Jsou témata, o kterých mají potřebu napsat pár řádek. Každý, kdo udrží tužku, resp. dosáhne na klávesnici. Prostě se neubrání pokušení. Cítí se povoláni a přitahováni jak můry zapálenou svíčkou. Puzení k pár odstavcům je nezvládnutelné. Příkladem může být téma CzechTek nebo pražská Putinova návštěva. Další vděčné se už nabízí na obzoru – případ Kájínek.
Snad platí úměra, čím méně toho psavec o tématu ví, tím snáze se slova skládají. Mnozí autoři „poznámek na okraj,“ zasvěcených politologických rozborů, komentářů, glos a sloupků přinášejí nečekané argumenty a nehledané souvislosti. I rozumný názor může být zabit doplňujícím zdůvodněním, byť by bylo v podstatě ve svém celku správné. Někteří z nich připomínají lidovou moudrost o ševcích a kopytech, tváří se jako ti první, ovšem ve výsledku připomínají ona druhá.
O. Neff, 8. 3. 2006: Nechutná hádka Hrad versus Strakovka ZDE
„Kdo trochu poznal zákulisí šaškáren typu ‚státní návštěva‘ ví, že snad neexistuje státní návštěva kdekoliv na světě, při které by někdo neudělal nějakou botu, trapnost, chybu nebo rovnou pitomost. Jistě se staly chyby a pitomosti i při Putinově návštěvě v Praze. Je ale trapné až s přesahem do nechutnosti, jak náruživě se prezident Klaus s premiérem Paroubkem častují poté, co Putin vytáhl paty.“
Připomínka prvá – zmiňované zákulisí sice autor nikdy nepoznal, ale píše, až se mu za počítačem práší. Nazvat Putinovu, či potažmo návštěvu jiného státníka z G8, šaškárnou, je buď komické či ignorantské – vztaženo k původci oněch slov. Před málo myslícím čtenářem to možná zabere a vypadá jako hrdinství, ale bez takové „šaškárny,“ bez např. energetických zdrojů, se může zastavit ledasjaká technologie, včetně toho autorova opakovaně opěvovaného motocyklu, i na granule pro hyenu by mohlo dojít…
Rozverně, podle uvedeného příkladu, se dá pojmout jakýkoliv příběh. Ale asi se takto podstaty věci nedobereme. Cílem politiky jsou lidé a jejich úroveň života. Nikoliv úroveň života politika nebo těch, kteří si myslí, že jimi jsou. Není třeba v prvé řadě pátrat, kdo co v tomto konkrétním případě špatně připravil, kdo a jak pozdě reagoval a co bylo potom.
Podrobnosti Oldřich Průša: Dozvuk prezidentské návštěvy – Dokopec, skopec ZDE
Připomínka druhá – prodloužil bych shora uvedený citát O. Neffa o jednu větu – záhy po V. Putinovi vytáhl paty i J. Paroubek, a jak se L. Jaklovi začalo dařit, jak se po premiérovi dala bezstarostně házet špína…. Vždyť prezident s premiérem mohou mít spory, jaké chtějí. Ale je činem proti zájmům obyvatel této země je jaklizovat na veřejnosti. To se stalo a hradnímu tajemníkovi to nikdo neodpáře.
První indiskrece přišla z Hradu. Stále platí „Kdo zvedne první ruku k ráně, přiznává, že mu došly ideje.“ Nabídku k omluvě J. Paroubkovi by měl učinit V. Klaus vůči svému tajemníkovi. Pak by bylo možno mít prezidenta politika za státníka.
„Poslední slovo Hradu“ – otiskla MFD. Hrad utnul spor s premiérem „o Putina“ – způsobem sobě vlastním. „Bohužel ani dnes jsme se nedozvěděli, co vlastně prezident Václav Klaus s ruským prezidentem Vladimirem Putinem dojednal,“ podotkl k tomu Úřad vlády, když jednání prezidentovy kanceláře označil za skandální.
Hrad utnul spor s premiérem o Putina ZDE
Oldřich Průša, 9. 3. 2006
Držme se kopyt, ševci!
