V souvislosti s připomínkou výročí MDŽ se objevuje celá řada názorů a informací, často i poněkud "mytických". Poučné je např. v této souvislosti srovnání různých jazykových verzí Wikipedie, které zřejmě odrážejí spíše "politické preference" skupiny editorů daného jazyka. Věříme, že naše čtenáře by mohl zaujmout článek socialistické feministické publicistky a historičky Temmy Kaplanové, který byl publikován v r. 1985 v časopise Feministické studie, a jehož překlad přinášíme. Jedním ze způsobů, jimiž se socialisté a anarchisté ve druhé polovině 19. století pokoušeli ustavit sekulární společenské tradice, byly svátky. A tak i španělská levice oslavovala 14. červenec, francouzský svátek dobytí Bastilly, protože lo až do ruské revoluce o nejrevolučnější datum evropského kalendáře. Socialisté si vybrali tento den k tomu, aby se v Paříži roku 1889 sešli k založení II. internacionály. Často bylo přesné datum oslav pohyblivé; tak i oslavy Pařížské komuny bývaly porůznu mezi 18. a 28. březnem. Koneckonců, hlavní bylo upevnění pocitu sounáležitosti, nikoliv přesné datum.
První Den ženy (jednotné číslo) byl slaven 23. února 1909 v USA. Podobně jako 1. máj, jehož historii připomíná, začal svátek žen jako prostředek ke sjednocení lidové komunity k dosažení společných cílů. Oba svátky se původně slavily v neděli, kdy lidé nemuseli do práce. A oba svátky postupně byly fixovány k určitému datu, protože historické události zasáhly do demonstrací.
Dosti kuriózní apokryfní historka se objevila v 50. letech v komunistických kruzích ve Francii. Údajně došlo 8. března 1857 v New Yorku ke stávce textilních dělnic, která byla krvavě potlačena. A 8. března 1907 se prý konala manifestace jako připomínka padesátého výročí této události. Zdá se, že se neodehrála ani jedna z těchto událostí, ale mnozí Evropané si dodnes myslí, že 8. březen 1907 zahájil tradici MDŽ. Některé francouzské feministky se na tento mýtus dívají jako na součást dlouhodobého konfliktu mezi komunismem a feminismem o to, zda ženy mají ještě další práva kromě těch, jež vyplývají z jejich postavení v rámci dělnické třídy.
Skutečnou historii Mezinárodního dne žen nelze oddělit od politické činnosti Clary Zetkinové. Účastnila se na den Bastilly v r. 1889 pařížské schůzky, na které byla ustavena II. internacionála. Tehdy se shromážděná levice za podpory Zetkinové shodla na prvomájových demonstracích za prosazení osmihodinového pracovního dne a za omezení práce dětí a žen. Mezi lety 1890 a 1915 Zetkinová jako redaktorka časopisu německých sociálně demokratických žen Rovnost (Gleichheit) prosazovala zájmy pracujících žen. Ačkoliv Zetkinová byla vášnivou protivnicí feministek jak uvnitř strany, tak mimo ni, usilovala o to, aby se socialisté zabývali podmínkami života pracujích žen. Po válce se stala komunistkou a přenesla s sebou r. 1922 ideu Mezinárodního dne žen do III. Internacionály. Od těch dob (zdá se, že ke změně na plurál došlo po r. 1945) se tento den stal komunistickým svátkem. Od druhé poloviny 60. let dodaly feministky tomuto svátku novou energii a nový smysl.
Mnohé socialistky v Evropě i Americe v letech před 1. světovou válkou posílily svůj internacionalismus. Těsně před schůzkou II. internacionály v německém Stuttgartu, 17. srpna 1907, se konala schůzka socialistických aktivistek. Pod vedením Clary Zetkinové a Louisy Zietzové se tyto ženy zavázaly k boji za rovnoprávnost ve všech oblastech života, a diskutovaly, jak tyto své cíle propagovat.
Jak v Evropě, tak v Americe byli socialisté v boji za volební právo pozadu za sufražetkami, protože nahlíželi na politická práva žen jako na druhotnou záležitost, podřízenou úsilí o hospodářské povznesení dělnictva (převážně mužů). Celosvětově nadto levice pociťovala ženské hlasy jako zásobárnu konzervativců. Nicméně ženy II. internacionály nakonec získaly podporu svých soudruhů pro kampaň za všeobecné volební právo před 1. sv. válkou. V roce 1908 Socialistická strana USA vytvořila Národní výbor žen pro kampaň za volební právo a uložila mu organizovat demonstrace. Protože se už nemohla dočkat začátku kampaně, zorganizovala organizace č. 3 Společnosti sociálně demokratických žen v New Yorku 8. března 1908 masové shromáždění.
Američtí socialisté vyhlásili poslední neděli v únoru Národním dnem ženy. V New Yorku se 23. února 1909 hlavní mítink odehrál v Lyceu na Murray Hill (na roku 34. ulice a 3. avenue). Dva tisíce posluchačů seznámila Leonora O´Reillyová a další řečníci se zásadami rovnoprávnosti a požadavkem na volební právo žen. Na schůzi v brooklynském Průmyslovém lyceu se recitovala báseň "Bůh zlata" a zazněl i sborový zpěv. Charlotta Perkins Gilmanová oslovila shromáždění v kostele Parkside společně s tajemníkem Spoečnosti křesťanských socialistů. "Je pravda, že povinnosti žen se točí kolem domova a mateřství, ale domov by měl znamenat celou zem a neomezovat se jen tři čtyři místnosti, či město nebo jednotlivý stát."
Další rok se konalo v New Yorku shromáždění 27. února v Carnegie Hall. Zahájeno bylo zpěvem Marseillaisy, poté řečnice (Rosa Schneidermanová, Ch. P. Gilmanová a Metta I. Sternová) seznámily shromážděné s tím, jak německé socialistky ve Stuttgartu v r. 1907 vyzvaly k boji za rovnoprávnost.
Zatímco američti socialisté zahájili tradici Národním dnem ženy r. 1909, Evropané následovali oslavami od roku 1911. Podobně tomu bylo se Svátkem práce, který zavedli Rytiři práce v r. 1886, ale v Evropě se začal prosazovat od r. 1890. Na Mezinárodní schůzi žen, která předcházela všeobecnému shromáždění II. internacionály v Kodani v srpnu 1910, navrhla Louisa Zietzová za podpory Clary Zetkinové, byl od následujícího roku byl zaveden Mezinárodní den ženy. Nespecifikovaly však žádné datum.
Při oslavách 40. výročí Pařížské komuny 18. 3. 1911 byl v Evropě poprvé slaven také Mezinárodní den ženy jako připomínka úsilí o rovnoprávnost a volební právo. Američané se nadále setkávali poslední neděli v únoru.
V nezvyklém projvu solidarity navrhly socialistky v Bostonu místním sufražetkám společný pochod. organizovaly společně shromáždění pod širým nebem a schůzi ve Ford Hall 23. února 1911. poté, co se shromáždily na Parkovém náměstí a pochod dorazil k sálu, zjistily, že je jich tolik, že se do něj nevejdou. Všechny ženy byly v bílém (inspirace britskými sufražetkami) a nesly různé transparenty s hesly odpovidajícími jejich politické orientaci (socialistky byly v převaze nad sufražetkami). Reportáž v ženském časopise (Women´s Journal, oficiální orgán Národní americké asociace za volební právo žen) vyjádřila obavu, že "socialistické ženy byly jediné. které vzaly vážně nutnost pochodovat za náš zájem".
V New Yorku byl uspořádán mítink k Mezinárodnímu dni eny v sobotu večer 25. února v Carnegie Hall. Hlavní projev Berty Fraserové zdůrazňoval neschopnost en válčit jako pozitivní kvalitu z hlediska občanství. "Častý argument proti enám je, e nemohou být vojáky. A co víc, půjdou-li volit, učiní válku nemonou."
Ve Vídni, v prvních evropských oslavách Mezinárodního dne en 18. března 1911, pochodovaly eny po Ringstrasse s rudými vlajkami a transparenty připomínajícími hrdiny Paříské komuny. Zastavily se před tritěm a demonstrovaly za volební právo en. Po celé rakousko-uherské monarchii bylo na 300 demonstrací en. Ve stejný den sociálně-demokratičtí poslanci říského parlamentu poprvé otevřeně obhajovali rovnoprávnost a volební právo pro eny, čím alespoň slovy, ač jetě ne zcela i činy, opustili dlouhotrvající socialistickou opozici vůči volebnímu právu pro eny. Ale podpora muů socialistů začala přicházet právě v době, kdy válka ukončila na pět let jakoukoliv monost společenských reforem.
ženy se pustily do akcí hned během první válečné zimy a jara r. 1915. Vyhlašovaly svá práva jako manželky a matky, jako pečovatelky o domácnosti - na veřejnosti stejně jako v soukromí, a vystupovaly tam, kde se političtí vůdci zdáli být nekompetentní. Mezinárodní den ženy poskytoval takovou možnost. V New Yorku se odehrávalo mnoho oslav MDŽ podobných té v Bronxu, na níž řečnila docentka ekonomie (absolvovala r. 1907). Socialista Marian Craig Wenworth napsal hru, v níž ženy vstoupily do stávky a nerodily děti, dokud nebyly přibrány do válečné rady. Obrázek v časopise New York Call ukazoval matku a dítě proti pozadí s motivem válečného ničení. Popisek se ptal, zda by ženy hlasovaly pro něco takového, kdyby mohly hlasovat.
Ve švýcarském Bernu shromáždila Clara Zetkinová socialistky z neutrálních i válčících zemí k protiválečné demonstraci. Pro protestující z válčících států to znamenalo velezradu - jak proti vlastním státům, tak proti vlastním stranám. ženy, které pochodovaly 7. března 1915 nepodporovaly své bojujícící státy. Namísto toho volaly po "rekonstituci Druhé internacionály", která se zřítila pod tíhou nacionalismu r. 1914, nepožadovaly ale novou, Třetí internacionálu, jak si to přáli ruští bolševici ve švýcarském exilu. Bolševici zorganizovali jiné shromáždění za tento požadavek počátkem září 1915 v Zimmerwaldu nedaleko od Bernu, kde vznikl zárodek III. Internacionály.
Socialstky si z Bernu odvážely potají domů do svých států manifest, adresovaný "Proletářským ženám", který se ptal "Kde jsou vaši manželé? Kde jsou vaši synové?" Prohlašovalo se v něm, že "proletáři nemohou válkou nic získat. Mohou ztratit všecko, všecko co je jim drahé." ženy se vyzývaly k akcím za prosazení míru.
Když se francouzská socialistka Lousie Saumoneau vrátila v listopadu 1915 po dvou měsících z vězení, kde byla za rozšiřování tohoto manifestu ve Francii, zjistila, že její oblíbený synovec, socialista, padl na frontě. Měla ve zvyku odpovídat na zármutek aktivitou, proto napsala text, v němž vykřičela svůj smutek: "ještě před 16 měsíci jsme my, matky, manželky, sestry těch, kdo odjížděli ... bez ohledu na náš zármutek, žily v naději, že bytosti nám tak drahé se vrátí zpět celí a zdraví. Žádná z nás by nepřipustila, že ten mladý urostlý muž, kterého doprovází na nádraží, se už nikdy nevrátí. Od těch časů však, běda!, jak početné ženy už jsou ve smutku ..."
Válka pokračovala bez ohledu na všechny snahy žen, ale stejně pokračovaly i socialistické připomínky Mezinárodního dne ženy. Socialistky v New Yorku tleskaly Protidrahotní lize, která donutila městské úřady ke kontrole cen masa. Připomněly si MDŽ koncem února výzvami k podpoře práv žen na potraviny pro své rodiny.
Válka přinášela mnohem horší bídu ve válčících státech Evropy. V Itálii se cena mouky zvedla do ledna 1917 o 88 procent ve srovnání s předválečnou. Na MDŽ 23. února 1917 vyvěsily socialistky v Turíně plakáty adresované ženám ve chudinských čtvrtích. Stálo na nich: "Copak už nebylo dost trápení kvůli téhle válce? Teď už začíná mizet potrava, kterou potřebujeme pro své děti. Přišel čas, abychom se postavily na stranu trpícího lidstva. Voláme: Pryč se zbraněmi! Jsme součástmi stejné rodiny. Chceme mír. Musíme ukázat, že ženy dokážou chránit ty, kdo jsou na nich závislí."
Nejdramatičtejší byl roku 1917 MDŽ v Rusku. Pod vedením feministky Alexandry Kollontajové začaly ruské ženy slavit MDŽ v americkém stylu pochody na poslední únorovou neděli už v roce 1913. V roce 1917 byly ústředním bodem jejich protestu stížnosti na zhoršující se životní pdmínky. Nájmy v Sankt Petěrburgu, přejmenovaném na Petrohrad, se mezi roky 1905 a 1915 více než zdvojnásobily. Ceny potravin, zejména cena chleba a mouky, stouply o 80 až 120 procent ve většině evropských měst. Cena žitné mouky, základu stravy pracujících v Petrohradu, stoupla ze tří kopějek v r. 1913 na osmnáct kopějek v roce 1916. Dokonce i mýdlo bylo v Petrohradě r. 1919 o 245 procent dražší. Obchodníci spekulovali s obilím, palivem, masem, zatímco továrny postupně zavíraly, protože nebylo dost energie na pohon strojů. Dělnice společně s dělníky, kterým hrozilo propouštění, vstoupily do stávky. Mezi lednem a únorem 1917 stávkovalo více než půl milionu ruských pracujích, většinou v Petrohradě.
U příležitosti MDŽ (na Západě bylo 8. března, ale podle ruského kalendáře 23. února) šly ženy z továren a z front na potraviny v čele demonstrace. Přidali se k nim kovodělníci, převážně muži, bez ohledu na to, že bolševici považovali mobilizaci žen zpočátku za zbytečnou.
Dva potom, o začaly ženské nepokoje, přikázal car generálu Chabalovi, veliteli petrohradského vojenského kruhu, aby v případě nutnosti zahájil střelbu, a aby zastavil ženskou revoluci. Chabalov shrnul problém, jak jej viděly úřady v konfrontaci s požadavky žen. Vysvětlil, že říkají-li "Dejte nám chleba!", je jim koneckonců možné dát chleba a uklidnit je. Ale když volají "Pryč se samovládou!", už je chlebem uklidnit nelze. Začala Únorová revoluce v Rusku. Už 12. března (27. února) byl car donucen abdikovat. Prozatímní vláda, která měla vládnout zemi až do zvolení ústavodárného shromáždění, byla první vládou velkého státu, která dala ženám volební právo.
Události v Rusku r. 1917 určily datum pro oslavy Mezinárodního dne žen v evropských zemích hned následující rok. Před koncem války, 8. března 1918, jej slavily rakouské ženy. Na tři tisíce žen pochodovalo v malých skupinkách přes zákaz po vídeňské Ringstrasse okolo parlamentu a justičního paláce. Také jinde v mocnářství byly demonstrace. Jak vysvětlovala Adelheida Poppová, vůdčí osobnost rakouských socialistek, ženy se jako manželky a matky pokusily manifestovat své znechucení válkou a svůj požadavek na její ukončení.
S pomocí Clary Zetkinové ustavil Lenin Mezinárodní den žen jako komunistický svátek od r. 1922, kdy se k oslavám přidali i čínští komunisté. Ve Španělsku po vítězství Lidové fronty v únoru 1936 vedla La Passionaria, která patřila k vedení španělské komunistické strany, tisíce žen na demonstraci 8. března v Madridu pod heslem ochrany republiky proti rostoucí hrozbě fašismu.
Po II. světové válce zůstával MDŽ komunistickým svátkem až do šedesátých let. Podle jedné apokryfní historky byla jeho tradice oživena v USA skupinou feministek na Univerzitě v Illinois (Chicagský kroužek), ve které byly dcery amerických komunistů, které o svátku věděly. Od těch časů se svátek stal příležitostí vyjádřit nové pojetí ženského vědomí a nového smyslu feministického internacionalismu.
Feminist Studies 11 (1), 163-171 (1985). Překlad -jh- , 7. 3. 2010
Několik drobných poznámek:
1. MDŽ byl přijat OSN jako celosvětový svátek v r. 1975. Určitě by bylo zajímavé, dozvědět se podrobněji o dalších aspektech jeho historie - například o rakousko-uherské "prehistorii", nebo o postupném akceptanci resp. zavádění v evropských zemích. Uvítáme všechny připomínky čtenářů, případně odkazy na další prameny. Temma Kaplanová je v současnosti "Distinguished Professor" historie na Rutgers University v USA.
O socialistickém původu Mezinárodního dne žen
