logo SDS
Dnešní datum: 24. 07. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenější/rok zelený nadpis
Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeští vojáci...
(08. 08. 2018, 776x)

Pražské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 718x)

Chinese Reaction to the 1968 Occupation of Czechoslovakia
(10. 09. 2018, 691x)

Praha není stádo?
(25. 08. 2018, 620x)

Pražské jaro mohlo prokázat přednosti „socialismu s lidskou tváří“
(12. 09. 2018, 620x)

Sovětská revizionistická renegátská klika bezostyšně posílá jednotky k okupaci Československa
(10. 09. 2018, 611x)

Socialismus, nový pohled a strategie
(06. 09. 2018, 588x)

Používá generální štáb naše vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 480x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návštěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žžádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 7
Prům. 7
21 denni
Max. 350
Prům. 284.2

Nyní si čte web : 66 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Kontrola médií - velkolepý úspěch propagandy

Vydáno dne 31. 08. 2005 (5666 přečtení)

Námět, který byl oznámen, „Dezinformace a válka v Zálivu“, je vlastně trochu užší, nežž o čem bych rád mluvil. Dostanu se k tomu za okamžžik. Rád bych naznačil trochu širší kontext, zabývaje se touto otázkou. Kontext má skutečně co dělat s jakýmsi druhem světa a jakýmsi druhem společnosti, ve které chceme žžít, a zejména v tom smyslu demokracie, chceme-li, aby to byla demokratická společnost.

Otevřením této otázky k malé diskusi, dovolte mi začít s dvěma protikladnými rozdílnými koncepcemi demokracie. Jedna koncepce demokracie - demokratická společnost je ta, ve které má veřejnost prostředky, aby se nějakým významným způsobem účastnila řízení svých vlastních záležžitostí a informační prostředky jsou veřejně přístupné a svobodné. Jestližže nahlédnete do slovníku, najdete definici podobnou této.

Alternativní koncepce demokracie je ta, žže veřejnost musí být zbavena řízení svých vlastních záležžitostí a informační prostředky musejí být omezené a pevně kontrolované. Toto můžže znít jako zvláštní koncepce demokracie, ale je důležžité pochopit to, žže je to převládající koncepce. Ve skutečnosti existovala dlouho, nejenom v praxi, ale dokonce v teorii. To je dlouhá historie, která jde zpět ažž do počátků moderních demokratických revolucí v Anglii v 17.století, a která z velké části vyjadřuje tento názor. Budu se držžet moderního období a uvedu několik málo slov o tom, jak se tato představa demokracie vyvíjí a proč a jak problém médií a dezinformace vstupuje do tohoto kontextu.

POČÁTKY HISTORIE PROPAGANDY

Začněme s první moderní operací vládní propagandy. To bylo za vlády Woodrowa Wilsona. Woodrow Wilson byl zvolen prezidentem v roce 1916 na platformě „Mír bez vítězství“. To bylo správné uprostřed první světové války. Obyvatelstvo bylo extrémně pacifistické a nevidělo žžádný důvod k zapojení se do evropské války. Wilsonova vláda se zavázala k válce a musela pro to něco udělat. Ustavili vládní komisi pro propagandu, nazvanou Creelova komise, která dokázala během šesti měsíců přeměnit pacifistické obyvatelstvo v hysterické válečné štváče, kteří chtěli zničit všechno německé, rozsápat Němce, jít do války a zachránit svět.

To byl velký úspěch, který vedl k dalším úspěchům. Právě v té době a po válce byly použžity stejné techniky k vybičování hysterické „Rudé hrůzy“, jak byla nazvána, která dokázala značně zničit odbory a eliminovat tak nebezpečné problémy jako svoboda tisku a svoboda politického myšlení. Byla velmi silně podporována z médií, establishmentem byznysu, kteří ve skutečnosti organizovali tuto činnost, tlačili ji dopředu, a byl to obecně velký úspěch.

Mezi těmi, kteří se aktivně a nadšeně účastnili, byli progresívní intelektuálové, lidé z kruhu Johna Deweye, který byl velmi hrdý, jak můžžete vidět z jeho spisů v oné době, jež ukazovaly, žže ti, které nazývali „inteligentnějšími členy společenství“, zvláště sami sebe, byli schopni hnát váhající obyvatelstvo do války jejich strašením a vyvoláním šovinistického fanatismu. Prostředky, které užžívali, byly značné. Například bylo hodně výmyslů o ukrutnosti německých vojáků, o belgických malých dětech s utržženýma rukama, o všech typech strašných věcí, o kterých ještě čtete v historických knihách. Všechny byly vymyšleny britským ministerstvem propagandy, jehož vlastní povinností v oné době, jak to uváděli při svých tajných poradách, bylo „kontrolovat myšlení celého světa“. Ale mnohem rozhodněji chtěli kontrolovat myšlení inteligentnějších členů společenství v USA, kteří by pak šířili propagandu, která jim byla vymyšlena a přeměnili pacifistickou zemi ve válečnou hysterii. Takhle to fungovalo. Fungovalo to velmi dobře. A to dávalo lekci: Státní propaganda, jestližže je podporována vzdělanými třídami, a když není dovolena od ní žžádná odchylka, můžže mít velký účinek. Toto ponaučení si vzal Hitler a mnoho jiných, a v tom bylo pokračováno do dnešního dne.

DIVÁCKÁ DEMOKRACIE

Jiná skupina, na kterou učinil dojem tento úspěch, byli liberální demokratičtí teoretikové a vedoucí osobnosti médií jako např. Walter Lippman, který byl děkanem amerických novinářů, významnějším kritikem zahraniční a domácí politiky a také významnějším teoretikem liberální demokracie. Jestližže se podíváte na jeho vybrané eseje, zjistíte, žže mají podtitulek něco jako „Progresivní teorie liberálního demokratického myšlení“. Lippman se zapojil do této komise pro propagandu a uznal její úspěchy. Argumentoval, žže to, co nazýval „revoluce v umění demokracie“ by mohlo být využžíváno k vytváření konsensu, to je, vyvolat souhlas části veřejnosti k věcem, které nechtěli, novými technikami propagandy. Také si myslel, žže to byla dobrá myšlenka, ve skutečnosti nezbytná. Byla nezbytná, protožže, jak to řekl, „obecné zájmy přesahují naprosto veřejné mínění“ a mohu být pouze chápány a řízeny třídou odborníků, zodpovědných lidí, kteří jsou dost bystří, aby vyřešili věci. Tato teorie prosazuje, žže pouze malá elita, intelektuální společnost, o které stoupenci Deweye mluvili, můžže chápat obecné zájmy, o které všichni máme zájem, a žže tyto věci „přesahují širokou veřejnost“. Toto je názor, který se vrací o sta let zpět. Je to typický leninský názor. Ve skutečnosti má blízkou podobnost k leninské koncepci, žže avantgarda revolučních intelektuálů převezme státní moc, využžívaje lidovou revoluci jako sílu, která je přivede k státní moci a poté povede tupé masy směrem k budoucnosti, kterou jsou hloupí a nekompetentní předvídat. Liberální demokratická teorie a marxismus-leninismus jsou velmi blízké ve svých obecných ideologických předpokladech. Myslím si, žže to je jeden důvod, proč se lidem zdálo po léta lehké, být nesen z jedné pozice do jiné, bez jakéhokoliv všeobecného dojmu změny. To je právě záležžitost odhadu, kde je moc. Možžná, žže bude lidová revoluce, a ta nás přivede ke státní moci; a možžná, žže nebude a v tomto případě my právě tak budeme pracovat pro lid se skutečnou mocí: společenství byznysu. Ale budeme dělat stejnou věc: Budeme vést tupé masy směrem ke světu, který jsou příliš hloupí sami pochopit.

Lippman se opíral o řádně podrobně rozpracovanou teorii pokrokové demokracie. Argumentoval, žže v řádně fungující demokracii jsou třídy občanů. Především je třída občanů, která má převzít nějakou aktivní roli v b쾞ných obecných záležžitostech. To je třída odborníků. Jsou to lidé, kteří analyzují, vykonávají a realizují rozhodnutí, a řídí záležžitosti v politickém, ekonomickém a ideologickém systému. To je malé procento obyvatelstva. Přirozeně, kdo předkládá tyto myšlenky, je vžždy částí této malé skupiny, a oni mluví o tom, co mají dělat ti ostatní. Ti ostatní, kteří jsou mimo tuto malou skupinu, to je velká většina obyvatelstva, kterou Lippman nazývá „splašené stádo“. Musíme se chránit před ušlapáním a zuřivostí tohoto splašeného stáda. Nyní jsou dvě funkce v demokracii: Třída odborníků, zodpovědní lidé, vykonávající výkonnou funkci, cožž znamená, žže vymýšlí a plánují a chápou obecné zájmy. Potom je splašené stádo, a to má v demokracii také funkci. Jejich funkcí v demokracii, říká, je být diváky, ne účastníky akce. Ale oni mají více nežž tuto funkci, protožže to je demokracie. Příležžitostně je jim dovoleno půjčit svoji váhu jednomu nebo druhému členovi třídy odborníků. Jinými slovy, je jim dovoleno říci, „Chceme, abyste byl naším vůdcem“ nebo „Chceme, abyste byl naším vůdcem Vy“. To je proto, žže je to demokracie a ne totalitní stát. To se nazývá volba. Ale jakmile propůjčili svoji váhu jednomu nebo druhému členovi třídy odborníků, mají samozřejmou povinnost vrátit se a stát se diváky akce, ale ne účastníky. To je řádně fungující demokracie.

A je za tím logika. Je za tím dokonce druh přinucujícího morálního principu. Přinucovací morální princip je ten, žže masa veřejnosti je příliš tupá, aby byla schopna chápat věci. Jestližže se pokoušejí účastnit se řízení svých vlastních záležžitostí, způsobují pouze nesnáze. Proto by bylo nemorální a nevhodné dovolit jim to dělat. Musíme zkrotit splašené stádo a nedovolit splašenému stádu vztekat se a pošlapávat a ničit věci. Je to do jisté míry taková logika, která říká, žže by bylo nevhodné nechat tříleté dítě běhat po ulici. Nedáváte tříletému dítěti takový druh svobody, protožže tříleté dítě neví, jak zacházet s takovou svobodou. Analogicky nedovolujete splašenému stádu stát se účastníky akce. Způsobovali by jenom potힾe.

Tak potřebujeme něco, abychom zkrotili splašené stádo, a toto něco je nová revoluce v umění demokracie: vytváření konsensu. Média, školy a lidová kultura mají být rozděleny. Pro politickou třídu a tvořitelé rozhodnutí jim mají dát nějaký přijatelný pocit reality, ačkoliv oni také mají vštípit správnou víru. Vzpomeňte si jenom, je zde nevysvětlená premisa. Nevysvětlená premisa - a dokonce zodpovědní lidé to mají před nimi zatajit - má to co činit s otázkou, jak se dostanou do situace, kde mají pravomoc činit rozhodnutí. Způsob, jak to dělají, je ovšem zajišťování lidí skutečnou mocí. Lidé se skutečnou mocí jsou ti, kteří vlastní společnost, což je pěkně úzká skupina. Jestližže třída odborníků se můžže objevit a říci, já mohu sloužžit vašim zájmům, potom budou součástí výkonné skupiny. Vy máte být zticha. To znamená, žže jim mají vštípit víru a doktríny, žže budou sloužžit zájmům soukromé moci. Dokud nezvládnou tuto schopnost, nejsou součástí třídy odborníků. Tak my máme jeden druh vzdělávacího systému, zaměřeného na zodpovědné lidi, třídu odborníků. Oni mají být intenzivně školeni v zásadách a zájmech soukromé moci a státně-korporativního vztahu, který to reprezentuje. Jestližže tímto projdou, potom mohou být součástí třídy odborníků. Zbytek splašeného stáda má být v podstatě pouze hnán k šílenství. Obrátit jejich pozornost k něčemu jinému. Chránit je před potힾemi. Buďte si jisti, žže zůstanou nanejvýš diváky akce, příležžitostně přispívajíce svou vahou jednomu nebo druhému ze skutečných vůdců, kterého smějí zvolit.

Tento názor se rozvinul u spousty jiných lidí. Ve skutečnosti je do jisté míry konvenční. Například vedoucí současný kritik teologické a zahraniční politiky Reinhold Niebuhr, někdy nazývaný „teolog establishmentu“, duchovní otec George Kennana a intelektuálů Kennedyových a dalších, uvedl, žže „racionalita je velmi úzce omezená dovednost“. Má ji pouze malý počet lidí. Většina lidí je vedena pouze emocí a pudem. Ti z nás, kteří mají logické uvažžování, mají vytvořit nezbytné iluze a emocionálně silné zjednodušení, aby udržželi prosté naivky více méně ve směru kurzu. Toto se stalo podstatnou součástí současné politické vědy. Ve dvacátých letech a počátkem třicátých let Harold Lasswell, zakladatel moderního oboru komunikací a jeden z vedoucích amerických politických vědců vysvětlil, žže bychom neměli podlehnout „demokratickému dogmatismu“ o lidech, kteří jsou nejlepšími soudci svých vlastních zájmů. Protožže nejsou. My jsme nejlepšími soudci veřejných zájmů. Proto pouze mimo obyčejnou morálku, my se máme přesvědčit, žže oni nemají příležžitost působit na základě svých nesprávných úsudků. V tom, co je dnes nazýváno totalitní stát, potom vojenský stát, to je snadné. Můžžete jim pouze držžet obušek nad hlavami, a jestližže opustí linii, udeřit je do hlavy. Ale jakmile se společnost stane svobodnější a demokratičtější, ztrácíte toto postavení. Proto se musíte obrátit k technikám propagandy. Logika je jasná. Propaganda je k demokracii jako obušek k totalitnímu státu. To je moudré a dobré, protožže opět obecné zájmy přesahují chápaní splašeného stáda. Oni je nemohou pochopit.

PRÁCE S VEŘEJNOSTÍ

USA razily cestu průmyslu pro práci s veřejností. Jejich závazkem bylo „kontrolovat veřejné mínění“, jak to jejich vedení uvádí. Naučili se spoustu z úspěchu „Creelovy komise“ a z úspěchů ve vytváření Rudé hrůzy a jejich výsledků. Průmysl pro práci s veřejností prodělal v oné obrovskou expanzi. Po nějakou dobu měl úspěch ve vytváření téměř totální podřízenosti práce s veřejností pravidlům byznysu v průběhu dvacátých let. To bylo tak extrémní, žže kongresové výbory to začaly vyšetřovat, když jsme se začali blힾit třicátým létům. Odkud pochází mnoho našich informací.

Práce s veřejností je obrovský průmysl. Vynakládá nyní na objednávky něco kolem miliardy dolarů ročně. Po celou tu dobu bylo jejich závazkem kontrolování veřejného mínění. Ve třicátých letech vznikly opět velké problémy, jaké měli během první světové války. Byla obrovská deprese a podstatné organizování odborů. Skutečně v roce 1935 odbory vyhrály své první větší vítězství, jmenovitě právo organizovat se, a to Wagnerovým zákonem. To vyvolalo dva vើné problémy. Jednak demokracie špatně fungovala. Splašené stádo skutečně legislativně zvítězilo, a neočekávalo se, žže bude pracovat tímto způsobem. Druhým problémem bylo, žže se stalo pro lidi možžným, organizovat se. Lidé mají být rozložženi, izolováni a sami. Neočekává se, žže se budou organizovat, protožže potom mohou být něčím více nežž diváky akcí. Mohou být skutečně účastníky, jestližže mnoho lidí s omezenými zdroji by se mohlo dát dohromady, aby vstoupili do politické arény. To skutečně hrozí. Větší reakce byla na straně byznysu, aby zajistil, žže toto bude poslední legislativní vítězství pro odbory a žže to bude začátek konce této demokratické odchylky lidové organizace. Fungovalo to. Toto bylo poslední legislativní vítězství pro odbory. Od tohoto bodu - ačkoliv se počet lidí v odborech na chvíli zvýšil během druhé světové války, po ní začal klesat - schopnost působit prostřednictvím odborů začala stále klesat. To nebylo náhodné. Nyní mluvíme o společenství byznysu, které vynakládá mnoho a mnoho peněz, pozornosti a myšlenek na to, jak se zabývat těmito problémy prostřednictvím průmyslu pro práci s veřejností a dalších organizací, jako Národní asociace výrobců a kulatý stůl byznysu, a tak dále. Okamžžitě se dali do práce, aby se pokusili nalézt způsob, jak čelit těmto demokratickým odchylkám.

První test byl o rok později, v roce 1936. Došlo k větší stávce, stávce v Bethlehem Steel v západní Pennsylvanii u Johnstownu, v Mohawk Valley. Bysnys se pokusil o novou techniku destrukce odborů, která fungovala velmi dobře. Ne prostřednictvím strើního mužžstva a sražžením na kolena. To užž nefungovalo velmi dobře, ale prostřednictvím jemnějších a efektivnějších prostředků propagandy. Vznikla myšlenka, vymyslet způsoby, jak by se obrátila veřejnost proti stávkujícím, prezentovat stávkující jako rozvracející, škodlivé pro veřejnost a jsoucí proti obecným zájmům. Obecné zájmy jsou zájmy „nás“, byznysmenů, pracujících, hospodyněk. To jsme všichni „my“. Chceme být společně a mít věci jako harmonii a amerikanismus a činnost společné. Potom jsou oni špatní stávkující mimo, kteří jsou rozvracející a způsobující potힾe a porušující harmonii a narušující amerikanismus. Jestližže je zastavíme, můžžeme žžít společně. Korporativní exekutiva a člověk, který čistí podlahy, všichni mají stejné zájmy. My všichni můžžeme pracovat společně a pracovat pro harmonii, a mít sympatie jeden k druhému. To byla v podstatě ta zpráva. Obrovské úsilí bylo vynaložženo na její prezentaci. T.j. především společenství byznysu, tak kontrolují média a mají značné zdroje. A to funguje, velmi účinně. Skutečně, později to bylo nazváno předpis „Mohawk Valley“ a použžito opětovně ke zlomení stávek. Byly nazývány „vědeckými metodami zlomení stávky“ a fungovaly velmi účinně při mobilizování názorů společenství ve prospěch nudných, prázdných konceptů jako amerikanismus. Kdo můžže být proti tomu? Nebo harmonii. Kdo můžže být proti ní? Nebo převeďme to na současnost, „Podporujte naše jednotky“. Kdo můžže být proti tomu? Nebo žžluté pásky. Kdo můžže být proti tomu? Něco, co je úplně prázdné. Skutečně, co to znamená, jestližže se Vás někdo zeptá, „Podporujete lidi v Iowa?“ Můžžete říci „Ano, já je podporuji“ nebo „Ne, já je nepodporuji?“ Není to ani otázka. Neznamená to nic. To je hlavní smysl. Hlavní smysl sloganů práce pro veřejnost jako „Podporujte naše jednotky“ je ten, žže tím nemíním nic. Znamenají stejně jako, zdali podporujete lidi v Iowa. Ovšem, byla to otázka. Otázka byla „Podporujete naši politiku?“ Ale vy nechcete, aby lidé přemýšleli o této otázce. To je celý smysl dobré propagandy. Chcete vytvořit slogan, žže nikdo nehodlá být proti, a kažždý bude pro, protožže nikdo neví, co je tím míněno, protožže to neznamená nic, ale jeho rozhodující hodnota je v tom, žže to odklání vaši pozornost od otázky, která něco znamená: Podporujete naši politiku? To je jedna otázka, o které vám není dovoleno mluvit. Tak vy máte lidi diskutující o podpoře našich jednotek? Ovšem, já je nepodporuji. Potom jste vyhráli. To je jako amerikanismus a harmonie. My všichni jsme společně, prázdné slogany, připojte se k nám, ujistěte se, žže nemáme kolem tyto špatné lidi, aby rozbili naši harmonii s jejich hovory o třídním boji, právech a podobném druhu byznysu.

To všechno je velmi účinné. Funguje to správně ažž do dneška. A ovšem je to důkladně vymyšleno. Lidé v průmyslu pro práci s veřejností tam nejsou pro zábavu. Oni pracují. Snažží se vštípit správné hodnoty. Ve skutečnosti mají koncepci toho, jaká by měla být demokracie: Měl by to být systém, ve kterém jsou trénovány třídy odborníků, aby pracovaly ve služžbách mistrů, lidí, kteří vlastní společnost. Zbytek obyvatelstva by měl být zbaven jakékoliv formy organizace, protožže právě organizace způsobuje potížže. Měli by sedět sami před televizí a drilovat si do svých hlav zprávy, které říkají, žže jediná hodnota v žživotě je mít více druhů komodit nebo žžít jako ta rodina bohaté střední vrstvy, na kterou se díváte a mít krásné hodnoty jako harmonii a amerikanismus. To je všechno, co je v žživotě. Můžžete si myslet ve své vlastní hlavě, žže je něco více v žživotě nežž toto, ale jakmile se díváte sám na tu obrazovku, sám považžujete za samozřejmé, já musím být bláznivý, protožže to je všechno, co se tam děje. A jakmile není dovolena organizace - to je absolutně rozhodující - nikdy nenaleznete cestu z toho, zda jste blázniví a vy si to považžujete za samozřejmé, protožže to je přirozená věc, považžovat to za samozřejmé.

Tak to je ideál. Je vynaložženo velké úsilí v pokusu dosáhnout tohoto ideálu. Samozřejmě, žže je za tím určitá koncepce. Koncepce demokracie je ta koncepce, kterou jsem zmínil. Splašené stádo je problém. My máme chránit před jejich hněvem a pošlapáním. Máme odvést jejich pozornost. Měli by se dívat na finále vítězů národní fotbalové ligy nebo situační komedie nebo násilnické filmy. Jednou za dlouhou dobu je vyzvat, aby monotónně odříkali nesmyslný slogan jako „Podporujte naše jednotky“. Máte je držžet pěkně postrašené, protožže dokud nebudou pořádně postrašení a nebudou se obávat všech druhů ďáblů, které je hodlají ničit zvenku nebo zevnitř nebo odněkud, mohou začít myslet, což je velmi nebezpečné, protožže oni nejsou kompetentní myslet. Proto je důležžité odvést jejich pozornost a odsunout je na okraj společnosti.

To je jedna koncepce demokracie. Ve skutečnosti, vrátíme-li se ke společenství byznysu, poslední legální vítězství pro odbory bylo v roce 1935, Wagnerův zákon. Když přišla válka, odbory slábly stejně jako velmi bohatá kultura pracující třídy, která byla sdružžena s odbory. To bylo zničeno. Přešli jsme k fungující společnosti byznysu na pozoruhodné úrovni. To je pouze státně-kapitalistická industriální společnost, která ani nemá normální společenské smlouvy, které můžžete nalézt ve srovnatelných společnostech. Mimo Jižžní Afriku, hádám, toto je jediná industriální společnost, která nemá národní zdravotní péči. Není obecný závazek ani k minimální normě přežžití pro tu část obyvatelstva, která nemůžže porozumět těmto předpisům a získat pro sebe věci individuálně. Odbory skutečně neexistují. Jiné formy lidové struktury prakticky neexistují. Nejsou politické strany nebo organizace. Je to dlouhá cesta k ideálu, alespoň strukturálně. Média jsou korporativní monopoly. Mají stejný názor. Dvě strany jsou dvě frakce strany byznysu. Většina obyvatelstva se ani netrápí hlasováním, protožže to nemá smysl. Je odsunována na okraj společnosti, jejich pozornost je vhodně odváděna. Alespoň to je cíl. Vedoucí osobnost v průmyslu pro práci s veřejností Edward Bernays, skutečně vyšel z Creelovy komise. Byl její součástí, vzal si z ní ponaučení a pokračoval v rozvoji toho, co se nazývá „výroba konsensu“, kterou popisuje jako „podstatu demokracie“. Lidé, kteří jsou schopni být výrobci konsensu, jsou ti, kteří mají zdroje a moc udělat to - společenství byznysu - a jsou to ti, pro které pracujete.

VÝROBNÍ NÁZORY

Je také nezbytné, vybičovat obyvatelstvo k podpoře cizích dobrodružžství. Obvykle je obyvatelstvo pacifistické, právě jako bylo během první světové války. Veřejnost nevidí žžádný důvod zapojovat se do cizích dobrodružžství, zabíjení a mučení. Tak vy je musíte vybičovat. Abyste je vybičovali, musíte je postrašit. Bernays sám měl důležžitý úspěch v tomto ohledu. On byl tou osobou, která zabezpečovala kampaň práce s veřejností za United Fruit Company v roce 1954, když USA přišly, aby svrhly kapitalisticko-demokratickou vládu Guatemaly a dosadily společnost vražžedného komanda smrti, která zůstává tímto způsobem do současného dne s konstantním odvarem pomoci USA, aby chránily demokratické odchylky, které tam existují. Je nezbytné stále vtloukat prostřednictvím domácích programů, proti kterým se veřejnost staví, protožže není pro veřejnost žžádný důvod být nakloněni domácím programům, které jsou pro ně škodlivé. Tak se také chápe rozsáhlá propaganda. Viděli jsme mnoho takového v posledních deseti letech. Reaganovy programy byly naprosto nepopulární. Dokonce lidé, kteří volili Reagana, asi tři ku dvěma, doufali, žže jeho politika nebude uzákoněna. Jestližže vezmete dílčí programy, jako zbrojení, zkracování sociálních výdajů, atd., téměř proti kažždému z nich se veřejnost naprosto stavěla. Ale tak dlouho, jak jsou lidé odsouváni na okraj společnosti a je odvracena jejich pozornost a nemají žžádný způsob organizovat nebo vyjadřovat své názory nebo dokonce znát, žže ostatní mají tyto názory, lidé, kteří řekli, žže dávají přednost sociálním výdajům před výdaji vojenskými, kteří dali tuto odpověď v průzkumu veřejného mínění, jak lidé naprosto dali, předpokládali, žže byli jediní lidé, s touto bláznivou myšlenkou ve svých hlavách. Nikdy to neslyšeli od kohokoliv jiného. Nepředpokládá se, žže by si někdo myslel něco takového. Proto, jestližže si to myslíte a odpovíte to při průzkumu veřejného mínění, máte pouze za to, žže jste druh podivína. Od té doby co není způsob jít společně s ostatními lidmi, kteří sdílejí nebo zesilují tento názor a pomáhají vám vyjádřit ho, cítíte se jako výstředník, jako podivín. Tak zůstáváte stranou a nevěnujete pozornost tomu, co se děje. Díváte se na něco jiného, jako je finále vítězů národní fotbalové ligy.

Do určité míry, pak tohoto ideálu bylo dosažženo, ale nikdy kompletně. Jsou instituce, které bylo až dosud nemožžné zničit. Kostely např. existují stále. Rozsáhlá část disidentské aktivity v USA vychází od církví, z jednoduchého důvodu, žže tam existují. Tak jestližže jedete do evropských zemí a vedete politický hovor, to můžže to být velmi pravděpodobně v odborářské místnosti. Zde se to nemůžže stát, protožže odbory především st쾞í sotva existují a jestližže existují, jsou nepolitickými organizacemi. Ale kostely existují a proto často vedete hovory v kostele. Činnost solidarity ve Střední Americe převᾞně vyrostla v kostelech, hlavně protožže existují.

Splašené stádo se nikdy nedá jaksepatří zkrotit, tak to je stálá bitva. Ve třicátých letech vzrostly zase a byly potlačeny. Existovalo pro to označení. Třída odborníků ho nazývala „krize demokracie“. Na demokracii se pohlힾelo jako vstupující do krize v šedesátých letech. Krize byla to, žže velká část obyvatelstva se začala organizovat a byla aktivní a pokoušela se o účast na politické aréně. Zde se vracíme zpět k těmto dvěma koncepcím demokracie. U definice ve slovníku, to je pokrok v demokracii. U převládající koncepce je to problém, krize, která má být zdolána. Obyvatelstvo má být zahnáno zpět do apatie, poslušnosti a pasivity, to je jejich vlastní stav. My proto musíme něco dělat pro to, abychom zdolali krizi. Bylo vyvinuto úsilí, aby toho bylo dosažženo. Nefungovalo to. Krize demokracie je stále na žživu a je zdravá, naštěstí, ale ne velmi účinná v přeměně politiky. Ale je účinná v přeměně názorů, protikladných k tomu, v co mnoho lidí věří. Koncem šedesátých let se velmi vynasnažžili pokusit se obrátit a překonat tento neduh. Jeden aspekt neduhu skutečně dostal technické jméno. Byl nazýván „Vietnamský syndrom“. „Vietnamský syndrom“, termín, který se začal vynořovat kolem roku 1970, byl skutečně definován příležžitostně. Reaganovský intelektuál Norman Podhoretz ho definoval jako „chorobná nehybnost proti použžití vojenské síly“. Tato chorobná nehybnost proti násilí na části rozsáhlé části veřejnosti existovala. Lidé jen nechápali, proč bychom měli mučit lidi a zabíjet lidi a bombardovat je. Je velmi nebezpečné pro obyvatelstvo, aby bylo zdoláno touto chorobnou nehybností, jak to chápal Goebbels, protožže potom existuje hranice pro cizí dobrodružžství. Je nezbytné, jak to uveřejnil Washington Post jednoho dne, poněkud hrdě, „vštípit lidem úctu k vojáckým ctnostem“. To je důležžité. Jestli chcete mít násilnickou společnost, která použžívá síly ve světě, aby dosáhla konec své vlastní domácí elity, je nezbytné mít řádné ocenění vojáckých ctností a žžádnou tuto chorobnou nehybnost v použžívání násilí. Tak to je Vietnamský syndrom. Je nezbytné ho překonat.

REPREZENTACE JAKO REALITA

Je také nezbytné úplně falzifikovat historii. To je jiný způsob, jak překonat tuto chorobnou nehybnost, učinit, aby to vypadalo, jako kdyžž někoho přepadneme a zničíme ho, skutečně ochraňujeme sami sebe a bráníme sami sebe před většími agresory a netvory, a tak dále. Od vietnamské války existovalo obrovské úsilí rekonstruovat její historii. Příliš mnoho lidí začalo chápat, o co skutečně šlo. Včetně mnoha vojáků a spousty mladých lidí, kteří byli zapojeni do mírového hnutí a dalších hnutí. To bylo špatné. Bylo nezbytné přeměnit tyto špatné myšlenky a navrátit některé formy duševního zdraví, jmenovitě poznání, žže cokoliv děláme, je ušlechtilé a správné. Jestližže bombardujeme Jižžní Vietnam, je to proto, žže bráníme Jižní Vietnam proti někomu, jmenovitě jižžním Vietnamcům, protožže nikdo jiný tam nebyl. To je to, co Kennedyovi intelektuálové nazývají „obrana proti vnitřní agresi v Jižžním Vietnamu“. Byl to slovní obrat, kterého použžil Adlai Stevenson. Bylo nezbytné učinit ho oficiálním a dobře chápaným obrazem. To funguje velmi dobře. Jestližže máte úplnou kontrolu nad médii a vzdělávacím systémem a stipendium je konformní, můžžete to přejít. Jedna známka tohoto byla odhalena ve studii zpracované Univerzitou v Massachusetts o postojích k současné krizi v Zálivu - studii víry a postojů v televizní sledování. Jedna z otázek v této studii byla, „Kolik vietnamských obětí byste odhadoval, žže bylo během vietnamské války?“ Průměrná odpověď části Američanů je dnes okolo 100 000. Oficiální údaj je okolo dvou miliónů. Skutečný údaj je pravděpodobně tři ažž čtyři miliony. Lidé, kteří řídili studii, položžili přiměřenou otázku: „Co bychom si mysleli o německé politické kultuře, když byste se zeptali dnes lidí, kolik žŽidů zemřelo při Holocaustu a jejich odhad by byl okolo 300 000?“ Co by nám to řeklo o německé politické kultuře? Oni ponechají otázku nezodpovězenou, ale vy v tom můžžete pokračovat. Co to vypovídá o naší kultuře? Vypovídá to dost. Je třeba překonat chorobnou nehybnost proti použžití vojenských sil a dalších demokratických úchylek. Na tomto dílčím případu to fungovalo. To je pravda o kažždém tématu. Vezměme téma, které vám vyhovuje: Střední východ, mezinárodní terorismus, Střední Amerika, cokoliv je to - obraz světa, který je prezentován veřejnosti, má pouze vzdálený vztah k realitě. Pravda záležžitosti je pohřbena pod konstrukcemi lžží. Toto všechno bylo z tohoto hlediska nádherným úspěchem v zabránění ohrožžení demokracie, dosažžené v podmínkách svobody, což je extrémně zajímavé. Není to jako totalitní stát, kde je to děláno mocí. Tyto úspěchy jsou v podmínkách svobody. Jestližže chceme rozumět své vlastní společnosti, musíme přemýšlet o těchto faktech. Jsou to důležžitá fakta, důležžitá pro ty, kteří se starají o to, v jakém druhu společnosti žžijí.

DISIDENSTSKÁ KULTURA

Navzdory tomu všemu disidentská kultura přežžila. Mnoho vyrostla od šedesátých let. V šedesátých letech disidentská kultura především byla extrémně pomalá v rozvoji. Nebylo protestu proti válce v Indočíně, dokud roky po ní USA nezačaly bombardování Jižžního Vietnamu. Kdyžž hnutí vznikalo, bylo velmi úzkým disidentským hnutím, hlavně studenti a mladí lidé. V sedmdesátých letech se podstatně změnilo. Rozvíjela se velká lidová hnutí: hnutí za ochranu žživotního prostředí, feministické hnutí, protinukleární hnutí a další. V osmdesátých letech byl dokonce velký rozmach hnutí solidarity, což je něco velmi nového a důležžitého přinejmenším v historii Američanů a možžná dokonce světové disidence. Toto byla hnutí, která nejenom protestovala, ale skutečně se dotýkala, často důvěrně, žživotů lidí strádajících někde. Poučili se z toho velmi mnoho a měli docela civilizační efekt na hlavní proud Ameriky. Toto vše způsobilo velmi rozsáhlé rozdíly. Kdokoliv, kdo se zapojil do tohoto druhu aktivity po mnoho let, musí si být toho vědom. Já sám vím, žže tento druh hovorů, které jsem vedl v mnoha reakčních částech země - střední Georgii, východní Kentucky, atd - jsou hovory druhu, který jsem nemohl přednést na vrcholu mírového hnutí pro nejaktivnější publikum mírového hnutí. Nyní je můžžete přednést kdekoliv. Lidé mohou souhlasit nebo nesouhlasit, ale především pochopí, o čem mluvíte a existuje nějaký druh společného základu, na kterém můžžete pokračovat.

Toto jsou všechno znaky civilizačního efektu, navzdory celé propagandě, navzdory všem úsilím kontrolovat myšlení a vytvářet konsensus. Nicméně, lidé si osvojili schopnost a ochotu promýšlet věci. Skepticismus v moc vzrostl, a změnily se postoje k mnoha, mnoha problémům. Je to pomalá přirozenost, možžná dokonce ledová, ale zřetelná a důležžitá. Zdali je dost rychlá, aby zajistila podstatný rozdíl, co se děje ve světě, je jiná otázka. Uveďme jen jeden dobře známý příklad tohoto: Známá rodová propast. V šedesátých letech postoje mužžů a žžen byly přibližžně stejné k takovým záležžitostem jako „vojácké ctnosti“ a chorobná nehybnost proti použžití vojenské síly. Nikdo, ani mužži ani žženy nestrádali touto chorobnou nehybností počátkem šedesátých let. Odpovědi byly stejné. Kažždý si myslel, žže použžití násilí k potlačení lidí bylo právě správné. Léty se to změnilo. Chorobná nehybnost vzrostla všude za hranicemi. Ale mezitím se propast zvětšovala, a nyní je to velmi podstatná propast. Podle průzkumu veřejného mínění je to něco jako 25%. Co se stalo? Co se stalo, je to, žže existuje nějaká forma přinejmenším poloorganizovaného lidového hnutí, do kterého se zapojily žženy - feministické hnutí. Organizace má svůj účinek. To znamená, žže objevíte, žže nejste sami. Jiní mají stejné myšlenky jako vy. Můžžete upevnit své myšlenky a naučit se více o tom, o čem přemýšlíte a v co věříte. Toto jsou velmi neformální hnutí, ne jako členské organizace, právě nálada, která vyvolává interakce mezi lidmi. To má velmi pozoruhodný účinek. To je nebezpečí demokracie: Jestližže se organizace mohou vyvíjet, jestližže lidé nejsou jižž déle přilepeni k obrazovce, můžžete mít všechny tyto divné myšlenky, které vzniknou v jejich hlavách, jako chorobná nehybnost proti použžití vojenské síly. To by mělo být překonáno, ale to nebylo překonáno.

PŘEHLÍDKA NEPŘÁTEL

Místo mluvení o poslední válce, dovolte mi mluvit o příští válce, protožže někdy je to užžitečné být připraven místo pouze protiútočit. Toto je velmi charakteristický vývoj, který právě teď probíhá v USA. Není to první země na světě, která toto udělala. Rostou domácí sociální a ekonomické problémy, ve skutečnosti možžná katastrofy. Nikdo u moci nemá záměr udělat s tím něco. Jestližže se podíváte na domácí programy administrativ v posledních deseti letech, zahrnuji zde demokratickou opozici - zde skutečně neexistuje žžádný vើný návrh na to, co dělat s obtힾnými problémy zdraví, vzdělání, bezdomovectví, nezaměstnanosti, zločinu, prudce stoupajícího kriminálního obyvatelstva, vězení, zhoršování v městských centrech - s celou spoustou problémů. Vy všichni o nich víte, a všechny se zhoršují. Právě během dvou let, po které George Bush byl v úřadě, více nežž tři miliony dětí překročily hranici chudoby, dluh prudce stoupá, vzdělávací normy klesají, reálné mzdy jsou zpět asi na úrovni konce padesátých let pro většinu obyvatelstva a nikdo s tím nic nedělá. Za takových okolností musíte odvrátit pozornost splašeného stáda, protožže jestliže si toho začnou všímat, nebude se jim to líbit, protožže jsou to ti, kteří tím trpí. Pouze dívat se na finále vítězů národní fotbalové ligy a situační komedie nemůžže postačovat. Musíte je vybičovat, aby se báli nepřátel.

Ve třicátých letech je Hitler vybičoval k strachu z Žžidů a cikánů. Měli jste je rozdrtit, abyste se sami chránili. My máme také svoje způsoby. Za posledních deset let, kažždý rok nebo dva, je vykonstruován nějaký netvor, před kterým se máme sami chránit. Použžívají jednoho, který je vžždy snadno dosažžitelný: Rusové. Mohli byste se vžždy chránit před Rusy. Ale oni ztrácejí svoji atraktivitu jako nepřátelé, a je stále t잾ší a t잾ší je použžívat, tak se má vykouzlit nějaký nový nepřítel. Ve skutečnosti lidé docela neobjektivně kritizovali George Bushe, žže není schopný vyjádřit nebo vyslovit, co nás skutečně teď pohání. To je velmi unfair. Dříve - asi v polovině osmdesátých let, kdybyste se probudili, slyšeli byste hrát pouze desku: Rusové přicházejí. Ale on ji ztratil a měl udělat novou, právě jako to udělal Reaganův aparát pro práci s veřejností v osmdesátých letech. Tak to byli mezinárodní teroristé a překupníci narkotik a blázniví Arabové a Saddam Hussein, nový Hitler, jde dobýt světa. Měli se objevovat jeden za druhým. Postrašili jste obyvatelstvo, terorizovali jste je, zastrašili jste je tak, žže se příliš obávají cestovat a krčí se strachem. A pak máte velkolepé vítězství nad Grenadou, Panamou nebo nějakou jinou bezbrannou armádou třetího světa, kterou můžžete úplně zničit, dříve nežž jste se vůbec někdy obt잾ovali podívat se na ně - což je to, co se právě stalo. To přináší úlevu. Byli jsme zachráněni v poslední minutě. To je jeden ze způsobů, při kterém můžžete udržžovat splašené obyvatelstvo, aby věnovalo pozornost tomu, co se skutečně děje kolem nich, odvrátit jejich pozornost a držžet je pod kontrolou. Další, která se velmi pravděpodobně objeví, bude Kuba. To bude vyžžadovat pokračování nelegální ekonomické války, pravděpodobně pokračování mimořádného mezinárodního terorismu. Dosud největší organizovaný mezinárodní terorismus byla operace Mongoose Kennedyho administrativy, potom věci, které následovaly, proti Kubě. Nebylo nic vzdáleně srovnatelného s tím snad mimo válku proti Nicarague, jestližže ji nazvete terorismem. Světový soud to klasifikoval jako něco mnohem více nežž agresi. Existuje vžždy ideologická ofenziva, která si vytvoří nerealistickou zrůdu, kterou potom mají rozdrtit kampaně. Nemůžžete jít dál, kdyžž oni mohou jít do protiútoku. To je příliš mnoho nebezpečné. Ale jestližže můžžete zajistit, žže budou rozdrceni, zničíme ji a vydechneme úlevou.

Toto pokračovalo po nějakou dobu. V květnu 1986, vyšly vzpomínky propuštěného kubánského vězně, Armando Valladarese. Staly se rychle senzací médií. Uvedu Vám pár citací. Média popisují jeho odhalení jako „definitivní zprávu o rozsáhlém systému mučení a vězení, kterými Castro trestá a vyhlazuje politickou opozici. Byl to inspirující a nezapomenutelný popis bestiálních vězení, nehumánního mučení, (a) záznam státního násilí pod dalším masovým vrahem tohoto století, o němž se dozvídáme, přinejmenším z této knihy, žže vytvořil nový despotismus, který institucionalizoval mučení jako mechanismus sociální kontroly v pekle, jímžž byla Kuba, ve které Valladares žžil“. To je Washington Post a New York Times v opakovaných interview. Castro byl popisován jako „diktátorský zabiják. Jeho ukrutnosti byly odhaleny v této knize tak přesvědčivě, žže pouze nejlehkomyslnější a nejchladnokrevnější západní intelektuál by přišel na obranu tyrana“. Washington Post. Uvědomte se, toto je záznam toho, co se stalo jednomu mužžovi. Řekněme, žže je to všechno pravda. Nevznesme žžádné otázky k tomu, co se stalo jednomu mužžovi, který říká, žže byl mučen. Při ceremonii v Bílém domě na počest Dne lidských práv, byl vybrán Ronaldem Reaganem za svoji odvahu ve snášení hororů a sadismu od tohoto krvavého kubánského tyrana. Byl potom jmenován zástupcem USA v komisi OSN pro lidská práva, kde byl schopný uvádět signály chránící salvadorské a guatemalské vlády proti obvinění, žže vedou ukrutnosti tak silně, žže dělají cokoliv, čím on trpěl poměrně méně. Tak se věci mají.

SELEKTIVNÍ VNÍMÁNÍ PŘEDSTAVY

To bylo v květnu 1986. Bylo to zajímavé, a vypovídá to něco vytvořeném konsensu. Ve stejném měsíci, přežžívající členové Skupiny lidských práv Salvadoru - vedoucí činitelé byli zabiti - byli zatčeni a mučeni, včetně Herberta Anaya, který byl ředitelem. Byli posláni do vězení - La Esperanza (víra). Zatímco byli ve vězení, pokračovali ve své činnosti za lidská práva. Byli to právníci, pokračovali v přísežžných prohlášeních. V tomto vězení bylo 432 vězňů. Dostali podepsaná přísežžná prohlášení od 430 z nich, ve kterých popisují pod přísahou mučení, kterému byli podrobeni: Elektrické mučení a další ukrutnosti, včetně, v jednou případě, mučení severoamerickým majorem v uniformě, který je popsán detailně. Toto je neobvykle jednoznačné a vyčerpávající svědectví, pravděpodobně unikátní ve svých detailech o tom, co se děje v mučírně.. Tato stošedesátistránková zpráva odpřisáhlého svědectví vězňů byla propašována z vězení, společně s páskou pro televizní záznam, která byl pořízena a ukazuje lidi vydávající svědectví ve vězení o svém mučení. Byla distribuována prostřednictvím Marin County Interfaith Task Force. Národní tisk to odmítl zpracovat. Televizní stanice to zakázaly vysílat. Byl uveřejněn článek v místních novinách v Marin County, v „the San Francisco Examiner“, a to myslím, bylo všechno. Nikdo jiný se toho nedotkl. To byla doba, když to bylo více nežž málo lehkomyslných a chladnokrevných západních intelektuálů, kteří zpívali chválu na José Napoleona Duarte a Ronalda Regana. Anaya nebyl předmětem žžádného uctění. Nedostal se na Den lidských práv. Nebyl jmenován ničím. Byl propuštěn z vězení výměnou a poté úkladně zavražžděn, zřejmě silami bezpečnosti chráněnými USA. Velmi málo informací o tom, co se kdysi přihodilo. Média se nikdy neptala, zda odhalení ukrutností - místo sedět na nich a mlčet o nich - mohlo zachránit jeho žživot.

Toto vám vypovídá něco o způsobu dobře fungujícího systému továren vyrábějících konsensus. Ve srovnání s odhalením Herberta Anaya v Salvadoru, Valladaresovy paměti nejsou dokonce ani dalším kamínkem do mozaiky. Ale vy máte dělat svoji práci. To nás vede směrem k další válce. Očekávám, žže o ní uslyšíme více a více, dokud se neuskuteční další operace.

Několik poznámek o poslední operaci. Závěrem se k ní obraťme. Dovolte mi začít se studií Univerzity v Massachusetts, kterou jsem již zmínil. Měla nějaké zajímavé závěry. Ve studii byli lidé dotazováni, zda si myslí, žže USA by měly intervenovat silou, aby změnily nelegální okupaci nebo vើná zneužžití lidských práv. Ale asi dvě ku jedné, lidé v USA si mysleli, žže by měli. Měly bychom použžít síly v případě nelegální okupace země a vើných zneužžití lidských práv. Jestližže by USA byly pro řízení se touto radou, bombardovali bychom Salvador, Guatemalu, Indonesii, Damašek, Tel Aviv, Kapské Město, Turecko, Washington a celý seznam dalších států. Toto všechno jsou případy nelegální okupace a agrese a vើných zneužžití lidských práv. Jestližže budete znát fakta o řadě příkladů, kterými nemáme čas procházet, budete vědět velmi dobře, žže agrese a ukrutnosti Saddama Husseina zapadají dobře do této řady. Nejsou nejextrémnější. Proč někdo nedospívá k tomu závěru? Důvod je, žže nikdo neví. V systému dobře fungující propagandy nikdo nebude vědět, o čem mluvím, kdyžž listuji touto řadou příkladů. Kdyžž se budete obt잾ovat podívat se, shledáte, žže tyto příklady jsou docela přiměřené. Vezměme ten, který byl hrozivě blízko být vnímán správně tímto obdobím. V únoru, přímo uprostřed kampaně bombardování, vláda Libanonu požžádala Izrael, aby zachovával Rezoluci bezpečnosti OSN 425, která vyzývá k tomu, aby stažžení z Libanonu bylo bezodkladné a bezpodmínečné.

Tato rezoluce je datována z března 1978. Od té doby byly přijaty dvě následující rezoluce, požžadující okamžžité a bezpodmínečné stažžení Izraele z Libanonu. Ovšem, to nebylo dodržženo, protože USA podporují pokračování této okupace. Mezitím je terorizován jižžní Libanon. Existují mučírny s děsivými věcmi, které se v nich dějí. Je použžíván k útokům proti jiným částem Libanonu. V průběhu těchto třinácti let byl Libanon napadán, město Bejrút bylo bombardováno, kolem dvaceti tisíc lidí bylo zabito, z nichž 80% bylo civilistů, nemocnice byly zničeny, byli postižženi větším terorem, drancováním a krádežžemi. Velmi pěkné, USA to podporovaly. To je pouze jeden případ. Nic o tom nenajdete v médiích, nejsou žžádné diskuse o tom, zda Izrael a USA by měly dodržžovat Rezoluci 425 Výboru bezpečnosti OSN nebo jakékoliv jiné rezoluce, ani nikdo nežžádal bombardováni Tel Avivu, ačkoliv podle principů zastávaných dvěma třetinami obyvatelstva, bychom měli. Především, je to nelegální okupace a silné zneužžití lidských práv. Toto je pouze jeden případ. Jsou mnohem horší nežž je tento. Indonéská invaze Východního Timoru zlikvidovala okolo 200 000 lidí. Všechny vypadají méně významné nežž tento případ. Bylo to silně podporováno USA a pokračuje to velkou diplomatickou a vojenskou podporou. Můžžeme jít dál a dál.

VÁLKA V ZÁLIVU

To vám říká, jak systém dobře fungující propagandy pracuje. Lidé mohou věřit, žže my použžíváme síly proti Iráku a Kuwajtu, protožže skutečně dodržžujeme princip, žže nelegální okupace a zneužžití lidských práv by se mělo setkat se silou. Oni nevidí, co by to znamenalo, kdyby tyto principy by byly použžity na chování USA. Toto je úspěch propagandy docela velkolepého typu.

Vezměme jiný případ. Jestližže se podíváte blힾe na reportើe z války od srpna, zaznamenáte, žže pár nápadných hlasů chybí. Například, existuje irácká demokratická opozice, ve skutečnosti, velmi odvើná až naprosto podstatná irácká demokratická opozice. Fungují ovšem v exilu, protožže nemohou přežžít v Iráku. Jsou hlavně v Evropě. Jsou to bankéři, inžženýři, architekti - lidé jako tito. Mluví zřetelně, mají hlasy a mluví. V minulém únoru, kdyžž Saddam Hussein byl stále oblíbeným přítelem a obchodním partnerem George Bushe, přišli skutečně do Washingtonu, podle zdrojů irácké demokratické opozice, s prosbou o nějaký druh podpory pro požžadavek jejich volání po parlamentní demokracii v Iráku. Byli úplně odmítnuti, protožže USA na tom neměly zájem. K tomu se neobjevila žžádná reakce ve veřejných záznamech.

Od srpna se stalo trochu obtힾnějším ignorovat jejich existenci. V srpnu jsme se náhle obrátili proti Saddamu Husseinovi, poté, co jsme mu byli příznivě nakloněni po mnoho let. Zde byla irácká demokratická opozice, která měla mít nějaké představy o této záležžitosti. Byli by šťastni, kdyby viděli Saddama Husseina odstraněného a rozčtvrceného. On zabil jejich bratry, mučil jejich sestry a vyhnal je ze země. Oni bojovali proti jeho tyranii po celou dobu, když Ronald Reagan a George Bush ho chránili. Co jejich hlasy? Podívejte se na národní média a uvidíte, kolik toho můžžete najít o irácké demokratické opozici od srpna do března. Nenajdete ani slovo. Není to proto, žže by se nevyjadřovali. Mají prohlášení, návrhy, výzvy a požžadavky. Když se na ně podíváte, shledáte, žže jsou k nerozeznání od těch amerického mírového hnutí. Jsou proti Saddamu Husseinovi a jsou proti válce proti Iráku. Nechtějí, aby byla jejich země zničena. Co chtějí, je mírová rezoluce a oni věděli velmi dobře, žže je to dosažžitelné. Toto je špatný pohled a proto jsou mimo. O irácké demokratické opozici neslyšíme ani slovo. Jestližže o nich chcete něco objevit, vezměte si německý nebo britský tisk. Neříká o nich mnoho, ale je méně kontrolován, nežž jsme my a něco o nich uvádí.

Je to velkolepý úspěch propagandy. Za prvé, žže hlasy iráckých demokratů jsou úplně vyloučeny, a za druhé, žže si jich nikdo nevšímá. To je také zajímavé. To vede skutečně hluboce naočkované obyvatelstvo, aby si nepovšimlo, žže neslyšíme hlasy irácké demokratické opozice a neptáme se „Proč“ a nalézáme zřejmou odpověď: Protožže iráčtí demokraté mají své vlastní představy. Souhlasí s mezinárodním mírovým hnutím a proto jsou mimo.

Vezměme otázku důvodu války. Byly nabídnuty důvody pro válku. Důvody jsou: Agresoři nemohou být odměněni a agrese musí být rychle převrácena v násilné činy. To byl důvod pro válku. Zásadně žžádný jiný důvod nebyl předložžen. Můžže to být důvod pro válku? Zastávají USA tyto principy, žže agresoři nemohou být odměněni a žže agrese musí být přeměněna rychle v násilí? Nebudu urើet vaši inteligenci uváděním fakt, ale skutečnost je taková, žže takové argumenty by mohly být vyvráceny ve dvou minutách gramotným teenagerem. Nicméně nebyly nikdy vyvráceny. Podívejte se na média, liberální komentátory a kritiky, lidi, kteří vypovídali v Kongresu a podívejte se, zda někdo se dotázal na domněnku, žže USA se postavily za tyto principy. Postavily se USA proti své vlastní agresi v Panamě a trvaly na bombardování Washingtonu, aby to zvrátily? Kdyžž okupace Namibie Jižžní Afrikou byla prohlášena v roce 1969 nelegální, uvalily USA sankce na potraviny a léky? Došlo k válce? Bylo bombardováno Kapské Město? Ne, vyneslo to dvacet let „tiché diplomacie“. Nebylo to pěkné během těchto dvaceti let. V letech samotné Reaganovy a Bushovy administrativy bylo zabito okolo jednoho a půl milionu lidí Jižžní Afrikou právě v okolních zemích. Zapomeňme, co se stalo v Jižní Africe a v Namibii. Nějak to neotupilo naše citlivé duše. Pokračovali jsme v „tiché diplomacii“ a končili s rozsáhlou odměnou pro agresory. Byl jim dán velký přístav v Namibii a mnoho výhod, které vzaly v úvahu jejich záležžitosti bezpečnosti. Kde je tento princip, který zastáváme? Opět to je dětská hra demonstrovat, žže toto by nemohlo být důvodem, proč jít do války, protožže my nepodporujeme tyto principy. Ale nikdo to neudělal - to je to, co je důležžité. A nikdo se neobt잾oval zdůraznit závěry, které vyplývají : Nebyly žžádné důvody, proč jít do války. ŽŽádné. Nebyl dán žžádný důvod, proč jít do války, který by nemohl být vyvrácen gramotným teenagerem ve dvou minutách. To je opět punc totalitní kultury. To by nás mělo polekat, žže jsme tak hluboce totalitní, žže můžžeme být hnáni do války bez jakéhokoliv důvodu pro ni, anižž by se o tom někdo zmínil nebo měl o to zájem. To je velmi nápadná skutečnost.

Právě před začátkem bombardování, uprostřed ledna, velký ABC průzkum veřejného mínění v Washington Post odhalil něco zajímavého. Lidé byli dotazováni, „Jestližže by Irák souhlasil se stažžením z Kuwajtu na oplátku za navrácení problému arabsko-izraelského konfliktu do Výboru bezpečnosti, budete tomu příznivě nakloněni? Okolo dvou třetin obyvatelstva bylo pro toto řešení. Tak byl celý svět, včetně irácké demokratické opozice. Tak bylo sděleno, žže dvě třetiny americké populace byly ve prospěch tohoto řešení. Podle všeho, lidé, kteří byli ve prospěch tohoto řešení, si mysleli, žže byli pouze oni ve světě, kteří si to mysleli. Ovšem, nikdo v tisku neřekl, žže to je dobrá myšlenka. Příkazy z Washingtonu byly, žže máme za samozřejmé být proti „teorii vazby“, to je diplomacii, a proto kažždý se přizpůsobil na rozkaz a kažždý byl proti diplomacii. Pokuste se najít komentář v tisku - můžžete najít sloupek Alexe Cockburna v Los Angeles Times, který argumentoval, žže je to dobrá myšlenka. Lidé, kteří odpovídali na tuto otázku, si mysleli, já jsem sám, ale to je to, co já si myslím. Předpokládejme, žže oni věděli, žže nebyli sami, žže si to mysleli další lidé, jako irácká demokratická opozice. Předpokládejme, žže věděli, žže toto nebylo hypotetické, žže ve skutečnosti Irák udělal přesně takovou nabídku. Bylo to zveřejněno vládními úředníky USA jen o osm až deset dní dříve. Druhého ledna tito úředníci uveřejnili iráckou nabídku stáhnout se úplně z Kuvajtu na oplátku za navrácení arabsko-izraelského konfliktu Výboru bezpečnosti a jednat o problému zbraní hromadného myšlení. USA odmítly jednat o této otázce ještě v době před invazí do Kuvajtu. Předpokládejme, že lidé věděli, žže nabídka byla skutečně na stole a žže byla široce podporována a žže ve skutečnosti je to zcela druh záležžitosti, kterou jakákoliv rozumná osoba udělá, jestližže je zainteresována na míru, jak to činíme v jiných případech, ve výjimečných případech, kterými chceme zvrátit agresi. Předpokládejme, žže to bylo známo. Můžžete si udělat vlastní odhad, ale já bych předpokládal, žže tyto dvě třetiny obyvatelstva by pravděpodobně vzrostly na 98% obyvatelstva. Zde máte velké úspěchy propagandy. Pravděpodobně ani jedna osoba, která odpovídala v průzkumu veřejného mínění, nevěděla nic o věcech, o kterých jsem se právě zmínil. Lidé si mysleli, žže jsou sami. Proto bylo možžné pokračovat ve válečné politice bez opozice.

Bylo velké množžství diskusí o tom, zda budou sankce působit. Hlava CIA vystoupí a diskutuje, zda budou sankce účinné. Nicméně, nebyla diskuse o mnohem pochopitelnější otázce: Fungovaly už sankce? Odpověď je ano, patrně fungovaly - pravděpodobně koncem srpna, velmi pravděpodobně koncem prosince. Bylo to velmi obtížžné vymyslet nějakou jinou příčinu pro iráckou nabídku na stažžení, která by byla ověřená nebo v některých případech uvedená vládními úředníky USA, kteří je popsali jako vᾞné a řešitelné. Tak reálná otázka stojí: Působily užž sankce? Byla to cesta ven? Byla to cesta ven právě nyní v termínech docela přijatelných pro všeobecné obyvatelstvo, svět jako celek a iráckou demokratickou opozici? Tyto otázky nebyly diskutovány, a je rozhodující pro systém dobře fungující propagandy, žže nejsou diskutovány. To umožžňuje předsedovi republikánského národního výboru říci dnes ráno, žže kdyžž by byl v úřadě nějaký demokrat, Kuvajt by nebyl osvobozen dodnes. Můžže toto říci a žžádný demokrat nevstane a neřekne, žže kdyby byl prezidentem, byl by osvobozen nejenom dnes, ale před šesti měsíci, protožže byly příležžitosti tehdy, v kterých by byl pokračoval a Kuvajt by byl osvobozen bez zabití desítek tisíc lidí a bez způsobení katastrofy žživotnímu prostředí. ŽŽádný demokrat by to neřekl, protože žžádný demokrat nezaujal tuto pozici. Henry Gonzalez a Barbara Boxer zaujali tuto pozici. Ale počet lidí, kteří ji zaujali, je tak minimální, žže ve skutečnosti neexistuje. Uvedený fakt, žže žžádný demokratický politik by to neřekl, ale Clayton Yeutter je ochotný učinit toto prohlášení.

Kdyžž rakety Scud dopadly na Izrael, nikdo v tisku netleskal. Opět je to zajímavá skutečnost o systému dobře fungující propagandy. Můžžeme se zeptat, proč netleskal? Konec konců argumenty Saddama Husseina byly tak dobré jako argumenty George Bushe. Jaké byly přece jenom? Vezměme pouze Libanon. Saddam Hussein říká, žže nemůžže připustit anexi. Nemůžže nechat, aby Izrael anektoval syrské Golanské výšiny a Východní Jeruzalém, v protikladu k jednomyslné dohodě Výboru bezpečnosti. Nemůžže připustit anexi. Nemůžže připustit agresi. Izrael okupuje jižžní Libanon po třicet let a porušuje rezoluce Výboru bezpečnosti, které zakazují setrvat. V průběhu tohoto období útočí na celý Libanon, pálí bomby na většinu Libanonu podle vlastní vůle. Nemůžže to připustit. Možžná četl zprávu Amnesty International o izraelských ukrutnostech na Západním břehu. Jeho srdce krvácí. Nemůže to připustit. Sankce nemohou působit, protožže USA je vetují. Jednání nebudou, protožže USA je blokují. Co zbývá nežž síla? Čekal léta. Třicet let v případě Libanonu, dvacet let v případě Západního břehu. Slyšeli jste ten argument dříve. Jediný rozdíl mezi oním argumentem a argumentem, který jste slyšeli, je ten, žže Saddam Hussein mohl skutečně říci, žže sankce a jednání nefungují, protožže USA je blokují. Ale George Bush toto nemohl říci, protožže sankce zřejmě fungovaly a byl důvod věřit, žže jednání mohla probíhat - s výjimkou toho, žže on velmi tvrdě zakázal pokračovat v nich, uváděje výslovně, žže by žžádná jednání nebyla hotova. Nalezli jste v tisku někoho, kdo by na to ukázal? Ne. To je trivialita. Opět je to něco takového, co by gramotný teenager mohl pochopit za minutu. Ale nikdo na to neupozornil, žžádný komentátor, žžádný redakční autor. To je opět znamení velmi dobře fungující totalitní kultury. Ukazuje to, žže vytváření souhlasu funguje.

Poslední poznámka k tomu. Mohli bychom uvést mnoho příkladů, mohli byste je vymýšlet jak postupujete vpřed. Vezměte myšlenku, žže Saddam Hussein je zrůda, která chce porazit svět - široká veřejnost USA tomu věřila, a ne nerealistická. Do hlav lidí bylo opět a opět drilováno. On chce vzít všechno. Musíme ho nyní zastavit. Jak se stal tak mocným? Toto je malá země třetího světa bez průmyslové základny. Osm let bojoval Irák s Iránem. To je porevoluční Irán. Zničilo to jeho sbor důstojníků a většinu jeho vojenských sil. Irák měl ve válce trochu podpory. Byl podporován Sovětským svazem, USA, Evropou, většinou arabských zemí, a arabskými výrobci ropy. A nemohl porazit Irán. A náhle je připraven porazit svět. Našli jste někoho, kdo by na to ukázal? Ve skutečnosti to byla země třetího světa s venkovskou armádou. Připouští se nyní, žže byl tón desinformace o opevňování, chemických zbraních atd. Ale nalezli jste někoho, kdo na to ukázal? Ne. Nenalezli jste nikoho, kdo na to ukázal, skutečně nikoho. To je typické. Všimněte si, žže to bylo uděláno rok poté, co skutečně stejná věc byla udělána s Manuelem Noriegou. Manuel Noriega je menší gangster ve srovnání se Saddamem Husseinem, přítelem George Bushe, nebo dalšími přáteli George Bushe v Beijing nebo ve srovnání se samotným George Bushem, pokud se týká této záležžitosti. Ve srovnání s nimi Manuel Noriega je poměrně méně důležžitý gangster. Śpatný, ale ne gangster světové třídy takového druhu, který máme rádi. Byl změněn na bytost větší žživotní velikosti. Chystal se nás zničit, když vedl překupníky s narkotiky. Měli jsme rychle vtrhnout a roztříštit ho, zabít pár stovek nebo snad tisíc lidí, navrátit k moci maličkou, možžná osmiprocentní bílou oligarchii a dát pod kontrolu americké vojenské důstojníky na kažždé úrovni politického systému. Měli jsme udělat všechny tyto věci, protožže především jsme měli chránit sami sebe nebo budeme zničeni touto zrůdou. O rok později udělal stejnou věc Saddam Hussein. Ukázal na to někdo? Ukázal někdo, co se stalo nebo proč? Musíte se na to podívat pěkně zdálky.

Všimněte si, žže to všechno není odlišné od toho, co udělala Creelova komise v létech 1916-1917, kdy během šesti měsíců změnila pacifistické obyvatelstvo v nadšené hysteriky, kteří chtěli zničit celé Německo, aby zachránili sami sebe před německými vojáky, kteří trhali ruce belgickým dětem. Techniky jsou možžná složžitější, s televizí a mnoha penězi jdoucími do nich, ale je to dost tradiční. Myslím problém, abych se vrátil k mému originálnímu komentáři, není pouze desinformace a krize v Zálivu. Problém je mnohem širší. To je, zdali chceme žžít ve svobodné společnosti nebo zdali chceme žžít pod formou dobrovolného totalismu, se splašeným stádem, odsunutým na okraj společnosti, někam dirigovaným, vystrašeným, vřískajícím vlastenecké slogany, bojícím se o svůj žživot a obdivujícím s posvátnou úctou vůdce, který je zachránil od zkázy, zatímco vzdělané masy se přizpůsobují na povel, opakují slogany, které musejí jako samozřejmou povinnost opakovat, společnost doma upadá, končíme se sloužžením jako vynucení žžoldáci státu, doufajíce, žže jiní nás zaplatí, abychom rozbili svět. Takový máme výběr. Toto je volba, které stojíme tváří v tvář. Odpověď na tyto otázky je převᾞně v rukách lidí jako vy a já.

Noam Chomsky
Kentfield, California
17. března 1991

Publikováno v Open Media; Pamphlet#10; Open Magazine Pamphlet Series, únor 1992
Media Control - The Spectacular Achievements Of Propaganda, kopie ZDE


Další texty Noama Chomského na starých stránkách SDS:



[Akt. známka (jako ve škole): 2,00 / Počet hlasů: 6] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Noam Chomsky | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. až 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bližší informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Došlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle všech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více než 200 těchto pseudokomentářů, které mažeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ž a š?
V uplynulých dnech došlo k technické závadě, v jejímž důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z většiny komentářů) ztratila všechna písmena "ž" a "š" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Olšanech
Jako každoročně, i letos položila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru pražské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na olšanském hřbitově. Při té přiležitosti jsme pietně vzpomněli i padlých dalších armád (včetně československé), kteří jsou na Olšanech uloženi.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani žádní váleční sirotci nejsou.
206 (206 hl.)
Nebrat! Ještě by nás podřezávali.
194 (194 hl.)
Konečně někdo uvažující lidsky.
143 (143 hl.)
Ať se každý stará o sebe, nic nám do nich není.
145 (145 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
128 (128 hl.)
Raději bychom měli zvýšit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
154 (154 hl.)
Prohnilý humanismus !!
117 (117 hl.)

Celkem hlasovalo: 1087


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaše komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír Šmeral - Mučedník ztracených a vysněných příležitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkušební kámen, na němž se dokáže, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohužel se v něm dopustil dehonestujícího přešlapu, když prohlásil, že Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane Šlemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, že již těším na shromáždění, jako posledně na Václaváku. Doufám, že nebude chybět pán Šafr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naši zemi, již dosáhli hranic dalšího materiálního pokroku a jeho další zvyšování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.