Silný sociální stát nepoškozuje konkurenceschopnost země, právě naopak

Švédský sociolog prof. Göran Therborn v Praze
„Pět severských zemí, Dánsko, Finsko, Island, Norsko a Švédsko, si zachovalo silný sociální stát a jak známo, má vysoké daně. Přitom se všech pět umístilo v letech 2004 a 2005 mezi prvními deseti ve světovém žebříčku konkurenceschopnosti.“ Touto tezí zahájil významný švédský a evropský sociolog první ze dvou svých přednášek, které se konaly koncem března týden v Praze.

Zdůraznil, že se neodvolává na domácí statistiky, ale na hodnocení konkurenceschopnosti více než 150 zemí světa, které každoročně vydávají organizátoři Světového ekonomického fóra v Davosu. Vedle špičkové výkonnosti, podotkl Therborn, mají severské země podle sociologických výzkumů také nejvyšší úroveň spokojenosti obyvatelstva v Evropě.

Göran Therborn je v současné době profesorem sociologie na univerzitě v Uppsale a ředitelem Švédského kolegia pro pokročilá studia ve společenských vědách. Přednáší a vědecky pracuje také na univerzitách v Budapešti, Madisonu (USA) a Manchesteru. Je autorem řady knih o problematice sociálních tříd a nerovností, společenské úloze vědy, politické moci, demokracii, ideologii a rodině.

Význam skandinávské zkušenosti pro evropské postsocialistické společnosti

Tento titul měla první Therbornova pražská přednáška, kterou zorganizovala Masarykova dělnická akademie na půdě Poslanecké sněmovny. Podle Therborna přináší skandinávská zkušenost čtyři výzvy:

1. Výzva konvenční politice. Není třeba volit buď neoliberalismus nebo „třetí cestu“ Tonyho Blaira. Severské země podle Therborna dokazují, že je pořád schůdná první, klasická sociálnědemokratická cesta. Podstatné součásti sociálnědemokratického odkazu mohou přežít i za buržoasních vlád (jak ukazuje praxe, i dvě volební období za sebou). První cesta je nadále slučitelná s volbami a demokratickým systémem.
2. Výzva konvenční ekonomické teorii. Systém totiž funguje, ačkoli by podle neoliberální teorie neměl. Ukazuje se, že štědré sociální státy s velkými veřejnými výdaji mají schopnost konkurence na světových trzích, i když je jejich společnost výrazně rovnostářská a působí v nich silné odbory. Pořád vzniká hodně pracovních příležitostí. Skandinávský sociálnědemokratický model není v rozporu s globalizací a evropskou integrací. Poměrně nízká příjmová diferenciace přitom nepoškozuje pracovní motivaci a nevyvolává společenskou pasivitu. Tato celková situace má samozřejmě své specifické historické příčiny, kvůli nimž nelze severskou sociálněekonomickou politiku jednoduše kopírovat v jiných zemích. Její prvky však mohou posloužit jako inspirace a v každém případě severská zkušenost ukazuje, že jsou možnosti volby, že neplatí neoliberální teze TINA („There is No Alternative“).
3. Příklad mezinárodního přátelství mezi severskými zeměmi. Politika těchto zemí nebyla nikdy příliš nacionalistická, spojoval je důraz na sociálněekonomické otázky. Severské země se nikdy neuchylovaly k protekcionismu, od samého začátku vznikaly jako otevřené ekonomiky, v nichž hrál velkou úlohu export, námořní doprava a jiná svou vlastní povahou „otevřená“ odvětví. Ve vzájemných vztazích nadále převažuje smysl pro spolupráci nad přemrštěnou rivalitou.
4. Inspirace pro Evropu jako celek. Evropská integrace může dále pokračovat dvěma směry, k „Evropě elit“ nebo „sociální lidové Evropě“. Zkušenosti severských zemí ukazují, že je možné a žádoucí jít druhou cestou, vytvářením „sociální komunity společné prosperity“, kterou Therborn charakterizoval také teoretickými termíny „otevřený prostor sociálního bezpečí a využívání volného času“ a „normativní prostor transnacionálního práva a spravedlnosti“. Na těchto principech je možné podle něj budovat konkurenceschopnou evropskou ekonomiku.

Kudy cesta pro Evropu nevede

V souvislosti se „čtvrtou výzvou“ Therborn neskrýval svůj kritický postoj k politice největších evropských zemí. Řadu jeho poznámek na toto téma lze shrnout následovně: Francie, Německo a Velká Británie se dodnes nedokázaly zbavit svých velmocenských komplexů. Jejich někdejší velmocenské pozice nebo ambice dnes už ztratily jakýkoli ekonomický a mocenský základ. Proměnily se v komplexy méněcennosti zemí střední velikosti, jež svou nostalgii vybíjejí v nesmyslných tahanicích o vliv uvnitř EU a v nerovném zacházení s jiným členskými zeměmi. Tudy cesta k budoucnosti Evropy nevede. Therborn se kriticky vyjádřil také názorům známého britského sociologa Anthonyho Giddense, teoretika „New Labour“ a Blairovy „třetí cesty“. Podle Therborna bylo Giddensovo odmítnutí klasické sociálnědemokratické první cesty „nevhodné a věcně nezdůvodněné“.

V diskusi po první přednášce rozvedl Therborn svůj názor, že velké evropské země nepřistupují k integraci Evropy s dostatečnou vážností. Evropu rozděluje různá odlišná dějinná zkušenost, rozdíly v životní úrovni a v chápání demokracie. Blair a Chirac mlčí o zásadních věcech, o společné prosperitě, namísto toho se příliš diskutuje o Turecku. To jsou ale starosti bývalých „velkých hráčů“, dnes je situace jiná. Evropu by měla zajímat „global governance“, tj. způsob jak společně spravovat svět podle principů mezinárodního práva, nikoli velmocenské hry. Evropa by měla více myslet na sociálněekonomický vývoj. Protože se tyto aspekty opomíjejí, všichni de facto akceptují postavení Evropy jako pouhého přidavače USA.

Proč je obtížné kopírovat severský model?

Therborn uvedl dva základní historické důvody. Severské země neutvářely svou moderní podobu za výrazné hegemonie elit, aristokracie tam byla poměrně slabá, pokud vůbec existovala. Naopak rolnické obyvatelstvo se od začátku aktivně podílelo na životě farností a na správě obcí, což položilo základ pro tradici silné občanské angažovanosti. V průběhu modernizace na tuto tradici navázala různá občanská sdružení (např. hnutí proti alkoholismu) a pak odborové hnutí. Pro severské země je dodnes typická vysoká organizovanost v odborech, v průměru dosahující 80% zaměstnanců, s určitou výjimkou Norska (50%). Dodnes přetrvává také tradice vysoké občanské angažovanosti na lokální úrovni, v nejrůznějších správních orgánech i ve volbách.

Druhým rysem severských zemí je tradice nenákladného, poctivého a občanům přístupného státu. Souvisí jednak s prvním rysem, jednak s tím, že severské země byly až do 50. let minulého století poměrně chudé. „Laciný stát je dědictví chudoby“. Švédsko sice například koncem 18. století zažilo období velké korupce, ale v 19. století se jí dokázalo zbavit. Laciný stát přitom znamená efektivní a kontrolovaný státní aparát, což není v rozporu s velkým rozsahem sociálního státu. Ostatně důraz na sociálněekonomické otázky a sociální politiku také koření v dřívější chudobě.

Dalším faktorem je podle Therborna poměrně příznivá geopolitická poloha severských zemí, vzdálená hlavním ohniskům světových napětí. Díky své otevřenosti neuvázly severské země na světové periférii a přitom nebyly příliš postiženy velkými konflikty.

Tyto rozdíly je třeba mít na paměti, pokud by někdo chtěl přímo napodobovat skandinávský model. Takové pokusy by měly sotva vyhlídku na úspěch v zemích, které mají úplně jiné historické a sociální pozadí. V každém případě ale severská zkušenost ukazuje, že existují možnosti volby, pokud země nepropadne ideologické uzavřenosti. Předpokladem úspěchu při hledání alternativ je nikoli napodobování, ale racionální realismus.

Severské zkušenosti a Česko

Společnosti střední a východní Evropy se hodně liší od společností severských zemí, Česko je ale podle Therborna v některých ohledech výjimkou, což znamená, že možná má pro využití severských zkušeností příznivější sociálněekonomické předpoklady.

Česko má podobně jako severské země vysokou sociální soudržnost. Tzv. Giniho koeficient nerovnosti důchodů (0 = absolutní rovnost, tj. všichni dostávají stejně, 100 = absolutní nerovnost, tj. veškerý důchod pobírá jediná osoba) měl v roce 1996 v Česku hodnotu 26, průměr všech severských zemí byl 25 (podle Therborna neexistuje země, která by měla Giniho koeficient nižší než 17). Podobně je tomu s relativní chudobou. V severských zemích žije pod hranicí chudoby 11% obyvatel, v České republice dokonce jen 8% (průměr EU je 16%, Slovensko vykazuje dokonce 21%).

Na druhé straně existují mezi Českem a severskými zeměmi také výrazné odlišnosti, například podstatně větší rozdíly v ekonomické úrovni regionů a o dost nižší zaměstnanost obyvatelstva. Zajištění vysoké zaměstnanosti je podle Therborna klíčovým problémem evropských společností a evropské integrace vůbec.

Hlubší přístupy k problémům rovnosti a nerovnosti

Typy a mechanismy rovnosti a nerovnosti, švédské poznatky a zkušenosti - to bylo téma druhé Therbornovy přednášky na půdě Akademie věd ČR. Asi nemá smysl pokoušet se v této zprávě jít do odborných detailů referátů. Podle Therborna přes spoustu práce, která byla na tomto poli vykonána, pořád ještě dost dobře nerozumíme mechanismům, kterými ve společnosti vzniká rovnost a její protipól, nerovnost. Je zřejmé, že se jedná o komplexní, mnohovrstevnatý jev. Existují tři základní druhy rovnosti a nerovnosti: vitální (očekávaná délka života, zdraví), existenční (osobní autonomie, respekt ostatních) a zdrojová (příjem, znalosti, kontakty). Nerovnost tedy vůbec není jen otázkou materiálních zdrojů, uvedené tři roviny se navzájem ovlivňují a jsou samy v neustálém pohybu.

Hlavním obsahem přednášky byla podrobnější typologie a rozbor mechanismů tohoto ovlivňování a pohybu. Nabízí se z ní obecnější závěr: rovnost a překonávání nerovností není prázdné ideologické heslo. Je to racionální politika založená na vědeckých a současně morálních principech.

V této souvislosti padla už na první přednášce otázka, kterou Therbon osvětloval z různých stran v obou svých vystoupeních: opírá se jeho koncepce (a politika švédské sociální demokracie) o nějakou ucelenou ekonomickou teorii, jež by byla protipólem neoliberalismu? Therbornova odpověď je vcelku záporná: Švédové jsou podle něj pragmatici, neexistuje žádná „švédská ekonomická škola“, spíš jde o kombinaci různých dílčích teorií a politik, které jsou zaměřeny na praktické výsledky a kupodivu těchto výsledků také dosahují. Je jedna výjimka: Švédové vypracovali specifickou teorii trhu práce a pracovní motivace, a to úplně jinak, než neoliberálové. Jejím cílem je podporovat mobilitu a flexibilitu pracovníků, umožňovat rychlé strukturální změny, a přitom udržovat plnou zaměstnanost. Teorie je také pragmatická - musí vést k praktické politice.

Švédsko našlo řešení právě v sociálním státě. Pracující jsou podle Therborna ochotni akceptovat např. uzavření továrny a přeškolení na jinou profesi, protože ve společnosti panuje dostatečná důvěra: vědí, že jim stát pomůže udržet slušnou životní úroveň v přechodném období a že současně v brzké době najdou jinou perspektivní práci. Jejich flexibilita je tedy dobrovolná, nikoli vynucená hrozbou nezaměstnanosti, není to „flexibilita biče“, jak říká Prof. Therborn. Mezi jednotlivými severskými zeměmi jsou přitom rozdíly v důrazu na jednotlivé mechanismy. Dánsko má podporu v nezaměstnanosti prakticky stejně vysokou jako původní plat, méně přitom financuje tvorbu nových pracovních míst, zatímco ve Švédsku jde důraz opačným směrem - o něco méně peněz na podpory, více na industriální politiku.

Příliš idylický obraz?

O čem je tedy vlastně ve Švédsku politika? Všichni se všemi dohodnou, k větším konfliktům nedochází. Jen občas někdo zavraždí významného politika - předsedu vlády Olofa Palmeho, ministryni zahraničí…

Podle Therborna neměly zmíněné vraždy přímou souvislost s politikou, byly jen nešťastným důsledkem přílišné přístupnosti švédských politiků. Ve Švédsku si nepotrpí na jízdy limuzínami v doprovodu policejních motorek, politici jezdí veřejnou dopravou, do kina a na nákupy chodí bez ochranky. V dnešním světě se však častěji vyskytují různí asociální extrémisté a psychopati s vražednými sklony. Švédsko se nechce vzdát otevřenosti v domácí politice, ústavní činitele však bude muset lépe chránit.

Švédská politika má posuzováno světovými měřítky dost nekonfliktní ráz, ale to neznamená, že by se o sociální stát nemusely svádět politické boje. Jeho současná podoba je například ovocem dlouhodobého západu odborových organizací, které na svou stranu dokázaly získat značnou část obyvatelstva. „A když jsem žil nějakou dobu v Nizozemí,“ podotýká Therborn, „udivovalo mě, jak mírná a učesaná je holandská politika ve srovnání se švédskou.“

Hokej, ne Wimbledon

Ještě jeden postřeh z debaty: své konkurenceschopnosti nedosahují severské země prosazováním všeobecné konkurence ve vnitřním životě společnosti. Nehlásá se boj každého s každým, naopak vzájemná spolupráce. Z tohoto důvodu se např. ve švédských školách začínají žáci známkovat o hodně později, než je v Evropě zvykem. „Ekonomika a sociální život je týmová záležitost; je to hokej, ne Wimbledon,“ uzavřel Prof. Therborn.

lavka.info, 3. 4. 2006, Rudolf Převrátil