poukazuje na to, že ve vývoji různých států rozpoznáváme cosi, co mají společného, a proto tvrdíme, že analýza orientovaná na jeden konkrétní stát je nedostačující. Zdá se, že státy jsou poměrně rozdílné, oddělené entity, přesto však mluvíme o reformě „státu“ či o krizi „státu“, jako by tu byl jen jeden stát, čímž předpokládáme jakousi jednotu mezi tím, co se jeví být rozdělené. Jak můžeme chápat vztah mezi vývojem různých států, který je jednotou separovaného, jednotou v separaci/separací v jednotě „státu“, a mnohostí různých států?

V politologické tradici se stát bere jako základní kategorie, o níž se povětšinou nepochybuje. Naprostá většina prací této disciplíny bere jeden konkrétní stát jako svůj téměř výlučný rámec a politický vývoj analyzuje, jako by jej šlo pochopit v čistě národních mezích. Platí to zejména pro práce ze Spojených států a Evropy, kde si teoretikové stále ještě libují v mýtu národní soběstačnosti - pro levici i pravici bylo například běžné, že „thatcherismus“ či „reaganismus“ analyzovaly jako čistě národní fenomén, nikoli jako součást globálního posunu ve vztahu mezi státem a kapitálem. V Latinské Americe jsou si lidé vědomi světového kontextu, v němž dochází k současným změnám, daleko více, ale výklad, ve kterém diskusi omezuje a definuje nezpochybnitelná kategorie „státu“, stále přetrvává.

Bereme-li stát jako výchozí bod, pak se svět jeví (nakolik se nám vůbec nějak jeví) jako souhrn národních států. Trendy nebo vývoje, které překračují hranice jednoho státu, se pojednávají buď v intencích mezistátních vztahů (což je tradiční pro „subdisciplínu“ „mezinárodních vztahů"), nebo v intencích analogie (což platí pro „subdisciplínu“ „komparativní politiky"). Ani v jednom případě nezačínáme u konceptu jednoty národních států, ale u jejich odloučenosti - obecné trendy lze chápat jedině jako součást mezistátní sítě mocenských vztahů uplatňovaných buď přímo mezi státy, nebo skrze instituce, jako je třeba Mezinárodní měnový fond; či je ještě můžeme chápat v intencích podobností mezi státy v oblasti idejí, politických institucí nebo společenských struktur, což je případ v současnosti vlivné teorie regulace s jejími národně definovanými představami fordismu a postfordismu.

Jistě, mezistátní tlaky, tlaky mezinárodních organizací a institucionální a teoretické módy hrají při formování vývoje státu důležitou úlohu, přesto však k vysvětlení hloubky a globálních rozměrů změn, k nimž v současnosti dochází, nepostačují. Vysvětlovat tyto změny například na základě tlaku ze strany MMF posouvá tuto otázku jednoduše jen na odlišnou rovinu: k otázce, co se skrývá za politickou orientací a vlivem MMF? Podobně, vysvětlovat tyto změny na základě vlivu neoliberálního myšlení jednoduše znamená nastolit otázku, proč neoliberální myšlení získalo právě v tuto konkrétní dobu takový vliv v tolika různých zemích. Komparativní analýzy, které se soustřeďují na výskyt podobných socio-ekonomických změn v odlišných zemích, nás - stejně jako regulacionistická analýza - dovedou hlouběji, analogie však mají sklon k plytkosti a povrchnosti, byť jsou sugestivní (Clarke 1988/1991). Skoro se zdá, že abychom uspokojivě pochopili změny, k nimž momentálně dochází, musíme překročit kategorii „státu“ či spíše oddělenosti různých států, a nalézt tak způsob diskuse o jejich jednotě.

A zde se jako přitažlivá alternativa nabízí teorie závislosti - alespoň proto, že zdůrazňuje unitární charakter světa a trvá na tom, že činy konkrétních států je třeba chápat v souvislostech bipolárního vztahu mezi centrem a periferií, přičemž periferie je objektem vykořisťování ze strany centra. Vystupuje zde tedy představa jednoty oddělených států, v níž jsou všechny prvky bipolárního světa. Avšak nakolik jsou „centrum“ a „periferie“ chápány jako „centrální státy“ a „periferní státy“, zůstává tato analýza velmi orientovaná na stát. V tomto smyslu úzce souvisí s tradicí mezinárodních vztahů: ačkoli klade důraz na nadřazenost světového systému konkrétním státům, chápe tento světový systém jako v podstatě mezinárodní státní systém, v němž jsou dominantními hráči centrální státy a v němž spočívá jediná možná cesta ven ze závislosti v činech periferních států (ohledně podobné kritiky viz Dabat 1992). Tak jako v mainstreamové tradici i zde stát definuje rozdíl mezi vnitřním a vnějším, přičemž teorie závislosti se liší jen tím, že klade silný důraz (v souvislosti se závislými státy) spíše na vnější než na vnitřní determinanty jednání států. V této perspektivě lze sice vývoj, jakým jsou třeba státní reformy prováděné v periferních státech, chápat pouze na základě vnějších donucení vyvstávajících ze vztahu centrum-periferie, ale žádný koncept, jenž by nám umožnil pochopit dynamiku onoho vztahu, tato perspektiva nenabízí.

3. Stát jako forma společenských vztahů

Každý stát proklamuje svou samostatnost vůči ostatním státům, svou národní suverenitu. Abychom mohli pochopit, co nám dovoluje hovořit o krizi či reformě „státu“ obecně, jako by tu byl jen jeden stát, musíme onu samostatnost zmírnit, musíme rozpustit stát jako kategorii.

Rozpustit stát jakožto kategorii znamená nechápat stát jako věc o sobě, ale jako sociální formu, formu společenských vztahů. Tak jako jsme ve fyzice začali navzdory zdání akceptovat, že žádná absolutní oddělenost neexistuje, že se energie může transformovat v hmotu a hmota v energii, tak ani ve společnosti není žádná absolutní oddělenost, neexistují žádné pevné kategorie. Myslet vědecky znamená rozrušovat kategorie myšlení, chápat všechny společenské fenomény právě jako společenské, jako formu společenských vztahů. Společenské vztahy, vztahy mezi lidmi, jsou proměnlivé, nepředvídatelné, nestabilní, často vášnivé, tuhnou však do určitých forem, do forem, které zdánlivě nabývají svoji vlastní autonomii, vlastní dynamiku - do forem, které jsou zásadní pro stabilitu společnosti. Různé akademické disciplíny berou tyto formy (stát, peníze, rodinu) jako dané, a tak přispívají k jejich zdánlivé pevnosti, a tudíž i ke stabilitě kapitalistické společnosti. Myslet vědecky znamená kritizovat tyto disciplíny, rozpouštět tyto formy, chápat je jako formy - jednat svobodně znamená zničit tyto formy.

Stát je pak ztuhlou (či „fetišizovanou“, abych si půjčil termín používaný Marxem) formou společenských vztahů. Je vztahem mezi lidmi, který se nejeví jako vztah mezi lidmi - je společenským vztahem, jenž existuje ve formě čehosi, co je společenským vztahům vnější. A to je výchozí bod pro pochopení jednoty států: všechny jsou ztuhlými, zdánlivě autonomními formami společenských vztahů.

Proč však společenské vztahy takto tuhnou - a jak nám to pomůže pochopit vývoj státu? Tuto otázku nastolila tzv. „debata o odvození státu“, lehce zvláštní, ale velmi důležitá diskuse, která se během 70. let 20. století rozšířila ze západního Německa do ostatních zemí.[2] Tato debata byla výstřední tím, že se vedla extrémně abstraktním jazykem a často bez toho, že by se výslovně uváděly politické a teoretické dopady argumentů. Nesrozumitelnost jazyka a skutečnost, že účastníci debaty často nedocházeli k žádným praktickým závěrům (nebo si jich nebyli vědomi), otevřely možnost špatného pochopení celé debaty, a tak se tento přístup často zavrhoval coby „ekonomická“ teorie státu či jako přístup založený na „logice kapitálu“ snažící se porozumět politickému vývoji jako funkcionalistickému projevu logiky kapitálu. Vůči některým příspěvkům v debatě tuto kritiku sice lze určitě vznést, důležitost oné debaty jako celku však tkví ve skutečnosti, že poskytla základ pro rozchod s ekonomickým determinismem a funkcionalismem, které hyzdily tolikeré diskuse o vztahu mezi státem a kapitalistickou společností, a pro diskusi o státu jako prvku či lépe momentu v totalitě sociálních vztahů kapitalistické společnosti.

Zaměření debaty na stát jakožto na konkrétní formu společenských vztahů je zásadním rozchodem s ekonomickým determinismem implikovaným například modelem základna-nadstavba (a jeho strukturalistickými variantami). V modelu základna-nadstavba ekonomická základna určuje (samozřejmě, že v poslední instanci), co stát dělá, určuje funkce státu. Zaměřovat se na funkce státu znamená brát existenci státu jako jistou: v modelu základna-nadstavba není místo pro otázky po formě státu, pro otázku, proč by měly společenské vztahy tuhnout do zdánlivě autonomní podoby státu. Ptát se po formě státu znamená nastolit otázku jeho dějinné specifičnosti - existence státu jakožto věci oddělené od společnosti je pro kapitalistickou společnost stejně příznačná jako existence „ekonomiky“ coby čehosi odlišného od vyloženě donucovacích třídních vztahů (Gerstenberger 1990). Otázka pak nestojí: „Jak ekonomika determinuje politickou nadstavbu?“ Zní spíše: „Co vlastního společenským vztahům kapitalismu dává vzejít tuhnutí (či konkretizaci) těchto společenských vztahů do podoby státu?"[3] A z toho pak plyne další otázka: „Co ustavuje ekonomiku a politiku jako odlišné momenty těch stejných společenských vztahů?“ Odpověď je určitě taková, že na společenském antagonismu, na němž je kapitalismus (stejně jako každá třídní společnost) založen, je cosi charakteristického. Za kapitalismu stojí tento sociální antagonismus (vztah mezi třídami) na formě vykořisťování, k němuž nedochází otevřeně, ale skrze „svobodný“ prodej a koupi pracovní síly jakožto zboží na trhu. Tato podoba třídního vztahu předem předpokládá separaci mezi bezprostředním procesem vykořisťování, který se zakládá na „svobodě“ práce, a procesem udržování pořádku ve vykořisťovatelské společnosti, který logicky znamená možnost donucování (srovnej Hirsch 1974/1978).

Nahlížet na stát jako na formu společenských vztahů evidentně znamená, že vývoj státu lze chápat jedině jako moment vývoje totality společenských vztahů - je součástí antagonistického a krizemi postihovaného vývoje kapitalistické společnosti. Jelikož je formou kapitalistických společenských vztahů, závisí jeho existence na reprodukci těchto vztahů - není tedy jen státem v kapitalistické společnosti, ale kapitalistickým státem, poněvadž pokračování jeho vlastní existence je svázáno s podporováním reprodukce kapitalistických společenských vztahů jako celku. Skutečnost, že existuje jako konkrétní či ztuhlá podoba sociálních vztahů však znamená, že vztah mezi státem a reprodukcí kapitalismu je vztahem komplexním - nelze funkcionalisticky předpokládat, že vše, co stát činí, je nutně v nejlepším zájmu kapitálu, ani to, že stát může dosáhnout toho, co je nezbytné zajistit k reprodukci kapitalistické společnosti. Vztah mezi státem a reprodukcí kapitalistických společenských vztahů je vztahem pokus-omyl.

Hovořit o státu jako o ztuhlé podobě společenských vztahů znamená hovořit jak o jeho separaci od společnosti, tak o jeho jednotě s ní. Separace či ztuhnutí (nebo fetišizace) je neustále opakovaným procesem.[4] Existence státu logicky znamená neustálý proces vydělování určitých aspektů společenských vztahů a jejich definování jako „politiky“, a tudíž jako vztahů oddělených od „ekonomiky“. Antagonismus, na němž společnost stojí, se tak rozděluje - boje se kanalizují do politických a ekonomických forem, z nichž ani jedny neponechávají prostor pro vznášení otázek ohledně struktury společnosti jako celku. Zřejmým příkladem je momentálně Venezuela, kde stabilita stávající společnosti velmi silně závisí na schopnosti kanalizovat sociální nespokojenost do etablovaných procedur politického systému, na schopnosti vnutit špatně definovanému odmítnutí stávajícího řádu určité definice. Tento proces vnucování definic sociálním bojům je zároveň procesem, kterým stát definuje sám sebe - jakožto ztuhlá podoba společenských vztahů je stát současně procesem tuhnutí těchto vztahů - a právě tímto procesem se stát neustále znovu ustavuje coby instance separovaná od společnosti (Holloway 1980/1991, 1992).

4. Národní státy jako formy globální totality společenských vztahů

"Stát“ se tudíž rozpouští dvojnásobně: není strukturou, ale formou sociálních vztahů; není naprosto fetišizovanou formou sociálních vztahů, ale procesem formování (fetišizace) společenských vztahů (a tudíž neustálým procesem sebeustavování). Diskuse se však nachází na úrovni obecného „státu“ - zatím nebylo nic řečeno ke skutečnosti, že „stát“ není jeden, ale že existuje spousta států. Jak poukazují kritici, kteří jsou jinak přístupu „odvozování státu“ nakloněni (Barker 1978/1991, von Braunmühl 1974/1978), tato debata „se státem zachází, jako by existoval pouze v jednotném čísle. Kapitalismus je však světovým systémem států a kapitalistický stát nabírá podobu národního státu“ (Barker 1978/1991, str. 204).

Na jedné rovině směřuje tato kritika nesprávným směrem, protože debata o odvozování státu se nezabývala chápáním konkrétního státu, ale spíše chápáním „státnosti“ či lépe „politiky"; odvozováním „politiky“ z povahy kapitalistických společenských vztahů abstrahovaných od existence „státu“ pouze v podobě mnohosti států. V kontextu analyzování obecného vztahu mezi státem a společností bylo, jak upozorňuje Picciotto, „vhodnější předpokládat korelaci mezi společností a třídami v ní a státem v oné společnosti“.[5] Jenže, ať už je to vhodné či nikoli, tento fakt v debatě nikdy jasně nezazněl a výsledkem bylo závažné zaměňování „státu“ ve smyslu „politiky“ (od nynějška o něm budeme hovořit jednoduše jako o „politice") a „státu“ ve smyslu mexického, argentinského nebo německého státu (od nynějška o něm budeme hovořit jako o „národním státu").[6] To vedlo k ochuzení pojmu „politika“ - a rovněž se tak přispělo k některým obtížím s tím, jak v debatě pokračovat, jakmile byl učiněn obecný teoretický argument.

K čemu otevření tohoto rozlišování mezi politikou a národním státem logicky vede? Jak jsme si ukázali, politika je momentem totality kapitalistických společenských vztahů. Jakmile se oprostíme od omezení plynoucích ze státně orientovaného myšlení, je jasné, že „totalitu sociálních vztahů“ lze chápat jedině jako globální (celosvětovou) totalitu. Globální povaha společnosti není výsledkem nedávné „internacionalizace“ kapitálu (pojem, který předpokládá posun od historicky a logicky předchozí národní společnosti), nýbrž je povaze kapitalismu vlastní od samého začátku (srovnej von Braunmühl 1978; Clarke 1991; Picciotto 1985/1991). Vztahy mezi dělníky a zaměstnavateli, mezi výrobci a spotřebiteli, mezi finančníky a průmyslníky překračují národní hranice. Kapitál je ze své podstaty globálním vztahem.

Politika je pak momentem globálního vztahu, ale neprojevuje se existencí globálního státu, nýbrž existencí spousty zdánlivě autonomních národních států. Politika se tříští - toto tříštění je pro chápání politiky fundamentální, jedná se o zásadní prvek, který ztratíme, budeme-li předpokládat, že společnost a stát jsou totéž. Svět není nakupením národních států, národních kapitalismů či národních společností - to spíše roztříštěná existence politiky jakožto národních států rozkládá svět na množství zdánlivě autonomních jednotek.

Rozlišování mezi politikou a národním státem tudíž dává pojmu stát nový rozměr procesu fetišizace neboli tuhnutí společenských vztahů. Rozklad globální společnosti na národní státy není cosi, co se završuje stanovením národních hranic. Naopak, všechny národní státy se angažují v neustále opakovaném procesu rozkládání globálních společenských vztahů: skrze prosazování národní suverenity, skrze velebení „národa“, skrze obřady s vlajkou, skrze hraní národních hymen, skrze administrativní diskriminaci „cizinců“, skrze válku. Čím slabší je sociální základna tohoto národního rozkládání společnosti - jako například v Latinské Americe - tím zřetelnější jsou formy, kterými se projevuje. Toto rozkládání globálních společenských vztahů je zásadním prvkem rozdělování opozice vůči kapitalistickému panství, rozkládání práce coby třídy.

Národní stát je pak právě formou tříštění globální společnosti. Pohlížíme-li na něj v tomto světle, stát se v zásadě teritoriálně nekryje se společností, k níž se vztahuje. Tento „praktický“ předpoklad - zmiňovaný Picciottem - korelace mezi státem a společností je prostě a jednoduše nesprávný. Každý národní stát je momentem globální společnosti, teritoriálním odštěpkem ze společnosti, která obepíná svět. Žádný národní stát, „bohatý“ ani „chudý“, nelze chápat abstrahovaně od jeho existence coby momentu globálního vztahu, kterým je kapitál. Tak časté rozlišování mezi „závislými“ a „nezávislými“ státy padá. Všechny národní státy jsou historicky a opakovaně definovány svým vztahem k totalitě kapitalistických sociálních vztahů. Rozlišování, které s ohledem na kapitalistickou „periferii“ rozvíjí Evers například v debatě o odvozování státu, mezi „centrálními“ státy, v nichž je „ekonomická a politická sféra sociálně identická“, a „periferními“ státy, v nichž žádná takováto identičnost neexistuje (Evers 1979, str. 77-79), je prostě neplatné. Navzdory národní orientaci většiny teoretiků z „bohatších“ zemí není existence národního státu jakožto momentu globálního vztahu zvaného kapitál o nic méně důležitá pro pochopení thatcherismu v Británii, než je, řekněme, pro pochopení vzestupu neoliberalismu v jakékoli tzv. „periferní“ zemi (jak přesvědčivě ukazuje Bonefeld 1990).

Tím samozřejmě není řečeno, že vztah mezi globálním kapitálem a všemi národními státy je stejný. Naopak. Ačkoli se všechny národní státy ustavují jako momenty globálního vztahu, jedná se o odlišné a neidentické momenty onoho vztahu. Tříštění světa na národní společnosti znamená, že každý stát je specificky územně definován - a tudíž má k lidem na svém teritoriu specifický vztah: některé (obvykle většinu, ale nikoli vždy: Jihoafrická republika, Kuvajt) definuje jako „občany“ a zbytek jako „cizince“. Tato územní definice znamená, že každý stát má ke globálním kapitalistickým vztahům jiný poměr.

Územní definice rovněž znamená, že každý stát je imobilní způsobem, jenž silně kontrastuje s mobilitou kapitálu. Národní stát může jen obtížně změnit své hranice, zatímco kapitál se může během několika vteřin přesouvat z jedné strany světa na druhou. Tam, kde jsou národní státy pevné, je kapitál v podstatě tekutý a teče kamkoli na světě, kde jej čekají největší zisky. Je jasné, že tomuto toku stojí v cestě překážky, že tato mobilita má své meze. Důležité je, že reprodukce kapitálu závisí na jeho (přechodné) imobilizaci ve formě výrobního kapitálu, což zahrnuje jeho vtělení do strojového parku, pracovní síly, pozemků, budov, zboží. Volnému toku kapitálu brání i další překážky jako třeba státní nařízení nebo existence monopolních situací, ve své nejobecnější a nejabstraktnější podobě, penězích, je však kapitál globální, tekutý a rychle plynoucí. Peníze neznají osobních či národních sentimentů.

Vztah národního státu ke kapitálu je vztahem národně ukotveného státu ke globálně mobilnímu kapitálu. A právě na tomto základě je třeba vytvářet pojmosloví jak vztahu mezi národním státem a světem, tak vztahů mezi národními státy. Důležité je to z toho důvodu, že zejména levice běžně pojednává vztah státu a kapitálu, jako by byl kapitál imobilní, jako by byl svázán s konkrétními činnostmi, místy či osobami. Vzniká tak analýza politického vývoje na základě konfliktu mezi frakcemi kapitálu (řekněme textilní kapitál versus chemický kapitál nebo bankovní kapitál versus průmyslový kapitál), jako by byl kapitál nějakým způsobem spjat s konkrétní činností[7] či - což se týká více současné diskuse, diskuse o státu na základě jakési fůze, jednoty nebo propletení státu s „národním kapitálem“ - jako by byl kapitál jaksi svázán s nějakou konkrétní částí světa. Propojení státu s kapitálem je dokazováno na základě rodinných vazeb, osobních konexí, existence vojensko-průmyslových komplexů, kteréžto vazby se teoreticky zpracovávají jako doklad kapitalistické povahy státu (jako třeba Miliband 1969), nebo na základě „fůze“ státu a monopolů (jako třeba teorie státně monopolního kapitalismu) či jako formování konkurenčních státních kapitálů (jako třeba teorie státního kapitalismu, například Barker 1978/1991[8], nebo klasické teorie imperialismu). Všechny tyto přístupy s kapitálem zacházejí, jako by jej bylo možné chápat na základě jeho osobních, institucionálních či místních vazeb, a nepohlížejí na tyto vazby jako na přechodné momenty, jako na scenérie v nepřetržitém toku kapitálu. Mezi skupinami kapitalistů a národních států existují zcela jistě osobní, institucionální a politické vazby, ale „skupiny kapitalistů“ nejsou totéž co kapitál a národní státy jsou často nuceny přerušit vazby se svými kapitalistickými přáteli a postupovat proti nim v zájmu zajištění reprodukce kapitálu jako celku (srovnej Hirsch 1974/1978). Relativní imobilita národního státu a extrémně vysoká mobilita kapitálu ustavení takto prostého vztahu mezi národním státem a jakoukoli konkrétní částí světového kapitálu znemožňují (Murray 1971; Picciotto 1985/1991).

Konkurenci mezi státy a měnící se postavení národních států ve vztahu ke globálnímu kapitálu tudíž nelze adekvátně pojednat z hlediska konkurence mezi „národními kapitály“. Diskuse nesmí začínat u imobility kapitálu, nýbrž u jeho mobility. Nakolik existence každého národního státu závisí nejen na reprodukci světového kapitalismu, ale i na reprodukci kapitalismu v rámci jeho vlastních hranic, natolik se musí snažit kapitál přilákat... a jakmile jej přiláká, imobilizovat jej na svém území.[9] Konkurenční boj mezi národními státy není bojem mezi národními kapitály, ale bojem mezi státy o přilákání a/nebo udržení si podílu ze světového kapitálu (a tedy i podílu z globální nadhodnoty). Aby tohoto výsledku dosáhl, musí se národní stát snažit zajistit příznivé podmínky pro reprodukci kapitálu uvnitř svých hranic (poskytováním infrastruktury, udržováním práva a pořádku, školstvím, regulací pracovní síly atd.) a kapitálu, který v rámci jeho hranic operuje, rovněž poskytovat mezinárodní podporu (obchodní politikou, monetární politikou, vojenskými intervencemi atd.), a to povětšinou bez ohledu na občanství právních vlastníků onoho kapitálu.

V tomto konkurenčním boji se ustavují hegemonní a podřízené pozice, ale hegemonní postavení ještě státy neosvobozuje od globální konkurence o přilákání a udržení kapitálu. Relativně hegemonní a podřízené pozice ve finále stojí na existenci víceméně příznivých podmínek pro akumulaci kapitálu na území různých států - odtud tedy plyne dlouhodobý úpadek Británie coby hegemonní mocnosti a současná nestabilita mezinárodního postavení Spojených států. Podmínky pro akumulaci kapitálu pak zase závisejí na podmínkách pro vykořisťování práce kapitálem, žádný přímý teritoriální vztah tu však není. Kapitál se na území jednoho národního státu může akumulovat v důsledku vykořisťování práce na území jiného státu - jako třeba v případě koloniálních či neokoloniálních situací, ale rovněž v případech, kdy ze sebe státy daňovými výhodami či jinými pobídkami učiní atraktivní lokality pro akumulaci kapitálu (zřejmým příkladem jsou Kajmanské ostrovy a Lichtenštejnsko).

Národní státy si tedy konkurují ve snaze přilákat na svá území díl z globálně vyprodukované nadhodnoty. Antagonismus mezi nimi není projevem vykořisťování „periferních“ států „centrálními“ (jak tvrdí stoupenci teorie závislosti), vyjadřuje spíše jejich (extrémně nerovnou) vzájemnou konkurenci, v níž se snaží na svá teritoria přilákat (či si na nich udržet) podíl z globální nadhodnoty. Z tohoto důvodu mají všechny státy zájem na globálním vykořisťování práce. Je pravda, jak tvrdí stoupenci teorie závislosti, že národní státy je možné chápat jedině z hlediska jejich existence v bipolárním světě charakterizovaném vykořisťováním, nejedná se ovšem o vykořisťování chudých zemí zeměmi bohatými, nýbrž o vykořisťování globální práce globálním kapitálem - a ona bipolárnost není bipolárností centrum-periferie, nýbrž třídní bipolárností, kdy všechny státy, z podstaty samé své existence států závislých na reprodukci kapitálu, stojí na kapitalistickém pólu.

Chápání vztahu mezi národními státy jakožto vztahu vnějšího je tudíž neadekvátní, i když se jako dostatečné prezentuje. Je-li národní stát momentem globálního vztahu zvaného kapitál, pak ani tento globální vztah ("mezinárodní kapitál"), ani ostatní státy nelze dost dobře chápat jako jemu vnější. Snažíme-li se tedy porozumět vývoji kteréhokoli národního státu, nemůžeme si vybrat mezi „externími“ determinantami vývoje státu (které v případě „periferních“ států upřednostňuje teorie závislosti) a determinantami „interními“ (preferovanými teorií regulace - Hirsch 1992). Vývoj státu nelze chápat ani jako výsledek kombinace endogenních a exogenních hnacích sil, kteréžto řešení prosazuje Dabat (1992). Rozlišování mezi vnitřním/vnějším, interním/externím či endogenním/exogenním reprodukuje zdánlivou autonomii národních států a posiluje tak vražedné tuhnutí společenských vztahů představované národními hranicemi. Jako vysvětlení vývoje státu je ale neadekvátní. Pro všechny národní státy je manipulování s rozlišením vnitřní/vnější zásadním prvkem praktické politiky. Například všechny státy, které vyjednávají s MMF, prezentují výsledky těchto jednání jako uvalené z vnějšku, zatímco ve skutečnosti jde o součást „národního“ politického konfliktu či spíše o souvislou integraci národního politického konfliktu s globálním politickým konfliktem. Platí to stejnou měrou pro podmínky, které MMF v roce 1976 „uvalil“ na britský stát (důležité vítězství pravice v Británii), i pro podmínky, které MMF „uvalil“ na venezuelský stát a které tvoří důležitý prvek strategie venezuelského státu pro takovou restrukturalizaci společnosti, která by vytvořila příznivější podmínky pro akumulaci kapitálu. Globální kapitál není Cochabambě, Zacatlánu či dokonce Sant`ana do Agreste o nic více „vnější“ než New Yorku, Tokiu či Londýnu, byť se formy a důsledky jeho přítomnosti nesmírně liší.

Porozumění vývoji národního státu nemůže být otázkou zkoumání interních a externích determinant, nýbrž otázkou snahy pochopit, co to znamená, řekne-li se, že národní stát je momentem globálního vztahu zvaného kapitál. Nejzřejmějším významem je, že vývoj každého konkrétního národního státu lze chápat pouze v kontextu globálního vývoje kapitalistických společenských vztahů, jejichž je integrální součástí. „Globální vývoj kapitalistických společenských vztahů“ není logickým procesem ani čímsi „tam někde venku“, nýbrž dějinným výsledkem konfliktu, konfliktu, jenž je sice rozdrobený, ale globální. Struktura onoho konfliktu (ve finále podoba závislosti kapitálu na práci) vytváří určitý rytmus vývoje, jenž se nejzřetelněji projevuje tendencí kapitálu ke krizím (srovnej Holloway 1992). Avšak vztah mezi každým konkrétním národním státem a globálním vývojem je vztahem komplexním. Ačkoli se skutečnost, že všechny národní státy jsou momenty téhož globálního vztahu, projevuje výskytem společných vývojových modelů - jak ilustruje téma „reformy státu“ - rozdílný poměr národních států ke globálnímu kapitálu znamená, že se formy, kterých nabývají boje kolem vývoje globálního kapitálu, a tudíž i vývoje národních států, mohou nesmírně lišit a že to, co se zprvu zdá být obecným vývojem (například reforma státu), v sobě často skrývá velké množství různých (a navzájem si konkurujících) strategií, jež mají v procesu restrukturalizace dosáhnout nově definovaného poměru ke globálnímu kapitálu.

Zde není pro žádný funkcionalismus místo. Jedním z problémů souvisejících s analyzováním „kapitalistického státu“ tak, jako by existoval jen jeden stát, bylo, že velmi snadno vedlo k funkcionalistickému předpokladu, že tento stát je státem kapitalistickým, a že tudíž plní funkce, jež si od něj kapitál žádá. Jak jsme si ukázali při líčení debaty o odvozování státu, tento závěr je neospravedlnitelný již na úrovni „obecného státu“, ale ubohost funkcionalistického argumentu se ještě více ozřejmí, máme-li na paměti, že kapitál je globální a „obecný stát“ je mnohostí národních států - na základě skutečnosti, že reprodukce globálního kapitálu se prosazuje nějakou politickou akcí, nelze předpokládat, že nějaký stát či státy dosáhnou toho, co se po nich žádá (Picciotto 1985/1991). Nelze předpokládat, že kapitál své krize vždy vyřeší.

5. Reforma státu: národní politika pro nadměrnou globální akumulaci

Národní stát je fixní, kdežto kapitál globálně proudí. Kapitál proudí globálně, ale v každém daném okamžiku je nějak územně lokalizován, ať už na účtu nějaké finanční instituce nebo v cihlách a maltě nějaké továrny. Různé státy si konkurují, aby přilákaly tok kapitálu a imobilizovaly jej. Poměr konkrétních národních států ke globálnímu kapitálu se zprostředkovává skrze tento konkurenční proces lákání a znehybňování. Tento vztah si můžeme třeba představit jako řadu nádrží, které se ve vzájemné konkurenci snaží přilákat a zadržet maximální množství vody z obrovské a značně nekontrolovatelné řeky.

Jak naznačuje metafora řeky, národní státy nemají pod kontrolou celkový tlak, rychlost a objem toku vody. Proč? Tomu lze porozumět jedině na základě toho, co na prvním místě vyvolává onen pohyb vody. Národní státy - nádrže, abychom se drželi naší metafory - mohou pouze reagovat na změny rozměrů a síly řeky.

Důležité změny v uspořádání a formulování státu, k nimž za posledních patnáct či více let došlo nejen v Latinské Americe, nýbrž na celém světě, jsou reakcí na radikální změnu v toku řeky kapitálu.

Abychom porozuměli této změně v toku kapitálu, musíme jít k jeho zdroji, ke kapitalistickým výrobním vztahům. Podoba, jakou tok kapitálu nabere, závisí na podmínkách kapitalistické výroby. Tok kapitálu je sice nepřetržitý, ale nikoli nediferencovaný. Kapitál proudí skrze různé funkční formy, takže jednou existuje jako peníze, jednou jako výrobní kapitál vtělený do výrobních prostředků a zaměstnané pracovní síly a jednou jako zboží. Každá forma má různé dopady z hlediska rychlosti geografické mobility. Kapitál v podobě peněz může cestovat z Londýna do Tokia během několika vteřin. Kapitál ve formě výrobního kapitálu vtěleného do strojů, budov, dělníků atd. je geograficky mnohem méně mobilní. Kapitál ve formě zboží je z hlediska mobility zcela jasně někde mezi ostatními dvěma formami. V tom všem ale hraje rozhodující úlohu výrobní kapitál, jelikož je to výroba, co je výhradním zdrojem nadhodnoty, a tudíž reprodukce a expanze kapitálu. Avšak kapitál je k takovýmto teoretickým úvahám slepý - bude proudit do kterékoli formy, kterou považuje za vidinu největších zisků, za nejlepší možnost pro expanzi. A nenabízí-li tak dobré zisky výroba a jsou-li trhy se zbožím nasycené, bude kapitál proudit do peněžní formy. Výsledkem bude radikální změna v mobilitě kapitálu. A právě k tomu za posledních dvacet let v podstatě došlo - a právě to je i klíčem ke změnám v uspořádání národních států.

Zkáza způsobená druhou světovou válkou a předválečnou krizí vytvořila v kombinaci s fašistickou zkušeností mnoha zemí příhodné globální podmínky pro kapitalistickou výrobu. Období zhruba dvaceti pěti poválečných let bylo obecně obdobím vysokého a vytrvalého růstu spočívajícího na ziskovosti kapitalistické výroby. Samozřejmě, že tok peněz byl důležitý, ale vzhledem k vývoji výroby hrál podřadnou úlohu. Výsledná relativní stabilita kapitálu vytvářela základnu pro rozvoj určitého typu vztahu mezi národním státem a globálním kapitálem, jenž dodával na důvěryhodnosti představě světa složeného z „národních ekonomik“. Relativní stabilita rovněž vytvářela prostředí, v němž bylo možné, aby mezinárodní dohody uzavřené po válce regulovaly hospodářské vztahy mezi národními státy - obzvláště důležitá v tomto ohledu byla smlouva z Bretton Woods, která vytvořením systému pevných směnných kursů do jisté míry regulovala pohyb peněz mezi národními státy a tudíž národní státy do určité míry chránila před globálním pohybem kapitálu (srovnej Bonefeld 1990; Holloway 1992). Tato relativní ochrana - zakládající se na relativní stabilitě výrobního kapitálu a posilovaná mezinárodní regulací a národními politikami pro kontrolu nad pohybem kapitálu - skýtala základnu pro státně orientovanou politiku oné doby, ať už se jednalo o politiku keynesiánského sociálního státu či o politiku nahrazování dovozů. Tatáž relativní stabilita rovněž umožnila vznik přiměřeně stabilních aliancí mezi národním státem a skupinami kapitalistů - vznik onoho druhu aliancí, které jsou pojmově zakotveny ve výše diskutovaných teoriích (vojensko-průmyslový komplex, státně-monopolní kapitalismus atd.); a rovněž aliancí mezi státem a byrokratizovanými dělnickými hnutími, jež nalézáme v mnoha variantách korporativistického politického vývoje.[10] Mnohé, dnes stále ještě běžné, teoretické koncepce týkající se státu - obzvláště výše diskutované abstrahování „státu“ od světa - vyvstaly ze zkušeností této doby, jež byla rovněž dobou rapidní expanze „politologie“ a společenských věd obecně.

Relativní ochrana národního státu skončila spolu s koncem dlouhého období poválečného vzestupu. Od poloviny 60. let 20. století se objevují jasné známky sílící nestability. Podmínky, které po celé poválečné období činily výrobu ziskovou, ochabovaly: Náklady spojené s vykořisťováním dělníků (o nichž se často hovoří jako o organickém složení kapitálu) rostly, disciplína ustavená během války polevovala a státní byrokracie spojené s předešlým modelem rozvoje se kapitálu jevily jako příliš nákladné. Investice do výroby se staly méně bezpečným prostředkem pro expanzi kapitálu. Jinými slovy, objevil se nadbytek kapitálu, nadměrná akumulace kapitálu. Během let vzestupu docházelo k rapidní akumulaci kapitálu - nahromadilo se více kapitálu, než nyní mohlo nalézt bezpečný a ziskový odbyt ve výrobních investicích. Když k tomu dojde, kapitál se začíná rojit, stejně jako se rojí včely, když již v úlu není dostatek medu k životu a expanzi populace - část kapitálu se zvedne a odletí si hledat nový domov.[11] Přesněji řečeno, kapitál nabývá tekuté podoby peněz a proudí po světě, přičemž hledá prostředky k dosažení zisku. Místo toho, aby se vtělil do cihel a malty, strojů a dělníků, do výrobních investic, proudí a hledá spekulativní, často velmi krátkodobé prostředky expanze. Mnohé továrny, které již nejsou ziskové, se zavírají a budovy i stroje se prodávají - uvolněný kapitál přetrvává jako peníze, které lze kdekoli transformovat ve výrobní investice, on však daleko spíše zůstane v podobě peněz, dokud podmínky pro výrobní investice zůstanou poměrně nepříznivé. Potíže výroby se projevují nárůstem jak nabídky peněz, poněvadž dříve výrobní kapitál se mění v peníze a nabízí se k půjčkám, tak poptávky po penězích, jelikož kapitál, který zůstává ve výrobě, se snaží potíže překonat tím, že si půjčuje, a státy se snaží urovnat sílící sociální napětí navyšováním svého dluhu.

Krize výrobních vztahů se projevuje zkapalňováním kapitálu. Dochází k výrazné změně ve vztahu mezi výrobním kapitálem a kapitálem drženým ve formě peněz - namísto toho, aby se peníze jevily jako podřízené výrobě, jeví se nyní jako cíl sám o sobě. Dříve poměrně stabilní tok kapitálu se mění v rychle se pohybující příval a tento příval smetá instituce a domněnky poválečného světa. Jedním z prvních pilířů poválečného světa, který se měl zřítit, byl bretton-woodský systém pevných směnných kursů založený na fixní paritě dolaru se zlatem. V 60. letech 20. století vedl rapidní nárůst množství dolarů držených jako peníze mimo Spojené státy (a mimo regulační moc kteréhokoli národního státu) - tzv. eurodolarů - k podrytí pozice dolaru a k tomu, že se roku 1971 upustilo od bretton-woodského systému, jenž byl nakonec nahrazen systémem plovoucích směnných kursů. Rozpad systému pevných směnných kursů znamená, že národní státy jsou nyní daleko bezprostředněji podřízené toku globálních peněz - a že tedy přijetí politiky, jež je pro zájmy kapitálu zjevně škodlivá, dnes vede daleko rychleji k reakcím na peněžních trzích a k oslabování národní měny (Clarke 1988; Bonefeld 1990).

Zhroucení systému vzniklého v Bretton Woods je jen prvním krokem. Rychlý růst světových peněžních trhů během celých 70. a 80. let 20. století a vyšší rychlost pohybu, kterou umožnilo zavádění nových technologií, má drastický dopad na uspořádání národních států. Národní státy se snaží na svá území přilákat kapitál a udržet jej tam, což s novou likviditou kapitálu radikálně mění svůj význam. Ostře narůstá konkurence mezi státy o přilákání jejich dílu kapitálu - a to nutí národní státy hledat nové způsoby, jak se stát pro kapitál atraktivnějšími. Skutečnost, že daleko větší podíl kapitálu se investuje krátkodobě, znamená, že státy jsou pod neustálým tlakem, aby udržovaly podmínky, které kapitál na jejich teritoriu zadrží. Staré ideologie odcházejí - nová vláda peněz nalézá výraz v nových ideologiích neoliberalismu, v teorii zdůrazňující nabídku, v monetarismu, přičemž ve všech těchto případech se tak či onak konstatuje: „Stát se musí stáhnout a vládnout musí trh a peníze.“ Končí i stará spojenectví. Etablované svazky mezi skupinami kapitalistů a státem začínají být nazírány jako překážka, jakmile je zjevné, že kapitál se ve své peněžní formě neváže k žádné skupině lidí a k žádné konkrétní aktivitě. Pod tlak se dostává i model korporativistického panování skrze odbory - k přilákání globálních peněz je zapotřebí nové organizace práce, nové „flexibility“ a nové disciplíny, což jsou neslučitelné se starými odborovými strukturami; je zapotřebí nového způsobu, jak lidi „naučit, aby ohnuli hřbet“ (srovnej Peláez a Holloway 1990/1991). Peníze si ve své zoufalé snaze nalézt způsob vlastní expanze vynucují otevírání oblastí, které byly dříve soukromým kapitalistickým investicím uzavřeny - ty sféry činnosti, které dříve kontrolovaly národní státy, se všude privatizují, otevírají se přívalu peněz, které hledají ziskový domov. Dokonce i tu nejpevnější baštu ze všech, Sovětský svaz, peníze otevřely a rozervaly na kusy.

A pak je tu dluh. Transformace kapitálu do jeho peněžní formy znamená, že se velká část těchto peněz nabízí k půjčení, že se mění v úvěr a dluh. Ve svých posledních letech se poválečný vzestup udržoval rychlým zvětšováním dluhu. Poté, co se v bohatších zemích koncem 70. let 20. století stala krize ziskovosti evidentní a vyhlásila se monetární úspornost, obrátil se příval peněz na jih, zejména do Latinské Ameriky, přičemž se nabízel vládám, které hledaly způsob, jak zadržet sociální napětí, a měnil se v dluh. Když mexická vláda v roce 1982 prohlásila, že má potíže, bylo jasné, že Latinská Amerika není pro půjčky bezpečným místem a peníze tekly zase na sever, kde ve Spojených státech ukončily jepičí život pokusů o přísnou monetární kontrolu a daly vzniknout masivní expanzi spotřebitelského zadlužení a - zejména ve Spojených státech - vládního zadlužení, které táhnou výdaje na armádu. S dluhem přichází i nová politika zadluženosti, a to jak mezinárodně, tak v rámci národních států (srovnej Holloway 1990; Cleaver 1989). Růst dluhu znamená růst diskriminace, diskriminace mezi těmi, kdo jsou považování za hodné úvěru, a těmi, kdo nejsou - sílí tak nové dělení, které je strašlivě viditelné mezi národními státy i ve společnosti na celém světě. Pro dlužníky, ať jsou jimi státy nebo soukromé osoby, znamená dluh intenzivnější podrobení se penězům.

Národní stát již není tím, čím býval. Jako moment globálního vztahu zvaného kapitál již nemá tutéž významnost - došlo k vnitřnímu posunu ve formách kapitalistického panství. Jak říká Marazzi, dochází „k posunu státní moci na světovou úroveň - na úroveň, na níž operuje monetární terorismus“ (Marazzi 1976, str. 107). Politická rozhodnutí přijímaná na úrovni národního státu jsou dnes přímočařeji integrována do globálního pohybu kapitálu. V tomto smyslu lze prohlásit, že národní stát je prázdnou skořápkou. I demokracie - tam, kde existuje - je prázdnou skořápkou: jelikož jsou politická rozhodnutí v každém případě bezprostředněji podřízená globálnímu kapitálu, je snazší usmířit demokratickou formu politiky se zájmy kapitálu. A jak ukazuje Cavarozzi a kol. (1992), právě toto vyprazdňování demokracie je klíčem k pochopení faktu, proč šel v nedávných letech růst demokracie v Latinské Americe ruku v ruce s růstem chudoby a sociální nerovnosti (tato skutečnost se, samozřejmě, neomezuje jen na Latinskou Ameriku). Vyprazdňování demokracie však přináší i své problémy - podrobení národního státu globálnímu kapitálu ztěžuje národní dekompozici společnosti a dává vzniknout napětí, které se velice odlišnými způsoby projevuje v současných potížích venezuelské vlády, pádem Thatcherové v Británii nebo nedávným proslovem mexického prezidenta Salinase, v němž odlišoval svůj vlastenecký „sociální liberalismus“ od neoliberalismu, jenž nezná žádných národních sentimentů.

Kapitál se všude jeví jako všemocný. Peníze jsou tou nejneomalenější, nejarogantnější formou kapitálu. Jejich úspěchy jsou po celém světě četné a zřejmé. A přesto je panství peněz projevem slabosti kapitálu. Rojící se včely jsou také tou nejneomalenější, nejarogantnější formou včel, ale rojí se právě proto, že nebylo dost medu k přežití. Peníze panují, protože výroba přestala být pro kapitál až tak atraktivní, ale ve finále je to výroba a jenom výroba, co poskytuje med - výroba je výlučným zdrojem samo-expanze kapitálu. Klíč k uzdravení kapitalismu se nenalézá v rozrušení starých modelů skrze peníze ani v „reformě státu“, ale v reorganizaci výroby, v restrukturalizaci podrobení pracovní síly kapitálem; a navzdory všem změnám v organizaci výroby a navzdory agresivní politice kapitálu v posledních deseti či patnácti letech není stále jasné, zda se kapitálu povede tohoto cíle dosáhnout.

Včely, které se rojí příliš dlouho, umírají hladem. Chatrnost základny vlády peněz je v posledních několika málo letech od krachu na burzách v roce 1987 stále zřejmější - ozřejmuje ji pád tolika bank a finančních institucí uprostřed skandálu za skandálem ve všech finančních centrech. Řada rojících se včel již skutečně zemřela a nadále umírají v „úvěrové krizi“, která je jádrem současné recese. Zda tato destrukce přemíry nahromaděného kapitálu stačí na vytvoření základny pro návrat ke zdravé kapitalistické výrobě na globálním základu, to však zůstává pochybné a čím dál tím více se zdá nepravděpodobné, že zhroucení Sovětského svazu poskytne řešení, v něž se doufalo. Hluboká recese, kterou v posledních pár letech zažívají všechny zjevně nejmocnější „ekonomiky“, připravuje veškerá tvrzení, že kapitalismus vstupuje do nové fáze ziskové výroby (občas se o ní hovoří jako o postfordismu), o přesvědčivost. V posledním roce či dvou hodně diskutovaný tok kapitálu do Latinské Ameriky je pravděpodobně spíše obratem v jeho toku (pryč od dnes neatraktivních podmínek v jiných zemích) než regionálním rozřešením potíží kapitálu. Zdá se pravděpodobné, že svět bude dál trpět násilím a nestabilitou národní (a mezinárodní) politiky pro nadměrnou globální akumulaci.


Přeložil Vratislav Domovský (duben 2004), převzato z Alarmu


POZNÁMKY:

[1] Tento článek je překladem anglické verze článku původně uveřejněného španělsky v  Perfiles Latinoamericanos , č. 1, FLACSO (Facultad Latinoamericana de Ciencias Sociales), Mexico City, červenec 1992. Tématem čísla byla reforma státu v Latinské Americe.

[2] Ohledně debaty o odvozování státu a jejího šíření viz například: Holloway a Picciotto (1978); Clarke (1991 - Velká Británie); Vincent (1975 - Francie); Perez Sainz (1981 - Španělsko); Críticas de la Economía Política (1979, 1980); Sánchez Susarrey (1986 - Mexiko); Archila (1980); Rojas y Moncayo (1980 - Kolumbie); Fausto (1987 - Brazílie).

[3] Debata o odvozování státu znovu oživila otázku položenou Pashukanisem roku 1923: „Proč není panství jedné třídy dále tím, čím je - čili, ve skutečnosti, podrobením jedné části obyvatelstva druhé? Proč nabírá podobu oficiálního panství státu? Nebo-li, což je totéž, proč mechanismus státního donucování nevzniká jako soukromý mechanismus panující třídy? Proč se od ní odlučuje a nabírá podobu neosobního mechanismu veřejné autority izolované od společnosti?“ (Pashukanis 1923/1951, str. 185). Tato otázka nakonec stála Pashukanise život, jelikož důsledek, který z ní logicky plyne - jmenovitě, že stát je specificky kapitalistickou formou společenských vztahů - byl neslučitelný se Stalinovým pokusem vybudovat státní „socialismus v jedné zemi“.

[4] Nemůžeme tak, jako to činí Jessop (1991) a jak se zřejmě domnívá Hirsch - alespoň ve svých pozdějších dílech - předpokládat, že konkretizace státu je procesem dokončeným na počátku kapitalismu. Ke kritice Jessopa viz Holloway (1991).

[5] „Marxistická analýza kapitalistického státu má sklon zaměřovat se na stát, jednotlivý stát. Tato tendence je zřejmě silnější v marxistických než v nemarxistických dílech, poněvadž marxistický důraz na třídní povahu státu si vynucuje pojednávat stát ve vztahu ke struktuře společnosti a je tak vhodnější předpokládat korelaci mezi společností a třídami v ní a státem v oné společnosti“ (Picciotto 1985/1991, str. 217).

[6] V tomto smyslu má Colin Barker (1978/1991, str. 208) docela pravdu, když kritizuje článek, jenž jsem napsal se Solem Picciottem (Holloway a Picciotto 1977/1991), s tím, že „celý jejich článek se zabývá abstrakcí zvanou `stát`, jejíž souvislost se skutečnými státy kapitalistického systému není adekvátně rozvedena“.

[7] Základní kritika „frakcionářství“ viz Clarke 1978.

[8] Ačkoli je Barkerova kritika mezí debaty o odvozování státu v zásadě správná, dochází k závěru, že je třeba národní státy analyzovat na základě navzájem si konkurujících bloků státního kapitálu, což je mylné.

[9] Do jaké míry se mohou konkrétní státy během revolučních situací vymanit z těchto omezení? To by si žádalo samostatné pojednání, o něž se tu nepokusím.

[10] Řada těchto propojení se analyzuje v regulacionistické diskusi o fordismu, ale jelikož teorie regulace si za svůj referenční rámec bere národní stát a nikoli globální kapitál (srovnej Clarke 1987/1991, Hirsch 1992), nepodařilo se jí tato témata vztáhnout k mobilitě kapitálu. Fakt, že se teorie regulace orientuje na národní stát, je odrazem skutečnosti, že v poválečném období hrál národní stát v globálním zadržování dělnictva pravděpodobně stěžejnější úlohu než kdykoli jindy; protože se však národní stát v teorii regulace bere jako danost, zůstává tato skutečnost teoreticky dost nezpracovaná.

[11] K metaforám se v tomto textu sahalo zcela bez studu, k zachycení skutečnosti však samozřejmě nestačí.


LITERATURA:

  • Evers T. (1979), El Estado en la Periferia Capitalista, Siglo Veintiuno, Mexico City
  • Fausto R. (1987), Marx: Lógica e Política, Editora Brasilense, Rio de Janeiro
  • Gerstenberger H. (1990): Die subjektlose Gewalt: Theorie der Entstehung bürgerlicher Staatsgewalt, Verlag Westfälisches Dampfboot, Münster
  • Hirsch J. (1974/1978), „The State Apparatus and Social Reproduction: Elements of a Theory of the Bourgeois State“, in Holloway a Picciotto 1978 (původně vyšlo v němčině roku 1974)
  • Hirsch J. (1992), „Regulationstheoretische Interpretationen des Verhältnisses von Kapital, Staat und Weltmarkt“. Nepublikovaná práce.
  • Holloway J. (1980/1991), „The State and Everyday Struggle“, in Clarke 1991 (původně vyšlo ve španělštině roku 1980)
  • Holloway J. (1990): „The Politics of Debt“, Common Sense č. 9, Edinburgh
  • Holloway J. (1991): „Capital is Class Struggle (And Bears are not Cuddly)“, in Bonefeld a Holloway 1991
  • Holloway J. (1992): „Crisis, Fetishism, Class Decomposition“, in Bonefeld, Gunn a Psychopedis 1992
  • Holloway J. (1992): „El Auge y la Caída del Keynesianismo“, Relaciones č. 6, Mexico City
  • Holloway J. a Picciotto S. (1977/1991): „Capital, Crisis and the State“, Capital and Class č. 2, London; přetištěno in Clarke 1991
  • Holloway J. a Picciotto S. (1978): State and Capital: A Marxist Debate, Edward Arnold, London
  • Jessop B. (1991), „Polar Bears and Class Struggle: Much Less than a Self-Criticism“, in Bonefeld a Holloway 1991
  • Marazzi C. (1977): „Money in the World Crisis: the New Basis of Capitalist Power“, Zerowork č. 2
  • Murray R. (1971), „The Internationalisation of Capital and the Nation State“, New Left Review č. 67, London
  • Pashukanis E. (1923/1951), The General Theory of Law and Marxism, in Babb a Hazard (eds), Soviet Legal Philosophy, Cambridge Mass. (Nový překlad: Law and Marxism: A General Theory, Ink Links, London 1978)
  • Peláez E. a Holloway J. (1990/1991), „Learning to Bow: Post-Fordism and Technological Determinism“, in Science as Culture č. 8, London; přetištěno in Bonefeld a Holloway 1991
  • Pérez Sáinz J. P. (1981), Mercancía, Capital y Estado, Tesis de doctorado, Universidad Libre de Bruselas
  • Picciotto S. (1985/1991), „The Internationalisation of Capital and the International State System“, CSE Conference Papers; přetištěno in Clarke 1991
  • Rojas F., Moncayo V. (coord.) (1980), Crisis Permanente del Estado Capitalista, Bogotá Sánchez Susarrey J. (1986), La Forma Estado, la Forma Mercancía, Universidad de Guadalajara
  • Vincent J. M. (1975), L`Etat Contemporain et le Marxisme, Maspéro, Paris


[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: John Holloway | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Alarm

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
287 (287 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
281 (281 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
248 (248 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
233 (233 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
410 (410 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
250 (250 hl.)
Prohnilý humanismus !!
193 (193 hl.)

Celkem hlasovalo: 1902


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.