5. kapitola DDP ČSSD

5. Demokratizace státu, svoboda, zúčastněnost a odpovědnost

5.1. Demokracii považujeme za řád svobody

Demokracii považujeme za řád svobody, v němž jedinci a kolektivy svobodně utvářejí – v rámci zákonů – svůj osud. Demokratická moc, obnovovaná po pádu diktátorského a byrokratického režimu reálného socialismu, musí být legitimována souhlasem občanů a jim také ústavně odpovědná. Občanská (politická) práva, jež tento vztah upravují, uznává ČSSD za práva základní, nezadatelná a univerzální. Rovnost občanského statutu ruší politický význam jakýchkoli kvalitativních odlišností (rodu, pohlaví, národnosti, rasy, vyznání, sociálního postavení atd.), ale má-li být efektivní v mocenských politických vztazích, nemůže být redukována na formální rovnost před zákonem. Mírnění nerovnosti či posilování rovnosti zároveň s překonáváním jakékoli diskriminace v politické oblasti chápe ČSSD jako svůj permanentní úkol, neboť na tom závisí uplatnění zásady, že všeobecnosti práv má odpovídat všeobecnost občanské odpovědnosti.

Demokracie je založena na principu většiny, ale ten nesmí být v zájmu svobody absolutizován. ČSSD odmítá jak nekontrolovatelnou moc menšiny, tak všemocnost většiny. Přikládá proto kardinální význam pojetí lidských práv v ústavě a v Listině základních práv a svobod jako práv nezadatelných, nepromlčitelných, nezcizitelných a nezrušitelných. Tím jsou vyňata z legislativní kompetence státu i lidu jako ústavního zdroje veškeré státní moci. Individuální a menšinová práva a svobody jsou tak ústavně zabezpečeny před libovůlí veřejnoprávních i soukromoprávních autorit. Rovnost lidí v důstojnosti, svobodě a právech předpokládá svobodu od politického a sociálního útisku, od ponižující a diskriminující závislosti na státní či soukromé moci, od vykořisťování, nouze, nejistoty a strachu z budoucnosti, od nevědomosti a manipulačního zmatení. Tento trend k humanizaci společenských vztahů a k svobodné tvorbě individuální identity odpovídá dějinnému emancipačnímu poslání ČSSD. A nejen to, neboť struktura lidských práv (zahrnuje liberální demokratická a sociální práva i základní právní principy, jež jsou podmínkou spravedlivého procesu) a jejich obecná závaznost umožňuje podle přesvědčení ČSSD deantagonizaci společenských vztahů, jež je minimálně podmínkou sociálního míru a optimálně možností spolupráce a solidarity. ČSSD nevylučuje, že liberální idea svobody nevyčerpala dosud své možnosti v organickém smíření svobody, rovnosti a bratrství.

5.1.1. Hodnoty svobody a důstojnosti člověka

Hodnoty svobody a důstojnosti člověka nejsou v pojetí ČSSD odvozeny z něčeho, co je vůči němu vnější (např. z tržní ekonomiky): tyto atributy plynou z jeho lidství. ČSSD se ztotožňuje s osvícenským příkazem, že člověk musí být pro člověka vždy účelem, nikdy jen prostředkem – chápe ho jako nejvyšší omezení svobody – libovůle státní a soukromé moci, motivované univerzalitou lidské svobody a důstojnosti.

Mnohostrannost lidské aktivity rozkládá obecný pojem svobody. Kodexy lidských práv znají základní svobody a práva jako svobody rovnocenné a autonomní, vůči nimž není abstraktní pojem svobody nadřazeným kritériem. Všechny se odvíjejí z rovnosti lidí ve svobodě a v důstojnosti, jež zároveň vytyčuje rámec státní aktivity v této sféře.

Fundamentalistické (neoliberální) pojetí svobody, jež solidarizující postupy státu mírnící sociální nerovnost atd. v souladu se sociálními, hospodářskými a kulturními právy vydává za zánik svobody a státní despocii, odporuje soudobé univerzalitě lidských práv a je pro ČSSD nepřijatelné. Odtrhuje totiž jedince od společenství a svou podstatou je obranou parciálních privilegií – závislost sociálních atd. práv na výkonnosti ekonomiky není dostačujícím argumentem pro zamítnutí principu solidarity či bratrství.

Svoboda, má-li být vpravdě univerzální, nemůže být neomezená – omezení je rozhraním oddělujícím svobodu od anarchie, v níž právo ustupuje síle (omezení základních práv a svobod upravuje č. 4 Listiny základních práv a svobod: musí mít formu zákona a musí šetřit jejich podstatu a smysl).

5.1.2. Dějinná zkušenost ČSSD popírá tezi o přímé závislosti tržní ekonomiky a demokracie

Liberální tržní ekonomika a demokracie se mohou – jak ukazuje Pinochetova diktátorská éra – rozcházet na úkor práv a svobod závislejších účastníků tržních vztahů. Už z toho je zřejmé, že „antietatismus“ ČSSD (limitování státních kompetencí) je kvalitativně odlišný od neoliberálního antietatismu. Kritika etatismu „staré sociální demokracie“, který byl adekvátní reakcí na hospodářský liberalismus, nemůže tuto odlišnost přehlížet.

Nový etatismus nové sociální demokracie je spjatý s úkoly státu danými hospodářskými, sociálními a kulturními právy, orientací na sociální a humánní dimenzi demokracie a její rozšiřování na další oblasti a sféry společenské aktivity. Inspirací je tu pro ČSSD Masarykova idea humanitní demokracie. ČSSD je odpůrcem obou extrémů, odmítá jak neúměrné zesilování státu, tak jeho neúměrné oslabování, uvolňující vliv mimoústavních silových ohnisek. Optimální rozsah státních kompetencí a funkcí je konec konců určen souhrnem jeho závazků a povinností, zakotvených v ústavě a v dalších stát zavazujících normách. Toto kritérium předchází jakoukoli ideologickou argumentaci, neboť ústava zavazuje stát k ideologické a religijní nestrannosti. ČSSD odvozuje charakter, strukturu a kompetence státu a jejich meze prioritně z principu lidských práv (z rovnosti lidí v důstojnosti, právech a svobodě), nikoli z dominace principů tržní ekonomiky. Považuje proto nezbytnou míru státní autority za nepostradatelný „nástroj“, který se neomezuje jen na negativní funkce (vojenské policejní, justiční), neboť má i pozitivní tvůrčí úkoly plynoucí z étosu lidských práv (Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech).

Tato orientace ČSSD, z pozic jiné doktríny obviňovaná z etatismu a sklonu k „sociálnímu inženýrství“, je v plné shodě s hodnotovou strukturou lidských práv. Neznamená fetišizaci státu a moci, jejich povyšování na hlavní cíl a hlavní prostředek. Podobné tendence považuje sociální demokracie za patologické a nepodceňuje jejich nebezpečnost. Vyvozuje ovšem logický závěr z dějinné zkušenosti, že autoregulační tržní mechanismy (neviditelná ruka trhu) samy o sobě společnost svobody a spravedlnosti nevytvářejí. ČSSD vychází z přesvědčení, že tržní ekonomika nemá charakter „přírodní objektivity“, nýbrž že je v dosahu lidské vůle a morálních soudů.

V postupující globalizaci je ČSSD součástí sil, jež usilují o prioritu demokratické politiky před ekonomikou a o to, aby se nevymkla z inspiračního vlivu univerzálních lidských práv. Pro ČSSD je to podmínkou toho, aby reciproční zúžení ( jež není zánikem) státní svrchovanosti sílu integračních procesů nejen zachovalo, ale i zpevnilo zásady svobodné a spravedlivé společnosti.

5.1.3. Ústavní instituce a právní řád

Ústavní instituce a celý právní řád vycházejí z hodnot a principů, nezbytných pro demokratický právní stát, ale jejich tvar není ani dokonalý, ani konečný. Navíc ani politický, ani justiční provoz nevyužívají všech možností či povinností, které už dávají nebo vyžadují. Tento stav není příznivý pro společenské uznání ústavních institucí jako takových, tj. uznání jejich smyslu a poslání v demokratickém řádu svobody. Personální prvek, nahodilý na rozdíl od instituce, překáží jejímu docenění. ČSSD z této situace vyvozuje dvojjediný úkol: usilovat o zkvalitnění a zkompletování institucionálního a právního systému na základě kritérií daných demokratickými hodnotami včetně začlenění do evropského a mezinárodního institucionálního a právního řádu. Druhé zacílení tohoto dvojjediného úkolu navazuje na Masarykovo pojetí demokracie jako „způsobu života“: přesahuje instituční a normativní kostru demokracie požadavkem intelektuální a morální kvality občanů. Je to úkol obtížnější než stanovení pravidel a zřízení institucí, který vlastně nikdy nekončí. Předpokládá – Masarykovými slovy – permanentní revoluci hlav a srdcí. ČSSD vnímá aktuální potřebu celkové revize Ústavy České republiky, která vznikala na sklonku roku 1992 pod tlakem blížícího se rozpadu Československa jako kompromis nejrůznějších politických zájmů a představ tehdejšího politického spektra, jemuž dominovala pravicová politika. Za naléhavý úkol považuje ČSSD zakotvení referenda jako trvalé součásti ústavního pořádku tak, aby o základních otázkách vnitřní i zahraniční politiky státu mohli rozhodovat občané.

5.2. Krajské a obecní samosprávy

Krajské a obecní samosprávy, zakotvené v Ústavě, vytvořily organizační základy pro účast občanů na správě veřejných záležitostí. Princip subsidiarity – rozhodovat na stupni, který je pro danou věc nejoptimálnější – spolu s „finanční ústavou“ samospráv je zárukou jejich politické a společenské autority. Samospráva je součástí občanské společnosti, nikoli prodloužením či filiálkou centrální mocí, jejíž decentralizace tvoří paralelní proces. ČSSD je připravena promítnout princip subsidiarity do obou dimenzí – správy státu a věcí veřejných v národním měřítku stejně jako správy věcí evropských v rámci Evropské unie.

ČSSD nepovažuje vzájemný vztah státu a samosprávy za konkurenční, neboť obojí mají stejný zdroj legitimity. Konflikty nejsou ovšem vyloučeny, ale musí být podřízeny jednotné koncepci rozhodování, dané ústavou a zákony. ČSSD nepodléhá iluzím, že se snadno, bez trvalého a pozorného zřetele k praktickým zkušenostem z dovršování a fungování samosprávného systému, dojde k optimálnímu rozložení kompetencí, financování a k mnoha dalším aspektům vyvolaných ustavením této instituce.

5.3. Zastupitelská demokracie a občanská součinnost

ČSSD považuje zastupitelskou demokracii za nejvhodnější formu lidovlády v moderní společnosti. Přikládá však stejný význam jak zastupitelství, tak přímé demokracii, která předpokládá součinnost občanů na politickém rozhodování. Zastupitelství je svou podstatou reprezentací obecného zájmu, vyžaduje tedy optimální zastoupení všech podstatných složek občanské společnosti. Proto také ČSSD trvá na zachování poměrného volebního systému do dolní komory Parlamentu ČR. Odmítá reformu, která by poměrnost odstranila, ale připouští diskusi o úpravách systému posilujících princip ochrany některých menšin (například romské komunity).

Zároveň je ČSSD proti tendenci vedoucí k oligarchizaci zastupitelství, která ve svých důsledcích redukuje politická práva občanů na periodický volební akt. Považuje za žádoucí trvalou součinnost občanů na správě státu, jež není myslitelná bez těch či jiných institucí přímé anebo participativní demokracie, které dávají mínění občanů politickou a právní relevanci (samospráva, laický element v soudnictví, přenos různých kompetencí na specializovaná občanská sdružení atd.). V referendu vidí ČSSD jednu z účinných vazeb mezi státem a společností, která prakticky stvrzuje význam občanského statutu. I referendum je ovšem podrobeno stejným limitům jako zákonodárná moc: čeho ta nemůže v důsledku limitů dosáhnout, toho nelze dosáhnout ani referendem. Varování, že referendum by nakonec mohlo zahubit zastupitelský princip, není asi tolik důsledkem politologické negramotnosti, jako liberální nechuti k rovnocennosti občanů. Nejde tu o abstraktní úvahy o zneužitelnosti tohoto institutu, ale o jeho místo v našem ústavním řádu. V rámci naší ústavy nelze – bez jejího předchozího zrušení – prostřednictvím referenda zrušit demokracii a nastolit plebiscitní moc, legitimovanou lidovým souhlasem. Mocenské kompetence stanoví výlučně zákonodárná (ústavodárná) moc, referendem mohou být pouze potvrzeny nebo zamítnuty.

Naléhající potřeba modernizace a racionalizace státního i samosprávního provozu zvýrazňuje význam odbornosti. S ní jsou spojeny různé variace technokratického řízení státu, které jakoby archaizovaly tradiční politické principy a instituce, včetně svrchovanosti lidu. ČSSD je přesvědčena, že žádný technokratický dirigismus nemůže nahradit funkci politiky v tom, co je spojeno s pojmem „obecný zájem“, t.j. v takovém vyrovnávání různorodých zájmů, aby odpovídalo vizi spravedlivého a solidárního společenství. Považuje politiku za specifickou odbornost a přípravu pro politickou práci za součást odpovědné a perspektivní politiky. Demokracie nemůže existovat bez moci legitimované souhlasem občanů.

5.4. Státní správa

Odbornou a informační bází politiky (výkonné moci), jež vyžaduje permanentní modernizaci a racionalizaci, je státní správa, která je spolu se samosprávou součástí veřejné správy. Je však zároveň institucí nejvíce náchylnou k byrokratizaci (nevýkonnosti, uzavřenosti, utajování, korupci apod.). Aby se umocnily její klady a minimalizovaly její patologické sklony uvolňované vnějšími tlaky, považuje ČSSD za nezbytné stanovit přísná odborná a morální kritéria pro rovný přístup do státní služby a prodchnout ji étosem služby veřejnosti a úcty k lidským právům. ČSSD bude usilovat o takové odměňování a sociální jistoty státních zaměstnanců, jež budou s to minimalizovat patologické tendence a posilovat jejich nezávislost a loajálnost k ústavě, zákonům a veřejnému zájmu bez zřetele k proměnám politického profilu vlád, udržovat transparentnost státní správy (zvrat od utajení k právu veřejnosti na informace) a bránit její přeměně v privilegovaný stav, degradující ostatní na druhořadé občany. ČSSD bude prosazovat vytvoření speciálního školícího zařízení pro přípravu státních zaměstnanců, vědeckovýzkumné báze státní správy a dobudování správního soudnictví jako záruky zákonnosti státní správy.

Administrativa je každodenností státu, s ní se občané nejčastěji setkávají a na základě této přímé zkušenosti si utvářejí představu o státu. Je však i tou složkou státu, která umožňuje společnosti zmáhat krizové, anarchizující situace či katastrofy racionálně. Zvýšit její vážnost (proti jejímu neoliberálnímu snižování atd.) v demokratickém prostředí chápe ČSSD jako nezanedbatelný pedagogický úkol. Jako souběžnost kritiky a modernizace.

5.5. Demokracie jako diskuse

Pojetí demokracie jako diskuse mezi „vládnoucími a ovládanými“, mezi soupeřícími politickými stranami atd. předpokládá, že všechny politické instituce jsou konfrontovány s míněními občanů a občanských sdružení. Podstatná je ovšem forma této konfrontace – není k ničemu monolog, v němž každý slyší především sebe. Tak se projevuje arogance moci, dogmatismus a fundamentalismus, ale svádí k tomu i tradiční mentalita politické elity, víceméně imunní vůči hlasu a vlivu „masové demokracie“. Taková izolace moci od veřejného mínění se sice podílí na formování volebního chování (rozhodnutí), ale nedovoluje, aby se tato mínění podílela na rozhodování. ČSSD takový stav považuje za deficit demokracie a usiluje o takové formy diskuse, které příslušné instituce musí brát v úvahu povinně, případně k nim zaujímat souhlasná nebo zamítavá stanoviska (obdoby petičního práva, expertízy apod.).

Transparentnost státních institucí vyžaduje oboustranný tok informací mezi nimi a občanskou společností. Ten si však nelze představit bez příslušných mediálních možností obou stran, má-li jít o nezprostředkované informace. Neoliberální absolutizace nezávislosti informačních toků na státu zachází podle názoru ČSSD do krajností, jež neprospívají pochopení a uznání hodnoty státu pro politické a národní společenství.

5.6. Ochrana života, svobody a vlastnictví

V rozsahu platného kodexu lidských práv je ochrana života, svobody a vlastnictví elementární funkcí státu. Má zajistit právní jistotu, tj. propočitatelnost reakce ostatních účastníků právních vztahů a státních institucí (správních, policejních, justičních atd.) na určitá chování a vytvořit pocit bezpečí, sebevědomí a sebeúcty občanů v jednání s představiteli státu. Takový stát, odpovídající podstatě právního státu, vyžaduje odbornou a morální kvalitu represivních a justičních složek i jejich optimální materiální vybavení. O naléhavosti reforem v této oblasti svědčí rozsah kriminality, organizovaného zločinu, mafiánství, korupce, prostituce, obchodu s drogami apod., který vyžaduje i účinnější nadnárodní spolupráci. ČSSD soudí, že klima jistoty, bezpečnosti a spravedlnosti úzce souvisí s adekvátní a časově přiměřenou reakcí na jakékoli protiprávní jednání včetně vykonatelnosti rozhodnutí, přirozeně s respektem k principu soudcovské nezávislosti a k právu na spravedlivý proces – a také s dostupností soudní ochrany (soudní náklady).

ČSSD proto iniciuje a podporuje reformy justice a s ní spjatých institucí, jež směřují k tomuto cíli, i reformy trestů a vězeňství, které orientují k účinnější prevenci, resocializaci a k znovuzařazení do společnosti. Zkvalitnění kontrolních institucí a režimu stížností (úřad ochránce lidských práv apod.) dostupnějšího občanům, musí být trvalou součástí agendy ČSSD. Znepokojivý růst drogové závislosti a kriminality dětí a mládeže, nezřídka spojený s šokující krutostí a mravní otrlostí, klade otázku reformy hranice trestní odpovědnosti i výzvu k nalézání a uplatnění speciálních mechanismů prevence a resocializace. ČSSD si je vědoma, že reakce veřejnosti na erupci kriminality míří k zesílení trestní represe a k zpřísnění procesních pravidel apod. I když nevylučuje reformy v zájmu účinnějšího postihování kriminality, bude usilovat o to, aby zůstaly v mezích humanitního pojetí demokracie a lidských práv.

ČSSD považuje zajištění bezpečnosti občanů, ochranu jejich práv a svobod, životů, zdraví a majetku za jednu ze základních rolí státu. Vytvoření pocitu bezpečí ve společnosti je předpokladem jejího harmonického rozvoje, ČSSD proto podporuje aktivní a důsledný postup bezpečnostních sborů proti závažné hospodářské trestné činnosti, organizovanému zločinu ve všech jeho podobách, korupci, extremismu a hnutí potlačujícím lidská práva a dalším formám kriminality. ČSSD bude dále iniciovat další formy rozvoje situační a sociální prevence kriminality především s ohledem na znepokojující stav v oblasti užívání drog a některé projevy obecné kriminality.

Ochrana demokracie

Možnost jejího zrušení demokratickou, ústavní cestou (tzv. paradox demokracie) – je konstrukcí naší ústavy (nepřekročitelným omezením státní moci) právně vyloučen. Pro extrémní případ protiústavního zrušení těchto omezení lidských práv zakotvuje ústava právo občanů na odpor. V pojetí ČSSD umožňují základní práva a svobody reformní iniciativy a postupy – demokracie nemůže znamenat nucenou permanentní reprodukci daného stavu, konzervativní „pokoru“ před tím, co je dáno a co se může měnit jen samopohybem, nikoli záměrným jednáním. Tyto iniciativy a postupy však nesmí směřovat proti duchu lidských práv, proti jejich univerzální humanistické dimenzi.

ČSSD považuje za ústavní povinnost čelit všem skupinám, hnutím a ideologiím, které programově útočí proti tomuto univerzalismu lidských práv z pozic rasistické či jiné diskriminující doktríny a v souladu s tím i proti jejich politickoprávním zárukám. Zároveň je přesvědčena, že principy demokracie nelze chránit nedemokratickými metodami, jež by se dotkly práv a svobod ostatních občanů.

Těžiště obrany proti těmto tendencím spočívá v občanské společnosti, v demokratické ofenzívě demokratických sil. Represi (tj. omezení výkonu základních práv v souladu s ústavou) považuje ČSSD za krajní, ale nevyhnutelný prostředek v těch případech, které definuje Listina základních práv a svobod. Tedy v případech, kdy se definovaná nebezpečí a ohrožení aktualizují – nestačí tedy, jsou-li tato nebezpečí a ohrožení jen latentní složkou doktríny.

Priorita základních práv a svobod před jejich omezením komplikuje politicko právní posouzení extrémů, nicméně dosavadní přístup k veřejně demonstrované negaci lidských práv příslušníky a stoupenci antidemokratických skupin považuje ČSSD za neúměrně liberální.

5.7. Stát, politické strany a občanská sdružení

Objektivně působí – v dobrém i špatném smyslu – jako vychovatelé. Úroveň kultury – „vysoké politiky“ – stranickopolitických konfrontací, postupů, financování stran atd., atd. – se vpisuje do občanského vidění a hodnocení politiky, a tím i do pojetí občanské angažovanosti a odpovědnosti. Dávné koncepce republikánských občanských ctností jsou beznadějně zatlačovány uměním pragmatického kalkulu. Obecně by mělo platit, že k funkcím politické strany (a státních institucí) patří výchova k občanství, v níž je parciálnost stranictví podřízena univerzalitě lidských práv a respektu k zájmům a potřebám společenství.

Ve sféře politiky se vlastně má dovršovat a zúročovat socializace člověka, zahájená v rodině a ve škole, v institucích, kde se budoucí občan prvně setkává s klíčovými principy společenského života – s právy a povinnostmi, s vazbou odměny na výkon, trestu za neposlušnost atd. Solidaristická orientace, založená na společenské podstatě člověka (protikladné tedy „individualistické atomizaci“), motivuje hluboký a trvalý zájem ČSSD o všechny socializační instituce, jež formují intelektuální, morální a profesní profil demokratického občanství, vyznačujícího se úctou k lidským právům a demokratickému právnímu vědomí.

5.8. ČSSD se hlásí k osvícenské tradici organického sepětí svobody člověka se vzdělaností a mravností

Obrat od státní regulace víry, smýšlení a přesvědčení občanů k jejich morální a intelektuální autonomii byl obratem od mocensky udržované nedospělosti k lidské zralosti a odpovědnosti. Hlavní problém spatřuje ovšem v obecném rozvoji vzdělanosti, neboť ta umožňuje kritickou prověrku doléhajících informací. Z tohoto důvodu považuje ČSSD za prospěšné, aby se ohniska vzdělanosti – univerzity, výzkumné ústavy apod., – aktivně vklínily do duchovního proudění a velkých diskusí o klíčových problémech národního společenství, jeho duchovního a morálního stavu a perspektivách. Najít a uplatnit mechanismy kultivující svobodu projevu i odpovědnost této svobody je podle mínění ČSSD podmínkou demokracie jako „způsobu života“.

5.9. Lidská práva

ČSSD považuje lidská práva (Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, jež mají podle čl. 10 Ústavy ČR nadzákonnou platnost) za otevřený normativní systém, závazný a inspirativní pro demokratickou a emancipační politiku. Na jejich základě se v poválečném období rozvinula různorodá emancipační a protestní hnutí, směřující proti nebezpečným a škodlivým aspektům politiky vlád (mírové, ekologické a obdobné aktivity) a zjevným i skrytým (historií posvěceným) diskriminacím, ztěžujícím uznání legitimity té či jiné menšinové identity – etnické, rasové, náboženské, sexuální atd. Byla polemická k legislativě, ke státním a sociálněekonomickým orientacím a postupům i k mentalitě a předsudkům většinového či dominantního společenství, jež v praktikované diskriminaci odmítalo vidět nespravedlnost a nerovnost – pokud jde o přístup ke vzdělání, k řídícím funkcím, ke stejné mzdě za stejnou práci, k azylantům, přistěhovalcům apod.

Ačkoli se tyto emancipační a identifikační vlny, jež u nás po listopadu 1989 proběhly v zrychleném čase, neobešly bez morálních a kulturních stínů (komercionalizace, kult násilí, pornografie, prostituce, drogy), ČSSD je především považuje za důsledek inspiračního vlivu lidských práv, který kvalitativně proměnil občanskou společnost, formy její aktivity a poměr ke státu i k mimostátním institucím. Odstraňování různých forem diskriminace, zvláště tam, kde je jako samozřejmost vepsána do mentality společnosti (jako soubor civilizačních, nacionálních a obdobných předsudků v lepším případě a jako jejich povýšení na vůdčí politické principy v horším případě), chápe jako jednotu legislativních a pedagogických postupů. V lidských právech vidí ČSSD nejen obranu proti rozpínavosti a nezákonným postupům státu, nýbrž i obranu proti destruktivním důsledkům kriminality, společenských nerovností a závislostí v občanské společnosti. Demokratický právní stát je tedy hrozbou a ochráncem zároveň a obdobné zdvojení existuje i ve vztahu jedince a občanské společnosti (soukromoprávních institucí), kde se nerespektování lidských práv snadněji kryje pseudoliberální absolutizací svobody individua.

Ústavní princip občanské rovnosti, který se vznáší nad manifestací kvalitativních odlišností (identit) v občanské společnosti, musí mít v tomto napětí nezbytnou míru reálnosti, neboť jen za tohoto předpokladu může – podle přesvědčení ČSSD – účinně konkurovat nevázanosti a libovůli svobody silnějších a početnějších. Tím není ovšem vyloučeno uplatnění nerovnosti (zvýhodnění) v zájmu rovnosti, neboť dosažení této hodnoty plynoucí z étosu lidských práv začíná zastavením jejího růstu (progresivním zdaněním apod.). V principu ústavní rovnosti je neodlučně zabudován princip tolerance. Kvalitativní pluralita občanské společnosti může být zbavována destruktivních důsledků jen faktickou – i když jen relativní, ale otevřenou v jejím směru – rovností a faktickou tolerancí, která je dvojsměrná: jak většin vůči menšinám, tak menšin vůči většinám. ČSSD z této situace dovozuje nutnost takové politické kultury (politického stylu), v níž jsou rovnost a tolerance umocněny solidaritou, jež je podmínkou vzniku a trvání „politického národa“ jako osudového společenství. Evropská integrace, v níž je univerzalita občanského principu konfrontována i s mohutnými kulturně historickými státně národními identitami, je bez takové politické kultury nepředstavitelná. ČSSD přitom vnímá prostor lidských práv a svobod jako zdaleka nevyčerpaný a především v oblasti práv sociálních a kulturních je připravena k jeho dalšímu rozšiřování v rámci českých zemí i Evropské unie.

5.9.1. Rovnost mužů a žen

Ačkoli během dvacátého století došlo v postavení žen ve společnosti k obrovskému pokroku, mnohé neoprávněné nerovnosti stále přetrvávají. Ženy jsou nedostatečně zastoupené v mocenských a rozhodovacích procesech, dostávají menší mzdu než muži, stávají se obětmi (domácího) násilí, nesou valnou část odpovědnosti za péči o děti či staré rodiče a o domácnost.

ČSSD bude v souladu s politikou Evropské unie prosazovat důsledné uplatňování vyrovnávání příležitosti (metody genderového mainstreamingu). V praxi to znamená nejen zavádět taková opatření, která otevřou ženám cestu k paritnímu postavení ve všech významných společenských aktivitách, ale také uplatňovat hledisko rovných příležitostí ve všech existujících politikách, strategiích a plánech.

ČSSD si je vědoma, že prosazování rovnosti žen a mužů ve společnosti je složitou civilizační výzvou a že země, která nedokáže plně využít schopnosti svých žen, se odsuzuje k zaostalosti.

5.9.2. Lidská práva a politická integrace

Radikální fragmentace občanské společnosti spjatá s novými formami občanské iniciativy, jež je důsledkem mnohotvárných emancipačních „revolucí“, klade – spolu s radikální strukturální proměnou sociálního rozvrstvení (redukcí dělnictva a rolnictva) – požadavek hledat a uplatnit adekvátní formy a prostředky sociální a politické integrace. Úbytky státní svrchovanosti podmíněné nadstátní integrací a vnitřní samosprávní decentralizací státní správy se netýkají podstaty daného problému, vnášejí však do vnitřní politiky jeho nadstátní (evropský, globální) rozměr. ČSSD tu vidí dva základní problémové okruhy.

Z prvního plynou otázky, zda je ještě oprávněn či zda je ještě vůbec možný pojem „obecného blaha“ (zájmu apod.) jako klíčová funkce státu. A zda může být „obecné blaho“ formulováno státem, jsou-li jeho dominantním hybatelem politické strany. ČSSD vychází z přesvědčení, že záporná odpověď by znamenala popření existence „společnosti“, uznání priority individualistické atomizace a tím i oprávněnost rezignace na možnost organické integrace, respektující jak princip individuality v duchu lidských práv, tak společenský rozměr individua. Z hlediska ČSSD tato organická integrace předpokládá, že politická strana (koalice stran), jež je demokratickým aktem povolána k státnímu významu, musí být – jako reprezentant vůle realizovat určitou podobu „obecného blaha“ – otevřena vůči celé občanské společnosti a všemu, co je vpravdě (z hlediska ústavy a lidských práv) univerzální, i když solidarita plynoucí z této univerzality se jednotlivých členů společnosti dotkne nestejně v důsledku prohlubování rovnosti. Jinak řečeno, stranickost (jako korporativní, parciální negace uvedené univerzality) je v rovině státní vůle patologickým jevem. Lze říci, že jen ty strany, které jsou schopny této univerzality, odpovídají pojmu politické strany. Zde přichází ovšem ke slovu jak racionalita politiky, tak morální étos lidských práv. Strany, v nichž je ještě uchováno vědomí emancipační mise, nejsou a nemohou být imunní k morálním impulsům vycházejícím ze situace společenských vyděděnců, uražených a ponížených.

Z druhého okruhu vyplývá otázka, co je sférou (objektem) politiky a kdo je (může či má být) jejím aktérem. Jde tu o problém relace mezi akčním radiem politického rozhodování a kontroly a autoregulačními tržními mechanismy, doplněnými korigujícími nezávislými institucemi. Šíře emancipačního projektu ČSSD je taková, že se nemůže zříci – poučena historickou zkušeností i současnými trendy trvající nerovnosti – pozitivních funkcí státu, nově ovšem definovaných v duchu lidských práv a ekonomických trendů, jež jsou materiálně-organizační bází jejich naplňování. ČSSD ne_sdílí neoliberální iluzivní touhu po „konci politiky“ ani z národního, ani z regionálního a globálního pohledu. Z ústavní univerzality občanství dovozuje ČSSD univerzalitu politických aktérů. Tzv. nepolitickou politiku chápe jako politickou permanentní angažovanost a odpovědnost občanů, jejich aktivit a organizačních struktur, jež nejsou – na rozdíl od politických stran – právně včleněny do ústavního politického provozu (s příslušnými výjimkami jako je petiční právo apod.). Financování stran státem je odůvodněno (jako princip) tím, že spojují občanskou společnost se státní mocí prostřednictvím zastupitelství, že disponují integrační potencí a pedagogickými nástroji k výchově k odpovědnému a rozumějícímu občanství. Obě tyto vrstvy politiky se vzájemně podmiňují.

ČSSD usilující o demokratickou součinnost občanů nemá důvod klást princip zastupitelské demokracie proti aktivitám skupin a sdružení občanské společnosti a vytýkat jim – v neoliberálním smyslu – absenci legitimity. Naopak usiluje o participaci, za jejíž legitimní a zavazující zdroj považuje v Ústavě zakotvený princip svrchovanosti lidu. Proto také trvá – přes nezbytnou adaptaci k mediální, informační a marketingové revoluci – na „komunikativním“ charakteru strany, neztotožňuje se s tezí o zastaralosti „masových stran“, zbytečnosti stranického tisku a vůbec metod – na všech úrovních – přímé komunikace se společností.

ČSSD neztrácí ze zřetele, že občanská společnost snadněji podléhá rozvášnění a extremismu (nebo opačně: znechucení, apatii), zvláště tehdy, je-li konfrontována s arogancí moci a mocných či s nestoudností bohatství a ziskuchtivosti (drastické rozdíly v odměňování, životním stylu apod.). Nezapomíná, že v základech moderní demokracie je zabudován emancipační vklad třídního boje, racionální vize spjaté s vášnivým morálním protestem. Soudobé smíření liberálního, demokratického a sociálního dějinného úsilí vytvořilo novou situaci, která motivuje sklony k zamítání klasického rozlišení politických orientací na pravici a levici a dokonce k trestněprávnímu postihu „třídní nenávisti“, jež je povahou věci zaměřena proti nižším vrstvám, neboť bohatství je asociální i racionálně, podle principů „odlidštěné“ politické ekonomie. Je nepochybné, že rozlišení (demokratické) pravice a levice „zaniká“ v případě reálného ohrožení „otevřené společnosti“, ale takové případy nepatří do každodennosti. V každodennosti otevřené společnosti se manifestuje, jak je patrné v soudobých snahách o „odzbrojení“ sociálního státu. Jejich konfliktnost je ovšem právně podřízena režimu lidských práv, který koriguje rozpínavost obou politických křídel a orientuje je „středově“.

5.9.3. Univerzalizace lidských práv

Proces internacionalizace a univerzalizace lidských práv chápe ČSSD jako nezbytný základ k mírové koexistenci, spolupráci a vzájemné solidárnosti států a národů, jejíž absencí – v mnichovanství – byly naše národy těžce dotčeny. Proto bude usilovat o to, aby eticko-právní zásady mezinárodního práva měly prioritní postavení v našem právním systému a aby Česká republika měla aktivní podíl na mezinárodních smluvních a institucionálních zárukách a obranách lidských práv. ČSSD uznává prioritu základních a nezadatelných práv a svobod před státní svrchovaností, ale nepřehlíží, jak zdlouhavě a obtížně Evropa dospívala k jejich uznání a jaké úsilí muselo být vynaloženo k porážce totalitarismů, které je zneuznávaly nebo které chtěly definitivně vykořenit evropskou emancipační ideu. Proto ČSSD přikládá velkou váhu vnímavosti k výchozí politické a historické situaci a kulturní identitě rozvojových zemí, neboť jejich podcenění vyvolává komplikující obranné reakce, zvláště je-li spojeno se selektivním přístupem, diktovaným konjunkturálními mocenskými zájmy.

Zároveň ČSSD považuje za nevyhnutelné, aby zásahy do svrchovanosti států, motivované kvalitativním porušováním lidských práv, byly perfektně opřeny o nesporná fakta a nesporné právní normy. Zvládání integračních procesů – evropského, globálního – tak, aby se nevymkly z humanizační a emancipační perspektivy, vyžaduje podle mínění ČSSD jejich permanentní korekci z hlediska étosu lidských práv. Nemělo by dojít k tomu, že jejich odkládání – v důsledku zaostávání „globalizace“ politiky a politickoprávních institucí – posílí bariéry proti jejich komplexnímu ustavení, zvláště proti jejich demokratizující a socializující dimenzi.

K obsahu Dlouhodobého programu ČSSD - verze 6