
Námět, který byl oznámen, Dezinformace a válka v Zálivu, je vlastně trochu užší, než o čem bych rád mluvil. Dostanu se k tomu za okamžik. Rád bych naznačil trochu širší kontext, zabývaje se touto otázkou. Kontext má skutečně co dělat s jakýmsi druhem světa a jakýmsi druhem společnosti, ve které chceme žít, a zejména v tom smyslu demokracie, chceme-li, aby to byla demokratická společnost.
Otevřením této otázky k malé diskusi, dovolte mi začít s dvěma protikladnými rozdílnými koncepcemi demokracie. Jedna koncepce demokracie - demokratická společnost je ta, ve které má veřejnost prostředky, aby se nějakým významným způsobem účastnila řízení svých vlastních záležitostí a informační prostředky jsou veřejně přístupné a svobodné. Jestliže nahlédnete do slovníku, najdete definici podobnou této.
Alternativní koncepce demokracie je ta, že veřejnost musí být zbavena řízení svých vlastních záležitostí a informační prostředky musejí být omezené a pevně kontrolované. Toto může znít jako zvláštní koncepce demokracie, ale je důležité pochopit to, že je to převládající koncepce. Ve skutečnosti existovala dlouho, nejenom v praxi, ale dokonce v teorii. To je dlouhá historie, která jde zpět až do počátků moderních demokratických revolucí v Anglii v 17.století, a která z velké části vyjadřuje tento názor. Budu se držet moderního období a uvedu několik málo slov o tom, jak se tato představa demokracie vyvíjí a proč a jak problém médií a dezinformace vstupuje do tohoto kontextu.
POČÁTKY HISTORIE PROPAGANDY
Začněme s první moderní operací vládní propagandy. To bylo za vlády Woodrowa Wilsona. Woodrow Wilson byl zvolen prezidentem v roce 1916 na platformě Mír bez vítězství. To bylo správné uprostřed první světové války. Obyvatelstvo bylo extrémně pacifistické a nevidělo žádný důvod k zapojení se do evropské války. Wilsonova vláda se zavázala k válce a musela pro to něco udělat. Ustavili vládní komisi pro propagandu, nazvanou Creelova komise, která dokázala během šesti měsíců přeměnit pacifistické obyvatelstvo v hysterické válečné štváče, kteří chtěli zničit všechno německé, rozsápat Němce, jít do války a zachránit svět.
To byl velký úspěch, který vedl k dalším úspěchům. Právě v té době a po válce byly použity stejné techniky k vybičování hysterické Rudé hrůzy, jak byla nazvána, která dokázala značně zničit odbory a eliminovat tak nebezpečné problémy jako svoboda tisku a svoboda politického myšlení. Byla velmi silně podporována z médií, establishmentem byznysu, kteří ve skutečnosti organizovali tuto činnost, tlačili ji dopředu, a byl to obecně velký úspěch.
Mezi těmi, kteří se aktivně a nadšeně účastnili, byli progresívní intelektuálové, lidé z kruhu Johna Deweye, který byl velmi hrdý, jak můžete vidět z jeho spisů v oné době, je ukazovaly, že ti, které nazývali inteligentnějšími členy společenství, zvláště sami sebe, byli schopni hnát váhající obyvatelstvo do války jejich strašením a vyvoláním šovinistického fanatismu. Prostředky, které užívali, byly značné. Například bylo hodně výmyslů o ukrutnosti německých vojáků, o belgických malých dětech s utrženýma rukama, o všech typech strašných věcí, o kterých ještě čtete v historických knihách. Všechny byly vymyšleny britským ministerstvem propagandy, jeho vlastní povinností v oné době, jak to uváděli při svých tajných poradách, bylo kontrolovat myšlení celého světa. Ale mnohem rozhodněji chtěli kontrolovat myšlení inteligentnějších členů společenství v USA, kteří by pak šířili propagandu, která jim byla vymyšlena a přeměnili pacifistickou zemi ve válečnou hysterii. Takhle to fungovalo. Fungovalo to velmi dobře. A to dávalo lekci: Státní propaganda, jestliže je podporována vzdělanými třídami, a kdy není dovolena od ní žádná odchylka, může mít velký účinek. Toto ponaučení si vzal Hitler a mnoho jiných, a v tom bylo pokračováno do dnešního dne.
DIVÁCKÁ DEMOKRACIE
Jiná skupina, na kterou učinil dojem tento úspěch, byli liberální demokratičtí teoretikové a vedoucí osobnosti médií jako např. Walter Lippman, který byl děkanem amerických novinářů, významnějším kritikem zahraniční a domácí politiky a také významnějším teoretikem liberální demokracie. Jestliže se podíváte na jeho vybrané eseje, zjistíte, že mají podtitulek něco jako Progresivní teorie liberálního demokratického myšlení. Lippman se zapojil do této komise pro propagandu a uznal její úspěchy. Argumentoval, že to, co nazýval revoluce v umění demokracie by mohlo být využíváno k vytváření konsensu, to je, vyvolat souhlas části veřejnosti k věcem, které nechtěli, novými technikami propagandy. Také si myslel, že to byla dobrá myšlenka, ve skutečnosti nezbytná. Byla nezbytná, protože, jak to řekl, obecné zájmy přesahují naprosto veřejné mínění a mohu být pouze chápány a řízeny třídou odborníků, zodpovědných lidí, kteří jsou dost bystří, aby vyřešili věci. Tato teorie prosazuje, že pouze malá elita, intelektuální společnost, o které stoupenci Deweye mluvili, může chápat obecné zájmy, o které všichni máme zájem, a že tyto věci přesahují širokou veřejnost. Toto je názor, který se vrací o sta let zpět. Je to typický leninský názor. Ve skutečnosti má blízkou podobnost k leninské koncepci, že avantgarda revolučních intelektuálů převezme státní moc, využívaje lidovou revoluci jako sílu, která je přivede k státní moci a poté povede tupé masy směrem k budoucnosti, kterou jsou hloupí a nekompetentní předvídat. Liberální demokratická teorie a marxismus-leninismus jsou velmi blízké ve svých obecných ideologických předpokladech. Myslím si, že to je jeden důvod, proč se lidem zdálo po léta lehké, být nesen z jedné pozice do jiné, bez jakéhokoliv všeobecného dojmu změny. To je právě záležitost odhadu, kde je moc. Možná, že bude lidová revoluce, a ta nás přivede ke státní moci; a možná, že nebude a v tomto případě my právě tak budeme pracovat pro lid se skutečnou mocí: společenství byznysu. Ale budeme dělat stejnou věc: Budeme vést tupé masy směrem ke světu, který jsou příliš hloupí sami pochopit.
Lippman se opíral o řádně podrobně rozpracovanou teorii pokrokové demokracie. Argumentoval, že v řádně fungující demokracii jsou třídy občanů. Především je třída občanů, která má převzít nějakou aktivní roli v běžných obecných záležitostech. To je třída odborníků. Jsou to lidé, kteří analyzují, vykonávají a realizují rozhodnutí, a řídí záležitosti v politickém, ekonomickém a ideologickém systému. To je malé procento obyvatelstva. Přirozeně, kdo předkládá tyto myšlenky, je vždy částí této malé skupiny, a oni mluví o tom, co mají dělat ti ostatní. Ti ostatní, kteří jsou mimo tuto malou skupinu, to je velká většina obyvatelstva, kterou Lippman nazývá splašené stádo. Musíme se chránit před ušlapáním a zuřivostí tohoto splašeného stáda. Nyní jsou dvě funkce v demokracii: Třída odborníků, zodpovědní lidé, vykonávající výkonnou funkci, což znamená, že vymýšlí a plánují a chápou obecné zájmy. Potom je splašené stádo, a to má v demokracii také funkci. Jejich funkcí v demokracii, říká, je být diváky, ne účastníky akce. Ale oni mají více než tuto funkci, protože to je demokracie. Příležitostně je jim dovoleno půjčit svoji váhu jednomu nebo druhému členovi třídy odborníků. Jinými slovy, je jim dovoleno říci, Chceme, abyste byl naším vůdcem nebo Chceme, abyste byl naším vůdcem Vy. To je proto, že je to demokracie a ne totalitní stát. To se nazývá volba. Ale jakmile propůjčili svoji váhu jednomu nebo druhému členovi třídy odborníků, mají samozřejmou povinnost vrátit se a stát se diváky akce, ale ne účastníky. To je řádně fungující demokracie.
A je za tím logika. Je za tím dokonce druh přinucujícího morálního principu. Přinucovací morální princip je ten, že masa veřejnosti je příliš tupá, aby byla schopna chápat věci. Jestliže se pokoušejí účastnit se řízení svých vlastních záležitostí, způsobují pouze nesnáze. Proto by bylo nemorální a nevhodné dovolit jim to dělat. Musíme zkrotit splašené stádo a nedovolit splašenému stádu vztekat se a pošlapávat a ničit věci. Je to do jisté míry taková logika, která říká, že by bylo nevhodné nechat tříleté dítě běhat po ulici. Nedáváte tříletému dítěti takový druh svobody, protože tříleté dítě neví, jak zacházet s takovou svobodou. Analogicky nedovolujete splašenému stádu stát se účastníky akce. Způsobovali by jenom potíže.
Tak potřebujeme něco, abychom zkrotili splašené stádo, a toto něco je nová revoluce v umění demokracie: vytváření konsensu. Média, školy a lidová kultura mají být rozděleny. Pro politickou třídu a tvořitelé rozhodnutí jim mají dát nějaký přijatelný pocit reality, ačkoliv oni také mají vštípit správnou víru. Vzpomeňte si jenom, je zde nevysvětlená premisa. Nevysvětlená premisa - a dokonce zodpovědní lidé to mají před nimi zatajit - má to co činit s otázkou, jak se dostanou do situace, kde mají pravomoc činit rozhodnutí. Způsob, jak to dělají, je ovšem zajišťování lidí skutečnou mocí. Lidé se skutečnou mocí jsou ti, kteří vlastní společnost, co je pěkně úzká skupina. Jestliže třída odborníků se může objevit a říci, já mohu sloužit vašim zájmům, potom budou součástí výkonné skupiny. Vy máte být zticha. To znamená, že jim mají vštípit víru a doktríny, že budou sloužit zájmům soukromé moci. Dokud nezvládnou tuto schopnost, nejsou součástí třídy odborníků. Tak my máme jeden druh vzdělávacího systému, zaměřeného na zodpovědné lidi, třídu odborníků. Oni mají být intenzivně školeni v zásadách a zájmech soukromé moci a státně-korporativního vztahu, který to reprezentuje. Jestliže tímto projdou, potom mohou být součástí třídy odborníků. Zbytek splašeného stáda má být v podstatě pouze hnán k šílenství. Obrátit jejich pozornost k něčemu jinému. Chránit je před potížemi. Buďte si jisti, že zůstanou nanejvýš diváky akce, příležitostně přispívajíce svou vahou jednomu nebo druhému ze skutečných vůdců, kterého smějí zvolit.
Tento názor se rozvinul u spousty jiných lidí. Ve skutečnosti je do jisté míry konvenční. Například vedoucí současný kritik teologické a zahraniční politiky Reinhold Niebuhr, někdy nazývaný teolog establishmentu, duchovní otec George Kennana a intelektuálů Kennedyových a dalších, uvedl, že racionalita je velmi úzce omezená dovednost. Má ji pouze malý počet lidí. Většina lidí je vedena pouze emocí a pudem. Ti z nás, kteří mají logické uvažování, mají vytvořit nezbytné iluze a emocionálně silné zjednodušení, aby udrželi prosté naivky více méně ve směru kurzu. Toto se stalo podstatnou součástí současné politické vědy. Ve dvacátých letech a počátkem třicátých let Harold Lasswell, zakladatel moderního oboru komunikací a jeden z vedoucích amerických politických vědců vysvětlil, že bychom neměli podlehnout demokratickému dogmatismu o lidech, kteří jsou nejlepšími soudci svých vlastních zájmů. Protože nejsou. My jsme nejlepšími soudci veřejných zájmů. Proto pouze mimo obyčejnou morálku, my se máme přesvědčit, že oni nemají příležitost působit na základě svých nesprávných úsudků. V tom, co je dnes nazýváno totalitní stát, potom vojenský stát, to je snadné. Můžete jim pouze držet obušek nad hlavami, a jestliže opustí linii, udeřit je do hlavy. Ale jakmile se společnost stane svobodnější a demokratičtější, ztrácíte toto postavení. Proto se musíte obrátit k technikám propagandy. Logika je jasná. Propaganda je k demokracii jako obušek k totalitnímu státu. To je moudré a dobré, protože opět obecné zájmy přesahují chápaní splašeného stáda. Oni je nemohou pochopit.
PRÁCE S VEŘEJNOSTÍ
USA razily cestu průmyslu pro práci s veřejností. Jejich závazkem bylo kontrolovat veřejné mínění, jak to jejich vedení uvádí. Naučili se spoustu z úspěchu Creelovy komise a z úspěchů ve vytváření Rudé hrůzy a jejich výsledků. Průmysl pro práci s veřejností prodělal v oné obrovskou expanzi. Po nějakou dobu měl úspěch ve vytváření téměř totální podřízenosti práce s veřejností pravidlům byznysu v průběhu dvacátých let. To bylo tak extrémní, že kongresové výbory to začaly vyšetřovat, kdy jsme se začali blížit třicátým létům. Odkud pochází mnoho našich informací.
Práce s veřejností je obrovský průmysl. Vynakládá nyní na objednávky něco kolem miliardy dolarů ročně. Po celou tu dobu bylo jejich závazkem kontrolování veřejného mínění. Ve třicátých letech vznikly opět velké problémy, jaké měli během první světové války. Byla obrovská deprese a podstatné organizování odborů. Skutečně v roce 1935 odbory vyhrály své první větší vítězství, jmenovitě právo organizovat se, a to Wagnerovým zákonem. To vyvolalo dva vážné problémy. Jednak demokracie špatně fungovala. Splašené stádo skutečně legislativně zvítězilo, a neočekávalo se, že bude pracovat tímto způsobem. Druhým problémem bylo, že se stalo pro lidi možným, organizovat se. Lidé mají být rozloženi, izolováni a sami. Neočekává se, že se budou organizovat, protože potom mohou být něčím více než diváky akcí. Mohou být skutečně účastníky, jestliže mnoho lidí s omezenými zdroji by se mohlo dát dohromady, aby vstoupili do politické arény. To skutečně hrozí. Větší reakce byla na straně byznysu, aby zajistil, že toto bude poslední legislativní vítězství pro odbory a že to bude začátek konce této demokratické odchylky lidové organizace. Fungovalo to. Toto bylo poslední legislativní vítězství pro odbory. Od tohoto bodu - ačkoliv se počet lidí v odborech na chvíli zvýšil během druhé světové války, po ní začal klesat - schopnost působit prostřednictvím odborů začala stále klesat. To nebylo náhodné. Nyní mluvíme o společenství byznysu, které vynakládá mnoho a mnoho peněz, pozornosti a myšlenek na to, jak se zabývat těmito problémy prostřednictvím průmyslu pro práci s veřejností a dalších organizací, jako Národní asociace výrobců a kulatý stůl byznysu, a tak dále. Okamžitě se dali do práce, aby se pokusili nalézt způsob, jak čelit těmto demokratickým odchylkám.
První test byl o rok později, v roce 1936. Došlo k větší stávce, stávce v Bethlehem Steel v západní Pennsylvanii u Johnstownu, v Mohawk Valley. Bysnys se pokusil o novou techniku destrukce odborů, která fungovala velmi dobře. Ne prostřednictvím strážního mužstva a sražením na kolena. To už nefungovalo velmi dobře, ale prostřednictvím jemnějších a efektivnějších prostředků propagandy. Vznikla myšlenka, vymyslet způsoby, jak by se obrátila veřejnost proti stávkujícím, prezentovat stávkující jako rozvracející, škodlivé pro veřejnost a jsoucí proti obecným zájmům. Obecné zájmy jsou zájmy nás, byznysmenů, pracujících, hospodyněk. To jsme všichni my. Chceme být společně a mít věci jako harmonii a amerikanismus a činnost společné. Potom jsou oni špatní stávkující mimo, kteří jsou rozvracející a způsobující potíže a porušující harmonii a narušující amerikanismus. Jestliže je zastavíme, můžeme žít společně. Korporativní exekutiva a člověk, který čistí podlahy, všichni mají stejné zájmy. My všichni můžeme pracovat společně a pracovat pro harmonii, a mít sympatie jeden k druhému. To byla v podstatě ta zpráva. Obrovské úsilí bylo vynaloženo na její prezentaci. T.j. především společenství byznysu, tak kontrolují média a mají značné zdroje. A to funguje, velmi účinně. Skutečně, později to bylo nazváno předpis Mohawk Valley a použito opětovně ke zlomení stávek. Byly nazývány vědeckými metodami zlomení stávky a fungovaly velmi účinně při mobilizování názorů společenství ve prospěch nudných, prázdných konceptů jako amerikanismus. Kdo může být proti tomu? Nebo harmonii. Kdo může být proti ní? Nebo převeďme to na současnost, Podporujte naše jednotky. Kdo může být proti tomu? Nebo žluté pásky. Kdo může být proti tomu? Něco, co je úplně prázdné. Skutečně, co to znamená, jestliže se Vás někdo zeptá, Podporujete lidi v Iowa? Můžete říci Ano, já je podporuji nebo Ne, já je nepodporuji? Není to ani otázka. Neznamená to nic. To je hlavní smysl. Hlavní smysl sloganů práce pro veřejnost jako Podporujte naše jednotky je ten, že tím nemíním nic. Znamenají stejně jako, zdali podporujete lidi v Iowa. Ovšem, byla to otázka. Otázka byla Podporujete naši politiku? Ale vy nechcete, aby lidé přemýšleli o této otázce. To je celý smysl dobré propagandy. Chcete vytvořit slogan, že nikdo nehodlá být proti, a každý bude pro, protože nikdo neví, co je tím míněno, protože to neznamená nic, ale jeho rozhodující hodnota je v tom, že to odklání vaši pozornost od otázky, která něco znamená: Podporujete naši politiku? To je jedna otázka, o které vám není dovoleno mluvit. Tak vy máte lidi diskutující o podpoře našich jednotek? Ovšem, já je nepodporuji. Potom jste vyhráli. To je jako amerikanismus a harmonie. My všichni jsme společně, prázdné slogany, připojte se k nám, ujistěte se, že nemáme kolem tyto špatné lidi, aby rozbili naši harmonii s jejich hovory o třídním boji, právech a podobném druhu byznysu.
To všechno je velmi účinné. Funguje to správně až do dneška. A ovšem je to důkladně vymyšleno. Lidé v průmyslu pro práci s veřejností tam nejsou pro zábavu. Oni pracují. Snaží se vštípit správné hodnoty. Ve skutečnosti mají koncepci toho, jaká by měla být demokracie: Měl by to být systém, ve kterém jsou trénovány třídy odborníků, aby pracovaly ve službách mistrů, lidí, kteří vlastní společnost. Zbytek obyvatelstva by měl být zbaven jakékoliv formy organizace, protože právě organizace způsobuje potíže. Měli by sedět sami před televizí a drilovat si do svých hlav zprávy, které říkají, že jediná hodnota v životě je mít více druhů komodit nebo žít jako ta rodina bohaté střední vrstvy, na kterou se díváte a mít krásné hodnoty jako harmonii a amerikanismus. To je všechno, co je v životě. Můžete si myslet ve své vlastní hlavě, že je něco více v životě než toto, ale jakmile se díváte sám na tu obrazovku, sám považujete za samozřejmé, já musím být bláznivý, protože to je všechno, co se tam děje. A jakmile není dovolena organizace - to je absolutně rozhodující - nikdy nenaleznete cestu z toho, zda jste blázniví a vy si to považujete za samozřejmé, protože to je přirozená věc, považovat to za samozřejmé.
Tak to je ideál. Je vynaloženo velké úsilí v pokusu dosáhnout tohoto ideálu. Samozřejmě, že je za tím určitá koncepce. Koncepce demokracie je ta koncepce, kterou jsem zmínil. Splašené stádo je problém. My máme chránit před jejich hněvem a pošlapáním. Máme odvést jejich pozornost. Měli by se dívat na finále vítězů národní fotbalové ligy nebo situační komedie nebo násilnické filmy. Jednou za dlouhou dobu je vyzvat, aby monotónně odříkali nesmyslný slogan jako Podporujte naše jednotky. Máte je držet pěkně postrašené, protože dokud nebudou pořádně postrašení a nebudou se obávat všech druhů ďáblů, které je hodlají ničit zvenku nebo zevnitř nebo odněkud, mohou začít myslet, co je velmi nebezpečné, protože oni nejsou kompetentní myslet. Proto je důležité odvést jejich pozornost a odsunout je na okraj společnosti.
To je jedna koncepce demokracie. Ve skutečnosti, vrátíme-li se ke společenství byznysu, poslední legální vítězství pro odbory bylo v roce 1935, Wagnerův zákon. Kdy přišla válka, odbory slábly stejně jako velmi bohatá kultura pracující třídy, která byla sdružena s odbory. To bylo zničeno. Přešli jsme k fungující společnosti byznysu na pozoruhodné úrovni. To je pouze státně-kapitalistická industriální společnost, která ani nemá normální společenské smlouvy, které můžete nalézt ve srovnatelných společnostech. Mimo Jižní Afriku, hádám, toto je jediná industriální společnost, která nemá národní zdravotní péči. Není obecný závazek ani k minimální normě přežití pro tu část obyvatelstva, která nemůže porozumět těmto předpisům a získat pro sebe věci individuálně. Odbory skutečně neexistují. Jiné formy lidové struktury prakticky neexistují. Nejsou politické strany nebo organizace. Je to dlouhá cesta k ideálu, alespoň strukturálně. Média jsou korporativní monopoly. Mají stejný názor. Dvě strany jsou dvě frakce strany byznysu. Většina obyvatelstva se ani netrápí hlasováním, protože to nemá smysl. Je odsunována na okraj společnosti, jejich pozornost je vhodně odváděna. Alespoň to je cíl. Vedoucí osobnost v průmyslu pro práci s veřejností Edward Bernays, skutečně vyšel z Creelovy komise. Byl její součástí, vzal si z ní ponaučení a pokračoval v rozvoji toho, co se nazývá výroba konsensu, kterou popisuje jako podstatu demokracie. Lidé, kteří jsou schopni být výrobci konsensu, jsou ti, kteří mají zdroje a moc udělat to - společenství byznysu - a jsou to ti, pro které pracujete.
VÝROBNÍ NÁZORY
Je také nezbytné, vybičovat obyvatelstvo k podpoře cizích dobrodružství. Obvykle je obyvatelstvo pacifistické, právě jako bylo během první světové války. Veřejnost nevidí žádný důvod zapojovat se do cizích dobrodružství, zabíjení a mučení. Tak vy je musíte vybičovat. Abyste je vybičovali, musíte je postrašit. Bernays sám měl důležitý úspěch v tomto ohledu. On byl tou osobou, která zabezpečovala kampaň práce s veřejností za United Fruit Company v roce 1954, kdy USA přišly, aby svrhly kapitalisticko-demokratickou vládu Guatemaly a dosadily společnost vražedného komanda smrti, která zůstává tímto způsobem do současného dne s konstantním odvarem pomoci USA, aby chránily demokratické odchylky, které tam existují. Je nezbytné stále vtloukat prostřednictvím domácích programů, proti kterým se veřejnost staví, protože není pro veřejnost žádný důvod být nakloněni domácím programům, které jsou pro ně škodlivé. Tak se také chápe rozsáhlá propaganda. Viděli jsme mnoho takového v posledních deseti letech. Reaganovy programy byly naprosto nepopulární. Dokonce lidé, kteří volili Reagana, asi tři ku dvěma, doufali, že jeho politika nebude uzákoněna. Jestliže vezmete dílčí programy, jako zbrojení, zkracování sociálních výdajů, atd., téměř proti každému z nich se veřejnost naprosto stavěla. Ale tak dlouho, jak jsou lidé odsouváni na okraj společnosti a je odvracena jejich pozornost a nemají žádný způsob organizovat nebo vyjadřovat své názory nebo dokonce znát, že ostatní mají tyto názory, lidé, kteří řekli, že dávají přednost sociálním výdajům před výdaji vojenskými, kteří dali tuto odpověď v průzkumu veřejného mínění, jak lidé naprosto dali, předpokládali, že byli jediní lidé, s touto bláznivou myšlenkou ve svých hlavách. Nikdy to neslyšeli od kohokoliv jiného. Nepředpokládá se, že by si někdo myslel něco takového. Proto, jestliže si to myslíte a odpovíte to při průzkumu veřejného mínění, máte pouze za to, že jste druh podivína. Od té doby co není způsob jít společně s ostatními lidmi, kteří sdílejí nebo zesilují tento názor a pomáhají vám vyjádřit ho, cítíte se jako výstředník, jako podivín. Tak zůstáváte stranou a nevěnujete pozornost tomu, co se děje. Díváte se na něco jiného, jako je finále vítězů národní fotbalové ligy.
Do určité míry, pak tohoto ideálu bylo dosaženo, ale nikdy kompletně. Jsou instituce, které bylo a dosud nemožné zničit. Kostely např. existují stále. Rozsáhlá část disidentské aktivity v USA vychází od církví, z jednoduchého důvodu, že tam existují. Tak jestliže jedete do evropských zemí a vedete politický hovor, to může to být velmi pravděpodobně v odborářské místnosti. Zde se to nemůže stát, protože odbory především stěží sotva existují a jestliže existují, jsou nepolitickými organizacemi. Ale kostely existují a proto často vedete hovory v kostele. Činnost solidarity ve Střední Americe převážně vyrostla v kostelech, hlavně protože existují.
Splašené stádo se nikdy nedá jaksepatří zkrotit, tak to je stálá bitva. Ve třicátých letech vzrostly zase a byly potlačeny. Existovalo pro to označení. Třída odborníků ho nazývala krize demokracie. Na demokracii se pohlíželo jako vstupující do krize v šedesátých letech. Krize byla to, že velká část obyvatelstva se začala organizovat a byla aktivní a pokoušela se o účast na politické aréně. Zde se vracíme zpět k těmto dvěma koncepcím demokracie. U definice ve slovníku, to je pokrok v demokracii. U převládající koncepce je to problém, krize, která má být zdolána. Obyvatelstvo má být zahnáno zpět do apatie, poslušnosti a pasivity, to je jejich vlastní stav. My proto musíme něco dělat pro to, abychom zdolali krizi. Bylo vyvinuto úsilí, aby toho bylo dosaženo. Nefungovalo to. Krize demokracie je stále na živu a je zdravá, naštěstí, ale ne velmi účinná v přeměně politiky. Ale je účinná v přeměně názorů, protikladných k tomu, v co mnoho lidí věří. Koncem šedesátých let se velmi vynasnažili pokusit se obrátit a překonat tento neduh. Jeden aspekt neduhu skutečně dostal technické jméno. Byl nazýván Vietnamský syndrom. Vietnamský syndrom, termín, který se začal vynořovat kolem roku 1970, byl skutečně definován příležitostně. Reaganovský intelektuál Norman Podhoretz ho definoval jako chorobná nehybnost proti použití vojenské síly. Tato chorobná nehybnost proti násilí na části rozsáhlé části veřejnosti existovala. Lidé jen nechápali, proč bychom měli mučit lidi a zabíjet lidi a bombardovat je. Je velmi nebezpečné pro obyvatelstvo, aby bylo zdoláno touto chorobnou nehybností, jak to chápal Goebbels, protože potom existuje hranice pro cizí dobrodružství. Je nezbytné, jak to uveřejnil Washington Post jednoho dne, poněkud hrdě, vštípit lidem úctu k vojáckým ctnostem. To je důležité. Jestli chcete mít násilnickou společnost, která používá síly ve světě, aby dosáhla konec své vlastní domácí elity, je nezbytné mít řádné ocenění vojáckých ctností a žádnou tuto chorobnou nehybnost v používání násilí. Tak to je Vietnamský syndrom. Je nezbytné ho překonat.
REPREZENTACE JAKO REALITA
Je také nezbytné úplně falzifikovat historii. To je jiný způsob, jak překonat tuto chorobnou nehybnost, učinit, aby to vypadalo, jako když někoho přepadneme a zničíme ho, skutečně ochraňujeme sami sebe a bráníme sami sebe před většími agresory a netvory, a tak dále. Od vietnamské války existovalo obrovské úsilí rekonstruovat její historii. Příliš mnoho lidí začalo chápat, o co skutečně šlo. Včetně mnoha vojáků a spousty mladých lidí, kteří byli zapojeni do mírového hnutí a dalších hnutí. To bylo špatné. Bylo nezbytné přeměnit tyto špatné myšlenky a navrátit některé formy duševního zdraví, jmenovitě poznání, že cokoliv děláme, je ušlechtilé a správné. Jestliže bombardujeme Jižní Vietnam, je to proto, že bráníme Jiní Vietnam proti někomu, jmenovitě jižním Vietnamcům, protože nikdo jiný tam nebyl. To je to, co Kennedyovi intelektuálové nazývají obrana proti vnitřní agresi v Jižním Vietnamu. Byl to slovní obrat, kterého použil Adlai Stevenson. Bylo nezbytné učinit ho oficiálním a dobře chápaným obrazem. To funguje velmi dobře. Jestliže máte úplnou kontrolu nad médii a vzdělávacím systémem a stipendium je konformní, můžete to přejít. Jedna známka tohoto byla odhalena ve studii zpracované Univerzitou v Massachusetts o postojích k současné krizi v Zálivu - studii víry a postojů v televizní sledování. Jedna z otázek v této studii byla, Kolik vietnamských obětí byste odhadoval, že bylo během vietnamské války? Průměrná odpověď části Američanů je dnes okolo 100 000. Oficiální údaj je okolo dvou miliónů. Skutečný údaj je pravděpodobně tři až čtyři miliony. Lidé, kteří řídili studii, položili přiměřenou otázku: Co bychom si mysleli o německé politické kultuře, kdy byste se zeptali dnes lidí, kolik židů zemřelo při Holocaustu a jejich odhad by byl okolo 300 000? Co by nám to řeklo o německé politické kultuře? Oni ponechají otázku nezodpovězenou, ale vy v tom můžete pokračovat. Co to vypovídá o naší kultuře? Vypovídá to dost. Je třeba překonat chorobnou nehybnost proti použití vojenských sil a dalších demokratických úchylek. Na tomto dílčím případu to fungovalo. To je pravda o každém tématu. Vezměme téma, které vám vyhovuje: Střední východ, mezinárodní terorismus, Střední Amerika, cokoliv je to - obraz světa, který je prezentován veřejnosti, má pouze vzdálený vztah k realitě. Pravda záležitosti je pohřbena pod konstrukcemi lží. Toto všechno bylo z tohoto hlediska nádherným úspěchem v zabránění ohrožení demokracie, dosažené v podmínkách svobody, co je extrémně zajímavé. Není to jako totalitní stát, kde je to děláno mocí. Tyto úspěchy jsou v podmínkách svobody. Jestliže chceme rozumět své vlastní společnosti, musíme přemýšlet o těchto faktech. Jsou to důležitá fakta, důležitá pro ty, kteří se starají o to, v jakém druhu společnosti žijí.
DISIDENSTSKÁ KULTURA
Navzdory tomu všemu disidentská kultura přežila. Mnoho vyrostla od šedesátých let. V šedesátých letech disidentská kultura především byla extrémně pomalá v rozvoji. Nebylo protestu proti válce v Indočíně, dokud roky po ní USA nezačaly bombardování Jižního Vietnamu. Když hnutí vznikalo, bylo velmi úzkým disidentským hnutím, hlavně studenti a mladí lidé. V sedmdesátých letech se podstatně změnilo. Rozvíjela se velká lidová hnutí: hnutí za ochranu životního prostředí, feministické hnutí, protinukleární hnutí a další. V osmdesátých letech byl dokonce velký rozmach hnutí solidarity, co je něco velmi nového a důležitého přinejmenším v historii Američanů a možná dokonce světové disidence. Toto byla hnutí, která nejenom protestovala, ale skutečně se dotýkala, často důvěrně, životů lidí strádajících někde. Poučili se z toho velmi mnoho a měli docela civilizační efekt na hlavní proud Ameriky. Toto vše způsobilo velmi rozsáhlé rozdíly. Kdokoliv, kdo se zapojil do tohoto druhu aktivity po mnoho let, musí si být toho vědom. Já sám vím, že tento druh hovorů, které jsem vedl v mnoha reakčních částech země - střední Georgii, východní Kentucky, atd - jsou hovory druhu, který jsem nemohl přednést na vrcholu mírového hnutí pro nejaktivnější publikum mírového hnutí. Nyní je můžete přednést kdekoliv. Lidé mohou souhlasit nebo nesouhlasit, ale především pochopí, o čem mluvíte a existuje nějaký druh společného základu, na kterém můžete pokračovat.
Toto jsou všechno znaky civilizačního efektu, navzdory celé propagandě, navzdory všem úsilím kontrolovat myšlení a vytvářet konsensus. Nicméně, lidé si osvojili schopnost a ochotu promýšlet věci. Skepticismus v moc vzrostl, a změnily se postoje k mnoha, mnoha problémům. Je to pomalá přirozenost, možná dokonce ledová, ale zřetelná a důležitá. Zdali je dost rychlá, aby zajistila podstatný rozdíl, co se děje ve světě, je jiná otázka. Uveďme jen jeden dobře známý příklad tohoto: Známá rodová propast. V šedesátých letech postoje mužů a žen byly přibližně stejné k takovým záležitostem jako vojácké ctnosti a chorobná nehybnost proti použití vojenské síly. Nikdo, ani muži ani ženy nestrádali touto chorobnou nehybností počátkem šedesátých let. Odpovědi byly stejné. Každý si myslel, že použití násilí k potlačení lidí bylo právě správné. Léty se to změnilo. Chorobná nehybnost vzrostla všude za hranicemi. Ale mezitím se propast zvětšovala, a nyní je to velmi podstatná propast. Podle průzkumu veřejného mínění je to něco jako 25%. Co se stalo? Co se stalo, je to, že existuje nějaká forma přinejmenším poloorganizovaného lidového hnutí, do kterého se zapojily ženy - feministické hnutí. Organizace má svůj účinek. To znamená, že objevíte, že nejste sami. Jiní mají stejné myšlenky jako vy. Můžete upevnit své myšlenky a naučit se více o tom, o čem přemýšlíte a v co věříte. Toto jsou velmi neformální hnutí, ne jako členské organizace, právě nálada, která vyvolává interakce mezi lidmi. To má velmi pozoruhodný účinek. To je nebezpečí demokracie: Jestliže se organizace mohou vyvíjet, jestliže lidé nejsou již déle přilepeni k obrazovce, můžete mít všechny tyto divné myšlenky, které vzniknou v jejich hlavách, jako chorobná nehybnost proti použití vojenské síly. To by mělo být překonáno, ale to nebylo překonáno.
PŘEHLÍDKA NEPŘÁTEL
Místo mluvení o poslední válce, dovolte mi mluvit o příští válce, protože někdy je to užitečné být připraven místo pouze protiútočit. Toto je velmi charakteristický vývoj, který právě teď probíhá v USA. Není to první země na světě, která toto udělala. Rostou domácí sociální a ekonomické problémy, ve skutečnosti možná katastrofy. Nikdo u moci nemá záměr udělat s tím něco. Jestliže se podíváte na domácí programy administrativ v posledních deseti letech, zahrnuji zde demokratickou opozici - zde skutečně neexistuje žádný vážný návrh na to, co dělat s obtížnými problémy zdraví, vzdělání, bezdomovectví, nezaměstnanosti, zločinu, prudce stoupajícího kriminálního obyvatelstva, vězení, zhoršování v městských centrech - s celou spoustou problémů. Vy všichni o nich víte, a všechny se zhoršují. Právě během dvou let, po které George Bush byl v úřadě, více než tři miliony dětí překročily hranici chudoby, dluh prudce stoupá, vzdělávací normy klesají, reálné mzdy jsou zpět asi na úrovni konce padesátých let pro většinu obyvatelstva a nikdo s tím nic nedělá. Za takových okolností musíte odvrátit pozornost splašeného stáda, protože jestlie si toho začnou všímat, nebude se jim to líbit, protože jsou to ti, kteří tím trpí. Pouze dívat se na finále vítězů národní fotbalové ligy a situační komedie nemůže postačovat. Musíte je vybičovat, aby se báli nepřátel.
Ve třicátých letech je Hitler vybičoval k strachu z židů a cikánů. Měli jste je rozdrtit, abyste se sami chránili. My máme také svoje způsoby. Za posledních deset let, každý rok nebo dva, je vykonstruován nějaký netvor, před kterým se máme sami chránit. Používají jednoho, který je vždy snadno dosažitelný: Rusové. Mohli byste se vždy chránit před Rusy. Ale oni ztrácejí svoji atraktivitu jako nepřátelé, a je stále těžší a těžší je používat, tak se má vykouzlit nějaký nový nepřítel. Ve skutečnosti lidé docela neobjektivně kritizovali George Bushe, že není schopný vyjádřit nebo vyslovit, co nás skutečně teď pohání. To je velmi unfair. Dříve - asi v polovině osmdesátých let, kdybyste se probudili, slyšeli byste hrát pouze desku: Rusové přicházejí. Ale on ji ztratil a měl udělat novou, právě jako to udělal Reaganův aparát pro práci s veřejností v osmdesátých letech. Tak to byli mezinárodní teroristé a překupníci narkotik a blázniví Arabové a Saddam Hussein, nový Hitler, jde dobýt světa. Měli se objevovat jeden za druhým. Postrašili jste obyvatelstvo, terorizovali jste je, zastrašili jste je tak, že se příliš obávají cestovat a krčí se strachem. A pak máte velkolepé vítězství nad Grenadou, Panamou nebo nějakou jinou bezbrannou armádou třetího světa, kterou můžete úplně zničit, dříve než jste se vůbec někdy obtěžovali podívat se na ně - co je to, co se právě stalo. To přináší úlevu. Byli jsme zachráněni v poslední minutě. To je jeden ze způsobů, při kterém můžete udržovat splašené obyvatelstvo, aby věnovalo pozornost tomu, co se skutečně děje kolem nich, odvrátit jejich pozornost a držet je pod kontrolou. Další, která se velmi pravděpodobně objeví, bude Kuba. To bude vyžadovat pokračování nelegální ekonomické války, pravděpodobně pokračování mimořádného mezinárodního terorismu. Dosud největší organizovaný mezinárodní terorismus byla operace Mongoose Kennedyho administrativy, potom věci, které následovaly, proti Kubě. Nebylo nic vzdáleně srovnatelného s tím snad mimo válku proti Nicarague, jestliže ji nazvete terorismem. Světový soud to klasifikoval jako něco mnohem více než agresi. Existuje vždy ideologická ofenziva, která si vytvoří nerealistickou zrůdu, kterou potom mají rozdrtit kampaně. Nemůžete jít dál, když oni mohou jít do protiútoku. To je příliš mnoho nebezpečné. Ale jestliže můžete zajistit, že budou rozdrceni, zničíme ji a vydechneme úlevou.
Toto pokračovalo po nějakou dobu. V květnu 1986, vyšly vzpomínky propuštěného kubánského vězně, Armando Valladarese. Staly se rychle senzací médií. Uvedu Vám pár citací. Média popisují jeho odhalení jako definitivní zprávu o rozsáhlém systému mučení a vězení, kterými Castro trestá a vyhlazuje politickou opozici. Byl to inspirující a nezapomenutelný popis bestiálních vězení, nehumánního mučení, (a) záznam státního násilí pod dalším masovým vrahem tohoto století, o něm se dozvídáme, přinejmenším z této knihy, že vytvořil nový despotismus, který institucionalizoval mučení jako mechanismus sociální kontroly v pekle, jímž byla Kuba, ve které Valladares žil. To je Washington Post a New York Times v opakovaných interview. Castro byl popisován jako diktátorský zabiják. Jeho ukrutnosti byly odhaleny v této knize tak přesvědčivě, že pouze nejlehkomyslnější a nejchladnokrevnější západní intelektuál by přišel na obranu tyrana. Washington Post. Uvědomte se, toto je záznam toho, co se stalo jednomu mužovi. Řekněme, že je to všechno pravda. Nevznesme žádné otázky k tomu, co se stalo jednomu mužovi, který říká, že byl mučen. Při ceremonii v Bílém domě na počest Dne lidských práv, byl vybrán Ronaldem Reaganem za svoji odvahu ve snášení hororů a sadismu od tohoto krvavého kubánského tyrana. Byl potom jmenován zástupcem USA v komisi OSN pro lidská práva, kde byl schopný uvádět signály chránící salvadorské a guatemalské vlády proti obvinění, že vedou ukrutnosti tak silně, že dělají cokoliv, čím on trpěl poměrně méně. Tak se věci mají.
SELEKTIVNÍ VNÍMÁNÍ PŘEDSTAVY
To bylo v květnu 1986. Bylo to zajímavé, a vypovídá to něco vytvořeném konsensu. Ve stejném měsíci, přežívající členové Skupiny lidských práv Salvadoru - vedoucí činitelé byli zabiti - byli zatčeni a mučeni, včetně Herberta Anaya, který byl ředitelem. Byli posláni do vězení - La Esperanza (víra). Zatímco byli ve vězení, pokračovali ve své činnosti za lidská práva. Byli to právníci, pokračovali v přísežných prohlášeních. V tomto vězení bylo 432 vězňů. Dostali podepsaná přísežná prohlášení od 430 z nich, ve kterých popisují pod přísahou mučení, kterému byli podrobeni: Elektrické mučení a další ukrutnosti, včetně, v jednou případě, mučení severoamerickým majorem v uniformě, který je popsán detailně. Toto je neobvykle jednoznačné a vyčerpávající svědectví, pravděpodobně unikátní ve svých detailech o tom, co se děje v mučírně.. Tato stošedesátistránková zpráva odpřisáhlého svědectví vězňů byla propašována z vězení, společně s páskou pro televizní záznam, která byl pořízena a ukazuje lidi vydávající svědectví ve vězení o svém mučení. Byla distribuována prostřednictvím Marin County Interfaith Task Force. Národní tisk to odmítl zpracovat. Televizní stanice to zakázaly vysílat. Byl uveřejněn článek v místních novinách v Marin County, v the San Francisco Examiner, a to myslím, bylo všechno. Nikdo jiný se toho nedotkl. To byla doba, kdy to bylo více než málo lehkomyslných a chladnokrevných západních intelektuálů, kteří zpívali chválu na José Napoleona Duarte a Ronalda Regana. Anaya nebyl předmětem žádného uctění. Nedostal se na Den lidských práv. Nebyl jmenován ničím. Byl propuštěn z vězení výměnou a poté úkladně zavražděn, zřejmě silami bezpečnosti chráněnými USA. Velmi málo informací o tom, co se kdysi přihodilo. Média se nikdy neptala, zda odhalení ukrutností - místo sedět na nich a mlčet o nich - mohlo zachránit jeho život.
Toto vám vypovídá něco o způsobu dobře fungujícího systému továren vyrábějících konsensus. Ve srovnání s odhalením Herberta Anaya v Salvadoru, Valladaresovy paměti nejsou dokonce ani dalším kamínkem do mozaiky. Ale vy máte dělat svoji práci. To nás vede směrem k další válce. Očekávám, že o ní uslyíme více a více, dokud se neuskuteční další operace.
Několik poznámek o poslední operaci. Závěrem se k ní obraťme. Dovolte mi začít se studií Univerzity v Massachusetts, kterou jsem ji zmínil. Měla nějaké zajímavé závěry. Ve studii byli lidé dotazováni, zda si myslí, že USA by měly intervenovat silou, aby změnily nelegální okupaci nebo vážná zneužití lidských práv. Ale asi dvě ku jedné, lidé v USA si mysleli, že by měli. Měly bychom použít síly v případě nelegální okupace země a vážných zneužití lidských práv. Jestliže by USA byly pro řízení se touto radou, bombardovali bychom Salvador, Guatemalu, Indonesii, Damašek, Tel Aviv, Kapské Město, Turecko, Washington a celý seznam dalších států. Toto všechno jsou případy nelegální okupace a agrese a vážných zneužití lidských práv. Jestliže budete znát fakta o řadě příkladů, kterými nemáme čas procházet, budete vědět velmi dobře, že agrese a ukrutnosti Saddama Husseina zapadají dobře do této řady. Nejsou nejextrémnější. Proč někdo nedospívá k tomu závěru? Důvod je, že nikdo neví. V systému dobře fungující propagandy nikdo nebude vědět, o čem mluvím, když listuji touto řadou příkladů. Když se budete obtěžovat podívat se, shledáte, že tyto příklady jsou docela přiměřené. Vezměme ten, který byl hrozivě blízko být vnímán správně tímto obdobím. V únoru, přímo uprostřed kampaně bombardování, vláda Libanonu požádala Izrael, aby zachovával Rezoluci bezpečnosti OSN 425, která vyzývá k tomu, aby stažení z Libanonu bylo bezodkladné a bezpodmínečné.
Tato rezoluce je datována z března 1978. Od té doby byly přijaty dvě následující rezoluce, požadující okamžité a bezpodmínečné stažení Izraele z Libanonu. Ovšem, to nebylo dodrženo, protoe USA podporují pokračování této okupace. Mezitím je terorizován jižní Libanon. Existují mučírny s děsivými věcmi, které se v nich dějí. Je používán k útokům proti jiným částem Libanonu. V průběhu těchto třinácti let byl Libanon napadán, město Bejrút bylo bombardováno, kolem dvaceti tisíc lidí bylo zabito, z nich 80% bylo civilistů, nemocnice byly zničeny, byli postiženi větším terorem, drancováním a krádežemi. Velmi pěkné, USA to podporovaly. To je pouze jeden případ. Nic o tom nenajdete v médiích, nejsou žádné diskuse o tom, zda Izrael a USA by měly dodržovat Rezoluci 425 Výboru bezpečnosti OSN nebo jakékoliv jiné rezoluce, ani nikdo nežádal bombardováni Tel Avivu, ačkoliv podle principů zastávaných dvěma třetinami obyvatelstva, bychom měli. Především, je to nelegální okupace a silné zneužití lidských práv. Toto je pouze jeden případ. Jsou mnohem horší než je tento. Indonéská invaze Východního Timoru zlikvidovala okolo 200 000 lidí. Všechny vypadají méně významné než tento případ. Bylo to silně podporováno USA a pokračuje to velkou diplomatickou a vojenskou podporou. Můžeme jít dál a dál.
VÁLKA V ZÁLIVU
To vám říká, jak systém dobře fungující propagandy pracuje. Lidé mohou věřit, že my používáme síly proti Iráku a Kuwajtu, protože skutečně dodržujeme princip, že nelegální okupace a zneužití lidských práv by se mělo setkat se silou. Oni nevidí, co by to znamenalo, kdyby tyto principy by byly použity na chování USA. Toto je úspěch propagandy docela velkolepého typu.
Vezměme jiný případ. Jestliže se podíváte blíže na reportáže z války od srpna, zaznamenáte, že pár nápadných hlasů chybí. Například, existuje irácká demokratická opozice, ve skutečnosti, velmi odvážná až naprosto podstatná irácká demokratická opozice. Fungují ovšem v exilu, protože nemohou přežít v Iráku. Jsou hlavně v Evropě. Jsou to bankéři, inženýři, architekti - lidé jako tito. Mluví zřetelně, mají hlasy a mluví. V minulém únoru, když Saddam Hussein byl stále oblíbeným přítelem a obchodním partnerem George Bushe, přišli skutečně do Washingtonu, podle zdrojů irácké demokratické opozice, s prosbou o nějaký druh podpory pro požadavek jejich volání po parlamentní demokracii v Iráku. Byli úplně odmítnuti, protože USA na tom neměly zájem. K tomu se neobjevila žádná reakce ve veřejných záznamech.
Od srpna se stalo trochu obtížnějším ignorovat jejich existenci. V srpnu jsme se náhle obrátili proti Saddamu Husseinovi, poté, co jsme mu byli příznivě nakloněni po mnoho let. Zde byla irácká demokratická opozice, která měla mít nějaké představy o této záležitosti. Byli by šťastni, kdyby viděli Saddama Husseina odstraněného a rozčtvrceného. On zabil jejich bratry, mučil jejich sestry a vyhnal je ze země. Oni bojovali proti jeho tyranii po celou dobu, kdy Ronald Reagan a George Bush ho chránili. Co jejich hlasy? Podívejte se na národní média a uvidíte, kolik toho můžete najít o irácké demokratické opozici od srpna do března. Nenajdete ani slovo. Není to proto, že by se nevyjadřovali. Mají prohlášení, návrhy, výzvy a požadavky. Kdy se na ně podíváte, shledáte, že jsou k nerozeznání od těch amerického mírového hnutí. Jsou proti Saddamu Husseinovi a jsou proti válce proti Iráku. Nechtějí, aby byla jejich země zničena. Co chtějí, je mírová rezoluce a oni věděli velmi dobře, že je to dosažitelné. Toto je špatný pohled a proto jsou mimo. O irácké demokratické opozici neslyšíme ani slovo. Jestliže o nich chcete něco objevit, vezměte si německý nebo britský tisk. Neříká o nich mnoho, ale je méně kontrolován, než jsme my a něco o nich uvádí.
Je to velkolepý úspěch propagandy. Za prvé, že hlasy iráckých demokratů jsou úplně vyloučeny, a za druhé, že si jich nikdo nevšímá. To je také zajímavé. To vede skutečně hluboce naočkované obyvatelstvo, aby si nepovšimlo, že neslyšíme hlasy irácké demokratické opozice a neptáme se Proč a nalézáme zřejmou odpověď: Protože iráčtí demokraté mají své vlastní představy. Souhlasí s mezinárodním mírovým hnutím a proto jsou mimo.
Vezměme otázku důvodu války. Byly nabídnuty důvody pro válku. Důvody jsou: Agresoři nemohou být odměněni a agrese musí být rychle převrácena v násilné činy. To byl důvod pro válku. Zásadně žádný jiný důvod nebyl předložen. Může to být důvod pro válku? Zastávají USA tyto principy, že agresoři nemohou být odměněni a že agrese musí být přeměněna rychle v násilí? Nebudu urážet vaši inteligenci uváděním fakt, ale skutečnost je taková, že takové argumenty by mohly být vyvráceny ve dvou minutách gramotným teenagerem. Nicméně nebyly nikdy vyvráceny. Podívejte se na média, liberální komentátory a kritiky, lidi, kteří vypovídali v Kongresu a podívejte se, zda někdo se dotázal na domněnku, že USA se postavily za tyto principy. Postavily se USA proti své vlastní agresi v Panamě a trvaly na bombardování Washingtonu, aby to zvrátily? Když okupace Namibie Jižní Afrikou byla prohlášena v roce 1969 nelegální, uvalily USA sankce na potraviny a léky? Došlo k válce? Bylo bombardováno Kapské Město? Ne, vyneslo to dvacet let tiché diplomacie. Nebylo to pěkné během těchto dvaceti let. V letech samotné Reaganovy a Bushovy administrativy bylo zabito okolo jednoho a půl milionu lidí Jižní Afrikou právě v okolních zemích. Zapomeňme, co se stalo v Jiní Africe a v Namibii. Nějak to neotupilo nae citlivé due. Pokračovali jsme v tiché diplomacii a končili s rozsáhlou odměnou pro agresory. Byl jim dán velký přístav v Namibii a mnoho výhod, které vzaly v úvahu jejich záležitosti bezpečnosti. Kde je tento princip, který zastáváme? Opět to je dětská hra demonstrovat, že toto by nemohlo být důvodem, proč jít do války, protože my nepodporujeme tyto principy. Ale nikdo to neudělal - to je to, co je důležité. A nikdo se neobtěžoval zdůraznit závěry, které vyplývají : Nebyly žádné důvody, proč jít do války. Žádné. Nebyl dán žádný důvod, proč jít do války, který by nemohl být vyvrácen gramotným teenagerem ve dvou minutách. To je opět punc totalitní kultury. To by nás mělo polekat, že jsme tak hluboce totalitní, že můžeme být hnáni do války bez jakéhokoliv důvodu pro ni, aniž by se o tom někdo zmínil nebo měl o to zájem. To je velmi nápadná skutečnost.
Právě před začátkem bombardování, uprostřed ledna, velký ABC průzkum veřejného mínění v Washington Post odhalil něco zajímavého. Lidé byli dotazováni, Jestliže by Irák souhlasil se stažením z Kuwajtu na oplátku za navrácení problému arabsko-izraelského konfliktu do Výboru bezpečnosti, budete tomu příznivě nakloněni? Okolo dvou třetin obyvatelstva bylo pro toto řešení. Tak byl celý svět, včetně irácké demokratické opozice. Tak bylo sděleno, že dvě třetiny americké populace byly ve prospěch tohoto řešení. Podle všeho, lidé, kteří byli ve prospěch tohoto řešení, si mysleli, že byli pouze oni ve světě, kteří si to mysleli. Ovšem, nikdo v tisku neřekl, že to je dobrá myšlenka. Příkazy z Washingtonu byly, že máme za samozřejmé být proti teorii vazby, to je diplomacii, a proto každý se přizpůsobil na rozkaz a každý byl proti diplomacii. Pokuste se najít komentář v tisku - můžete najít sloupek Alexe Cockburna v Los Angeles Times, který argumentoval, že je to dobrá myšlenka. Lidé, kteří odpovídali na tuto otázku, si mysleli, já jsem sám, ale to je to, co já si myslím. Předpokládejme, že oni věděli, že nebyli sami, že si to mysleli další lidé, jako irácká demokratická opozice. Předpokládejme, že věděli, že toto nebylo hypotetické, že ve skutečnosti Irák udělal přesně takovou nabídku. Bylo to zveřejněno vládními úředníky USA jen o osm a deset dní dříve. Druhého ledna tito úředníci uveřejnili iráckou nabídku stáhnout se úplně z Kuvajtu na oplátku za navrácení arabsko-izraelského konfliktu Výboru bezpečnosti a jednat o problému zbraní hromadného myšlení. USA odmítly jednat o této otázce ještě v době před invazí do Kuvajtu. Předpokládejme, že lidé věděli, že nabídka byla skutečně na stole a že byla široce podporována a že ve skutečnosti je to zcela druh záležitosti, kterou jakákoliv rozumná osoba udělá, jestliže je zainteresována na míru, jak to činíme v jiných případech, ve výjimečných případech, kterými chceme zvrátit agresi. Předpokládejme, že to bylo známo. Můžete si udělat vlastní odhad, ale já bych předpokládal, že tyto dvě třetiny obyvatelstva by pravděpodobně vzrostly na 98% obyvatelstva. Zde máte velké úspěchy propagandy. Pravděpodobně ani jedna osoba, která odpovídala v průzkumu veřejného mínění, nevěděla nic o věcech, o kterých jsem se právě zmínil. Lidé si mysleli, že jsou sami. Proto bylo možné pokračovat ve válečné politice bez opozice.
Bylo velké množství diskusí o tom, zda budou sankce působit. Hlava CIA vystoupí a diskutuje, zda budou sankce účinné. Nicméně, nebyla diskuse o mnohem pochopitelnější otázce: Fungovaly u sankce? Odpověď je ano, patrně fungovaly - pravděpodobně koncem srpna, velmi pravděpodobně koncem prosince. Bylo to velmi obtížné vymyslet nějakou jinou příčinu pro iráckou nabídku na stažení, která by byla ověřená nebo v některých případech uvedená vládními úředníky USA, kteří je popsali jako vážné a řešitelné. Tak reálná otázka stojí: Působily už sankce? Byla to cesta ven? Byla to cesta ven právě nyní v termínech docela přijatelných pro všeobecné obyvatelstvo, svět jako celek a iráckou demokratickou opozici? Tyto otázky nebyly diskutovány, a je rozhodující pro systém dobře fungující propagandy, že nejsou diskutovány. To umožňuje předsedovi republikánského národního výboru říci dnes ráno, že když by byl v úřadě nějaký demokrat, Kuvajt by nebyl osvobozen dodnes. Může toto říci a žádný demokrat nevstane a neřekne, že kdyby byl prezidentem, byl by osvobozen nejenom dnes, ale před šesti měsíci, protože byly příležitosti tehdy, v kterých by byl pokračoval a Kuvajt by byl osvobozen bez zabití desítek tisíc lidí a bez způsobení katastrofy životnímu prostředí. Žádný demokrat by to neřekl, protoe žádný demokrat nezaujal tuto pozici. Henry Gonzalez a Barbara Boxer zaujali tuto pozici. Ale počet lidí, kteří ji zaujali, je tak minimální, že ve skutečnosti neexistuje. Uvedený fakt, že žádný demokratický politik by to neřekl, ale Clayton Yeutter je ochotný učinit toto prohlášení.
Když rakety Scud dopadly na Izrael, nikdo v tisku netleskal. Opět je to zajímavá skutečnost o systému dobře fungující propagandy. Můžeme se zeptat, proč netleskal? Konec konců argumenty Saddama Husseina byly tak dobré jako argumenty George Bushe. Jaké byly přece jenom? Vezměme pouze Libanon. Saddam Hussein říká, že nemůže připustit anexi. Nemůže nechat, aby Izrael anektoval syrské Golanské výšiny a Východní Jeruzalém, v protikladu k jednomyslné dohodě Výboru bezpečnosti. Nemůže připustit anexi. Nemůže připustit agresi. Izrael okupuje jižní Libanon po třicet let a porušuje rezoluce Výboru bezpečnosti, které zakazují setrvat. V průběhu tohoto období útočí na celý Libanon, pálí bomby na většinu Libanonu podle vlastní vůle. Nemůže to připustit. Možná četl zprávu Amnesty International o izraelských ukrutnostech na Západním břehu. Jeho srdce krvácí. Nemůže to připustit. Sankce nemohou působit, protože USA je vetují. Jednání nebudou, protože USA je blokují. Co zbývá než síla? Čekal léta. Třicet let v případě Libanonu, dvacet let v případě Západního břehu. Slyšeli jste ten argument dříve. Jediný rozdíl mezi oním argumentem a argumentem, který jste slyšeli, je ten, že Saddam Hussein mohl skutečně říci, že sankce a jednání nefungují, protože USA je blokují. Ale George Bush toto nemohl říci, protože sankce zřejmě fungovaly a byl důvod věřit, že jednání mohla probíhat - s výjimkou toho, že on velmi tvrdě zakázal pokračovat v nich, uváděje výslovně, že by žádná jednání nebyla hotova. Nalezli jste v tisku někoho, kdo by na to ukázal? Ne. To je trivialita. Opět je to něco takového, co by gramotný teenager mohl pochopit za minutu. Ale nikdo na to neupozornil, žádný komentátor, žádný redakční autor. To je opět znamení velmi dobře fungující totalitní kultury. Ukazuje to, že vytváření souhlasu funguje.
Poslední poznámka k tomu. Mohli bychom uvést mnoho příkladů, mohli byste je vymýšlet jak postupujete vpřed. Vezměte myšlenku, že Saddam Hussein je zrůda, která chce porazit svět - široká veřejnost USA tomu věřila, a ne nerealistická. Do hlav lidí bylo opět a opět drilováno. On chce vzít všechno. Musíme ho nyní zastavit. Jak se stal tak mocným? Toto je malá země třetího světa bez průmyslové základny. Osm let bojoval Irák s Iránem. To je porevoluční Irán. Zničilo to jeho sbor důstojníků a většinu jeho vojenských sil. Irák měl ve válce trochu podpory. Byl podporován Sovětským svazem, USA, Evropou, většinou arabských zemí, a arabskými výrobci ropy. A nemohl porazit Irán. A náhle je připraven porazit svět. Našli jste někoho, kdo by na to ukázal? Ve skutečnosti to byla země třetího světa s venkovskou armádou. Připouští se nyní, že byl tón desinformace o opevňování, chemických zbraních atd. Ale nalezli jste někoho, kdo na to ukázal? Ne. Nenalezli jste nikoho, kdo na to ukázal, skutečně nikoho. To je typické. Všimněte si, že to bylo uděláno rok poté, co skutečně stejná věc byla udělána s Manuelem Noriegou. Manuel Noriega je menší gangster ve srovnání se Saddamem Husseinem, přítelem George Bushe, nebo dalšími přáteli George Bushe v Beijing nebo ve srovnání se samotným George Bushem, pokud se týká této záležitosti. Ve srovnání s nimi Manuel Noriega je poměrně méně důležitý gangster. Śpatný, ale ne gangster světové třídy takového druhu, který máme rádi. Byl změněn na bytost větší životní velikosti. Chystal se nás zničit, kdy vedl překupníky s narkotiky. Měli jsme rychle vtrhnout a roztříštit ho, zabít pár stovek nebo snad tisíc lidí, navrátit k moci maličkou, možná osmiprocentní bílou oligarchii a dát pod kontrolu americké vojenské důstojníky na každé úrovni politického systému. Měli jsme udělat všechny tyto věci, protože především jsme měli chránit sami sebe nebo budeme zničeni touto zrůdou. O rok později udělal stejnou věc Saddam Hussein. Ukázal na to někdo? Ukázal někdo, co se stalo nebo proč? Musíte se na to podívat pěkně zdálky.
Všimněte si, že to všechno není odlišné od toho, co udělala Creelova komise v létech 1916-1917, kdy během šesti měsíců změnila pacifistické obyvatelstvo v nadšené hysteriky, kteří chtěli zničit celé Německo, aby zachránili sami sebe před německými vojáky, kteří trhali ruce belgickým dětem. Techniky jsou možná složitější, s televizí a mnoha penězi jdoucími do nich, ale je to dost tradiční. Myslím problém, abych se vrátil k mému originálnímu komentáři, není pouze desinformace a krize v Zálivu. Problém je mnohem širší. To je, zdali chceme žít ve svobodné společnosti nebo zdali chceme žít pod formou dobrovolného totalismu, se splašeným stádem, odsunutým na okraj společnosti, někam dirigovaným, vystrašeným, vřískajícím vlastenecké slogany, bojícím se o svůj život a obdivujícím s posvátnou úctou vůdce, který je zachránil od zkázy, zatímco vzdělané masy se přizpůsobují na povel, opakují slogany, které musejí jako samozřejmou povinnost opakovat, společnost doma upadá, končíme se sloužením jako vynucení žoldáci státu, doufajíce, že jiní nás zaplatí, abychom rozbili svět. Takový máme výběr. Toto je volba, které stojíme tváří v tvář. Odpověď na tyto otázky je převážně v rukách lidí jako vy a já.
Noam Chomsky
Kentfield, California
17. března 1991
Publikováno v Open Media; Pamphlet#10; Open Magazine Pamphlet Series, únor 1992
Media Control - The Spectacular Achievements Of Propaganda, kopie ZDE
Dalí texty Noama Chomského na starých stránkách SDS: