Článek Rudolfa Převrátila, který odmítly Britské listyFrancie není jen prezident Chirac, premiér de Villepin a ministr vnitra Sarkozy. To, co říkají tito pravicoví hodnostáři, první dva už zcela zdiskreditovaní událostmi posledních měsíců a týdnů, co po hodnostářích opakují L’Express, Le Figaro a po nich zase naprostá většina českých médií hlavního proudu, je překrucováním skutečnosti. Překrucování se pak šíří přebíráním i do médií, jež mají ve štít vepsán kritický přístup, a ty pak nepíší „o všem, o čem se v České republice příliš nemluví“, ale jen prostě opakují základní stanoviska mainstreamu, omílaná všemi mediálními kolovrátky.
Mám na mysli například článek „Francie: bitva o CPE pokračuje“, který byl zveřejněn v Britských listech 10. dubna. Píše se v něm o rozbouřeném veřejném mínění, jež se „křečovitě zasazuje za udržení výhod sociálního státu“, o tom, že atmosféru ve Francii ovládá cosi jako „blbá nálada“, o nových nadějích, vložených „v novou generaci politiků, kteří snad budou schopni a ochotni prosadit nepopulární liberální reformy. A to navzdory protestům Francouzů a Francouzek…“. Čí jsou ony zmiňované naděje, kdo má získat výhody na úkor rozbouřených, křečovitých Francouzů a Francouzek? Jsou ony „nepopulární liberální reformy“ nutností, nebo jde, jak říkají levicové analýzy, o neoliberální „reformy“, ve skutečnosti jen ideologický převlek kryjící útok elit na těžce vybojovaná práva?
„Blbá nálada“ je termín, který sám o sobě spíš zamlžuje, než aby vysvětloval. Blbá nálada se dnes nepochybně vyskytuje na pravici, ve vládních kruzích. Sarkozymu ale určitě nebrání hledat nové způsoby, jak prosadit neoliberální politiku. Na druhé straně obyčejní Francouzi přivítali pád vládního projektu CPE namnoze s veselím až nadšením, o čemž svědčí postoje studentských a odborových organizací. Francouzi sice někdy nadávají, když za delší stávky jezdí špatně vlaky a autobusy, ale protestujícím většinou drží palce. Vědí, že jde i o jejich zájmy. Ve vlastních dějinách se naučili myslet víc politicky.
Vleklá sociální krize, jež postihuje všechny vyspělé západoevropské společnosti, ve Francii opět spustila - způsobem pro tuto zemi typickým - akutní politickou krizi, v níž „ti nahoře už nemohou“ (vládnout dosavadním způsobem) a „ti dole už nechtějí“ (nechat se ovládat způsobem, který prokoukli). Jako protiváha mainstreamovým popisům situace může posloužit výtah z článku „Je Francie nemocná?“ (Malade, la France?), kterým Ignacio Ramonet, šéfredaktor Le Monde Diplomatique, otevírá nejnovější dubnové číslo tohoto uznávaného měsíčníku. Číslo vyšlo těsně před tím, než francouzská vláda odvolala CPE.
Organismus, jenž se zhroutí a jenž je třeba zcela nepochybně reformovat. Tak se jeví Francie kohortě pravicových „úpadkologů“ blízkých ministru vnitra Nicolasovi Sarkozymu (N. Baverez, N. Camdessus, C. Lambert, J. Marseille, A. Minc a další). V jejich pesimismu je utvrzuje řada nedávných a navzájem nesouvisejících událostí, jež vyvolávají dojem, že instituce přestávají fungovat: soudní katastrofa a selhání médií v procesu s „pedofily“ z Outreau, zákon z 23. února 2005 uznávající „pozitivní roli“ kolonialismu (o jehož přepracování nedávno požádal prezident Chirac, protože „rozděluje Francouze“), blekotání kolem letadlové lodi Clemenceau, vzpoury předměstí v listopadu 2005, uzavírání se do náboženských nebo komunitních identit v souvislosti s karikaturami Mohameda nebo odpornou vraždou mladého Ilana Halimiho, skrytá privatizace plynárenského podniku Gaz de France atd.
Kasandry hlásající „pád Francie“ se domnívají, že země upadla do jakési kolektivní beznaděje, jež se projevila zejména 29. května 2005 odmítnutím evropské ústavní smlouvy. Tvrdí, že francouzští politikové odmítají říkat lidem pravdu a neodvažují se reforem, protože se bojí revoluce. Ale právě absence reforem podle nich vyúsťuje v revoluce. Aby skoncovali s „nemocnou Francií v dekadentní Evropě“, pravicoví kritikové požadují - jakoby stačilo prostě jen zatáhnout za několik pák - deregulaci trhu práce. Právě v této poplašné atmosféře se premiér Villepin pokusil „skoncovat s vyčkáváním elit“ a konečně uvést do chodu reformu pracovního práva.
Loni v létě byl narychlo přijat zákon CNE (contrat nouvelles embauches, zákon o novém pracovním poměru), který podnikům s méně než dvaceti zaměstnanci, což jsou dvě třetiny francouzských podniků, umožňuje „propustit kohokoli, kdykoli, bez zdůvodnění, bez procedury a bez možnosti odvolání“, jak prohlásil národní inspektor práce G. Filoche. Tento zákon, vycházející vstříc dávným požadavkům zaměstnavatelů, vstoupil v platnost v září a nenarazil na příliš velký odpor. A tak premiér Villepin prosadil letos v únoru bez skutečné parlamentní debaty přijetí zákona CPE, umožňujícího totéž u mladých lidí do 26 let pracujících v podnicích s dvaceti a více zaměstnanci. Ministerský předseda prohlašoval tento nezvyklý zákon za prostředek, jak usnadnit zaměstnávání mladých lidí z předměstí, veřejnost však nepřesvědčil. Na univerzitách a s podporou odborů se vzedmula vlna protestů značného rozsahu a intenzity.
Konflikt má politický a současně symbolický charakter. Po těžké porážce v červnu 2003 při hlasování o důchodovém zákonu se lidové hnutí potřebovalo opět vzpamatovat. Navíc se občané domnívají, že poté, co se museli sklonit před CNE, by přijetí CPE znamenalo otevřít cestu k úplné likvidaci zákoníku práce, k jeho obětování na oltáři flexibility a k definitivnímu prosazení nejistoty v zaměstnání.
Francie, kterou pravice obviňuje, že je „nemocným člověkem Evropy“, je naopak zemí, která se brání. Jednou z mála evropských zemí, kde většina zaměstnaných lidí s ohromnou vitalitou odmítá divokou globalizaci, jež znamená, že se moci chopí finance. A která vydává občany na milost a nemilost podnikům zatímco si stát myje ruce. Tato radikální proměna vztahu mezi veřejnou moci a společností (konec „státu-ochránce“) se lidem hnusí.
Sociální solidarita je jedním ze základních rysů francouzské identity. CPE je příspěvkem k likvidaci solidarity. Proto je tu, po kolikáté už, odpor. A revolta.
Byl jsem shodou okolností o předvelikonočním víkendu v Paříži jako host prvního celostátního konventu hnutí Pour la République sociale (Za sociální Republiku). Zastupoval jsem na něm české občanské sdružení Socialistický kruh, které má s PRS partnerské vztahy. PRS sehrálo nemalou úlohu v nynějším odporu proti CPE i v loňském odmítnutí neoliberální evropské ústavní smlouvy. Žádná rozbouřená a křečovitá veřejnost. Demokratická, otevřená struktura, v níž se navzájem spojují mladí a staří, zaměstnanci, profesionální politikové, filosofové, studenti i učni, lidé s evropskými, arabskými i africkými kořeny. Všichni se s naprostou samozřejmostí považují za francouzské občany bránící svou svobodu. Lidé, kteří hledají a současně vědí, co chtějí. Lidé žijící v jakémsi veselém napětí: konvent jednal v sobotu a v neděli, v sále radnice na předměstí Montreuil byla pořád na tapetě CPE jako předmět kritiky i výsměchu, přičemž se vědělo, že následujícího dne vláda definitivně oznámí, co s tímto zákonem udělá.
V pondělí v poledne bylo jasno. „Villepin annonce retrait du CPE“, hlásala média, zákon bude stažen. Odpoledne jedenapůlhodinová debata s „otcem zakladatelem“ hnutí, socialistickým senátorem Jean-Lucem Mélenchonem, který mne s Karlem Koštálem pozval k sobě do Lucemburského paláce. Znovu rozebíráme základní diagnózu. „Nahoře už nemohou, dole už nechtějí“, opakuje Jean-Luc známou formulku. „Spíš než roku 1968 se dnešní situace začíná podobat třicátým letům, kdy vznikla Lidová fronta, v roce 1936 vyhrála volby a vytvořila vládu. Dnešek se s tím samozřejmě nedá mechanicky srovnávat. Naše dnešní vítězství je také jen částečné, pravice má v zásobě řadu dalších zákonů. Ale tendence k sjednocení levice tady je a má před sebou perspektivu. Lidové hnutí překročilo určitý práh a nenechá se jen tak zviklat.“
Lavka.info, 18. 4. 06, Rudolf Převrátil
Francie a její mediální obraz: všechno je poněkud jinak
