Nový francouzský prezident Nicolas Sarkozy hned ve svém prvním povolebním projevu zdůraznil, že „hluboce věří v evropskou integraci“. Zvlášť velký význam přitom přikládá Smlouvě o ústavě pro Evropu, chce, aby její
nový text byl v následujících týdnech „psán především nůžkami“ - aby se vystříhalo vše, co se doposud ukázalo jako sporné nebo nadbytečné (zejména opakování základních principů evropské integrace).
Ve srovnání s rokem 2005 by tato „zjednodušená smlouva“ byla kratší, méně deklarativní, ale především jednodušší a srozumitelnější.1 Měla by být na konci letošního června předložena mezivládní konferenci, její stanoviska by měla být zapracována do konce roku 2007, a nakonec by ji měl schválit francouzský parlament.2
Návaznost na dědictví předchůdců
Od samého počátku páté republiky (1959) má francouzská zahraniční politika jasně stanovené nejvyšší cíle. Jsou jimi zachování velikosti (la grandeur), nezávislost (1‘indépendence), posedlost významným postavením ve světě (obsession de la place dans le monde) a vliv na celosvětový vývoj (la présence globale). Při cestě za dosažením takto stanovených cílů Francie v době studené války spoléhala na čtyři hlavní nástroje: statut stálého člena Rady bezpečnosti OSN, nezávislý potenciál jaderného odstrašování (dissuasion nucléaire), aktivní úloha v procesu uvolňování napětí mezi Východem a Západem (détente) a evropská integrace. Všechny tyto nástroje byly trvale využívány ve snaze vyhnout se úpadku významu a vlivu Francie ve světové politice.3
Po skončení studené války Francie sama sebe řadí do první šestky zemí následujících za Spojené státy (vedle dalších tří stálých členů RB OSN ještě Japonsko a Indie, výhledově pak i Brazílie a JAR). Musí se však vyrovnávat s tím, že výrazně oslabil význam a vliv druhého nástroje (jaderné odstrašování) a zcela bezvýznamným se stal nástroj třetí (détente). O to více posílil význam čtvrtého nástroje, tedy evropské integrace. Ta má obrovský význam jak pro vnitřní, tak i pro zahraniční francouzskou politiku.
Vnitropolitický význam evropské integrace pro Francii, ať je v jejím čele kdokoli, je dán v prvé řadě tím, že v uplynulých padesáti letech nesmírně přispěla k modernizaci Francie a vydatně ji posílila. A pro zahraniční politiku se stala hlavní oblastí při naplňování ctižádosti présence globale. Nejvýstižněji to vyjádřil François Mitterrand (1992) slovy: „Francie je naše vlast, Evropa je naše budoucnost.“ Evropská unie je pro Francii nejschůdnější cestou k překonání vlastních limitů (necelé 0,4 procenta světového povrchu, méně než jedno procento světového obyvatelstva, necelých pět procent globálního HDP, což je šestkrát méně než USA, 7. místo na světě co do celkového objemu HDP, ale až 18. místo, pokud jde o HDP na hlavu) a zároveň také tou nejlepší možností, jak využívat stále ještě existující přednosti (čtvrtý největší vývozce na světě, 2. místo v civilním využívání jaderné energie, vynikající systém zdravotní péče, stálý člen Rady bezpečnosti OSN, G8 a tzv. jaderného klubu).
V květnu 2005 pověst Francie utrpěla kvůli zatvrzelosti prezidenta Chiraka, který odmítl radu Valéryho Giscarda d‘Estaing, aby se voličům při referendu nepředkládal celý text ústavy (pro spoustu řadových voličů těžko srozumitelný), ale jen její základní myšlenky. Jacques Chirac podstoupil obrovské riziko, že hlasování o textu ústavy EU se změní v plebiscit o jeho osobě a politickém stylu. A to se nakonec také stalo. Byla to velká osobní prohra úřadujícího prezidenta, jež měla vážné dopady na prestiž Francie v Evropské unii a také na samotný proces evropské integrace. Po této události jedni litují, že je „méně Francie v Evropě, a tím pádem i méně Evropy ve světě“, jiní namítají, že v roce 2005 se znovu potvrdilo, že vše zlé je pro něco dobré. Ukázalo se prý, že je nutné ještě více se zaměřit na zdůraznění evropského sociálního modelu, na kterém si běžní Francouzi tolik zakládají.
Základní Sarkozyho premisy
Nový prezident mnohé své základní přístupy představil už na tiskové konferenci 28. února 2007. Zdůraznil, že „evropská ctižádost není v rozporu se ctižádostí francouzskou, ale je naopak jejím pokračováním“. Vyhlásil, že Evropská unie by měla výrazněji ovlivňovat světovou politiku, měla by mít svého prezidenta a ministra zahraničních věcí - tyto funkce jsou podle něho nezbytné především v době mezinárodních krizí a napjatých situací, při nichž je nutné, aby Evropané nejprve hledali společný zájem, hovořili mezi sebou, a teprve potom by jednali se svými partnery.
Zvláštní důraz položil na „záchranu politické Evropy“ tím, že se odstraní „závora“, která doposud umožňuje, aby další pokrok politické integrace blokovaly státy, které s ním nesouhlasí. Podle Sarkozyho je nutné jasně stanovit, že Evropská unie může pokračovat ve své integraci a v prohlubování společných politik, i když některé státy se na tom nebudou chtít podílet. Ty nebudou vystaveny žádnému tlaku, ale na druhé straně nebudou moci další postup brzdit.
Vše nasvědčuje, že poslední návrh evropské ústavy bude obohacen o nové náměty, jejichž naléhavost v posledních měsících výrazně zesílila. Jde zejména o výslovný závazek zachování evropského sociálního modelu, dále o zvýraznění významu energetické bezpečnosti a nezávislosti EU, závazek na ochranu životního prostředí, orientaci na trvalý rozvoj a nezbytnost celoevropského řešení otázky přistěhovalectví - Sarkozy dokonce navrhuje Evropský pakt pro otázky přistěhovalectví.
Sarkozyho představy o dalším rozvoji Společné zahraniční a bezpečnostní politiky
Sarkozy se v zásadě shoduje se Spojenými státy a se všemi partnery v Evropské unii v názoru na hlavní hrozby dnešního světa a také v nezbytnosti aktivních zásahů v případě krizí či ozbrojených konfliktů mimo oblast NATO, které mohou ohrožovat mezinárodní bezpečnost. Ale v přístupu k hrozbě globálního terorismu se nadále distancuje od americké strategie „války proti terorismu“ (Global War on terror - GWOT), klade rozhodující důraz na „boj proti terorismu“, který zahrnuje politické, diplomatické, zpravodajské, soudní, vědecké a další aktivity a v jehož rámci jsou vojenské údery až tou nejzazší možností.
Důraz na strukturovanou spolupráci v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky
Nový francouzský prezident vychází z toho, že Francie je a nadále bude jedním z pilířů Evropské unie.4 Při vědomí této skutečnosti se několikrát vyjádřil ve prospěch soustavného zlepšování vojenských schopností EU (Čl. I-28). Podle jeho názoru musí SZBP zůstat „společná, nikoli však jednotná“ (politique commune, mais pas unique), aby každý členský stát Evropské unie mohl nadále samostatně rozhodnout, zda se k té či oné operaci EU připojí, nebo zůstane stranou.5 Jde o to, aby si Francie i nadále uchovala suverenitu, aby vždy mohla vyjadřovat své názory, včetně případného nesouhlasu s hlavním myšlenkovým proudem, aby kterýkoli francouzský ministr zahraničních věcí mohl kdykoli v budoucnosti vystupovat stejně důrazně, jako to učinil D. de Villepin v lednu 2003, když vyjádřil zásadní nesouhlas své země s válkou v Iráku.
Velký význam klade na tzv. odhodlané země (jádro, průkopnická skupina či avantgarda) - ty by měly výlučně pro potřeby „náročnějších operací Evropské unie“6 vyčlenit jednotky v síle 0,03 procenta obyvatelstva.7 Z nich by se vytvářely brigády a později divize EU pro samostatné operace mimo oblast EU. Rozvíjením společné bojové přípravy by měly zvyšovat vojenské schopnosti a připravenost k zásahům mimo hranice Unie. Zároveň s tím Sarkozy a lidé kolem něho usilují, aby žádný stát Evropské unie nemohl blokovat akce, na kterých se dohodly jiné státy.8 Proto chtějí prosadit zásadu, že když se kterýkoli stát EU zdrží hlasování o té které akci Unie, nemusí se jí zúčastnit a ani nebude bránit jejímu uskutečnění.
Nicolas Sarkozy se v minulosti několikrát vyjádřil ve prospěch zásahů Evropské unie v zájmu zajišťování míru ve světě, prevence konfliktů a posilování mezinárodní bezpečnosti. Nikdy nevyjádřil žádné výhrady k naplňování tzv. petersberských úkolů v rámci vojenských misí Unie.9 Patří k těm, kteří budou požadovat jasný mandát Rady bezpečnosti OSN, aby na jeho základě EU mohla rozhodnout, která evropská země bude za zásah odpovídat (nation cadre) a v jakém rozsahu se naplní strategie Berlin plus. Dále přikládá velký význam policejním operacím EU, a proto plně podporuje rozhodnutí EU vybudovat sbor o síle 5000 policistů, z nichž 1000 by bylo schopno zasáhnout do třiceti dnů s cílem obnovit pořádek a vládu práva.
Uchování samostatnosti a nezávislosti všech členských zemí Evropské unie
V rámci Sarkozyho pojetí zesílené spolupráce by si každá členská země uchovala svou samostatnost a nezávislost. A strukturovaná spolupráce by v žádném případě nesměřovala k budování „evropské armády“, ale naopak - vrchními veliteli vysílaných vojáků by i nadále byli nejvyšší političtí činitelé jejich rodných zemí. Na žádnou zemi by se nevyvíjel nátlak, aby se přidala, ale stejně tak by žádná země neměla mít možnost, aby brzdila proces zesílené nebo strukturované spolupráce.
Základem strukturované spolupráce by mělo být tzv. tvrdé jádro v podobě Evropských sil rychlé reakce sestavovaných z velmi dobře vycvičených a moderně vyzbrojených jednotek Francie, Spolkové republiky Německo a Velké Británie. Ostatní členské země by se mohly podle vlastního uvážení přidávat, nové členské země by na počátku mohly uplatňovat taktiku wait and see a postupně by se mohly přidávat až podle toho, jaké by byly konkrétní výsledky jednotlivých operací tzv. tvrdého jádra.
Jan Eichler (1952) je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů.
eichler@iir.cz
Mezinárodní politika, měsíčník Ústavu mezinárodních vztahů, 6/2007, Jan Eichler
Poznámky:
1 La France a choisi un changement. Le Monde, 7. 5. 2007.
2 Nicolas Sarkozy s‘engage a relancer la construction européenne. Le Monde, 8. 5. 2007.
3 Ve Francii se často hovoří o tzv. déclinophobii vyjadřované slovy: „Nebýt druhým Švýcarskem ani nějakým větším Švédskem“.
4 Christopher Chivvis: Pro - American Yes, French Poodle No. Internationale Herald Tribune. 7. 5. 2007.
5 Jde především o to, aby Francie i v budoucnosti mohla znovu vyjádřit zásadní nesouhlas s bojovou operací, která by neměla mandát Rady bezpečnosti OSN.
6 Strukturovaná spolupráce se má podle francouzských představ rozvíjet v rámci Politického a bezpečnostního výboru, Vojenského výboru EU, Hlavního štábu EU a plánovacích buněk.
7 V případě Francie to má být 18 000 příslušníků a příslušnic ozbrojených sil.
8 Znamená to, že pokud se Francie spolu s dalšími partnery dohodne na nějaké konkrétní akci mimo EU, pak jim v tom nemohou bránit jiné státy EU (zejména pak ty „nejmladší“).
9 Jde zejména o takové operace, jakými byly Concordia či Artemis nebo stále probíhající akce FINUL/UNIFIL v jižním Libanonu.
Sarkozy a evropská integrace
