Zprávu, že stávkujícími studenty a politickými militanty okupovanou pařížskou Sorbonnu v sobotu nad ránem zhurta vyklidila policie (a okolní Latinskou čtvrť vyčistila od
demonstrantů, ba obhájců barikád s použitím slzného plynu i obušků), zařadil jeden český informační server do rubriky vzdělávání.
Něco na tom je. Jestliže totiž i náš možná nejvzdělanější důchodce z Vysočiny dodnes redukuje bouřlivý pařížský květen 1968, s nímž jsou současné události ve Francii občas srovnávány, pouze na studentskou – a ještě dále na maoistickou – revoltu, pak je naše další vzdělávání naléhavé.
Je nutné si osvojit fakta třeba i proto, že těch bezmála deset miliónů lidí, kteří tam tenkrát – před 38 lety – vstoupili do největší stávky francouzských dějin, nepatřilo ani ke studentům, natož ke stoupencům čínské kulturní revoluce a velkého předsedy Maa.
Tváří v tvář aktuálnímu dění nám hrozí, že opět neodlišíme podstatné skutečnosti od podružných. A s chutí propadneme moralizování „ministra vzdělanosti“ Gillese do Robiena nad malou skupinkou rváčů a vandalů, kteří na univerzitě mimo jiné poničili i vzácné tisky. Ale starosta Paříže Bertrand Delanoe už řekl, že celou tu melu s doprovodnými škodami zahájily speciální policejní jednotky (CRS) útokem na do té doby poklidný protest.
„Překročilo to všechny meze. Lidé poslouchali hudbu, do toho vtrhla policie a napadla je,“ tvrdila dvacetiletá Marianne. A šéf studentského svazu Bruno Juillard obvinil vládní činitele z manipulace, ze záměrného vyvolávání dojmu, že „ti, kteří mobilizují na fakultách, jsou teroristé“. Tohle všechno jsou obehrané, byť někdy účinné triky.
Podstatné v této „učebnici“ dějin, odehrávajících se před našima očima, je něco venkoncem jiného: takzvaný zákon o první pracovní smlouvě, který minulý týden – navzdory masovým protestům – slepě a sveřepě protlačila Villepinova pravicová vláda přes parlament s pravicovou většinou. Mladým lidem do 26 let zákon „zaručuje“, že první dva roky jejich prvního zaměstnání mohou být kdykoliv vyhozeni z práce bez udání důvodů a s žebráckým odškodněním. Právě proto Francie vře.
Má totiž už dost metod, které hodlají řešit sociální problémy lidí zhoršováním jejich sociálního postavení – v tomto případě tedy problém nezaměstnanosti mládeže (23 procent). Francouzi, studenti i nestudenti, pochopili hned, že „ušlechtilých“ důvodů k další flexibilizaci práce je mnoho; nejen nezaměstnanost určitých věkových a jiných kategorií obyvatelstva, ale hlavně obecná snaha „povzbudit“ firmy (zaměstnavatele, kapitál) čelící globální konkurenci. Všem už svitlo, kde mají sociální práva vlastně skončit: pokud možno na nule. A tajemník zelených Yann Wehrling v této souvislosti použil pádné – u nás velmi neslušné – slovo: „Je třeba bezpodmínečně zákon stáhnout a bezodkladně zahájit dialog, aby se zaměstnávání mladých nestalo synonymem vykořisťování.“
Pařížský květen 1968 skončil porážkou mnoha aspirací na lepší život v laskavější společnosti, když v červnu ve volbách promluvila – tehdy pravicová – „mlčící Francie“. Dnes odmítají dvě třetiny Francouzů zákon, o nějž tu jde, i politiku, která ho zplodila. A už tento týden chtějí v ulicích vysvětlit své vládě, světu i Evropě, proč. Máme šanci se – a vůbec ne jen na Sorbonně – dovzdělat.
Právo, 14. 3. 2006, Martin Hekrdla
Vzdělávání na Sorbonně
