Pohlavní štvanci

Kniha Pohlavní štvanci ovšem nese v originále mnohem vznešenější název: Transgender Warriors - tedy otrocky přeloženo něco jako „Mezipohlavní válečníci“. Autor nejprve vypráví svůj vlastní příběh, aby posléze představil jakési stručné dějiny transsexuálů a transsexuality a skončil apologií jejich požadavků.

Feinberg pochází jako celá řada amerických komunistů z židovské rodiny, která do USA emigrovala z carského Ruska. Ač dívka, vypadal od mládí spíše jako velký neohrabaný chlapec. Bohužel móda 50. let dívkám prakticky neumožňovala nosit pánské prvky oblečení a v holčičích šatečkách působil robustní Feinberg jako pěst na oko. Své původní dívčí jméno v knize ani jednou nezmiňuje, zato však líčí, jaké bylo jeho dospívání v dělnické kolonii v Buffalu. Skvěle přitom zachycuje atmosféru doby:

„být jiný, to v padesátých letech nebyla žádná legrace. McCarthyho antikomunistický hon na čarodějnice byl zrovna v plném proudu a mně se občas podařilo zaslechnout úryvky diskusí dospělých - děsily mě k smrti. Bál jsem se, že se mi nějaký komunista schovává pod postelí a v noci vyskočí a popadne mě za ruku. Slyšel jsem, že když odhalí nějakého „rudocha“, tak jeho jméno otisknou v novinách, vyhodí ho z práce, bude se muset spakovat a s celou rodinou odjet někam do pekel. A čím se provinil? Z šepotu dospělých jsem to nedokázal vyčíst, ale jedno mi bylo jasné: nejlepší je zavřít pusu na zámek a být nenápadný. Slyšel jsem rozohněné tirády z rádia, jak doslova drtí lidi, kteří museli stanout před komisí. Slyšel jsem slova komouš, teplouš, Žid. A my byli Židé.“

Jak rostl, stával se Feinbergův život v ženském těle nesnesitelným. V ženských šatech vypadal tak nápadně, že si od něj lidé v autobuse s hnusem odsedávali. Nemohl najít práci. Navíc tu byl i další problém: Ženě Feinbergovi se líbili ženy… Nakonec to nevydržel, utekl z domova a začal žít jako muž. Ač neměl žádné formální vzdělání, vrhl se na samostudium. K tomu přispívalo i jeho nové zaměstnání: v roli muže se stal hlídačem ve slavné Albright-Knoxově umělecké galerii, kde se setkával s kriticky smýšlejícími lidmi, ale i s boháči, jejichž přepych mohl porovnat s chudobou svého dětství a mládí. Postupně se názorově stále více sbližoval s levicí a marxismem. Feinberg ve své knize sugestivně popisuje jen s klíčových zážitků, který z něj udělal zarytého komunistu:

„Jednoho rána byla atmosféra v galerii doslova nabitá elektřinou. Šéf mi nařídil, abych si upravil kravatu a vyleštil boty - přijede Nelson Rockefeller a já ho měl vítat před vstupními dveřmi.

Přecházel jsem nervosně sem a tam a kouřil jednu cigaretu za druhou. „Už je tady?“ptali se mě neustále kolegové zevnitř galerie. Pak jsem zahlédl, jak na parkoviště před budovou zajíždí kolona dlouhých černých limuzín. Opodál se zničehonic zjevila skupinka demonstrantů mávajících transparentem s nápisem.

„Rockefeller má na rukou krev z Attiky.“ Řidič první limuzíny otevřel Rockefellerovi dveře. Vypadal tak, jak jsem ho znal z fotografií v novinách. Otočil se k demonstrantům a namířil jejich směrem ukazovák.

„Otevři dveře! Dělej, otevři dveře!“ zakřičel na mě šéf a já se vrhl po klice. Rockefeller prošel kolem mě, aniž na mě podíval. „Díky chlapče,“ zamumlal nezřetelně.

V tom okamžiku jsem prozřel.

Bez ohledu na to, jak moc se v mužské roli změnil můj život, na mém společenském postavení se nezměnilo ani zbla. Do té doby jsem všechen svůj vztek směřoval na předáky v továrně a příslušníky střední třídy - jako třeba na majitele malého krámku u nás za rohem - a na jejich aroganci. V mých očích to byli oni, kdo držel otěže moci. A teď jsem se najednou díval na Rockefellera a jeho suitu, jak procházejí uměleckými sbírkami a v patách mu servilně pobíhá několik zaměstnanců galerie. Otevřel se mi zcela nový pohled na střední třídu - ve skutečnosti to byli jen lidé uvěznění kdesi mezi Rockefellerem a mnou.

Došlo mi, že ti lidé kteří se v oblecích s motýlkem procházejí galerií, jakoby jim patřil celý svět, ten svět skutečně vlastní! Před mýma očima si Rockefeller povídal s Knoxem, Schnoellekopfem a dalšími, kterým patřili továrny, v nichž jsem pracoval, i banky, v nichž jsem si nechal proplácet výplatní šeky. Bylo to jen pár rodin, ale přesto každá z nich zosobňovala určitý druh průmyslu, finančnictví nebo komunikací- patřily jim všechny nástroje, jimiž se buduje lidský život.

Vzpomněl jsem si na mamutí podniky v Buffalu: Anaconda Copper, Chevrolet, Bethlehem Steel. Na zelené louce je postavili lidé, jako jsem byl já. Svými svaly jsme je přivedli k životu a rozpohybovali stroje. Tak jak to, že je může vlastnit někdo, kdo na nich nikdy nepracoval ?“

Postupně se Leslie Feinberg vypracoval na levicového aktivistu. Zajímavé je, že jak se prohlubovala jeho proměna ze ženy v muže (postupně prodělal několik operací, podstoupil hormonální terapii), prohlubovala se i jeho oddanost komunistickým ideálům a nenávist k americké vládnoucí třídě. Jeho mužství a komunismus jakoby rostly současně. Časem se stal známým novinářem a spisovatelem, účastnil se kampaní za práva Indiánů, významně se angažoval proti válce ve Vietnamu. Během 70.a 80. let však stále více vystupoval za práva gayů, lesbiček a především transsexuálů. To už byl natolik slavný, že nemusel skrývat svou skutečnou identitu.

V knize Pohlavní štvanci Feinberg dopodrobna popisuje případy transsexualismu v historii. Snaží se přesvědčit, že u celé řady kultur byly přechody z jedné pohlavní role do druhé na denním pořádku a že se transsexálové v těchto kulturách těšili mimořádné úctě. Poněkud pochybně však vyznívá Feinbergova snaha vykládat pomalu každý případ, kdy se někdo v dějinách převlékl do šatů opačného pohlaví (viz Jana z Arku) jako doklad transsexuality. Mnohem zajímavější je popis represivních opatření proti transvestitům, jimž tito lidé museli až donedávna čelit. Např. dodnes platí v některých státech USA zákon, podle nějž páchá hrubou neslušnost (výtržnictví) ten, kdo nosí na veřejnosti více než dvě součásti oblečení opačného pohlaví.

Feinberg rovněž popisuje různé případy diskriminace translidí, včetně tragických osudů jedinců jako byl Brandon Teena. Tato mladá žena dlouho vystupovala jako chlapec. Místní policie na malém městě však rozhlásila, jak se věci mají. Brendon byla chycena místními ožraly, znásilněna a zabita. Na motivy události byl natočen úspěšný film s Hilary Swankovou v hlavní roli. U celé řady jiných mužů se až po jejich smrti zjistilo, že byli ženami. Nejedna taková žena raději nešla k lékaři a zemřela na banální onemocnění, jen aby se vyhnula odhalení.

Pro nezasvěceného čtenáře je někdy obtížné se zorientovat ve speciálních termínech, označujících v angličtině různé kombinace přeměn mezi pohlavími, a v jejich českých překladech. Zajímavý je český termín „translidé“. Feinberg se snaží tyto translidi představit jako svébytnou menšinu, odlišnou od gay/lesbické komunity. Na závěr uvádí jakési desatero požadavků, jejichž splnění by se translidé chtěli domoci. Řadí sem právo nechat si operativně změnit tělo, právo nebýt diskriminován v zaměstnání, ale i právo vstupovat do manželských svazků a dokonce adoptovat a vychovávat děti. Kniha je doplněna fotogaleriií, zachycující různé translidi.

Jakkoli si vážím Leslie Feinberga jako vysoce charakterního soudruha, myslím že ho jeho vlastní spletité osudy a utrpení, jež musel v životě podstoupit, zaslepují k několika očividným skutečnostem. Především Feinberg automaticky zahrnuje do jedné skupiny lidi, kteří si chtějí změnit pohlaví z ženy na muže (Female to Male, FtM, tam patří Feinberg) a lidi, kteří se narodili jako muži, ale chtějí se stát ženami (Male to Female, MtF). Příslušníci první skupiny bývají ve změně pohlaví velmi úspěšní - zpravidla už totiž jsou ženami velmi maskulinními a s pomocí hormonální léčby dosahují jednoznačně mužného zjevu  i hlasu. Nepůsobí po operaci nikterak nápadně, ba naopak jako muži jsou na tom co do vzhledu a vystupování zpravidla mnohem lépe než původní. Dobře se tak integrují do společnosti. Bývají inteligentní (Feinbergův případ) a  dovedou se zhostit i role otce.

Bohužel zcela jiná je situace u transsexuálů MtF. Současná medicína - endokrinologie, ale zejména chirurgie zkrátka nedisponuje prostředky, které by dokázaly dopomoci evropskému muži k přesvědčivě ženskému vzezření (lepších výsledků se dosahuje u drobných asiatů). Sledujeme-li např. fotografie takových mužů ve Feinbergově knize, ani jeden se „nepovedl“. Ba co hůře, drtivá většina těchto transsexuálů vypadá po operaci (rozuměj: řadě velice náročných a bolestivých operací) spíše jako panoptikální příšery, v lepším případě jako účastníci maškarního plesu. Výsledek obvykle vyřadí pacienta z normálního života. Je příznačné, že u všech MtF transsexuálů zobrazených ve Feinbergově knize je jako povolání uvedeno „performanční umělec“ - tedy člověk vystupující v oněch tzv. travesty show… Navíc MtF translidé zvládají přeměnu psychicky mnohem hůře než bývalé ženy změněné v muže. Jejich chování bývá často velice afektované, schválně přehnaně femininní. Ani složité operace hlasivek nejsou s to vytvořit přesvědčivě znějící žensky hlas, takže mnozí pacienti v zoufalé snaze působit jako opravdové ženy neustále trapně piští. Tuto smutnou pravdu zde neuvádím proto, abych MtF translidi znevažoval, ale abych zpochybnil přínos takových operací pro pacienta, neboť operace přinášejí pravidelně zhoršení jeho společenského postavení a celkové kvality života. Muž přeoperovaný na ženu totiž zůstává mužem, toliko zmrzačeným. Je lépe setrvávat v nechtěném, ale zdravém mužském těle, než v tomtéž ořezaném a silikonem vycpaném nemocném a bolestivém těle. Jiná alternativa bohužel zatím neexistuje. Naopak operace FtM je třeba jenom doporučit, neboť jsou s to pacientovi v životě skutečně  pomoci.

Leslie Feinberg, Pohlavní štvanci, vydalo nakladatelství G plus G, Knižní klub, Praha 2000
z originálu Transgender Warriors přeložila Tereza Spencerová